Vysoké nad Jizerou

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 4. 3. 2018, 14:02

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl.

Náměstí Dr. Karla Kramáře

Krakonošovo divadlo ve Vysokém

Zámeček "Větrov" (Kramářova vila, 2014)

Vysoké nad Jizerou je město v Libereckém kraji.

• K 1. lednu 2005 mělo Vysoké nad Jizerou 836 obyvatel.
• K 1. lednu 2017 mělo Vysoké nad Jizerou 1 295 obyvatel.

Poloha

V nadmořské výšce 703 m (u vodárenské věže, 695 m u kostela sv. Kateřiny) dala poloha Vysokému jeho jméno. Vysoké nad Jizerou je nejvýše položené město v České republice (má statut města) a je už léta přezdíváno jako „Městečko nejkrásnější zimy“. Město leží na náhorní planině, kdežto k němu připojené obce – Sklenařice, Tříč, Stará Ves a Helkovice – se rozběhly po stráních údolí potoků, z nichž tříčský a sklenařický stékají do Jizery, staroveský do Vošmendy a s ní do Kamenice. Neobydlená zůstává údolí potoka vysockého (Hradského nebo také Farského), který se vlévá do Jizery pod zříceninou hradu Nístějky, a na západě údolí potoka Vošmendy, kde se říká V dolech nebo V Kalifornii (podle zahradníka J. Heváka, který se zde usadil po návratu z Ameriky).

Podnebí

Podnebí má na Vysocku výrazně horský ráz. Podle místní charakteristiky je zde půl roku zima a půl roku „zejma“ (nářeční výraz pro roční dobu). Podle povídaček je ve Vysokém potřeba o kabát a fůru uhlí víc o proti okolí. Dlouhá s „futeřemi“ a vysokými závějemi, poměrně krátké, svěží léto, dramatické bouřky, hojnost srážek jsou pro ně charakteristické. Větry, které zde vanou, převážně od západu, po celé čtyři pětiny dnů v roce, daly Vysokému literární jméno „Větrov“. Nazval je tak Karel Václav Rais v románu „Zapadlí Vlastenci“. Nadmořská výška u vodárenské věže (vodojemu) je 704,4 m n. m.

Geologické hledisko

Vysocko patří do oblasti krystalických břidlic, filitů, čímž se liší od hlavních hřebenů Krkonoš a Jizerských hor, pro něž je charakteristická krkonošsko-jizerská žula. Zdejší břidlice, celkem špatný stavební kámen, není tak štěpná jako krytinová břidlice na Železnobrodsku. Chloridem je většinou zbarvena zelenavě, tlakem na světle a tuhou (v Šachtách – lyžařském areálu) černě. Křemenitá břidlice tvoří místy skalní suky. Větráním z ní vzniká poměrně slabá vrstva ornice. Při hlubší orbě se stále ještě vyorává kamení. Staří hospodáři je snášeli na obvod svých polí na tak zvané „hrobky“.

Historie

Doba, o níž nemáme písemných zpráv, končí v našem horském kraji poměrně pozdě, až počátkem 14. století. Pravěké osídlení Vysocka nemůžeme předpokládat. Horská, kdysi hustě zalesněná krajina s nedostatkem úrodné půdy v drsném klimatu neměla k tomu vhodné podmínky. Nezachovaly se též po něm žádné přesvědčivé stopy.

Raný středověk

Osídlení v době knížecí, připomínají podle amatérských archeologů, Viléma Vaníčka a Jana Zemana (bratra Antala Staška), názvy kopců v širokém okolí: Strážník, Varta, Vartiště. Nejblíže Vysokému je Stráž mezi Rokytnicí a Jabloncem nad Jizerou. Z nich měl ohni varovat před nepřítelem „branný lid k tomu zde usazený“. Ohňové poselství mohlo odtud dospět přes Kozákov do nitra Čech. Pohřebišti těchto strážců hranic jsou prý „hrobky“, hromady kamení v okolí skal, připomínající svými jmény dávné pohanské kulty (Smutná, Na krchově, Hroby, Čertova skála, Žalov). Ve Vysokém na cestě k Nístějce a ve Sklenařicích jsou místa zvaná Pohaniště. Oficiální archeologie tuto teorii, publikovanou roku 1939 v brožuře „Na stráži“, odmítá, aniž by ji přesvědčivě vyvrátila.

Pozdní středověk

Doba posledních Přemyslovců, Lucemburků, husitské revoluce a vlády krále Jiřího. Sem spadá historicky doložený počátek osídlení naší krajiny i počátky města. Pověst o založení města Vysokého připisuje zásluhu uhlíři Havlasu Pavlatovi, který ochočil medvěda, dovedl jej na pražský dvůr a byl panovníkem odměněn krajinou nad Jizerou, kde založil hrad Nístějku a město, které pro jeho polohu nazval Vysoké. Pověst praví takto: Pavlata, vysocký měšťan a kostelník, před svou smrtí, údajně stopatnáctiletý, pronesl roku 1500 ke svým synům proroctví o příštích osudech země České. Zachovalo se v zápisech ze 17. století. Podle nich medvěda chytil a ochočil v zimě v rokytnických lesích, kde pálil milíře. Dovedl ho do Prahy a byl odměněn králem Jiřím.

Vysoká, patrně ještě ves, je uvedena v popise arcidiecéze pražské z let 1344 – 1350 za Arnošta z Pardubic. Její plebánie (fara) patřila k děkanátu turnovskému v archidiakonátu boleslavskému. Pod jménem „Wysoka“ je zaznamenána roku 1352 v registrech papežských desátků, kterých platila čtyři groše. Vysoké jako město (Alta civitas) se jednoznačně objevuje až v pondělí 4. srpna roku 1354 (první písemně doložená zmínka). Při založení dostalo město jistě určitá privilegia, zejména právo trhů, správní, soudní a i hrdelní pravomoc. Vrchnost, která město založila, a panovníka, který udělil městu jeho práva, s jistotou neznáme. První známou vrchností jsou však páni z Waldsteina, kterým město snad sloužilo jako hospodářské středisko zboží hradu zvaného Nístějka. Přes vysocké návrší nad řekou Jizerou vedly podle předpokladů turnovského archeologa PhDr. Jana Prostředníka, PhD. již stezky lidí mladší doby kamenné, což zakládá na časovém určení původu nálezů ze Staré Vsi. Důležité spojení přes Krkonoše dokládá i nález pokladu pražských grošů v Horní Tříči i zanesení cest v některých starých mapách Čech. Nístějka, hrádek na skalnatém ostrohu nad vtokem vysockého potoka do Jizery, byl postaven někdy v polovině 14. století asi Hynkem či Jindřichem z Valdštejna, když si s bratrem Zdeňkem rozdělili panství štěpanické. K Nístějce příslušelo území farnosti vysoké s nynějším Paseckem, území farnosti roprachtické a snad i olešnické. Na vysockém katastru, nad Nístějkou, jsou tzv. Nivy, pozemky, které patrně patřily k poplužnímu dvoru, dodávajícímu obyvatelům hradu čerstvé potraviny. Po Valdštejnských, jejichž jména se dovídáme, když jako patroni vysockého kostela prezentovali jeho plebány, vládli na Nístějce v letech 1390 – 1422 Vartemberkové, po nich do roku 1459 páni z Jenštejna. Krátce ji držel jako odúmrť král Jiří Poděbradský. Po roce 1460 bylo nístějské zboží připojeno k Navarovu, když hrad předtím asi vyhořel. Roku 1519 se připomíná jako „zámek pustý“. Poklad – 561 pražských grošů Václava II. a Jana Lucemburského, vyoraný roku 1946 na Kamenci ve Tříči nedaleko cesty z Vysokého do Krkonoš, je dokladem stáří této cesty do hor. Podle složení je jeho ukrytí odhadováno k roku 1330. Je vystaven v historické expozici Národního muzea na Pražském hradě. Sklářství má na Vysocku dávnou historii. Podle zápisu v Nejstarší knize Starého Města Pražského se roku 1376 zavázal Mikuláš Quaysser, sklář z Vysokého, že dodá Hanušovi z Hlohova dvaatřicet set skel (patrně okenních terčů). Je to nejstarší zpráva o českém sklářství uvádějící jméno skláře. Nedávno se podařilo přijít ve Vysokém na stopu sklářské hutě: archeologický výzkum rozhodne, jde-li o huť Quaysserovou. Sklárna se patrně časem přestěhovala za dřevem na sever od Vysokého, kde při ní vznikla ves Sklenařice. Roku 1957 byly zde odkryty zbytky sklářské pece a nálezy datovány do 15. století. Nejstarší památka Vysokého je polychromovaná dřevěná socha Madony v kostele sv. Kateřiny, kde přestála požár roku 1834 a byla svědkem více než šesti století jeho historie. Vysocký rodák, historik umění Dr. Vincenc Kramář (1877 – 1960), ředitel Státní sbírky starého umění, zařídil její restaurování a určil původ do první poloviny 14. století.

Do Bílé Hory 1620

Doba Jagellonců a prvních Habsburků na českém trůně. Tehdy se Vysoké stalo hospodářským centrem navarovského panství a zejména za Smiřických vzkvétalo. Navarov, hrad na skalním ostrohu nad vtokem zlatoolešnického potoka Zlatníku do Kamenice, se poprvé připomíná roku 1380 jako majetek Jindřicha z Valdštejna. Byl sídlem panství, ke kterému bylo po roce 1460 připojeno zboží nístějské s Vysockým, Sklenařicemi, Starou Vsí a Tříčí. Helkovice k němu patřily asi od počátku své existence. Vysoké se stalo jeho tržním střediskem. Majitelé Navarova, kterými byli v době připojení Nístějky Zajícové z Hazenburka, se rychle střídali, až roku 1515 jej získali Smiřičtí ze Smiřic. Ti se dobrým hospodařením stali jednou z nejbohatších rodin v Čechách. Městský znak Vysokého, pocházející až z konce 16. století, znázorňuje muže, který kopím bodá vztyčeného medvěda. Privilegium na znak se nezachovalo, podobně jako ve většině okolních měst. Velká městská pečeť s tímto znakem nese letopočet 1592, což je asi rok udělení znaku. Jeho námět připomíná pověst o bájném Havlasu Pavlatovi.

Třicetiletá válka 1618 – 1648

Pro odlehlou polohu a poměrnou chudobu, která nelákala rabující vojáky, netrpělo město a jeho okolí tolik přímými zásahy války jako města okolní. Jeho obyvatelům však přinášela mnohá utrpení. Statky Smiřických získal roku 1623 Albrecht z Valdštejna, po dobu svého života, do roku 1634 je uchránil před drancováním nepřátel i císařských armád. Kniha pamětí aneb Registra města Vysokého pod Krkonoši a nad Jizerou byla založena za primasa Jiříka Patočky roku 1629, neboť: „Každou věc potřebnou má člověk poznamenati, neb čas přijde, že ji bude potřebovati. Kdyby to nechtěl tak udělati, potom by neměl z čeho dokázati“. Zápisy počínají soupisem obecních příjmů. Roku 1630 je v nich první zmínka o vysockém učiteli rektoru Janovi a jeho platu. Uprostřed třicetileté války, 1635, je zápis o velkém trhu ve Vysokém, na který přišlo mnoho kupujících a bylo přihnáno nebývalé množství dobytka. Konec války – rok 1648 zastihl hraběte Mikuláše Desfours v Praze na Malé Straně ve švédském zajetí. Za to, že ho poddaní od Švédů vyplatili, slevil jim roku 1650 asi polovinu úroční dávky ovsa. Týkalo se to okolních vesnic, město Vysoké patrně nemělo takovou povinnost.

Od poloviny 17. stol. do poloviny 18. stol.

Doba vítězného absolutismu, rekatolizace a utužení nevolnictví – doba baroka. Seznam poddaných z roku 1651, sestavovaný na každém panství pro protireformační komisi, obsahuje jména hospodářů, jejich manželek, dětí nad šest let a čeládky s údaji o jejich věku, a zda jsou katolíky nebo je naděje na jejich obrácení. Seznam je zachován pro městečko Vysoké (68 osob) i rychtu vysockou, ke které tehdy patřila Tříč, Stará Ves, Sklenařice a Makov, základ pozdějších Pasek (157 osob). Z roku 1654 pochází tzv. berní rula, obsahující soupis všech poddaných, jejich pozemkového majetku, dobytka, potahů i seznam provozovaných živností. Ve Vysokém byly tehdy pusté grunty Krejčovský a Štětinovský, další byly ve Tříči, Staré Vsi a Sklenařicích. Jejich majitelé patrně sběhli pro víru. Rekatolizace narážela v těchto končinách na značné překážky, jak si stěžuje hrabě Mikuláš Desfours v závěru seznamu poddaných podle víry z roku 1651: „Co se licí nekatolických dotýče…zdali jaká naděje k zapsání jich (jako katolíků)… jest věc nemožná, poněvadž při těch horách lidé valně zhovadilí a téměř jako dravci jsou…“ Roku 1656 zaznamenán je ve Vysokém prodej chalupy uprchlého pro víru. V seznamu nekajících, kteří nechodili ke zpovědi, je v letech 1682 – 1683 zaznamenáno 15 osob ze Sklenařic, 13 ze Tříče a jen dvě z Vysokého. Ještě 1736 a 1737 byly vydány patenty „proti handlířům ze Saska, Vratislavi, Norimberka, donášejícím do Čech kacířské knihy“. Osvobození od roboty ruční i jízdné udělil městu Vysokému roku 1960 hrabě Mikuláš Desfours. Zůstaly však služby při honech a dosavadní dávky a platy. Hrdelní právo města Vysokého bylo obnoveno popravou vykonanou 22. září 1690 na Jakubu Kroupovi, zloději a psanci zemském z Bozkova. Vysočtí si ho k tomu vyžádali od Semilských, jímž to nemělo „v ničem na újmu práva jejich bejti“. Poprava oběšením byla vykonána na Šibeničním vrchu při staré cestě do Roprachtic, kde je socha Máří Magdalény. Roku 1707 byl obnoven pranýř. Ještě počátkem 19. století byli před dveře kostela stavěny osoby, které šidily délku příze. Prospěch města měl na zřeteli zejména primas Mikuláš Nečásek. Roku 1700 došlo k obnově cechů zaniklých asi za třicetileté války. Obnoveny tehdy cechy řemesla krejčovského, ševcovského a osmi sdružených řemesel. Pekaři, mlynáři a pernikáři spojili se v cech roku 1713.

Do požáru města 1834

Éra Marie Terezie a Josefa II., jejich reforem poddanských poměrů po válkách o Slezsko a po selských bouřích. Doba válek s Francií za jejich nástupců, období národního obrození. Vrchností Vysocka jako majitelé semilského panství se stávají 1748 hrabata Caretto-Millesimo. František Václav z tohoto rodu osvobodil r. 1759 Vysoké od placení 12 zlatých, které platilo místo odvážení 15 mandelů obilí. Roku 1810 koupil semilské panství a r. 1813 i jesenský statek Jakub Veith, původně tkalcovský tovaryš, zbohatlý v napoleonských válkách jako vojenských dodavatel. Jeho syn, Václav, který obě panství spravoval a v jesenském zámku bydlel, navštěvoval často ve Vysokém divadlo. Obě panství Veith r. 1824 vyměnil za Všelisy a Vrutice s knížetem Karlem Alainem Rohanem, který sídlil na Sychrově. Rohani, z rodu spřízněného s francouzskými králi, emigrovali z Francie za Velké revoluce. Hladomor v letech 1771 – 1772 byl způsoben katastrofální neúrodou. Ve vysocké farnosti, tehdy ještě s Pasekami, zemřelo pětkrát více lidí než jindy. Založen byl „morový“ hřbitov při cestě do Sklenařic, dodnes připomínaný „Božími mukami“. Ve Vysokém byly jen čtyři domy ušetřeny moru a z obecní rady zbyli jen tři konšelé. Létům neúrody předcházela dne 18. ledna 1770 viditelná polární záře, s níž byla spojována předzvěst zlých časů. Tehdy se také lidé naučili jíst brambory. Roku 1795 jsou ve výměře výměnku poprvé vedle dumlíků (krmná řepa) a zelí jmenovány brambory (erteple). Josef II. pobýval dvakrát v blízkosti Vysokého, když jako spoluvladař své matky na inspekční cestě po českých zemích projížděl roku 1766 a 1771 Roprachticemi do Semil. Divadlo na Vysocku, které se stalo velkou láskou jeho obyvatel, má také v této době své kořeny. Je to doba vzniku vysocké divadelní tradice, spojené se jménem podučitele a tkalce Jana Petrušky (1762 – 1819) i lidových dramatických tvůrců z okolních vsí. Z nich nejvýznamnější byl František Vodseďálek, krejčí, hospodář a zedník ze Staré Vsi (1762 – 1843), hodnocený jako „vynikající tvůrčí osobnost lidové divadelní tradice Vysocka“. Napsal mezi lety 1811 – 1816 a 1827 sedm her na náboženské náměty a „Novou komedii o Libuši“. Se sousedy je provozoval ve Staré Vsi a okolí. Roku 1768 shlédl učitel Jan Petruška v Praze Thámovu vlasteneckou hru „Břetislav a Jitka“. Po návratu domů, nadšen tím, co viděl, se rozhodl sehrát divadlo svým „pobytníkům“. Nacvičil se svými žáky obraz z národních pověstí „Bruncvík“, který asi sám zdramatizoval. Po úspěch prvního představení následoval další vzrůstající zájem obecenstva i herců. Divadlo se hrávalo po chalupách, ve stodolách i venku. Od roku 1798 začala vysocká „společnost herců“ hrát v roubené radnici. Požár města, po dvaceti letech míru, krutě zasáhl do jeho poklidného života. Vypukl 29. července 1834 v osm hodin večer, kdy ještě většina lidí byla na polích. Vše bylo vyprahlé, na hašení nebylo dost vody. V 11 hodin v noci byla většina města zničena. Shořely 142 domy, 63 stodoly, dřevěná radnice, téměř zničen byl kostel, zvony z roku 1586 a 1673 se roztavily. V radnici shořelo divadlo, chlouba Vysokého, ale i mnoho písemných dokumentů historie města. Před požárem zůstala uchráněna jen takzvaná návsí, tříčské a staroveské, kde jsou dosud uchována roubená stavení z doby před požárem. Pro pohořelé se hned scházely dary z blízkého i vzdáleného okolí, z Lomnice, Jilemnice, Železného Brodu, nejvíce však z Liberce.

Do doby táborů 1868

Znovuvybudování města se dělo v době, kdy průmyslová revoluce přesunula hospodářské těžiště kraje do údolí řek. I za hospodářské stagnace si však Vysoké uchovávalo čilý kulturní a společenský život. Stavební obnova města postupovala obtížně, bylo však nutné získat do zimy alespoň střechu nad hlavou. Pojištěno bylo jen patnáct majitelů domů. Jinak nebylo dost peněz ani stavebního materiálu. Ten byl většinou nedokonalý, domácí břidlice a cihly, buď jen sušené „vepřovice“ nebo pálené v improvizovaných cihelnách. Jednapadesát domů nebylo znova postaveno, jejich majitelé se buď vystěhovali nebo se ubytovali v „podruží“ (nájmu). Vysoké trvale ztratilo ráz horského dřevěného městečka. Již na podzim, jakmile se podařilo z náměstí odstranit sutiny, se zde konaly trhy a jarmarky, hojně navštěvované zvědavci i ze vzdáleného okolí. Také řemeslníci začali pracovat v improvizovaných dílnách. Obnova kulturního života po zhoubném požáru následovala hned po zajištění nezbytných existenčních podmínek. tak již roku 1836 došlo k „založení divadelní společnosti herců ve městě Vysokým po shoření třetího roku znova a s těžkostí zřízené“, jak si napsali do čela své nové pamětní knihy. Hrálo se pak až do postavení nové radnice v hostinci „U Českého lva“, čp. 229. Krátkou krizi vysockého divadla r. 1850 vyřešil purkmistr Josef Kramář tak, že koupil jeho zařízení pro město, které je pak ochotníkům propůjčovalo. K oživení jejich činnosti došlo, když od roku 1852 „ku prospěchu divadla pracoval“ vlastenecký kněz a spisovatel Josef Kouble, tehdy vysocký kaplan. V letech 1856 – 1870 je „vedl pevnou rukou“ jako jeho ředitel. Rovněž hudební život se začal brzy po požáru znovu rozvíjet. Již někdy před rokem 1836 preceptor Bachtík vycvičil ze svých žáků kapelu, které byl pořízen i stejnokroj a která úspěšně koncertovala před knížetem Rohanem na Sychrově. Opět se začalo zpívat při práci doma, na poli, za večera na ulicích, na přástvách a na „pobytech“. Roku 1860 byl založen mužský zpěvácký spolek Krakonoš a o rok později dívčí pěvecká jednota Vlastimila. Písmáci – typ lidových mudrlantů a kronikářů charakteristicky pro Vysocko, mají nejvýraznější postavu ve Věnceslavu Metelkovi (1807 – 1867). Rodák ze Sklenařic, po 17 let školní pomocník, později chalupník a houslař v Pasekách nad Jizerou, všestranný muzikant, nadšený divadelník, počal roku 1835 si psát deníkové zápisky, ve kterých se kriticky vyrovnával s problémy své doby. Staly se inspirací Karla Václava Raise pro jeho nejpopulárnější román „Zapadlí vlastenci“. V písmácké tradici pokračovali na Vysocku, vedle stanovských Zemanů (Antonín a Jan, otec a bratr Antala Staška), zejména sklenařický kupec a kronikář Šebestián Patočka, vysocký truhlář František Rón, který napsal na podnět svého syna spisovatele Zdeňka Róna v osmdesáti letech své paměti, František Housa, krejčí a písmák ze Staré Vsi, až po našeho současníka Jaroslava Večerníka, staroveského hospodáře a kronikáře, který zemřel roku 1992. Válka roku 1866 mezi Rakouskem a Pruskem se Vysokého výrazněji nedotkla, i když se bojovalo nedaleko – u Trutnova a Jičína. Nakrátko se zde objevilo asi 14 pruských dragounů a později asi 200 pěšáků – domobranců. Zajímavou zkušenost zaznamenal sklenařický rychtář a okresní starosta Josef Patočka „Tomášů“, jak si po evakuaci úřadů před Prušáky dokázaly obecní samosprávy samy všude udržet pořádek. Tábory lidu na Petruškových vrších r. 1868 byly významnou součástí tzv. táborového hnutí za české státoprávní požadavky a manifestaci protirakouského smýšlení podkrkonošského lidu, ctitele odkazu Karla Havlíčka Borovského. První „mužský mítink“, jak se táborům po anglickém vzoru říkalo, končící napadením asistujícího státního úředníka, byl 20. září. Již 23. září s vyšetřující komisí přišlo do Vysokého 21 hulánů a 120 pěšáků, kteří město a okolí obsadili. Huláni však byli většinou Poláci, pěšáci uherského pluku, Slováci. S obyvatelstvem se záhy spřátelili. Když pak 28. září z Vysokého odcházeli, vyprovázeli je jejich „hostitelé“ s hudbou, která jim na rozloučenou zahrála „Hej Slované“. – Po prvním táboru osm osob, po druhém přes třicet bylo vyšetřováno a odsouzeno k různým trestům. Když se pak Vysoké znovu ucházelo o zřízení okresního soudu, bylo odmítnuto údajně s poznámkou: „Hochstadt, das ist ein revolutionäres Nest“ (Vysoké, to je revolucionářské hnízdo). – Zápisky jednoho z řečníků na mužském táboru, jedenadvacetiletého F. M. Hájka, vydal r. 1936 Jaroslav Skrbek. – Ve Sklenařicích v č.p. 27 u „Tomášů“ je po generace jako vzácná památka uchován „rychtářský“ stůl, do kterého roku 1867 zatloukl na památku podkováky František Palacký, F. L. Rieger a hrabě Harrach, když se u okresního starosty Josefa Patočky radili o kandidatuře hraběte Harracha do zemského sněmu.

Do konce monarchie 1918

V mírovém období, končícím první světovou válkou, došlo ve Vysokém po počátečním poklesu k mírnému hospodářskému oživení. Přitom město žilo stále rušným veřejným životem. Pojizerská silnice – dokončená roku 1872 z Poniklé do Harrachova a 1878 z Horní Sytové do Semil, umožnila další rozvoj průmyslu u údolí Jizery, zakládaného především německým kapitálem. Průmysl dospěl do Vysokého až koncem 19. století. Na Hradsku (nedaleko Vysokého) vznikla z bývalého mlýna v letech 1883 – 1884 továrna na nitě, barevna a bělidlo. Roku 1890 byla přeměněna v továrnu na hedvábné látky a brokáty pro německé firmy. Návlek korál přinášel od 70. let 19. století na Vysocko někdy lepší, někdy jen skromné výdělky jako odraz střídajících se konjuktur jabloneckého bižuterního průmyslu, který zde nacházel laciné pracovní síly nejprve sekačů korál, pak jejich navlíkaček. Navlékaly až na 18 i 20 tenkých dlouhých jehel z „korejtka korale“ na bavlněné nitě a pak je „motaly“ do střapečků „buntů“ nebo „tisíců“, které přes Jablonec putovaly do exotických zemí, zejména do Afriky. I děti zde „dloupaly ouška“ ke skleněným knoflíkům. Vysocké bačky – sokenná zimní obuv, se staly od 80. let 19. století nejproslulejším výrobkem vysockých řemeslníků. Zastínili i slávu vysockých pernikářů. Jejich výroba přinášela zaměstnání a někdy i jistou zámožnost bačkorářům, ale i práci domáckým lepičům podešví, lepených a prošívaných až z jedenácti vrstev plsti ze starých klobouků a z odpadových kůžiček. Vedle nízkých bačkor „pro doma“, vyráběly se do sněhu vysoké, až do poloviny lýtek, které se zapínaly „háčkem“ řadou drobných knoflíčků. „Vrchy“ byly šity většinou z tmavomodrého nebo černého sukna a opatřeny koženou, černě lakovanou špičkou. Vysocké zelí bývalo další proslulostí Vysokého, neboť: „není nad vysocké bačky, perník a hlavatku“, jak napsala Marie Makvartová ve svých „Jeřabinách“. Hlavatka jsou sazenice červeného zelí, které pěstovali ze semene pachtýři záhonů obecních „hlavatišťat“ na slunném staroveském návsí. Hlavatku prodávali pěstitelům červeného „vysockého“ zelí v okolí Vysokého, ale i do Hamrů, Tanvaldu, Šumburku, Kořenova a do horských vesnic za Jizerou. Tam všude bylo vysazováno na stráních, kde foukal vítr, který prý způsobil, že bylo špičaté a křehké. Již kolem roku 1645 je záznam v městských registrech, že se na Vysocku vedle žita, ovsa a lnu pěstovalo i zelí. Teď už je pěstují v okolí Vysokého jen někteří záhumenkáři z hlavatky vypěstované na zahrádkách poblíž bývalých Hlavatišťat. Dr. Karel Kramář, jedna z nejvýznamnějších postav českého politického života, se narodil ve Vysokém 27. prosince 1860 a žil zde do svých šestnácti let. První světová válka (1914 – 1918) přinesla i Vysocku velké útrapy a ztráty. Ty na lidských životech jsou zaznamenány na pomnících padlých. Stála mladý život Josefa Müllera, narozeného ve Vysokém r, 1893. Jako legionář-starodružiník padl do rakouského zajetí a byl v prosinci r. 1914 v haličských Vadovicích popraven. K trestu smrti pro velezradu byl 3. 6. 1915 odsouzen Dr. Karel Kramář s Dr. Rašínem. Jen smrt císaře Františka Josefa zabránila vykonání rozsudku. 2. 7. 1917 byli císařem Karlem amnestováni. První cesta Dr. Kramáře vedla do Vysokého ke hrobu rodičů.

První republika 1918 – 1938

Dosažení státní samostatnosti splnilo dávné tužby i občanů Vysocka. Obdivuhodný rozvoj a stavební ruch v prvním desetiletí republiky vystřídala hospodářská krize ve druhém a tragický konec na podzim roku 1938. Prvním předsedou vlády se stal Dr. Karel Kramář, vůdce domácího odboje. Byl zvolen na prvním zasedání Národního shromáždění 14. 11. 1918, kde vyhlásil sesazení Habsburků, československý stát jako republiku a volbu T. G. Masaryka prezidentem. Po vítězství sociálních demokratů ve volbách, 8. 7. 1919 s vládou odstoupil a věnoval se práci zákonodárné, jako předseda pravicové strany národně demokratické. Vlastenectví pro něj znamenalo hrdost národa na vlastní hodnoty a úsilí o vytvoření dobrých životních podmínek pro všechny jeho vrstvy. Roku 1924 vystoupil v parlamentě s vřelou řečí za sociální pojištění dělníků. I mnozí političtí odpůrci oceňovali jeho světový rozhled, poctivost, sílu přesvědčení, upřímnou a nezištnou lásku k národu. 26. 5. 1937 umírá v obavách, že „zabezpečení naší svobody a samostatnosti nestačí fantaziemi západní orientace“. Chybělo mu k tomu Rusko jeho představ. Dějiny mu daly za pravdu. Do svého rodiště se často a rád vracel. Veřejný život ožíval – jak se postupně vraceli vojáci, kteří přežili válku, z nadšení nad vlastním státem se pustily do realizace již dávno plánovaných záměrů. V letech 1920 – 1921 postavil Sokol tělocvičnu. V roce 1925 se ochotníci odvážně pustili do stavby divadla. Uskutečnilo se to v krátkém čase: 31. května byl položen do základů pamětní kámen a 25. října bylo již divadlo slavnostně otevřeno.

Desetiletí 1920 – 1930

Dne 1. 12. 1920 první elektrický proud z Paničkovy elektrárny v Tanvaldě, r. 1923 dokončení rozvodu elektřiny do domácností, v tomto roce také dokončení výstavby obecního nájemního domu, zavedení pravidelné autobusové dopravy Semily – Vysoké – Jablonec nad Jizerou. Roku 1925 vybudována plovárna. V letech 1928 – 1929 postavena hospodářská škola, která zde byla založena roku 1921, v tom roce také postavena i nová budova okresní hospodářské záložny, v letech 1928 – 1930 Kramářova vila, r. 1928 naproti parku zřízeno tenisové hřiště, dne 16. 8. 1930 bylo v sále radnice slavnostně otevřeno Vlastivědné muzeum, koncem toho roku tekla ve Vysokém poprvé voda z gravitačního vodovodu. Roku 1930 bylo založeno také Hospodářské družstvo. Rekreace letní i zimní měla ve Vysokém vhodné podmínky, zejména přírodní, které nebyly místními obyvateli plně využívány. Ubytování sloužila chata Skiklubu, hotel Mařatka, s penziónem otevřeným r. 1927 a hotel Bartoníček, postavený r. 1934. Stravování mimo to poskytovaly ještě dva hostince. Možnosti ubytování v soukromí byly omezené, proto roku 1937 město postavilo s podporou občanské záložny „Vysockou boudu“ o deseti pokojích. Významné osobnosti českého kulturního života lákala do Vysokého krása horské přírody i kulturní atmosféra městečka. Takovými vzácnými hosty byli básníci Viktor Dyk, Antonín Sova, Otakar Theer, Karel Konrád, Konstantin Biebl. Spisovatelé Karel Václav Rais, Antal Stašek, rodák z nedalekého Stanového, jeho syn Ivan Olbracht, Helena Malířová, Zdeněk Rón. Hudebníci Josef Kouba, Jaroslav Kocián, Václav Talich, Antonín Balatka. Herci Růžena Nasková, Helena Malířová, Eduard Kohout, Karel Hašler, Rudolf Deyl. Sochaři Bohumil Kafka, Josef Mařatka. Vědci Josef Šusta, rodák Vincenc Kramář, jeho švagr Lubor Niederle. Rok 1938 měl ve Vysokém dramatický spád. V neděli 14. srpna se na Petruškových vrších sešlo čtyři tisíce lidí a odpřísáhli si bránit republiku. 23. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace, povolané ročníky záložníků ihned nastupují ke svým útvarům, 24. září očekávají se další zprávy. Mnichov, zrada západních spojenců, 30. září zdrcující zpráva – kapitulace. Dochází k postupnému zabírání i ryze českých obcí: Sklenařic, Tříče, Pasek, Zlaté Olešnice. Pod Petruškovými vrchy a na začátku Tříče jsou zřízeny celnice, přechod hranic se povoluje jen na propustky, což vyvolává ilegální přechody a pašování. Češi ze „Sudet“ optují, aby si zachovali československé občanství. Ve Vysokém je dočasně vojenská posádka, celní úřad a státní policejní úřad vystěhovaný z Rokytnice. Na Štědrý den večer bylo dovoleno Čechům ze sousedních odtržených obcí zajít na hromadnou propustku do Vysokého na půlnoční mše v obou kostelích (římskokatolického a husitského). Za hlubokého dojetí všech zatroubil o půlnoci vysocký kapelník Milouš Vodseďálek z věže kostela hymnu „Kde domov můj“.

Okupace a osvobození 1939 – 1945

Nejkratší a nejtemnější úsek z dějin Vysocka. V jeho závěru došlo zde k tragickému vyvrcholení nacistické persekuce. Protektorát Čechy a Morava, vyhlášený po okupaci Československa 15. března 1939. V situaci Vysokého, které sousedilo se „Sudety“ a jehož vlastní katastr byl okleštěn, to neznamenalo zpočátku velkou změnu. Hranice se „Sudety“ zůstaly uzavřeny. 1. 6. 1942 byl zrušen okresní úřad v Jilemnici a zbytek jeho správního okresu připojen k semilskému, který byl podřízen landrátu v Jičíně. Vysočtí studenti odhalili ještě o prázdninách 1939 v parku památník básníka Viktora Dyka s textem z jeho básně Cestou k Vysokému: „Buď co buď, býti věrným strážcem hranic“. Odpor a odhodlání i odboj to vše jen posilovalo. I ve Vysokém se našli malověrní, zbabělí i několik kolaborantů. Naprostá většina však setrvala v trpném Vysokém a Staré Vsi, která zde byla drastičtější, než v „Sudetech“. Pro odbojovou činnost bylo vězněno 33 občanů, z nich 9 popraveno, 9 zemřelo ve vězení nebo bylo umučeno, 2 zemřeli na následky zranění doma, 1 se zastřelil po přestřelce s gestapem, 2 spáchali ve vězení sebevraždu, aby nebyli nuceni vypovídat, 12 bylo ve Svatobořicích jako rodinní příslušníci osob v ilegalitě nebo v zahraniční armádě. V ilegalitě přežilo 6 osob. Zvláštní soud, inscenovaný nacisty pro výstrahu 15. 6. 1944 ve vysocké sokolovně, za povinné účasti starostů obcí a dalších představitelů českého života z obou stran hranice, odsoudil deset občanů „za přechovávání nepřátel říše“, z nich devět k trestu smrti. Krutý rozsudek byl vykonán 24. června v Praze na Pankráci. Povstání, které vypuklo ve Vysokém již 3. května 1945, si vyžádalo další oběti. 4. května po čtvrté hodině ranní vpadly třemi stranami do Vysokého jednotky volksšturmu, policie a hitlerjugend. Vyhlásily výjimečný stav, za kterého bylo 10 osob postříleno a jedna žena zemřela na zranění v nemocnici. Všichni muži od 15 do 60 let sehnaní na náměstí očekávali osud Lidických. To už si však Němci netroufali provést a 7. května se z Vysokého vytratili. Revoluční národní výbor převzal správu města. Osvobození přinesla Vysokému Sovětská armáda, jejíž jednotky pronikly do Vysokého od Harrachova 10. května. Dostalo se jim srdečného a nadšeného uvítání od všech obyvatel , zbavených tak hrůz posledních dnů okupace. Houfně chodili pozdravit sovětské vojáky do jejich tábora pod Petruškovými vrchy. Když pak po uvítání a přehlídce na náměstí jednotky Rudé armády odcházely k Semilům, doprovázela je vysocká hudba.

Období 1945 – 1989

Po osvobození a likvidaci pozůstatků okupace a války nastoupila od února 1948 éra totalitního socialismu, přerušená i ve Vysokém v roce 1968 nakrátko pokusem o „socialismus s lidskou tváří“. Likvidace dědictví okupace a války, očista od kolaborantů a obnova mírového života se dály za situace, kdy zejména mladí lidé odcházeli osídlovat pohraničí. Znárodnění průmyslových závodů ve Vysokém na Hradsku, socializace živností a obchodů, kolektivizace zemědělství v městečku s převahou drobných řemeslníků, živnostníků a zemědělců, bez početnější dělnické třídy, byla pro mnohé krutá a bolestná. Komunistická strana, která byla před válkou ve Vysokém zcela bezvýznamná, získala ve volbách 26. 5. 1946 370 hlasů (národní socialisté 226, lidovci 105, sociální demokraté 49). Stoleté výročí táborů na Petruškových vrších bylo 18. 8. 1968 oslaveno mohutnou manifestací, které se zúčastnili tři členové vlády. Hlavním řečníkem byl ministr kultury Miroslav Galuška, konferoval Dr. Jan Pixa a s vyprávěním vystoupil národní umělec Jaroslav Vojta. Po táborech na Petruškových vrších roku 1868 následovala dočasná okupace Vysokého rakouským vojskem, po vzpomínkových slavnostech roku 1938 okupace nacistická a tři dny po manifestaci roku 1968 okupace sovětská.

Vysoké od roku 1992 až po současnost

Stav jednotlivých podniků a institucí.

Zemědělství

Státní statek Krkonoše ve Vysokém nad Jizerou vznikl jako státní podnik 1. 7. 1988. Od roku 1993 jako ZD Horal provozuje zemědělskou činnost. Zabývá se chovem a prodejem skotu, pěstbou a prodejem krmných a užitkových plodin. Meteorologická stanice Hydrometeorologického ústavu v Praze-Smíchově pracuje ve Vysokém od roku 1939, tehdy při bývalé hospodářské škole. Do nedávna vykonávala též pozorování agrometeorologická a fenologická, v poslední době se omezila jen na údaje klimatologické. Od roku 1971 do roku 1992 stanici spravoval důchodce Karel Petruška. Nyní ji provozují manželé Jiřičovi. Lesní školka byla ve Vysokém založena r. 1953 Lesotechnickými melioracemi v Liberci, r. 1960 přešla k Východočeským státním lesům. Školka, která podstatnou měrou přispívá k obnově devastovaných lesů Krkonoš, má celkovou rozlohu 2,5 ha. Zaměstnávala až 7 stálých pracovníků, většinou důchodce (4 ženy), v létě brigádníky. Jejím úkolem je též péče o okolní potoky, na podzim sběr semen kleče a stromů.

Průmysl

Továrna ve Vysokém zůstala jediným průmyslovým závodem na území obcí spojených s Vysokým, když roku 1960 Hradsko a Blansko s továrnami byly připojeny k Jablonci. Vysockou továrnu koupil od firmy Kramář a spol. r. 1940 Oto Baumgartner z Červeného Kostelce. Závod obnovil a rozšířil strojní park. Továrna vyráběla technické tkaniny a prostěradla. V roce 1958 ji převzal podnik Seba v Tanvaldě jako závod č. 13. Vyráběly se zde polyesterové plášťoviny a oblekoviny, bavlněné sypkoviny. V roce 1989 byla dostavěna montovaná hala pro šlichtovnu a sklady. Závod od roku 1958 pracoval na dvě směny a stále plnil plán. Protože podnik později stále více a více trpěl nedostatkem místních pracovních sil, roku 1993 zkrachoval.

Zdravotní péče

Zdravotní středisko se 1. 10. 1983 vrátilo, po dočasném umístění v areálu nemocnice, do rekonstruované budovy na náměstí. Ordinuje v něm pravidelně obvodní lékař, zubní lékař a dětská lékařka. Ústav plastické chirurgie a chirurgie ruky byl otevřen v roce 1975, v devadesátých letech se celá budova rekonstruovala a nyní se sem do ní sjíždějí lidé z celé republiky i ze zahraničí. Od roku 2003 je primářkou ústavu MUDr. Alena Schmoranzová. Lékárna, založená ve Vysokém roku 1813, se v roce 1977 přestěhovala na náměstí. Zásobuje léky ústav plastické chirurgie a pacienty zdravotního střediska.

Školství

Od roku 1950 zde funguje mateřská škola, od roku 1945 základní škola a od roku 1923 Střední odborné učiliště zemědělské – dnes Integrovaná střední škola Vysoké nad Jizerou. Vyučují se zde učební obory: automechanik, autoelektrikář, klempíř-karosářa od školního roku 2007/2008 nově lakýrník. Dále maturitní obory: obchodní akademie, autotronik a nástavbové dálkové studium.

Kultura

Kulturní dědictví po předcích v některých oblastech dosud žije. Je to především divadlo. Dále podkrkonošské nářečí, dřevěné roubené chalupy „vysockého typu“, barokní sochy, malovaný nábytek, podkrkonošské kroje, „chodící“ betlémy, pracovní a domácí velmi funkční, ale i zajímavé, jsou uchovány v muzeu, které dokumentuje v písemných záznamech a fotografiích i další projevy lidové kultury na Vysocku. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí bylo slavnostně otevřeno 16. 8. 1930. Dočkaly se tak konečně uplatnění předměty, vystavené v pozoruhodné expozici Vysocka na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895 a uložené od té doby na půdě radnice. Sbor církve československé husitské, postavený ve Vysokém roku 1925, má pamětní síň zakladatele a prvního patriarchy církve Karla Farského, který se narodil 26. 7. 1880 v nedalekém Škodějově. Kostel sv. Kateřiny, který utrpěl požárem města roku 1834, byl postupně obnoven. Z předpožární doby se zachovala, kromě již zmíněné madony ze 14. století, křtitelnice z roku 1701, dolní část kazatelny a rokokový oltář sv. Barbory. Ochotnické divadlo oslavilo ve Vysokém roku 1986 dvousté výročí jeho vzniku. Hraje se také loutkové divadlo, vzniká dětský taneční kroužek „Vrabčáci“. Divadlo se jezdí hrát až do Belgie, Francie. Národní přehlídky venkovských divadelních souborů. Místní ochotníci, jako pozorní hostitelé i vděčné obecenstvo, vytvářejí jejich neopakovatelnou atmosféru. Představení, dvě denně po celý týden, bývají zcela vyprodána. Během dne probíhají hodnotící semináře a kurzy divadelní praxe. Denně vychází přehlídkový zpravodaj „Větrník“. Dodnes je akce nazývána „Krakonošův divadelní podzim“ a funguje již od roku 1969.

Tělovýchova

TJ Jiskra Vysoké nad Jizerou. Vysocký Ski klub. V roce (tady si to opravte) byl vybudován lyžařský areál „Šachty“ (lanovkový vlek dlouhý 900 m + vyznačené běžecké tratě o délce od tří do pětadvaceti kilometrů). V roce 1951 byly dostavěny skokanské můstky (78, 54, 25 a 17 m). Fotbalový oddíl, který má již od roku 1944 za hřbitovem vlastní hřiště. V současné době se buduje hřiště nové. Má být zhotoven umělý povrch „druhé generace“ za 14 milionů korun. Volejbalové hřiště, které má k dispozici dva kurty, bylo otevřeno roku 1986 u místní sokolovny Klub českých turistů ve Vysokém, do roku 1990 turistický oddíl TJ Jiskra má kolem stovky členů, pečuje o 72 km značených cest. Pořádá od roku 1977 „Pochod jarním krajem zapadlých vlastenců“. Jeho trasy 50, 35, 25 a 15 km jsou zaměřeny převážně do Jizerských hor a jejich podhůří. V zimě pořádá lyžařskou akci „Ve stopě první středoevropské padesátky“ přibližně po týchž trasách.

Externí odkazy