Mount Everest

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 17. 9. 2018, 14:07

Mount Everest (listopad 2012)

Mount Everest (nepálsky: Sagarmatha), (tibetsky Chomolungma), je nadmořskou výškou 8 850 m n.m. nejvyšší horou Země. Je jednou ze 14 osmitisícovek a jako nejvyšší hora Asie je jedním ze Seven Summits. Mount Everest vznikl spolu se zbytkem Himalájí kolizí indické a euroasijské kontinentální desky. Hora je pojmenována po britském geodetovi George Everestovi.

Mount Everest se nachází v Mahalangur Himal v nepálském regionu Khumbu na hranici s Čínou (s Tibetskou autonomní oblastí; západní a jihovýchodní vrchol tvoří hranici. Na nepálské straně je součástí národního parku Sagarmatha, který je součástí světového dědictví UNESCO. Na severní straně se nachází „Qomolangma National Nature Reserve“.

Edmund Hillary a Tenzing Norgay uskutečnili 29. května 1953 prvovýstup na horu. Dne 5. května 1978 vystoupil Reinhold Messner a Peter Habeler na vrchol hory poprvé bez kyslíkových přístrojů.

Jména hory

V Nepálu je hora nazývána Sagarmatha (सगरमाथा, Sagaramāthā, do nepálštiny převzato ze sanskrtu, kde znamená „Tvář nebes“). Tibetský název zní Qomolangma (ཇོ་མོ་གླང་མ, wylie Jo mo glang ma, Džo-mo-lang-ma, znamená „Matka světa“). Zkomolením tibetského názvu vzniklo i čínské 珠穆朗瑪峰 (pinyin: Zhūmùlǎngmǎ Fēng, českým přepisem Ču-mu-lang-ma feng). Českým standardizovaným exonymem je Everest.

U nás i jinde ve světě zdomácnělo jméno Everest, které hoře dal Brit Sir Andrew Waugh (hlavní zeměměřič pro Indii). Sir George Everest byl předchůdcem Sira Andrew Waugha.

Často slyšíme nesprávnou výslovnost [ivrist]^[1]. Publikace britského rozhlasu BBC Pronouncing Dictionary of British Names, Oxford University Press z roku 1971 uvádí dva způsoby výslovnosti [everest] a [everist], správná výslovnost je tedy [maunt everest], případně méně často [maunt everist]. Horolezci hovoří vždy o [everestu], včetně R. Messnera, který zdolal jako první všechny osmitisícovky.

Čínský deník People's Daily publikoval roku 2002 článek, v němž se ohrazuje proti přetrvávajícímu používání anglického názvu v západním světě. Autor doporučuje používání tibetského jména hory.^[2]

Měření hory

Mount Everest (vlevo) a Nuptse (vpravo), pohled z Kala Pataru

Radhanath Sikdar, indický matematik a zeměměřič z Bengálska, byl v roce 1852 prvním, kdo určil Everest jako nejvyšší horu světa pomocí trigonometrických výpočtů na základě měření teodolitem z 240 km vzdálené Indie. Před průzkumným měřením byl vrchol zeměměřiči nazýván pod jménem Peak XV.

V padesátých letech 20. století indičtí zeměměřiči učinili přesnější měření, které se přiblížilo dnešním měřením a výpočtům výšky Everestu 8 848 m. Dnes je obecně přijímána hodnota 8 850 m zjištěná pomocí přístroje GPS umístěném na vrcholu hory v roce 1999. Everest stále roste díky pohybům tektonických desek, předpokládaný růst je 3 až 5 mm do výšky a 27 mm k severovýchodu za rok. Konečně podle čínských měření z května 2005 je výška hory 8 844 metrů, což je o celé 4 metry méně, než se běžně uvádí. ^[3]

Je důležité zdůraznit, že Everest je horou, jejíž vrcholek je nejvýše nad mořskou hladinou. Za nejvyšší horu světa může být pokládána také Mauna Loa na Havaji, která je nejvyšší horou od základny, jež je ukryta pod mořskou hladinou na oceánském dně. Mauna Loa takto přesahuje 9 km, ale nad moře ční pouhými 4 170 metry. Druhou horou, jež aspiruje na nejvyšší horu světa, je Chimborazo v Ekvádoru. Vrchol Chimboraza je od středu Země o celých 2 168 metrů dále než Everest – tedy Chimborazo měří 6 384,4 km a Everest pouze 6 382,3 km. Příčinu v takovém rozdílu je nutné hledat v zemské rotaci, která deformuje tvar Země. Paradoxem je, že uvažujeme-li výšku nad mořskou hladinou, pak Chimborazo se svými 6 310 metry nad mořem není ani nejvyšší horou And.

Pro zajímavost lze uvést, že nejhlubší místo oceánského dna prohlubeň Challenger v Mariánském příkopu je hlouběji pod mořskou hladinou než je Everest nad ní.

Historie

Mount Everest, pohled od Rombok Gompa

Mount Everest má dlouhou historii pokusů o překonání, kterým dlouho odolával. V kontextu s dnešními komerčními výpravami, kdy na něj šplhají i děti a důchodci, to může působit divně, nicméně je třeba si uvědomit, že dnešní návštěvníci mají oproti těm z první poloviny 20. století obrovské výhody: vyzkoušené cesty, pevně instalovaná lana a žebříky, lepší vybavení a mnohem důvěryhodnější předpovědi počasí. I tak ale Everest zůstává nebezpečnou horou i pro klasické a maximálně jištěné výpravy na vrchol.

Prvovýstup

Jako první stanuli na vrcholu Mount Everestu 29. května 1953 Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay. Dodnes ale existují spekulace, že prvním člověkem na vrcholu mohl být George Mallory v roce 1924, který při svém pokusu zahynul. Zkušení horolezci to ale považují za vyloučené.^[4]

První žena na vrcholu

První ženou na Everestu byla Japonka Džunko Tabei dne 16. května 1975 po výstupu klasickou jižní cestou. Jen o 11 dní později ji následovala Tibeťanka Phantog po výstupu severní cestou s čínskou expedicí. Třetí ženou a první Evropankou na Everestu se stala asi nejúspěšnější himálajská horolezkyně – Polka Wanda Rutkiewiczová v roce 1978 (jižní cestou).

Zimní výstup

První výstup v zimě dokončila 17. února 1980 JV hřebenem polská expedice vedená Andrejem Zawadou. Na vrchol vystoupili Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki. Polští horolezci byli v zimním lezení v Himálaji průkopníky. Během výstupu na Everest čelili mrazům kolem −40 °C a prudkým vichřicím.

Výstup bez použití kyslíku

První výstup bez použití umělého kyslíku na Mount Everest úspěšně zakončili 8. května 1978 Reinhold Messner a Peter Habeler. Messner pak v roce 1980 předvedl první kompletní sólovýstup.

Československý a český výstup

Dne 15. října 1984 vystoupili na vrchol první českoslovenští horolezci – Zoltán Demján a Josef Psotka, společně s nimi i Šerpa Ang Rita (varianta Polské cesty na JZ pilíři, bez použití kyslíku). Bohužel Jozef Psotka později při sestupu z Jižního sedla zahynul. Jako první český horolezec stanul na vrcholu v roce 1991 Leopold Sulovský, společně s Italem Battistou Bonali.

Tragické události

Ve dnech 10. a 11. května 1996 zemřelo ve vrcholové části osm lidí, z toho tři horští vůdci: Rob Hall, Scott Fisher a Andy Harris. Mrtvých by bylo ještě více, nebýt dočasného utišení bouře a výkonu vůdce Anatolije Bukrejeva (Bukrejev byl ovšem částí kolegů později kritizován za to, že šplhal bez kyslíku a že nesetrval s výpravou a vrátil se dříve připravit pro navracející se čaj a kyslík, podle některých to bylo nezodpovědné).^[5]

Další rekordy

Největší počet výstupů na vrchol zvládl k roku 2009 Šerpa Appa - celkem 19 výstupů. Nejmladšímu lezci na Everestu bylo 15 let, nejstaršímu 77 (v obou případech Šerpové).

Horolezecké cesty

Mount Everest a Ama Dablam, pohled z Nepálu

Everest má dvě hlavní horolezecké cesty, jihovýchodní z Nepálu a severovýchodní z Tibetu, ale existují i další méně časté cesty. Jihovýchodní cesta z Nepálu je technicky méně obtížná než severozápadní cesta z Tibetu, také proto je mnohem frekventovanější. Jihovýchodní cestou šli také Hillary a Tenzing. Výběr prvovýstupu byl ovšem předurčen politickou situací v oblasti, neboť Tibet byl v roce 1949 uzavřen pro cizince.

Většina pokusů o výstup je během dubna a května před letní monzunovou sezónou, kdy se také snižuje rychlost tzv. tryskového proudění. Nicméně k pokusům o výstup dochází i po letní monzunové sezóně v září a říjnu, ale výška sněhové pokrývky činí výstupy mnohem obtížnějšími. První výstup po letní monzunové sezóně se podařil na podzim 1973 japonské expedici JV hřebenem.

Samostatnou kapitolou jsou zimní výstupy, tedy výstupy v období zimního monzunu, kdy horolezci musí čelit polárním teplotám a častým vichřicím. Na druhou stranu v zimě v Himálaji méně sněží. Úspěšných zimních výstupů na Everest je méně než deset.

Seznam horolezeckých tras na Everest

První pokusy a výstupy na Everestu byly značně ovlivněny politickou situací v obou zemích. Do roku 1949 byl pro cizince uzavřen Nepál, v letech 1950-1979 Čína vojensky obsadila a znepřístupnila Tibet. Ze tří stěn Everestu severní a východní spadají do Tibetu, jihozápadní do Nepálu.

1953 – klasická jižní cesta přes ledopád Khumbu, Jižní sedlo (7986 m) a JV hřeben

První pokus provedla britsko-novozélandská výprava v roce 1951, která jako první prostoupila ledopád do výšky 6500 m. Následovaly dvě švýcarské výpravy na jaře a na podzim 1952. Během první z nich Raymond Lambert a Tenzing Norkej dosáhli výšky 8595m. Následující rok jejich cestou dokončila výstup britská expedice vedená Johnem Huntem (viz výše). Dnes je tato trasa nejfrekventovanější, zajištěná celoročně lany a postupovými tábory. Mezi ledovcem Khumbu a Jižním sedlem vzniklo několik variant výstupu.

1960 – klasická severní cesta přes Severní sedlo (7000 m), severní a severovýchodní hřeben

Trasa prvních pokusů o výstup na nejvyšší horu Země. V letech 1921-1938 Britové zorganizovali sedm expedic. Nejblíže úspěchu byly třetí a čtvrtá výprava (1924 a 1933), kdy se postupně sedm horolezců (tři z nich bez kyslíkových přístrojů, jejich výškový rekord byl pak překonán až v roce 1978) dostalo do výšky 8500-8600 m. Zastavily je fyzická únava a také technické obtíže tzv. Druhého výšvihu. Výstup severní cestou dokončila obrovská čínská expedice (přes 200 členů). Na vrchol vystoupili dva Číňané, Wang Fu-chou a Chu Jin-hua, a Tibeťan Gonpa 27. května 1960. I tato trasa je dnes v obležení komerčních výprav, zajištěná fixními lany a stálými tábory.

1963 – americká cesta přes ledopád Khumbu, západní rameno (7200 m) a Hornbeinův kuloár v severní stěně

Trasu otevřela americká výprava vedená Normanem Dyhrenfurthem, která současně postupovala i klasickou jižní cestou. Na obou trasách byla úspěšná. Prvovýstup přes západní rameno otevřeli William Unsoeld a Tom Hornbein 22. května. Sestoupili JV hřebenem se svými kolegy, kteří tudy ve stejný den stoupali a dosáhli vrcholu jen dvě hodiny před nimi. Na sestupu museli bivakovat v 8400 m, přičemž utrpěli vážné omrzliny. Kromě otevření nové trasy se zdařil i první přechod hory.

1975 – Bonningtonova cesta JZ stěnou

O výstup nejstrmější stěnou Everestu (viz foto v odstavci Historie) se od roku 1969 pokoušelo šest výprav (Japonci, Britové a dvě mezinárodní). Všechny zastavilo počasí a technické obtíže skalní stěny ve výšce 8200-8500m nazývané Žlutý pás nebo Rockband. Existují zde dvě varianty, prvovýstup se nakonec podařil levou variantou britské expedici vedené Chrisem Bonningtonem. Na vrchol hory vystoupili Doug Scott a Dougal Haston, později také Peter Boardman s Šerpou Pertembou a sólo Mick Burke (ztratil se v mlze při sestupu). Tuto cestu se podařilo zopakovat třikrát: 1988 slovenský výstup alpským stylem, 1993 Japonci (v zimě!) a 1995 Korejci expedičním způsobem.

1979 – jugoslávská cesta západním hřebenem

Poprvé se o něj pokusila francouzská výprava v roce 1974. Pět jejích členů zahynulo v lavině. Prvovýstup se zdařil slovinským a chorvatským horolezcům, kteří otevřeli technicky velmi obtížnou trasu na většinou návětrné straně hory. Na vrchol vystoupili Andrej Stremfelj a Nejc Zaplotnik. Ve druhém družstvu je následovali Stipe Božič, Stane Belak a Šerpa Ang Phu, který se zabil pádem při sestupu. K sestupu obě družstva použila snažší americkou cestu Hornbeinovým kuloárem (1963), která jugoslávskou trasu křižuje ve výšce 7300 m. Kompletní cestu Z hřebenem zopakovala bulharská expedice v roce 1984, většina dalších výprav zvolila kombinaci jugoslávské a americké cesty a vyhnula se tím nejobtížnější části hřebene.

1980 – japonská diretissima severní stěnou

Po otevření tibetských hranic otevřeli Japonci velmi přímou trasu v severní stěně, která se v 8200m napojuje do americké cesty v Hornbeinově kuloáru. Na vrcholu stáli Takashi Ozaki a Tsuneo Shigehiro. Trasu zopakovali v roce 1986 Švýcaři Erhard Loretan a Jean Troillet alpským stylem (za 36 hodin!) a později několik málo dalších výprav.

1980 – polská cesta jižním pilířem

Cesta sleduje pravý okraj JZ stěny, v 8100m překonává obtížný skalní stupeň. Z expedice vedené Andrzejem Zawadou vystoupili na vrchol Andrzej Czok a Jerzy Kukuczka. Cestu zopakovala československá expedice v roce 1984 a později pár dalších výprav.

1980 – Messnerova cesta

Reinhold Messner během svého třídenního sólovýstupu opustil v 7200 m klasickou severní cestu a prostoupil severní stěnou a Nortonovým kuloárem. Trasa není často lezena, většina lezců sleduje raději delší, ale snažší klasickou severní trasu.

1982 – sovětská cesta JZ pilířem

Horolezci z Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu otevřeli cestu vlevo od Bonningtonovy trasy velmi obtížným skalním pilířem. V 8 500 m se výstup napojuje na západní hřeben. Ve čtyřech družstvech vystoupilo na vrchol devět horolezců. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován.

1983 – americká cesta V stěnou

Prvnímu výstupu východní stěnou předcházel jeden také americký pokus v roce 1981. Trasa překonává převýšení 3500 m, ve spodní části obtížné skalní stěny, výše lavinami ohrožovaný pilíř. Na vrchol vystoupily dvě trojice horolezců - Kim Momb, Lou Reichardt, Carlos Buhler a George Lowe, Dan Reid, Jay Cassell. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován.

1984 – australská cesta Velkým (Nortonovým) kuloárem v severní stěně

Trasu prostoupila malá výprava několika přátel bez podpory šerpských nosičů a bez kyslíkových přístrojů. Na vrchol vystoupili Tim McCartney-Snape a Greg Mortimer. Jejich spolulezec Henderson musel vzdát 50 m pod vrcholem.

1986 – pilíř spadající ze západního ramene Everestu k severu

Kanadská výprava zlezla poprvé pilíř spadající ze západního ramene Everestu k severu. V 7250 m se trasa napojuje na americkou cestu (1963). Na vrchol hory vystoupili Mike Congdon a horolezkyně Sharon Wood (jediná žena, která zlezla Everest novou cestou).

1988 – východní stěnou vlevo ve spádnici Jižního sedla

Australsko-britská malá výprava otevřela novou cestu východní stěnou vlevo ve spádnici Jižního sedla, ve kterém se trasa napojuje na JV hřeben. Vrcholu dosáhl sólo Angličan Stephen Venables. Tuto cestu zopakovali v roce 1992 horolezci z Chile.

1990 – zdolání celé nadmořské výšky

Australský horolezec Tim McCartney-Snape dosáhl jako první člověk vrcholu zdoláním celé nadmořské výšky hory, tj. od 0 m až do samotného vrcholu Everestu. Cestu absolvovoval pěšky od moře v Bengálského zálivu.

1995 – SV hřeben

Trasu celým SV hřebenem přes Tři věže poprvé zkoušeli Britové roku 1982, kdy dosáhli 8 200 m. V roce 1991 dva Britové prostoupili hřeben až do 8450 m, kde se napojili do klasické severní cesty. Vrcholu ale nedosáhli, sestoupili do Severního sedla. Celý kompletní výstup SV hřebenem dokončila velká japonská expedice roku 1995, která hřeben zabezpečila 4 km lan. Dva Japonci a čtyři Šerpové vystoupili na vrchol hory.

1996 – kazašská cesta SV stěnou

Kazaši stoupali stěnou mezi S a SV hřebenem do zhruba 8 000 m, kde se napojili na klasickou severní cestu.

2004 – severní stěnou mezi Hornbeinovým a velkým kuloárem

Ruská expedice otevřela obtížnou trasu severní stěnou mezi Hornbeinovým a velkým kuloárem. Osm horolezců ve třech družstvech dosáhlo vrcholu hory. Jejich výstup překonává dvě náročné skalní stěny v 7200 a 8500 m.

Celkem tak existuje 16 cest a jejich variant k vrcholu Everestu. Běžně používané jsou jen dvě z nich. Pravděpodobně šest cest nebylo od prvovýstupu nikdy zopakováno. Jen dva prvovýstupy byly podniknuty bez použití kyslíkových přístrojů (Velký kuloár 1984 a V stěna 1988). Na vrcholu Everestu stálo už několik tisíc lidí, bez kyslíkového přístroje zhruba jen 100, po výstupu alpským stylem (bez podpory Šerpů, bez kyslíku, bez předchozího zajištění trasy lany) jen tři (Messner 1980 a Loretan+Troillet 1986).

Mapa tras na Everest na www.explorersweb.com

Možnosti nových prvovýstupů na Everest jsou omezené. Logickou možností je tzv. „Fantasy ridge“ v pravé části V stěny, který se napojuje na SV hřeben. Pilíř je ohrožován lavinami a napojuje se na SV hřeben teprve pod jeho nejobtížnějším místem. Navíc by se jednalo o nejdelší výstupovou trasu s největším převýšením.

Další možnou trasou je pravá část JZ stěny vpravo od Bonningtonovy cesty, kudy se pokoušely prostoupit tři expedice v 70. letech a také československá výprava v roce 1987. Nejvyšší dosažený bod na této trase je 8350 m (Dougal Haston a Don Whillans, 1972).

Výstupy českých horolezců

Zpochybněný výstup

Fotogalerie

Mount Everest z Kalapattharu

Himaláj z Mezinárodní vesmírné stanice

Himaláj z ISS (včetně popisek)

Masív Everestu z letadla

Související články

• Seznam nejvyšších hor světa

Reference

1. ↑ Tak vyslovoval Everest své vlastní příjmení.
2. ↑ english.people.com.cn
3. ↑ ČTK - Čína a Nepál se shodly na výšce Mount Everestu
4. ↑ např. Reinhold Messner: Mount Everest. Výpravy na hranice možností, Praha 2003, ISBN 80-204-1044-9; str. 47
5. ↑ Reinhold Messner: Mount Everest. Výpravy na hranice možností, Praha 2003, ISBN 80-204-1044-9; str. 180-195; pozn. Messner píše o 5 mrtvých, neboť se nezabývá indickou výpravou postupující jinudy
6. ↑ http://www.travelmag.cz/clanek.php?id=126
7. ↑ http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=1167
8. ↑ http://www.k2news.com/mmani.htm
9. ↑ http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=1167
10. ↑ http://www.casopisdobrodruh.cz/archiv/0498.pdf
11. ↑ [1]
12. ↑ [2]
13. ↑ http://www.lezec.cz/clanky.php?key=3624] [http://www.lezec.cz/clanky.php?key=4384
14. ↑ http://sport.idnes.cz/fojtik-stanul-na-mount-everestu-dal-/sporty.asp?c=A060518_212406_sporty_no
15. ↑ http://www.horyinfo.cz/view.php?nazevclanku=mount-everest-davida-fojtika&cisloclanku=2006062101
16. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10111287948-mount-everest-branky-body-vteriny-8850/?streamtype=WM2
17. ↑ http://sport.idnes.cz/prvni-ceska-zdolala-mount-everest-dr7-/sporty.asp?c=A070516_100808_sporty_kal
18. ↑ http://zpravy.idnes.cz/praha.asp?o=0&klic=37028
19. ↑ http://www.radio.cz/cz/clanek/68665
20. ↑ http://sport.idnes.cz/sporty.asp?r=sporty&c=A050617_165505_sporty_rav
21. ↑ http://www.horosvaz.cz/index.php?cmd=page&type=1&article=106