T-34

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 4. 3. 2019, 12:48

T-34 (data pro verzi T-34/85)
T-34/85 na Letné (Říjen 2018)
Základní charakteristika
Posádka	5
Délka	6,75 m
Výška	2,45 m
Šířka	3,00 m
Hmotnost	30,9 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	20–70 mm
Hlavní zbraň	85mm kanón (ZiS-S-53)
Sekundární zbraň	2x 7,62mm kulomet DT
Pohon a pohyb
Pohon	vidlicový 12-válcový čtyřdobý vodou chlazený vznětový motor V-12, s výkonem 500 k (367,75 kW)
Odpružení	typ Christie
Poměr výkonu	16,2 hp/tunu
Dojezd	465 km

T-34 byl sovětský střední tank vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století. V době svého vzniku byl nejlepším středním tankem na světě. V čase zahájení operace Barbarossa neexistoval německý tank, který by se mu mohl úspěšně postavit v boji – dalece všechny překonával výzbrojí i pancéřováním, většina ho dokonce nebyla schopna vůbec ohrozit. Časté generalizující tvrzení, že se jednalo o nejlepší střední tank druhé světové války, je sice sporné, avšak o tvrzení, že to byl nejlepší střední tank let 1940/1941 a tank, který pomohl SSSR vyhrát Velkou vlasteneckou válku, nelze dost dobře zpochybňovat.

Vývoj

Počátky vývoje tanku T-34 spadají do roku 1937, kdy CHTZ (Charkovskij tankovyj zavod) obdržel zakázku na tank, který by měl nahradit tanky řady BT. Šéfkonstruktér Michail Koškin byl svými nadřízenými podrobně instruován, že se hledá nový kolopásový tank, nicméně vědom si konstrukčních omezení tohoto typu vypracoval kromě něj (A-20) i variantu s čistě pásovým podvozkem, kterou nazval A-32. V roce 1938 demonstroval obě konstrukce před výborem Rady obrany SSSR, přičemž varianta A-32 byla okamžitě odsouzena nekompetentními architekty Rudé armády, maršály Vorošilovem a Kulikem. Zejména Kulik prý běsnil, že si konstruktér vůbec dovolil nějakou nekolopásovou variantu nabídnout a doprovodil svůj příkrý odsudek koncepce pásového tanku „odbornými dobrozdáními a doktrínami“, které by skuteční odborníci na tankovou techniku odmítli. Stalin však k obecnému překvapení rozhodl, že postaveny a připuštěny ke zkouškám budou oba prototypy. Tank A-32, přejmenovaný na T-32 tedy mohl pokračovat. Čekala ho krušná cesta, protože předsedou komise pro posouzení způsobilosti obou typů byl později jmenován právě Kulik.

V roce 1939 bylo provedeno vyhodnocení obou strojů. Kulik udělal všechno možné, aby nafoukl závady u prototypu T-32 a zároveň banalizoval podobné závady u stroje A-20. Pod jeho tlakem se komise klonila k odmítnutí stroje, nakonec však pod dojmem postřelovacích zkoušek, z nichž T-32 vyšel lépe. Postavit se proti maršálovi se však neodvážila a rozhodnutí, který typ dostane přednost, odložila. Vrchní velení nějakou dobu váhalo, nakonec však při zvážení mnohem většího potenciálu dalšího vývoje u typu T-32 se rozhodlo doporučit jej do sériové výroby v poněkud upravené variantě, která byla posléze pojmenována T-34. První verze tanku byly vyzbrojeny kanóny ráže 76 mm, označují se tedy jako T-34/76. Nutno říci, že jde o poněkud různorodou skupinu s mnoha rozličnými úpravami a odlišnostmi pokud šlo o výrobní technologii. V roce 1943 byla zahájena produkce tanků vyzbrojených 85 mm kanónem, které měly představovat reakci na nové německé tanky typů Tiger a Panther, které starý T-34/76 vysoce překonávaly. T-34/85 představoval adekvátní reakci, byť otázka poměru sil mezi ním a jeho výše zmíněnými protivníky je dodnes zdrojem vášnivých polemik odborníků i obdivovatelů obou typů.

Výroba

T-34 (vzor 1941) poblíž Leningradu, 1942

První dva tanky typu T-34/76 byly vyrobeny v lednu roku 1940. Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicměné i tak došlo k další ztrátě času. Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení operace Barbarossa asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním okruhům, kde posléze čelily vpádu Osy. Nečinily tak příliš úspěšně, nutno však podotknout, že to nebylo zrovna jejich vinou. Faktem je, že během prvních 2-3 týdnů operace Barbarossa byly ruské tankové formace ze západních okruhů prakticky zcela vyhlazeny. Totéž potkalo i moderní stroje typu KV a T-34, navzdory jejich obrovské technické převaze nad stroji nepřítele.

Zároveň však nabíhala výroba v továrnách a země přecházela na totální válečné hospodaření. Výsledkem byla ohromující produkce mimo jiné i tankové techniky: do konce roku 1941 bylo vyrobeno přes 1500 tanků T-34 a produkce stále stoupala navzdory územním a hospodářským ztrátám. Částečně to bylo i tím, že se velení Rudé armády rozhodlo pro unifikaci výzbroje. V roce 1942 bylo vyrobeno asi 12 520 strojů, v roce 1943 asi 15 700 T-34/76 a téměř 300 strojů typu T-34/85, v roce 1944 asi 3000 T-34/76 a 11 800 strojů T-34/85 a v roce 1945 12 500 strojů T-34/85 (z toho asi 7 330 do konce války). Celkem SSSR vyrobil v letech 1940-1945 přes 50 000 těchto tanků, celková produkce všech typů T-34 včetně poválečné činí přes 60 000 kusů. Výroba byla zastavena v roce 1946, v 50. letech však byly ještě nějaké stroje vyrobeny ve zbrojovkách sovětských satelitů, konkrétně Polska a Československa. Jednalo se asi o 4 500 strojů.

Porovnání s německými tanky

Jak již bylo řečeno, v době svého prvního nasazení představovaly tanky T-34 zcela novou kvalitativní třídu v rámci tankových konstrukcí. Německé tanky typů Pz-I, Pz-II, Pz-35(t), Pz 38(t) a Pz-III s 37 mm kanónem jej vůbec nemohly ohrozit, neboť nedokázaly prostřelit jeho pancíř ani z těsné blízkosti. Poněkud lépe si vedly nové tanky typu Pz-III s 50 mm kanónem a stíhač tanků Panzerjäger I, které mohly prostřelit některé slabší části zadního pancíře. Nejlépe na tom byly tanky typu Pz-IV, vyzbrojené krátkým 75 mm kanónem a útočná děla Stug IIIa-d, které dokázaly nablízko prostřelit zadní i boční pancíř a při velkém štěstí snad také čelní. Nejdříve se ale musely tak blízko dostat, což nebylo zas až tak jednoduché, protože 76 mm kanón T-34 bez problémů probíjel čelní pancíř všech těchto strojů i na velkou vzdálenost. Německé tanky však vedly ve vedlejších parametrech, v technice a její kvalitě. Všechny měly vysílačky, jejich vnitřní bojový prostor nebyl tak stísněný, měly kvalitnější zaměřovací techniku a lépe řešený výhled ven. Také byly spolehlivější. Na druhou stranu ale tyto rozdíly v sekundárním vybavení nehrály v případě střetnutí příliš velkou roli. V roce 1941 tank T-34 prostě neměl soupeře.

Motor V-2-34 tanku T-34, Finské tankové muzeum

Situace se začala měnit v roce 1942, kdy se na frontě začaly objevovat improvizované stíhače tanků typu Marder (kuna) a první tanky typu Pz-IV s dlouhým 75 mm kanónem. Tak získal T-34 soupeře, se kterým už musel počítat, byť je stále překonával, alespoň v některých typech boje. Dalším nebezpečným soupeřem se stala útočná děla Stug III, která od série F obdržela dlouhý 75 milimetrový kanón. Tanky Pz-III dostaly dlouhý 50 mm kanón, takže získaly alespoň nějakou, byť nepříliš velkou šanci. Tanky T-34 stále představovaly určitou vyšší kvalitu, zejména protože se postupně dařilo zvyšovat počet těch s vysílačkou a vylepšovat jejich sekundární struktury, ale některé německé stroje se dostávaly nebezpečně blízko.

V roce 1943 se na frontě objevila již celá řada strojů s nimiž se T-34/76 mohl měřit jen stěží. V prvé řadě šlo o těžký tank Tiger (který byl ovšem trochu jiná třída) a střední tank Panther, který T-34 výrazně překonával zejména v přesnosti a účinnosti děla. Také se objevila již celá řada německých stíhačů tanků druhé generace, které již byly s to snést přímý střet s tanky T-34. Odpovídající odpovědí sovětské válečné výroby byl tank T-34/85. Vášnivý spor o to, který tank byl lepší, zda Panther nebo T-34/85, je dlouholetou zábavou obdivovatelů tankové techniky a rozhodnout jej víceméně nelze, protože oba tanky byly určeny k různým úkolům a byly lepší či horší v různých parametrech.

Typy tanku

• T-34/76
• T-34/85
• OT-34
• TO-34

Nasazení

Druhá světová válka

Těžké počátky

Protypy tanku T-34 postavené v lednu 1940 měly být podle představ inženýrů vyzkoušeny v průběhu Zimní války, ovšem ta nakonec skončila příliš brzy, než se mohly zapojit do akcí. První bojové nasazení tedy čekalo tanky T-34 až po zahájení operace Barbarossa. První zdokumentovanou akcí tanků T-34 je úspěšný protiúder jednoho praporu 34. tankové divize u řeky San 22. června 1941. Úspěšnost této akce byla ale (v této době) spíše ojedinělá. Přestože tanky T-34 měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem, byly jejich formace v prvních 2-3 týdnech války prakticky zcela vyhlazeny, což mělo několik důvodů.

T-34 ve Stalingradu

Prvním byla nevycvičenost osádek tanků – jednak absolutní (úroveň výcviku byla v Rudé armádě celkově velmi nizká), jednak způsobená tím, že se posádky nestihly se stroji sžít. První várky těchto tanků navíc trpěly značnou poruchovostí (což lze ovšem říci o všech nových typech tanků obecně). Na své si ale přišly i další neduhy Rudé armády.

Patrně největší problém představovala logistika. V tomto ohledu šlo zejména o důsledek nekompetence a diletantismu „architektů“ Rudé armády, zejména už dříve zmíněných maršálů Kulika a Vorošilova, kteří úděsným způsobem systematicky zanedbávali celý logistický úsek. Nejhůře se tento fakt projevil u tankových vojsk, pro něž nebyly vystavěny odpovídající kapacity skladů, cisteren a zásobovacích vozů, odtahová služba pak prakticky neexistovala. Celá věc byla ještě zhoršena faktem, že tank T-34 byl jeden z mála ruských strojů, který používal jako palivo naftu. Tato výjimečnost (která jinak byla velice výhodná, neboť tank neměl takové tendence po zásahu vzplanout) mu byla zpočátku mnohdy osudná, protože zatímco distribuce benzínu a střeliva byla sice ubohá, ale občas fungovala, distribuce nafty krátce po zahájení bojů prakticky přestala existovat. Těch několik cisteren a skladů, které existovaly a v žádném případě nemohly pokrýt spotřebu, velice rychle vyřídila Luftwaffe, pokud je ovšem na svém rychlém postupu nezabral Wehrmacht. Důsledkem bylo, že nejlepší tanky, jakými Rudá armáda disponovala, musely být na ústupu ničeny či opuštěny, protože je nebylo možno vzít s sebou.

Druhým aspektem byl chaos a nesoulad v rámci vedení bojových operací. V prvé řadě velice vázla komunikace mezi jednotkami a jednotkami a nejvyšším velením. Stalin, Timošenko a další vedoucí vojáci a politici inklinovali k přímému řízení operací, ačkoliv nebyli schopni získávat aktuální informace z bojiště a ačkoliv nebyli schopni efektivně předávat své rozkazy jednotkám. Opakovaně se stávalo, že se podařilo předat včas jen část rozkazů, resp. že existovala pouze část z jednotek, které měly útok provést. Tak se třeba mohlo stát, že z jedné pěší divize, jedné jízdní divize a tankové divize, které měly společně provést protiútok, se podařilo sehnat pouze 1 tankový prapor, který ovšem neměl adekvátní prostředky k útoku a byl při něm rozdrcen. Opakované pokusy velení o větší operace rozsáhlejších proporcí a synchronizaci vyšších jednotek ve složitějších manévrech končily katastrofami spočívajícími nedodržením termínů klíčových částí uskupení a jeho rozdrcením „část po části“. Celé divize a někdy i tankové sbory byly přesunovány na základě chaoticky se měnících a prakticky neověřitelných informací z fronty, takže najezdily stovky kilometrů bez jediného výstřelu, opotřebovaly se, spotřebovaly většinu paliva a (aby toho nebylo málo) utrpěly těžké ztráty opakovanými údery Štuk.

Jestliže spolupráce na strategické úrovni vázla, na taktické rovině byla ještě horší. Spojení mezi jednotkami bylo prachmizerné. Vysílačku (nijak kvalitní) měly pouze velitelské tanky, které byly navíc vybavené velice nápadnou anténou, což z nich dělalo primární terče. Byl-li tedy zničen velitelský tank (který díky své anténě již zdálky doslova řval „Haló, tady jsem, zničte mne!!“), padla jakákoliv šance na změny rozkazů tankové jednotce a jakákoliv (ovšem i dříve spíše hypotetická) šance na reálnou koordinaci jednotek nebo možnost požádat o dělostřeleckou podporu či varovat před pastí. Další nevýhodou tohoto uspořádání byl fakt, že pokud měl velitel předat své jednotce změnu rozkazů, tak (pomineme-li možnost, že v jednodušších případech stačilo změnit směr a jednotka prostě i nadále jela za ním) musel otevřít poklop tanku a předat správu za pomoci vizuální signalizace. Těžko by se našel ideálnější cíl pro odstřelovače (fakt, že mnoho posádek mělo díky nekvalitnímu výcviku problémy jeho signály přečíst, byl v tomto ohledu už jen „drobnou“ komplikací).

Velký problém představovala německá nadvláda ve vzduchu - nejen pro nepřetržité údery ze strany německého letectva, ale také pro dokonalý letecký průzkum, který německé straně zajišťovala. Německé jednotky byly před sovětskými často předem varovány a mohly se připravit, zatímco ruská strana při absenci leteckého i pozemního průzkumu útočila naslepo. Velká jednotka tanků T-34 sice mohla rozdrtit jakékoliv tankové uskupení (respektive uskupení jakýchkoliv obrněnců), které by potkala, a přežila bez nehod ostřelování většinou standardních protitankových děl, jenže dostat se k takovémuto boji se jí podařilo jen málokdy. Pokud vůbec potkala německé tanky, ty často jednoduše ustoupily a vylákaly ji do pasti, kde ji rozstřilel zamaskovaný 88mm Flak. V mnohem prozaičtějších případech neexistující či mizerný průzkum a nekvalitní mapy vedly k tomu, že tanky zapadly do bažin nebo najely do minových polí.

Zbytek války

T-34/85 jako památník na Dukle, vlevo Pz IV F2

V průběhu války došlo k podstatné změně situace. Mohutné výrobní kapacity jedoucí na plný plyn a značné lidské rezervy vedly k tomu, že SSSR chrlil nové tanky i s osádkami v obrovském množství, takže ani výrazný nepoměr ztrát tanků v boji, který v roce 1941 činil 1:7 v neprospěch sovětské strany, nedokázal Rudou armádu zlomit (nutno ovšem poznamenat, že jen 8% sovětských tanků v prvním roce války byly moderní typy T-34 a KV). Postupně docházelo k vyrovnávání kvality obou armád, jak u posádek tanků, tak velení jednotek.

V rámci kvality osádek šlo o důsledek strašlivých ztrát v německých řadách, kdy na místo veteránů přišli nezkušení jedinci. Tento trend byl patrný i v tankových silách, přestože ty si díky své elitnosti udržovaly jistou úrověň a spíše vysávaly kvalitní bojovníky ostatních druhů zbraní, zejména pak pokud šlo o posádky útočných děl a stíhačů tanků. Na ruské straně pak docházelo ke zlepšení výcviku a postupnému získávání zkušeností.

V rámci kvality velitelů docházelo na obou stranách na nižších postech k podobnému jevu jako u osádek, na vyšších pak šlo na německé straně o odstraňování schopných velitelů, kteří měli dost odvahy vzepřít se nesmyslným rozkazům z Hitlerova štábu či je ignorovat. Takto byli odvoláni např. Heinz Guderian i Erich von Manstein. Na ruské straně pak došlo k omezení vlivu politických komisařů na řízení bojových operací a k tvrdé selekci v rámci důstojnického sboru.

Vyrovnávání kvality lidí ovšem nepřineslo tak evidentní efekt, jak by mělo mít, neboť byl potlačován tím, že německé tanky a stíhače tanků rychle dostihly kvalitativně své protějšky. Sekundární zlepšení ruských tanků T-34 (zlepšení zaměřovací a pozorovací optiky, dovybavení vysílačkami a snížení poruchovosti) nebylo adekvátní vůči faktu, že německé tanky dostaly nové zbraně s ještě kvalitnější optikou a že se objevily nové tanky a stíhače tanků, které stroje T-34 překonávaly. Sovětská strana reagovala novou generací tanků T-34/85, která překonávala odpovídající stroje řady Pz-IV, nicméně už nikdy nezískala tak výrazný náskok, jako na začátku války.

V důsledku určitého vyrovnání kvality se naplno projevila hospodářská převaha Spojenců. Tank T-34 byl na frontu vrhaný v tak neskutečných množstvích, takže světlo světa mohla spatřit např. taktika pro boj s tanky Tiger, která spočívala v tom, že se minimálně 4 tanky T-34 vrhaly na osamoceného protivníka s předběžnou kalkulací, že 2-3 z nich budou odepsány, aby se zbytek dostal do pozice, odkud byl úspěch takřka zaručen - poměr ztrát 3:1 byl v tomto případě totiž považován za velmi výhodný pro sovětskou stranu. Ruská strana obecně nijak nelitovala obětovat vlastní síly, pokud to považovala za vhodné k urychlení operací a dosažení dobrého výsledku, ať už byl definován jakkoliv. V mnoha případech se proto stávalo, že po větší ofenzívě musel být vozový park tankových jednotek vybudován prakticky znovu. Tyto vysoké ztráty nepadají na hlavu kvality tanku, jsou zapřičiněny ruským stylem boje a zejména způsobem nasazování tanku T-34 v bojích ve městech nebo v málo přehledném terénu.

T-34 v jiných armádách

Stroje T-34 byly v průběhu války dodány několika spojencům SSSR, zejména v SSSR sestaveným polským a československým jednotkám, Bulharské armádě po jejím přejití na stranu SSSR a Titovým partyzánům. Rudá armáda pochopitelně dodala (byť nedobrovolně) tanky T-34 i svým nepřátelům. Používali je Němci a Finové. 1. ledna 1945 se v řadách finských tankových vojsk nacházelo 14 strojů T-34, z toho 7 T-34/76 a 7 T-34/85. Počet tanků T-34 používaných německou armádou je těžké odahadnout, ale jednalo se řádově minimálně o stovky strojů, z nichž mnohé byly v německých polních dílnách různě upraveny…

Bojové nasazení po druhé světové válce

Korejský konflikt

T-34/85 zastižený na mostě letectvem vojsk OSN, Korea 1950

Tanky T-34/85 přežily druhou světovou válku nejen jako vděčné a levné exponáty tankových muzeí, ale jako stále použitelný a vysoce účinný bojový prostředek. Největším konfliktem, kterého se zúčastnily, byla bezesporu Korejská válka. Když vojska severní Koreje překročila 25. června 1950 hranice, disponovala 85 tanky typu T-34/85, které měly velký podíl na jejím úspěchu, protože jihokorejská strana ani americké jednotky nedisponovaly adekvátní protizbraní. Ani v první vlně urychleně dodané tanky M24 nebyly odpovídajícím protivníkem. Teprve když USA později zahájily masívní přísun odpovídající techniky (M4, M26, pancéřovky 89mm), byla převaha stržena na stranu vojsk OSN a nic na tom nezměnily další dodávky ze Strany SSSR severokorejcům (odhadované na 200-400 dalších strojů).

Další nasazení

Přestože tank T-34 pomalu zastarával (poslední modernizace v rámci sovětských ozbrojených sil proběhla v roce 1969, další už byly zamítnuty jako neperspektivní), dlouho se udržel ve výzbroji ozbrojených sil z vojenského hlediska druhořadých mocností či států. Bojoval v Maďarsku v roce 1956, v Suezské válce, odrážel invazi v Zátoce sviní, účinkoval v občanské válce v Jemenu (1961-1967) i v Šestidenní válce na straně Arabů. Od války Jom Kippur již byl v rozsáhlejších kofliktech u moderněji vyzbrojených armád používán jen jako druhosledový, nicméně v konfliktech chudých afrických zemích nebo při bojích v Jugoslávii v 90. letech se ještě stále uplatňovaly, zejména díky své finanční dostupnosti. Některé chudé státy jej měly ve výzbroji ještě na začátku 21. století.

T-34 v kultuře

Moderní ruská poštovní známka (2010)

T-34/85 ve francouzském tankovém muzeu (2007)

T-34 jako muzejní exponát

Vzhledem k obrovskému množství strojů, které byly vyrobeny a přežily do ukončení bojů, se tank T-34 stal asi nejčastěji uchovávaným muzejním exponátem v oblasti obrněné techniky druhé světové války.^[1] Další T-34 skončily jako pomníky připomínající významné bitvy.

Velká Galerie

• Mnoho fotografií tanku – T-34

YouTube

Literatura

• Ivo Pejčoch, Svatopluk Spurný: Obrněná technika 3. SSSR 1919-1945 (I. část). Ares, Vašut 2002, ISBN 80-86158-31-4

Reference

1. ↑ Ivo Pejčoch, Svatopluk Spurný: Obrněná technika 3. SSSR 1919-1945 (I. část). Ares, Vašut 2002, ISBN 80-86158-31-4

Externí odkazy

• Fas.org – Krátký článek s obrázky a nákresy T-34/85 (anglicky)
• T-34 s želvovitou věží ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech
• Tank T-34/85 Žižka
• Dokumentace střední tank T-34
• VHU.cz – Vyprošťovací tank VT-34