Oddíl kosmonautů RKK Eněrgija

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 13. 7. 2013, 13:15

Sergej Krikaljov strávil ve vesmíru 803 dní, více než kdokoliv jiný. Zde na ISS.

Oddíl kosmonautů RKK Eněrgija je jedním z oddílů kosmonautů v Rusku, resp. do roku 1991 v Sovětském svazu. Vlastní skupina kosmonautů, formálně „zkušebních inženýrů“, byla založena v dubnu 1966 z iniciativy vedení CKBEM (tehdejší název dnešní RKK Eněrgija^{[p 1]}). V květnu 1968 byla už zcela oficiálně reorganizována v oddíl kosmonautů. Členové oddílu pravidelně obsazují místa v ruských, dříve sovětských, kosmických lodích a orbitálních stanicích. Počátkem roku 2011 v souvislosti se sjednocením ruských oddílů kosmonautů většina kosmonautů Eněrgije přešla do oddílu Střediska přípravy kosmonautů.

Vznik oddílu

Inženýři OKB-1 projevili zájem o účast v kosmických letech už roku 1962, vedení OKB a osobně Sergej Koroljov myšlenku podporovalo a začalo prosazovat ve vládě. Koncem roku 1962 byly v OKB-1 pro zájemce zorganizovány přednášky o raketách a raketových motorech, konstrukci kosmických těles, biologii a lékařství, spojení, v létě 1963 i seskoky v aeroklubech.^[1] V květnu 1964 vláda rozhodla o úpravě lodi Vostok na trojmístnou variantu nazvanou Voschod a účasti civilistů v letu. Do výběru pro Voschod 1 se OKB-1 plně zapojilo, pro výběr a přípravu budoucích kosmonautů vznikl v podniku útvar č. 90 (roku 1966 přečíslovaný na č. 731, později změnil označení ještě několikrát) do jehož čela byl postaven Sergej Anochin. Letu Voschodu 1 se z OKB-1 zúčastnil Konstantin Feoktistov.^[2] I po letu Feoktistova v Voschodu tlačil Koroljov na vytvoření oddílu. Ve vládě, resp. vojensko-průmyslové komisi vlády ale nedosáhl úspěchu. Nezávisle na postoji nadřízených úřadů na jaře 1965 OKB-1 poslalo do Institutu lékařsko-biologických problémů (IMBP) na prohlídky skupinu asi 50 (podle některých zdrojů až 200) kandidátů, včetně několika žen. Lékařský souhlas k výcviku získalo dvanáct z nich.^[3] Když se přiblížily lety lodí Sojuz, pohnula se i formální stránka věci. 15. března 1966 ministr všeobecného strojírenství pověřil OKB-1 přípravou civilních kosmonautů a 9. dubna 1966 Koroljovův nástupce Vasilij Mišin rozhodl o zformování skupiny kosmonautů, formálně nazvaných zkušební inženýři (rusky инженеры-испытатели), v útvaru č. 90. Kosmonauté se měli účastnit letů lodí Sojuz, L-1 a L-3. Dvanáctka z minulého roku byla znova podrobena dalšímu kolu prohlídek v IMBP, do skupiny bylo nakonec jmenováno osm lidí – Sergej Anochin, Jevgrafovič Bugrov, Vladislav Volkov, Georgij Grečko, Gennadij Dolgopolov, Alexej Jelisejev, Valerij Kubasov a Oleg Makarov. Všichni zahájili všeobecnou kosmickou přípravu v CKBEM, včetně letů v beztíži a nácviku přistání na moři.^[3][4] V srpnu 1966 společný výcvik s vojenskými kosmonauty v CPK povolili vojáci až po vlastních lékařských testech pouze čtveřici Volkov, Jelisejev, Kubasov a Grečko (po měsíci nahrazen Makarovem), ostatní pokračovali v výcviku v CKBEM. Od ledna 1967 byla skupina rozšířena o Vitalije Sevasťjanova a Nikolaje Rukavišnikova, oba byli zařazeni do programu L-1.^[3] 27. března 1967 vláda stanovila postup výběru a výcviku kosmonautů. Současně rozhodla o vytvoření oddílů kosmonautů ve resortech – ministerstvu obrany, všeobecného strojírenství, zdravotnictví a Akademii věd.^{[p 2]} V srpnu 1967 přípravu v rámci programu L-3 zahájili v CKBEM Anochin, Bugrov, Dolgopolov a tři nováčci Nikitskij, Pacajev a Jazdovskij. 27. května 1968 byl příkazem ministra všeobecného strojírenství založen oddíl kosmonautů CKBEM a do oddílu bylo zařazeno 9 z členů dosavadní skupiny, totiž Volkov, Grečko, Jelisejev, Kubasov, Makarov, Pacajev, Rukavišnikov, Sevasťjanov a Jazdovskij. Dále Konstantin Feoktistov (jediný se zkušeností kosmického letu) a Vladimir Fartušnyj z Institutu elektrosvařování Akademie věd Ukrajiny v Kyjevě.^[3]

Doplňování oddílu

Inženýři z CKBEM/NPO Eněrgija/RKK Eněrgija si podávali žádosti zařazení do oddílu, vhodní kandidáti byli odesíláni na pozorování do IMBP a získávali souhlas Hlavní lékařské komise k výcviku průběžně. Poté (i po několika letech) Státní meziresortní komise dávala doporučení k zařazení do oddílu jako zkušebního kosmonauta. Ke kosmonautům oddílu CKBEM tak přišli v březnu 1972 Boris Andrejev, Valentin Lebeděv a Jurij Ponomarjov. Už po roce (v březnu 1973) ještě Vladimir Aksjonov, Alexandr Ivančenkov, Valerij Rjumin a Gennadij Strekalov. Po delší přestávce byli přijato do oddílu sedm nových kosmonautů v prosinci 1978.^[5][6] Začátkem 80. let byl pozměněn postup přijímání kosmonautů. Státní meziresortní komise doporučovala uchazeče k zařazení do oddílu jako „kandidáta na zkušebního kosmonauta“, po absolvování všeobecné kosmické přípravy ve středisku NPO Eněrgija a stáži v Hvězdném městečku, kandidátovi Meziresortní kvalifikační komise přiznala kvalifikaci „zkušebního kosmonauta“. V letech 1980 – 1983 byly přijaty dvě ženy, další byla převedena z jiné organizace. V letech 1983 - 1989 přišlo do oddílu devět nových kosmonautů. V devadesátých letech byl oddíl rozšiřován o 2 - 3 členy zpravidla po dvou letech, celkem bylo přijato jedenáct nováčků. V novém století proběhly dva nábory. Roku 2003 byli přijati tři kandidáti. Při náboru roku 2006 byl mezi zaměstnanci společnosti tak nízký zájem, že byla zrušena podmínka aspoň tří let zaměstnání ve společnosti, přesto byli přijati pouze dva kandidáti.^[1][7]

Lunární program

Podrobnější informace naleznete na stránce: Sovětský lunární program

V druhé polovině roku 1966 se rozběhl sovětský lunární program. Sestával ze tří částí. V lodi Sojuz si kosmonauti měli nacvičit setkávání a spojování lodí v kosmu, v lodi L-1 obletět Měsíc a v lodi L-3 přistát na Měsíci.

Sojuz

Od září 1966 se v CPK společně s vojenskými kosmonauty připravovali k letu Sojuzem Volkov, Jelisejev, Kubasov a Grečko, ten si po měsíci zlomil nohu a byl nahrazen Makarovem, už v lednu 1967 přeřazeným do programu L-1. Po několika neúspěších (lety Sojuzu 1, Sojuzu 2 a 3) se Sojuz 4 a 5 spojily a Jelisejev a Chrunov (z CPK) přeručkovali po vnějším povrchu lodí z jedné do druhé. V září 1969 se Jelisejev, Kubasov a Volkov zúčastnili skupinového letu tří Sojuzů, pokus o spojení Sojuzu 7 a 8 a přestup kosmonautů novým stykovacím uzlem vnitřkem lodi se nezdařil. Program Sojuz pokračoval dlouhodobým letem Sojuzu 9 v červnu 1970. 17 dní a 16 hodin tehdy strávil ve vesmíru Nikolajev z oddílu CPK a Sevasťanov. V záložních posádkách byli za CKBEM Grečko a Jazdovskij. Setkání a spojení lunárního orbitálního a přistávacího modulu měl nazkoušet další let Sojuzu v rámci programu Kontakt. Na let se z kosmonautů oddílu připravovali od května 1969 Pacajev, od března 1970 i Makarov a Rukavišnikov, později též Jazdovskij a Grečko. V červenci 1971 byl let zrušen a kosmonauti přeřazeni.

Programy L-1 a L-3

Na oblet Měsíce (loď L-1) se v Hvězdném městečku společně s vojenskými kolegy od ledna 1967 připravovali Sevasťanov, Rukavišnikov a Makarov, později i Grečko. Do skupiny určené k přistání na Měsíci (loď L-3) byli v září 1967 určeni Anochin, Bugrov, Nikitskij (nebyli v květnu 1968 pojati do oddílu CKBEM a odešli), Jazdovskij (pouze do roku 1968) a Pacajev. Od začátku roku 1968 i Makarov, Sevasťanov a Rukavišnikov, krátce i Feoktistov. Už v únoru 1969 byli Grečko a Sevasťanov přeřazeni do skupiny připravující se na let tří Sojuzů. V květnu 1969 Pacajev a v lednu 1970 Rukašvinikov s Makarovem přešli do programu Kontakt. V programech L-1 a L-3 tak nezůstal nikdo.^[1]

Orbitální stanice – Saljut 1, Saljut 4

Dobrovolskij, Volkov, Pacajev, zahynuli při přistání Sojuzu 11

Roku 1970 se rozběhl program Saljut. V červnu – září byli zformovány tříčlenné posádky pro stanice, sestávající z kosmonautů oddílů CPK a CKBEM. Do kosmu letěli vždy velitel z CPK a dva kosmonauti oddílu CKBEM. Při prvním letu – Sojuzu 10 – se nepodařilo kosmonautům přestoupit do stanice. V následujícím Sojuzu 11 po úspěšném čtyřtýdenním letu posádka zahynula při přistání. Po neštěstí byl počet kosmonautů létajících v Sojuzech snížen na dva. Bylo zavedeno pravidlo, že velitel lodi je kosmonaut oddílu CPK, palubní inženýr člen oddílu CKBEM. Pokusy o vypuštění dalších stanic roku 1972 a 1973 se nesetkaly z úspěchem, upravené Sojuzy byly využity ke dvěma samostatným letům (Sojuz 12 a 13). Další úspěšné vypuštění orbitální stanice řady Saljut proběhlo až v prosinci 1974. Stanice Saljut 4 byla během roku 1975 obydlena dvakrát, jeden let neuspěl se spojením.

Sojuz – Apollo

Po rozhodnutí o provedení letu Sojuz-Apollo byli pro program vyčleněni Andrejev, Ivančenkov, Rukašvinikov a Kubasov. Rukavišnikov byl zařazen do zkušebního letu Sojuzu 18, Kubasov se zůčastnil sovětsko-amerického letu.

Orbitální stanice – Saljut 6, Saljut 7, Mir

Orbitální stanice Mir roku 1997

V září 1977 byla vypuštěna další orbitální stanice – Saljut 6. Obydlena byla dvoučlennými posádkami. První pokus o obydlení stanice (let Sojuz 25 se dvěma nováčky Kovaljonkem a Rjuminem) nebyl úspěšný. Proto bylo zavedeno pravidlo, že v každé posádce bude aspoň jeden zkušený kosmonaut.^[8] Koncem roku 1976 zahájili výcvik v Hvězdném městečku první zahraniční kosmonauti, včetně československých, v rámci programu Interkosmos. Mezinárodní posádky navštěvovaly během týdenního letu orbitální stanici, velitelem byl vždy sovětský kosmonaut s letovou zkušeností. Vzhledem k nedostatku takových kosmonautů v oddílu CPK, byli do programu zařazeni i členové oddílu NPO Eněrgija Rukavišnikov (náhradník československého letu, letěl s Bulharem) a Kubasov (náhradník polského letu, letěl s Maďarem). Byly to první případy, kdy v posádce nebyl kosmonaut - voják z CPK. Na stanici Saljut 7 od roku 1982 a jejího podstatně mohutnějšího nástupce Mir, v letech 1986 - 2000, létali kosmonauti v trojmístných lodích Sojuz T (od 1986 Sojuz TM). Členové oddílu NPO Eněrgija (od 1994 přejmenované na RKK Eněrgija) zastávali v posádkách tradičně funkci palubních inženýrů, velitel byl vždy z oddílu CPK, třetí člen posádky byl doplněn v závislosti na programu letu.

Valerij Rjumin před posledním letem 1998

Raketoplán Buran

Vedení NPO Eněrgija zastávalo názor, že také v raketoplánu Buran, tak jako v ostatních kosmických lodích, musí letět vedle pilota-velitele palubní inženýr z jejich oddílu.^[9] Na let raketoplánem byli vyčleněni:^[1]

• Alexandr Balandin (1979 – 1984)
• Alexandr Lavějkin (1979 – 1984)
• Musa Manarov (1979 – 1982)
• Valentin Lebeděv (1983 – 1986)
• Alexandr Ivančenkov (1983 – 1992)
• Gennadij Strekalov (1985 – 1988)
• Sergej Krikaljov (1986 – 1988)

Orbitální stanice – ISS

Na stanici ISS létají zástupci oddílu RKK Eněrgija pravidelně v rámci ruské poloviny posádky. O místa se kosmonauti oddílu Eněrgije dělí s členy oddílu CPK, vzhledem k komplikovanému sestavování posádek bylo pravidlo o velitelích lodí z CPK a palubních inženýrech z Eněrgije opuštěno.^[4] Ruské kosmonauty do posádek vybírá komise složená ze zástupců Roskosmosu, CPK a RKK Eněrgija.

Zánik oddílu

V souvislosti s rozhodnutím Roskosmosu o vytvoření jediného oddílu kosmonautů v Rusku přijatém v prosinci 2010^[10] začali v lednu 2011 kosmonauti společnosti Eněrgija přecházet do oddílu Střediska přípravy kosmonautů. K 1. únoru 2011 jich v Eněrgii zůstalo pouze šest.^[11]

Náčelníci oddílu

• Sergej Anochin 23. května 1966 – 27. března 1974
• Oleg Makarov 27. března 1974 – 1977
• Vitalij Sevasťanov 5. ledna 1977 – 9. února 1979
• Valerij Kubasov 1979 – 1985
• Gennadij Strekalov 25. března 1985 – 2003
• Pavel Vinogradov 6. února 2003 – 30. října 2007
• Jurij Usačov 30. října 2007 –

Přehled kosmonautů oddílu

Uvedeni jsou členové skupiny zkušebních inženýrů vzniklé 23. května 1966, a členové oddílu kosmonautů založeného 27. května 1968. V kolonce „V odílu od“ je uvedeno datum zařazení do oddílu, pouze u účastníků náborů z let 2003 a 2006 je uvedeno datum doporučení Meziresortní komise pro výběr kosmonautů k zařazení do oddílu.

dní
(probíhající let)

dní
(probíhající let)

Poznámky

1. ↑ RKK Eněrgija (Raketovo-kosmická korporace Eněrgija) se do března 1966 nazývala OKB-1 (Zkušební konstrukční kancelář 1), do roku 1974 CKBEM (Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství), do roku 1994 NPO Eněrgija (Vědeckovýrobní sdružení Eněrgija)
2. ↑ Постановление ЦК КПСС и Совета Министров СССР №270-105 от 27 марта 1967 «О подготовке космонавтов-испытателей и космонавтов-исследователей…»

Reference

1. ↑ ^{1,0 1,1 1,2 1,3 1,4} IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva : [cit. 2009-03-17]. Kapitola Отряд космонавтов РКК «Энергия». Dostupné online. (rusky) 
2. ↑ ASTROnote [online]. [cit. 2009-03-17]. Kapitola Набор для полёта на корабле «Восход».  
3. ↑ ^{3,0 3,1 3,2 3,3} ASTROnote [online]. [cit. 2009-03-17]. Kapitola 1-й набор космонавтов-испытателей ОКБ-1.. Dostupné online.  
4. ↑ ^{4,0 4,1 4,2} ŠAMSUTDINOV, S.. Отряду космонавтов РКК «Энергия» – 40 лет. Новости космонавтики, 2006, čís. 7. Dostupné online. ISSN 1561-1078.  
5. ↑ ASTROnote [online]. [cit. 2009-03-17]. Kapitola 2-й набор космонавтов-испытателей ЦКБЭМ.. Dostupné online.  
6. ↑ ASTROnote [online]. [cit. 2009-03-17]. Kapitola 3-й набор космонавтов-испытателей ЦКБЭМ.. Dostupné online.  
7. ↑ ASTROnote [online]. [cit. 2009-03-17]. Kapitola 16-й набор в отряд РКК «Энергия»..  
8. ↑ HOLUB, Aleš, a kol. MEK – Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2001-10-21, [cit. 2009-03-18]. Kapitola Sojuz 25. Dostupné online.  
9. ↑ MARTÍNEK, František. Jednou a dost [online]. Malá encyklopedie kosmonautiky, rev. 2003-12-28, [cit. 2009-02-17]. Dostupné online.  
10. ↑ PERMINOV, Anatolij Nikolajevič. Приказ Роскосмоса от 7 декабря 2010 г. №197 "О создании единого отряда космонавтов Федерального космического агентства" [online]. Moskva : Roskosmos, 2010-12-10, [cit. 2011-01-02]. Dostupné online. (rusky) 
11. ↑ ASTROnote [online]. [cit. 2009-03-17]. Kapitola СССР - Россия.