Únor 1948

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 11. 4. 2023, 08:48

Únor 1948 (resp. Vítězný únor, což je výraz používaný zejména komunisty a jejich příznivci) je pojmenování komunistického převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva a ekonomického úpadku. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně připomínán i v současné době.

Historie a následky

Komunisté se dlouhodobě, už během druhé světové války, připravovali na převzetí moci v zemi. Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem, snažili se narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945 sdružených v tzv. Národní frontě. V prvních poválečných volbách získali v Česku 40 % a na Slovensku 30 % hlasů a postupně se jim podařilo ovládnout policii (Bezpečnost), armádu i dělnické organizace. 2. července 1946 se tehdejší předseda Komunistické strany Československa (KSČ) a pozdější prezident Klement Gottwald stal předsedou vlády. Využívali roztříštěnosti tehdejších demokratických politických stran, faktické neexistence opozice, poválečného radikalismu a „mnichovského zklamání“ i nerozhodnosti nemocného prezidenta Edvarda Beneše. V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký. Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace Sovětského svazu, politickým soudním procesům, uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů. Vláda komunistické strany trvala do roku 1989.

Časový sled událostí

V tehdejší vládě zasedalo 26 ministrů. 9 komunistických, 3 sociální demokraté, 12 tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníků dalších stran a 2 nestraníci. Už v roce 1947 bylo ve vládě mnoho sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala také rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v příštích volbách, které měly být v květnu 1948, a převládnutí antikomunistického křídla v sociální demokracii. Od počátku roku 1948 napětí ještě dále vzrůstalo. Nejprve v diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“ a také o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců. Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ty byly reakcí komunistického ministra vnitra Václava Noska na požadavky nekomunistů, aby byly vyšetřeny politicky motivované případy (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). 13. února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které mělo těmto změnám zabránit.

Úterý 17. února

Začátek vládní krize. Vláda má projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítá z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu (tři nekomunistické vládní strany) plánují v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhají na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout. Gottwald informuje Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu, Beneš to odmítá a prohlašuje, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Ústřední výbor KSČ vyzývá pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlašuje pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.

Středa 18. února

Na zasedání užší komise Národní fronty odmítá Gottwald jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se rozhodují bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády z 13. února. Sociálně demokratická strana je pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty a podle jejich vyjádření podpořil vyžadování provedení vládního usnesení z 13. února. Dále byl údajně informován o plánované demisi, ale to později popírá.

Čtvrtek 19. února

V nekomunistických vládních stranách probíhají mnohá jednání, z kterých vyplývá stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Komunisté se snaží přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o Bezpečnosti a ke společnému vytvoření většinové levicové vlády, ti však odmítají. Nekomunističtí ministři hodlají znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi. Zpráva o tomto rozhodnutí je tajně doručena Gottwaldovi. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš odmítá úřednickou vládu a slibuje, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald. Československá vládní krize začíná budit pozornost v zahraničí. Do Prahy přilétá náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin, americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušuje svůj léčebný pobyt a vrací se do funkce.

Pátek 20. února

Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran podávají demisi a informují o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítá. Sociální demokraté trvají na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky tedy dostává zprávu jen o demisi ministrů tří stran. Gottwald jedná s prezidentem a navrhuje mu přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánuje svolat velkou demonstraci na Staroměstském náměstí.

Sobota 21. února

Proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývají k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů a přijal také delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu. Komunisté začínají vytvářet vlastní ozbrojené složky – Lidové milice. Budují se také Akční výbory Národní fronty, jejichž členové nejsou voleni, ale jmenováni. Jejich činnost směřující k „očistě veřejného života od nekomunistů“ bude později zlegalizována zvláštním zákonem.

Neděle 22. února

Konal se sjezd závodních rad, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února. Komunisté se stále snaží přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Prezident oznamuje, že je připraven demisi ministrů přijmout. Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného puče jsou zatýkáni političtí odpůrci KSČ, ozbrojují se Lidové milice a konají se prohlídky ve stranických sekretariátech. Na příkaz ministra vnitra jsou v Praze hlídány mosty, strategické budovy a rozhlas a přijíždějí vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny Pravda uveřejňují text podporující československé komunisty v jejich úsilí.

Pondělí 23. února

Státní bezpečnost (policie) zatýká příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. Lidové milice se dále vyzbrojují, probíhají akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Akční výbory vyzývají nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítají vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporují znárodňování. Provádějí se domovní prohlídky. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašují, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snaží přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítá. Beneš trvá na svém stanovisku a informuje ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc národně socialistických vysokoškoláků a jejich příznivců, kteří se vydali na Pražský hrad.

Úterý 24. února

Ve 12 hodin začala generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když potlačili odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.

Středa 25. února

Komunisté činí další kroky k nahrazení Národní fronty, ustavuje se Ústřední akční výbor Národní fronty. Účastní se také sociální demokraté, významné osobnosti, odbory. Představitelé národních socialistů chtějí jednat s prezidentem, ale ten je nepřijímá. Od komunistů dostává listinu nové vlády a slibuje učinit rychlé rozhodnutí. Komunisté pokračují v nátlaku a od rána připravují velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se má v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti je 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí. V 16:30 odpoledne prezident krátce jedná s Gottwaldem. Oznamuje, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Gottwald uvědomuje vedení KSČ a odjíždí oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byla demonstrace - pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů. Přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít na Pražský hrad. Mnoho jich bylo pozatýkáno, uvězněno, mnozí pak museli opustit školy. Prezident je nepřijal.

Projev Klementa Gottwalda

Citace z projevu Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948:

Různé názory

Existuje více různých názorů na Vítězný únor i na jednotlivé události února 1948. Některé z nich:

• Zneužití moci: Mnozí komunisté jednali protizákonně, v rozporu s ústavou, za použití klamů, hrozby zásahu ozbrojených sil, manipulovali veřejným míněním k prosazení svých osobních zájmů. V souladu se zákonem bylo nalezeno jen východisko z vládní krize, prezident Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.
• Legální proces v mezích tehdejších zákonů: Převzetí moci nebylo převratem, ale dílem obratného jednání komunistů v rámci platných zákonů, přičemž mocenské struktury státu zůstaly zachovány. Podpora armády, policie a dělníků byla výrazem jejich svobodné vůle.
• Jen formální akt: Ve skutečnosti se nejednalo o státní převrat, ale jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z větší části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 1945 – 1947 v tzv. předtotalitní (pretotalitní) fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, přičemž k převzetí státu by později stejně došlo.

Literatura

• DRTINA, Prokop. Československo můj osud : kniha života českého demokrata 20. století. Svazek druhý. Kniha 2., Rok 1948 - Únor 1948. Praha : Melantrich, 1992. ISBN 80-7023-114-9.  
• KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. Brno : Doplněk, 1997. 556 s. ISBN 80-85765-73-X.  
• KAPLAN, Karel. Poslední rok prezidenta: Edvard Beneš v roce 1948. Brno : Doplněk, 1993. 174 s. ISBN 80-85270-18-8.  
• KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha : Panorama, 1990. 245 s. ISBN 80-7038-193-0.  
• RIPKA, Hubert. Únorová tragédie : Svědectví přímého účasníka. Brno : Atlantis, 1995. 304 s. ISBN 80-7108-098-5.  
• VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6.  
• WÓJTOWICZ, Norbert, Nástup komunistickej diktatúry v Československu z pohľadu Poľska, [w:] Február 1948 a Slovensko (Zborník z vedeckej konferencie, Bratislava 14. – 15. február 2008), red. Ondrej Podolec, Bratislava Ústav pamäti národa 2008, s. 63-83.

Související články

• Dějiny Československa
• Třetí Československá republika
• Komunistický režim v Československu

Externí odkazy

• Únor 1948 na serveru totalita.cz
• Pozdrav prezidenta republiky Václava Havla účastníkům setkání politických vězňů na Pražském hradě, 24. února 1998
• Video z archivu ČT - „Vítězný“ únor, podle kamer Československého filmového týdeníku