Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
Sysop (diskuse | příspěvky)
(Nahrazení textu)
Porovnání s novější verzí →

Verze z 3. 4. 2011, 14:37


Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-1923) je čtyřdílný humoristický román českého spisovatele Jaroslava Haška přeložený do 54 jazyků, několikrát zfilmovaný i zdramatizovaný. Jde o nejvýznamnější Haškovo dílo mnoha lidmi spojované s kongeniálními ilustracemi Josefa Lady. Smrt bohužel nedovolila Haškovi jeho dílo dokončit.

Jednotlivé díly románu mají tyto názvy:

Haškovo dílo není snadné žánrově zařadit. Zdaleka to není jen humoristický román. Je to zároveň satira líčící velice přesvědčivě s pomocí všemožných karikatur, podivných figurek a neobvyklých situací žalostné poměry panující v rozkládajícím se Rakousku-Uhersku. K tomu Hašek využívá i žánr grotesky a frašky, volí jednoduché a srozumitelné výrazové prostředky, píše přehledně a jazykem obyčejného člověka, vše směřuje k zesměšnění nesmyslného válčení a starého řádu. Kompozice románu pak připomíná pikareskní román, kde je hlavním hrdinou tzv. píkaro (šibal), který zosobňuje ideál lidové podnikavosti a chytrosti, prochází celou řadou více či méně napínavých příhod a snaží se za každou cenu přežít.

Obsah

Obsah románu

V zázemí

Na začátku knihy oznamuje Švejkovi posluhovačka paní Müllerová slovy „Tak nám zabili Ferdinanda“, že v Sarajevu byl zavražděn arcivévoda Ferdinand. V pražském hostinci U kalicha se Švejk setkává s tajným policistou Bretschneidrem, který později dostane sprostého hostinského Palivce do vězení pro velezradu za to, že řekl, že „mouchy sraly na (obraz) císaře pána“. Zatčen je i Švejk, protože tvrdí, že bude válka. Ocitne se na policejním ředitelství a poté v blázinci. Když válka skutečně vypukne, je Švejk povolán na vojnu. Protože trpí silným revmatismem, veze ho k odvodu paní Müllerová na kolečkovém křesle. Švejk přitom mává berlemi a křičí „Na Bělehrad“, čímž způsobí obrovské pozdvižení. Pak je léčen v nemocnici pro simulanty, pobývá na garnizóně (vojenské vězení), slouží u polního kuráta Katze a poté, co jej věčně opilý Katz prohraje v kartách, skončí jako vojenský sluha (pucflek) u nadporučíka Lukáše, známého mnoha milostnými aférami. Když mu nadporučík přikáže, aby mu sehnal stájového pinče, Švejk jej pro něho ukradne. Ukáže se však, že pes patřil plukovníkovi Krausovi von Zillergut a nadporučík Lukáš je poslán do Českých Budějovic k 91. pěšímu pluku, který se připravuje k odjezdu na frontu. Švejk jede pochopitelně s ním a říká nadporučíkovi, že „to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu…“

Na frontě

Do Českých Budějovic jede nadporučík Lukáš se Švejkem rychlíkem a Švejkovi se přihodí nehoda. Baví se s železničním zaměstnancem o problematice záchranných brzd a možná on, možná oba za tuto brzdu zatáhnou a způsobí nenadálé zastavení vlaku. V Táboře je Švejk vyveden na nádraží kvůli sepsání protokolu a vlak mu mezitím ujede. Velitel nádraží mu poté, co zjistí, že Švejk nemá peníze na lístek, nařídí dojít do Českých Budějovic pěšky. Při této budějovické anabázi pěkně zabloudí, přihlouplým putimským strážmistrem Flanderkou je považován za ruského špióna a nakonec je ke svému pluku doveden četníkem jako údajný zběh. Se slovy „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opět zde“, se radostně hlásí u nadporučíka Lukáše. U pluku se Švejk postupně seznamuje s nezapomenutelnými postavani knihy jako je účetní šikovatel Vaněk, kuchař okultista Jurajda, jednoroční dobrovolník Marek nebo sapér Vodička. Setkává se i s karikaturami důstojníků, jako je přičinlivý až podlézavý kadet Biegler nebo omezený poručík Dub, v civilu gymnaziální profesor, jehož oblíbeným koníčkem je buzerace vojáků a který svými radami otravuje život i zkušeným aktivním důstojníkům jakými jsou hejtman Ságner nebo plukovník Schröder. Oblíbeným Dubovým rčením, které ve vzteku pokřikuje na vojáky, je „Ty mne ještě neznáš, ale až mne poznáš, já tě přinutím až k pláči“.

Švejkův pluk je brzy poslán na frontu a přemístěn do města Királyhidy na rakousko-uherském pomezí. zde se nadporučík Lukáš opět zaplete do dalšího milostného dobrodružství s vdanou paničkou a pošle Švejka s dopisem ke své vyvolené. Švejk doprovázený sapérem Vodičkou se dostane do rvačky s jejím manželem, která skončí jako hromadná pouliční bitka. Za to jsou oba zatčeni. Nadporučík Lukáš si musí najít nového sluhu, kterým se stane věčně nenažraný tlustý obr Baloun, neustále ztrpčující svému pánovi život tím, že mu všechno sní. Po prouštění se Švejk stáne ordonancem své 11. marškumpanie a loučí se se sapérem Vodičkou slovy „Až bude po tý vojně, tak mé přijeď navštívit. Najdeš mé každej večer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti.“

Velký výprask

91. pěší pluk je opět naložen do vlaku, který jej veze jako „novou skupinu lidí hnaných na jatky“ do Haliče na ruskou frontu. Hašek tuto pouť přes celé Uhry popisuje tak, že se román stává skutečnou obžalobou války a stupidních důstojníků, kterým nejde o nic jiného než o vlastní prospěch bez ohledu na osudy vojáků, kterým mají velet. Jejich schopnosti Hašek popisuje takto: „Byl to pán velkých vojenských schopností, které se mu vrazily do nohou ve formě podágry“. Názory prostých vojáků na válku charakterizuje Hašek slovy: „Po celou dobu železniční přepravy bataliónu, který měl sklízet válečnou slávu, až projde pěšky od Laborce východní Haličí na front, vedly se ve vagónu, kde byl jednoroční dobrovolník a Švejk, opět podivné řeči, víceméně velezrádného obsahu“.

Na konci dílu je Švejk vyslán jako kvartýrmachr zajistit pro svou kumpanii nocleh ve Felštýně. Když Švejk dojde k malému rybníku, setká se tam s uprchlým ruským zajatcem, který se tam koupal a po spatření Švejka se dal nahý na útěk. Švejk si oblékne jeho uniformu, protože je zvědav, jak by mu asi slušela. V této uniformě ho najde patrola polního četnictva, která tohoto ruského uprchlíka hledala. Jsou to Maďaři, kteří Švejkovi nerozumí a přes jeho protesty ho zařadí do transportu ruských zajatců určených pracovat na opravě železniční trati. Tak Švejk upadne omylem do rakouského zajetí.

Pokračování velkého výprasku

Poté, co je zjištěno, že Švejk je Čech, je na něj pohlíženo jako na zběha a polní soud ho odsoudí k smrti. Duchovní útěchu před popravou mu má poskytnout polní kurát Martinec, původně skutečně nábožensky založený muž, který stykem s opilými důstojníky postupně mravně upadá, což si nepřestává v skrytu duše neustále vyčítat. Švejk jej však považuje za dalšího vězně a svými proslovy jej tak vyděsí, že Martinec z cely prchne na důstojnický večírek, kde se zpije do bezvědomí „s přesvědčením, že se hraje o jeho duši a on sám že je mučedníkem“.

Nakonec se vše vysvětlí a Švejk se opět ocitne u své marškumpanie. Haškův text pak končí proslovem poručíka Duba „S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice“. Vše co případně v knize následuje za touto větou je pokračování dopsané od Karla Vaňka.

Vývoj Švejkovy postavy

Soubor:Bona Soldato SVEJK en Humenne.JPG
Pomník Švejka v Humenném, Slovensko.
Pomník Švejka v Přemyšlu, Polsko

Nápad napsat knihu o dobrovolníkovi, který je lehce slabomyslný, dostal Jaroslav Hašek již roku 1911, když si po příchodu z hospody napsal na kousek papiru slova: „Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, aby vystupoval jako řádný vojín.“. V duchu svého přesvědčení, že na militantní Rakousko-Uhersko (a na jakýkoliv totalitní systém vůbec) nejlépe platí pitomec, který obrátí blbost představitelů takovéhoto systému proti nim samým, vydal pak Hašek roku 1912 knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Švejkova pitomost však již tehdy byla poněkud odlišná od pitomosti běžného blbce. Švejk dokázal vrhnout na důstojníka takový „dětský jasný pohled“, že důstojník nevěděl „má-li se smát či zlobit.“. Švejkova blbost tak dokázala nejen odzbrojit, ale přimět i k zamyšlení nad sebou samým.

Povídkový náčrt Švejkovy postavy Hašek hojně využíval i při jiných příležitostech, například ve scénářích ke kabaretním vystoupením. Po vypuknutí první světové války se pak ke Švejkovi vrátil roku 1917, kdy pobýval v ruském zajetí. V červnu tohoto roku vydal v Kyjevě v knihovničce časopisu Čechoslovan novelu Dobrý voják Švejk v zajetí. V příběhu se již vyskytují zárodky budoucího románu. Líčí se v něm vypuknutí války a Švejkovu snahu dostat se na vojnu, pobyt ve vojenském vězení a v blázinci, přidělení k 91. pěšímu pluku a služba vojenského sluhy u sadistického fenricha Dauerlinga, který nenávidí Slovany. Je zde i pověstná příhoda s ukradeným psem, po které následuje odjezd na frontu. Na samém konci příběhu pak Švejk Dauerlinga nechtěně zastřelí, když mu chce jen prostřelit rameno, o což jej Dauerling sám požádal, aby se tak dostal z bojiště. Švejk pak přeběhne k Rusům a je ve vlasti obviněn z velezrady.

V románu Osudy dobrého vojáka Švejka se Švejkova postava dostala na úplně jinou, podstatně hlubší úroveň. Nejde zde již vůbec o jednoznačného blba. Švejk je naopak pozoruhodný právě tím, že se u něj instinktivní statečnost a jakýsi smysl pro pořádek nepojí s očekávanou hloupostí nebo nedostatkem smyslu pro realitu. Švejkova osobnost, tak jak ji Hašek představuje, překvapuje na jedné straně neutuchajícím životním elánem, na straně druhé jakousi životní rezignací, odevzdaností a smířením se s osudem. Jako by Švejkovi scházely ambice a životní cíle. Tento paradox vyvolává pochybnosti, zda Švejk opravdu jedná podle toho, co si myslí. Švejk se umí vysmívat, dělá to často a i velice inteligentně, ale motivací jeho doslovného plnění příkazů svých nadřízených není výsměch, alespoň ne jeho vlastní. To Hašek sám se směje že postava tak ctnostná jako Švejk by byla jak mimo dosah pochopení svých současníků, tak i mimo konstrukční parametry dané třídící a jateční linky, což by paradoxně zlepšilo jeho šance válečnou katastrofu přežít. Tehnhle hlavolam autorského záměru je drogou, která udržuje milióny příznivců po celém světě, není ale běžné se setkat se slovní formulací jeho řešení. Snad omylem je tedy postava dobrého vojáka Švejka občas ukazována jako typický příklad české národní povahy.

O velice těžké interpretaci své postavy sám Hašek píše v doslovu k prvnímu dílu románu: „Nevím, podaří-li se mi vystihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: „Ty jsi blbej jako Švejk,“ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit tímto obohacením českého jazyka“. Přinejměnším tuhle zásluhu dnes Haškovi již nelze upřít - slovo švejkovina se v českém jazyce stalo naprosto regulérním pojmem.

Těžko lze říci, jak by se Švejkova postava vyvíjela dál, kdyby Hašek svůj román dokončil. Maličko soudit lze snad jen podle autorova spisu Velitelem města Bugulmy, kde popisuje dobu, kdy byl rudým komisařem v Rusku.

Dramatizace

Filmové adaptace

Pokud není u filmu uvedena země původu, jde o československý snímek.

Hudba

Související články

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
The Good Soldier Švejk
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Osudy_dobr%C3%A9ho_voj%C3%A1ka_%C5%A0vejka_za_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky“