Německo
Z Multimediaexpo.cz
| Německo | ||
| Spolková republika Německo | ||
| Bundesrepublik Deutschland | ||
 
| ||
| Německá vlajka Státní znak Německa | ||
| The media player is loading... Prehravac se nahrava...
| ||
| Německá hymna – 3. strofa: Das Lied der Deutschen | ||
| Einigkeit und Recht und Freiheit (Jednota, spravednost a svoboda) | ||
| Geografie | ||
|---|---|---|
| ||
| Hlavní město: | Berlín | |
| Rozloha: | 357 022,9 (61. na světě) z toho 2,18 % vodní plochy | |
| Nejvyšší bod: | Zugspitze (2962 m n.m.) | |
| Časové pásmo: | +1 | |
| Obyvatelstvo | ||
| Počet obyvatel: | 82 310 000 (14. na světě) | |
| Hustota zalidnění: | 231 (35. na světě) | |
| HDI: | 0,940 (vysoký) | |
| Jazyk: | němčina | |
| Náboženství: | římskokatolické, protestantské | |
| Státní útvar | ||
| Státní zřízení: | federace | |
| Měna: | euro (EUR) | |
| HDP/obyvatel: | 31 390 USD (2006) | |
| Mezinárodní identifikace | ||
| MPZ: | D | |
| Telefonní předvolba: | + 49 | |
| Národní TLD: | .de | |
Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN, německy: Bundesrepublik Deutschland, zkratka BRD) je středoevropský stát. Na severu sousedí s Dánskem, omývá jej Severní moře a Baltské moře, na východě sousedí s Polskem a Českem, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Rozloha Německa je 357 021 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebném pásu. Německo má přes 82 milionů obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě.[1]
Dle známých dokumentů bylo území s názvem Germánie obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1939 rozpoutalo Německo 2. světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla největší válkou historie. V roce 1949 Německo rozděleno na dva státy, Německou demokratickou republiku a Německou spolkovou republiku. K jejich sjednocení došlo v roce 1990. Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství. V současnosti je Německo součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku.
Německo je federativní demokratickou parlamentní republikou tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, G8 a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika třetí největší na světě a v roce 2007 byla největším světovým exportérem. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci[2] a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Životní úroveň je v Německu vysoká a funguje tam velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky.[3] V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového vůdce[4]
Dějiny
- Podrobnější informace naleznete v článku: Dějiny Německa
Christianizace (6. století – 843)
Na troskách západořímské říše vytvořili Frankové za vlády Chlodvíka I. v Galii vlastní království. Germánští Frankové v čele s merovejskými panovníky si záhy podrobili četné jiné germánské kmeny sídlící východně od Rýna, jako byli Burgundi nebo Alamani ve Švábsku. To se stalo jako vévodství součástí franské říše po porážce v bitvě u Tolbiaka v roce 496. Již král Chlotar I. v druhé polovině 6. století ovládal velkou část západního území nynějšího Německa a vedl výpravy proti Sasům. V roce 531 zničili Sasové a Frankové společnými silami říši Durynků. Podmaněným germánským kmenům bylo dovoleno podržet si své vlastní právo, současně však byly nuceny odvrhnout pohanské bohy a přijmout křesťanství. Za jejich polonezávislé vládce ustavili Merovejci vévody franského nebo místního původu.
Během období rozdělení franské říše za pozdních Merovejců náležela germánská území Austrasii. V roce 718 napadl franský majordomus Austrasie, Karel Martel, Sasy v odvetu za to, že se spojili s jeho konkurenty v Neustrii. Karlův syn, Karloman, obnovil v roce 743 válku proti Sasům, kteří poskytli pomoc bavorskému vládci a nepříteli Franků, Odilovi. V roce 751 Pipin III. Krátký, majordomus merovejských králů, přijal královský titul a byl pomazán samotným papežem. Na oplátku se franští králové od tohoto okamžiku stavěli do role záštity papežů. Pipinův syn, Karel Veliký, absolvoval řadu náročných a dlouhotrvajících válečných tažení proti pohanským nepřátelům Franků: Sasům a Bavorům. Oba kmenové svazy byly nakonec přemoženy a přinuceny k přijetí křesťanství. Jejich země se staly součástí franské říše, která tak dosáhla svého největšího územního rozmachu.
Karel Veliký si kromě toho podrobil království Langobardů v severní Itálii a navíc vyvrátil říši Avarů v Panonii. 25. prosince roku 800 byla Karlova autorita na Západě stvrzena jeho císařskou korunovací provedenou papežem v Římě. Karel se projevil rovněž jako reformátor. Na hranicích říše nechal na její obranu zřídit pohraniční marky. Ekonomickými a kulturními centry se staly císařské falce (Kaiserpfalzen), z nichž nejznámější byly Cáchy.
Středověk (843 – 1517)
V roce 843 byla franská říše rozdělena verdunskou smlouvou mezi Karlovy vnuky, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše. Východofranská říše, jíž obdržel jako svoji doménu Ludvík Němec, se na přelomu 9. a 10. století pozvolně proměnila v německou říši. Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku 10. století za vlády Jindřicha I. Ptáčníka z otonské dynastie. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“). Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.
Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid, čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.
Otův vnuk, Ota III., hodlal v rámci svého programu Renovatio imperii Romanorum vytvořit křesťanskou univerzalistickou říši s hlavním městem Římem, která by zaujímala nejen Německo, ale všechny křesťanské státy a jíž by vládli císař a papež ve vzájemné shodě. Ota ale zemřel dříve, než byl schopen svůj ambiciózní záměr uskutečnit. Jeho nástupci upustili od prosazování Otových myšlenek a koncentrovali se na vnitřní upevnění říše.
Po vymření Otonů (Liudolfingů) byl v roce 1024 zvolen králem Konrád II. z dynastie Sálů, jenž o několik let později získal pro říši Burgundy. Jeho nástupce Jindřich III. Černý si podrobil Čechy a Uhersko a prohlásil obě země za říšská léna.
Clunyjské reformní hnutí probíhající v 11. století přispělo k osamostatnění církve, což ve svém důsledku přivodilo obrat papežů proti německým vládcům a nahlodalo tak jejich dosavadní vzájemný soulad. Ve sporu o investituru, který se rozhořel mezi Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. kvůli jmenování církevních hodnostářů, byl císař přinucen vykonat potupnou pouť do Canossy, kde se podřídil papeži, jenž ho předtím nechal exkomunikovat. Teprve poslednímu příslušníku sálské dynastie, Jindřichu V., se podařilo dosáhnout urovnání konfliktu s církví sjednáním konkordátu wormského v roce 1122.
Po roce 1100 došlo po celém Německu k zakládání nových měst, hradů, biskupských paláců a klášterů. Některá města získala titul svobodných říšských měst, která nepodléhala knížatům či biskupům, nýbrž byla podřízena přímo císaři. Takováto města byla ovládána majetným patriciátem (často kupci bohatnoucími z dálkového obchodu). V téže době začal proces východní kolonizace. Zakládáním měst a vesnic na slovanských územích východně od Labe došlo k rozšíření německé kultury do oblastí jako jsou Čechy, Morava, Slezsko, Pomořansko, Prusko a Polsko.
Po smrti Jindřicha V. vypukl v říši spor mezi soupeřícími dynastiemi Štaufů a Welfů, který měl přetrvat po celé 12. století. Za vlády Friedricha I. Barbarossy, z dynastie Štaufů, bylo dosaženo usmíření s Welfy, když bylo saskému vévodovi Jindřichu Lvu uděleno v léno Bavorsko, ovšem bez Rakouska, které bylo Privilegiem minus povýšeno na samostatné vévodství. Barbarossa rovněž usiloval o obnovení německé kontroly Itálie a v roce 1177 sjednal v Benátkách smír s papežem. Jindřich Lev si následně podmanil Slovany v Meklenbursku a Pomořansku. V roce 1180 byl ale císařem sesazen, načež bylo Bavorsko předáno Otovi z Wittelsbachu (zakladateli dynastie Wittelsbachů, vládnoucí v Bavorsku až do roku 1918).
Barbarossův vnuk, Friedrich II. Sicilský, pokračoval v dobývání Itálie, což ovšem zostřilo konflikt s papeži. Friedrich položil na Sicílii základy centralizovanému a profesionálně spravovanému státu, avšak v Německu fakticky odevzdal vládu říšským knížatům. Poskytováním různých privilegií svěřil značná zemská práva světským a duchovním vládcům, čímž podpořil rozvíjející se proces defragmentace říše. Nekončící zápas s církvi, během něhož byl Friedrich třikrát exkomunikován, vyčerpal síly říše. Jeho smrtí moc dynastie Štaufů v Německu pohasla a říše se následně ponořila do chaosu interregna.
V roce 1226 vydal Friedrich II. zlatou bulu, jíž zplnomocnil Německý řád k christianizaci pohanských Prusů na Baltu. Tím udělil významný impuls k expanzi německé kultury na východ. V dalších letech bylo podél východního pobřeží Baltského moře založeno mnoho německých měst.
Interregnum skončilo v roce 1273 zvolením Rudolfa I. Habsburského, který tak zahájil vzestup habsburského rodu na pozici nejmocnější dynastie v říši. V roce 1308 byl králem zvolen Jindřich VII. Lucemburský z rodu Lucemburků. Jindřichův vnuk, císař Karel IV., se pokusil obnovit císařskou autoritu vůči nyní prakticky nezávislým říšským knížatům. Hlavním těžištěm své moci přitom učinil české království. Za jeho vlády byla v Praze v roce 1348 založena první univerzita ve střední Evropě. Zlatou bulou z roku 1356 bylo stanoveno, že každý budoucí německý vládce bude volen čtyřmi světskými a třemi církevními voliteli (Král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a arcibiskupové Mohuče, Trevíra a Kolína).
Kolem roku 1350 zachvátila Německo stejně jako celou Evropu zhoubná epidemie černé smrti. To společně s relativním přelidněním, neúrodou a přírodními katastrofami zapříčinilo smrt asi třetiny obyvatelstva.
Důsledkem těchto katastrof byly zásadní sociální, ekonomické, náboženské a politické změny. Vzrůstající peněžní hospodářství vedlo k prohlubující se sociální nerovnosti mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Raný nástup kapitalismu zároveň přivodil pozvolný úpadek feudalismu.
V roce 1410 nastoupil na trůn Karlův syn, Zikmund. Později dosáhl rovněž císařské koruny, nicméně nebyl schopen konsolidovat nestabilní říši, k čemuž nepochybně přispěla také husitská revolta v Čechách. Po roce 1438 se Habsburkové, kteří kontrolovali území dnešního Rakouska a Slovinska a vznášeli své nároky také na české království a Uhersko, zmocnili vlády v Německu, jíž si měli podržet (s výjimkou krátké přestávky v letech 1742 až 1745) až do roku 1806.
Mezi habsburskými vládci této doby vynikal především Maximilián I. Habsburský, jenž se pokusil říši reformovat. Založil říšskou soudní komoru (Reichskammergericht), ustavil společné říšské daně a zvýšil pravomoci říšského sněmu (Reichstag). Účinek reforem ale zmařilo přetrvávající teritoriální rozštěpení říše. Maxmiliánovým největším úspěchem byla jeho svatební politika. Sám tímto způsobem získal Burgundsko. Svého syna, Filipa I. Sličného, oženil s dědičkou španělské říše a dynastickými svazky s Jagellonci získal pro Habsburky české království a Uhersko, a proto bývá leckdy považován za skutečného tvůrce habsburské hegemonie v Evropě.
Počátky novověku (1517 – 1789)
Počátek reformace se datuje do 31. října 1517, kdy Martin Luther zveřejnil na dveřích kostela ve Wittenbergu 95 tezí, v nichž se vyslovil proti odpustkům a jiným nešvarům v církvi.
V roce 1519 se stal císařem Karel V., za jehož panování se habsburská říše povznesla na největší světovou mocnost. Zahraničněpoliticky se zapletl do dlouhotrvajícího konfliktu s Osmany a s Francií, podporovanou papežem. Tím bylo oslabeno Karlovo postavení v říši, který se tak nemohl účinně postavit šíření reformace. Luther, ukrývající se na hradě Wartburgu, zatím do němčiny přeložil Bibli, což spolu s Gutenbergovým vynálezem knihtisku v polovině 15. století položilo základy zrodu moderního Německa.
Císařův bratr, Ferdinand I., chtěl skoncovat s tolerancí luteránů, proti čemuž ale protestovala evangelická knížata. Od tohoto okamžiku se proto pro ně užívalo názvu protestanti.
Pod tlakem reformace přistoupila katolická církev k zahájení protireformace. Hlavním jejím nositelem byl především Ignácem z Loyoly založený jezuitský řád. Střední a severní Německo bylo v této době již zcela protestantské, zatímco jih a západ zůstával nadále převážně katolický. První ozbrojený konflikt mezi katolíky vedenými císařem a protestanty sdruženými v tzv. šmalkaldské lize vypukl v letech 1546 až 1547. Katolíci sice v této šmalkaldské válce zvítězili, avšak augšpurským mírem z roku 1555 byl císař nucen uznat protestantství. Tento neúspěch přiměl o rok později Karla V. abdikovat ve prospěch Ferdinanda I. Habsburské državy v Německu byly tímto odděleny od Španělska, jež připadlo Karlovu synovi, Filipovi II. Španělskému.
Roznětkou třicetileté války se stala druhá pražská defenestrace v roce 1618 a následné povstání protestantských českých stavů proti císaři. Českým králem byl zvolen Friedrich Falcký, načež vojsko císaře Ferdinanda II. Štýrského vtáhlo do Čech. Poté, co bylo vojsko českých stavů rozhodně poraženo v bitvě na Bílé hoře, v roce 1620, byl Friedrich vypuzen ze země a do roku 1623 ztratil i Falc.
Když dánský král, Kristián IV. Dánský, pronikl v roce 1625 do severního Německa, vstoupila válka do své další fáze. Ovšem již v dalším roce podlehl Kristián císařskému vojsku, jemuž velel český šlechtic Albrecht z Valdštejna. Katolíci poté obsadili Pomořansko, Meklenbursko a Jutsko. Zdálo se, že válka skončila přesvědčivým vítězstvím katolíků a císař proto v roce 1629 vydal tzv. restituční edikt.
V roce 1630 se švédský král Gustav II. Adolf zapojil do válečného dění a podpořil tak upadající protestantskou věc. Dva roky nato švédský král padl v bitvě u Lützenu, švédská vojska však i poté zůstávala klíčovým mocenským faktorem v severním a středním Německu. Aby vytlačil Švédy z německé půdy, uzavřel císař v roce 1635 v Praze mír se saským knížetem. V témže roce však do války vstoupila na stranu Švédska Francie, nicméně ani jedna z válčících stran nedokázala rozhodnout boj ve svůj prospěch. Německo se tak stalo hlavním dějištěm konfliktu mezi Francií a Habsburky o vůdčí roli v Evropě. Válka vedla k rozsáhlému vydrancování Německa a celé střední Evropy, jejíž počet obyvatel poklesl oproti předválečnému stavu takřka na polovinu.
Třicetiletá válka skončila teprve v roce 1648 uzavřením Vestfálského míru.
Sjednocením Braniborska a pruského vévodství za vlády velkého kurfiřta, Friedricha I. Viléma, započal v roce 1640 rozmach Braniborska-Pruska, které se tak domohlo postavení nejvlivnějšího německého knížectví. V roce 1701 se kurfiřt Friedrich III. prohlásil jako Friedrich I. „králem v Prusku“. Jeho nástupce Fridrich Vilém I. významně posílil pruskou armádu a založil vysoce centralizovaný stát.
Vymření rakouských Habsburků vedlo k válce o dědictví rakouské v letech 1740 až 1748, v níž Marie Terezie úspěšně obhájila svůj nárok na vládu. Avšak po porážce v sedmileté válce byla s konečnou platností přinucena vzdát se Slezska ve prospěch pruského krále Friedricha II. Velikého. Mírem z Hubertsburgu z roku 1763 mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem se Prusko zařadilo mezi nejmocnější evropské státy, čímž začalo období vzájemného soupeření mezi Pruskem a Rakouskem o vedoucí pozici v Německu.
V druhé polovině 17. století se i přes odpor šlechty prosadil v Prusku a Rakousku nový styl vlády – „osvícenský absolutismus“. Vládce od nynějška vystupoval jako první služebník státu. Za Friedricha II. a Josefa II. došlo v těchto státech ke vzestupu hospodářství a k přijetí nových moderních zákonů, jež zakazovaly mučení a zlepšovaly společenské postavení židů. Současně byl zahájen proces osvobození nevolníků. Podporován byl rovněž rozvoj školství.
Od revoluce ke sjednocení (1789 – 1871)
Po vypuknutí velké francouzské revoluce vypověděla koalice Pruska a Rakouska v roce 1792 Francii válku. Po počátečních úspěších utrpěla koalice v září téhož roku porážku v bitvě u Valmy. Podle basilejského míru musela říše přenechat Francii všechna německá území na levém břehu Rýna. Do roku 1809 následovaly další čtyři napoleonské války s Francií.
V roce 1805 podlehlo Rakousko Napoleonovi v „bitvě tří císařů“ u Slavkova. Když se v dalším roce 16 německých knížat spojilo v Rýnském spolku, jenž byl pod ochranou Napoleona, vzdal se František II. koruny německého císaře. Svatá říše římská tudíž 6. srpna 1806 formálně zanikla.
Poté, co francouzské revoluční vojsko zvítězilo nad pruskou armádou v bitvě u Jeny, byl v roce 1807 podepsán Tylžský mír, v němž Prusko ztratilo ve prospěch nově vytvořeného varšavského velkovévodství velkou část území získaného při dělení Polska. Současně se muselo vzdát všech svých teritorií na západ od řeky Labe. Rovněž bylo potlačeno povstání v Tyrolsku, vedené Andreasem Hoferem.
V poraženém Prusku byla v letech 1807 až 1812 realizována řada reforem, zahrnujících uvolnění městské samosprávy, zrušení nevolnictví a zrovnoprávnění židů. Současně pruští generálové Gerhard von Scharnhorst a August von Gneisenau provedli rozsáhlou reorganizaci armády. Po Napoleonově porážce v Rusku v roce 1812 Prusko povstalo a po bitvě národů u Lipska v říjnu 1813 Německo konečně setřáslo francouzskou nadvládu. Rýnský spolek byl ihned poté rozpuštěn. Osvobozovací válka proti Francouzům výrazně přispěla ke vzrůstu německého národního sebeuvědomění.
Na počátku roku 1814 vtáhla spojenecká vojska do Paříže. Napoleon byl sice sesazen a přinucen odejít do vyhnanství na ostrov Elba, nicméně již v dalším roce se opět zmocnil vlády. V bitvě u Waterloo 18. června 1815 mu však britská a pruská vojska vedená vévodou z Wellingtonu a Gebhardem Leberechtem von Blücher uštědřila definitivní porážku.
Po Napoleonově pádu v roce 1814 se evropští státníci a politici sešli na vídeňském kongresu. Cílem byla reorganizace evropských záležitostí, v čemž měl hlavní slovo kníže Klemens Wenzel von Metternich. Mezi hlavní politické principy přijaté na vídeňském kongresu náležely restaurace, legitimace a vzájemná soudržnost evropských panovnických rodů za účelem potlačení jakýchkoliv revolučních a nacionalistických idejí. K dosažení tohoto účelu se Rakousko, Prusko a Rusko spojily v tzv. svaté alianci. Místo zaniklé Svaté říše římské byl založen Německý spolek (Deutscher Bund), který představoval volnou unii 39 států, disponujících spolkovým sněmem scházejícím se ve Frankfurtu nad Mohanem.
V roce 1834 byla vytvořena celní unie (Zollverein), do níž se zapojilo Prusko a většina německých států, kromě Rakouska. Rychle se prosazující industrializace a dynamický růst železniční sítě přispěly v této době k pronikavému hospodářskému rozmachu Německa.
Rostoucí nespokojenost se sociálním a především politickým uspořádáním, nastoleným vídeňským kongresem, vedla v březnu 1848 k vypuknutí revoluce takřka v celém Německu. V květnu téhož roku se ve Frankfurtu sešlo německé národní shromáždění, aby zde vypracovalo německou ústavu a určilo budoucí hranice německého národního státu. Nejprve bylo preferováno tzv. velkoněmecké řešení, jelikož ale poslanci z Rakouska trvali na zahrnutí celého území habsburské říše, byla nakonec zvolena tzv. maloněmecká varianta (bez Rakouska).
28. března 1849 byla vyhotovena ústava, která předpokládala vznik spolkového státu s centrální vládou, v čele s císařem a říšským sněmem jako ústředním legislativním orgánem. Revoluce roku 1848 přesto skončila nezdarem, neboť pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl přijmout císařskou korunu z rukou revolucionářů, načež bylo shromáždění ve Frankfurtu rozpuštěno a všechna povstání potlačena vojenskou silou.
Po zdolání revoluce zavedla konzervativní reakce tvrdá policejní opatření proti liberální opozici. V roce 1862 byl pruským ministerským předsedou jmenován konzervativní a reakcionářský Otto von Bismarck. O dva roky později vyvrcholily spory o Šlesvicko a Holštýnsko mezi Pruskem a Dánskem dánsko-německou válkou, v níž Prusko, na jehož stranu se připojilo taktéž Rakousko, Dánsko porazilo. To bylo poté nuceno odstoupit obě země vítězům. Společná správa Šlesvicka-Holštýnska ovšem vedla ke vzrůstu napětí mezi Rakouskem a Pruskem. Z Bismarckova podnětu proto v roce 1866 vypukla prusko-rakouská válka. Prusové, jímž velel Helmuth von Moltke, dosáhli v této válce drtivého vítězství v bitvě u Sadové. Německý spolek následně zanikl a na jeho místo nastoupila Severoněmecká konfederace – vojenská aliance států severního a středního Německa – v níž zaujímalo vedoucí pozici Prusko. Tím bylo Rakousko definitivně vyloučeno z Německa. Státy jižního Německa si zachovaly svoji nezávislost pouze na nátlak Francie.
Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce 1870 v Prusko-francouzskou válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy, načež Prusové vpadli do Francie. Po několika týdnech bojů francouzská armáda, vedená císařem Napoleonem III., kapitulovala v Sedanu. Po pádu obležené Paříže v lednu 1871 byla Francie nucena přijmout mír: Německu musela odstoupit území Alsaska a Lotrinska, čímž bylo ale zaseto sémě dalších budoucích konfliktů mezi oběma zeměmi.
Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v Zrcadlovém sále Versailleského paláce a 18. ledna 1871 zde prohlásili pruského krále Viléma I. Pruského „německým císařem“. Tím byla založena Německá říše, sestávající z 25 států. Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem.
Německé císařství (1871 – 1918)
- Související informace můžete najít také v článku: Německé císařství
Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřčeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.
Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla, strany Centrum. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního a nemocenského pojištění.
Zahraničněpoliticky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentě, čímž ale vzbudilo obavy u svých sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po revanši za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce 1873 byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a Rakousko-Uherskem. Šest let nato vytvořil Bismarck dvojspolek s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky berlínského kongresu. Připojením Itálie k tomuto spojenectví vznikl v roce 1882 trojspolek.
Bismarck se velmi dlouhou zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II. Pruského, jenž chtěl z Německa učinit světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech 1880 až 1885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.
V roce 1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn Friedrich III. vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, Vilém II. Pruský Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“ zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád.
Po Bismarckově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Jelikož smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozepře mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve východní Asii (Jiaozhou, Mariany, Karolíny, Samoa) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, Japonskem a USA.
Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu zahájil v roce 1898 admirál Tirpitz program výstavby německého válečného loďstva (Kriegsmarine). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoliv možnosti dohody mezi Německem a Velkou Británií. Ta v roce 1904 uzavřela „srdečnou dohodu“ (Entente cordiale) s Francií. Když se k nim tři roky poté připojilo také Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.
První světová válka
Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Její příčinou byla německo-francouzská nenávist, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku, ruská agresivní politika na Balkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Velké Británii, Rusku, Itálii a mnoha dalším menším států (Belgie, Srbsko atd.). Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také Blízký Východ a německé kolonie v zámoří.
Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotřebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (bitva u Verdunu). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září 1914 zastaveny v bitvě na Marně východně od Paříže. Na východě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jímž veleli Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, obklíčit a zničit velké části ruských armád proniknuvších do Východního Pruska. Němci a Rakušané poté dosáhli řady menších úspěchů, jež přivodily zhroucení Ruska v roce 1917. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa.
Na konci října 1918 němečtí námořníci v Kielu odmítli vyplout na svoji poslední bojovou misi ve válce, jež byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dnů rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl 9. listopadu přinucen abdikovat, načež se odebral do exilu v Nizozemí. V tentýž den byl v Reichstagu vyhlášen vznik německé republiky. 11. listopadu 1918 bylo v Compiégne podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila.
Výmarská republika (1919 – 1933)
- Související informace můžete najít také v článku: Výmarská republika
Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa parlamentní demokracii. V lednu 1919 bylo zvoleno národní shromáždění, které se však nesešlo v tehdy neklidném Berlíně, nýbrž ve městě Výmaru. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. výmarská ústava.
Ve francouzských Versailles mezitím probíhala mírová konference, jejímž výsledkem byla Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919. Německo se v ní muselo vzdát Alsaska a Lotrinska, území kolem měst Eupen a Malmédy, Severního Šlesvicka, Hlučínska a města Memel. Obnovené Polsko obdrželo Poznaňsko, Západní Prusko a část Horního Slezska. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům. Porýní bylo demilitarizováno a průmyslově významné Sársko bylo na příštích 15 let svěřeno do správy Společnosti národů. Německo a jeho spojenci přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací.
Tyto ponižující mírové podmínky roznítily vlnu nevole po celé zemi, čímž byl nový demokratický režim vážně oslaben. Všeobecné nespokojenosti s Versailleskou smlouvou využil v roce 1920 extrémně pravicový politik Wolfgang Kapp, jenž v čele jednotek Freikorps vstoupil do Berlína a prohlásil se říšským kancléřem. Kappův puč byl však již po několika dnech zdolán.
Ekonomicky se Německo už od konce války potýkalo s vysokou inflací, což mu znemožňovalo uhradit válečné reparace. Německá vláda vyzvala občany v Porúří k uplatnění pasivní rezistence. Tím však uštědřila ránu do vazu německému hospodářství. V následujících měsících proto v zemi propukla hyperinflace neskutečných rozměrů. V tomto ovzduší ekonomické a politické nestability se v listopadu 1923 válečný hrdina Erich Ludendorff a vůdce nové extremně pravicové strany nacionálních socialistů (NSDAP), Adolf Hitler, neúspěšně pokusili provést v Mnichově převrat (Pivnicový puč).
Krach na newyorkské burze v roce 1929 však znamenal počátek velké hospodářské krize, jejíž drtivý dopad pocítilo rovněž Německo. Hospodářská situace země rychle upadala. V zimě 1932-1933 činil počet nezaměstnaných více než 6 000 000. Vzrůstající vnitřní napětí připravilo živnou půdu pro rozmach různých extremistických hnutí, především komunistů (KPD) a nacionálních socialistů (NSDAP).
V parlamentních volbách v červenci 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů, což z ní učinilo největší politickou sílu v zemi. Společně s KPD disponovali nyní nacisté v Reichstagu nadpoloviční většinou poslaneckých mandátů. NSDAP vděčila za svůj úspěch hlavně mladým lidem, kteří nebyli schopni nalézt pracovní uplatnění. Podporu nacistům projevovala rovněž nižší střední třída, jíž připravila hyperinflace ve 20. letech o úspory, venkovské obyvatelstvo a velká část z masy nezaměstnaných. V lednu 1933 vyvinuli pravicoví politici v čele s bývalým kancléřem Franzem von Papenem nátlak na Hindenburga, který následně 30. ledna 1933 jmenoval Adolfa Hitlera německým kancléřem.
Třetí říše (1933-1945)
Nástupem Adolfa Hitlera k moci započala etapa nacionálněsocialistického uchopení moci.
Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo zglajchšaltování („usměrnění“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Všechny ostatní politické strany se buď sloučily s NSDAP nebo byly zakázány.
Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k různým etnikum, obzvláště vůči židům. Diskriminace a perzekuce židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm tzv. norimberské rasové zákony namířené proti židům. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog.
Ekonomická opatření jako například výstavba dálniční sítě, která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení.
V roce 1935 bylo Sársko opět integrováno do německé říše. V témže roce byla znovu zavedena branná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušena Versailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců později Wehrmacht remilitarizoval Porýní (1936), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. V srpnu 1936 se konaly v Berlíně olympijské hry, které se ukázaly být dalším velkolepým propagandistickým úspěchem nacistického režimu.
Po ustavení „osy Berlín-Řím“ s Mussolinim a po podepsání paktu proti Kominterně s Japonskem se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice do ofenzívy. 12. března 1938 vpochodoval Wehrmacht do Rakouska.
Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se 3,3 milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Edouard Daladier dohodli na konferenci v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu. Šest měsíců po Mnichově, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v Protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala.
Druhá světová válka
Vypukla 1. září 1939 německým přepadením Polska. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem Molotov-Ribbentrop Sovětský svaz. Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu 1940 staly Dánsko a Norsko. V květnu zahájila německá armáda napadením Belgie, Nizozemska a Lucemburska válku na západě. 14. června 1940 Wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu 1941 okupovala německá armáda spolu s Itálií, Maďarskem a Bulharskem také Jugoslávii a Řecko. Značných úspěchů dosáhl v severní Africe rovněž Afrikakorps pod velením Erwina Rommela.
22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí. V zimě 1941/1942 ale německý postup zamrzl před Moskvou. V prosinci 1941 vstoupily do války USA. V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl Wehrmacht až na Kavkaz a k Volze. Zde však německá armáda utrpěla v zimě 1942/1943 zničující porážku v bitvě u Stalingradu, což znamenalo obrat ve vývoji války.
Mezitím byla nacisty zahájena genocida židovského obyvatelstva. V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky. Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 000 000 evropských židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům.
Zatím po porážce u El-Alamejnu síly osy v severní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Po bitvě u Kurska dobyla Rudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala.
Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a víc než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí. Válka navíc Německu přinesla historické dědictví viny a hanby.
Obsazení Německa vítěznými mocnosti (1945-1949)
Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, sovětské, americké, britské a francouzské. Hlavní město Berlín bylo rozděleno do čtyř sektorů. Každá z okupačních mocností uskutečňovala ve své okupační zóně (a sektoru) vlastní představy, jak naložit s poraženým Německem. Území na východ od Odry a Nisy předal Sovětský svaz pod správu Polsku, což USA, Spojené království a Francie uznaly až dodatečně. Pro tento okamžik v dějinách Německa se vžil termín “nultá hodina”. Spor mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé o provedení měnové reformy ze staré říšské marky na marku novou, jež nakonec proběhla odděleně v západních okupačních zónách a zóně sovětské, urychlil vznik dvou německých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Dne 23. května 1949 vyhlásil v západních okupačních zónách předseda Parlamentní rady Konrad Adenauer Základní zákon (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava Spolkové republiky Německo. Aby zůstala otázka sjednocení Německa nadále otevřená, nepoužilo se termínu “ústava”. To mělo podtrhnout provizorní charakter tohoto státoprávního útvaru.
Německá demokratická republika vznikla na území sovětské okupační zóny 7. října 1949 a do roku 1960 byl jejím prezidentem Wilhelm Pieck.
Rozdělení a znovusjednocení Německa
Spolková republika Německo směřovala svou zahraniční politikou k integraci do západního spojeneckého a hospodářského systému. V roce 1955 získala Spolková republika Německo postavení suverénního státu a stala se členem Severoatlantické aliance (NATO) a Západoevropské unie. Některé podmínky vítězných mocností, které omezovaly německou suverenitu a vyplývaly z Pařížské smlouvy (23. října 1954), byly zrušeny až 3. října 1990. V roce 1961 NDR postavila Berlínská zeď, která se stala symbolem rozdělení Německa.
Hospodářský rozvoj a vývoj sociálně-tržního hospodářství probíhaly v průběhu 50. let na západě velice úspěšně.
Teprve nová “východní politika” (Ostpolitik), o kterou se zasloužil spolkový ministr zahraničí a pozdější kancléř Willy Brandt (SPD), vedla koncem šedesátých let a na počátku sedmdesátých k postupnému uvolňování napětí mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou. V následujícím období se normalizovaly vztahy se zeměmi východního bloku, s Československem 11. května 1973 Pražskou smlouvou.
Oba německé státy byly v roce 1973 přijaty do OSN a v roce 1974 spolu navázaly diplomatické styky. Po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky “glasnosti” v roce 1985 byl odstartován proces rozpadu východního bloku a německo sjednocení.
Současné Německo
Smlouvou z 1. července 1990 o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie mezi oběma německými státy byla splněna důležitá vnitřní podmínka pro znovusjednocení Německa. Dne 3. října 1990 přistoupila Německá demokratická republika k Spolkové republice Německo (podle odstavce 23 Základního zákona). Zahraničněpolitické podmínky znovusjednocení byly vyřešeny 12. září 1990 v Moskvě na konferenci “dva plus čtyři”, na které se sešli ministři zahraničí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Na konferenci se Německo zavázalo respektovat německo-polskou hranici na Odře a Nise a od vítězných mocností obdrželo neomezenou státní suverenitu, s výjimkou vlastnictví a vývoje zbraní hromadného ničení.
Hospodářská obnova pěti nových spolkových zemí na východě Německa, které vznikly na území bývalé NDR, probíhá díky mohutné finanční pomoci západních spolkových zemí a EU.
Zahraničněpolitickou prioritou sjednoceného Německa zůstává pokračování procesu evropské integrace, spolupráce s mezinárodními organizacemi (včetně nasazení Bundeswehru při mírových misích) a snaha o stálé členství v Radě bezpečnosti OSN.
Mimo vnitropolitických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo potýká se stále se zvyšující nezaměstnaností, problematickým začleňováním přistěhovalců do společnosti a pravicovým extremismem. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.
Fyzická geografie
Hlavní článek: Geografie Německa
Úvod
Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp.
Německo sousedí s devíti státy : Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy.
Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě na Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemím (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu.
Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.
Geomorfologie
Alpy vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa - Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu - 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrech mají dále Krušné hory , Smrčiny , Švábská Alba a pohoří Harz, který je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfololické části Flaming v Braniborsku. Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž v ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází se nachází nejhlubší zatopení bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku . Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku.
Vodstvo
Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Wesera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí.
Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Ruhr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná je o jednu hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy.
Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn. Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Její nejdůležitějšími přítoky Sála a Havola. Východní hranici Německa s Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa.
Celé povodí Wesery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa. Emže (Ems) teče v v severozápadní části Německa.
Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se nachází proto v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem ležícím celé na německém území je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem .
Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, které se nachází zatopených bývalých hnědouhelných dolech.
Ostrovy
V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod snížení a následném zaplavení pevniny. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin.
Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu do východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujana a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zings.
Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee.
Klimatické podmínky
Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetrů v červnu. Nejnižší naměřená teplota byla Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosinec 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C.
Geologie
Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří.
V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. V Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec.
V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin.
Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd.
Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.
Půdy
Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině.
Příroda
Flóra
Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí.
V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.
Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstovaní obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice.
Fauna
Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byly v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka, kde stoupají jejich stavy. Medvěd a vlk není mezi částí obyvatelstva oblíben, proto je jeho návrat problematický.
Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale díky intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy. V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmováni, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků[5] v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku.
Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80 letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů.
Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. Poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů.
Ochrana přírody
Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd.
Politická geografie
Využití území
Celkem se zemědělsky využívá 53,5% německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % se jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly.
Aglomerace
V Německu je asi 80 velkoměst (obce které nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel.
Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2008:
- 1. Berlín, 3,42 miliónů obyvatel
- 2. Hamburk, 1,77 miliónů obyvatel
- 3. Mnichov, 1,31 miliónů obyvatel
- 4. Kolín nad Rýnem, 995 397 obyvatel
- 5. Frankfurt nad Mohanem, 669 021 obyvatel
Největšími německými aglomeracemi jsou:
- 1.Aglomerace Porúří, 5,8 miliónů obyvatel
- 2.Aglomerace Berlína, 4,2 miliónů obyvatel
- 3.Aglomerace Stuttgartu, 2,6 miliónů obyvatel
- 4.Aglomerace Hamburku, 2,6 miliónů obyvatel
- 5.Aglomerace Mnichova, 1,9 miliónů obyvatel
Obyvatelstvo
Německo má jednu z nejnižších porodností na světě, 1,37 dítětě na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí. K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění. Asi 75 milionů lidí tj. 91% má německé státní občanství. Sedm miliónů obyvatel Německa jsou přistěhovalci.
Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34%), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství.
Z obyvatel jiné státní příslušnosti žije v Německu z celkového počtu 7 255 949 obyvatel. K 31. prosinci 2007 jich mělo 1 713 551 tureckou státní příslušnost. Z zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 miliónů obyvatel, z toho je 528 318 italské státní příslušnosti, 384 808 polské a 294 891 řecké. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionù lidí. Z toho 1 milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie.
Přistěhovalecký původ má 17 % obyvatel Německa. Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů.
Politika
- Podívejte se také na: Politický systém Německa
Německo je federativní parlamentní zastupitelská demokratická republika. Je rozděleno na 16 spolkových zemí. Největší spolkovou zemí je Bavorsko. Prezidentem je Horst Köhler.
Seznam německých zemí
| Spolková země | Hlavní město | Plocha (km²) | Počet obyvatel (× 1000) | Hustota - obyvatel (ob/km²) |
|---|---|---|---|---|
| Bádensko-Württembersko | Stuttgart | 35 752 | 10 749 | 301 |
| Bavorsko | München | 70 552 | 12 520 | 177 |
| Berlín | — | 892 | 3416 | 3834 |
| Braniborsko | Potsdam | 29 479 | 2535 | 86 |
| Brémy | Brémy | 404 | 663 | 1640 |
| Dolní Sasko | Hannover | 47 624 | 7971 | 167 |
| Durynsko | Erfurt | 16 172 | 2289 | 142 |
| Hamburk | — | 755 | 1770 | 2344 |
| Hesensko | Wiesbaden | 21 115 | 6072 | 288 |
| Meklenbursko-Přední Pomořansko | Schwerin | 23 180 | 1679 | 72 |
| Porýní-Falc | Mainz | 19 853 | 4045 | 204 |
| Sársko | Saarbrücken | 2569 | 1036 | 404 |
| Sasko | Dresden | 18 416 | 4220 | 229 |
| Sasko-Anhaltsko | Magdeburg | 20 446 | 2412 | 118 |
| Severní Porýní-Vestfálsko | Düsseldorf | 34 085 | 17 996 | 528 |
| Šlesvicko-Holštýnsko | Kiel | 15 799 | 2837 | 180 |
| celkem (16) | 357 093 | 82 217 | 230 |
Ekonomika
- Podívejte se také na: Ekonomika Německa
Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb. Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu, zemědělství zaměstnává jen kolem 2-3% práceschopného obyvatelstva. orná půda představuje 34% plochy státu, 4% orné půdy jsou zavlažovány. Německo mělo v roce 2007 hrubý domácí produkt asi 2,4 bilion eur, má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu je Německo na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě.
Hrubý domácí produkt v roce 2006 byl 2 307,2 mld. €, na obyvatele činil v roce 2006 28 012 €.
V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %.
Německo je největším exportérem na světě. V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 22. místě na světě.
Německo je na světové špičce v automobilovém, elektrotechnickém, ve strojírenství a v chemickém průmyslu.
Z 500 největších firem světa je 37 německých, mezi nejvýznamnější patří Daimler AG, Volkswagen, Allianz, dále Siemens a Deutsche Bank.
Mezi další firmy známe v celém světě patří E.ON, Deutsche Post, Deutsche Telekom a Metro a BASF.
Po druhé světové válce se tři tradiční průmyslové oblasti (Horní Slezsko, Sasko, Porúří) staly součástí tří států, a proto měly odlišné podmínky pro svůj rozvoj. Horní Slezsko připadlo Polsku téměř celé, a tím bylo pro Německo ztraceno.
Sasko se za dobu existence NDR stalo nejproblematičtější oblastí Evropy. Po válce bylo mnoho továren odvezeno do SSSR. Měl zde být vytvořen komplex závodů těžkého průmyslu, ač se tu těží pouze hnědé uhlí. Výroba se omezila a výsledkem je největší nezaměstnanost. V Porúří (Dortmund, Essen, Duisburg) jsou ohromná naleziště černého uhlí. Dodnes se zde těží kamenné uhlí. Pro Německo je výhodnější uhlí dovážet. Přesto však zůstává spolu s USA na prvním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí i v jeho spotřebě.
Doprava
První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, a 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic. V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd.
Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků. V rámci reformy železnice byla k 1. lednu 1994 sloučena Deutsche Bundesbahn (západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG , která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG jezdí V je Německu asi 350 dalších menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle intervalového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí rychlovlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupají tendenci.
Letiště v Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetí největší letiště v Evropě do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Franktfurtské letiště ročně odbaví 52 miliónů osob. Mnichovské letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob jeho význam se zvětšuje. Nové berlínské letiště bude po uvedení do provozu v roce 2011 třetím největším německým letištěm. Německo má 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah pro na světě.
Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje velkým počtem moderních přístavů, ale vysoký podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemí. Německo plánuje rozsáhlé modernizace svých přístavů. Má se stavět čtvrtý kontejnerový terminál v Bremenhavenu, prohlubovat koryta řek Labe a Vezery. V prohloubeném přístavu JadeWeserPort v Wilhelmshavenu budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Největšími přístavy Německa jsou jsou Hamburk, Wilhelmshaven a Brémy s Bremerhaven. Nejdůležitějším přístavem Baltského moře je Lübeck.
Nejdůležitějšími trasy námořní plavby jsou na dolním Labi a dolní Vezeře, dále průplav mezi Severním a Baltským mořem. Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburské zátoce je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží.
V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, nejvýznamnějšími jsou: Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne, Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístavy v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónu tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa.
Kultura
Úvod
Německá kultura je definována především společným jazykem, německý stát vznikl teprve v průběhu 19. století. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury odešlo z Německa, jako např. Karel Marx, Bedřich Engels, Heindrich Heine, Kurt Tucholsky, Thomas a Heinrich Mann, Albert Einstein, Hannah Arendtová a mnoho dalších. Před rokem 1871 byla na základě nedostatečné společné identifikace, neexistence společného německého státu - byla německá kultura, ale i věda důležitý prvek německého národního uvědomění. Z této doby pochází pojem „Země básníků a myslitelů“, které dodnes slouží k německému vlastenectví. Na počátku 20. století bylo Německo předním vědecký a kulturním národem, německý film patřil počátkem 20. století ke světové špičce. Nástup nacismu a následná emigrace německých vědců a spisovatelů znamenal úpadek německé vědy a kultury. K šíření němčiny a německé kultury ve světě slouží Goethe-Institut se 128 pracovišti v celém světě. Podle ankety pro BBC má Německo ve vědě a kultuře celosvětově nejvyšší respekt mezi 22 hodnocenými zeměmi.
Filozofie
K nejdůležitějším německým filozofům patří Mikuláš Kusánský, Gottfried Wilhelm Leibniz, Immanuel Kant, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Karel Marx, Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Martin Heidegger. Důležité filozofické směry vzešly od německým filozofů: německý idealismus, jakož i zakladatelé marxismu Karel Marx a Bedřicha Engels. Ve 20. století vzešla v Německa především Kritická teorie Frankfurtské školy od Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera. V jejím následovníkem je Jürgen Habermas, který patří k nejvýznamnějším žijícím filozofům.
Literatura
.jpg)
Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básník Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller, dále jakož i bratři Grimmové; v 20. století nositeli Nobelovy ceny za literaturu Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910 , Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929 , Hermann Hesse v roce 1946 , Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999.
Hudba
Dějiny evropské hudby ovlivnilo mnoho německých hudebních skladatelů, často byli jejími čelními tvůrci. Německo mělo mnoho čelných hudebních skladatelů, počínaje barokem, klasikou, romantikou až po modernu.
Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl přerušen 2. světovou válkou.
V současnosti je Německo čtvrtým největším hudebním trhem na světě. V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Dieter Bohlen, Sandra a Xavier Naidoo.
Z hudebních skupin jsou nejznámější Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter a Tokio Hotel. Z oblasti jazzové hudby je nejznámější Albert Mangelsdorff, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann a Eberhard Weber. U elektronické hudby odvedli pionýrskou práci skupiny Kraftwerk a Klaus Schulze.
Další skupiny, které se prosadily na mezinárodním poli jsou Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty v zahraničních hitparádách.
Výtvarné umění
Mezi významné německé renesanční umělce patří Albrecht Altdorfer, Lucas Cranach starší, Matyáš Grünewald, Hans Holbein mladší a nejvýznamnějším německých renesančním umělcem je Albrecht Dürer.
Nejvýraznějšími z Německa pocházejícími baroknimi malíři jsou mistr Cosmas Damian Asam jakož i v Německu narozený Antverpy, se přestěhovaný Peter Paul Rubens. Další umělec od světové pověsti je romantik Caspar David Friedrich, surrealista Max Ernst, expresionista Otto Dix, konceptualista Joseph Beuys či neoexpressionista Georg Baselitz.
Architektura
Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, která je úzce spojená s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, jejíž památky se na území Německa dochovaly. Na území Německa se nachází památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzn. Torhalle. Torhalle ve městě Lorsch ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který přišel po roce 1030 ve Svaté římské říše. Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází kolem roku 1230, např. Chrám Panny Marie v Trevíru . Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie do Svaté říše římské, ukázka je radnice ve městě Augsburg. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa posadil v Svaté římské říši Německého od roku 1650 . Příkladem jsou díla j od Balthasara Neumanna, např. kostel ve Wies a zámek Ludwigsburgu. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami o Staré muzeum v Berlíně, zámek Charlottenhof a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu pochází v období 1840 až 1900 pochází zámek Neuschwanstein a Berlínský dóm.
Na počátku 20. století byli němečtí architekti přední představitelé klasická moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udala směr, který architektura do dnešní doby celosvětově využívá. monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. V době obnovy po druhé světové válce měl převahu pragmatismus, teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura znovu našla svůj styl.
V posledních desetiletích se architektura globalizuje. Němečtí architekti jsou celosvětově aktivní, nicméně nedosáhli dřívějšího významu.
Kulturní a stavební památky
Na seznamu UNESCO je 30 německých příspěvků ke Světové kulturnímu dědictví, nachází se v 15 ze 16 německých spolkových zemí. První na seznamu byla katedrála v Cáchách v roce 1978, posledním přírůstkem z roku 2008 jsou Moderní berlínské stavby.
Nejvyšší návštěvnost mají památky z období německé romantiky, zámky Neuschwanstein a město Heidelberg, památník Walhalla v Bavorsku, městská centra v Rüdesheim am Rhein a v Rothenburg ob der Tauber. Na oblibě získávají i městská centra v doby industrializace. Německo nemá mnoho zachovalých center velkých měst, následkem bombardování v období 2. světové války. V městech malé a střední velikosti se se naproti tomu zachovalá centra měst vyskytují často.
Muzea
V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterých patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum, Germanische Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami z kultury a umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea.
Populární kultura
Přibližně od 1970 má Německo kvetoucí populární kulturu, především hudbu a sebevědomou uměleckou scénu. Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa. Každoročně se pořádá i filmový festival světového významu Berlinale.
Kuchyně
- Podívejte se také na: Německá kuchyně
Německá kuchyně jsou je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím , kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa, přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům.
Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle. V Německu se k snídani jí chleba a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce , i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, k večeři se často podává studená večeře formou studené mísy tzv. Kalteplatte.
V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Vetšinou se servíruji k odpolední svačině tzv. Kaffekuchen.
Společnost
Věda
V Německu jsou univerzity, technické univerzity a vysoká odborné školy institucemi vědeckého výzkumu. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat titul doktora i docenta.
Z Německa pochází mnozí vědci ze všech oborů německých věd. Albert Einstein a Max Planck a jejich teorie položily základy moderní teoretické fyziky, na které navázali Werner Heisenberg a Max Born. Wilhelm Conrad Röntgen, první nositel Nobelovy ceny za fyziku, objevitel po něm pojmenovaného rentgenového záření, které se dnes využívá v lékařské diagnostice. Heinrich Hertz napsal významné práce k teorii elektromagnetického záření, které je podstatní pro dnešní telekomunikační zařízení. Objevy Nikolause Otta, Rudolfa Diesela, Gottlieba Daimlera a Carla Benze revolucionizovaly oblast dopravy, jsou po svých vynálezcích pojmenované bunsenův kahan a zeppeliny jsou známé v celém světě. V chemickém výzkumu jsou známými osobnostmi Otto Hahn a Justus von Liebig. Úspěšné vynálezy Johannese Gutenberga, Wernera von Siemense, Wernhera von Brauna, Konrada Zuseho a Philippa Reise jsou základy našeho světa a součástí technického vzdělání. V Německu se také narodilo mnoho významných matematiků Adam Riese, Friedrich Bessel, Richard Dedekind, Carl Friedrich Gauss, David Hilbert, Emmy Noether, Bernhard Riemann, Karl Weierstrass und Johannes Müller (Regiomontanus). Další důležití němečtí vědci a vynálezci jsou Christiane Nüsslein-Volhard, Gottfried Wilhelm Leibniz, Alexander von Humboldt, Max Müller, Theodor Mommsen, Robert Koch a Max Weber.
Sport
Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V roce 2006 bylo přibližně 27,5 miliónu německých obbyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě, na Zimních olympijských hrách 2006 v Turíně vyhrálo pořadí národů.
Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží.
Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety časopisu Focus automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa.[6] Na předních místech ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenistké Steffi Grafová a Boris Becker, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem.
Nejoblíbenějším druhem sportu je v Německu je kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala třikrát titul mistrů světa a třikrát mistrovství Evropy. Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů, z toho Bayern Mnichov celkem čtyřikrát. Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (3krát mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje.
Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1.
Z Německa pocházelo množství vynikajících sportovců v individuálních sportech, jako byli atleti, plavci, cyklisté, kanoisté a podobně. Řada z nich reprezentovala bývalou NDR, kde ale po pádu komunistického režimu vyšla najevo existence systému státem řízeného dopingu.
Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi.
Svátky
Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicménì jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce . Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu.
Média
Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami. V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání.. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámějším poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere.
Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus.
Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení.
Vybrané památky (fotogalerie)
Církevní památky
 Kostel panny Marie (Frauenkirche), Drážďany (Sasko) |
 Katedrála v Ulmu#, (Ulmer Münster), Ulm (Bádensko-Württembersko) |
 Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche), Berlín |
#Nejvyšší kostelní věž na světě. Výška 161,53 metrů.
Ostatní stavby
 Braniborská brána, (Brandenburger Tor) (Berlín) |
 Nová radnice, (Hannover) Dolní Sasko |
 Říšský Sněm (Reichstag), (Berlín) |
Technika a kultura
 Televizní věž*, Berlín |
 Ostrov muzeí – Bode Museum, Berlín |
*Nejvyšší stavba v Německu. Výška 368 metrů.
Krajina
 Lange Anna („Dlouhá Anna“) na Helgolandu, (Šlesvicko-Holštýnsko) |
 Brocken v zimě (1141,1 m n.m.), (Sasko-Anhaltsko) |
 Kreidefelsen (Křídová Skála) na Rujáně, (Meklenbursko-Přední Pomořansko) |
Související články
Rumble a YouTube
| PEKELNÁ, TOTALITNÍ a DRZÁ Pandemická smlouva ! |
| Jeden den v Německu... |
Reference
- ↑ Germany: Inflow of foreign population by country of nationality, 1994 to 2003
- ↑ Germany world's second biggest aid donor after US TopNews, India.
- ↑ The leader of Europe? Answers an ocean apart International Herald Tribune. 4. dubna 2008.
- ↑ Confidently into the Future with Reliable Technology www.innovations-report.de. 7. května 2008.
- ↑ http://www.eghn.org/zwillbrockervenn
- ↑ Die Jahrhundert-Sportler (německy)
Externí odkazy
- Externí odkazy – oficiální instituce státu
- Spolkový prezident (Bundespräsident) Horst Köhler (německy, anglicky, francouzsky a španělsky)
- Spolkový parlament (Deutscher Bundestag) (německy, anglicky a francouzsky)
- Spolková vláda (Die Bundesregierung) (německy, anglicky a francouzsky)
- Spolková rada (Bundesrat) (německy, anglicky a francouzsky)
- Spolkový statistický úřad (Statistiches Bundesamt Deutschland) (německy a anglicky)
- Externí odkazy – oficiální informace
- www.deutschland.de – oficiální německý portál (německy, anglicky, francouzsky, španělsky a rusky)
- Fakta o Německu (Tatsachen űber Deutschland), zdroj: Spolkové ministerstvo zahraničí (česky, německy, anglicky, francouzsky, španělsky a rusky)
- Externí odkazy – další informace
- Germany.cz – web Čechů a Slováků v Německu
- Informace MZV ČR o Německu (česky)
- CIA – The World Factbook – Germany (anglicky)
- Answers – Germany (anglicky)
- Export do SRN – aktuální ekonomické informace o Německu (česky)
- Externí odkazy – internetová média
- Přehled tisku – tisk online
- Online mapa Německa – interaktivní mapa až do měřítka 1:5000
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |