Národně socialistická německá dělnická strana
Z Multimediaexpo.cz
Národně socialistická německá dělnická strana (německy: Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP), též označovaná jako nacistická strana, byla německá krajně pravicová[1]) politická strana, jež vznikla 24. února 1920 přejmenováním Německé dělnické strany (německy: DAP, Deutsche Arbeiterpartei), již založili Anton Drexler a Karl Harrer 5. ledna 1919 v Mnichově. Její členové se nazývali nacisté (spojení/zkratka slov nacionální a socialisté). K hlavním znakům nacismu patřil krajní šovinismus, revanšismus, rasismus, antisemitismus a pangermanismus. Strana používala sociální a nacionální demagogii a teror proti svým skutečným či domnělým oponentům. Propagandisticky těžila jednak z odmítání mírových smluv ukončujících první světovou válku, jež Německu jako poraženému státu vnutily vysoké válečné reparace a další omezení, jednak z antisemitismu a šovinismu části Němců, a konečně z ekonomických dopadů první světové války, hyperinflace a později také Velké hospodářská krize na obyvatelstvo.
V čele NSDAP stál po většinu její existence Adolf Hitler, který zavedl v Německu nacistickou totalitu, jež se u moci držela 12 let (1933 – 1945), kdy bylo Německo poraženo ve druhé světové válce. V roce 1945 byla nacistická strana Mezinárodním vojenským tribunálem během Norimberského procesu prohlášena za zločineckou organizaci.
Obsah |
Historie
20. léta
31. července 1919 byla v Německu přijata Výmarská ústava a vznikla federativní parlamentní republika. Zákonodárnou moc tvořil Říšský sněm (dolní sněmovna), do nějž se volí poměrným způsobem a každý poslanec představuje 60 000 voličů, a Říšská rada (horní sněmovna), kde se schází zástupci 17 spolkových států. Výkonnou moc představuje kabinet s kancléřem v čele. Prezident, hlava státu, je volen na 7 let a jmenuje a odvolává kancléře. Právo volit mají všichni němečtí občané, kteří jsou mužského pohlaví a starší 20 let.
Rok po skončení první světové války, ve které Německo stálo na straně poražených, zakládá Anton Drexler v Mnichově Deutsche Arbeiterpartei (DAP). Pro německý stát to nebyla ideální doba. Zemi vyčerpala válka a chaos vzniklý v jejím důsledku se těžko dává do pořádku. Navíc je na spadnutí ratifikace Versailleské mírové smlouvy (10. ledna 1920), jež posune hranice v neprospěch Německa, ukládá mu platit velké reparace a redukovat armádu. Adolf Hitler působil v roce 1919 jako agent reichswehru (německé armády) a měl za úkol sledovat mnichovské extremistické organizace [2]. Jednou z těchto sledovaných stran byla i nacionalistická DAP, do které v roce 12. 9. 1919 Hitler vstoupil. Strana měla tehdy mezi 20 až 40 členy [2]. Nacionalistické a antisemitistické názory panující ve vedení strany lahodí uchu nově příchozího a ten se s nimi sžívá.
Strana DAP se přejmenovala na NSDAP (původně měla být přejmenována na Sociální revoluční strana) a 27. ledna 1920 je zveřejněn její pětadvacetibodový program, který staví na šovinismu a požaduje například odmítnutí Versailleské smlouvy, vytvoření Velkého Německa či zestátnění podniků. Pod tímto programem byl podepsán Drexler, ale program už byl částečně ovlivněn i názory Adolfa Hitlera [2]. Do čela strany se 29. července staví Hitler. Za měsíc od svého zvolení zakládá Tělovýchovný a sportovní odbor – předchůdce nechvalně známé SA (Sturmabteilung – úderné jednotky). Má tak v rukou polovojenskou jednotku proti demokratickým a socialistickým vlivům. Armáda i policie jsou vůči pravicovým násilnostem shovívavé. Již v roce 1921 se projevuje Hitlerovo politické nadání, nejenže schopně dosazuje ideologicky blízké jedince do důležitých funkcí, ale i umně nakládá s propagandou a veřejnými projevy. Po sporu s Drexlerem, složil Adolf Hitler 11. 7. 1921 svou funkci ve vedení strany a vymínil si, že pokud se má vrátit zpět do čela NSDAP, tak mu musí být přiznány neomezené kompetence. Hitler tak dosáhl toho, že byl v červenci 1921 zvolen předsedou strany s přiznanými diktátorskými pravomocemi [2]. Anton Drexler se stal čestným předsedou a ztratil ve straně vliv. Hnutí v listopadu čítá kolem 3 000 členů. Už nyní Hitler poznává význam právě symbolů, mýtů a rituálů, které prohloubí víru ve stranu a zakoření v lidech nacismus. Dokazují to uniformy s insigniemi, stranická shromáždění i pozdrav – v dnešní době zakázaný – „Heil Hitler“. NSDAP vydávala i noviny, které se nazývaly Völkischer Beobachter. I jeho výřečnost získává čím dál více stoupenců, ale pořád se tato extrémistická strana drží na okraji volebního spektra.
Roku 1923 za nepokojů (z důvodů inflace) je Gustav Stresemann jmenován kancléřem – bavorská vláda mu odmítla poslušnost. V této době hrozilo rozdělení Německa i kvůli rozpolcenosti ostatních regionů. Využil toho Hitler za podpory Ericha Ludendorffa a přepadl s oddílem SA-manů zasedání bavorské vlády v Bierhalle (proto se tato akce nazývá Mnichovský pivní puč). Byl to tak jeho první pokus získat úřad říšského kancléře. Po rozehnání „pochodu“ na Mnichov (zorganizovaného po vzoru Mussoliniho) říšskou obranou byl Adolf Hitler odsouzen na 5 let. 9. listopadu 1923 byla NSDAP rozpuštěna a zakázana na celém území Německa.
Adolf Hitler, jemuž byl trest zkrácen na 9 měsíců, se za mřížemi nenudil. Nadiktoval Rudolfu Hessovi knihu Mein Kampf – v podstatě ideový program strany. 1925 obnovuje po svém propuštění Adolf Hitler NSDAP – v tomtéž roce vychází i Mein Kampf. Před 4 000 stoupenci pronáší Hitler svůj projev, ve kterém označil svůj cíl - získat moc legálními prostředky.
Od poloviny dvacátých let útočí Hitler ve svých projevech stále častěji na marxismus, který pokládal za politický a ideologický produkt židovství [2]. Židé se tak pro Hitlera staly synonymem bolševismu a marxismus jím byl chápán jako politická podoba judaismu [2].
V období 1925 - 1929 se vyhraněné straně nedařilo. Německo hospodářsky rostlo a spělo k demokracii. Ačkoli se radikální členové strany pokouší o rozvrat Výmarské republiky, neznamenají větší problém. Roku 1928 získává strana jen 12 (1,9 %) poslaneckých mandátů.
30. léta
S hospodářskou krizí se situace mění. NSDAP zažívá volební úspěch. Strana se snaží ovlivnit celý národ. Bylo to řečeno i v díle Mein Kampf: Nové hnutí, které si za svůj cíl vytyčilo opětovné vybudování německého státu s vlastní suverenitou, musí svůj boj bezezbytku zaměřit na získání širokých mas obyvatelstva.[1] NSDAP se pokouší zachytit co nejvíce voličů. Střední vrstvy a rolníky láká slibovaný boj s nezaměstnaností (začátkem 30. let byly v říši 3 miliony lidí bez práce), průmyslníky zase zajímá, že NSDAP nechce mít nic společného s komunisty a neslibuje podporu dělnictvu, i proto se do nacistických pokladen hrnou sponzorské dary. Demagogickou agitací postupně získává členy takřka všech sociálních skupin. Imponuje i mladé generaci díky své odhodlanosti a též charismatickým vůdcem. 23. ledna 1930 se durynským ministrem vnitra stává Wilhelm Frick – první nacista ve státní funkci. 14. září 1930 rezignoval kancléř Brüning a vypsal všeobecné volby. Na úkor většinou umírněných dostávají nacisté v říšském sněmu 107 (17,5 %) poslaneckých mandátů, tedy 6 400 000 hlasů. Stávají se tak druhou nejsilnější stranou v říši – to vítají i lidé z různých končin světa, kteří si přejí jakkoli zabránit bolševismu.
Hitler nadále řeční o silném Německu a znovu připojení ztracených území Versailleskou smlouvou. Během tohoto roku se stahují spojenecké jednotky z bývalých částí říše – ze Sárska, z Porýní. Roku 1931, kdy vyhlásila Danatbank bankrot a tím se odstartoval i postupný finanční krach všech bank, se ocitá téměř 6 milionů lidí bez práce. To nahrává komunistům a nacionálnímu socialismu. Adolf Hitler se spolčuje s tiskovým magnátem Alfredem Hugenbergem. Hitlerovy proslovy tak mají velkou publicistiku. Emil Kirdorf a Fritz Thyssen, porúrští průmyslníci, taktéž podporují NSDAP, která má nyní cca 800 000 členů.
V prezidentských volbách 13. března 1932 se Adolf Hitler umisťuje až druhý s 11 miliony hlasy, hned za maršálem Paulem von Hindenburgem. Ve volbách parlamentních obdrží nacionální socialisté 230 mandátů, sociální demokraté 133, střed 97 a komunisté 89. Ačkoli jsou nacisté nejsilnější, nemají většinu pro vytvoření vlády a odmítají spolu s komunisty vytvoření vlády koaliční. Hitler i odmítl místo vícekancléře pod von Papenem. Po vyslovení nedůvěry von Papenově vládě a po jeho odstoupení se situace nezlepší. Komunisté získávají několik hlasů na úkor socialistů, ale setrvává se na mrtvém bodě. Prezident von Hindenburg podává Hitlerovi nabídku na kancléřství, avšak v omezené formě, což Hitler nepřijímá: „Buď všechno, nebo nic!“.
Za tvrdé, neúprosné politické kampaně zachvátil 27. února 1933 budovu říšského sněmu požár, z něhož Hitler obvinil komunistická hnutí. Von Hindenburg to použil jako důvod pro vyhlášení dekretu, jenž omezil ústavní svobodu slova, tisku etc., což umožnilo v podstatě neomezené řádění nacistických sil.
V březnových volbách získala NSDAP 44 % hlasů a v koalici s německou nacionální stranou to činilo 53 %. I když to není převážná většina, kvůli dezorganizovanosti opozičních stran, uchopila NSDAP moc do svých rukou. Hitler tak směl po další čtyři roky vládnout pomocí dekretů. Svými diktátorskými pravomocemi upevnil svou moc. Znamenalo to v podstatě konec Výmarské ústavy. Hned se postavil proti nezávislým odborům, Židům a jiným politickým stranám. Židé byli hromadně propouštěni ze státních pozic. Byly jim bojkotovány obchody, podniky a i lékařské či advokátské praxe. Vedení odborů bylo pozatýkáno a místo něj byli dosazeni nacisté. Hitler si mistrnými tahy získal i přízeň dělníků, jelikož zakládal pracovní tábory pro mladé a nové práce se dostalo i díky snaze o znovuvyzbrojení. Svět se maximálně vzmohl na plané výhružky. Pod patronací fanatického ministra propagandy Josepha Goebbelse se pálily knihy mnohých autorů – Einsteinem počínaje a konče Freudem. Svět mlčel, i když se NSDAP 14. července 1933 ustanovila jedinou legální stranou v Německu – ostatní strany byly zakázány. Nový říšský sněm byl podpořen 92 % voličů – zbytek, odpůrci nacismu, odevzdali prázdný volební lístek. V říši bylo schváleno i vystoupení Německa ze Společnosti národů.
Hitler zakládá lidové soudy a ruší i běžnou právní ochranu občanů. Z často vykonstruovaných procesů jsou odsouzení posíláni do koncentračních táborů zřízených taktéž již roku 1933 (například v Dachau).
Adolf Hitler si takříkajíc sám zametl před prahem díky čistkám trvajícím od 30. 6. do 2. 7. 1934. Pro tento masakr vedení SA, Hitlerových odpůrců a sociálních živlů NSDAP se vžil název Noc dlouhých nožů. Hitler se tak zbavil lidí, kteří by mohli oslabit jeho moc. Například SA, mající v roce 1934 3 miliony členů, mohla směle konkurovat armádě. Mezi cca 1 000 zavražděnými osobami nechyběl ani velitel SA Ernst Röhm, spoluzakladatel strany Gregor Strasser či exkancléř Schleicher. Akci provedly polovojenské jednotky SS (Schutzstaffeln der NSDAP ), které byly založeny roku 1925 k ochraně funkcionářů NSDAP. SS vedené od roku 1929 Heinrichem Himmlerem se posléze prosadí jako samostatná složka, jako obávaný bezpečnostní aparát v Říši.
Nacistický režim už dost silný si připisuje 19. září i úřad prezidenta, jímž se po smrti 87letého Paula von Hindenburga stává Hitler. Zákon z 1. srpna dovoluje spojení prezidentské a kancléřské funkce – Hitler stejně upřednostňuje oslovení „der Führer“, vůdce.
Na mezinárodní scéně se strana, představovaná v první řadě Hitlerem, chová taktéž nevybíravě. Pokusí se o vpadnutí do Rakouska, kterému zabrání promyšlený Mussoliniho tah, a oproti Versailleské mírové smlouvě neustále zvyšuje stavy své armády. Zavádí všeobecnou brannou povinnost a na veřejnost prosakují zprávy i o založení letectva. Jako argument pro znovuvyzbrojení předkládá Hitler taktéž nepovolený růst armády SSSR a Francie. Zastrašovací diplomacie se NSDAP daří. 1936 obsazuje Porýní. Další roky postupuje podle plánu, vytyčeného svým generálním štábem, na získání Sovětského svazu a Evropy.
Oblíbenost nacistů v Třetí říši stoupala díky národnímu hospodářskému růstu. Zbrojení dalo práci nezaměstnaným, stavěly se budovy, byty a dálnice. I pořádání olympijských her v Berlíně 1936 si připsal Hitler jako propagandistický tah. Oblíbenost „vůdce“ se zvyšovala a občané byli hrdi na svou zem.
Další smutnou kapitolu pro židovskou populaci zahájilo přijetí norimberských zákonů 15. září 1935. Tyto tvrdé rasové zákony mají ospravedlnit kruté zacházení s Židy. Zbavují je občanských práv, omezují jejich vlastnictví. Bohužel to nejsou poslední antisemitistické zákony schválené NSDAP. Jejich platnost se posléze rozšiřovala i na dobyté země během 2. světové války.
Další etapou holocaustu – vyvrcholením represí proti židovskému národu - se stal pogrom v noci z 9. na 10. 11. 1938 (tzv. křišťálová noc). SA a NSDAP se mstila pod záminkou vraždy německého úředníka na velvyslanectví v Paříži židovským mladíkem. 91 Židů přišlo o život, 7 000 židovských obchodů bylo spolu s židovskými školami a synagogami vypleněno a zapáleno. Nejenže v následných procesech bylo posláno 30 000 Židů do koncentračních táborů, ale židovská komunita musela ještě zaplatit odškodné 1 miliardu marek. V důsledku další postupné arizace se nehledělo na hanebnost diskriminačních opatření.
Situace se horšila pro všechny rasy nearijského původu. Ozbrojené jednotky podléhající velení NSDAP terorizovaly národy. Adolf Hitler uchvacoval svými fanatickými idejemi miliony následovníků a své odpůrce tvrdě potíral. Se stoupenci po boku - ministrem letectví Hermannem Göringem, ministrem propagandy Josephem Goebbelsem a Heinrichem Himmlerem, vůdcem SS a velitelem Gestapa – se odvážil vkročit do dějin bezohledným rozpoutáním druhé světové války.
Podpora NSDAP ve společnosti
Poté, co se moci v NSDAP ujal v roce 1921 s konečnou platností Hitler, získávala strana pozvolna stále více příznivců ve všech společenských třídách.
Podpora průmyslníků
Po svém znovuzvolení do čela starny v roce 1921, Hitler zavrhl původní socialistické ideály své strany a získal si tím přízeň velkých průmyslníků a středostavovských voličů [2]. Začal být stále častěji zván do prominentích salonů, kde se setkal s celou řadou důležitých lidí z řad armády a z podnikatelských kruhů, kteří mu později pomohli na cestě k moci. Nacisté potřebovali stále větší sumy peněz na volební kampaně a na financování provozu stranického aparátu, SA a SS. Straně tak finančně pomáhali němečtí průmyslníci, jako např. uhlobaron Emil Kirdorf, který ovládal černé politické fondy, tzv. porúrskou pokladnu, do které přispívali majitelé dolů v Porúří, kteří spoléhali na to, že se nacisté tvrdě vypořádají s odboráři a komunisty. Finanční pomoci se strana dočkala také od ocelářských magnátů Fritze Thyssena a Alberta Voeglera. Tichá podpora plynula i od dalších průmyslníků jako byl např. Georg von Schnitzler z chemického podniku I. G. Farben, Wilhelm Cuno z Hamburg-Amerika-Line, kolínský průmyslník Otto Wolf nebo kolínský bankéř Kurt von Schroeder. Přispěla také řada bank a finančních institucí – mimo jiné Deutsche Bank, Dresdner Bank nebo pojišťovna Allianz [2].
Podpora armády
Většina vyšších německých důstojníků se nikdy nesmířila s porážkou v I. světové válce a s nástupem republikánského zřízení [3]. Armádě imponovalo jaký význam přikládají nacisté vojenským záležitostem a v Hitlerovi spatřovala většina důstojníků obhájce jejich zájmů, který opětovně vyzbrojí Německo a zasadí se o revizi Versailleské smlouvy. Armáda tak nakonec mlčky přihlížela postupné likvidaci parlamentní demokracie v Německu a nastolení vlády jedné strany – NSDAP. První hlasy odporu se v armádě objevily až na přelomu let 1937 a 1938, kdy první skupinky důstojníků došly k závěru, že je třeba Hitlera zastavit. Znepokojení v armádě nastalo především ve chvíli, kdy Hitler 5. 11. 1937 oznámil svůj záměr napadnout Československo [4].
Podpora konzervativních politických kruhů
V roce 1933 se dostalo NSDAP tajné podpory i od konzervativních politických špiček v Německu. 4. 1. 1933 se Hitler sešel s významným pravicovým politikem Franzem von Papenem, který se rozhodl spojit se s Hitlerem proti úřadujícímu kancléři Kurtu von Schleicherovi a jeho vládě [2]. Schleicherova pozice byla otřesená a prezident Hindenburg začal vyjednávat s nacisty a Franzem von Papenem o nové vládě. V poslední fázi vedl Hitler tajné rozhovory o budoucí vládě s prezidentovým synem, plukovníkem Oskarem von Hindenburgem (který po nástupu nacistů k moci získal hodnost generála a značný majetek) [2]. 30. 1. 1933 dosáhli nacisté a Franz von Papen svého – byla jmenována nová vláda a Hitler se stal kancléřem.
Podpora střední třídy
U střední třídy se NSDAP těšila rozsáhlé podpoře, jelikož nacisté přiživovali nenávist ke státům Dohody a usilovali o revizi Versaillské smlouvy. Nacisté také projevovali nesmiřitelný odpor k marxismu a bolševismu, tedy k ideologiím, které střední třída považovala za přímé ohrožení svých tradičních pozic ve společnosti.
Podpora justice
Mnozí konzervativní právníci a soudci nepatřili k přesvědčeným nacistům, přesto přivítali nárůst moci NSDAP a následně i Hitlerův režim [5]. V nástupu tohoto režimu spatřovala justice návrat k právu a pořádku v autoritativním pojetí, tak jako tomu bylo za dob císařství. Od tohoto znovunastolení práva a pořádku si justice slibovala nárůst upadající prestiže. Justice se tak postupně zcela podřídila Hitlerově vůli a přestala hrát roli jednoho ze tří základních nezávislích pilířů státní moci [6].
Předsedové
- Anton Drexler (1920 – 1921)
- Adolf Hitler (1921 – 1945)
Členové
Počty členů
1938 v návaznosti na vývoj členství (1919-1933):[7]
| Datum | Členové |
|---|---|
| konec 1919 | 64 |
| konec 1920 | 3 000 |
| konec 1921 | 6 000 |
| 23. listopad 1923 | 55 787 |
| konec 1925 | 27 117 |
| konec 1926 | 49 523 |
| konec 1927 | 72 590 |
| konec 1928 | 108 717 |
| konec 1929 | 176 426 |
| konec 1930 | 389 000 |
| konec 1931 | 806 294 |
| duben 1932 | 1 000 000 |
| konec 1932 | 1 200 000 |
| konec 1933 | 3 900 000 |
Volební výsledky
| Volby | Hlasy | % | mandáty |
|---|---|---|---|
| květen 1924 | <center> 6,5 | <center> 32 | |
| prosinec 1924 | <center> 907 300 | <center> 3 | <center> 14 |
| květen 1928 | <center> 810 100 | <center> 2,6 | <center> 12 |
| září 1930 | <center> 6 409 600 | <center> 18,3 | <center> 107 |
| červenec 1932 | <center> 13 745 800 | <center> 37,4 | <center> 230 |
| listopad 1932 | <center> 11 737 000 | <center> 33,1 | <center> 196 |
| březen 1933 | <center> 17 277 000 | <center> 43,9 | <center> 288 |
Symboly strany
<center>Nazi eagle swastika.png
Parteiadler reprezentující NSDAP |
Reichsadler.png
Reichsadler (říšská orlice) během nacistické váldy, reprezentující Nacistické Německo jako národní symbol (Hoheitszeichen) |
 5 říšských marek před (1936) a poté, kdy byla přidána svastika (1938) |
Související články
Literatura
- Krieger, J. Oxfordský slovník světové politiky. Ottovo nakladatelství s.r.o., Praha: 2000
- Pečenka M., Luňák P. a kolektiv. Encyklopedie moderní historie. Nakladatelství Libri, Praha: 1999
- kolektiv autorů. Encyklopedie osobností Evropy. Nakladatelský dům OP, Praha: 1993
- Kuklík, J., Kuklík J. Dějepis 4. SPN, Praha: 2005
- sestavil Bowman, S.,B. Kronika dějin 20. století. Columbus, Praha:1993
- Hitler, A. Můj boj. OtakarII., Pohořelice:2000
Reference
- ↑ MCGOWAN, Lee. The radical right in Germany: 1870 to the present. Harlow : Longman Publishing, 2002. ISBN 978-0-582-29193-5. S. 57-64. (anglicky)
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 2,8 2,9 David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.6 - 31
- ↑ David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.145
- ↑ David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.147
- ↑ David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.76
- ↑ David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.76
- ↑ "Schlag nach!"; Bibliographisches Institut Leipzig, 1. Auflage, 1938.
Externí odkazy
- Program NSDAP holocaust.cz
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |