Válka v Tichomoří

Z Multimediaexpo.cz

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl.

Válka v Tichomoří
Konflikt:
Trvání: 7. července 1937 - 9. září 1945 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Asie, Pacifik, jeho ostrovy a sousední země. Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Vítězství spojenců Změny území: {{{Území}}}
Strany
Spojenci: Čína (od r. 1937) USA (od r. 1941) • Filipíny U.K. (od r. 1941) • 24px Britská Indie (1941) Austrálie (1941) Nizozemí (1941) Nový Zéland (1941) Kanada (1941) SSSR (od r. 1945)	24pxJaponsko Thajsko (1942) Loutkové vlády Mandžukuo Vláda Wang Jingwei (1940) 24px Mendžiang 24px Svobodná Indie (1943)
Velitelé
Čankajšek, Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill, John Curtin, Stalin (od r. 1945)	24px Hirohito, 24px Kuniaki Koiso (1937) 24px Hideki Tódžó (1941) 24px Isoroku Jamamoto
Síla
Ztráty
více než 4,440,000 vojáků, 24 milionů civilistů	více než 3,340,000 vojáků, téměř 1 milion civilistu
{{{poznámky}}}

Válka v Tichomoří byla důležitou částí druhé světové války, začala 7. července 1937 druhou čínsko-japonskou válkou, rozrostla se 7. prosince 1941 japonským útokem na Pearl Harbor a skončila japonskou kapitulací 2. září roku 1945. Byl to ozbrojený konflikt, který přímo zasáhl 3 kontinenty (Asie, Severní Amerika a Austrálie) a 2 oceány (Tichý a Indický).

Příčiny a vznik

Bitva o Čchangte, Čína, podzim 1943

Útočící kamikaze: hořící D4Y3 Suisei se řítí na USS Essex

Americký torpédový bombardér Douglas TBD-1 Devastator na USS Ranger

Japonské bitevní lodě (od předu do zadu) Jamaširo, Fusó, a Haruna

Japonsko už v druhé polovině 19. století zdokonaluje průmysl a přestává být v izolaci. Ve 20. století se Japonsko stává velmocí, v rusko-japonské válce vítězí v roce 1905 Japonsko a později pomáhá Trojdohodě v 1. světové válce.

Na základě rusko-japonské války získalo Japonsko Korejský poloostrov a pak zahájilo okupaci Mandžuska, což byl vlastně začátek dalšího čínsko-japonského konfliktu. Mandžusko se stalo japonským satelitem a odrazovým můstkem k útoku dál do Číny i na sever proti Mongolsku a Sovětskému svazu.

Vhledem k protisovětské náladě podepsalo Japonsko na konci listopadu 1936 s Německem Pakt proti Kominterně (později k Paktu proti Kominterně přistoupily Itálie, Maďarsko a Španělsko). Pakt proti Kominterně byl prvním spojenectvím Japonska s evropskými fašistickými a nacionálně socialistickými státy a byl předzvěstí pozdější užší spolupráce mezi Japonskem a evropskými fašistickými/nacistickými státy.

7. července 1937 došlo v Číně k incidentu na mostě Marca Pola a Japonsko zahájilo tažení proti Číně. Japonští militaristé předpokládali, že se jim podaří do několika týdnů svrhnout Kuomintangskou vládu generála Čankajška. Ovšem agresivní a bezohledný postup nevedl k jeho porážce, a tak se „čínský incident“ (jak Japonci nazývali válku v Číně) protáhl až do konce druhé světové války. Spojené státy a Velká Británie podporovaly generála Čankajška a dodávali mu zbraně a po vstupu Spojených států do války pak na území neokupované Číny postavili Američané několik svých základen. Tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohli použít jinde. Tato vleklá válka polykající obrovské prostředky měla za následek také značné hospodářské potíže.

V létě 1938 japonská vláda požadovala na sovětské vládě poupravení hranic. Japoncům šlo o významnou oblast u jezera Chasan, vzdálený 100 kilometrů jihozápadně od Vladivostoku. Sovětská vláda jednoznačně odmítla, a tak japonští militaristé sáhli po zbraních. V červenci 1938 japonské oddíly překročily sovětské hranice u jezera Chasan. Sovětská armáda však zorganizovala protiútok a zatlačila japonské vojáky zase zpátky za sovětské hranice.

To však japonské militaristy příliš nepoučilo, a tak se rozhodli pro další úder, tentokrát do Mongolské lidové republiky. V květnu 1939 zahájili japonští vojáci útok z Mandžuska do Mongolska. Sovětský svaz, který s Mongolskem v březnu 1939 podepsal smlouvu o vzájemné pomoci, poslal sovětská vojska na pomoc Mongolům. Došlo ke krvavým bitvám u řeky Chalchyn, Sověti díky své přesile zvítězili. Japonská vojska sice žádala o posily, aby provedla protiútok, ale samotný císař to zamítnul.

V září 1940 bylo stvrzeno spojenectví mezi Japonskem, Německem a Itálií — takzvaným Paktem tří (později se k němu připojily satelitní státy Rumunsko, Maďarsko, Finsko, Bulharsko, Slovensko, Chorvatsko a Thajsko). Tento pakt nahradil Pakt proti Kominterně a stalo se z něho mnohem užší spojenectví mezi militaristickým Japonskem a evropskými fašistickými státy.

Po porážce Francie v červnu 1940 se pak Japonci rozhodli využít momentální slabosti Francouzů a ovládnout Francouzskou Indočínu a využít jí jako nástupiště k dalším budoucím výbojům. Proto začalo japonské velení neustále tlačit na vichistickou vládu, až nakonec v červenci 1941 podepsal zástupce Vichy admirál Darlan dohodu s Japonci o společné obraně Indočíny. Tím se Japonci stali pány celého francouzsko-indočínského území a bohatství a získali i dobrý odrazový bod pro příští agresi.

Spojené státy a Velká Británie do té doby počínání Japonska jen přihlížely. Japonské obsazení Indočíny bylo poslední kapkou, a tak Američané v červenci 1941 zmrazili japonská aktiva v USA, což znamenalo přerušení hospodářských styků, byly zastaveny všechny obchodní a finanční operace Japonců v USA, veškerá japonská konta v amerických bankách byla zablokována. Totéž provedly i další státy, se kterými Japonsko obchodovalo (britský Commonwelth a Holandská východní Indie například). Znamenalo to hlavně, že Japonci už nebudou mít dostatek ropy, železného šrotu a dalších surovin potřebných na učinění svých výbojných plánů. Tím si Spojenci chtěli zařídit zastavení agresivních kroků japonských militaristů.

Japonská vláda se sice snažila se Spojenými státy dohodnout, ale vláda USA prohlásila, že zruší zmražení japonských aktiv jen pod podmínkou, že budou ihned skončeny válečné akce v Číně a budou stažena japonská vojska z Indočíny. Na to však Japonci rozhodně nechtěli přistoupit. Potom Japonci Američanům předložili své návrhy, ty ale byly zamítnuty americkou vládou. Tak nakonec se Japonci rozhodli jít do války proti Spojeným státům, Velké Británii a Nizozemí. Hlavním cílem Japonska bylo zmocnit se důležitých surovinových zdrojů v jihovýchodní Asii (Nizozemská Východní Indie, Malajsie, Barma).

Velká Británie poslala dva obrněnce do Indického oceánu. Šlo o bitevní křižník HMS Repulse a bitevní loď HMS Prince of Wales. Toto loďstvo dostalo kódové označení Svaz Z a jeho vrchním velitelem se stal admirál Tom Phillips. Repulse a Prince of Wales měla následovat i letadlová loď HMS Indomitable, ale ta byla poškozena. Věřilo se, že tento svaz Japonce odstraší od dalších agresivních kroků.

Japonci také odvolali své plány útoku na Sovětský svaz, protože zoufale potřebovalo důležité suroviny, které mohli najít pouze v jihovýchodní Asii, zatímco na ruské Sibiři by tehdy Japonsko tyto důležité suroviny nenašlo. Dalším důvodem byly taky neúspěšné boje u jezera Chasan a v Mongolsku. Navíc japonská vláda očekávala, že Německo a jeho spojenci porazí Sověty během několika týdnů, a útok na SSSR byl odložen na rok 1942, kdy byla očekávána porážka Sovětského svazu a jeho ozbrojených sil.

7. prosince 1941 zaútočil svaz letadlových lodí viceadmirála Naguma na americký přístav Pearl Harbor na Havaji a vyřadil tam několik amerických válečných plavidel a většinu amerických letadel zničil ještě na zemi. Ve stejný den (ale na druhé straně datové hranice, takže 8. prosince) pak japonská letadla napadla americká letiště na Filipínách a brzy na to začalo vyloďování japonských vojsk na Filipínách. Dalším cílem japonských militaristů bylo dobytí Hongkongu, Malajska, Singapuru, Barmy, Nizozemské východní Indie, dále Gilbertových ostrovů, obsazení Rabaulu, ostrovů Wake, Guam a dalších ostrovů.

8. prosince 1941 USA a Velká Británie a další státy vyhlásily Japonsku válku. Jedenáctého prosince 1941 zase Německo a Itálie (a za pár dní také ostatní státy z Paktu tří) vyhlásily válku Spojeným státům a válka se tak stala opravdu světovou.

Průběh války

Spojenecká vylodění 1942-1945

Předehra

7. července 1937 došlo v Číně k incidentu na mostě Marca Pola a Japonsko zahájilo tažení proti Číně. Japonští militaristé předpokládali, že se jim podaří do několika týdnů svrhnout občanskou válkou oslabenou Kuomintangskou vládu generála Čankajška. Ovšem agresivní a bezohledný postup (Nankingský masakr) nevedl k jeho porážce, a tak se „čínský incident“ (jak Japonci nazývali válku v Číně) protáhl až do konce druhé světové války. Spojené státy a Velká Británie podporovaly generála Čankajška a dodávali mu zbraně a po vstupu Spojených států do války pak na území neokupované Číny postavili Američané několik svých základen. Tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohli použít jinde. Tato vleklá válka polykající obrovské prostředky měla za následek také značné hospodářské potíže.

1941

Související informace můžete najít také v článku: Útok na Pearl Harbor|Boj o Malajsii|Boj o Filipíny (1941-1942)}}

Ráno 7. prosince 1941 (havajského času, 8. prosince tokijského času) svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech (víz útok na Pearl Harbor). Téhož dne došlo k zničujícímu náletu japonských letadel proti filipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a 1/2 amerických bombardérů. Téhož dne došlo k prvním náletům na Hongkong a Singapur. O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku. Japonsko poté prudce zaútočilo v Pacifiku a Asii jak na americké základny, tak na britské, francouzské a holandské kolonie a zastavilo se až v dubnu 1942. Ještě do konce roku byly obsazeny ostrovy Guam (10.prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo britské Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Repulse).

1942

1937-1942

Japonské síly stále rychle postupovaly. 19. ledna kapitulovalo Britské Borneo (Saravak a Brunej), 23. ledna byl obsazen Rabaul, 15. února kapituloval Singapur (viz Boj o Singapur) a 9. března kapitulovala Jáva. Kapitulaci Jávy předcházelo několik námořních bitev. V bitvách v Makassarském průlivu, v Badungském průlivu, v Jávském moři, v Sundském průlivu a v bitvě u Baweanu Japonci zvítězili. Vítězné tažení Japonců pokračovalo dál. V březnu obsadili Buku, Bougainville a Shortlandské ostrovy, 23.března obsadili Andamany. Kromě toho provedli vylodění v Nové Guinei v Lae a Salamauy. 9. dubna kapituloval Bataan a 6. května kapituloval Corregidor – poslední odpor na severních Filipínách. Během začátku roku podnikly japonci i několik významných náletů a to 19. února nálet na Darwin (Austrálie) a 5. a 9. dubna nálety na Cejlon. Jedinou významnější akcí Američanů byl nálet 16 bombardérů B-25B Mitchell na Tokio 18. dubna. Pak se situace začala obracet, neboť postup japonských pozemních jednotek byl zastaven ve vnitrozemí ostrova Nová Guinea a námořní síly nedokázaly zlomit odpor spojeneckého námořnictva, s nímž se střetly v bitvě v Korálovém moři. Japonské námořní síly vyvolaly dlouho plánovanou rozhodující bitvu s americkými letadlovými loděmi u Midway, ale oproti předpokladům v ní utrpěly zdrcující porážku a jejich útočný potenciál upadl natolik, že už neexistovala žádná naděje na úspěšné vedení útočné námořní války většího rozsahu — od tohoto okamžiku bylo Japonsko na strategické úrovni předurčeno k pasivitě a postupnému pádu, byť na asijské pevnině mohlo ještě nějakou dobu úspěšně útočit. Jediným japonským úspěchem v Midwayské operaci bylo obsazení ostrovů Attu a Kiska (Aleutské ostrovy). 7. srpna se americké jednotky vylodily na Guadalcanalu čímž začaly urputné boje o tento ostrov, které skončily až 7. února evakuací japonců. Během Guadalkanalské kampaně se uskutečnily tyto námořní bitvy: 7. srpna bitva u ostrova Savo, 24.srpna bitva u východních Šalamounů, 12.-13.října bitva u mysu Esperance, 26.října bitva u ostrovů Santa Cruz, 13.-15. listopadu bitva u Guadalcanalu, 30. listopadu bitva u Tassafarongy a 29.-30. ledna 1943 bitva u Rennellova ostrova.

1943

1943-1945

Pro Japonsko nebyl rok 1943 nejúspěšnější - bitva o Guadalcanal skončila 7. února jeho jednoznačnou porážkou. Špatně se vyvíjely i boje na Nové Guinei. 2. ledna se spojenci vylodili u Buny, 4. záři u Salamauy a navíc Japonci při přísunu posil utrpěli porážku v bitvě v Bismarckově moři (2.-4.března). Zadrhával se i postup japonských jednotek v Číně. Jediným výrazným úspěchem bylo tažení v Barmě, ani to však nedokázalo splnit všechny cíle a neslibovalo příliš nadějí do budoucna. Spojenecké síly zahájily svoji ofenzívu v intencích taktiky přeskok z ostrova na ostrov a císařské námořnictvo už nemělo kapacity k odpovídajícím protiakcím. Po skončení bojů o Guadalcanal postupovaly Spojenci Šalamounovými ostrovy na sever k Rabaulu. 5. června se vylodily na ostrově Nová Georgie, 15. srpna se vylodily na ostrově Vella Lavella a 1. listopadu na ostrově Bougainville. Během tohoto tažení se uskutečnila celá řada námořních bitev se střídavými úspěchy - 6. července bitva v zálivu Kula, 13. července bitva u ostrova Kolombangara, 6.-7.srpna bitva v zálivu Vella, 17.-18.srpna bitva u Honariu, 7. října bitva u Vella Lavella, 1. listopadu bitva v zátoce císařovny Augusty, 5. a 11. listopadu nálety na Rabaul a 25. listopadu bitva u mysu sv. Jiří. Ve středním Pacifiku došlo k 20. listopadu k spojeneckému vylodění na Gilbertových ostrovech. V severním Pacifiku probíhaly boje na Aleutách. 26. března došlo k bitvě u Komandorských ostrovů, 29. května spojenci osvobodily ostrov Attu a 27. srpna ostrov Kiska. Americké ponorky ovládly většinu Pacifiku a doslova masakrovaly japonské obchodní loďstvo, na což Japonci nedokázali najít odpovídající protizbraň. Zásobování jejich odloučených postů se hroutilo, evakuaci a přesuny jednotek musely provádět cenné válečné lodě, kterých ale nebylo dost a které byly potřeba jinde. Zkušení piloti umírali a nebylo, kdo by je nahradil, navíc válečná výroba kolabovala pro nedostatek surovin a docházely i pohonné hmoty.

1944

Američané postupně osvobozovali Tichomořské ostrovy od japonské nadvlády. 23. února byly obsazeny Marshallovy ostrovy, 12. srpna Mariany a 15. září Palauské ostrovy. V rámci bojů o Mariany došlo 19.-21.června k bitvě ve Filipínském moři ve které utrpěli Japonci těžkou porážku. Také na Nové Guinei spojenci úspěšně postupovali. 2. ledna se vylodily v Saidoru, 22. dubna v Hollandii, 17. května v Sami a 30.července v Sansaporu. 17. října se americká vojska vylodila u Leyte na Filipínách. 24.-26. října došlo k bitvě u Leyte, která byla složená z bojů v Subuyanském moři, průlivu Surigao, u Samaru a u mysu Engano v nichž měli Američané naprostou převahu. Císařské námořnictvo po této porážce přestalo pro Spojence představovat významnou vojenskou hrozbu. Do konce roku došlo ještě ke spojeneckému vylodění na Filipínském ostrově Mindanao (15. prosince).

1945

V lednu 1945 další boje o Filipíny - 9.ledna se Američané vylodili na Luzonu. 1. února Spojenci osvobodili Severní Borneo. Dne 19. února se Američané vylodily na Iwodžimě a 1. dubna 1945 na Okinawě, čímž začal útok na japonské ostrovy. Dne 6. srpna 1945 došlo ke svržení atomové bomby na japonské město Hirošima, 9. srpna byla svržena atomová bomba na Nagasaki. Dne 8. srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku, následujícího dne zahájil útok proti japonské armádě v Mandžusku. 15. srpna bylo uzavřeno příměří a byly ukončeny boje, samotný kapitulační akt se odehrál 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri.

Atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki

Související informace můžete najít také v článku: Projekt Manhattan}}

Dne 2. prosince 1942 se americkému vědci italského původu Enrikovi Fermimu zdařila první řízená řetězová reakce. Hlavní práce na konstrukci atomové bomby spočívala na pracovním týmu fyzika Roberta Oppenheimera v Los Alamos v Novém Mexiku. Na konci května 1945 prohlásil Oppenheimer, že je atomová bomba vyrobena.

Japonsko vyjednává

Douglas MacArthur, vrchní velitel spojeneckých sil v Tichomoří, zachycený při podpisu Japonské kapitulační smlouvy na palubě Americké lodi USS Missouri

Představitelé tří vítězných velmocí (USA, Velké Británie a SSSR) vyzvali na postupimské konferenci japonskou vládu k úplné kapitulaci. Japonská vláda na tyto požadavky nepřistoupila (premiér Suzuki 27. července dokonce prohlásil, že jeho vláda „bude ignorovat požadavky Spojenců“). Spojenci proto obnovili letecké útoky na Tokio a další japonská města. Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Křižník Indianapolis přivezl bomby a řadu odborníků 30. července na ostrov Tinian v Marianách, kde proběhly poslední přípravy.

Přes stálý postup Spojenců v Tichomoří se Japonsko zdráhalo přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Americký prezident Truman byl zneklidněn, neboť vysoké americké ztráty při dobývání Okinawy (7 613 padlých a 31 907 raněných) mohly při delších bojích nebezpečně narůst, zejména až se Spojenci vylodí na japonských hlavních ostrovech, kde je očekávaly více než 2 miliony dobře vyzbrojených japonských vojáků. Za této situace se museli Američané rozhodnout, jak co nejrychleji ukončit válku na Dálném východě. Aby zabránil velkým americkým ztrátám, rozhodl Truman, že k definitivnímu zničení japonského odporu použijí Spojené státy atomovou bombu.

Bombardér B-29 vzlétl 6. srpna ve 2.35 z ostrova Timian a vydal se nad Hirošimu. Bombometčík major Tom Feerebee dostal v 8:13 rozkaz, aby atomovou bombu, nazvanou Little Boy, svrhl. O 2 minuty 17 sekund později byla bomba svržena a za 43 sekund vybuchla 600 metrů nad Hirošimou, kde došlo k ohnivé bouři o rychlosti 1 200 kilometrů za hodinu; všeničící žár trval více než 6 sekund. Do vzdálenosti 1,5 kilometru od epicentra výbuchu se hroutily zdi a ještě v oblasti do čtyř kilometrů vypukly vlivem tepelné vlny požáry. Radioaktivní záření mělo smrtící účinek do okruhu jednoho kilometru od místa výbuchu. Počet mrtvých podle prvních zjištění dosáhl 78 150, k tomu ještě přibylo 13 939 nezvěstných a 9 284 raněných. (Celkový počet obětí první atomové bomby se odhaduje na 150 až 200 tisíc.)

V Japonsku vzbudil útok obrovský zmatek. Sovětský svaz na podkladě dohod se spojenci vyhlásil 8. srpna Japonsku válku. Japonská vláda se přesto nemohla odhodlat ke kapitulaci - odpor vojáků byl příliš silný. Prezident Truman se proto rozhodl svrhnout další atomovou bombu. Za první cíl byla určena Kokura, náhradním cílem bylo Nagasaki.

9. srpna po třetí hodině ráno odstartoval letoun s účinnější, plutoniovou bombou, pojmenovanou na počest W. Churchilla Fat Man (Tlouštík). Protože nad Kokurou byla špatná viditelnost, zamířil letoun nad Nagasaki - přístavní město s 200 000 obyvateli. V 11:01 byla bomba svržena; vybuchla 600 metrů nad zemí a zabila přes 30 000 lidí. Až poté se rozhodla japonská Nejvyšší rada přijmout kapitulaci.

Zkáza způsobená atomovou bombou

Hirošima

Hirošima po útoku

Bomba měla děsivé následky v celé krajině

Popáleniny na jedné z obětí hirošimské pumy

Tranvaj zničená při výbuchu

Známá budova českého architekta, která jako jedna z mála přežila atomový výbuch

Nagasaki

Nagasaki 1945 - Before and after (adjusted).jpg Před & po výbuchu

Měsíční krajina – v pozadí urakamský chrám

Zničený Budhistický chrám

Zbytky těla čtrnáctileté studentky

NagasakiSurvivors1945.png Přeživní uprchlíci

Literatura

• Edwin P. Hoyt. Guadalcanal. Beta (1999). ISBN 80-7291-042-6
• Edwin P. Hoyt. Válka v Pacifiku:Aleutské ostrovy. Nakladatelství Slovanský dům (2000). ISBN 80-86421-15-5
• HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Salvy nad vlnami. Od výstřelu na Westerplatte po zkázu Bismarcku. Praha : Naše vojsko, 1993. 336 s. ISBN 80-206-0319-0.
• HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Krvavé oceány. Od plánu „Barbarossa“ k bitvě u Midway. Praha : Naše vojsko, 1994. 289 s. ISBN 80-206-0391-3.
• HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Námořní válka vrcholí. Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Praha : Naše vojsko, 1995. 345 s. ISBN 80-206-0443-X.
• HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Vítězství přichází z moře. Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Praha : Naše vojsko, 1999. 507 s. ISBN 80-206-0566-5.
• HUBÁČEK, Miloš. Pacifik v plamenech. 3. vyd. Praha : Mladá fronta, 1997. 436 s. ISBN 80-204-0642-5.
• HUBÁČEK, Miloš. Vítězství v Pacifiku. 3. vyd. Praha : Mladá fronta, 1999. 390 s. ISBN 80-204-0798-7.
• HUBÁČEK, Miloš. Ofenzíva v Pacifiku. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 2000. 396 s. ISBN 80-204-0866-5.
• HUBÁČEK, Miloš. Boj o Filipíny. 2. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2005. 477 s. ISBN 80-7185-781-5.
• HUBÁČEK, Miloš. Válka končí v Pacifiku I. Pevnost Iwodžima. 1. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2000. 261 s. ISBN 80-7185-307-0.
• HUBÁČEK, Miloš. Válka končí v Pacifiku II. Dobývání Okinawy. 1. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2000. 379 s. ISBN 80-7185-322-4.

Externí odkazy

• Pearl Harbor, Midway, Iwo Jima, Guadalcanal Velmi podrobně rozebrané jmenované a další bitvy v cca 50 tématech
• Výnos japonského císaře o vyhlášení války z 8. prosince 1941
• HyperWar: World War II: The War Against Japan (anglicky)
• HyperWar: Japanese Surrender Documents (anglicky)