Bazilika svatého Petra

Z Multimediaexpo.cz

Bazilika sv. Petra ve Vatikánu (San Pietro in Vaticano, nazývaná někdy též Vatikánská bazilika) je jednou ze čtyř římských papežských (do roku 2008 patriarchálních) či velkých bazilik.

Původní bazilika

Původní bazilika byla postavena za císaře Konstantina I. Velikého na místě, kde byl podle tradice pohřben po svém umučení sv. Petr a kde stála již v polovině 2. století memoria (modlitební prostor kolem apoštolova hrobu), kam putovali křesťané. Tehdy to bylo za městskými hradbami Říma. Stavba byla zahájena roku 324, roku 329 byla bazilika vysvěcena papežem Silvestrem I.. V dalších stoletích se chrám opravoval a zdobil. V letech 390–395 byla vystavěna jižně od příčné lodi hrobka císaře Theodosia I. a obou jeho manželek. V tehdejší době nesídlili papeži ještě ve Vatikánu, ale ve svém paláci v Lateranu. Teprve papež Symmachus přesídlil kolem roku 500 do Vatikánu a nechal u baziliky postavit své sídlo. V dalších stoletích se obytné stavby kolem baziliky dále rozrůstaly. 25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánoční mše v bazilice sv. Petra franského krále Karla Velikého císařem. Při příchodu na svoji korunovaci do chrámu poklekali budoucí císařové na velký tmavěčervený kámen kulatého tvaru, který je dodnes umístěn v podlaze nedaleko vchodu. Roku 847 zachvátil baziliku požár, takže musela být znovu vyzdobena. Tehdy papež znovu přenesl své sídlo do Lateránu. Ve 13. století získala bazilika gotickou podobu. Vatikán tehdy začal mít pevnostní charakter, neboť papežové tu zřejmě chtěli mít útočiště v dobách ohrožení. V podstatě však tato stavba ve vrcholném středověku dost zchátrala, především v době avignonského zajetí ve 14. století. Proto vydal roku 1451 papež Mikuláš V. dekret na výstavbu nového chrámu sv. Petra.

Výstavba nového chrámu

První projekty

Pohled na baziliku sv. Petra

Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629, s pracemi bylo započato za pontifikátu Julia II. Projekt nové baziliky vypracoval Donato Bramante (projekt tehdy třicetiletého Michelangela Buonarroti, který pracoval v Římě na náhrobku Julia II., nebyl přijat). Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Většina váhy měla být podpírána čtyřmi pilíři. Ústřední kupole byla inspirována Brunelleschiho chrámem ve Florencii. Tento koncept také počítal se dvěma věžemi v průčelí, ale jinak se příliš informací nedochovalo, pouze z pamětní medaile vydané k zahájení stavby v roce 1505 a z fragmentárního půdorysu. Práce na stavbě zprvu postupovaly rychle, na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byli především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Velké problémy přišly po smrti papeže Julia v roce 1513. Nový papež Lev X. musel financovat stavbu z prodávání odpustků, což vyvolalo revoluční hnutí ve Svaté říši římské pod vedením Martina Luthera. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia da Sangalla mladšího. Nad hrobem sv. Petra vyrostla na ochranu menší budova podobná chrámu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže. Roku 1527 nastaly problémy, když Řím vydrancovali němečtí lancknechti císaře Karla V. (tzv. sacco di Roma) a město se vylidnilo. Stavba se začala značně vléct. Mezi lety 1520 a 1547 vytvořil Antonio de Sangallo nový projekt a k němu dodnes dochovaný detailní model, projekt ale nebyl nikdy realizován.

Pod vedením Michelangela

Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72letého Michelangela. Papežem byl ustanoven stavitelem baziliky na doživotí (roku 1541 dokončil fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli). Michelangelo se opět vrátil k Bramanteho koncepci, kterou poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále Michelangelo zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že původní by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule. Pod Michelangelem pracoval ještě větší počet dělníků. Stavba se potýkala s tím, že bylo potřeba dodat mnohem více materiálu k zesílení zdí a vzpěr, proto byly vybudovány rampy pro osly, kteří by nosili kámen. Dynamičnost Michelangelova stylu dnes lze obdivovat již pouze z papežských zahrad.

Návrat k latinskému kříži

V letech 1564–1573 stavbu po Michelangelově smrti vedl Jacopo Barozzi da Vignola se svým synem. Poté stavbu převzal Giacomo della Porta, který se opět úplně neřídil Michelangelovými plány, nicméně hlavní obrys a vnitřní uspořádání zachoval, ale především započal se stavbou kopule; tu dokončil teprve roku 1590 Domenico Fontana. Kopule se skládá ze dvou skořepin, vnější strmější a vnitřní kulatější. Roku 1606 se začalo s demolicí zbytků staré baziliky. Za vedení della Porty pracovalo na stavbě 800 dělníků na směny ve dne i v noci. Roku 1602 zvítězil Carlo Maderno v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům tridentského koncilu. V roce 1607 byl poté pověřen stavbou. Protáhl střední loď, tím částečně zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka. Madernův příspěvek k výslednému vzhledu čelní fasády baziliky neodráží jeho genialitu. Při stavbě průčelí pouze upravil Michelangelův návrh, místo aby navrhl čistě barokní, což zapříčinilo nudnost a suchost této části stavby. Další důvod nudnosti fasády je dán tím, že se muselo kvůli technickým problémům upustit od stavby věží. Roku 1629 se po Madernově smrti stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.

Vznik kolonády a doplnění výzdoby

Poslední etapa výstavby je poznamenána nefalšovaným raným barokem; pro dnešního návštěvníka jsou tyto změny interiéru i exteriéru nejpůsobivější. Jako poslední se stavby chopil Gian Lorenzo Bernini. V interiéru chrámu se postaral – krom bohatého zařízení chrámu, ke kterému poskytl inspiraci – především o monumentální baldachýn nad hrobem sv. Petra, který byl dokončen v roce 1633. Naproti tomu rozšířil Madernou plánované náměstí sv. Petra, oddálil křídla od sebe a upravil přístup k bazilice, aby tak zvýraznil průčelí chrámu, což dodává chrámu onu monumentálnost, která chybí Madernově fasádě. Sama kolonáda se skládá z toskánských sloupů, které jsou vždy čtyři u sebe. Kolonáda byla dokončena v roce 1666.

Rozměry baziliky

Nová bazilika sv. Petra se stala největším křesťanským chrámem světa (dosud jím byla římská bazilika sv. Pavla za hradbami). Byla jím až do roku 1990, kdy Jan Pavel II. vysvětil baziliku Panny Marie Vítězné v Pobřeží slonoviny v západní Africe (Yamoussoukro – výška její kopule činí 158 m. Rozměry baziliky sv. Petra ve Vatikánu jsou vskutku velkolepé:

• délka s apsidou: 211,5 m
• vnitřní průměr kopule: 42,56 m (Pantheon, který je největší kopulí na světě, má 43,22 m)
• výška v kupoli: 136,57 m (kupole ční nad střechou 93 m, kříž je vysoký 5 m
• výška střední lodě: 46,20 m
• vnitřní plocha: 15,160 m² – chrám pojme 60 tisíc lidí a má 30 oltářů

Hroby

V prvé řadě je třeba zmínit hrob svatého apoštola Petra, který se má nacházet pod hlavním oltářem. Archeologické výzkumy nařízené papežem Piem XII. prokázaly, že tam v patřičnou dobu někdo skutečně pohřben byl, ovšem říci s naprostou jistotou, že to je sv. Petr, nelze. V rozsáhlých kryptách pod bazilikou se nachází více než sto hrobů. Pohřbeni zde jsou především papežové (je jich 91), dále několik katolických panovníků (císař Ota II., král Jakub II. Stuart a dva jeho synové, královna Kristýna I. Švédská), sv. Ignác z Antiochie, skladatel Giovanni Pierluigi da Palestrina a další. Leží zde i jeden Čech, kardinál Beran, jehož hrob se nachází mezi hroby papežů Pia XI. a Pia XII.^[1]

Související články

• Vatikán

Literatura

• SUTTON, Ian. Bazilika sv. Petra. In PARKIN, Neil. Sedmdesát divů světové architektury a stavitelství. [Praha] : Slovart, 2003. ISBN 80-7209-462-9.

Reference

1. ↑ POLC, Jaroslav V.; SVOBODA, Bohumil. Kardinál Josef Beran. Praha : Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-937-9. S. 11-12.