Arktida
Z Multimediaexpo.cz
Arktida je název pro oblast okolo severního pólu. Název pochází z řeckého slova αρκτος, které znamená medvěd a vztahuje se k souhvězdí Malý medvěd a Velká Medvědice a na hvězdu Polárku.
Obsah |
Vymezení oblasti
Hranice Arktidy lze stanovit různými způsoby. Nejčastěji se definuje buď jako oblast na sever od severního polárního kruhu, tj. 66°32′ sev. šířky (v tom případě zabírá oblast o rozloze 21,18 mil. km²), nebo jako oblast na severní polokouli, v níž průměrná teplota ani v létě nepřesahuje 10 stupňů Celsia. Její hranice se přibližně kryje s hranicí lesa. V současné době má takto vymezená Arktida rozlohu více než 26 mil. km². Z politického hlediska je Arktida definována jako oblast ležící na území osmi arktických států (Norsko, Finsko, Rusko, USA, Kanada, Island, Grónsko (Dánsko), včetně Laponska.
Většinu plochy Arktidy zaujímá Severní ledový oceán, převážnou část roku zamrzlý nebo s plovoucími ledovými krami, které cirkulují kolem pólu. Zbytek připadá na severní okraje Evropy, Asie, Grónska a Severní Ameriky včetně přilehlých ostrovů.
Nejvýznamnější arktické ostrovy
|
|
Podnebí
Arktické klima je ovlivňováno relativním oteplujícím vlivem moře (mořské proudy) a relativně ochlazujícím vlivem pevniny, zejména v zimním období (pevninské ledovce a studené vnitrozemské klima).
Globální oteplování v posledních desetiletích se nejzřetelněji projevuje právě v polárních oblastech a v Arktidě způsobuje tání mořského kerného ledu. Tato situace může v blízké budoucnosti významně ovlivnit celosvětové změny klimatu v důsledku změn působení a tras mořských proudů.
Po většinu roku převládá vysoký tlak vzduchu (Arktická tlaková výše), je tedy málo oblačnosti i srážek.
Oblast ovšem ovlivňují i 2 rozsáhlé pravidelné tlakové níže – Aleutská a Islandská. Jsou zdroji silného vzdušného proudění, zejména v zimě.
Aleutská se v zimě nachází nad Aleuty a zasahuje i nad nejzazší západ Ameriky a východ Asie. V létě se potom posouvá na západ do Asie. Islandská se v zimě nachází v severní části Atlantiku, nad Grónskem, zčásti nad severní Kanadou a severní Evropou, v létě významně slábne, zmenšuje se a stěhuje se na západ směrem do Kanady.
Srážky
Vzhledem k převládajícímu vysokému tlaku vzduchu jsou srážky v oblasti všeobecně nízké, mezi 100–150 mm/rok. Naprostá většina srážek je sněhových. Na severním pólu je dlouhodobý průměr 149 mm/rok, na jižním okraji Arktidy 200–400 mm. Jižní výběžek Grónska počítá s 1000–1300 mm ročně.
Teplota
Teplotní podmínky jsou nesrovnatelně vyšší než v Antarktidě. V zimě jsou střední lednové teploty od +3 °C (jižní okraj Arktidy) do −40 °C v centrální Arktidě. Naopak střední červencové teploty se pohybují od +10 °C na jižním okraji po 0 °C v centrální části.
Na severním pólu dosahuje v létě teplota 0–3 °C, v zimě se pohybuje okolo −30 až −40 °C. Nejnižší naměřená teplota je zde −56 °C, nejvyšší +6 °C.
Extrémní teploty se vyskytují zejména v subarktických oblastech kontinentální Sibiře a Severní Ameriky, kde např. v okolí východosibiřského Ojmjakonu byla zaznamenána teplota −67,8 °C a letní maxima přesahují +30 °C. V oblasti kanadského Snagu byla naměřena teplota −63 °C.[1]
Obyvatelstvo
Původními obyvateli Arktidy jsou už po tisíciletí Inuité (v jejich řeči Lidé), které jsou také označovány za Eskymáky. Naučili se žít v těchto nehostinných polárních krajích Severní Ameriky a Grónska. Kolem polárního kruhu na Aleutských ostrovech žijí Aleuté, Sámové (Laponci) obývají severní Skandinávii a ruský poloostrov Kola a Čukčové osídlili severovýchodní Sibiř, kde chovají stáda sobů. Polární Inuité, nejseverněji žijící lidé na světě, obývají zemi věčného ledu v Qaanaaqu v severozápadním Grónsku, necelých 1 600 km od severního pólu.
V současné době je osídlení člověkem velice nízké, méně než 1 osoba/km2. Osídlení je vázáno zejména na oblasti těžby nerostů, a to hlavně v Asii, kde se nacházejí i města s více než 100 000 obyvateli, jako např. Murmansk, Norilsk či Vorkuta. Nejseverněji položené město je Ny Alesund (78°56′ s.š.) na Svalbardu, nejsevernější sídlo je Alert (82°30′ s.š.) na Ellsmerově ostrově. Celkové osídlení Arktidy čítá asi 10 mil. obyvatel.
Fauna a flóra
Arktida je převážně oblast ledu, sněhu a nezalesněné zmrzlé půdy. I přes nehostinné prostředí však není Arktida mrtvou oblastí, ale překypuje životem. Od jednoduchých organismů žijících v ledě, přes pestrou skladbu mořského života, mořských a suchozemských savců až po lidské osídlení.
Půdy Arktidy
Na nejseverněji položených ostrovech se půdy nevyskytují, je zde mrazová poušť, vyskytují se zde pouze svahové a soliflukční sedimenty. Pouze se místech, kde je větší množství ptačího trusu nalezneme mechy a lišejníky.
V Arktidě nalezneme strukturní půdy, vzniklé díky kryogenním jevům. Jižněji potom málo vyvinuté tundrové, bažinaté, močálové a rašelinné půdy s mechy, lišejníky, ale i kvetoucími rostlinami. Velké rozšíření zde má permafrost, trvale zmrzlé půdy. Jejich aktivní vrstva v létě roztává do hloubky 1 m, což se v rovině projevuje jako bažina a v místech mírného sklonu (1°- 2°) způsobuje soliflukci (půdotok). Souvislý permafrost najdeme hlavně v Severní Americe, v nesouvislých pokryvech ho nalezneme až u Bajkalu.
Flóra
V Arktické mrazové poušti je rostlinstvo velmi chudé, je zde málo druhů i málo jedinců, směrem k jihu nalézáme kvetoucí rostliny.
V přechodné zóně pouštní tundry nalezneme mechy, lišejníky i kvetoucí rostliny, vegetace je však přerušovaná, vzrůst rostlin je malý. Z rostlin jsou zde například lomikámeny, řeřišnice, dryádka polární, trávnička, polární vřes, pryskyřník, rdesno a různé trávy. Z dřevin nalezneme vrbu bylinnou.
V tundře se nachází souvislá vegetace, je zde i bohatší druhové složení. To obsahuje výše zmíněné druhy a z dalších např. břízu zakrslou, vrbu laponskou, pěnišník laponský, olši zakrslou či zakrslé jeřáby. Vše jekeřovitého charakteru.
Na několika místech do Arktidy zasahuje tajga, např, v Severní Americe (Sewardův ostrov, dolní tok Mackenzie, severovýchodně od Velkého medvědího jezera), Asii (Tajmyr, ústí řek Chatanga, Lena, Kolyma, Jana, Indigirg) nebo jižním Grónsku.
Fauna
Živočišstvo je v Arktidě chudé, ale bohatší než v Antarktidě. Nejvíce druhů nalezneme v moři. V oblasti zcela chybí plazi, obojživelníci a stromoví živočichové.
Nejseverněji žijící živočichové jsou lední medvěd a polární liška. Z kožešinových živočichů zde nalezneme hranostaje, rosomáka, lumíky, sviště, polární vlky, polární zajíce či ovci sněžnou. V Severní Americe sob či pižmoně. V Arktidě žije mnoho ptáků, jen málo jich zde ale hnízdí. Najdeme zde racky, buřňáky, chaluhy, rybáka dlouhoocasého (migruje z Antarktidy až 22 tisíc km), polární kachny, polární husy a kura sněžného. V létě je zde velké množství hmyzu, hlavně komáři v bažinatých územích. Na vodu vázané živočichy můžeme rozdělit na 3 kategorie: sladkovodní (pstruh, losos, štika, lipan), mořští (treska, sleď, platýz, žralok grónský, kapelín) a velcí mořští savci (velryby, tuleni, lachtani, mroži).
Historie poznávání Arktidy
Poznávání Arktidy začalo kolem roku 330 př. n. l., kdy se Pytheas z Massilie vydal na Britské ostrovy, odkud podnikl cestu na sever, k zemi Thule (dodnes se neví, co za zemi to mělo být), za kterou se rozkládá „mrtvý ledový oceán“. Prvními skutečnými objeviteli byli ovšem až Vikingové. Roku 850 n. l. objevili Faerské ostrovy, roku 865 objevili a osídlili Island, odkud se vydal Gunnbjörn do Grónska. Jižní a jihozápadní pobřeží Grónska bylo osídleno v dalších letech poté, co sem roku 981 se 14 loděmi dorazil Erik Rudý. Kolem roku 1001 se Leifr Eiríksson vylodil na pobřeží Labradoru. V roce 1114 objevili souostroví Svalbard (Špicberky; dánsky „Holé pobřeží“). Od 15. století zamrzal severní Atlantik (od Islandu ke Grónsku byl souvislý led), což způsobilo úpadek a zánik vikinských kolonií v Grónsku a New Foundlandu.
Dalšími objeviteli v arktické oblasti byli především Portugalci, kteří kolem roku 1500 zkoumali jižní Grónsko, New Foundland a Labrador.
Hledání severovýchodní cesty
Hledání severovýchodního průjezdu bylo důležité zejména z ekonomických hledisek kratšího námořního spojení mezi Evropou a Asií. První pokusy o nalezení této cesty začaly již od poloviny 16. století. Na konci 16. století se neúspěšně vrátil např. Holanďan Vilém Barents, jenž chtěl plout přímo přes pól. Roku 1648 Rus Samion Děžněv plující z Novosibiřských ostrovů objevil nejvýchodnější bod Asie a obeplul ho (Děžněvův mys), celým průlivem však neproplul. To, že se jedná o průliv objevil až v letech 1725–1730 Dán v ruských službách Vitus Bering, jehož jméno dnes průliv nese. První celkový průjezd severovýchodní cestou vykonala v letech 1878–1880 švédská výprava lodi Vega, kterou vedl Nordenskjöld.
Hledání severozápadní cesty
Při hledání severozápadního průjezdu se uskutečnilo mnoho neúspěšných výprav, jichž se účastnili objevitelé jako např. Frobisher, Hudson, James Clark Ross (roku 1831 objevil severní magnetický pól), John Franklin, McClure a další. Úspěšnou výpravou byla až v letech 1903–1905 výprava Roalda Amundsena na malé motorové plachetnici Gjöa. Loď sice musela během cesty v Arktidě přezimovat, ale jako první se jí podařilo severozápadní cestou proplout.
Soupeření velmocí
Oblast je strategickou i z pozice supervelmocí, jelikož přelet přes Arktidu byl v dobách Studené války nejkratší spojnicí mezi soupeřícími velmocemi. Stavba vojenských základen v oblasti na sebe nenechala dlouho čekat.
Na počátku 21. století vyvstala také otázka nároků na mořské dno v této oblasti. Jsou předpoklady, že se zde nacházejí ložiska surovin, o něž jeví zájem všechny státy oblasti. V roce 2007 zahájilo Rusko výzkumy, mající zdůvodnit jeho nároky na oblast až k pólu.
Související články
Reference
- ↑ WMO Weather / Climate Extremes Archive, Arizona State University
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |