Globální oteplování

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:Globální teplota 1860 2000.png
Globální střední teplota od r. 1856 do r. 2005 podle instrumentálních měření
Globální střední teplota za posledních 65 miliónů let dle Zachose (2001)
Soubor:Five Myr Climate Change.png
Globální střední teplota za posledních 5 miliónů let dle Lisieckiho a Rayma (2005)

Globální oteplování je vědecká hypotéza, podle níž dochází od poloviny 20. století ke zvýšení průměrné teploty nízkých vrstev zemské atmosféry a oceánů. Většina tohoto nárůstu je pak způsobena posílením přirozeného skleníkového efektu v důsledku zvýšení koncentrací oxidu uhličitého a některých dalších plynů. Globální oteplování je jedním z průvodních jevů probíhající globální změny klimatu. Ke studiu této otázky byl v roce 1988 založen pod patronací OSN Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC). Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou odhadovou zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Uvádí, že ve 20. století (1906–2005) se průměrná globální teplota zvýšila o 0,74 ± 0,18 °C[1], a že s pravděpodobností větší než 90 % může za více než 50 % tohoto oteplení lidská činnost jako je spalování fosilních paliv a změny ve využívání půdy.[2] V určení přesného vlivu jednotlivých faktorů na klima stále panují nejistoty.[3]

Hlavní aktivitou, která by v současnosti měla zmírnit globální oteplování, je tzv. Kjótský protokol, ve kterém se zatím 191 států[4] zavázalo snížit v období 2008–2012 emise skleníkových plynů pod úroveň roku 1990.

Obsah

Změny teplot

Za spolehlivé, metodicky jednotné a dostatečně reprezentativní jsou IPCC považovány meteorologické údaje od roku 1850. Kromě pozemních stanic a měření na lodích jsou od roku 1979 k dispozici také data z vesmírných družic. Oproti průměru za léta 1850-1899 byl průměr globálních teplot za roky 2001-2005 vyšší o 0,76 ± 0,19 °C.[5] Je nutno mít na paměti, že výpočet průměrné globální teploty[6] je velmi složitý, protože měřicí stanice nejsou rovnoměrně rozmístěny, měřicí přístroje se v minulosti měnily a v okolí některých stanic docházelo k rozsáhlým změnám využití půdy (např. k urbanizaci). Navíc samotná průměrná globální teplota nemá dostatečnou vypovídací hodnotu. Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla výparem. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezonním sněhem a mořským ledem, která při vyšších teplotách podléhají pozitivní zpětné vazbě. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec-únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder.[7] Více se také oteplovala města než okolní volná krajina. Je to způsobeno tzv. efektem městského tepelného ostrova. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století[8]). Přestože globální oteplování je celoplanetární jev, na některých měřicích stanicích se za dobu měření teploty nezvýšily, někde se dokonce ochladilo.[9]

Oteplování v ČR

Atlas podnebí Česka uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,028 °C.rok-1. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejším rokem byl rok 2000 s průměrem 9,1 °C. Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého čtyřicetiletí, rok 1996 s průměrem 6,3 °C. Vlivem lidské činnosti rostl efekt tepelného ostrova Prahy, projevující se celoročním zvýšením nočních teplot a zvýšením průměrných teplot v chladné polovině roku (říjen-březen).[10] Podle ČHMÚ vzrostla u nás průměrná teplota za celé 20. století o 1,1 – 1,3 °C.[11]

Další indikátory změny klimatu

Na globální oteplování ukazují nejen přímá měření teploty, ale nepřímo i další jevy. Obecný rostoucí trend teplot doprovázejí úbytky ploch pokrytých sněhem, výšky sněhové pokrývky, tloušťky permafrostu, rozlohy sezonně zamrzlé půdy a zkrácení doby zamrznutí řek a jezer.[12] Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a tání ledovců, o 1,8 ± 0,5 mm.rok-1. Satelitní data ukazují, že roční průměrná rozloha arktického ledu se od roku 1978 zmenšovala o 2,7 % ± 0,6 % za desetiletí.[13]

Indikátory v ČR

V posledních deseti letech poklesly hodnoty všech charakteristik spojených se sněhem. Snižují se počty dní se sněhovou pokrývkou i měsíční a sezonní maxima výšky sněhové pokrývky. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.[14] Změny klimatu jsou průkazně pozorovatelné i v živé přírodě.[pozn. 1] Z pozorování v moravských lužních lesích vyplývá, že v období 1961-2000 se zde posunulo do dřívější doby rašení listů u vybraných druhů stromů a kvetení u vybraných keřů a bylin. U vybraných ptačích druhů pak byl zaznamenán posun začátku hnízdění. U některých druhů rostlin v lužních lesích byl pozorován i nárůst počtu květů.[15]

Příčiny

Podnebí se v minulosti vždy měnilo, přirozené změny klimatu probíhají i dnes a nadále probíhat budou.[16] Na klima působí různé faktory, jejichž vztah k tepelné bilanci je nelineární. Faktory navíc nejsou nezávislé, ale vzájemně se ovlivňují. Dr. Radan Huth k otázce příčin globálního oteplování říká: „Simulace pomocí globálního klimatického modelu ukazují, že kombinace přirozených a antropogenních vlivů vede k pozorovanému průběhu teploty v průběhu 20. století a že oteplení, které pozorujeme během uplynulých několika desítek let, je konzistentní s antropogenními a nikoli pouze s přirozenými vlivy. Není rovněž konzistentní s přirozenou proměnlivostí klimatu. Co pozorujeme, je pravděpodobně důsledkem kombinace přirozených a antropogenních vlivů.“[17]

Antropogenní vlivy

Podle IPCC jsou dominantním faktorem radiačního působení[pozn. 2] (radiative forcing) na klima v průmyslové éře narůstající koncentrace různých skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, vodní pára, freony aj.) v atmosféře.[18] Zvýšení koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšení teploty, to je známo už od 19. století. Je to důsledkem Planckova a Stefan–Boltzmannova zákona, tzv. absorpčních spekter skleníkových plynů v infračervené oblasti (proměřených laboratorně) a zákona zachování energie.[16] Tomuto jevu se (poněkud nepřesně) říká skleníkový efekt. Bez přirozeného skleníkového efektu by průměrná teplota při povrchu Země byla –19 °C, nyní je +14 °C. Přirozený skleníkový efekt je tedy podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe.[19] Koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila vůči období před začátkem průmyslové revoluce z tehdejších 280 ppm na dnešních 387 ppm.[20] Jelikož v předcházejících 8000 letech (před rokem 1750) byla hladina CO2 relativně stabilní, dá se předpokládat, že by se udržela i nadále, nebýt lidského zásahu.[21] Nárůst množství atmosférického CO2 je výsledkem lidských aktivit: hlavně spalování fosilních paliv a odlesňování, ale také výroby cementu a dalších změn ve využívání půdy jako je pálení biomasy, rostlinná výroba a přeměny pastvin na ornou půdu.[22] Průmyslová revoluce narušila přirozený koloběh uhlíku, protože do ovzduší začala dodávat velká množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Uhlík, který byl před mnoha miliony let uložen do rezervoárů fosilního uhlíku pod zem (a tím i mimo uhlíkový cyklus), se velmi rychle vrací do oběhu v emisích oxidu uhličitého.[16] Zhruba 2/3 antropogenních emisí CO2 od roku 1750 pochází ze spalování fosilních paliv a zhruba 1/3 ze změn ve využití půdy. Asi 45 % tohoto dodatečného CO2 zůstalo v atmosféře, zatímco zbylých 55 % pohltily oceány a pozemská biosféra.[21] Od roku 1750 vzrostly koncentrace i dalších přírodních skleníkových plynů: metanu z 700 na 1800 ppb, oxidu dusného z 270 na 320 ppb a troposférického ozonu z 25 na 34 ppb.[23] Do ovzduší se dostaly i umělé látky, známé pod obchodním označením freony. Jejich koncentrace jsou sice ještě o několik řádů nižší, mají však silný relativní účinek.[24] Zdaleka nejsilnějším skleníkovým plynem je vodní pára. Její procentní podíl na přirozeném skleníkovém efektu se udává mezi 36 – 70 %.[25] Změna její koncentrace v atmosféře je reakcí na změny povrchového klimatu, a proto musí být považována za zpětnou vazbu a nikoliv za radiační působení.[26] Nelinearita této vazby a existence dalších, negativních zpětných vazeb ale zajišťují, že se teplota na Zemi při tomto procesu nemůže zvyšovat lavinovitě a nemůže samovolně narůst na libovolně vysoké hodnoty. Vodní pára funguje jako zesilovač vlivu ostatních skleníkových plynů.[16] Přímé emise vodní páry při lidské činnosti přinášejí zanedbatelný příspěvek k radiačnímu působení. Emise vzniklé při zavlažování odpovídají méně než 1 % přírodních zdrojů vodní páry. Vypouštění páry při spalování fosilních paliv je významně nižší než její emise při zemědělské činnosti.[27] Přítomnost částeček sazí na sněhu snižuje jeho odrazivost pro sluneční záření a může tak přispět k jeho roztávání. Celkový příspěvek sazí na sněhu ke globálnímu oteplování je ale zanedbatelně malý.[28]

Přírodní vlivy

Z přírodních faktorů ovlivňujících klima je na prvním místě Slunce jakožto základní zdroj energie pro klimatický systém. Ohledně jeho vlivů stále panují rozsáhlé nejistoty, zejména ohledně mechanismů proměnlivosti sluneční aktivity v dlouhých časových úsecích. I IPCC v tomto směru přiznává nízkou úroveň vědeckého chápání.[29] Nicméně sluneční aktivita v první polovině 20. století mírně rostla a tomuto nárůstu lze přičíst zhruba 0,3 °C z celkového oteplení v minulém století. Jak ale upozorňuje Dr. Ladislav Metelka „Zbývajícího půl stupně (většina se odehrála po roce 1970) změnou sluneční aktivity vysvětlit nejde.“[30]

Dopady

Extrémní jevy počasí

Byla vznesena otázka, zda globální oteplování má dopady na silné tropické bouře (hurikány, tajfuny). O frekvenci a intenzitě tropických cyklon pro období před začátkem satelitních měření (1978) existují pouze omezené informace. Americký úřad NOAA má záznamy o hurikánech od roku 1851.[31] Z těch vyplývá, že počet ani intenzita hurikánů, jež zasáhly pobřeží USA, nevybočily v posledních desetiletích z průměru.[32] Navíc ani škody způsobené hurikány nebyly rekordní (a to včetně hurikánu Katrina), přihlédneme-li k inflaci, ke změnám zástavby na pobřeží a osobního blahobytu lidí.[33] [34] Žádný trend v nárůstu počtu tajfunů a tropických bouří nebyl v posledních padesáti letech zaznamenán v severozápadním Pacifiku a v severním Indickém oceánu.[35] U tropických cyklon ve středním Pacifiku můžeme pozorovat mírný nárůst.[36] Zpráva Světové meteorologické organizace (WMO) z roku 2006 uvádí: „Hlavním faktorem ovlivňujícím meziroční kolísání počtu cyklon je fenomén El Niño. Není tedy žádný pevný vztah mezi povrchovou teplotou moře a počtem nebo silou cyklon (kromě severního Atlantiku, kde teplota je jedním z faktorů). Žádná jednotlivá událost nemůže být přímo připisována nedávnému oteplení světového oceánu. Nárůst škod následkem cyklon v posledních desetiletích byl z větší části zaviněn nahromaděním populace a pojištěného majetku v pobřežních oblastech a možná také větší zranitelností moderní společnosti vůči narušení infrastruktury.“[37]

Vliv na ledovce

Globální oteplení vedlo na celém světě k ústupu ledovců. Oerlemans (2005) prokázal podle záznamů od roku 1900 do roku 1980 jednoznačný ústup 142 ze 144 horských ledovců. Od roku 1980 se ústup ledovců značně zrychlil. Podobně Dyurgerov a Meier (2005) zprůměrovali data o velikosti ledovců z hlediska velkých regionů (např. Evropy) a zjistili, že v každém regionu došlo od roku 1960 do roku 2002 k celkovému ústupu ledovců, ačkoli některé lokální regiony (např. Skandinávie) vykázaly nárůsty. Některé ledovce již zmizely zcela [38] a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenala Světová služba pro sledování ledovců od roku 1995 jejich ústup.[39]

Vlivy na zdraví

Podle WHO (Světová zdravotnická organizace) jsou negativními dopady klimatických změn již dnes pozorovatelné i v Evropě a v současnosti umírají desítky tisíc lidí ročně na celém světě na nemoci a zranění související se změnou klimatu. WHO za varovné příklady dopadů změny klimatu v Evropě považuje změny v geografickém rozložení nemocí přenášených klíšťaty a komáry. Jako hlavní zdroje potenciálních hrozeb pro lidské zdraví v souvislosti se změnou klimatu WHO považuje častější vlny extrémních veder a extrémně studeného počasí, větší výskyt infekčních nemocí, rozšíření podvýživy, zvýšení počtu dýchacích onemocnění a vyšší výskyt nemocí v důsledku kontaminace vody.[40],[41]

Šíření nemocí

Globální oteplení může přispět k lepším podmínkám pro vznik epidemií až pandemií infekčních nemocí, jako je například malárie, Katarální horečka ovcí která se nedávno rozšířila do severního Středomoří. Během let 2004-2005 se rozšířily ve velkých oblastech Ruska hantavirus, Krymsko-konžská hemoragická horečka, tularémie a vzteklina jako důsledek populační exploze hlodavců. Tato skutečnost však může to být dle některých autorů údajně přičtena chybám ve vládním dohledu na programy týkající se vakcinace hlodavců. Podobně navzdory vymizení malárie z většiny teplých regionů se místní druhy komárů[42], kteří ji přenášeli, nepodařilo v některých oblastech zcela eliminovat. Proto hraje v dynamice přenosu malárie kromě klimatických změn důležitou roli i mnoho jiných faktorů.[43] Profesor Jaroslav Kadrnožka (působící na VUT v Brně) zveřejnil v jedné ze svých publikací odhad, že pokud by teplota vzrostla o 3 °C, vzroste území souše potenciálně ohrožené malárií z 25 na 60 %.[44]

Finanční důsledky

Finanční instituce včetně dvou největších světových pojišťoven Munich Re a Swiss Re varovaly v roce 2002 ve studii[45], že „narůstající frekvence prudkých klimatických událostí ve spojení se sociálními trendy“ by mohla v následující dekádě každý rok stát téměř 150 miliard US dolarů. Tyto náklady by v důsledku zvýšených nákladů na pojištění a odstraňování následků katastrof zatížily také zákazníky, plátce daní a průmysl. Podle Asociace britských pojišťoven by omezení emisí oxidů uhlíku mohlo zabránit 80 % předpokládaných dodatečných ročních nákladů v souvislosti s tropickými cyklony do roku 2080.[46] Podle Choie a Fishera (2003) každé 1 % nárůstu objemu ročních srážek může zvýšit finanční ztráty způsobené katastrofami až o 2,8 %. Program OSN pro životní prostředí ohlásil, že rok 2005 byl podle záznamů díky špatnému celosvětovému počasí dosud nejnákladnějším[47], i když neexistuje způsob jak přesně dokázat zda konkrétní hurikán byl nebo nebyl ovlivněn globálním oteplením.[48] Předběžné odhady prezentované Německou pojišťovací nadací Munich Re vyčíslují ekonomické ztráty na více než 200 miliard USD, přičemž pojištěné ztráty narostly na více než 70 miliard USD. Někteří ekonomové jako William D. Nordhaus nebo Václav Klaus se však domnívají, že náklady na řešení důsledků globálního oteplování by byly mnohem nižší než náklady na snižování emisí skleníkových plynů. Proto je podle nich zbytečné a neefektivní pokoušet se tyto emise razantně snižovat.

Zpětná vazba

Globální oteplování může uvolnit pochody směřující k podpoře globálního oteplování (kladná zpětná vazba).

  • Zvýšená teplota vytváří více vodní páry, která je ještě účinnějším skleníkovým plynem než CO2.[49]
  • Polární ledová „pokrývka“ planety odráží 90 % slunečního záření. Naopak, mořská voda jej 80 % absorbuje (přijme jeho energii). Čím více ledu odtaje, tím více tepla Země přijme.
  • Zápornou zpětnou vazbou v důsledku růstu koncentrace oxidu uhličitého a poklesem jeho rozpustnosti ve vodě, bude zvýšený parciální tlak CO2 v ovzduší, při jehož vyšší koncentraci však jeho rozpustnost mnohem víc vzroste.
  • Změna teplotních pásem v planetárním měřítku ještě víc polarizuje povrch souše na nehostinná místa a průmyslové oblasti s o to vyšší produkcí oxidu uhličitého. Jako výsledek se z interakce klimat těchto diametrálně odlišných oblastí dá očekávat větší množství nestabilních a divergentních meteorologických jevů.
  • Migrace živočišných (a rostlinných) druhů povede k tomu, že mnohé nenajdou vhodné podmínky (nebo časovou návaznost v stádii jiných druhů v rámci symbiózy s nimi) a jejich vyhynutí zintenzivní oslabení biodivergence a rozšíření ostatních druhů s nestabilními a nepředpokládanými důsledky.
  • Vyšší teplota bude pro lidi zejména vyspělých států důvodem pro zvýšený provoz klimatizací v domácnostech a firmách, což se zpětně promítne na produkci CO2 i spotřebě energie.
  • Vyšší teplota v atmosféře vede ke zvýšení teploty v zemské kůře. Vyšší teplota v zemské kůře vede k vyššímu tlaku v zemské kůře (a možná plášti). Vyšší tlak a teplota v zemské kůře (a možná plášti) vede k větší geologické aktivitě. Větší geologická aktivita vede ke zvýšení podílu pevných částic v atmosféře. Vyšší podíl pevných částic v atmosféře vede ke snížení teploty v atmosféře.

Potenciální pozitivní důsledky

Globální oteplování může mít také pozitivní důsledky na rostliny, které jsou základním prvkem biosféry a využívají sluneční energii k přeměně živin a oxidu uhličitého na biomasu (fotosyntéza). Růst rostlin je ovlivňován mnoha faktory včetně úrodnosti půdy, dostatkem vody, teplotou a koncentrací oxidu uhličitého ve vzduchu. Nedostatek oxidu uhličitého může vyvolávat fotorespiraci, při níž se odbourávají dříve vytvořené sacharidy. Proto může vzrůst teploty a zvýšený obsah oxidu uhličitého v atmosféře stimulovat růst rostlin tam, kde existují tyto omezující faktory. Modely IPCC však předvídají, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého by povzbudilo růst flóry jen do jistého bodu, protože v mnoha regionech jsou omezujícími faktory dostupnost vody a živin, nikoli teplota a obsah oxidu uhličitého. Přes omezující faktor dostatku vláhy platí, že zvýšená koncentrace oxidu uhličitého má přímý vliv na intenzitu fotosyntézy většiny rostlin, takže rostliny skutečně produkují více biomasy na jednotku spotřebované vody.[50] Data z družic ukazují, že produktivita severní polokoule skutečně od roku 1982 do roku 1991 vzrostla.[51] Avšak novější studie shledaly, že rozsáhlá sucha způsobila v létě ve středních a vyšších zeměpisných šířkách severní polokoule pokles letní fotosyntézy. Navíc vzrůst celkového množství vyprodukované biomasy není jednoznačně pozitivní, protože i když menší množství druhů prosperuje, dochází k poklesu biodiverzity.

Reakce

Hrozba možného globálního oteplení vedla k pokusům tlumit globální oteplování. Primární světovou dohodou o boji se změnou klimatu je Kjótský protokol s dodatkem k United Nations Framework Convention on Climate Change (UNFCCC) - Rámcové konvenci OSN o změně klimatu. Státy, které ratifikovaly tuto dohodu, souhlasily s omezením svých emisí oxidu uhličitého a pěti dalších skleníkových plynů nebo se zavázaly k obchodu s emisemi v případě, že nesníží své emise těchto plynů. Ačkoli kombinace vědeckého konsensu a ekonomických pobídek stačily k tomu, aby přesvědčily vlády více než 150 států k ratifikaci Kjótského protokolu, pokračuje debata o tom, jak emise skleníkových plynů skutečně ohřívají planetu. Strategie pro útlum globálního oteplení zahrnují vývoj nových technologií, využití větrné energie, jaderné energie, obnovitelných zdrojů energie, bionafty, elektromobilů nebo hybridních automobilů, palivových článků, úspor energie, uhlíkových daní a sekvestraci uhlíku. Některé ekologické skupiny nabádají k individuálnímu postupu proti globálnímu oteplování založenému změnou chování spotřebitelů. Adaptační strategie akceptují určité oteplování jako neodvratitelný fakt a zaměřují se na omezení jeho nežádoucích důsledků. Příkladem takových strategií může být obrana proti růstu hladiny moří nebo zabezpečení dostupnosti potravy.

Modely klimatu

Vědci se snaží předvídat změny klimatu na základě matematických modelů. Jednotlivé modely vědecká komunita přijímá pouze tehdy, pokud se prokáže, že dobře popisují známé změny počasí, jako jsou např. rozdíly mezi létem a zimou, Severoatlantickou oscilaci nebo jev El Niño. Všechny modely klimatu, které prošly těmito testy, předvídají, že výsledným důsledkem zvýšení množství skleníkových plynů bude v budoucnosti teplejší klima. Velikost předpovídaného oteplení se však liší podle zvoleného modelu. Klimatické modely používané IPCC předvídají mezi lety 1990 až 2100 oteplení v rozmezí od 1,4 do 2,8 °C.[52] Tyto modely byly také použity k porovnání vlivu jednotlivých přírodních nebo lidských faktorů na změny klimatu. Současné klimatické modely poskytují dobrou shodu s pozorováním globálního vývoje změn teploty během posledního století. Tyto modely nepřisuzují jednoznačně oteplení, ke kterému došlo zhruba od roku 1910 do roku 1945, přirozenému kolísání nebo lidské činnosti. Ale vyplývá z nich, že od roku 1975 je oteplování způsobováno převážně lidskými emisemi skleníkových plynů. Zahrneme-li do matematického modelu schopnosti životního prostředí zpětně pohlcovat oxid uhličitý, vyplývá z něj, že při dalším zvyšování emisí z fosilních paliv se přesto sníží jejich absorpce z atmosféry, což by zvýšilo oteplování klimatu nad předchozí odhady. Přesto „globálně vychází zvýšení teplot na konci 21. století v tomto modelu relativně nízké vzhledem ke svému nízkému vlivu na krátkodobou reakci klimatu a k vzájemnému vyrušení velkých regionálních změn v odezvách hydrologického systému a ekosystému“.[53] Jiným zvažovaným mechanismem ,který by mohl vést ke zvýšenému oteplování, je tání permafrostu a ledu ve stále zmrzlých spodních vrstvách půdytundry, v němž se váže ve formě klatrátu velké množství významného skleníkového plynu - methanu, který by se tak uvolnil do ovzduší.[54] V existujících modelech je, navzdory jasnému pokroku, stále dominujícím zdrojem nejistoty popis vlivu mraků a oblačnosti.[55] Také probíhá diskuse o tom, zda klimatické modely zanedbávají důležitý nepřímý a zpětnovazební vliv variability sluneční činnosti. Dále jsou všechny takové modely omezeny dostupným výpočetním výkonem dnešních superpočítačů, takže mohou přehlédnout změny spojené s procesy probíhajícími v malém měřítku (např. systémy bouří a hurikány). Navzdory těmto a jiným omezením IPCC považuje klimatické modely „za vhodné nástroje pro užitečné projekce budoucího klimatu“.[56] V září 2005 Bellouin a spol. v časopise Nature publikoval hypotézu, že odrazivost způsobená atmosférickým znečištěním (aerosoly) byla proti předchozím předpokladům asi dvojnásobná a že tím byla jistá část globálního oteplování maskována. Pokud se to v dalších studiích potvrdí, znamenalo by to, že současné modely velikost budoucího globálního oteplování spíše podceňují.[57]

Související témata

Vztah k ozónové vrstvě

Ačkoli se ve sdělovacích prostředcích tato témata často propojují, spojení mezi globálním oteplením a ozonovou dírou není silné. Jsou zde tři oblasti vazeb:

  • Očekává se, že globální oteplování atmosféry způsobené oxidem uhličitým (poněkud překvapivě) způsobí ochlazení stratosféry. To by vedlo ke ztenčení ozónové vrstvy a zvýšení frekvence výskytu ozónových děr.
  • Naopak, ozónová vrstva ovlivňuje tok slunečního záření. Působí zde dva protichůdné vlivy: na jednu stranu propustí tenčí ozónová vrstva více záření do troposféry. Na druhou stranu chladnější stratosféra emituje méně dlouhovlnného záření, což troposféru ochlazuje. Všeobecně ochlazování převažuje: IPCC uzavírá, že „pozorované ztráty ozonu ve stratosféře způsobily zmenšení přísunu energie do troposféry o 0,15 ± 0,10 W/m2“.
  • Chemické látky rozkládající ozón jsou současně i skleníkovými plyny reprezentujícími 0,34 ± 0,03 W/m2, neboli asi 14 % celkového přírůstku oteplení způsobovaného směsí skleníkových plynů.

Vztah ke globálnímu stmívání

Někteří vědci se dnes zabývají hypotézou, že vliv nedávno zjištěného globálního stmívání (na zemský povrch dopadá méně slunečního záření, pravděpodobně kvůli aerosolům) mohl částečně maskovat globální oteplování. Pokud je tomu tak, je nepřímý vliv aerosolu silnější než bylo dosud odhadováno, což by znamenalo, že citlivost klimatu na skleníkové plyny je silnější. Obavy z vlivu aerosolů na globální klima byly poprvé zkoumány kvůli obavám z globálního ochlazování po roce 1970.

Prehumánní globální oteplování

Někteří geologové zastávají názor, že Země zažila globální oteplování na začátku jurského období, kdy vzrostly teploty o 5 °C. Výzkumy Open University publikované v Geologii (32: 157–160, 2004 naznačují, že to vedlo ke zrychlení zvětrávání hornin o 400 %. Zvětralé horniny vážou uhlík do kalcitů (vápenců) a dolomitů, což jsou minerály s proměnným obsahem chemicky vázaného oxidu uhličitého. V důsledku toho následně během asi 150 000 let obsah oxidu uhličitého v atmosféře opět klesl na normál. Náhlé uvolnění methanu z klatrátových sloučenin je považováno za hypotetickou příčinu minulého globálního oteplování. Dvě s tím spojené události jsou vymírání druhů na rozhraní permu a triasu a tepelné maximum, pozorované na přelomu paleocénu a eocénu. Paleoklimatologická data za posledních 500 milionů let ukazují že dlouhodobé změny teploty pouze slabě souvisejí se změnami obsahu oxidu uhličitého (Veizer et al. 2000, Nature 408, pp. 698-701). Shaviv and Veizer (2003) toto rozšířili o argumentaci, že největší dlouhodobý vliv na teplotu má ve skutečnosti pohyb celé naší sluneční soustavy kolem středu Galaxie. Dále argumentovali, že v měřítku geologických dob změny koncentrace oxidu uhličitého srovnatelné se zdvojnásobením jeho hladiny od preindustriální éry vedly ke zvýšení teploty pouze přibližně o 0,75 °C a nikoli o 1,5–4,5 °C, předpovídaných klimatickými modely [58]. Naopak Veizerovy současné publikace byly diskutovány a kritizovány na webových stránkách RealClimate.org [59]. Paleoklimatolog William Ruddiman uvádí (např. Scientific American, March 2005[60]), že vliv lidstva na globální klima započal přibližně před 8 000 roky s rozvojem zemědělství. To zabránilo rychlému poklesu koncentrace oxidu uhličitého (a později i methanu), který by jinak přirozeně nastal. Ruddiman uvádí, že bez tohoto efektu by nyní na Zemi nastupovala nebo již dokonce nastoupila další doba ledová. Avšak jiné práce v této oblasti ( Nature 2004] ) namítají, že současný interglaciál je nejvice podobný interglaciálu před 400 000 roky, který trval přibližně 28 000 let. Pokud tomu tak skutečně je, není třeba předpokládat, že rozvoj zemědělství způsobil odklad nástupu další doby ledové.

Různé pohledy na příčiny globálního oteplování

Názory podporující teorii zásadního vlivu člověka na globální oteplování

V roce 2001 byl vytvořen dokument „Zpráva třetího zasedání IPCC“ (Mezivládního panelu pro změny klimatu) , který byl v roce 2005 explicitně potvrzen národními akademiemi věd zemí G8 , konstatuje, že průměrná globální teplota od konce 19. století vzrostla o 0,6 ± 0,2 °C a že je pravděpodobné, že „většinu oteplování pozorovaného během posledních 50 let lze připsat lidským aktivitám“.[61] Lidstvo přispívá k oteplování zvětšováním množství oxidu uhličitého (CO2) a jiných skleníkových plynů, uvolňovaných při spalování fosilních paliv, mýcením lesů a dalšími aktivitami. Přirozený skleníkový efekt udržuje atmosféru asi o 33 °C teplejší, než by byla bez přítomnosti uvedených plynů v atmosféře. Studie[62] a Globální klimatický model , na které se odkazuje IPCC, předpovídají, že globální teplota v roce 2100 by mohla být o 1,4 až 5,8 °C vyšší než v roce 1990. Nejistota výsledků je z velké části dána tím, že neznáme objem budoucích emisí oxidu uhličitého. K tomu se navíc přidává nepřesnost klimatických modelů. Existuje několik „otisků prstů“, jak to nazývá Ben Santer, které na modelech ukazují, že oteplování je způsobováno lidmi. Například vyšší zeměpisné šířky se ohřívají rychleji než nižší, pevnina se ohřívá rychleji než oceán, což lze vyložit jako důsledek lidského vlivu a nikoliv jako důsledek proměnné intenzity slunečního záření. V dokumentu Nepříjemná pravda říká Al Gore ve své přednášce, že z téměř tisícovky vědců nikdo jasně neprokázal opak, tedy že činnost člověka rozhodně nemá vliv na změny klimatu. V této souvislosti jistě stojí za povšimnutí tzv. "aféra Climategate", tedy zjištění, že si IPCC upravoval, případně zcela vymýšlel údaje podporující tezi, že globální oteplování je způsobeno člověkem.

Odlišné názory na příčiny a vznik globálního oteplování

Německo-ruská vědecká studie zveřejněná v roce 2010 upozorňuje, že letní teploty v Arktidě se po většinu druhé poloviny 20. století pohybovaly pod úrovní, na jaké byly na počátku průmyslové revoluce, tedy v době, kdy lidstvo s chrlením skleníkových plynů teprve začínalo.[63] Dánský fyzik Henrik Svensmark přisuzuje globální oteplování vlivu kosmického záření na tvorbu mraků.[64][65] Vliv na klima planety má také postavení Země vůči Slunci, které se cyklicky mění vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Tomuto jevu se věnoval srbský vědec Milutin Milanković a jeho práce je dnes známá jako tzv. Milankovićovy cykly, resp. Milankovićova teorie. Podle této teorie jsou klimatické změny způsobeny změnou intenzity slunečního záření, ke kterému dochází vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Ke změnám dochází v důsledku tří periodicky se opakujících změn parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce. Jedná se o změnu excentricity (výstřednosti) eliptické dráhy Země, která má dvojí periodicitu (asi 100 000 a 413 000 let), dále o změnu sklonu osy otáčení s periodicitou asi 40 000 let a o precesi rotační osy Země, která má také dvojí periodicitu (19 000 a 23 000 let) . Výslednice jednotlivých cyklů ovlivňují klima na Zemi od jejího vzniku. Význam globálního oteplování zpochybňují například fyzik S. Fred Singer[66], ekonom Petr Mach[67] a ekolog Ivan Brezina ve své stati Mýtus vědeckého konsenzu o globálním oteplování (s předmluvou Václava Klause). Vyjadřuje v ní několik myšlenek, například:

  • Plnění Kjótského protokolu bude stát svět 150 mld. dolarů ročně. Tyto peníze by mohly být investovány lépe.
  • Organizaci Greenpeace jde o „fund-raising“ (zvýšení finanční podpory) v souvislosti s rozvojem větrných elektráren.
  • Americká vláda pumpuje 2 mld. dolarů ročně na výzkum klimatu. Klimatologové musejí „šířit strach,“ aby jim zdroj těchto dotací nevyschl.
  • Nejdůležitějším skleníkovým plynem není oxid uhličitý ale vodní pára (60% z plynů způsobujících skleníkový efekt).
  • Příroda plodí řádově víc metanu (močály a mokřady) vodní páry a popílku (sopky) než člověk.
  • Větrné elektrárny jsou monstra, která krajinu mění v průmyslovou zónu.

Mezinárodní panel pro změny klimatu (IPCC) by též měl mít část vědců, kteří jsou vůči globálnímu oteplování skeptičtí. Tento názor se poprvé objevil v tzv. Heidelbergově výzvě (Heidelberg's Appeal) v roce 1992 při konferenci v Rio de Janeiro a podle stránek projektu vědy a politiky životního prostředí (SEPP) [68] se k němu připojilo přes 4 000 vědců, včetně 72 nositelů Nobelovy ceny. Téma tzv. globálního oteplování se též výrazně odráží ve světové politice. Někteří politici, zejména exprezident USA George W. Bush [69], bývalý ministerský předseda Austrálie John Howard a někteří intelektuálové jako Bjørn Lomborg [70] a Ronald Bailey [71] tvrdí, že cena za útlum globálního oteplování nesmí být příliš vysoká. George W. Bush prohlásil: “Chceme redukovat skleníkové plyny… Ale co se mého názoru týká, jedna věc za druhou. Naše strategie musí zabezpečit, aby pracující lidé v Americe nepřišli o svou práci.” Právě USA a Austrálie jsou jediné státy světa, kteří Kjótský protokol nepodepsali.[72] Producent, režisér a dokumentarista Martin Durkin v reakci na film Nepříjemná pravda natočil dokumentární film „Velký podvod s globálním oteplováním“, který nepopírá globální oteplování, ale zpochybňuje vliv člověka a CO2 na tento jev.[73] V České republice se mezi největší a nejznámější osobnosti zpochybňující antropogenní vliv na globální oteplování řadí současný prezident Václav Klaus[74][75][76].[77] Své názory vyjádřil mj. v knize Modrá, nikoli zelená planeta. Zpochybňovatelé globálního oteplování jsou označováni za klimaskeptiky.[78] Nicholas Stern srovnal popírání oteplování s prohlašováním, že je Země placka.[79][80] Mnoho významných vědců s ním však nesouhlasí.[81]

Související články

Poznámky

  1. ↑ Fenologie rostlin a živočichů zaznamenává významné etapy jejich reprodukčního procesu ve vztahu ke klimatickým podmínkám. U rostlin sleduje rašení pupenů a listů, olisťování, začátek kvetení a plné kvetení, zrání semen a plodů, žloutnutí a opad listí, šíření rostlin do vyšších nadmořských výšek, zeměpisných šířek apod. U živočichů zaznamenává začátek a vyvrcholení reprodukčního procesu.
  2. ↑ „Radiační působení“ je mírou vlivu, jaký daný faktor má při změně bilance přijaté a vydané energie systému země-atmosféra a je ukazatelem důležitosti faktoru jakožto potenciálního mechanismu změny klimatu. Kladné působení směřuje k oteplení povrchu, zatímco záporné směřuje k jeho ochlazení. Ve 4. odhadové zprávě IPCC jsou hodnoty radiačního působení vztaženy k předindustriální době kolem roku 1750 a jsou vyjadřovány v jednotkách Watt na metr čtvereční (W.m–2).

Reference

  1. ↑ IPCC (2007): Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, 2007 [Solomon, S., D. Qin, M. Manning, Z. Chen, M. Marquis, K.B. Averyt, M. Tignor and H.L. Miller (eds.)] Cambridge University Press, Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA. [dále jen AR4 WGI], kap. 3, Executive Summary, viz http://ipcc.ch
  2. ↑ AR4 WGI, kap. TS.4.1
  3. ↑ jde zejména o vliv oblačnosti a aerosolů, viz AR4 WGI, kap. TS.2.2 - obr. TS.5
  4. ↑ údaj za říjen 2010, viz http://unfccc.int/kyoto_protocol/status_of_ratification/items/2613.php
  5. ↑ AR4 WGI, kap. TS.3.1.1
  6. ↑ IPCC vychází ze tří zdrojů (CRU/UKMO Hadley Centre, NASA/GISS a NCDC), jejichž metody výpočtu i použitá data se liší, trendy jsou si však podobné; viz AR4 WGI, kap. 3.2.2.4
  7. ↑ AR4 WGI, kap. TS.3.1.2
  8. ↑ AR4 WGI, kap. 3.2.2.2
  9. ↑ stanice s minimálním nárůstem nebo dokonce poklesem teplot podle GISS (Goddard Institute for Space Studies, Columbia University, New York): Miláno, Stuttgart, Göteborg (Švédsko), Punta Arenas (Chile), Christchurch (Nový Zéland), Alice Springs (Austrálie); teplotní řady dostupné na http://data.giss.nasa.gov/gistemp/station_data/
  10. ↑ Kolektiv autorů (2007): Atlas podnebí Česka, ČHMÚ, kap. 1.1.6, kap. 1 - shrnutí a grafy 1.5, 1.6
  11. ↑ Stanovisko ČHMÚ k AR4, 22.2.2007, viz http://www.bourky.com/stahnout-soubor/15.pdf
  12. ↑ AR4 WGI, kap. TS.3.4
  13. ↑ AR4 Synthesis Report, kap. 1.1
  14. ↑ Kolektiv autorů (2007): Atlas podnebí Česka, ČHMÚ, kap. 3 – úvod a shrnutí
  15. ↑ Zdeněk Bauer (2009): Reakce přírody na vývoj klimatu, časopis Veronica, 5/2009, str. 6-8
  16. ↑ 16,0 16,1 16,2 16,3 Metelka, Tolasz (2009): Klimatické změny: fakta bez mýtů, COŽP UK, dostupné online na http://www.czp.cuni.cz/knihovna/publikace/klimaticke-zmeny-web.pdf
  17. ↑ RNDr. Radan Huth, DrSc., ředitel Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, projev na 13. veřejném slyšení Senátu PČR na téma „Jaká by měla být budoucí politika České republiky a Evropské unie v oblasti globální změny klimatu?“, 21.11.2007, viz stenozáznam http://www.senat.cz/cinnost/verslys/stenozaznamy/index.php?ke_dni=&O=
  18. ↑ AR4 WGI, kap. TS.2.1
  19. ↑ AR4 WGI, kap. 1 – FAQ 1.1, FAQ 1.3
  20. ↑ průměr za rok 2009 na stanici Mauna Loa na Havaji činil 387,35 ± 0,12 ppm, viz http://www.esrl.noaa.gov/gmd/ccgg/trends/
  21. ↑ 21,0 21,1 AR4 WGI, kap. TS.2.1.1
  22. ↑ AR4 WGI, kap. 7.3.1.1
  23. ↑ http://cdiac.ornl.gov/pns/current_ghg.html
  24. ↑ AR4 WGI, kap. 2.10.2 (Table 2.14)
  25. ↑ Přesnější odhady nejsou proto, že roli jednotlivých skleníkových plynů nejde přesně určit a jejich podíly nelze jednoduše sčítat. Tzv. absorpční pásy – tedy části spektra infračerveného (tepelného) záření, které jednotlivé plyny pohlcují – se totiž často vzájemně překrývají. Navíc koncentrace některých plynů se v různých částech světa mění. To je patrné hlavně u vodní páry. Viz Metelka, Tolasz (2009): Klimatické změny: fakta bez mýtů, COŽP UK
  26. ↑ AR4 WGI, kap. TS.2-úvod
  27. ↑ AR4 WGI, kap. TS.2.1.3
  28. ↑ AR4 WGI, kap. TS.2.3
  29. ↑ AR4 WGI, kap. TS.2.4
  30. ↑ RNDr. Ladislav Metelka, Ph.D, ČHMÚ, vedoucí Oddělení meteorologie a klimatologie pobočky Hradec Králové, z projevu na Senátním slyšení 21.11.2007, viz http://www.senat.cz/cinnost/verslys/stenozaznamy/index.php?ke_dni=&O=
  31. ↑ http://www.aoml.noaa.gov/hrd/hurdat/ushurrlist18512009.txt
  32. ↑ http://www.nhc.noaa.gov/pastdec.shtml
  33. ↑ http://www.nhc.noaa.gov/pdf/NWS-TPC-5.pdf
  34. ↑ http://www.nhc.noaa.gov/pdf/NormalizedHurricane2008.pdf
  35. ↑ http://www.usno.navy.mil/NOOC/nmfc-ph/RSS/jtwc/atcr/2005atcr/chapter1/chapter1.html
  36. ↑ http://www.prh.noaa.gov/cphc/pages/climatology.php
  37. ↑ tvrzení 9,21,24 zprávy, viz http://www.wmo.int/pages/prog/arep/tmrp/documents/iwtc_statement.pdf
  38. ↑ Mauri S. Pelto, North cascade glacier retreat
  39. ↑ World glacier monitoring service
  40. ↑ Miroslav Šuta: Změna klimatu, lidské zdraví a WHO, respekt.cz, 7. duben 2008
  41. ↑ WHO: Climate and health Fact sheet, July 2005
  42. ↑ V severní Itálii se objevil nebezpečný tropický virus, novinky.cz, 20. září 2007
  43. ↑ Paul Reiter, From Shakespeare to Defoe: Malaria in England in the Little Ice Age, Emerging Infectious Diseases journal, Svazek 6, číslo 1, leden-únor 2000
  44. ↑ The sting of climate change
  45. ↑ CEObriefing, Climate Change Working Group, UNEP FI, 2002
  46. ↑ Financial risks of Climate Change, Summary report, Association of British Insurers, červen 2005
  47. ↑ Climate Talks: 2005 Weather Disasters Most Costly Ever, Environment News Service, 7. prosince 2005
  48. ↑ Hurricanes and Global Warming - Is There a Connection?, RealClimate, 2. září 2005
  49. ↑ Water Vapor Confirmed as Major Player in Climate Change NASA 11.17.08
  50. ↑ Eric A. Graham, Park S. Nobel, Long-term effects of a doubled atmospheric CO2 concentration on the CAM species Agave deserti, 1996 Oxford University Press, Oxford Journals, Journal of Experimental Botany, svazek 47, číslo 1, str. 61-69
  51. ↑ R. B. Myneni a kolektiv, Increased plant growth in the northern high latitudes from 1981 to 1991, Nature 386, 698 - 702, 17. dubna 1997
  52. ↑ Climate Change 2001: Working Group I: The Scientific Basis, kapitola 9
  53. ↑ Evolution of carbon sinks in a changing climate, Inez Y. Fung a kol., PNAS, 9. září 2005, svazek 102, č. 32, 11201–11206
  54. ↑ Climate warning as Siberia melts , Fred Pearce, New Scientist, č. 2512, 11. září 2005
  55. ↑ Cloud Processes and Feedbacks, Climate Change 2001: Working Group I: The Scientific Basis, kapitola 7.2.2
  56. ↑ Model Evaluation, Climate Change 2001: Working Group I: The Scientific Basis, kapitola 8
  57. ↑ Pollutants keeping global warming at bay, China Daily/The Guardian, 23. prosince 2005
  58. ↑ Climate Change 2001: Working Group I: The Scientific Basis 3.7.3.2 Concentration projections based on IS92a, for comparison with previous studies
  59. ↑ A critique on Veizer’s Celestial Climate Driver
  60. ↑ How Did Humans First Alter Global Climate?
  61. ↑ IPCC Third Assessment Report - Climate Change 2001:Working Group I: The Scientific Basis, Summary for Policymakers
  62. ↑ Richard A. Kerr, How Hot Will The Greenhouse World Be, Science, 1. června 2005, číslo 309
  63. ↑ http://www.novinky.cz/veda-skoly/207967-oteplovani-nesouvisi-s-prumyslovou-aktivitou-lidstva-doklada-studie.html
  64. ↑ SVENSMARK, Henrik. Cosmoclimatology: a new theory emerges. Astronomy & Geophysics, únor 2007, roč. 48, čís. 1, s. 18–24. Dostupné online. DOI:10.1111/j.1468-4004.2007.48118.x.  
  65. ↑ Influence of Cosmic Rays on Earth's Climate Henrik Svensmark
  66. ↑ Velký podvod s globálním oteplováním, WM Magazín, dvojčíslo 66-67, 2007
  67. ↑ Výkonný ředitel CEP Petr Mach v Lidových novinách: Projev vysokoškolsky vzdělaného ignoranta, Jakub Rolčík, Britské Listy, 9.2.2007
  68. ↑ The IPCC Controversy, SEPP(Science & Enviromental Policy Project)
  69. ↑ President Holds Firm As G-8 Summit Opens, Jim VandeHei, The Washington Post, 7. července 2005, str. A14
  70. ↑ Interview with Bjorn Lomborg: Science versus name-calling, Francis Young, News weekly, 1. prosince 2001 (konference klimatu 22.-23. listopadu 2001 v Sydney)
  71. ↑ What Price Climate Control?, Why the Kyoto Protocol is a bad insurance policy, Ronald Bailey, 13. června 2001
  72. ↑ USA a asijské země uzavřely dohodu o klimatu, BBC Czech, 28. července 2005
  73. ↑ CSFD:Kdo může za globální oteplování?, uvedeno v ČT, dokument 74 min., Velká Británie, 2007, Režie: Martin Durkin, kráceno z originálu Great Global Warming Swindle,vyšlo jako DVD, Dostupné online:The Great Global Warming Swindle, Channel 4, 2007, české titulky.
  74. ↑ Klaus proti Bursíkovi: globální oteplování je fikce, znk,Právo, 19. 9. 2006
  75. ↑ Ladislav Metelka: Globální oteplování - pravda a mýty, Britské listy, 23.9.2006
  76. ↑ Rozhovor s Václavem Klausem, Žádné ničení planety nevidím a nikdy jsem ani neviděl, Hospodářské noviny, 9. února 2007
  77. ↑ Klaus popíral globální oteplování. Studenti mu tleskali, Pavel Baroch, Aktuálně.cz, 2.5.2007
  78. ↑ Ladislav Metelka: Jak se stát českým klimaskeptikem, Britské listy, 6. února 2007
  79. ↑ Sir Nicholas Stern: Popírači změn klimatu tvrdí, že Země je placatá Britské listy, 12.3.2009
  80. ↑ Stern: Climate change deniers are 'flat-earthers' guardian.co.uk, Tuesday 10 March 2009
  81. ↑ Věda: 30 000 vědců protestuje proti klimatickému náboženství neviditelnypes.lidovky.cz, 16.12.2009

Knihy

České

Zahraniční

  • Ruddiman, William F. (2005): Plows, Plagues, and Petroleum: How Humans Took Control of Climate, Princeton University Press, ISBN 0-691-12164-8

Články v odborných časopisech

  • Choi, O. and A. Fisher (2003): The Impacts of Socioeconomic Development and Climate Change on Severe Weather Catastrophe Losses: Mid-Atlantic Region (MAR) and the U.S., Climate Change, vol. 58 pp. 149
  • Oerlemans, J (2005): Extracting a Climate Signal from 169 Glacier Records, Science, volume 308, issue 5722, pp. 675 - 677
  • Emanuel, K.A. (2005): Increasing destructiveness of tropical cyclones over the past 30 years, Nature 436, pp. 686-688.
  • Hoyt, D.V., and K.H. Schatten (1993): A discussion of plausible solar irradiance variations, J. Geophys. Res., volume 98, pp. 18895–18906
  • Lean, J.L., Y.M. Wang, and N.R. Sheeley (2002): The effect of increasing solar activity on the Sun's total and open magnetic flux during multiple cycles: Implications for solar forcing of climate, Geophys. Res. Lett.; volume 29; issue 24; pp. 2224 online verze (vyžaduje registraci)

Externí odkazy

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Globální oteplování

Oficiální instituce

Česky

Slovensky

Anglicky

Glaciers and the Changing Earth System: a 2004 Snapshot
Institute of Arctic and Alpine Research, Occasional Paper #58
http://instaar.colorado.edu/other/download/OP58_dyurgerov_meier.pdf

Rise in Gases Unmatched by a History in Ancient Ice
zdroj: New York Times
„Shafts of ancient ice pulled from Antarctica's frozen depths show that for at least 650,000 years three important heat-trapping greenhouse gases never reached recent atmospheric levels caused by human activities, scientists are reporting today.“ (November 25, 2005) [1]

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Glob%C3%A1ln%C3%AD_oteplov%C3%A1n%C3%AD“