Kyselina

Z Multimediaexpo.cz

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl.

Za kyselinu je tradičně považována látka, jejíž vodný roztok má hodnotu pH nižší než 7.

Obsah 1 Definice kyselin 1.1 Arrheniova teorie 1.2 Teorie Brønsted–Lowryho 1.3 Solvoteorie kyselin a zásad 1.4 Lewisova teorie 2 Dělení kyselin 2.1 Karboxylové kyseliny 3 Související články

Definice kyselin

Existuje několik teorií definujících pojmy kyselina a zásada. Nejčastěji se používají tři: Arrheniova, teorie Brönsteda a Lowryho a nejobecnější Lewisova.

Arrheniova teorie

Tato teorie byla formulována roku 1887 Arrheniem. Ten vycházel z předpokladu, že kyseliny a zásady jsou schopné v roztoku disociovat (tzn. jedná se o elektrolyty). Jako kyseliny byly definovány látky, které jsou schopné odštěpit proton podle rovnice:

HA ↔ H⁺ + A⁻

Velkou nevýhodou této teorie bylo, že nebrala v úvahu funkci rozpouštědla.

Teorie Brønsted–Lowryho

Tuto teorii formulovali v roce 1923 Brønsted a Lowry. Rozšířili Arrheniovu teorii o následnou solvataci uvolněných protonů molekulami rozpouštědla:

H⁺ + H₂O ↔ H₃O⁺

Teorie se tedy týkala pouze protických rozpouštědel. Jako kyseliny byly definovány látky, které jsou schopné být donory protonu (jeví pozorovatelnou snahu odštěpit proton). Zásady jsou naopak akceptory protonu. Např. v následující dvojici reakcí vystupuje voda jednou jako kyselina a podruhé jako zásada:

RNH₂ + H₂O ↔ RNH₃⁺ + OH⁻

HCN + H₂O ↔ CN⁻ + H₃O⁺

Solvoteorie kyselin a zásad

Tuto teorii formulovali v roce 1954 Guttmann a Lindqvist jako rozšíření Brönstedovy teorie pro aprotická rozpouštědla. Základním požadavkem této teorie je autoionizace rozpouštědla. Kyseliny jsou potom látky, které při interakci s rozpouštědlem zvyšují koncentraci kationtů produkovaných autoionizací rozpouštědla. Např. roztok hydrogensíranu v kapalném amoniaku se chová jako kyselina:

2 NH₃ ↔ NH₄⁺ + NH₂⁻ (autoionizace)

HSO₄⁻ + NH₃ ↔ NH₄⁺ + SO₄²⁻

Lewisova teorie

Tato teorie je nejobecnější, lze ji aplikovat i na sloučeniny, které neobsahují kyselý proton. Jako kyselinu definuje každou částici, která je akceptorem elektronových párů. Mezi tyto částice patří: kationty, molekuly s násobnými vazbami na centrálním atomu, molekuly s volnými d-orbitaly na centrálním atomu nebo elektronově deficitní molekuly. Tyto částice jsou schopny přijmout volný elektronový pár jiné částice (báze), tím se vytvoří tzv. donor-akceptorní vazba. Jako kyseliny lze tedy chápat všechny elektrofilní částice, např. fluorid boritý, chlorid železitý nebo síranový anion. Tato teorie se využívá především při objasňování reakčního mechanismu.

Dělení kyselin

Existují dva základní způsoby, podle kterých můžeme dělit jednotlivé kyseliny.

• Podle chemického složení
  • Kyslíkaté a bezkyslíkaté kyseliny - podle přítomnosti atomu kyslíku v aniontu
  • Organické a anorganické kyseliny
• Podle kyselosti - v závislosti na disociační konstantě se kyseliny děli na slabé, středně silné a silné.

Karboxylové kyseliny

Skupinu karboxylových kyselin tvoří velké množství kyselin, v nichž je vždy obsažen uhlík, vodík, kyslík, někdy dusík a síra. Všechny tyto kyseliny spadají do organické chemie, jsou charakteristické svojí karboxylovou skupinou COOH. Pokud obsahují aminovou skupinu NH₂, jedná se o tzv. aminokyseliny.

Související články

• seznam kyselin

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Kyselina

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii