Eritrea
Z Multimediaexpo.cz
| Eritrea | ||
| Eritrejský stát ሃግሬ ኤርትራ Hagärä Ertra | ||
 .png)
| ||
| Eritrejská vlajka | ||
| The media player is loading... Prehravac se nahrava...
| ||
| Eritrejská hymna | ||
| Geografie | ||
|---|---|---|
.png)
| ||
| Hlavní město: | Asmara | |
| Rozloha: | 121 320 km2 (98. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy | |
| Nejvyšší bod: | Soira (3 018 m n.m.) | |
| Časové pásmo: | +3 | |
| Obyvatelstvo | ||
| Počet obyvatel: | 4 561 599 (115. na světě) | |
| Hustota zalidnění: | 38 (167. na světě) | |
| HDI: | 0,442 (nízký) | |
| Jazyk: | tigriňňa (úř. jazyk), afarština, arabština, tigrejština a kunama, jiné kušitské jazyky | |
| Náboženství: | muslimové, koptští křesťané, římští katolíci, protestanti | |
| Státní útvar | ||
| Státní zřízení: | přechodná vláda | |
| Měna: | nakfa (=100 centů) (ERN) | |
| HDP/obyvatel: | USD () | |
| Mezinárodní identifikace | ||
| MPZ: | ER | |
| Telefonní předvolba: | 291 | |
| Národní TLD: | .er | |
Eritrea je stát rozkládající se v severovýchodní Africe na pobřeží Rudého moře. Pevninské hranice mají délku 1630 km, Eritrea sousedí na západě se Súdánem (605 km), Etiopií na jihu (912 km) a Džibutskem na jihovýchodě (113 km). K Eritreji náleží též Dahlacké souostroví v Rudém moři. Eritrea dosáhla nezávislosti v roce 1993 a patří tak k nejmladším státům světa.
Obsah |
Zeměpis
Území Eritreje tvoří tři druhy krajiny: podél pobřeží Rudého moře se rozkládá úzký pruh suché a neúrodné krajiny pouštního charakteru s povětšinou zasolenou půdou. Nejrozsáhlejší část země je tvořena vysočinou ve středu státu (zde se nacházejí nejvyšší vrcholy) s úrodnými půdami a poměrně hojnými srážkami (až 900 mm za rok), na východě u súdánských hranic je opět suchá planina s nízkými srážkami. Na jihovýchodě u Etiopských hranic se území svažuje do Denakilské prolákliny (nejnižší bod Eritreje se nachází 116 m pod hladinou moře), která je součástí rozsáhlého Východoafrického příkopu, geologického zlomu táhnoucího se od Rudého moře až k jezeru Tanganika.
Eritrejské území se rozkládá v subtropickém klimatickém pásmu, klimatické podmínky závisejí na nadmořské výšce místa. Kraj okolo hlavního města ve výšce 2300 metrů má průměrnou roční teplotu 16 °C a asi 500 mm srážek za rok, u Masawy na pobřeží Rudého moře jsou průměrné roční teploty 30 °C (zde naměřena nejvyšší roční průměrná teplota na světě) a srážky kolem 200 mm. Teplotní a srážkové poměry na západních planinách jsou podobné těm u pobřeží. Podnebí vytváří dvě hlavní roční období - období dešťů od června do srpna a suché období po zbytek roku.
Vegetační pásma jsou závislá na nadmořské výšce. Přímořské oblasti, včetně celé východní poloviny státu (východně od měst Adikeyih a Senafe), tvoří pouštní oblasti téměř bez rostlinného pokryvu, pouštní krajina je i na severozápadní hranici se Súdánem. Směrem do vnitrozemí přechází poušť do travnaté savany, která tvoří většinu rozlohy západní části země. Ve vyšších polohách hor střední části státu a na jihozápadě (jižně od řeky Gash) má krajina převážně keřovitý charakter s ojediněle roztroušenými stromy. Lesy se vyskytují pouze v nejvlhčích oblastech (zahrnovaly 13,5 % rozlohy země v roce 2000) - v horách severně od Asmary a na jihozápadních eritrejsko-etiopských hranicích při řece Takeze Wenz.
Obyvatelstvo
Antropologicky náleží obyvatelstvo k přechodnému typu mezi bílou a černou rasou. Je rozděleno do devíti etnických skupin, v nichž převažují tigriňská (48 % obyvatel) a tigrejská (35 % obyvatel). Jazykově se rozeznávají tři skupiny - semitská (tigrejština a tigriňa, jimiž úhrnně mluví 83 % obyvatel) na západě a ve středu státu, nilotská (5 % obyvatel) na jihozápadě a kušitská na východě (11 % obyvatel). Severní pobřeží a ostrovy jsou osídleny arabsky mluvícím obyvatelstvem.
Náboženství: převažujícími vyznáními jsou křesťanství a islám, každé z nich vyznává asi 50 % obyvatel. Většina křesťanů náleží k Eritrejské ortodoxní církvi, existují i malé skupiny katolíků a protestantů. Muslimové náležejí převážně k sunitskému směru. Vyznavačů animistických náboženství je nepatrné počet. Náboženské spory v zemi nejsou.
Věková struktura odpovídá charakteristice rozvojových zemí: 45 % obyvatel je mladších 14 let, průměrná délka života je u mužů 51,1 let, u žen 53,2 roku. Roční přirozený přírůstek je přibližně 2,5 %, úhrnná plodnost činí 5,61 dítěte na jednu ženu, kojenecká úmrtnost je přibližně 75 promile. Ve městech žije 19 % obyvatel. (Údaje jsou odhady pro rok 2005). Výdaje na zdravotní péči činily v roce 2002 5,1 % HDP. Nemocných AIDS je 60 000 dospělých, což je 2,7 % obyvatel (odhad z roku 2003). V pobřežních oblastech, na západních planinách a v okolí města Keren se šíří malárie. Veřejná zdravotní péče se poskytuje především v Asmaře, v ostatních částech států je téměř nedostupná.
Dějiny
Starověk, středověk a raný novověk
V pátém století př. Kristem se na většině území dnešní Eritreje vytvořilo království s centrem v Aksúmu (dnes v severní Etiopii), založené lidem přišlým z Arabského poloostrova. V 1. stol. po Kristu jeho význam vzrostl a ve 2. století si podřídilo oblasti na Arabském poloostrově a oblasti v severní Etiopii. Ve druhé polovině 4. století bylo jako státní náboženství přijato křesťanství. V 7. století začalo království kvůli moci muslimského chalífátu upadat (hospodářská izolace) a bylo zatlačováno do vnitrozemské vysočiny. Aksúmští králové odvozovali svůj původ od Davida, Šalamouna a královny ze Sáby. Poslední období aksúmské říše je málo známé, v asi 10. století však definitivně podlehlo vládcům dynastie Zagwe pocházejícím z oblasti etiopské vysočiny. Od té doby byla západní část Eritreje až do 19. století více či méně volnou součástí etiopských říší, jejichž vládci převzali mocenskou ideu aksúmských králů. Roku 1520 se západního eritrejského pobřeží zmocnili Portugalci, v polovině století je rovněž na krátkou dobu vystřídali Turci. Východní část Eritreje byla pod mocí různých muslimských státečků, z nichž nejvýznamnější byl sultanát Adal (1520–1660).
19. století
Turecká moc se znovu vrátila na počátku 19. století, když západ a střed Eritreje dobyl egyptský vládce Muhamad Alí (tureckou nadvládu uznával jen formálně). Od poloviny století v oblasti začala sílit přítomnost Evropanů, především Britů a Italů. Italská moc započala, když katolický kněz Giuseppe Sapetto zakoupil roku 1882 od afarského sultána přístav v Asebu pro italskou obchodní společnost. V roce 1885 pak Egypťané a Britové Italům předali Masawu. Italové obě města spojili pod jednu správu a využili zmatků v Etiopii, která si činila na oblast pobřeží nárok, a z obou měst do roku 1890 ovládli území dnešní Eritreje, kde zřídili kolonii. Území dali jméno Eritrea podle řeckého starověkého názvu Rudého moře (erythros=rudý).
Počátek 20. století
Až téměř do první světové války se Italové spokojovali s nepřímou správou skrze místní vládce. Fašistická italská vláda (od 1920) začala provádět zábory půdy pro koloniální účely a v kolonii rovněž silně vzrostl počet usazených Italů. V roce 1935 využila Itálie Eritreje k napadení a obsazení Etiopie, s níž byla spolu s Italským Somálskem spojena do Italské východní Afriky. Vstup Itálie do Druhé světové války vedl k obsazení těchto kolonií britským vojskem v letech 1941-1942 a Eritrea se stala britským protektorátem.
Po válce zamýšleli Britové Eritreu rozdělit mezi Súdán (západ a sever) a Etiopii (zbytek). OSN zřídila vyšetřovací komisi, která měla zjistit přání obyvatel Eritreje ohledně své budoucnosti, její členové se však nebyli schopni shodnout na výsledném stanovisku. Západní státy a především USA nakonec prosadily ze strategických důvodů (cesta k Suezskému průplavu) spojení s Etiopií, která tehdy byla spojencem USA. Eritrea se stala formálně autonomním státem s vlastním parlamentem spojeným s Etiopií ve federaci.
Válka za nezávislost
Etiopský císař Haile Selassie však od počátku federální dohody porušoval. Eritrea byla zbavena samostatných příjmů v podobě cel a daní, eritrejské noviny byly cenzurovány, tigriňa a arabština byly ve školách zakázány a nahrazeny amharštinou a dokonce byly zakázány eritrejské politické strany. Nakonec za nečinného přihlížení západních států zastrašeni přítomností etiopských vojáků v budově svého parlamentu odhlasovali eritrejští poslanci 14. listopadu 1962 zánik federace a plné spojení s Etiopií, která Eritreu učinila svou provincií.
Eritrejci požadující již od konce 2. světové války plnou nezávislost reagovali zesílením ozbrojeného boje proti etiopské vládě, který začal ojedinělými akcemi již v září předchozího roku. Během následujících let se vytvořily dvě odbojové organizace - muslimská a konzervativní Eritrejská osvobozenecká fronta a křesťanská a marxistická Eritrejská lidově osvobozenecká fronta (ELOF) . Světové velmoci z důvodů svých politických zájmů po stabilitě etiopského režimu eritrejský odboj ignorovaly. Válka za nezávislost zesílila po roce 1974, kdy byl etiopský císař Selassie svržen marxistickou chuntou Derg. Brutalita nového vládce Mengistu Haile Mariama vůči povstalcům vedla k tomu, že se smýšlení téměř všech Eritrejců obrátilo k podpoře plné nezávislosti. Derg si od Sovětského svazu vyžádal proti povstalcům vojenskou pomoc v podobě dodávek zbraní, přestože však byly jeho jednotky lépe vyzbrojeny, ELOF (která se z obou organizací prosadila a zatlačila druhou do pozadí) byla schopna vládní vojska porážet a do roku 1990 obsadit 90% eritrejského území. Rozhodující roli pro ukončení války měla nová politika Sovětského Svazu, který koncem 80. let odmítl pokračovat ve vojenské pomoci etiopské armádě, a především pád samotné vlády Mengistu Haile Mariama v květnu 1991. V Etiopii se moci chopila Etiopská lidová revoluční demokratická fronta, která souhlasila s tím, aby se ELOF stala prozatímní eritrejskou vládou.
Nezávislost a válka s Etiopií
24.5.1993 se konalo referendum, v němž se eritrejští voliči většinou 99,8% hlasů rozhodli pro nezávislost Eritreje na Etiopii. 28.5. téhož roku byla Eritrea přijata za člena OSN. V následujících červnových volbách byl dosavadní vůdce ELOF Isaias Afewerki zvolen prvním prezidentem státu. ELOF změnila název na Lidovou frontu pro demokracii a právo a stala se jedinou legální politickou stranou.
Budoucnost nového státu komplikovaly neujasněné, nevyznačené jižní hranice s Etiopií. Proto byla hned v roce 1993 ustavena hraniční komise, aby vyřešila rozhraničení sporných území. Etiopie však mařila její práci a v roce 1997 tiše vyhlásila svůj nárok (vydáním map, které poskytla zahraničním velvyslanectvím) na území rozkládající se za hranicí ustanovenou italsko-etiopskými smlouvami z počátku 20. století. Ozbrojené boje vypukly začátkem května 1998, když eritrejské ozbrojené jednotky obsadily sporná území, především na jihozápadě. Etiopie odpověděla tankovými protiútoky a leteckým bombardováním Asmary, načež eritrejské letectvo bombardovalo severoetiopská města Adigrat a Mekele. Válka se rozvinula na třech frontách a poškodila oba válčící státy. Z Etiopie bylo vyhnáno 77 000 lidí eritrejského původu, Eritrea přišla o 19 000 vojáků, obě země navzdory hospodářským potížím utratily stovky miliónů dolarů za nové vojenské vybavení. Eritrejská vláda začala podporovat Oromijskou osvobozeneckou frontu usilující o nezávislost oromijských oblastí ve střední a jižní Etiopii, etiopská vláda pak nepřímo podporovala Eritrejskou islámskou spásu, ozbrojenou skupinu, která páchala atentáty na eritrejsko-súdánské hranici.
Přes mezinárodní výzvy k zastavení bojů podnikla Etiopie v květnu 2000 mohutnou ofenzívu, při které prolomila eritrejské linie, pronikla hluboko za hranice a obsadila asi čtvrtinu eritrejského území, načež prohlásila válku za ukončenou.
Válka zapříčinila smrt 70 000 lidí. Eritrea se ocitla ve velice tíživé situaci a musela souhlasit se zastavením bojů a mírovým vyjednáváním. Mezi válčícími stranami byla ustanovena 25 km široká demilitarizovaná zóna střežená vojáky OSN a v dubnu 2002 byla ustanovena hraniční rozhodčí komise. Ta rozdělila sporná území mezi oba státy a určila konečnou hranici, zejména přiřkla Eritreji pohraniční město Badme, o nějž byly největší spory. Etiopie rozhodnutí komise zprvu odmítala a ponechala své vojáky ve sporných oblastech, v listopadu 2004 je nicméně „v principu“ přijala, ale požadovala další jednání (vojáci nebyli staženi). To Eritrea odmítla, načež Etiopie přesunula blíže ke společným hranicím další ozbrojené jednotky. Eritrea a Etiopie se zatím nevrátily k mírovému stavu a hrozí nebezpečí, že válka opět propukne. V říjnu 2005 oba státy ke společné hranici přemístily další vojáky a tanky, Eritrea navíc zakázala mírovým jednotkám OSN provádět kontrolní lety a omezila jejich pozemní pohyb.
Politické uspořádání
Dosud nevstoupila v platnost ústava (přijatá 27.5.1997), takže státní úřady mají formálně dočasný charakter. Zákonodárnou moc má jednokomorový parlament, Národní shromáždění se 150 poslanci, jehož předsedou je prezident. V současné době pocházejí jeho členové výhradně z řad Eritrejské lidové osvobozenecké fronty. V čele státu stojí parlamentem volený prezident, který je zároveň předsedou vlády, jež má v současné době 16 ministrů. Vláda spolu s regionálními guvernéry tvoří Státní radu, jejímž předsedou je prezident. Soudní správa je čtyřstupňová: na vrcholu stojí Nejvyšší soud, pod nímž stojí provinční soudy, pod nimi jsou okresní soudy (v současné době 29) a nejníže stojí obecní soudy. Muslimské obyvatelstvo je podřízeno rovněž Soudu pro šaríu, který rozsuzuje záležitosti rodinného práva. Existují i vojenské soudy. Volební právo má veškeré obyvatelstvo po dosažení 18 let věku.
Zákonodárství je většinou založeno na etiopském zákoníku z roku 1957 s pozdějšími změnami, ucelený obchodní, občanský a trestní zákoník neexistuje. Částečně se užívá též zvykové právo a muslimské právo šaría.
Politická situace Eritreje je neuspokojivá, podobá se situaci ve většině afrických států; Eritrea je v současnosti autoritativním státem. Lidová fronta pro demokracii a právo je jedinou povolenou politickou stranou. Svobodné celostátní parlamentní volby již byly několikrát vyhlášeny, ale vždy (naposledy v prosinci 2001) byly opět odloženy na neurčito. Rovněž prezidentské volby plánované na prosinec 2001 se zatím neuskutečnily. V zemi jsou potlačovány nezávislé sdělovací prostředky, jediný stálý zahraniční novinář, zpravodaj britské stanice BBC, byl nucen dočasně v září 2004 opustit zemi (od února 2005 má stanice v Eritreji nového dopisovatele). V roce 2001 vláda ukončila činnost všech soukromých tištěných sdělovacích prostředků, otevření kritici vlády jsou podle zahraničních pozorovatelů drženi bez soudu ve vězení, někdy i na utajených místech. Na žebříčku zemí podle novinářské svobody je Eritrea na 163. místě (ze 197). Vláda omezuje cesty cizích diplomatů mimo Asmaru a snaží se bránit stykům občanů s cizinci. Proti kritikům a nepohodlným osobám se užívá též nucená a prodlužovaná služba v armádě. Vláda vyhlásila nulovou toleranci korupce, ta je však přesto vážným problémem (107. místo na světě v roce 2005 v Indexu vnímání korupce podle Transparency International). Ani v náboženské oblasti není Eritrea svobodná - stát v květnu 2002 uznal pouze muslimské a křesťanské katolické, ortodoxní a protestantské luteránské vyznání, ostatní náboženství a náboženské směry nejsou registrovány a nemohou svobodně vykonávat náboženské obřady, jsou nuceny poskytovat státu údaje o svých členech, kteří jsou často vězněni.
Správní rozdělení
Od vytvoření italské kolonie až do roku 1996 se Eritrea dělila na 10 provincií, v dubnu 1996 byly nahrazeny šesti novými provinciemi (zónami): Gash-Barka (správní středisko Agordat), Debubawi Kayih Bahri (Jižní Rudé moře, sp.s. Assab), Maakel (Centrální, sp.s. Asmara), Semenani Kayih Bahri (Severní Rudé moře, sp.s. Massawa), Anseba (sp.s. Keren) a Debub (Jižní, sp.s. Adi Ugri).
Hospodářství
Eritrea patří mezi nejchudší země světa. Hospodářství, ač nikdy kvetoucí, bylo silně poškozeno dlouhotrvající válkou za nezávislost a hraniční válkou s Etiopií. Na Etiopii bylo hospodářství rovněž silně závislé v obchodu.
80% práceschopného obyvatelstva je zaměstnáno v zemědělství, které tvoří 12,4% podíl na HDP. Orná půda tvoří 12% rozlohy země, na 48% rozlohy jsou pastviny a louky, 250 km2 (odhad z roku 2004) se zavlažuje. Pěstuje se čirok, pšenice, kukuřice, luštěniny, káva, bavlna, citrusové ovoce, banány a tabák. Chová se hovězí dobytek, ovce, kozy a velbloudi. V pobřežních oblastech se provozuje rybolov a v okolí Dahlackého souostroví se v malé míře loví perly. Zásoby nerostných surovin tvoří zlato, měď, potaš, zinek, kamenná sůl, pravděpodobně ropa a zemní plyn; nerostná ložiska jsou teprve prozkoumávána a nejsou dosud předmětem rozsáhlejší těžby.
Průmysl se podílí 25.9% na HDP, je tvořen převážně zpracovatelstvím zemědělských produktů, výrobou textilu a stavebních materiálů, částečně též chemických produktů. Třetí sektor (služby) mají na HDP podíl 61.7%. Velkou roli na něm mají turistika u Rudého moře, zejména Dahlackých ostrovů, které jsou oblíbeným cílem bohatých návštěvníků ze Saúdské Arábie a zemí Arabského poloostrova, a opravy lodí.
HDP na hlavu činil v roce 2004 900 USD, celkový HDP v témže roce 4 154 000 USD, roční přírůstek byl 2,5%. Průměrná míra inflace byla v roce 2004 10% (všechny údaje odhadované). Vyváží se převážně dobytek, čirok, ostatní potraviny, textil a drobné průmyslové výrobky. Vývoz směřuje převážně do Malajsie (55,7%), Etiopie, Súdánu, Saúdské Arábie, Itálie. Dovážejí se hlavně stroje, dopravní zařízení, výrobky z ropy, potraviny a spotřební zboží; dovoz se uskutečňuje především z USA (32.3%), Itálie (15.5%), Turecka, Velké Británie, Ruska.
50% obyvatelstva žije pod hranicí chudoby (odhad 2004), míra nezaměstnanosti není známa. Zahraniční dluh činil v roce 2000 311 miliónů USD (odhad).
Elektrická energie se vyrábí převážně ve vodních a větrných elektrárnách, elektřina se nevyváží ani nedováží. V domácnostech se jako palivo užívá převážně dřevo a petrolej; k elektřině má přístup jen 20% obyvatel, jen ve větších městech.
Doprava a spoje
V Eritreji je jediná železniční trať o délce 280 km - je úzkorozchodná s rozchodem kolejí 950 mm. Vede z přístavu Massawa přes hlavní město Asmaru a město Agordat do městečka Bisha v západní Eritreji a postavily ji italské koloniální úřady. Úsek mezi Massawou a Asmarou byl vybudován v období 1887-1911. Do dnešní délky byla trať dobudována v roce 1932. Trať překonává velké stoupání a je na ní 65 mostů a 30 tunelů, takže jízda je i turistickým zážitkem (v současnosti trať slouží i tomuto účelu). V roce 1978 byl provoz na trati zastaven, po dosažení nezávislosti došlo k její částečné rekonstrukci a v roce 2002 byl obnoven provoz v úseku Massawa-Asmara; od roku 2003 však není pravidelný provoz po celém úseku, ale jen na jejích částech, podle aktuální potřeby. V provozu se používají zastaralé dieselové a dokonce i parní lokomotivy.
Silnice jsou vybudovány v délce 4010 km, z toho jen 874 km (21,8%) má zpevněný povrch (odhad pro rok 1999); vyasfaltovány jsou většinou silnice kolem hlavního města. V zemi existuje veřejná autobusová doprava, autobusy jezdí podle přibližných jízdních řádů. Jezdí se po pravé straně vozovky.
Vodní doprava je omezena na námořní dopravu. V zemi jsou dva velké přístavy, Massawa a Asseb. Eritrea vlastní šest nákladních lodí (z toho tři kontejnerové s vnitřním úložným prostorem, jeden tanker na kapalný plyn, jeden ropný tanker a jednu loď pro přepravu nákladních vozidel) o úhrném výtlaku 16 069 BRT, jedna loď je registrovaná v zahraničí (stav 2005). Mezi Massawou a Džidou v Saúdské Arábii je v provozu trajektová linka (v současnosti jednou týdně). Vnitrozemská vodní doprava neexistuje (kvůli nesplavnosti eritrejských řek).
Letecké dopravě slouží 17 letišť, z nichž čtyři mají zpevněnou rozjezdovou dráhu. Mezinárodním letům slouží letiště v Asmaře, nově bylo vybudováno mezinárodní letiště v Massawě. Spojení se zahraničím zajišťuje národní letecká společnost Eritrean Airlines (do Evropy spoje do Amsterdamu, Frankfurtu nad Mohanem a Říma), do země létají též společnosti Lufthansa, Saudi Arabian Airlines, Egypt Air, Yemenia a British Airways. Vnitrostátní lety uskutečňuje společnost Red Sea Air, jejímž menšinovým vlastníkem jsou i Eritrean Airlines.
Pevná telefonní síť je vybudována (v užívání je kolem 38 100 linek (údaj z 2003)), ale její rozmístění je velmi nepravidelné, většina telefonů je přihlášena v Asmaře. Domácnosti jsou telefony vybaveny málo. Mezinárodní spojení je možné jen z hlavního města. Od dubna 2004 je k dispozici mobilní telefonní síť, počet jejích uživatelů se rychle zvětšuje. V zemi vysílá jedna (státní) televizní stanice (Eri TV) a dvě (rovněž státem kontrolované) rozhlasové stanice (Dimtsi Hafash s dvěma programy a Radio Zara). Eritrea je jediný africký stát, kde neexistují soukromé sdělovací prostředky. Internet se šíří velmi pomalu (od března 2000 jako v poslední zemi Afriky), v roce 2003 bylo v zemi připojeno 9500 uživatelů. Připojení poskytují čtyři společnosti, rychlost spojení je nízká (kolem 128 Kbps). Ve velkých městech jsou internetové kavárny, od roku 2004 ovšem pod státním dohledem (v rámci vládní snahy omezit přístup k nezávislým informacím).
Vojenství
Během války za nezávislost bylo ve zbrani téměř 110 000 vojáků (3% Eritrejců). Po dosažení nezávislosti bylo z hospodářských důvodů započato s omezováním velikosti armády, v roce 1998 měla 47 000 mužů ve zbrani. Eritrejská armáda má pozemní, námořní i vzdušné jednotky, vyzbrojené však převážně zastaralou technikou sovětského původu, ukořistěnou v bojích s etiopskou armádou. Vojenské výdaje v roce 2004 činily 151 miliónů USD, tedy 13,4% HDP. Vojenská služba v délce 16 měsíců je povinná pro všechny muže ve věku 18-49 let.
Externí odkazy
- Alenalki zprávy z Eritreje (anglicky)
- Ertrean news jiné zpravodajství z Eritreje (anglicky)
- Dehai archiv příspěvků o dění v Eritreji (anglicky)
- CIA World Factbook základní fakta o Eritreji (anglicky)
- BBC News Country Profile jiný základní přehled o Eritreji (anglicky)
- AI o Eritreji zprávy Amnesty International o stavu lidských práv v Eritreji (anglicky)
- Eritrea-Ethiopia Boundary Commission jednání a výsledky hraniční komise (anglicky, včetně map)
- Homepage of Membrat Tzehaie podrobné stránky o Eritreji tvořené Eritrejkou žijící v Nizozemsku (anglicky)
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |