Dějiny Chorvatska
Z Multimediaexpo.cz
Obsah |
Území Chorvatska v období starověku
V dobách před naším letopočtem žily v oblasti severozápadního Balkánu, tedy i na území dnešního Chorvatska ilyrské kmeny, podle kterých toto území nazávalo Illyria. Zdejší obyvatelstvo se muselo o d 3. století př. n. l. bránit římské expanzi a vedlo s Římany časté války. Později zde byla zřízena římská provincie Illyricum. Doba jejího vzniku není přesně známa. Mohlo se to stát již ve 2. století př. n. l., ale nejpozději za Caesara. Po rozdělení římské říše v roce 395 připadlo Illyricum k východní části římského impéria, později se stalo součástí byzantské říše.
Příchod Slovanů a vznik středověkého chorvatského státu
Od konce 6. století trpělo území dnešního Chorvatska nájezdy kočovných Avarů a Slovanů. Slované postupně přivodili úpadek zdejšímu politickému panství Byzance, její církevní organizaci i byzantské kultuře. Podle vyprávění císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta, který psal v polovině 10. století, sem prý přišli počátkem 7. století na pozvání císaře Herakleia Chorvaté. Tyto slovanské kmeny prý dosud sídlily kdesi za Karpatami v místě nazývaném Velké nebo Bílé Chorvatsko. Porazily Avary, část jich pobily a část zotročily, a s Herakleiovým souhlasem se tu usadily.
Chorvaté osídlili nejprve byzantské území při jadranském pobřeží (Dalmatské Chorvatsko), a později, po pádu avarské říše, také Dolní Panonii (Panonské Chorvatsko). Přestože do těchto oblastí i nadále zasahovaly mocenské zájmy východního císařství, nebyli Chorvaté vystaveni tak silnému byzantskému vlivu jako sousední Srbové. O to větší zájem jevila o jejich území od 8. století franská říše. Pod její svrchovanost se v 9. století dočasně dostali vládcové Panonského i Dalmatského Chorvatska. Současně se Chorvaté prosazovali ve vlastní Dalmácii, kde řada měst uznala jejich nadvládu. O jadranské pobřeží a ostrovy měly zájem také Benátky a Byzanc.
V roce 867 se Basileovi podařilo osvobodit z arabského obležení významné přístavní město Ragusu (Dubrovnik) a poté zrestaurovat byzantské panství na jadranském pobřeží Balkánu, kde vzniklo thema Dalmácie. Podle císařova příkazu odváděla významná dalmatská města jako Split, Trogir nebo Zadar, který byl střediskem thematu, poplatky chorvatskému panovníkovi. Šlo zřejmě o tributum pacis – poplatek za svobodnou plavbu byzantských lodí po Jadranu.
Z církevního hlediska podléhalo Chorvatsko více římskému papežství, i když některá biskupství patřila stále pod svrchovanost konstantinopolského patriarchátu. Vzhledem k tomu, že k první christianizaci Chorvatů došlo již za Herakleiovy vlády, mohla zde být obnovena původní církevněsprávní centra z římské doby. Tak bylo například ve Splitu obnoveno starší salonské biskupství a také Římem založené biskupství v Ninu navázalo na starší tradici. Zřízením ninské diecéze v sídle chorvatských vládců dosáhl kníže Trpimír roku 864 vzniku samostatné chorvatské církevní organizace, o niž usiloval. V Ninu působilo později několik Metodějových žáků, kteří zde pěstovali slovanskou liturgii a písemnictví. Panonské Chorvatsko přijalo slovanskou liturgii již dříve, neboť se na výzvu papeže Jana VIII. stalo roku 873 součástí moravsko-panonské arcidiecéze, v jejímž čele stál arcibiskup Metoděj.
Po zřízení thematu Dalmácie došlo k druhé christianizaci Chorvatů a k prvním christianizačním misiím u Srbů. Z Dalmácie pronikali do slovanského vnitrozemí řečtí misionáři a šířili zde byzantský vliv. Významnějších úspěchů na církevním poli bylo v tomto prostoru dosaženo po roce 886, kdy sem přišli žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje.
Významným chorvatským vládcem byl kníže Tomislav z rodu Trpimírovců. Brzy po nástupu na trůn v roce 910 se mu podařilo připojit větší část Panonského Chorvatska, které bylo po roce 907 obsazeno maďarskými kočovníky. Toto území nese od 10. století název Sclavonia – Slavonie. Orientace chorvatského vládnoucího rodu Trpimírovců na papežství přinesla Tomislavovi významný zisk v podobě královského titulu (924 nebo 925). Zároveň první synoda ve Splitu v roce 925 výrazně omezila na podnět papeže Jana X. konání slovanských bohoslužeb v Chorvatsku a rozhodla o jednoznačné církevní orientaci země na Řím. Druhá synoda konaná ve Splitu roku 928 zrušila biskupství v Ninu, kde se slovanská liturgie pěstovala, a začlenila Chorvatsko do splitské arcidiecéze. V době ohrožení Chorvatska bulharskou expanzí navázal Tomislav spojenectví s Byzancí a pomohl jí s definitivní platností porazit cara Simeona. Byzanc uznávala královu svrchovanost v Dalmácii, která mu platila podobně jako Benátky tribut, a udělila mu čestný titul prokonzula.
Personální unie s uherským královstvím
.png){kind=link}
Roku 1102 se Chorvatsko spojilo personální unií s uherským královstvím. Dalmácie byla kontrolována Byzantskou říší, od roku 1409 Benátskou republikou. Na jihu Dalmácie od 14. století existovala nezávislá Republika Dubrovník. Od poloviny 15. století bylo Chorvatsko a především jeho východní část Slavonie vystaveno tureckému výboji. Po bitvě u Moháče bylo od 1. ledna 1527 Chorvatsko v rámci Uher v personální unii s Rakouskem. Roku 1529 zde na obranu křesťanského světa vzniká tzv. Vojenská hranice. Do této oblasti (tzv. Krajina) při dnešní hranici s Bosnou a Hercegovinou směřovala vlna srbských uprchlíků, kteří zde změnili etnickou situaci. Během válek Rakouska s Osmanskou říší dochází k roku 1700 k osvobození Slavonie, jejíž území bylo rozděleno mezi Vojenskou hranici a nově vzniklou rakouskou korunní zemi Království Slavonie, jež bylo roku 1745 spojeno s užším Chorvatskem do Chorvatsko-Slavonského království. Během Napoleonských válek poráží Francie roku 1809 Rakousko, a Chorvatsko je pak až do roku 1814 v rámci tzv. Ilirských provincií anektováno Francií. Od roku 1815 pak dochází k posilování maďarizačních snah. Reakcí na ně bylo roku 1849 osamostatnění Chorvatsko-Slavonského království v rámci Rakouska. Po Rakousko-Uherském vyrovnání roku 1867, bylo Chorvatsko-Slavonsko vráceno do rámce Uher, ale roku 1868 získává po Uhersko-Chorvatském vyrovnání částečnou autonomii v rámci Rakousko-Uherského Zalitavska, v němž pak setrvalo až do roku 1918.
Doba Království SHS a Království Jugoslávie
1. prosince 1918 se stává součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím (pod jehož kontrolou byla i Černá Hora). V rámci Království SHS dochází spojením Chorvatska-Slavonska a Dálmacie ke vzniku Chorvatska, které bylo jednou z autonomních zemí království SHS. 3. října 1929 se Království SHS přeměnilo na centralistické Království Jugoslávie.
Ve dvacátých letech 20. století se formovalo Hnutí Ustašovců, které bylo zaměřeno proti Srbům, kteří se nevzdali plánu na ovládnutí celého Balkánu. Bylo vedeno Antem Paveličem. Spojence našli Ustašovci v makedonské VMRO, ale podporu získali i ze strany nově se formujících fašistických vlád v Evropě. Jejich hlavním cílem byl král, Srb Alexandr Karađorđević. Po prvním neúspěšném pokusu 17. prosince 1933 se ustašovskému komandu povedla akce z 9. října 1934. Při státní návštěvě v Marseille makedonský atentátník krále smrtelně zranil. Jeho výstřely usmrtily i tehdejšího francouzského ministra zahraničí Barthoua a řidiče jejich automobilu.
Druhá světová válka
V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii vytvořením Chorvatské bánoviny. Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem v roce 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž Bosnu a Hercegovinu. Hlavní postavou nového státu byl Ante Pavelić, který přijal titul vůdce. Chorvatsko bylo prohlášeno monarchií, jako hlava státu byl oficiálně Tomislav II., který pocházel z savojské dynastie. Ten však ale nedisponoval žádnou reálnou mocí. První zákony chorvatského státu byly namířeny proti Srbům. Byly zavřeny jejich pravoslavné kostely, nesmělo se užívat jejich písmo - cyrilice, byl dán zákaz jejich vycházení v noci. Na rukávech museli nosit nápadné pásky s písmenem P (pravoslavný). Po upevnění moci Ante Paveliće byl rozpoután proti Srbům teror, který měl podobu vraždění civilního obyvatelstva, zřizování koncentračních táborů, vyhánění, či násilné katolizace. Tato genocida si vyžádala několik stovek tisíc životů Srbů, Židů i Romů.
Za války stál v čele partyzánského odboje budoucí jugoslávský prezident Josip Broz Tito.
Doba socialistické Jugoslávie
V poválečném období bylo Chorvatsko ustanoveno jako Lidová (1945 – 1963), resp. Socialistická (1963 – 1990) republika v rámci Federativní lidové, resp. Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V období let 1945 – 1990 bylo po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou, muselo tak doplácet na chudší země, jako např. na Makedonii. Po smrti jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita, v roce 1980, který byl také chorvatského původu, byl zaveden v zemi úřad tzv. rotujícího prezidenta. Prvním novým představitelem celé Jugoslávie se stal Srb, Chorvati však jeho prezidenství neuznali. Kromě toho se začaly postupně v 80. letech objevovat i další rozpory mezi soužitím Chorvatů a Srbů ve společném státě. Jedním z nich byl požadavek autonomie půl milionu Srbů, žijících v Chorvatské Slavonii. Přestavitelé země toto odmítli a argumentovali tím, že autonomii nemají ani Chorvati v Srbsku, ani ti v Bosně a Hercegovině.
Odtržení Chorvatska od Jugoslávie
Neúspěchy vlády komunistických stran v jednotlivých republikách SFRJ vedly postupně k zrušení jeho mocenského monopolu. V prvních svobodných volbách, 8. dubna roku 1990, prvních v Chorvatsku od roku 1945 zvítězil Franjo Tuđman ze strany HDZ, který se stal prezidentem země a Stjepan Mesić pak premiérem. To zhoršilo již vyostřené vztahy se Srby, kteří volili buď komunisty nebo nově vzniklou Srbskou demokratickou stranu. Tuđman vyhlásil v červnu téhož roku Suverénní stát Chorvatsko, v němž jsou Chorvati hlavním národem a ostatní minoritami. Srbové, kteří se dostali na úroveň menšin Maďarů a Italů, tak dostali strach, že v nově vzniklém státě budou bez ochrany a podporovali proto Slobodana Miloševiće. Na konci srpna tak Srbové přijali Dekleraci suverenity a autonomie srbského lidu, která měla chránit jejich zájmy, pokud se Chorvatsko skutečně odtrhne od federace. Tu schválili referendem a ve městě Knin ustanovili centrum tohoto nového autonomního regionu. Ten byl uznán ústavním soudem mladé republiky za neplatný a z chorvatské strany zrušen. K naplnění tohoto rozhodnutí však bylo potřeba síly; do krizových oblastí byly vyslány jednotky chorvatské policie, a došlo tak k prvním nepokojům. 30. května 1991 rozhodl parlament v Záhřebu, že země se odtrhne od federace, pokud nebude do konce června dosaženo dohody o novém státoprávním uspořádání Jugoslávie. Ve stejný den Srbové vyhlásili Republiku Srbská Krajina jako samostatnou součást SFRJ, kde platily pouze srbské zákony. Mnoho obyvatel tehdejší Jugoslávie protestovalo v hlavním městě Bělehradě, demonstrující však rozehnala armáda. Tím zároveň i manifestovala svoje odhodlání bránit stát a potlačit národnostní nepokoje. Spory o okolí Plitvice mezi Srby a Chorvaty, kde navíc intervenovala i Jugoslávská lidová armáda byly pro Franjo Tuđmana poslední kapkou; následně země vyhlásila plnou nezávislost. Tento akt v Bělehradě nahrál Slobodanu Miloševićovi, získal ohromnou podporu, především právě v řadách armády.
Válka Chorvatska za nezávislost
- Hlavní článek: Chorvatská válka za nezávislost
Jugoslávská armáda podpořila Srby žijící v Chorvatsku, začala válka. Objevil se však ještě další spor, a tím byla Bosna a Hercegovina, která se již také postupně oddělovala od umírajícho státu. Jako kompromis Srbové předložili plán přestavby země v konfederaci, na to bylo ale již příliš pozdě – země chtěly nezávislost. Do roku 1992 získali Srbové kontrolu nad jednou třetinou území Chorvatska, poškozena již byla města Vukovar a Dubrovnik. Přestože v roce 1994 obě strany souhlasily se zastavením palby, rozhovory mezi nimi ztroskotaly. Boje nebylo schopné zastavit ani NATO, OSN či EU. Během roku 1995 provedla chorvatská armáda Operaci Bouře (chorvatsky Operacija Oluja), během níž se její síly rychle zmocnily západní části Slavonie, bylo vyhnáno na 200 000 Srbů. Armáda byla schopná se přesunout dále do východní Slavonie, tento přesun, který by donutil opustit domovy podstatně více Srbů, však byl pod nátlakem USA zrušen. Území Východní Slavonie bylo předáno pod správu OSN po tři roky, na začátku roku 1998 byla oblast opět předána Chorvatské vládě a zbývající Srbové, kteří zde žili, se stali chorvatskými občany.
Nezávislé Chorvatsko
Nezávislé Chorvatsko bylo po ukončení všech bojů z velké části zničené; hlavně ve východní Slavonii a v dalmatském vnitrozemí, stalo se příjemcem mezinárodní pomoci (pomáhají tu USA a EU ještě dnes). Za vlády Franja Tuđmana byly navíc „národnostní otázky důležitější než demokracie“. Následkem toho bylo omezování tisku a pouze částečná spolupráce s Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V roce 2000 byl prezidentem země zvolen spolupracovník Tuđmana, Stjepan Mesić, který slíbil, že Chorvatsko se stane mírumilovnější a evropštější zemí. Země má také ambice vstoupit do Evropské unie, poslední překážka, generál Ante Gotovina, jehož vydání si země EU vyžádaly pro zahájení vstupních rozhovorů se zemí, byla splněna teprve v prosinci roku 2005.
Literatura
- Kolektiv autorů: Dějiny jihoslovanských zemí, Nakladatelství Lidových novin, Praha 2001
- Jiří S. Kupka: Balkánský sud prachu, Těšínská tiskárna a.s., 2003
- Jan Rychlík: Dějiny Chorvatska, Nakladatelství Lidových novin, Praha 2007
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |