Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !
Ďábel
Z Multimediaexpo.cz
Ďábel (z řeckého διάβολος diabolos „pomlouvač, žalobce“) je ztělesnění člověku nepřátelských sil. V monoteistických náboženstvích vystupuje v různých rolích jako odpůrce, žalobce a pomlouvač, v křesťanství a v islámu jako protivník Boží, zlý duch. Dnes se často užívá jako metafora pro různé věci (například „ďábelské toasty“ = ostré toasty), ale i jako označení pro věci zdánlivě překračující lidské možnosti („ďábelský plán“ = geniální plán).
Obsah |
Původ slova
Řecké substantivum διάβολος je odvozeno od slovesa διαβάλλειν (diaballein), jež znamená „zpřeházet, rozházet“, konkrétněji „žalovat“, „obviňovat“, „klamat“. V řecké Bibli je to překlad hebrejského שָׂטָן sátán - žalobce, protivník (podobně jako arabské šajtán, شيطان). V dualistickém zoroastrismu mu zhruba odpovídá Ahriman, v buddhismu zloduch Mára, který svádí lidi k hříchu, do jisté míry však i Gautámův bratranec a protivník Devadatta. Slovo diabolos pak převzala jako technický termín latina (diabolus) a odtud české ďábel, anglické devil i německé Teufel.
Význam
Postava odpůrce, protivníka, případně nepřítele se vyskytuje v mnoha náboženstvích i mytologiích. V monoteismu se sice posílila tendence představovat si ho jako jednu jedinou bytost (Ahriman), biblická náboženství se tomu však více či méně bránila, protože odmítala dualistickou představu světa jako výsledku zápasu dobra se zlem: „protivník“ je sice silný, je však podřízen Bohu a nakonec bude přemožen (
). Tomu odpovídá i představa „padlého anděla“, například v pozdně židovských apokryfech.
Představa ďábla tak nebyla nikdy příliš přesně vymezena, ale na druhé straně si velmi konkrétní a všeobecná zkušenost zla vynucovala její konkretizaci i pojmenování. Tak vznikly rozmanité konkrétní představy ďábla jako člověku podobné bytosti, od spíše pohádkového čerta až po „knížete pekel“, Satana nebo Lucifera, které hrály v evropské tradici velkou roli – zejména v pozdním středověku a v novověku. Kromě toho se ovšem vyskytují i v lidovém náboženství, v pověrách a v pohádkách.
Ďábel v Bibli
V hebrejské Bibli čili Starém zákoně se slovo sátán vyskytuje v profánním právním významu „odpůrce, žalobce“ (například ) nebo „protivníka, nepřítele“ (například
a násl.). Na některých místech se ovšem objevuje jako žalobce před soudem Hospodinovým (např.
. Tuto představu rozvinula zejména kniha Jób, kde si Satan nejprve vyžádá Hospodinovo dovolení, aby mohl spravedlivého Jóba zkoušet ( ), pak se ale ukáže, že má nad ním téměř úplnou moc. Přesto i zde patří Satan mezi „syny Boží“ a jedná jen se svěřenou mocí. V závěru knihy Hospodin „ze smrště“ Jóbovi potvrdí svou svrchovanou moc a nakonec mu požehná ( ). Kromě toho se ve Starém zákoně připomínají přírodní božstva, jimž Izrael už nesmí obětovat. Kralická bible zde užívá slovo “ďáblové“, novější překlady „běsové“ (např. ). Deuterokanonická Kniha Moudrosti přisuzuje ďáblovi vinu za lidskou smrtelnost (Mdr 2,24) a spojuje tak ďábla s „hadem“, který svedl Evu v ráji. S ďáblem se pak spojují i jiná místa Starého zákona, i když se původně vztahovala na lidské nepřátele. Tak následující verše knihy Izajáš jsou sice výslovně určeny „babylonskému králi“, tradice je však také vztahovala na ďábla:
- Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit“. Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy! (
).
Nový zákon
V Novém zákoně se vyskytují slova „Ďábel“ i „Satan“ obvykle jako synonyma: v úryvku o Ježíšově pokušení na poušti užívá Marek slovo satan, ostatní evangelia slovo ďábel. Představuje zde „pokušení“, nebezpečnou lež, která člověka ohrožuje na životě. Proto také Ježíš slovem ďábel označuje své protivníky: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“. (
Stejně ostře odmítne i svého blízkého učedníka Petra, když se mu snaží rozmluvit myšlenku na smrt: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Podobně kárá Pavel kouzelníka Elymase: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ Jen zcela okrajově se v Novém zákoně zmiňuje pověst o pádu andělů a zápasu s ďáblem (
), jak ji obsahuje apokryfní Kniha Henoch.
Na dalších místech Nového zákona se satan chápe jako zosobněný nepřítel Boha i člověka, kterého však Bůh brzy zbaví moci nad světem a potrestá:
| „ | Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy. | “ |
-
| „ | A veliký Drak, ten dávný had, zvaný Ďábel a Satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ | “ |
Zejména tato místa měla pak velký vliv na apokalyptická a chiliastická hnutí ve středověku, včetně českého husitství.
Posedlost a exorcismus
I když je Ďábel v Bibli Bohu podřízen, vykonává zatím značnou moc: může se například "zmocnit člověka" (například už o králi Saulovi, ), takže je "posedlý". V Novém zákoně se tato představa vyskytuje na několika místech v evangeliích a v Knize skutků, kde Ježíš a pak i jeho učedníci tyto posedlé uzdravují a vyhánějí z nich Ďábla. Tento prastarý rituál vymítání čili exorcismu se i později v některých křesťanských církvích praktikoval a někde se praktikuje dodnes.
V islámu
V Koránu se postava „pomlouvače“ či „žalobce“ vyskytuje poměrně často, buď v souvislosti s pokušením, anebo s pekelným trestem. „A podobají se Satanovi, jenž říká člověku: Buď nevěřící! (...) A konec jich bude jedině v ohni pekelném a budou tam nesmrtelní.“ (Korán, Súra 100/59, 16n). Příběh Iblíse, jediného z andělů, kteří se odmítli poklonit Adamovi, líčí Súra 85/7: „Pravil Bůh: Odejdi odsud zahanben a zavržen! Však těmi, kdož následovat tě budou, já věru peklo naplním všemi“. Iblis potom svedl Adama a Evu k neposlušnosti a zavinil jejich potrestání. Pozdější islámská tradice vybudovala rozvinutou nauku o andělech, z nichž někteří se proti Bohu vzbouřili a „padli“.
Ďábel v romantismu
Romantismus jako reakce na osvícenský racionalismus vyhledával témata racionalisty potlačovaná, například city nebo divokou přírodu. Někteří romantici objevili také téma ďábla jako buřiče a rebela a začali věnovat pozornost jeho kouzlu. Už v Goethově Faustu vystupuje Mefisto jako zajímavá postava, na obrazech a kresbách se od poloviny 19. století objevují fantastická zobrazení ďábla (typicky s netopýřími křídly) a v básních i ve filmech je ďábel někdy předmětem obdivu (např. slavný film René Claira "Ďáblova krása", 1950).
V umění
- film
Označení pro ďábla
- ďábel a ďábelský – ve slovenštině diabol, španělštině el diabolo, angličtině diabolic (ďábelský)
- satan – používané v angličtině stejně jako v češtině a slovenštině (včetně zosobnělého satanáš)
- démon – v náboženství: zlý duch, ďábel
- belzebub nebo Belzebub – vládce pekel nebo obecně ďábel (řídčeji: zamračený, nevlídný člověk)
- antikrist – falešný prorok
- Adramelech – samarský ďábel
- Ahpuch – mayský ďábel
- Ahriman – mazdánský ďábel
- Asmodeus – hebrejský ďábel smyslnosti a přepychu, původně zvíře posledního soudu
- Baalberith – kanaánský Pán úmluv, později se z něj stal ďábel
- Balaam – hebrejský ďábel lakoty a chamtivosti
- Čemoš – moabitský bůh, později ďábel
- Dagon – filištínský mstivý ďábel moře
- Démogorgon – řecké jméno ďábla, které prý mělo zůstat smrtelníkům utajeno
- Drakula – rumunské jméno pro ďábla
- Gorgo – zdrobnělina Démogoron, řeckého jména pro ďábla
- Kojot – indiánský ďábel
- Lilith – hebrejská ďáblice, Adamova první žena a učitelka
- Loki – germánský ďábel
- Taus – jezidský ďábel
- Milkom – amonitský ďábel
- Moloch – fénický a kanaánský ďábel
- Naamah – hebrejská ďáblice svodů
- Nihasa – indiánský ďábel
- Pan – řecký bůh smyslnosti, později zapuzen do ďáblovy říše
- Pwcca – velšskésyrský ďábel, uctívaný v Damašku jméno pro Satana
- Rimmon – syrský ďábel, uctívaný v Damašku
- Samnu – středoasijský ďábel
- Sedit – indiánský ďábel
- Set (Seth) – egyptský ďábel/bůh tmy
- Tan-mo – čínská analogie ďábla, žádostivosti, touhy
- Thamuz – sumerský bůh, který byl později vypovězen do ďáblovy říše
- Tunrida – skandinávská ďáblice
- Typhon – řecká personifikace ďábla
Odkazy
Literatura
- Ottův slovník naučný, heslo Ďábel. Sv. 6, str. 841
- A. Novotný, Biblický slovník. Praha: Kalich 1956. Heslo Ďábel, str. 110n.
Související články
Externí odkazy
- (anglicky)
- Catholic encyclopedia, heslo Devil
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |