Lisabonská smlouva

Z Multimediaexpo.cz

Logo Lisabonské smlouvy
Soubor:Lisbon Treaty ratification progress.gif
Postup schvalování Lisabonské smlouvy:
16stránkový mandát Evropské rady z června 2007, podle kterého má Mezivládní konference vypracovat Lisabonskou smlouvu

Lisabonská smlouva (též Reformní smlouva) je mezinárodní smlouva, jejímž cílem je především reformovat instituce Evropské unie a její fungování. Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu („Ústavy EU“), odmítnuté referendy v Nizozemsku a Francii v roce 2005, má podle názoru příznivců prohlubování evropské integrace právě Lisabonská smlouva zajistit efektivní fungování Evropské unie do budoucna. Smlouva byla ratifikována všemi členskými státy EU a 1. prosince 2009 nabyla platnost [1] - první den měsíce následujícího po tom, co Česká republika uložila svou ratifikaci v Římě, k čemuž došlo dne 13. listopadu 2009.[2] Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu – která dosavadní smlouvy měla nahradit – má Lisabonská smlouva změnit stávající smlouvy, které v pozměněné podobě zůstávají dále v platnosti. Mnoho změn obsažených v neúspěšné Smlouvě o Ústavě pro Evropu však přejímá. Zásady Lisabonské smlouvy EU byly vypracovány v bilaterálních jednáních během německého předsednictví Evropské unie v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 22. června 2007, prodlouženého do ranních hodin soboty 23. června. Evropská rada dále udělila mandát Mezivládní konferenci k vypracování Lisabonské smlouvy, která měla být ratifikována do poloviny roku 2009. Komplikované bylo referendum v Irsku, kde Irové v prvním referendu, které se konalo 12. června 2008, Lisabonskou smlouvu odmítli. Irsko následně získalo od Evropské unie záruky a vypsalo referendum druhé, a to 2. října 2009. V tomto druhém referendu již Irové více než 2/3 hlasů Lisabonskou smlouvu schválili.[3] Lisabonská smlouva je předmětem časté kritiky, zejména v souvislosti s tím, že pokračuje v nastoleném trendu dalšího prohlubování integrace, přičemž např. dále omezuje v některých oblastech možnost států vetovat rozhodnutí v Radě EU.

Obsah

Lisabonská smlouva a Ústava EU

Lisabonská smlouva obsahuje dva články pozměňující:

Dále stanovuje, že na těchto dvou smlouvách je Evropská unie (EU) založena, že nahrazuje Evropské společenství (ES) a je jeho nástupkyní. Text mandátu také uvádí, že „všechna ustanovení Mezivládní konference z roku 2004 budou začleněna do těchto dvou smluv“, tedy to že Ústava EU, kterou tato Konference schválila, je jejich obsahem. Evropská unie má mít jednotnou právní subjektivitu, jak už navrhovala Ústava EU. Listina základních práv Evropské unie sice nemá být – na rozdíl od Ústavy EU – částí Lisabonské smlouvy, má však na základě nového znění čl. 6 Smlouvy o Evropské unii získat „stejnou právní sílu jako Smlouvy“, tzn. právní závaznost, s výjimkou Velké Británie, Polska a České republiky. Dochází též ke změně váhy jednotlivých států při hlasování v Radě. Jako kompromis – Velká Británie zprvu zcela odmítala Evropského ministra zahraničí navrženého Ústavou EU – má být tato funkce pojmenována „Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“. Na žádost Velké Británie má smlouva v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech některým členům umožnit pokračovat v další práci na určitém aktu, zatímco jiným umožní se jí neúčastnit. Označení „zákon“ EU a „rámcový zákon“ EU mají být vypuštěna, zůstat mají dosavadní označení „nařízení“, „směrnice“ a „rozhodnutí“. Na rozdíl od Ústavy EU neobsahuje Lisabonská smlouva žádnou zmínku o symbolech, jako vlajka nebo hymna. Vynechán byl rovněž pojem „Ústava“.

Průběh ratifikace - poslední a specifické případy

Ratifikace mezinárodních smluv Evropské Unie končí uložením příslušně podepsaných listin u italské vlády. Až v tento moment je smlouva danou zemí ratifikována.

Irsko

V Irsku se konala dvě referenda. V první referendu nebyla Lisabonská smlouva schválena. Druhé referendum v Irsku proběhlo 3. října 2009. Ve výsledku hlasovalo 67,1% Irů pro, proti bylo 32,9% hlasů. Voleb se zúčastnilo 58% oprávněných voličů. Polský prezident Lech Kaczyński, který si původně vymínil, že smlouvu podepíše až po irském referendu, ji podepsal krátce poté, 10. října 2009 [4]

Průběh ratifikace v České republice

  • 26. listopadu 2008 konstatoval Ústavní soud České republiky, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem země.[5]
  • 18. února 2009 Lisabonskou smlouvu schválila Poslanecká sněmovna ČR.[6]
  • 6. května 2009 smlouvu schválil Senát[7]
  • 29. září 2009 skupina senátorů převážně z ODS předložila Ústavnímu soudu další návrh na přezkoumání slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou.[8]
  • Prezident Václav Klaus pro podpis ratifikace vyžadoval výjimkou (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Bernd Posselt tuto aktivitu přivítal: „Klaus naší věci pomohl, protože se o nás, sudetských Němcích, a o rasistických Benešových dekretech diskutuje v celé Evropě tak jako nikdy předtím.“[9] Požadavku Evropská unie vyhověla tím, že přislíbila České republice stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a pro Polsko; Václav Klaus vyjádřil s tímto řešením uspokojení.
  • Ústavní soud České republiky zahájil jednání dne 27. října 2009, v odročeném jednání 3. listopadu 2009 ihned po 9. hodině konstatoval, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, že prezident musí smlouvu neodkladně podepsat.[10]
  • 3. listopadu 2009 v 15 hodin prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval.[11] Zároveň vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem“.[12]

Lisabonská smlouva a česká politická scéna

Prezident ČR Václav Klaus Lisabonskou smlouvu odmítal od počátku ratifikace do současnosti (2009). Koncem roku 2008 ale v interview s ČT prohlásil: „Já mohu nahlas opakovat jeden svůj výrok. Pokud by opravdu všichni se shodli, že lisabonská smlouva je takové zlaté ořechové pro Evropu, že být musí, že je jedna jediná osoba, která by ji chtěla zablokovat, a tou osobou je český prezident, tak toto já neudělám. To je všechno.“[13] Všechny české parlamentní politické strany v roce 2009 s výjimkou KSČM Lisabonskou smlouvu více či méně podporovaly. ČSSD - Lisabonskou smlouvu podporovala, ačkoli by ráda referendum, v prosinci 2008 a lednu 2009 výrazně tlačila na její schválení. KDU-ČSL a Strana zelených smlouvu obecně podporovaly. SZ žádala urychlené schválení a ratifikaci smlouvy ještě před 1. lednem 2009, kdy Česká republika začala předsedat Evropské unii.[14] KSČM - vyžadovala, aby se o Lisabonské smlouvě hlasovalo v referendu. ODS - Předseda strany Mirek Topolánek schválení smlouvy podporoval. Velká část ODS však souhlasila s odmítavým názorem prezidenta České republiky Václava Klause. Senát ČR rovněž podal v dubnu 2008 k ústavnímu soudu ČR několik dotazů týkajících se Lisabonské smlouvy a jejího možného rozporu s ústavou ČR. Dne 26.10.2008 Ústavního soudu jednomyslným rozhodnutím všech jeho soudců shledal, že v podaných dotazech k Lisabonské smlouvě nenašel rozporu s Ústavou ČR, ačkoliv také podotkl, že neposuzoval Lisabonskou smlouvu jako celek, nýbrž pouze ty její části, proti kterým směřovala uplatněná argumentace. Na konci ledna 2009 se někteří senátoři ODS nechali slyšet, že podají další dotazy k Ústavnímu soudu ČR.

Kritika

Kritici smlouvy namítají, že smlouva představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU. Za pravdu jim dává vyjádření jednoho z hlavních aktérů vzniku smlouvy Valéryho Giscarda d'Estainga, který tuto skutečnost otevřeně přiznává.[15][16][17] Kritici tvrdí, že schválení smlouvy by vedlo k výraznému omezení suverenity jednotlivých členů EU v podobě přesunu kompetencí národních parlamentů na orgány EU.[18][19] Podle Lisabonské smlouvy bude při hlasování v Radě platit tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU. Podle kritiků tak budou moci čtyři velké země EU (Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim bude stačit podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí. V dějinách západní Evropy je bezprecedentní i fakt, že Lisabonská smlouva definuje několik mechanismů, které dávají EU možnost získávat nové pravomoce a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace.[20] Příkladem je zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. obecná přechodová klauzule (passerelle), svým sedmým odstavcem umožňuje Evropské radě, aby dále zvětšovala počet oblastí, kde se v Radě rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tomuto rozšíření však může zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdržení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas (viz třetí pododstavec odstavce 7 článku 48 Smlouvy o Evropské Unii).[21] LS dále rozšiřuje tzv. „doložku flexibility“ (dnes čl. 308 SES), která umožňuje Radě přijmout jednomyslně vhodná opatření k dosažení cílů Společenství i v případě, že Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc. Podle Smlouvy z Nice tato možnost platí pouze pro dosažení cíle v rámci společného trhu, nově má platit i pro ostatní cíle Unie.

Související články

Reference

  1. ↑ http://europa.eu/lisbon_treaty/index_en.htm
  2. ↑ České podpisy Lisabonské smlouvy skončily v římské zácpě. [online]. Novinky.cz, 2009-11-13, [cit. 0200-11-16]. Dostupné online.  
  3. ↑ Irové přijali Lisabon velkou většinou [online]. Novinky.cz, [cit. 2009-10-03]. Dostupné online.  
  4. ↑ http://www.ct24.cz/lisabonska-smlouva/69268-cesti-politici-ratifikaci-v-polsku-vitaji/.
  5. ↑ ČR smí pokračovat v ratifikaci lisabonské smlouvy.
  6. ↑ Sněmovna schválila lisabonskou smlouvu
  7. ↑ Senát schválil lisabonskou smlouvu.
  8. ↑ Senátoři předložili nový návrh na ústavní přezkum Lisabonu.
  9. ↑ Adam B. Bartoš: Posselt zlehčuje Klausovy obavy o Sudety, ale doma mluví jinak, iDnes.cz, 29. 10. 2009
  10. ↑ ČR smí pokračovat v ratifikaci lisabonské smlouvy.
  11. ↑ Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu
  12. ↑ DOKUMENT: Prezident Klaus vysvětluje, proč podepsal Lisabon, iDnes.cz, 3. 11. 2009, prohlášení prezidenta Václava Klause
  13. ↑ Václav Klaus ve zprávě ČTK: Klaus: Lisabonská smlouva změní postavení ČR, 25. 11. 2008, České noviny, zpravodajský server ČTK
  14. ↑ Kateřina Jacques k projednávání Lisabonské smlouvy
  15. ↑ Valéry Giscard d'Estaing: The EU Treaty is the same as the Constitution, Indepondent, 30. 10. 2007, dostupné online.
  16. ↑ EU treaty is a constitution, says Giscard d'Estaing, Ben Russell, Independent, 30. 10. 2008, dostupné online
  17. ↑ Giscard: EU Treaty is the constitution rewritten, Ben Helm, Telegraph, 30. 10. 2007, dostupné online
  18. ↑ T. Břicháček: Deset nejtěžších hříchů Lisabonské smlouvy
  19. ↑ Ladislav Jakl: Lisabonská smlouva tuneluje naši suverenitu
  20. ↑ http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=KO4l54HvOCa4
  21. ↑ Změny smlouvy o Evropské unii a smlouvy o založení Evropského společenství, Úřední věstník Evropské unie, 17. 12. 2007

Externí odkazy

Audiovizuální dokumenty



Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Lisabonsk%C3%A1_smlouva“