Křesťanství

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 17. 7. 2015, 14:15

Křesťanství (ze slova křesťan < lat. christianus < řec. χριστóς, christos pomazaný čili Mesiáš) je monoteistické, univerzální, historické (založené) a misijní náboženství. Křesťanství vzniklo ze židovství na území Palestiny, když stoupenci popraveného proroka a kazatele Ježíše z Nazareta přijali jako očekávaného zachránce, Mesiáše (tj. Krista). Ježíšovo působení a počátky křesťanství zachycuje Nový zákon, mladší část křesťanské Bible.

Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž křtem a osobním přijetím určitého vyznání víry (nauky) a životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna, uznávají křest a další svátosti, věří v možnost odpuštění hříchů a spásy a očekávají druhý příchod Kristův. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní smrti, přináší mu odpuštění a smíření s Bohem. Křesťané věří, že Bůh Ježíše po jeho smrti vzkřísil k životu a že Ježíš nadále zůstává se svým lidem, církví, až do konce světa.

Křesťané tvoří církev, která je však rozdělena: většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke katolické církvi, pravoslavné církvi, nebo k některé z církví vzešlých z protestantské reformace. Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím.

Charakteristika křesťanství

Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně, musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.

Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.

Pojem „křesťantství“ (řecky χριστιανισμός christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106) a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“.

Ježíšovo působení

Křesťanství vyrostlo z nepříliš dlouhého veřejného působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30. Ježíš pocházel z řemeslnické rodiny z galilejského venkova a v dospělém věku začal působit jako pocestný kazatel, který též uzdravoval nemocné a postupně kolem sebe shromáždil skupinu přívrženců, kteří jej následovali a pomáhali mu. Jádro Ježíšových přívrženců tvořilo „dvanáct“ učedníků, později nazvaných apoštolové, kteří po Ježíšově smrti zaujali důležité místo ve vznikajícím křesťanském hnutí.

I když je Ježíš zakladatelem křesťanství, sám se snažil o podstatnou reformu židovství. Kázal, že se blíží dějinný zvrat, v němž bude nastoleno boží království a všichni se na to musí připravit. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobovém smyslu přísnějšího plnění náboženských předpisů, ale jako celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, smíření a účinnou lásku k Bohu i k druhým lidem. V blahoslavenstvích představoval Ježíš boží království jako naději chudých, truchlících, pronásledovaných, v podobenstvích (metaforických příbězích) ukazoval praktické stránky tohoto království a charismatickým léčitelstvím demonstroval jeho záchrannou moc.

Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 cestou do hlavního judského města Jeruzaléma na židovské svátky Pesach, Velikonoce. Vstup do posvátného města judských králů uspořádal podle Zachariášova proroctví jako triumfální vjezd očekávaného Mesiáše. Jeho vystupování však náboženské i politické autority vyhodnotily jako podvratné a Ježíš byl brzy zadržen, odsouzen a popraven ukřižováním. Podle evangelií ho však Bůh vzkřísil a Ježíšovi žáci se s ním několikrát setkali.

Vznik církve

Ti, kdo v Ježíše jako Krista uvěřili, se od začátku scházeli a sdružovali ve sborech, pro něž přijali běžné řecké označení ekklésiá, veřejné shromáždění. O vnitřním uspořádání prvních církevních obcí a o jejich vzájemných vztazích se dozvídáme zejména z listů apoštola Pavla a z popisu jeho působení v knize Skutků apoštolů. Do jaké míry se o vznik církve přičinil právě Pavel je dodnes předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení.

První generace křesťanů předávala svou víru pouze ústním podáním. Křesťanství se však – především díky odvážné misijní činnosti Pavla z Tarsu - šířilo i do vzdálených míst a přitom si chtělo udržet jistou názorovou i praktickou jednotu. Z toho vznikla potřeba jednak uchovávat příležitostné spisy (listy), jednak zachytit Ježíšovo působení písemně. Tak vznikl Nový zákon, který obsahuje čtyři evangelia, zprávy o Ježíšově působení, sepsané zřejmě mezi lety 60 a 90, Skutky apoštolů s vylíčením počátků křesťanské církve, listy apoštola Pavla a dalších a konečně Apokalypsa, Zjevení Janovo.

Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi, zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe. Centrum křesťanství se také jeho vlivem přesunulo do Říma a společným jazykem křesťanů se stala řečtina a později latina. Přes toto oddělení zůstalo křesťanství s judaismem spjato společnou vírou v jednoho Boha, uznáním a přijetím židovské bible (Starý zákon), navázáním na historii Izraele, na jeho mravní postoje; také křesťanská liturgie se vyvinula z tradice židovské synagogální bohoslužby.

Dějiny

Starověk

V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili apologeti (řecky apologia obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti. Roku 313 edikt milánský císaře Konstantina zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce Theodosius I. je roku 380 prohlásil za státní náboženství.

Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné vyznání víry (krédo) a nauka dogma a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější biskupové, teologové a filosofové se snažili na církevních koncilech přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech církevních Otců (patristika) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na východní (řecké) a západní (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního rozchodu roku 1054.

Středověk

Západní část římské říše mezitím rozbili barbarští nájezdníci a obnovy města Říma se ujali jeho biskupové, papežové (Lev I. Veliký, Řehoř Veliký)); odtud se datuje jejich vláda nad městem a střední Itálií (Církevní stát). Osvícení biskupové a především křesťanské kláštery se snažili uchovávat zbytky antické kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o jistou míru církevní nezávislosti na panovnících. Křesťanské misie zasahují do dalších částí Evropy a když franský panovník Karel Veliký koncem 8. století zakládá novou říši, opírá se o západní církev.

V 9. století přišlo křesťanství i do našich zemí a západní iroskotská misie se zde setkala s východní misií svatých Cyrila a Metoděje, vyslanců daleko vyspělejšího centra východního křesťanství. Z Byzance se křesťanství dostalo i do východní Evropy a do Ruska, západní misie dosáhla až do Skandinávie. Počátkem 10. století došlo ve Francii k významné reformě klášterů (clunyjská reforma), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou reformou i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach středověké Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první univerzity (Bologna 1080?) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli právo.

Když ani po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že Jeruzalém je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do tak zvaných křížových výprav. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Účastníci však získali nový rozhled i sebevědomí a do evropské politiky tak poprvé vstoupil i český král Vladislav II. Zároveň probíhal tak zvaný boj o investituru, zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství (Canossa 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula.

Kulturní i hospodářský vzestup západní Evropy posílil moc i sebevědomí panovníků, zároveň ale sílila i kritika bohatství a moci církve. Hnutí za křesťanskou opravdovost a chudobu ještě zachytily tzv. žebravé řády (dominikáni, františkáni), ve 14. století však dochází k prvním povstáním nespokojenců. Kritikové církve se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni (William Ockham, John Wycliffe). Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v Avignonu, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v Kostnici a v Basileji sice papežský rozkol odstranily, snahy konciliaristů o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou byzantskou říši ohrozili v 15. století turečtí nájezdníci a byzantští zástupci sjednali ve Florencii smír s římskou církví. Ostatní východní patriarchové však smír neuznali a roku 1453 Byzanc padla; za její pokračovatele se o sto let později prohlásili ruští carové. Ani západní církev nežila v klidu. Vypjatá osobní zbožnost pozdního středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo husitství v Čechách nebo Savonarolův režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest německého mnicha a teologa Martina Luthera (1521) a jeho odmítnutí Římem vedy k dalšímu rozdělení křesťanství.

Reformace a novověk

Luther se především postavil proti zbytnělé náboženské praxi církve, vyzvedl odpovědnost každého člověka a závaznost evangelia a zdůraznil, že jediná naděje křesťana je boží milost. Křesťan má zejména žít podle evangelia a podle rady apoštola Pavla se nesmí protivit světské vrchnosti; ta naopak nesmí zasahovat do věcí víry. Luther nově přeložil bibli do němčiny a zahájil tak vlnu nových překladů a čtení bible, odmítl autoritu papeže, kláštery a kněžský celibát a omezil svátosti na křest a večeři Páně. Lutherovu reformaci dále radikalizoval Jean Calvin a řada teologů nově formulovala základy křesťanského učení, a to formou katechismu pro všechny.

Reformace výrazně proměnila evropské společnosti. Zdůraznila mravní stránku křesťanství, oslabila rozdíl mezi kněžími a laiky, kterým uložila četbu bible a podpořila tak potřebu obecné vzdělanosti. Církve začaly užívat i při bohoslužbě národní jazyky a staly se tak součástmi národních společnosti. Jejich majetek byl do značné míry převeden na jiné účely a mnozí panovníci využili této příležitosti, aby se zbavili církevní opozice, případně rozšířili svoji moc. Kalvínova reformace, úspěšná v bohatých a převážně městských společnostech, zavedla přísné mravy včetně veřejného dohledu, na druhé straně podpořila samostatnost a svobodu jednotlivců a stala se kolébkou moderních demokracií.

Katolická odpověď, katolická reformace nebo protireformace, jak ji formuloval Tridentský koncil a prosazovalo zejména Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité), znamenala utužení církevní nauky i jednoty a posílila postavení papežů. Postarala se o nové vydání latinské bible, předepsala povinné vzdělávání kněží, vydala srozumitelné učebnice křesťanství (katechismy) a zavedla jednotnou latinskou liturgii. Součástí byla i reforma kalendáře (gregoriánský kalendář).

Přes snahu řady vzdělanců o zprostředkování (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin) i politické úsilí císařů vedla ostrá stanoviska obou stran v hluboce křesťanské Evropě k dlouhotrvajícím a krvavým konfliktům, kde se politické zájmy často kryly náboženskými. Selské války v Německu, pronásledování jinověrců, občanská válka ve Francii a v Anglii a zejména Třicetiletá válka ve střední Evropě přinesly obrovské utrpení a ztráty a silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i náboženství vůbec.

Další vývoj křesťanství se v jednotlivých zemích značně lišil, společným hnutím byl obrat k osobní a vnitřní zbožnosti v pietismu, bohatá lidová barokní zbožnost a na druhé straně příklon vzdělaných lidí k racionalismu v 17. století, k deismu a osvícenství v 18. století. Misijní činnost v mimoevropských zemích rozvíjela katolická církev od 16. století, protestantské církve o něco později. Přes různé vnější úspěchy se od poloviny 19. století křesťanské církve ocitají v defenzivě a čelí jednak ostré kritice vzdělanců, jednak faktickému odcizování lidových, hlavně dělnických vrstev.

Učení

Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Existuje pouze jeden Bůh, který je věčný a neviditelný, Bůh však existuje ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství. Bůh však vstupuje do dějin: celý vesmír je jeho dílem, a všichni lidé od něho dostávají dar života. Ve světě není nic jiného, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.

Člověk však narušil původní harmonický vztah s Bohem, zhřešil a propadl smrti. Bůh však nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti. Tímto vykupitelem je podle křesťanů Ježíš, v než se Bůh sám stal člověkem (vtělení). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení, a vysvobodil ho z otroctví hříchu a smrti. Ježíše však Bůh po třech dnech vzkřísil k životu a Ježíš tak zůstává se svou církví až do konce světa.

Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích (farnosti, obce, sbory atd.), patří však zároveň do jedné církve. I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že je jim uloženo, aby církev byla jedna (viz též ekumenismus). Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu, proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii.

Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.

Morálka a etika

Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova horská řeč a blahoslavenství. Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu. Zdánlivě prosté nároky Mojžíšova Desatera přikázání jsou v Ježíšově výkladu prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno.

Náboženská praxe

Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že se člověk stává křesťanem přijetím křtu jako viditelného znamení odpuštění a vykoupení v Ježíši Kristu. Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Jádrem a vrcholem křesťanské bohoslužby je slavení eucharistie, připomínka či obnovení Večeře Páně, kterou většina křesťanů chápe jako svátost, tedy viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti. Svátostí je ve většině křesťanských církví také manželství, v katolických a pravoslavných církvích i kněžské svěcení, svátost smíření, biřmování a svátost nemocných.

Kromě toho se křesťané podílejí na mnoha dalších náboženských činnostech, jako jsou společné modlitby, pouti a zejména charitativní činnost, kterou často jako první zavedly řeholní řády. Nemocnice, útulky pro sirotky, pro staré a opuštěné lidi, pro lidi různě postižené byly v Evropě dlouho doménou církevních organizací a sdružení a také organizované školství bylo dlouho spojeno s církvemi. Zejména v katolických a pravoslavných zemích církve podporovaly také umění, proto je velká část výtvarných i hudebních děl věnována náboženským tématům.

Symboly

Řecké symbolon i latinské symbolum ve významu "shrnutí" znamenají vyznání víry, krédo, stručné shrnutí obsahu křesťanské víry. Nejznámější je Apoštolské a Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry, obojí z 5. až 6. století, z reformačních Augsburské vyznání a Česká konfese.

Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus a zároveň znamená naději na vzkříšení. Velmi starým symbolem je ryba, protože řecké slovo ἰχθύς ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (Iésús Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako "počátek i konec" přirovnává kniha Zjevení, Kristův monogram XP nebo IHS (z řeckého IΗΣΟΥΣ, Iésús), beránek, kalich a mnoho dalších.

Dnešní situace

Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, počet křesťanů přitom roste asi o 2 procenta ročně, tedy zhruba stejně jako celosvětová populace. V absolutních počtech je tak křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství v absolutních počtech, v procentuálním přírůstku se řadí až za islám. Křesťanství není rozšířeno ve všech světadílech stejně, ale mezi náboženstvími tří kontinentů přesto dominuje (Amerika, Evropa, Austrálie), v Africe je pak jeho zastoupení zhruba stejné jako u islámu. Nepříliš početnou náboženskou menšinu tvoří křesťané v Asii, s výjimkou Jižní Koreje a Filipín.

Křesťanské církve

Většina křesťanů patří k jednomu ze tří hlavních směrů: západní katolictví, východní pravoslaví a protestantství, vzniklé z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Zatímco starší církve (katolické a pravoslavné) se chápou jako nezbytné zprostředkování mezi Bohem a člověkem, řada protestantských církví se chápe jako sdružení věřících, kteří tvoří místní sbory. První z nich jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem (papež), nebo ve velkých obvykle územních patriarchátech (pravoslaví). Protestantské církve se dělí na církve episkopální (anglikáni, luteráni), kde je větší skupina místních církví podřízena biskupovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Většina protestantských církví je organizována podle národních států.

S tímto rozlišením souvisí i odlišné chápání církevní služby. V katolických a pravoslavných církvích se povolání kněží, biskupů a případně řeholníků (mnichů a řeholnic) považuje za celoživotní, u kněží založené na zvláštním svěcení, případně spojené s požadavkem celibátu (biskupové a mniši, v římskokatolické církvi i kněží). V protestantských církvích se sice obvykle také vyžaduje zvláštní vzdělání a ordinace, kazatele nebo duchovní si však jednotlivé sbory samy vybírají a jejich služba může být i dočasná. Ve většině protestantských církví mohou církevní službu vykonávat i ženy. Zejména v USA je mnoho tak zvaných svobodných církví (free church), což jsou zcela samostatné místní sbory bez dalších organizačních vazeb.

Odkazy

Související články

• Ježíš Kristus
• Duch svatý
• Křesťanství v Česku
• Bible
• Církev
• Dějiny církve
• Láska v křesťanství

Literatura

• BROWN, Raymond E.. Ježíš v pohledu Nového zákona : úvod do christologie. Překlad Jan a Vladimír Roskovcovi. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-228-4.
• FILIPI, Pavel. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-58-5.
• FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. ISBN 80-85959-35-6.
• KROLL, Gerhard. Po stopách Ježíšových. Překlad Vladimír Petkevič. Praha : Zvon, 1995. ISBN 80-7113-110-5.
• KÜNG, Hans. Být křesťanem : křesťanská výzva. Překlad Stanislav Štýs. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-76-3.
• NEUNER, Peter. Laici a klérus? : společenství Božího lidu. Překlad Jan Spousta. Praha : Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-141-5.
• PAWLOWSKY, Peter. Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí. Překlad Jan Sokol. Praha : Vyšehrad, 1995.
• RATZINGER, Joseph. Úvod do křesťanství. Překlad Vratislav Slezák. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-7195-012-7.
• SOKOL, Jan. Člověk a náboženství. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7176-886-4.
• TRILLING, Wolfgang. Hledání historického Ježíše / Wolfgang Trilling. Překlad Jindřich Slabý. Praha : Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-132-6.
• VOUGA, François. Dějiny raného křesťanství. Překlad Josef Štochl. Praha-Brno : Vyšehrad; Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-22-4.
• Novozákonní apokryfy. I, Neznámá evangelia (uspořádali Jan A. Dus, Petr Pokorný). Překlad Jaroslav Brož ... et al.. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8.

Externí odkazy

• Křesťanství.cz
• Svědectví o křesťanském životě dnes
• Rozhovor o křesťanství s Markem Ebenem
• Deset vyznání
• Rozdíl mezi křesťanstvím a filozofií
• Úvahy o křesťanství
• Anežka–úvod do křesťanství