V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Vladimír Šatava

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu „{{DEFAULTSORT:|“ textem „{{DEFAULTSORT:“)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 30. 6. 2013, 13:13

Vladimír Šatava (* 19. července 1922, Praha) je profesorem chemie, který na katedře silikátů Vysoké školy chemicko-technologické v Praze vychoval několik generací českých silikátníků.

Obsah

Život

Dětství a reálka

Narodil se jako prvorozený syn čs. legionáře (který se z Ruska vrátil přes Vladivostok do Prahy) Václava Šatavy (1890-1972), rodáka z Vevčic na Znojemsku a Marie Králové (1892-1983), dcery tesaře, který pomáhal stavět výstaviště pro Jubilejní výstavu 1891 a bydlel v blízkosti Císařského mlýna v Bubenči. V souvislosti s narozením dalšího syna Václava (1926-2007) se rodina odstěhovala nejprve do blízkosti nádraží Praha-Dejvice a poté (1930) na Hanspaulku, kde Vladimír dokončil obecnou školu a odkud dojížděl (od r. 1933) na Malou Stranu do osmileté reálky. Reálku ukončil maturitou v roce 1940, kdy už bydlel s rodiči do Bubenči v Bendlově (dnešní Raisově) ulici. Za normálních okolností by se přihlásil na vysokou školu, ale všechny české vysoké školy byly z rozhodnutí německých okupantů od listopadu 1939 uzavřeny. Nastoupil tedy jako volontér (cosi jako „brigádník“ - nízký plat 300 K měsíčně, a žádný nárok na zaměstnanecké výhody) v papírně situované v Císařském mlýně a vlastněné českým Němcem Kubelkou.

Studia, praxe a vojna

V roce 1941 byl Vladimír přijat do dvouletého „abiturientského kurzu“ při chemické průmyslovce v Betlémské ulici, který v roce 1943 úspěšně dokončil. Při studiu se spřátelil se svým spolužákem Jiřím Bártou (1920-2005, synem profesora Rudolfa Bárty), který bydlel v Dejvicích (na dnešní ulici Čs. armády), a po ukončení kurzu si spolu s ním našel místo v Ústavu biochemie, který sídlil v budově Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství (jako součásti ČVUT) v Dejvicích čp. 1905. V roce 1944 se Vladimír ve Vysokém nad Jizerou, kam si zajel zalyžovat, seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Svobodovou (nar. 31. 12. 1925 v Poznani, kde její otec byl zaměstnancem čs. velvyslanectví), která, jak se ukázalo, bydlela s rodiči v Dejvicích (dnes Jugoslávských partyzánů) nedaleko bytu Šatavových. Na konci roku 1944 byli otec a synové Šatavovi zatčeni Gestapem, protože mladší Vladimírův bratr Václav našel ve Stromovce revolver, který přenechal svému kamarádovi, a ten z něj doma zkoušel střílet. Václav byl odsouzen k pěti letům vězení, zatímco Vladimír a jeho otec byli po třech měsících pobytu na Pankráci propuštěni (na začátku roku 1945). S osvobozením republiky v květnu 1945 nakonec skončilo i Václavovo věznění. Po válce, v září 1945, byly otevřeny české vysoké školy a Vladimír nastoupil studia na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství, která byla tehdy součástí ČVUT a sídlila v Dejvicích. Dobrá kvalita výuky v abiturientském kurzu a praxe z biochemického ústavu ve spojení s osobním nadáním a pílí umožnily, že Vladimír již na jaře 1947 získal titul inženýra chemie a poté nastoupil jako vedoucí laboratoře Sociálně zdravotnické poradny pro žlázy s vnitřní sekrecí při Universitní nemocnici v Praze II. Jako hotový inženýr se stálým platem pak požádal rodiče Svobodovy o ruku Jarmily a 2. února 1948 se s ní oženil. V květnu 1948 byl povolán k vojenské službě do Liberce a posléze do Litoměřic, kde prodělával jako vojín jakýsi výcvik, ale již po dvou měsících (v červenci 1948) se vrátil (na vlastní žádost) do civilu.

Asistent a docent

V září 1948 nastoupil jako asistent na katedru silikátů, jejímž šéfem byl profesor Rudolf Bárta – otec Jiřího Bárty. Vladimír se zpočátku věnoval problematice jílů a iontové výměny a připravoval na toto téma svou doktorskou disertaci – v roce 1949 získal titul doktora technických věd. Bárta brzy odjel do Spojených států, odkud přivezl spoustu knih (a učebnic) důležitých pro moderní studium silikátové chemie a technologie. Ještě před osamostatněním VŠChT ze svazku ČVUT (1952) začal v roce 1951 Šatava přednášet nový předmět „Teoretické základy technologie silikátů“. Čím zdařilejší byly Šatavovy přednášky „Teoretických základů“, které vychovaly generace československých silikátníků, tím kyselejší byl postoj perspektivních komunistických kádrů k Šatavovi, který vždy dával najevo svůj nezájem o komunistickou ideologii a politiku Mírná politická obleva po skončení stalinismu dovolila profesoru Bártovi založit v roce 1956 vědecký časopis Silikáty (první ročník vycházel od r. 1957) a Šatava se stal (na 11 let) jeho výkonným redaktorem. Rok na to (1957) obhájil Vladimír Šatava titul kandidáta věd (CSc. zavedený vládním nařízením v roce 1953). Docentem byl Vladimír Šatava jmenován teprve v roce 1961. Tehdejší rektor Vladimír Maděra jej jmenoval docentem, a to bez habilitace, aby mohl i nadále přednášet svůj předmět, a aby (jak tehdy rektor zdůvodnil) "perspektivním soudruhům" zbylo více času na přípravu jejich habilitací. V témž roce jmenoval rektor Maděra Šatavu proděkanem (fakulty anorganické technologie). V roce 1962, když vznikla Společná laboratoř pro chemii a technologii silikátů ČSAV a VŠChT v Praze, stal se Šatava jejím externím vedoucím (přitom zůstal ve svých funkcích na VŠChT), a to až do roku 1974. V roce 1965 vydalo SNTL Šatavův „Úvod do fyzikální chemie silikátů“ (podle této knihy se vyučoval předmět Fyzikální chemie silikátů na SVŠT v Bratislavě ještě v 80. letech) a v roce 1968 obhájil Šatava velký doktorát (D.Sc.).

Profesor

V době normalizace (po roce 1969) se komunistická nechuť k Šatavovi obnovila, ale mezi lidmi, které si bolševičtí normalizátoři vybrali jako své kádry, byl i Šatavův žák Josef Matoušek (1939), který si vymínil, že se nemůže stát vysokoškolským profesorem dříve než jeho učitel Vladimír Šatava. Tehdejší rektor Jiří Mostecký na to přistoupil (a prosadil to na ministerstvu i ve stranických orgánech), a tak se konečně nestraník Šatava stal, i v době tuhé normalizace (1982) vysokoškolským profesorem. V té době (od r. 1978) již Šatava přednášel další nový předmět „Fyzika pevných látek“ a v jeho osobním hodnocení se uvádí, že vedle řady diplomantů vyškolil 17 vědeckých aspirantů (z toho 6 zahraničních) a že publikoval 91 původních vědeckých prací (z toho 26 v zahraničních časopisech), 22 přehledných referátů a 5 knih (vedle desítky skript). V roce 2003 byla oceněna jeho pedagogická a vědecká práce medailí Josefa Hlávky, určenou nestorům a zakladatelským osobnostem české vědy a umění.

Dílo

Dílo Vladimíra Šatavy je velmi rozsáhlé a zahrnuje více než stovku vědeckých a odborných článků, desítky přehledných referátů a více než desítku skript a odborných knih, z nichž nejvýznamnější je „Úvod do fyzikální chemie silikátů“ (1965) a „Fyzikální chemie silikátů I.“ (1986). Jeho publikace jsou věnovány celému spektru úloh materiálové vědy, počínaje konstrukcí laboratorních zařízení (pro termickou analýzu, pro studium reologie aj.) po zpracování experimentálních dat (např. vyhodnocování termogravimetrických křivek) a optimalizace technologií. Jeho hlavními oblastmi studia byla a) problematika jílů a silikátových koloidních soustav (cca 20 publikací), b) termická analýza a tepelné rozklady pevných látek (cca 30 publikací), ale zejména c) problematika maltovin (zejména na bázi sádry) a mechanismů jejich tvrdnutí (cca 50 publikací). Když se skončilo období jeho pedagogického působení na VŠCHT Praha (v 90. letech) věnoval se dále silikátovým materiálům - například problematice přípravy a užití leucitu (tektosilikátu se složením KAlSi2O6 - 6 publikací z let 2003-2005) - a podobné problematice se věnuje dosud.

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Vladim%C3%ADr_%C5%A0atava“