Srbsko

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 20. 9. 2018, 08:08

Srbsko
Republika Srbsko
Република Србија
Srbská vlajka   Státní znak Srbska
Srbská hymna – Bože Pravde
Samo sloga Srbina spasava
Geografie
Hlavní město:	Bělehrad
Rozloha:	88 361 (115. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Đaravica (2656 m n.m.)
Časové pásmo:	+1
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	7 950 000 (78. na světě)
Hustota zalidnění:	103 (. na světě)
HDI:	0,821 (vysoký)
Jazyk:	srbština, srbochorvatština (diskutabilní)
Náboženství:	pravoslaví, islám
Státní útvar
Státní zřízení:	republika
Měna:	srbský dinár (RSD)
HDP/obyvatel:	4 220 USD (2004)
Mezinárodní identifikace
MPZ:	SRB
Telefonní předvolba:	+381
Národní TLD:	.rs

Srbsko (srbsky: Србија, Srbija) je republika v centru Balkánského poloostrova. Hlavním městem je Bělehrad. Jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006 po rozpadu soustátí Srbsko a Černá Hora, kdy Černohorci rozhodli těsnou většinou pro vystoupení ze společného státu v referendu konaném 21. května 2006. Dne 17. února 2008 pak došlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti provincie Kosovo, což vedlo k napětí na mezinárodním i vnitropolitickém poli. Srbsko sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu s Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou, Albánií nebo mezinárodně plně neuznaným Kosovem na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Srbska

Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Ze státotvorného hlediska jsou Srbové mezi posledními národy na Balkáně, kteří vytvořili organizované společenství, neboli stát.

Středověk

Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a dalších evropských, ale i asijských států se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji celé srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá.

Během 6. století do oblasti přišli Slované (Srbové). Působil zde silný vliv Východořímské říše, a tak se zde uchytilo pravoslaví. V polovině 10. století vzniklo první království v Rašce, kterému vládl Časlav Klonimirović. Za vlády cara Dušana Velikého (1331 – 1355) byla většina Balkánu ovládaná Srbskem. Po bitvě na Kosově poli v roce 1389 se Srbsko postupně dostávalo pod nadvládu Osmanské říše.

Nezávislost

Po řadě povstání Srbsko v roce 1878 získalo samostatnost (Bělehrad už 1867). V roce 1912 se Srbsko zúčastnilo první balkánské války spolu s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedením prince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, a Srbsko dosáhlo rozšíření svého území o většinu Kosova a část Makedonie. V roce 1914 byl v Sarajevu srbskými nacionalisty proveden atentát na Františka Ferdinanda d'Este a po vypršení ultimáta 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku.

První světová válka

Atentát na Ferdinanda d'Este, jehož hlavními pachateli byli mladí srbští nacionalisté z Bosny, postavil Srbsko do obtížné situace. Rakousko-Uhersko vyvolalo ostrou kampaň proti Srbsku a proti Srbům žijících na území monarchie. Srbští politici se snažili vyvrátit obvinění a proto atentát ostře odsoudili. Válce se však nevyhnuli. Válku proti habsburské monarchii ze začátku Srbsko s pomocí černohorských vojáků vedlo. V roce 1914 však nastal zlom ve kterém Rakousko-Uhersko 6. listopadu zaútočilo na celé frontě a srbská armáda se prakticky zhroutila. Už 3. prosince však armáda pod vedením generála Živojina Mišiće. vyrazila do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řece Kolubaře zakolísala a rozpadla se. Tím byl osvobozen Bělehrad, který byl pod nadvládou Habsburků pouze 13 dní. Srbové se tak stali středem obdivu spojenců ze západu i z východu, hlavně díky poražení silné armády. Tento úspěch byl však později nahrazen velikou ztrátou. Bulhaři zabrali většinu území Makedonie a Němci s Rakušany plánovali opětovný útok. Do čela armády byl tedy opět dosazen generál Živojin Mišić. Ten zatlačil bulharská vojska, která Makedonii později opět zabrala. Srbsko se tak rozdělilo na dvě oblasti. Jedna (severní) byla okupována Rakouskem-Uherskem a jižní část byla naopak pod bulharským vedením. Bulharsko se naopak od habsburské říše snažilo Srbsko kompletně zlikvidovat a tak na okupovaném území začala silná bulharizace, ničení dokumentů a knih v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách. V letech 1917-1918 se armáda Srbska a dalších spojenců dostala do vedení a porazila nepřátelské státy. Po válce se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Po skončení první světové války se Srbsko stalo součástí Království SHS. Srbsko bylo tedy centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova. Bělehrad se i přesto nezařadil mezi metropole nejmocnějších zemí Evropy. Spojení těchto jihoslovanských národů se uskutečnil po vzoru sjednocení Itálie nebo Německa a politici se snažili zformovat jednotný jugoslávský národ. Problém, ale nastal hlavně v Makedonii, když byli Makedonci považováni za srbský národ. Proto se velká část Makedonců přihlásila k bulharské národnosti a radikální část těchto Makedonců začala podporovat různé ozbrojené probulharské spolky. Srbové se snažili Makedonské obyvatelstvo srbizovat, a tak na území dnešní Republiky Makedonie posílali srbské kolonisty. Tím začíná srbský nacionalismus, který je neodmyslitelnou součástí dějin celého království a i moderní Jugoslávie. Problémy byly i na území Kosova s Albánci a v Bosně a Hercegovině s Bosňáky. Mezinárodní problémy mělo království hlavně s Maďarskem (spor o Vojvodinu), s Bulharskem (poválečný spor o Makedonii) a špatný vztah mělo i s Albánií, který však nebyl tak velkých rozměrů. Ekonomika rok od roku stále mírně klesala.

Druhá světová válka

V roce 1941, kdy byla královská vojska poražena se Království roztrhlo a vznikly dva samostatné státy a část byla okupována cizími vojsky. Chorvatsko se dalo na stranu Německa. Srbsko však ne, a tak byla v Srbsku válka velice krutá. V okupovaném Srbsku vznikl odboj který vedl Draža Mihajlovič, později se stal ministrem obrany v exilové vládě v Londýně. Konkurentem četniku byl komunistický odboj jehož vůdcem byl Josip Broz Tito.

Rozpad Jugoslávie

Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, schválila ale tuto federaci. V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu a udělení větší pravomoci oběma republikám. Tak byl název státu změněn na Státní společenství Srbsko a Černá Hora. Černá Hora však stále cítila potřebu se zcela osamostatnit, a tak tento již víceméně samostatný stát, který se Srbskem měl již jen společnou obranou politiku, uspořádal 21. května 2006 referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci nezávislosti a tak 3. června vyhlásila nezávislost. Srbsko následně vyhlásilo svou nezávislost 5. června 2006.

Nyní probíhá transformace země pod vedením demokratických stran, avšak velice pomalu. Krize v Srbsku pokračuje nadále, především kvůli sporům o status Kosova, které v roce 2008 vyhlásilo jednostrannou nezávislost.

Geografie

Hlavní článek: Geografie Srbska

Na severu Srbsko hraničí s Maďarskem (151 km), na západě s Chorvatskem (241 km), Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, na jihozápadě s Kosovem, na jihu s Makedonií (221 km), na východě s Bulharskem (318 km) a Rumunskem (476 km). Na severu se nachází Panonská nížina, dále na jih se terén mění na hornatý, nejvyšší bod je Đaravica (2 656 m) v Kosovu. Skrz Srbsko také protéká Dunaj, nejdelší řeka v zemi, v Bělehradě se do něj vlévá Sáva. Dalším významným vodním tokem je Morava.

Srbsko se skládá z tzv. Centrálního Srbska, které však netvoří správní celek, a autonomní oblasti Vojvodiny. Do roku 1999 bylo pod srbskou kontrolou také Kosovo, které poté k Srbsku náleželo do 17. února 2008 již jen formálně. V dobách SFRJ, do roku 1989, byly Vojvodina s Kosovem srbskými autonomní oblastmi s velice širokou autonomii, pak však tato autonomie byla omezena. Nyní je Vojvodina i nadále autonomní oblastí, dříve srbské Kosovo (v roce 1989 byl vrácen dřívější oficiální název Kosovo a Metohija) bylo v letech od roku 1999 do 17. února 2008 zvláštní oblastí pod mezinárodní správou garantovanou OSN, která byla vyňata z dosahu srbské správy. Podle mezinárodního práva, garantovaného Chartou OSN i usnesením Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě o územní celistvosti OSN bylo Kosovo nedílnou součástí Srbska^[1][2] a podle OSN, Srbska a některých dalších zemí je jí dodnes^[3]. Fakticky však kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát,^[4] který byl již uznán mnoha státy. Odpůrci odtržení Kosova od Srbska přirovnávají jeho podporu k novému Mnichovskému diktátu.^{[5][6][7][8][9]}

Historicky se Srbsko skládá z řady historických oblastí, především (bývalého regionu Rakousko-Uherska) Vojvodiny, která zahrnuje Bačku, část Banátu, Srem, jakož i nepatrnou část původního Srbska, a 'centrálního' Srbska, které zahrnuje regiony: Šumadija, Mačva, Stig, Negotinska krajina, Brankovina, Sandžak.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Srbska

Vojvodjanska banka, hlavní sídlo, Novi Sad

Srbská ekonomika je spíše slabší v Evropě. Příčinou slabé ekonomiky je válka v devadesátých letech 20. století. V poslední době však v Srbsku roste průměrná mzda a HDP na obyvatele se také pomalu zvyšuje. Srbská, neboli jugoslávská ekonomika za komunismu byla v tehdejším východním bloku silná. Existovaly zde soukromé firmy a lepší byly i politické vztahy se západem oproti jiným komunistickým státům. Silná ekonomika se však začala hroutit koncem 70. let. V Jugoslávii nastaly národnostní problémy a tím se i zisky firem dostávaly do ztrát. Největší krizi však srbská ekonomika zažila v letech 1992-1995, kdy nastala válka mezi státy, které tvořily rozpadající se Jugoslávii. Politici financovali hlavně zbrojní průmysl. Po válce byly na Srbsko uvaleny od OSN sankce za způsobení válečných zločinů. Po válce se však ekonomika nerozvíjela, kvůli dalšímu národnostnímu problému, tentokrát v Kosovu. Začátkem 21. století se ekonomika začala vzpamatovávat a v současné době roste. Srbsku se v poslední době říká "Balkánský tygr", hlavně kvůli nejrychleji rozvíjející se ekonomice v regionu.^[10]

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Srbska

Většinovým etnikem jsou Srbové, kteří tvoří 82% populace země, bez Kosova. Dalším významným národem jsou Albánci v Srbsku neuznaném Kosovu. Tvoří zde Albánci kolem 90% kosovské populace. Naopak v severní části Srbska, ve Vojvodině, žije vedle Srbů mnoho dalších národů. Asi největší menšinu zde tvoří Maďaři, kteří zde žijí hlavně z historického důvodu, jelikož Vojvodina dlouhou dobu patřila k Maďarsku. Vedle Srbů a Maďarů zde žije menší počet Rumunů a Slováků. Ve Vojvodině však žije i nepočetná česká menšina. Hlavním náboženstvím je pravoslaví, jenž vyznávají hlavně Srbové a Rumuni. Albánci jsou naopak muslimové a Maďaři římskokatolické víry. Muslimové jsou však i na západě Srbska, zde islám vyznávají Bosňáci, neboli muslimští Slované. Významným etnikem v této oblasti jsou i Turci, kteří vyznávají stejné náboženství.

Doprava

Hlavní článek: Doprava v Srbsku

Srbsko je považováno za spojnici mezi "západem a východem". V současné době se buduje hlavně silniční síť. Velké plány jsou například okolo Bělehradu, kde je nově postavený obchvat. I přes nekvalitní vedlejší silnice jsou dálnice ve velmi dobrém stavu. Hlavní dálniční tahy vedou ze severu na jih; jedná se o spojení Maďarska a Chorvatska s Makedonií. Důležitou součástí nákladní dopravy je řeka Dunaj, na jejíž březích se nacházejí významné podniky infrastruktury. Při bombardování silami NATO byly zničeny mosty v Novém Sadu a dalších městech, tím byla tato dopravní tepna přerušena. Největší škody to paradoxně přineslo Rakousku.

Historická trať Šarganska Osmica

Železniční

Železniční síť v Srbsku je tvořena hlavními tahy, vedoucími do jednotlivých bývalých jugoslávských republik. Na severu, ve Vojvodině, je síť velmi hustá s množstvím tratí vedoucích do Rumunska, Chorvatska a Maďarska. Oproti např. Bosně a Hercegovině je stav a hustota sítě v celé zemi mnohem lepší, vzhledem k charakteru státu; sever je průmyslově i zemědělsky aktivní a jih skýtá jak velká města (například Niš), tak i významné koridory do dalších zemí (například do Černé Hory).

Silniční

Celým Srbskem prochází dálnice Subotica – Bělehrad – Niš, s napojeními i do sousedních zemí. U sítě silniční se se směrem na jih situace zhoršuje. Bělehrad je, stejně jako v případě železniční dopravy, i v dopravě automobilové hlavním dopravním uzlem v zemi.

Silniční síť je (mimo několik hlavních tahů) ve velice neutěšeném technickém stavu. Řadí se tak po Albánii na druhé nejhorší místo v Evropě.

Maximální povolené rychlosti

• v obci: 60 km/h
• mimo obec: 80 km/h
• dálnice: 120 km/h

Související články

• Státní symboly Srbska
• Jugoslávie
• Kosovo
• Republika srbská
• Srbsko a Černá Hora

Reference

1. ↑ http://publica.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=294&Itemid=37
2. ↑ Plné znění rezoluce č. 1244 (anglicky) (pdf)
3. ↑ Ústava Srbska, (srbsky)
4. ↑ Deklarace nezávislosti Kosova, 17. 2. 2008 (anglicky)
5. ↑ Štěpán Kotrba: Kosovo: Země Dohody i země Osy podepisují nový Mnichov
6. ↑ Czech diplomat likens Kosovo crisis to Munich 1938
7. ↑ Stanislav Kliment: Mnichované
8. ↑ Fico: Kosovo's Independence Resembles Munich Agreement
9. ↑ Mary Mostert: Bush's Kosovo policy, like Chamberlain's Munich policy, could lead to war
10. ↑ Ekonimika Srbska (WORD)

Externí odkazy

• (srbsky) Velvyslanectví České republiky v Bělehradě
• (srbsky) Česko-Srbská podnikatelská komora (anglicky)