Srbochorvatština

Z Multimediaexpo.cz

Etnopolitické varianty srbochorvatštiny (2006)

Jako srbochorvatština (srbochorvatský jazyk; ve vlastním jazce srpskohrvatski, hrvatskosrpski v latince, v cyrilici pak српскохраватски, хрватскосрпски, někdy také s pomlčkou) byl v letech 1850-1991/1992 (s přestávkami) označován jazyk, který je dnes považován za čtyři jazyky svébytné – srbský, chorvatský, bosenský a černohorský. Podle názoru většiny Chorvatů se jedná umělý konstrukt 19. a 20. století na úrovni československého jazyka. Podle názoru většiny Srbů je to přirozený společný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a Černohorců psaný 2 různými abecedami, s několika variantami a dialekty a pouze s drobnými odchylkami v lexiku a morfologii. Odchylky v slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština je stejně jako čeština puristický jazyk (nahrazuje výpujčky neologismy), zatímco srbština, stejně jako polština, není. Příkladem může být chorvatský zemljopis (zeměpis) / srbská geografija (geografie). Kromě toho se řada regionálních variant objevuje také i v Bosně a Hercegovině, či Černé Hoře. V morfologii je několik odchylek. Studentka se srbsky řekne studentkinja, zatímco chorvatsky studentica, profesorka se srbsky řekne profesorka, zatímco chorvatsky profesorica. Chorvatština (v srbochorvatské terminologii západní varianta) má sklony tíhnout ke germanismům a používat některá slova latinského původu, zatímco srbština (východní varianta) používá řadu turcismů a slov původu řeckého, hlavně díky náboženským a kulturním odlišnostem. Příklad:
Kuchyňská sůl je sloučenina sodíku a chlóru. (česky)
Kuhinjska sol je spoj natrija i klora. (chorvatsky)
Kuhinjska so je jedinjenje natrijuma i hlora. (srbsky)

Obsah

Rozšíření

Z nástupnických států bývalé Jugoslávie jsou varianty srbochorvatštiny (chorvatština, srbština, bosenština a černohorština) hlavním jazykem v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Většina obyvatel Slovinska a Makedonie, jejichž jazyky se od srbochorvatštiny liší mnohem více než jen názvem, stále ještě srbochorvatštině celkem dobře rozumí.

Dialekty

Základní dělení je podle výslovnosti zájmena Co?, podrobnější je podle výslovnosti praslovanského jat (v závorkách je srbochorvatské pojmenování, použité na mapě):

  • Štokavština (Štokavci) – nejrozšířejnější nářečí v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině i Černé Hoře.
    • ekavština (Ekavci) - úřední výslovnost v Srbsku. Jat se vyslovuje jako é.
    • jekavština (Jekavci) – úřední výslovnost v Chorvatsku. Je převažující výslovnost v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jat se vyslovuje jako je/ije.
    • ikavština – (Ikavci) nářeční výslovnost v Dalmácii, Istrii, západní Hercegovině a severní Bačce. Jat se vyslovuje jako i.
  • Kajkavština (Kajkavci) – nářeční výslovnost v severním Chorvatsku, v okolí Záhřebu.
  • Čakavština (Čakavci) – vymírající nářečí v Dalmácii a Istrii.

Historie a potíže s názvem

Soubor:Serbo croatian language2005.png
Území, kde hovoří srbochorvatsky nadpoloviční většina obyvatel

Nejstarší památky jsou ze 12. století v tzv. chorvatske redakci církevní staroslověnštiny. Literatura 15. až 17. století je psána v místních nářečích, spisovný jazyk ještě nebyl ustálen. Díla z té doby pocházejí zejména z Dalmácie. V 19. století vznikly reformou Ljudevita Gaje a Vuka Karadžiće dvě spisovné verze jazyka, vzájemně si velmi blízké. Obě vycházejí ze štokavského nářečí a práce Vuka Karadžiće, který tímto skoncoval se slavenosrbským jazykem a pozdní formou staroslověnštiny. V roce 1850 bylo na jednání ve Vídni mezi srbskými a chorvatskými filology dohodnuto, že se jihoslovanské jazyky západní části "sblíží, upraví a sjednotí".[1]. Dohoda vznikla v obecně nadšené atmosféře jihoslovanské jednoty; nový standard měl podpořit jednotu v literární tvorbě podle hesla "jeden lid potřebuje mít jedno písemnictví", či "ať je písemnictví různorodé nejen podle písma, či jazka".[1]. Lidová mluva původem z oblasti Hercegoviny (ijekavská štokavština) tak byla přijata za standard (dílem z důvodu největšího počtu mluvčích, dílem z důvodu slavné tradice literatury Dubrovnické republiky a dílem proto, že se jednalo o dialekt přesně uprostřed srbochorvatského jazykového prostoru). Myšlenka společného jazyka byla spjata hlavně s panslovanskými idejemi, které byli aktuální v 19. století a během budování první Jugoslávie. Jakmile došlo k druhé světové válce, byl ve fašistickém Chorvatsku zaveden zvlášť "chorvatský jazyk", který se ovšem vyznačoval extrémním purismem a brusičstvím. Byla nahrazena řada slov, a to nejen těch srbského původu, ale i internacionalismů. K obnovení původního stavu došlo po vytvoření druhé Jugoslávie a úpravou celé jazykové záležitosti v roce 1954 novou dohodou podepsanou v Novém Sadu. Nedlouho poté tak začala práce na nových slovnících a jazykových příručkách. Uvolněné prostředí 60. a 70. let ovšem přineslo nejen změnu ve společnosti, ale také nárůst národně laděných nálad, především v Chorvatsku (tzv. Chorvatské jaro). Během té se objevil požadavek, že má-li každý člověk jako základní lidské právo právo na svůj jazyk, měli by i Chorvaté mít vlastní jazyk. Přestože mnohé požadavky hnutí byly nevyslyšeny, došlo v roce 1974 ke změnám v označování jazyka na úrovni jednotlivých republik, takže v některých (například v Bosně a Hercegovině) se název srbochorvatština vůbec neužíval, ale vyučovala se mnohem neutrálněji znějící "standardní podoba jazyka" (standardni jezički izraz). Přestože se lingvisté od počátku dohadovali, zda srbochorvatština je nebo není jeden jazyk, až do 70. let 20. století byla tato myšlenka, byť na domácím poli procházející těžkými zkouškami, v zahraničí přijata jako fakt. Po národnostních třenicích, které vyvrcholily v 90. letech krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie, se název i odlišnosti obou spisovných norem staly politickým tématem. Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé Hoře i Bosně označují svůj jazyk za srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro něž se nehodí ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští a srbští lingvisté navíc tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat bosňáčtina. To, že pojem bosenština či bosňáčtina vznikl až když se „jinam nevešli“, je vlastně paradox. Bosna leží uprostřed mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny, ale v kritickém 19. století si svou verzi jazyka nekodifikovali. Koncem roku 2007. byla v nové ústavě Černé Hory, jako úřední řeč deklarována černohorština, čímž se oficiálně stala ještě jedním z jazyků vzniklých na území států používajících dříve srbochorvatštinu. Protože odlišnosti mezi jeho jednotlivými dialekty jsou menší, než například mezi českým a slovenským jazykem, lze považovat dělení jednotlivých jazyků založených na novoštokavském nářečí tak, jak je tomu dnes, za diskutabilní. Dají se popsat jako rozdíly mezi mluvou v Karlových Varech a Ostravě, anebo mezi německou a rakouskou němčinou. Za rozdělením jazyka na chorvatský a srbský je potřeba vidět spíše politický a nacionalistický motiv. Důkazem může být i fakt, že se i v Česku vydával slovník Česko-srbochorvatský, nikoliv dělený pro každý jazyk zvlášť. Skutečností je ovšem fakt, že takový stav trval pouze do doby rozdělení jugoslávského státu a nyní jsou běžně vydávány slovníky pro oba jazyky odděleně, stejně tak se v dnešní době i odděleně studují.

Jihoslovanština

Rádio Svobodná Evropa - Rádio Svoboda (RSE-RS) vysílá mj. v jazyce, který nazývá jihoslovanština, jižní slovanština, angl. South Slavic. [2], [3], [4]

Abeceda a výslovnost

Chorvatština používá upravenou latinku, bosenština i srbština se píší jak latinkou, tak cyrilicí (např. v pouličních nápisech v Srbsku drtivě převažuje cyrilice, ale na internetu jsou i srbské stránky většinou psány latinkou). Písmena srbochorvatské abecedy (latinky) a azbuky (cyrilice) se na sebe dají převádět více méně 1:1, na straně latinky za pomoci několika spřežek.

  • Chorvatština používá písmena s háčkem, která převzala z češtiny: Č, Š, Ž
  • Kromě toho má i měkké Ć (měkčí než Č, převzato z polštiny) a Đ (výslovností někde mezi (českým) Ď a DŽ; někdy se opisuje též jako DJ, ale to způsobuje mnoho nejednoznačností)
  • LJ [ľ], NJ [ň] a DŽ jsou spřežky. Projevuje se to na jejich řazení v abecedě (např. LJ je až po LZ), nebo třeba v křížovkách, kde se píší do jednoho okénka. Výjimkou jsou slova, ve kterých se k sobě dostalo D a Ž (L a J, N a J) morfologickými procesy a vyslovuje se jako dva zvuky místo jako jeden. Třeba slovo nadživjeti (předpona nad-). V cyrilici tento problém odpadá, místo „наџивети“ se napíše „надживети“.
  • Chorvatské H (a srbské Х) se čte jako naše [ch].
  • Е se nečte [je], ale [e].
  • V srbské cyrilici oproti ruské chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
  • Navíc jsou písmena Ђ (Đ), Ј (J), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ).
  • J v srbské cyrilici vypadá stejně jako v latince.

Chorvatská abeceda vypadá následovně:

velké:
malé: 		A B C Č Ć D DŽ Đ E F G H I J K L LJ M N NJ O P R S Š T U V Z Ž
a b c č ć d dž đ e f g h i j k l lj m n nj o p r s š t u v z ž
srbský
ekvivalent 		А Б Ц Ч Ћ Д Џ Ђ Е Ф Г Х И Ј К Л Љ М Н Њ О П Р С Ш Т У В З Ж
а б ц ч ћ д џ ђ е ф г х и ј к л љ м н њ о п р с ш т у в з ж

Pořadí srbské cyrilice je následující: А а Б б В в Г г Д д Ђ ђ Е е Ж ж З з И и Ј ј К к Л л Љ љ М м Н н Њ њ О о П п Р р С с Т т Ћ ћ У у Ф ф Х х Ц ц Ч ч Џ џ Ш ш Na rozdíl od makedonštiny a bulharštiny srbochorvatština rozlišuje délku samohlásek, ne však v písmu. Má také melodický (stoupavý a klesavý) přízvuk. Českému slabikotvornému L odpovídá v srbochorvatštině U (vuk = vlk). Na konci slabik se L mění v O (kupio = koupil).

Gramatika

Na rozdíl od češtiny se v srbochorvatštině zachovaly jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).

Slovní zásoba

Srbochorvatština převzala řadu slov z turečtiny a přes ni zprostředkovaně i z arabštiny a perštiny; je to důsledek dlouhodobé turecké nadvlády nad Balkánem. V menší míře je slovní zásoba ovlivněna též němčinou, maďarštinou a řečtinou.

Vzorový text

Zajímavost

Devadesát procent v Srbsku odvysílaných kreslených filmů pro děti je namluveno chorvatsky, protože dabing stojí od osmi do patnácti eur za minutu. Srbské děti tudíž mluví místo srbsky chorvatsky.[5]

Související články

Literatura

  • Robert D. Greenberg, JEZIK I IDENTITET NA BALKANU: raspad srpsko-hrvatskoga

Externí odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 MILOŠEVIĆ, Miloš. Bečki književni dogovor. Bělehrad : Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 16. (srbština) 
  2. ↑ RFE/RL's South Slavic broadcasting [online]. . Dostupné online.  
  3. ↑ RFE/RL's South Slavic and Albanian Languages Service [online]. . Dostupné online.  
  4. ↑ Slobodna Evropa [online]. . Dostupné online.  
  5. ↑ Srbské děti mluví chorvatsky, může za to televize, URL: http://www.denik.cz/ze_sveta/srbske-deti-mluvi-chorvatsky-pry-kvuli-kreslenym-f.html


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Srbochorvatština
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Srbochorvat%C5%A1tina“