Operace Barbarossa

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 22. 6. 2023, 17:11

Operace Barbarossa
Konflikt: Velká vlastenecká válka
Německý plán
Trvání: 22. červen 1941 - prosinec 1941 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Polsko, Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Pobaltí, západ Ruska Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Taktické vítězství Osy, strategicky neúspěch Změny území: {{{Území}}}
Strany
Osa: Německo Rumunsko Finsko Itálie Maďarsko Slovensko Chorvatsko 24px Španělští dobrovolníci	Sovětský svaz
Velitelé
Adolf Hitler Franz Halder Wilhelm Ritter von Leeb Fedor von Bock Gerd von Rundstedt Ion Antonescu Giovanni Messe Italo Gariboldi C. G. E. Mannerheim	Stalin Georgij Žukov Alexandr Vasilevskij Semjon Buďonnyj Kliment Vorošilov Semjon Timošenko
Síla
=~3,9 (včetně rezerv) milionu vojáků, 3 600 tanků, 4 389 letadel	zpočátku ~3,2 milionu ( později 5 milionů ) 12-15 000 tanků, 35-40 000 letadel (11 357 bojeschopných na 22. června 1941)
Ztráty
Téměr 918 000 mrtvých 2 093 letadel	Min. 802 191 mrtvých; jinak okolo 3 000 000 mrtvých a okolo 3 300 000 zajatců. 21 200 letadel
{{{poznámky}}}

Operace Barbarossa (německy: Unternehmen Barbarossa) je německé kódové jméno (předlohou pro název byl Fridrich I. Barbarossa) pro invazi do SSSR, která otevřela východní frontu a zahájila Velkou vlasteneckou válku. Zpracování plánu útoku bylo Hitlerem nařízeno již krátce po kapitulaci Francie a směrnice č. 21 byla schválena a podepsána dne 18. prosince 1940. Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a skončila v prosinci 1941, když vyčerpaná německá vojska nedokázala v krutých zimních podmínkách a za sílícího odporu Rudé armády pokračovat ve svém postupu a přešla do obrany. Ačkoliv lze německé tažení v průběhu Barbarossy považovat za vítězné, šlo o vítězství velice draze zaplacené a nedostačující, neboť nestačilo k tomu, aby byl SSSR zlomen, a dlouhodobější válku si Velkoněmecká říše a její spojenci nemohli dovolit. V následujících letech se začala prosazovat převaha průmyslu Spojenců (hlavně SSSR, USA a Velké Británie) a jejich rostoucí bojové zkušenosti takovým způsobem, že mu Německo a jeho satelity nakonec nedokázaly vzdorovat.

Plány stran

Východní fronta 22. červen - 25. srpen 1941

Německo a jeho spojenci

Sovětské dělostřelectvo u Oděsy.

červen až září 1941

Adolf Hitler, který byl duchovním otcem operace Barbarossa, předpokládal, že SSSR rozdrtí v několika týdnech. K tomuto přesvědčení ho vedlo jednak srovnání impozantních výkonů Wehrmachtu během Invaze do Francie v roce 1940 s ostudným diletantstvím, které předvedla Rudá armáda během Zimní války, a dále naprosto nereálné odhady síly sovětského letectva a tankových vojsk. Adolf Hitler považoval za velmi (až několikanásobně) přehnané tvrzení Heinze Guderiana, že SSSR disponuje 10 000 tanky, ačkoliv i tento odhad byl ve skutečnosti hluboce podhodnocen a SSSR disponoval v okamžiku útoku více než 23 000 tanky. Co horšího, minimálně 1 600 z nich představovaly stroje T-34 a KV, které neměly na německé straně adekvátního soupeře a o nichž se Hitler domníval, že nemohou být přítomny ve větších počtech. Ani kvalitativní rozdíl mezi výcvikem armád a důstojnického sboru nebyl tak velký, jak Hitler doufal. Rudá armáda během jednoho roku mezi Zimní a Velkou vlasteneckou válkou udělala obrovský krok kupředu a zcela neschopného Vorošilova nahradil na postu komisaře obrany podstatně schopnější Timošenko.

Německá armáda sice měla v některých oblastech výrazný náskok (logistika, spoje), ale ten se postupem času snižoval. Při vstupu do války se SSSR měla perfektně vycvičená vojska, která měla bojové zkušenosti z předchozích tažení a vysokou bojovou morálku. Luftwaffe měla jedny z nejlepších stíhacích letounů na světě a skvěle vycvičené osádky. Na straně druhé v Německu neprobíhal vývoj žádných nových 4 motorových bombardovacích letounů, které by nahradily existující letecký park. Tanky nebyly ve srovnání s nejnovějšími typy sovětských tanků ani dobře vyzbrojené, ani dostatečně chráněné. Motorizované sbory byly vybaveny velkým množstvím různých typů a značek vozidel, které měly jen velmi málo stejných náhradních dílů. Jen jednotky čtyř tankových skupin byly plně, nebo zvětší části motorizovány. Téměř všechny ostatní jednotky armád byly odkázány při zásobování a přesunu dělostřelectva na koně. Německá pěchota se převážně pohybovala pěšky, což kromě faktoru rychlosti (či spíše pomalosti) přesunu znamenalo i fyzické vyčerpání mužstva. Německé velení také nevzalo plně v úvahu velmi špatnou komunikační síť v SSSR, problémy, které armádě způsobí rozdíl v rozchodu kolejí mezi širokotozchodnou sovětskou a běžnou evropskou resp. německou železnicí, i to, že německé lokomotivy nebyly vhodné k použití na východě. Německé vojsko nebylo vybaveno zimním vybavením pro lidi ani pro stroje, vůbec nebyla brána v potaz specifika ruského počasí.

Německý plán byl prostý. SSSR měl být rozdrcen v několika týdnech. Tři hlavní směry útoků směřovaly k Leningradu (Skupina armád Sever), na Moskvu (Skupina armád Střed) a do nitra Ukrajiny (Skupina armád Jih). Ve zpětném pohledu je zřejmé, že se jednalo o příliš velkorysý projekt, k jehož provedení Německu chyběly adekvátní prostředky. Jak ale již bylo zmíněno, Adolf Hitler a jeho nejbližší okolí vycházeli ze zcela mylných odhadů sil protivníka a v tomto ohledu lze jejich přehnané sebevědomí pochopit. Navíc značná část německých vyšších velitelů byla „opilá předchozími úspěchy“ a nerealisticky hodnotila možnosti Wehrmachtu. Pouze malé množství vysokých důstojníků mělo o plánu výrazné pochybnosti a našlo odvahu je veřejně ventilovat - asi nejvýznamnějším z nich byl právě Heinz Guderian. Značně negativní vliv měl i fakt, že útok musel být odložen až na 22. června, takže akce musela probíhat i v nevhodných podmínkách ruské zimy.

SSSR

Dvojmístná školní verze I-16 a ohořelé zbytky dalších čtyř sovětských letounů I-16, po prvním německém náletu z 22.6. 1941. V povzdálí již německý průzkumný letoun Hs-126

Sovětský svaz útok původně neočekával, ačkoliv měl dost podkladů a očekávat jej měl. Stalin však upřednostnil své odhady a touhy přede vším ostatním a všechna varování odmítal. Všechny výstrahy byly označovány jako „provokace“, „panikářství“, či „podvrhy“ a jejich „šiřitelé“ byli dokonce trestáni. To se ukázalo jako jeden z nejzásadnějších rozhodujících činitelů neúspěchu. Teprve několik hodin před úderem byla jednotkám vydána směrnice č. 1, která nařizovala vyhlášení nejvyšší bojové pohotovosti. Ne všechny jednotky ale tuto směrnici dostaly včas. Zároveň byla směrnice doplněna přísným zákázem reagovat na jakékoli provokativní aktivity z německé strany. Mnohé jednotky na hranici tak v prvních chvílích útoku nevěděly, jak mají reagovat.

Problémem bylo nejen to, že SSSR útok zcela zaskočil, ale také to, že neexistovaly žádné použitelné plány na obranu. Veškeré instrukce a plánování počítalo se zastavením nepřátelského úderu a následným protiúderem a rozdrcením nepřítele buďto na hranicích, nebo na jeho území. Tyto instrukce se však ukázaly jako bezcenné, neboť první úder byl natolik zdrcující, že prostě nebylo v silách Rudé armády jej zastavit. Když se zbylé jednotky v souladu s nesmyslnými rozkazy velení pokusily plány protiútoku přece jen naplnit, byly za těžkých ztrát odraženy. Negativní roli zde hrála skutečnost, že velitelský sbor byl decimovaný Stalinovými čistkami, většina zbývajících důstojníků nebyla schopna samostatného uvažování a rozhodování (jak z nezkušenosti, tak o ze strachu z nadřízených).

Poměr sil k 22. červnu 1941

Mrtvý voják Rudé armády.

Situace v Evropě v červnu 1941

Vylíčit přesně poměr sil mezi SSSR a Velkoněmeckou říší a jejími spojenci při zahájení operace Barbarossa je velice obtížné. Zcela přesné statistiky ještě stále nejsou k dispozici (zejména na straně SSSR), navíc někteří spojenci Německa poskytli své síly pouze za omezeným účelem či až po zahájení útoku.

Jisté je pouze to, že Osa měla v okamžiku útoku zřetelnou početní převahu v lidech (3,9 miliónů proti 2,7 miliónům) a že její jednotky se nacházely na plných početních stavech nebo blízko nich. Sovětské jednotky naopak nebyly plně mobilizované ani připravené k boji. Naproti tomu v bojové technice byla drtivá převaha na straně SSSR. V obrněné technice disponovala Rudá armáda jen v západních vojenských okruzích více než dvojnásobkem jednoznačně lepších strojů než invazní uskupení Osy.^[1] Ještě o něco větší počet tanků se nacházel ve zbylých okruzích. V západních okruzích měl SSSR i více než dvojnásobný počet bojových letadel. Zde ovšem byla kvalitativní převaha na straně Německa. Samostatnou kapitolou byl zcela zanedbaný logistický úsek a nedostatek spojovací techniky (zejména vysílaček a drátů k polním telefonům), což výrazně snižovalo bojeschopnost Rudé armády jako celku.

Výrazná převaha na straně Rudé armády v bojové technice byla u všech zbraní snižována výrazně nižšími standardy při výběru a výcviku mužstva a důstojnického sboru. Značně negativní roli hrál rovněž vliv politických komisařů přidělovaných k jednotkám. Ti měli jen minimální nebo žádné vojenské vzdělání nebo zkušenosti a jejichž amatérské zásahy do vedení bojových operací mohly snadno neutralizovat sebelepší výkon velitele.

Značnou neznámou je přínos obyvatelstva v oblasti bojů. Obecně lze říci, že na Ukrajině, v Bělorusku a Pobaltí, kde jednotky Rudé armády představovaly nenáviděné okupační síly a NKVD spáchalo největší zločiny, byli Němci a jejich spojenci vítáni jako osvoboditelé. V Pobaltí a na Ukrajině vypukla povstání, která způsobila Rudé armádě velice vážné potíže a značně ovlivnila průběh následných střetnutí v její neprospěch. Naopak v pozdějších fázích operace Barbarossa se situace změnila, zejména ve vlastním Rusku a „tradičních ruských územích“ se místní obyvatelstvo postavilo na odpor německé invazi a poskytovalo Rudé armádě výraznou podporu.

Sovětský svaz časem stáhl náskok Osy v lidech mobilizací lidských rezerv, ale dočasně ztratil převahu v technice. Tuto převahu však posléze zase postupně získával díky přísunu nových sil ze středního Ruska a Sibiře a také náběhem výroby v přesunutých továrnách.

Útok

Němečtí vojáci vezoucí se na nárazníku automobilu, který projíždí po typicky ruské cestě

Německý voják zkoumá mrtvého sovětského tankistu vedle zapáleného lehkého tanku BT-7.

Panzer IV

Německý postup

Dne 22. června 1941 v 3:15 hodin porušilo Německo pakt o neútočení a bez vyhlášení války přepadlo Sovětský svaz. Pro mnoho jednotek, ke kterým včas nedorazil rozkaz o bojové pohotovosti, to znamenalo naprosté zaskočení. Byla přepadena sovětská letiště, na jejichž plochách se nacházely i letouny z letišť, které procházely přebudováváním. První den války bylo zničeno kolem 2000 sovětských letadel, z toho 1500 na zemi. V sovětských kasárnách vládl zmatek, mnohde tam, kde nedorazily včas rozkazy, se vojáci báli podniknout samostatné kroky, i když se kolem střílelo. Německý útok byl veden ve třech směrech:

• Pobaltí, Leningrad - Skupina armád Sever pod velením polního maršála Rytíře von Leeba
• Brest-Litevsk, Smolensk, Moskva - Skupina armád Střed pod vedením maršála von Bocka
• Ukrajina, Doněcká pánev - Skupina armád Jih pod vedením maršála von Rundtedta

Německá armáda uplatňovala taktiku bleskové války, kterou s úspěchem využila v Polsku i ve Francii. Prvních čtrnáct dní postupu bylo ohromující, když Němci postoupili o 300 až 600 km. Jediným nedobytým městem byl Brest-Litevsk, kde zbytky obránců bojovaly ještě měsíc po prvním útoku. Přesto, že Sověti měli převahu v technice, nedokázali německý postup zastavit. Mnoho letadel, z nichž většinu tvořily staré typy stíhaček I-15, I-153, I-16, či bombardéry TB-3, bylo zničeno v počátečním stádiu války. Jiná situace byla u tankových vojsk. I když většinu tanků tvořily starší typy, zejména BT či lehké tanky T-26, byly tu i tanky typu T-34 a KV v takovém množství, že by za normálních okolností musely německá tanková vojska překonat. Ovšem problémy s nedostatečným výcvikem, velením, absencí radiostanic, špatném zásobování pohonnými hmotami i municí způsobilo, že tato převaha byla nevyužita. Zastaralá byla i doktrína boje tanků, které nebyly nasazovány v mohutných útočících skupinách, ale pouze jako podpůrná zbraň útočící pěchoty. Navíc se do organizace obranných bojů začali plést i političtí komisaři, kteří pod pohrůžkami začali vydávat rozkazy, které byly z vojenského hlediska zcela nesmyslné. Přes všecek chaos se začala situace částečně stabilizovat. Rudá armáda vedla tvrdé obranné boje, při nichž však stále docházelo k chybám, a to kvůli zásahům Stalina. Sovětské jednotky se dostávaly do obklíčení, ze kterého se mnohdy nestačily probít a padly do zajetí. Velké obkličovací manévry provedla německá armáda v prostoru Minska či Smolenska. Již od počátku války obě strany hrubě porušovaly mezinárodní konvence o zacházení se zajatci. Sovětský svaz je odmítl vůbec uznat, Třetí říše se zase do značné míry řídila rozkazy Hitlera, založenými na jeho rasových idejích nižších ras - antislavismu a antisemitismu. Ty sice zpočátku důstojníci Wehrmachtu z velké části odmítali či zmírňovali vysvětlujícími a zpřesňujícími dodatky, nicméně popravy a masakry zajatců některé jednotky německé pravidelné armády vykonávaly. Největší část zvěrstev však páchaly speciální oddíly, na německé straně zejména jednotky SS (Einsatzgruppen), na sovětské straně oddíly NKVD.

divize SS-Totenkopf kdesi v Rusku

Na přelomu července a srpna 1941 byl zastaven postup armádní skupiny Střed u Smolenska, která tam utrpěla velké ztráty. Hitlerovi bylo jasné, že počáteční nadšení, že Moskva bude dobyta během šesti týdnů, bylo předčasné. Nejrychlejší postup zaznamenávala skupina Sever, která postupně obsazovala Pobaltí a blížila se k Leningradu, nejpomalejší operace německá armádní skupina Jih. Bylo to i z toho důvodu, že na Ukrajině bylo soustředěno největší množství vojáků i sovětských tanků, které v rámci svých možností podnikaly protiútoky. A tak před Kyjevem vznikl na frontě výběžek, který sehrál v dalších bojích důležitou úlohu. Hitler nařídil dobytí Kyjeva, Krymu a Doněcké pánve z hospodářských i vojenských důvodů, kterými bylo jednak obsazení významné zemědělské i průmyslové oblasti s těžbou uhlí s perspektivou dalšího postupu na Kavkaz, jednak zničení sovětských vojsk, která mohla ohrozit pravé křídlo skupiny Střed, a v neposlední řadě likvidace Sevastopolu, který se stal základnou pro sovětské útoky na rumunská naftová pole. S jeho názorem souhlasilo německé vrchní velení branné moci (OKW), ovšem proti tomu se postavil zejména generál Heinz Guderian, který chtěl pokračovat v přímém útoku na Moskvu. I na sovětské straně vzniklo napětí mezi Stalinem a Žukovem, který prosazoval ústup, opuštění Kyjeva, stáhnutí se za řeku Dněpr a protiútok u Jelni. Byl si totiž vědom, že útokem ze severu i z jihu by se mohla dostat vojska před Kyjevem do obklíčení. Stalin nechtěl o vyklizení Kyjeva nic slyšet. Žukov byl dokonce odvolán z funkce náčelníka generálního štábu a převelen vojskům Záložního frontu k provedení protiútoku u Jelni. To bylo dovršeno 6. září, kdy sovětská vojska zlikvidovala jelňský výběžek a vstoupila do města. Bitva u Kyjeva však pro Sověty dopadla tak, jak Žukov předpokládal. Němci udělali obchvat, při němž bylo zajato 650 tisíc vojáků, přičemž celkové ztráty Rudé armády činily téměř milión mužů a množství bojové techniky. Tato katastrofa však měla i své pozitivum v tom, že byl přerušen útok na Moskvu a Sověti se mohli připravit na další obranu.

Po dobytí Ukrajiny byla hlavní prioritou německé armády dobytí Moskvy, přičemž byly stanoveny i úkoly pro armádní skupiny Sever a Jih - dobytí Leningradu, Krymu a Donbasu. V polovině září byla vydána směrnice na uskutečnění nezbytných příprav na zahájení generálního útoku na Moskvu. Operace Tajfun - bitva o Moskvu - začala 30. září 1941. Současně pokračovaly boje na severu, kde byl již od 8. září obležen Leningrad, i na jihu, kde německá vojska postupovala Doněckou pánví až k Rostovu, začal i útok na Krym.

Zapojení dalších zemí

• Od října 1941 pomoc od USA + Anglie – bezúročná půjčka 11 miliard USD. Dodána spousta životně důležité výzbroje a materiálu, zejména letadel, automobilů, spojovací techniky a uniforem

Ztráty a následky

SSSR

SSSR utrpěl zdrcující porážku, nicméně jeho obrovský lidský a průmyslový potenciál mu umožnil obnovit síly a pokračovat v boji, což byl jeden z rozhodujících aspektů druhé světové války.

Německo

Německo způsobilo SSSR obrovské ztráty, jak územní ztráty, tak ztráty na životech vojáků i civilistů. Přesto Německo nedosáhlo hlavního cíle operace, zničení Rudé armády, ani původně stanovených územních zisků (Leningradu, Moskvy, Rostova na Donu a dosáhnout linie na Volze). Německá armáda, která nedokázala zničit celou Rudou armádu, byla vtažena vlastní operací hluboko na území SSSR, kde díky utrpěným vlastním ztrátám a hlavně problémy s logistikou, ztratila velkou část své iniciativy. Iniciativu Německo již nikdy na celé frontě nezískalo, ta přecházela postupem času tím více na stranu Rudé armády. Německý průmysl ještě zdaleka nebyl přestavěn na válečnou výrobu a lidské kapacity Německa a jeho spojenců byly omezené. Navíc Německo bylo vázáno boji se západními spojenci a nebylo schopno dlouhodobě vzdorovat spojené průmyslové a vojenské síle SSSR a Západu. Nebyla-li schopna Třetí říše a její spojenci definitivně rozdrtit SSSR v roce 1941, tím menší šance měli s postupem času.

Jednotky účastnící se Operace Barbarossa na straně Osy

Skupina armád Sever – Wilhelm Ritter von Leeb

• 18. armáda – Georg von Küchler
• 4. tanková skupina – Erich Höpner
• 16. armáda – Ernst Busch

Skupina armád Střed – Fedor von Bock

• 9. armáda – Adolf Strauss
• 3. tanková skupina – Hermann Hoth
• 2. tanková skupina – Heinz Guderian
• 4. armáda – Günther von Kluge

Skupina armád Jih – Gerd von Rundstedt

• 6. armáda – Walther von Reichenau
• 1. tanková skupina – Ewald von Kleist
• 17. armáda – Karl-Heinrich von Stülpnagel
• 3. armáda (rumunská) – Petre Dumitrescu
• 11. armáda – Eugen von Schobert
• 4. armáda (rumunská) – Nicolae Ciupercă

Záloha OKH

• 2. armáda - Maximilian von Weichs

Galerie

Zničený tank KV-1 na Karelské šíji při zářijových bojích s finskou armádou

Sovětští vojáci jsou odváděni do zajetí v roce 1941

Protiletadlové dělostřelectvo v Leningradu

Němci u zničeného sovětského tanku KV-1 poblíž města Kaunas

YouTube

Bibliografie

• James Lucas, Válka na východní frontě 1941 - 1945, 1997
• Paul Carell, Operace Barbarossa, 1996
• Kolektiv autorů, Druhá světová válka, 1985
• Viktor Leonovič Israeljan, Dějiny 2. světové války 1939 - 1945, 1978 - 1984
• Miroslav Šnajdr, Operace Barbarossa, 2003
• Charles Winchester, Východní fronta. Hitlerova válka v Rusku 1941-1945, 2005

Související články

• Velká vlastenecká válka
• Rudá armáda v roce 1941
• Wehrmacht v roce 1941

Reference

1. ↑ http://www.fronta.cz/pomer-tankovych-sil-na-vychodni-fronte-22-cervna-1941

Externí odkazy

• Poměr tankových sil na východní frontě při zahájení operace Barbarossa na www.fronta.cz
• 1941-1942 - Skupina Armád Sever na www.palba.cz chronologie událostí v daném čase a úseku
• 1941-1942 - Skupina Armád Střed na www.palba.cz chronologie událostí v daném čase a úseku
• 1941-1942 - Skupina Armád Jih na www.palba.cz chronologie událostí v daném čase a úseku
• Sovětské letectvo v prvních dnech operace Barbarossa na www.fronta.cz
• Směrnice č. 32: Přípravy na období po operaci Barbarossa
• Smolensk a Kyjev 1941
• Bitva u Jelni
• Moskva 1941
• Operace Barbarossa