Miloslav Vlk

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 2. 1. 2024, 23:20

PhDr. Miloslav kardinál Vlk (* 17. května 1932 Líšnice u Milevska) je český katolický duchovní a teolog, od roku 1991 35. arcibiskup pražský a primas český, v letech 1990–1991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo zní: „Aby všichni byli jedno“. Byl předsedou nejprve Československé (1991 až 1993) a později České biskupské konference (1993 až 2000),^[1] v letech 1993 až 2001 prezidentem Rady biskupských evropských konferencí.^[2] Od roku 1994 je moderátorem Hnutí Fokoláre.^[3] Je považován za vůdčí osobnost liberálního křídla české římskokatolické církve. Teoreticky je jako primas český formální hlavou celé římskokatolické církve v Česku a veřejností je tak jednoznačně vnímán, nicméně jeho skutečný vliv uvnitř církve je mnohem menší a lze říci, že minimálně stejně silné postavení má vůdčí osobnost jejího konzervativního křídla, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který je předsedou České biskupské konference. V dobách pronásledování katolické církve v Československu komunistickým režimem působil částečně v oficiální, státem kontrolované části církve a částečně v neoficiální „skryté církvi“. Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracuje na obnově zdevastovaných církevních struktur a vede zatím neúspěšný boj za navrácení církevního majetku, o který totalitní režim církev připravil.

Životopis

Rožmitál pod Třemšínem, kde Miloslav Vlk působil v letech 1972 až 1978

Mládí

Po maturitě na Jirsíkově gymnáziu v roce 1952 pracoval krátce jako dělník, následně nastoupil na základní vojenskou službu.^[4] 1955–1960 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Poté nějakou dobu pracoval jako archivář, v roce 1964 odešel studovat na CMBF do Litoměřic.

Kněz

23. června 1968 byl vysvěcen na kněze^[5] a jmenován sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V roce 1971 však musel toto místo z rozhodnutí komunistických úřadů opustit a odejít spravovat malé farnosti (Lažiště a Záblatí, posléze Rožmitál pod Třemšínem). V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas. V letech 1978–1988 pracoval jako myč oken a posléze archivář v Praze, kde zároveň tajně vykonával své kněžské povolání. 1. ledna 1989 obdržel státní souhlas zpět a působil nejprve na Klatovsku, později na Šumavě.

Biskup českobudějovický

Biskupský znak Miloslava Vlka jako biskupa českobudějovického

14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen a intronizován 31. března 1990). Pustil se do obnovy diecézních struktur zdevastovaných komunistickou diktaturou a 18 let dlouhou sedisvakancí, snažil se o obnovu církevního školství a řeholního života v diecézi. Mimo jiné v roce 1990 založil Biskupské gymnázium J. N. Neumanna a zahájil přípravy na zřízení Jihočeské univerzity s katolickou Teologickou fakultou (k čemuž došlo až za jeho nástupce). Založil farnost sv. Vojtěcha a její správu svěřil salesiánům. Řadu jím zahájených projektů dokončil až jeho nástupce, Antonín Liška.

Arcibiskup pražský

27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem. I zde se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované diecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, založil Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář), charitativní činnosti (v roce 1993 založil Arcidiecézní charitu) i řeholního života v diecézi. 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem titulu Santa Croce in Gerusalemme.

Z titulu svého úřadu musel řešit dlouhodobou a stále sílící krizi na Katolické teologické fakultě, na níž se dostal do tvrdého sporu s jejím děkanem Václavem Wolfem. Konflikt nakonec vygradoval na přelomu 20. a 21. století: v roce 2000 kardinál Vlk vetoval Wolfovo třetí zvolení děkanem a v roce 2002 mu odebral kanonickou misi pro vyučování katolické teologie. V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI. Pozval do své diecéze trapistky.^[6] V lednu 2007 si založil osobní webové stránky.^[7][8] V témže roce podal u příležitosti svých 75. narozenin rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji ale nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky.^[9] Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem, nicméně tato otázka je dodnes neuzavřena. Obzvláště bolestný pak je dlouhodobý spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta.

Vzdělání

Podpis Miloslava Vlka.

Aktivně hovoří německy a italsky, pasivně ovládá ruštinu, francouzštinu, latinu a esperanto. Je nositelem řady čestných teologických doktorátů v Illinois, Minnesotě (USA), Pasově (Německo), Krakově, Opolí (Polsko) a také řady čestných občanství v zahraničí. V mládí byl členem Mezinárodního sdružení katolických esperantistů, v roce 1995 přijal záštitu nad světovým kongresem katolických esperantistů v Olomouci, kde také v esperantu sloužil slavnostní mši; v roce 2009 přijal čestné členství v České esperantské mládeži a záštitu nad Mezinárodním kongresem esperantské mládeže v Liberci, v jehož rámci také v neděli 19. července o 10. hodině dopolední v libereckém arciděkanském chrámě sv. Antonína Velikého sloužil mši svatou v esperantu.^{[10][11][12][13][14][15]}

Vyznamenání

• 25. února 1999 – Grosses Verdienstkreuz
• 2001 – Čestná medaile TGM
• 28. října 2002 – Řád T. G. Masaryka II. třídy
• 2006 – zvláštní ocenění za práci na usmíření mezi Čechy a Němci do Ackermann Gemeinde
• 2008 – Svatováclavská medaile^[16]
• obdržel řadu čestných doktorátů, mimo jiné od Illinois Benedictine College, University of St. Thomas, krakovské Papežské teologické akademie a Opolské univerzity.
• je čestným občanem měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids (1992), Baltimore (1992), Třeboň (1996) a Klodzko (1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998).

Publikační činnost

Knihy

• (polsky) Czas dojrzewania. Dietlinde Assmus rozmawia z arcybiskupem Pragi, Warszawa, Verbinum, 1995
• (německy) Reifezeit. Dietlinde Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, München, Neue Stadt Verlag, 1996
• Ve službě evangelia, Praha, Zvon, 1997
• Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem (Otázky kladl a knižně zpracoval Jiří Zajíc, 1997)^[17]
• (německy) Also Avanti! Dietlidne Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, Leipzig, St. Benno Verlag, 1999
• Kardinál Vlk odpovídá na otázky hledajících a pochybujících / ptala se Blanka Pirnosová, Praha, Portál, 1999
• (německy) Wird Europa heidnisch? Miloslav Kardinal Vlk im Gespräch mit Rudolf Kučera, Augsburg, St. Ulrich Verlag, 1999
• Vítězství Krista, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2003

Audiokazety

• Křížová cesta akad. sochaře Karla Stádníka s textem kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 1996)
• Narodil se Kristus Pán. Třebechovický betlém s vánoční meditaci kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 1996)
• Vzkříšení. Velikonoční meditace kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 1999)
• Seslání Ducha svatého, meditace kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 2000)
• Slavnost Všech svatých. Meditace kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 2001)

Odkazy

Externí odkazy

• Oficiální životopis
• Oficiální web
• Milosav Vlk v pořadu Impulsy Václava Moravce
• John C. Rao: Otevřený dopis kardinálu Miloslavu Vlkovi
• Kardinál: Národ se prodal za 30 korun jako Jidáš – velký rozhovor pro Aktuálně.cz
• životopis v angličtině
• Vlk Kardinál Miloslav Vlk pro rádio Impuls – Impulsy Václava Moravce

Filmové záznamy

• Vánoční promluva, 2007
• Cesty víry, 2007
• Novoroční promluva, 2007
• Miloslav kardinál Vlk – videa na TV-MIS.cz

Literatura

• (francouzsky) Alain Boudre: Laveur de vitres et archeveque. Biographie de Mgr Miloslav Vlk, Paris, Nouvelle Cité, 1994
• (italsky) Alain Boudre: Miloslav Vlk a Praga un lavavetri diventa arcivescovo, Roma, Cittá Nuova, Roma, 1994
• (italsky) Sara Regina: Miloslav Vlk: Da lavavetri a Cardinale, Milano, Ed. San Paolo, 1998
• Blanka Pirnosová: Koho má za zády? Čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka, Praha, Nové město, 2002

Reference