Druhá republika

Z Multimediaexpo.cz

Informace uvedené v tomto článku je potřeba ověřit.   Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů.

Druhá republika je označení pro politický systém ČSR v období 1. října 1938–14. března 1939. Trvala tedy pouhých 167 dní. Následovala po první republice.^[1] Druhá republika byla výrazně menší a slabší než její předchůdkyně.

Obsah 1 Příčiny vzniku 1.1 Problém menšin v poválečné Evropě 1.2 Mnichovská dohoda 2 Česko-Slovensko 2.1 Říjen 1938 2.2 Události závěru roku 1938 2.3 Leden - březen 1939 3 Politické strany za druhé republiky 4 Konec druhé republiky 5 Související články 6 Literatura 7 Poznámky

Příčiny vzniku

Problém menšin v poválečné Evropě

Po první světové válce vzniklo na troskách Rakousko-Uherska, kromě jiných, i Československo – stát rozkládající se na území Čech, Moravy, části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Hned od počátku měl nemalé problémy s národnostními menšinami Němců, Maďarů a Poláků, které svou existenci v rámci Československa odmítaly a vyvíjely snahy vymanit se z vězení národů, jak byla ČSR v propagandě (zejména německé) hanlivě nazývána (podobně Češi nazývali Rakousko-Uhersko vězením národů). Tyto problémy však byly zapřičiněny neutěšujícím uspořádáním nově vzniklého umělého státu, zakládajícího se na základě smyšlené existence tzv. „československého národa“. Po světovém krachu ekonomiky roku 1929 byly nejvíce zasaženy státy Evropy – hlavně ty s velkým vývozem a tedy i Německo. Poté, co se tam v roce 1933 Adolf Hitler dostal k moci, začal budovat svou nacionálně-socialistickou Třetí říši. Německo postupně přestalo platit reparace, obsadilo demilitarizované Porýní a začalo znovu budovat armádu, po válce nuceně omezenou jen na 100 000 mužů. Jedna z Hitlerových tužeb byla vytvořit velký stát německy mluvících obyvatel. Ovšem tato strategie narážela na problém – Němci žili nejen v Německu, ale i v Rakousku, Polsku, Jugoslávii či ČSR. Se začleněním Rakouska (anschluss) do Říše nebyly větší potíže; proběhlo za jásání většiny Rakušanů a nečinného přihlížení Francie a Velké Británie. U ostatních zemí se silnými něm. menšinami se nedalo s takovýmto průběhem počítat a bylo jasné, že dojde ke konfliktu. Jako první bylo na ráně právě Československo. Podmínky, za kterých byl nový stát v roce 1918 založen a na jejich základech pak národnostně uspořádán (idea nikdy neexistujícího „československého národa“ byla jen pokusem o maskování faktu, že podíl Čechů v novém státě činil ca. 47 % a počet Slováků daleko menší než Němců, tím že se umělým součtem Čechů a Slováků vytvořil lepší procentuální poměr, který byl chápán jako oprávnění k prosazování existence národního státu. Neuznáním slovenského národa se jednak podařilo dočasně zahnat snahy o autonomní uspořádání - kdyby totiž byla uznána autonomie Slovenska, dalo se očekávat, že německá a maďarská menšina by měla stejné ambice.) Podle Hitlera údajně neutěšené národnostní poměry v ČSR a neschopnost Prahy je plodně řešit vedlo ke vzrůstu sympatií národního-socialismu a separačních tendencí mezi německými Čechy. Ve skutečnosti měli Němci v Československu stejná práva, jako ostatní obyvatelé, měli své základní, střední i vysoké školy, kulturní organizace, knihovny, v oblastech s minimálně 20% menšinou byla jedním z úředních jazyků i němčina atd. Skutečným cílem Hitlera v kontextu jeho dobyvatelské politiky bylo rozbití demokratické ČSR a jeho následná anexe Německem.

Mnichovská dohoda

Adolf Hitler se obrátil na Československo s požadavkem na postoupení Sudet Německu. Tam tehdy nejen žilo 3,5 milionu Němců, ale bylo zde i množství průmyslu a moderní systém pohraničních opevnění. Většina místních tzv. sudetských Němců byla fascinována Hitlerem a nacismem. Jejich tlak se prostřednictvím jejich politické strany SdP a jejího předsedy Konrada Henleina stupňoval a donutil československou vládu k dalším ústupkům. Ta nakonec 5. září 1938 přijala i Karlovarský program, který zasahoval v některých svých bodech do suverenity Československa. Němci, jejichž skutečným cílem nebyly automní požadavky, ale připojení tzv. Sudet k Německu, však vyvolali incident v Ostravě a situace vygradovala 12. září sudetoněmeckým pučem, který však byl potlačen. Sudetoněmecká strana (SdP) byla zakázána a Henlein utekl do Německa. Mezitím hlavní západní mocnosti (Spojené království a Francie) jednaly s Německem o mírovém rozřešení situace, přičemž Hitler neustále prohlašoval, že rozpoutá válku, jestli mu nebude po vůli. Důvod jejich chování vychází z politiky appeasementu, tedy chování, jehož smyslem je mír za každou cenu a ústupky požadavkům agresora ve snaze o jeho nasycení. Tato taktika vedla k Mnichovské dohodě – dohodě Francie, Velké Británie, Itálie a Německa. Ty rozhodly, že Československo musí odevzdat Sudety Německu, a vyřešit postavení polské a maďarské menšiny v Československu, a jestliže se nepodřídí, ponese vinu za následnou válku a její důsledky. Československá vláda se nakonec v bezvýchodné situaci podvolila nátlaku svých dosavadních spojenců a souhlasila s postoupením území. Po polském ultimátu ze dne 30. září bylo postoupena také velká část českého Těšínska. Prezident Edvard Beneš 5. října abdikoval a 22. října odletěl do Británie (později do USA). To byl konec 1. republiky.

Česko-Slovensko

Říjen 1938

1. říjen 1938 začal pro Československo potupně. První německé jednotky začaly obsazovat československé pohraničí. Začalo i vystěhovávání českých obyvatel z pohraničí, kteří byli na mnoha místech vyháněni svými bývalými německými sousedy i sudetoněmeckými bojůvkami. Část obyvatel odešla z důvodů ztráty zaměstnání sama (státní úředníci, četníci, vojáci), část musela opustit své domovy násilím, část odešla z kombinace obou předcházejících důvodů. Násilí v pohraničí pokračovalo, sudetoněmecké jednotky Freikorpsu mnohdy stříleli po českých občanech i četnících, kteří zajišťovali vyklízení. Náčelník sudetoněmeckého Freikorpsu ve Vratislavi vydal tajný rozkaz: „Nic nezapalovat... Kořist řádně odevzdat. Rudé a Čechy na útěku vyřídit...“ Policejní ředitelství v Moravské Ostravě hlásilo o přepadech Československa z Polského území. Prostřednictvím rozhlasu se ozvalo též Maďarsko, které požadovalo „vyřešení maďarské otázky v Československu“. 1. října došlo i k tajnému převezení ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy. 2. října 1938 odevzdal maďarský velvyslanec v ČSR nótu z žádostí o sdělení, kdy a kde je Československo ochotno zahájit jednání. Polské vojsko vstoupilo do Českého Těšína, německé vojsko obsadilo Šluknovský a Frýdlantský výběžek.

O den později přijel na okupované území u Aše Adolf Hitler, provázený německou nacistickou špičkou. Delegace byly vítány davy nadšených Sudetských Němců. 5. října abdikoval na svou funkci prezident Edvard Beneš. Téhož dne překročily hranice na jižním Slovensku jednotky maďarské pohraniční stráže a vyprovokovaly incident s jednotkami Stráže obrany státu. 6. října byla na Slovensku podepsána tzv. Žilinská dohoda, která vyhlásila autonomii. V názvu republiky se začala užívat pomlčka a stát se nazýval Česko-Slovensko. 8. října Hitler vydal směrnici Ribbentropovu úřadu podporovat autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, ale prozatím ve svazku ČSR. V českém pohraničí pokračovaly násilnosti německých ordnerů, bylo zabito či zraněno a posléze odvlečeno několik příslušníků Stráže obrany státu, avšak britská mise, která dohlížela na předávání českého pohraničí nacistickému Německu, proti těmto praktikám nezasáhla. 10. října 1938 obsadila německá armáda Petržalku a v Bratislavě byla ustanovena Deutsche Partei. 11. října byla vyhlášena autonomie Podkarpatské Rusi. 12. října bylo napadeno předsunuté mužstvo Československé armády v Osekách na Prachaticku. Jednalo se o jeden z mnoha útoků, které prováděli Němci na delimitační čáře během roku 1938 a kteří se pokoušeli zabrat území, které jim podle Mnichovské dohody nenáleželo. Útoky proti československým pohraničním jednotkám za strany Maďarska probíhaly i na jižním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Současně probíhala jednání mezi Československem a Maďarskem o odstoupení oblastí s převahou maďarského obyvatelstva Maďarsku. V obsazených Sudetech pokračovaly návštěvy Adolfa Hitlera se soukmenovci. V pátek 28. října 1938 se neuskutečnily oficiální oslavy vzniku Československé republiky, které již byly předtím zrušeny. Došlo jen k několika pietním aktům u hrobu Neznámého vojína či hrobu prezidenta T. G. Masaryka. 31. října 1938 byla henleinovci přepadena Moravská Chrastová, kde žilo převážně české obyvatelstvo. Československé jednotky však vytlačily Němce zpět, ale došlo k několika obětem na životech, několik Čechů bylo odvlečeno.^[2]

Události závěru roku 1938

Druhá republika s novým prezidentem Emilem Háchou, který byl uveden do funkce 30. listopadu 1938, byla jen stín té první – množství průmyslu, obranných opevnění, komunikací spolu s 33 % plochy českých zemí bylo ztraceno. Navíc bylo nutno postarat se o desetitisíce uprchlíků ze zabraných území. Např. k 1. listopadu 1938 bylo provizorně obydleno uprchlíky z pohraničí 6000 železničních vagónů. Uprchlíci neměli často práci, jejich majetky zůstaly v zabraném pohraničí. Stát začal kopírovat italský fašistický model. Byla vytvořena Strana národní jednoty, kde se pod vedením agrárníků sjednotily občanské strany a část národních socialistů. Jako legální opozice působila Národní strana práce složená ze sociálních demokratů a levého křídla národních socialistů. Nový premiér Rudolf Beran byl vždy silně pravicově orientovaný (oproti ostatním agrárníkům) a skeptický k liberalismu a demokracii. Komunistická strana byla rozpuštěna, třebaže její členové zůstali v parlamentu. Byla zavedena tvrdá cenzura. Byl vydán zmocňovací zákon, který zmocňoval vládu, aby vládla bez parlamentu. Program Strany národní jednoty byl inspirován korporativistickým programem italských fašistů a byly vydány také antisemitské dekrety. „Záruky“, k nimž se zavázal v Mnichovské dohodě Adolf Hitler, zůstaly pouze na papíře. Stále docházelo k pohraničním incidentům, mnozí čs. příslušníci ozbrojených sil zůstali po únosu na německé území „nezvěstní“. Nenastalo dohodnuté propuštění části Čechů, zajatých před 1. říjnem 1938 v době Mnichovské krize. Z německého koncentračního tábora v Dachau se podařilo propašovat do Československa zprávu o 16 tisících vězních, mezi nimiž je 42 zavlečených Čechů. Německo pokračovalo v diktátu při stanovování dalších záborů českého území, a to i v případech, že se jednalo obce s převahou českého živlu.

2. listopadu bylo dovršeno i jednání o odstoupení jižních částí Slovenska a Podkarpatské Rusi hortyovskému Maďarsku (První vídeňská arbitráž). Na okupované části Slovenska i Podkarpatské Rusi (přejmenované v listopadu 1938 na Karpatskou Ukrajinu) došlo pod nátlakem Maďarů k nucenému odchodu slovenského a rusínského obyvatelstva. Ani po následném záboru odstoupeného území nenastal na nové československo-maďarské hranici klid, maďarské silové složky dále pokračovaly v útocích na příslušníky Stráže obrany státu. Stát byl v závěru roku nucen řešit neutěšenou situaci uprchlíků z pohraničí, kteří neměli stále střechu nad hlavou ani zaměstnání. Například 25. listopadu vydala československá vláda nařízení, aby okresní úřady podle možností umisťovaly zemědělské uprchlíky s jejich rodinami a hospodářským inventářem v zemědělských závodech nad 50 ha výměry. Na pomoc uprchlíkům byly pořádány i veřejné sbírky, peníze došly i od organizací a církví ze zahraničí. Do konce roku 1938 se podařilo československým úřadům z velké části vyřešit jak problém uprchlíků, tak problémy výroby, zásobování, školství či peněžnictví. V odtržených Sudetech se české obyvatelstvo dostalo do pozice národnostní menšiny bez jakýchkoliv práv. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven, v úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v kterékoliv instituci státní správy. Byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlasu. Zakázána byla i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině. Němečtí nacisté rozpoutali v pohraničí i hon na Židy, což vyvrcholilo v listopadu 1938 Křišťálovou nocí.

Leden - březen 1939

Počátek roku 1939 byl ve znamení zvýšeného nátlaku na Česko-Slovensko jak ze strany nacistického Německa, tak ze strany Maďarska. 12. ledna dostaly vybrané jednotky Wehrmachtu tajnou směrnici o pohotovosti v nasazení v Čechách. Na nové hranici na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi probíhaly stupňující se incidenty Maďarů, kteří stříleli na československé pohraniční jednotky a vnikali na čs. území. 21. ledna 1939 navštívil Berlín čs. ministr zahraničních věcí František Chvalkovský, který přijel jednat o vzájemných vztazích a německých zárukách pro Česko-Slovensko. Oficiální návštěva, která se konala v duchu jednání pána s nevolníkem, však dopadla velmi nepříznivě. Chvalkovský byl vypeskován jak od Joachima Ribbentropa, tak od Hitlera, který mu nadiktoval, jakým směrem se má další československá politika ubírat. Počátkem roku 1939 probíhala jednání Hitlera s maďarskými a slovenskými představiteli, která směřovala k úplnému rozbití čs. státu. 12. února navštívil Německo slovenský politik Tuka, který „odevzdával osud slovenského národa do Hitlerovy péče“. Nátlak Německa pokračoval i nadále ve všech oblastech. Čs. byla např. nucena povolit užívat německým občanům vlaječky s hákovým křížem či Čechům naopak zakázat používat některé symboly 1. republiky. Byly zabavovány letáky, které mohly Němce „podráždit“. Čs. ministerstvo obrany bylo nuceno povolit vydat Němcům některé plány československých zbraní. Špatně dopadl pokus čs. politiků vyhlásit neutralitu, kterou Hitler z pozice síly „zatrhl“. Německo též po Česko-Slovensku požadovalo, aby vydalo alikvotní podíl čs. zlata a deviz, který připadal na krytí oběživa v Sudetech. Čs. strana souhlasila za podmínek, že Německo převezme i alikvotní část čs. státního dluhu, což Němci odmítli. Pod obrovským nátlakem nakonec byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolňuje 481 miliónů korun, z toho 465,8 ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí. Počátkem března 1939 obdržela československá vláda první informace o tom, že nacisté obsadí zbytek ČSR a účastníci Mnichovské dohody Velká Británie, Francie a Itálie proti tomu nic nepodniknou. Na Moravském Slovácku uskutečnila akce slovenských fašistů pro připojení této oblasti ke Slovensku. Na samotném Slovensku došlo protičeské kampani, situace došla tak daleko, že čs. vláda vyhlásila na Slovensku výjimečný stav a v noci z 9. na 10. března převzala v této části republiky moc armáda. Vedoucí separatističtí politici Tuka, Mach a Černák byli zatčeni, zásah si nevyžádal žádné námitky ze zahraničí. 11. března 1939 dal německý ministr propagandy Joseph Goebbels pokyn říšskému tisku k vystupňování protičeské propagandy. V Praze i Bratislavě probíhala horečná jednání o vyřešení krize sestavením nové autonomní vlády Slovenska. V Praze vyprovokovali pražští Němci hospodskou rvačku, která skončila policejním zásahem. O den později se 80 německých studentů snažilo vykřikováním Heil Hitler vyvolat další srážku. Dne 13. března zaútočila skupina asi 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově a došlo k lynčování četníků. Téhož dne se uskutečnil pochod asi šesti tisíc brněnských Němců směrem k Pohořelicím, kde na nových protektorátních hranicích zapálili českou celnici a rozehnali její osazenstvo. Čs. zástupci z Vídně sdělili, že se k čs. hranicím blíží jednotky Wehrmachtu. K nejzásadnější události tohoto dne však došlo v Berlíně, kam odletěl slovenský předák Jozef Tiso. Toho postavil Hitler před hotovou věc - buď vyhlásí samostatný Slovenský stát, jehož hranice bude Německo garantovat, nebo bude Slovensko okupováno Maďary. Tiso předložil ihned tento Hitlerův požadavek Slovenskému sněmu, který ho následující den 14. března krátce po 12. hodině schválil. Na Podkarpatské Rusi se téhož dne uskutečnil pokus bojůvek Karpatské Síče o puč, který byl čs. vojenskými jednotkami potlačen. Do Prahy však dorazilo ultimátum z Budapešti, které požadovalo připojení zbytku Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Předseda chustské vlády Vološin sice telegrafoval Hitlerovi, aby přiměl maďarskou vládu dodržovat usnesení vídeňské arbitráže, ale marně. Čs. vojska dostala rozkaz ke stažení z Podkarpatské Rusi, přičemž sváděla s maďarskými jednotkami tuhé ústupové boje. Část československých vojsk byla nucena ustoupit na území Rumunska a Polska.^[3]

Politické strany za druhé republiky

• Strana národní jednoty představovala vládní stranu. Svou orientací směřovala k nacionálně akcentovanému autoritativnímu režimu. Jejím předsedou byl Rudolf Beran. Strana vznikla sjednocením všech tehdejších českých politických stran, kromě ČSDSD, KSČ a části ČSNS, sdružovala tak všechny tehdejší nelevicové strany. Jádro strany tvořila bývalá agrární strana. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava strana prakticky zanikla, když část členstva založila stranu Národní souručenství.
• Národní strana práce byla opoziční levicová strana. Tvořila ji převážná část členstva zaniklé ČSDSD a část členů ČSNS. Předsedou strany byl Antonín Hampl. Strana představovala umírněnou opozici vůči vládní straně, proti jejímž autoritářským tendencím hájila principy parlamentní demokracie.

Konec druhé republiky

14. března v 16 hodin odjel prezident Emil Hácha zvláštním vlakem z Prahy do Berlína. O hodinu později odstartovalo z Ruzyňského letiště letadlo s plk. F. Moravcem a deseti zpravodajskými důstojníky druhého oddělení Hlavního štábu čs. armády, kteří odváželi nejdůležitější věci z tajného archívu. V 19.30 hodin telefonoval přednosta poštovního úřadu v Moravské Ostravě, že místní policejní ředitelství, radnici, nádraží a další důležité budovy obsadili Němci. Nedlouho na to zahájila osádka kasáren v Místku boj, při němž došlo v řadách německých vojsk ke ztrátám. Na rozkaz nejvyššího velení však musela být palba zastavena.^[4] Na Václavském náměstí v Praze vyprovokovali němečtí studenti srážky s českými obyvateli. Krátce po půlnoci na 15. březen začínají brněnští Němci přebírat ve městě moc. Postupně obsadili radnici, policejní ředitelství, zemský úřad a další budovy. 15. března v 1.15 hodin vstoupil prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský do nové budovy říšského kancléřství. Po přívětivém úvodním slovu Háchy začal Hitlerův monolog, při němž oznámil, že vydal vojsku rozkaz obsadit české země a připojit je k Německé říši. Ve stále útočnějším tónu Hitler vyhrožoval rozbitím země, bombardováním měst, likvidací obyvatelstva. Krátce po druhé hodině určil Hitler přestávku, při níž Hácha volal do Prahy, aby svolal ministerskou radu. Adolf Hitler však vyhrožoval i po přestávce, ale Hácha odolával až do doby, kdy ho stihl srdeční záchvat. I po té se snažil jednat, ale nakonec byl zlomen. Před 4 hodinou ranní podepsali Hácha a Chvalkovský „prohlášení německé a česko-slovenské vlády“, kde se mimo jiné praví: „Čs. prezident prohlásil, že... klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše.“

Mezitím v Praze došlo k zasedání vlády, kde byl vydán rozkaz všem armádním sborům klást jakýkoliv odpor. Ve 4.30 hodin začal pražský rozhlas vysílat rozkaz o chystaném vstupu německých vojsk v 6.00 hodin ráno na území Čech a Moravy. 15. března v časných ranních hodinách začala německá armáda obsazovat okleštěný zbytek Čech a Moravy. V nevlídném dni byla přijata nevlídně zaťatými pěstmi českým obyvatelstvem, pouze tam, kde žila silná německá menšina, byly německé okupační jednotky vítány svými soukmenovci. Na nárožích ulic se objevila vyhláška „Rozkas pro Obyvatele“ o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem. V 19.15 hodin přijel na Pražský hrad Hitler, hradní stráž vystřídali esesáci. Zvláštní vlak s Emilem Háchou se vrátil do Prahy až v 19.30 hodin s úmyslným zpožděním. Ve čtvrtek 16. března vydal Hitler na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Česko-slovenská vláda byla přejmenována v nezměněném složení na vládu protektorátní. Druhá republika skončila de iure.

Související články

• Československo
• První republika
• Mnichovská dohoda
• Protektorát Čechy a Morava

Literatura

• GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6.  
• GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. 1938-1945. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2006. 623 s. ISBN 80-7185-582-0.  
• PASÁK, Tomáš. Emil Hácha : (1938-1945). Praha : Rybka, 2007. 445 s. ISBN 978-80-87067-04-8.  
• MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha : Nakladatelství Academia, 2010. 344 s. ISBN 978-80-200-1823-6.  
• Dušan Tomášek, Deník druhé republiky, Naše vojsko, 1988
• Ota Holub, Poslední pásmo vzdoru, Mladá fronta, 1988

Poznámky

1. ↑ tato názvosloví byla odvozena od státních zřízení Francie, kde byly republiky číslovány (v té době tam měli Třetí) od dob Velké francouzské revoluce
2. ↑ http://www.army.cz/avis/a%20report2003/21/20.htm
3. ↑ http://www.fronta.cz/straz-obrany-statu-2-dil-od-kvetnovych-opatreni-do-konce
4. ↑ Boj o Czajánkova kasárna 14.3.1939 [online]. zanikleobce.cz, [cit. 2009-10-22]. Dostupné online.  

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Druhá republika

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii