Upír (nemrtvý)

Z Multimediaexpo.cz

Upír (The Vampire), obraz Philipa Burne-Jonese z roku 1897

Upír (nebo také vampýr) je tvor vyskytující se v mýtech, legendách, hororech a fantasy, živící se krví, kterou pije svým - zpravidla lidským - obětem.

Obsah

Etymologie

Slovo upír je s největší pravděpodobností slovanského původu. Vyskytuje se ve všech slovanských jazycích - bulharsky je вампир, česky a slovensky upír (někdy se používá i obměna vampýr, převzatá patrně z angličtiny), polsky wampir a upiór, rusky упырь, bělorusky упыр, ukrajinsky упирь. Předpokládá se, že v praslovanštině bylo *ǫpirь, což má dále nejasnou etymologii. Někteří vědci slovo dále spojují s turkickým označením čarodějnice, které např. v tatarštině zní ubyr. Etymolog Machek spojuje slovo poněkud kostrbatě s dialektickým slovenským slovesem vrepiť, resp. jeho hypotetickou přesmyčkovou podobou *vъ-pěrъ, což překládá jako vkousnout se, vsát se, vchytit se, vrazit se. První doložené použití je ve staroruském kolofónu žaltáři, který je podepsán žertovnou přezdívkou Упирь Лихый (Špatný upír) a který je datován rokem 1047. Někdy se jako první použití uvádí ruský protipohanský traktát Slovo svatého Grigorije (Слово Святого Григория), který se zmiňuje o tom, že pohané uctívají upíry. Tento spisek pochází patrně z 11. - 12. století. Obměna vampýr, používaná často v neslovanských jazycích (anglicky vampire, francouzsky vampyre, německy Vampir) je odvozena z nasalizované srbské varianty вампир / vampir. Z ní bylo patrně v 17. století odvozeno německé Vampir a z němčiny se slovo rozšířilo dál. Do češtiny se zřejmě dostalo jinou cestou, ačkoli původní jazykový základ je bezpochyby stejný. Proto se píše s tvrdým y - možná pod vlivem slova netopýr[1].

Upír v tradiční slovanské kultuře

Postava upíra se vyskytuje v mytologii jak východních, tak i západních a jižních Slovanů. V písemných pramenech se vyskytuje pod různými názvy:

  • u Bulharů: vapir, vipir, vъpir, vrapir, vrapirin, voper, drakus, žin, ustrel, lepir, vlepir, liter, lemptir, tenec, grobnik, brodnik, plъtnik, upir, samodiv
  • u Srbů: vampir, vukodlak, vaper, lampir, lapir, lempijer, vuk, vjegodonja, jegodonja, tenac
  • u východních Slovanů: rusky upyrь, upir, oboroteň (tento výraz označuje jakéhokoli lykantropa), krovosos, bělorusky vupor, ukrajinsky upir

Staročeské označení upíra morous naznačuje, že v počátku byl upír blízký noční můře, zlý přízrak, který během sužuje spáče a v noci jim odnáší jejich životní sílu.[2]

Vznik upíra

V původní mytologii Slovanů, ale též Germánů se upírem stával člověk zemřelý nečistým způsobem (sebevrah, popravený zločinec), či vůbec osoba vylučující se ze společnosti lidí, nebo skonavší nepřirozenou smrtí (čaroděj užívající černé magie, nebo oběť čaroděje). Upírem bylo také dítě čarodějnice, zplozené po koitu s démonem. Někde se věřilo, že k tomu, aby se mrtvola změnila v upíra postačí, aby přes ni přeskočil vzteklý pes. V dobách po přijetí křesťanství (kdy se navíc těla mrtvých přestala spalovat, nebo pohřbívat staletí ověřenými způsoby) se také začalo věřit, že upírem se může stát osoba pohřbená bez obřadů (např. nepokřtěné dítě), nebo pokud byly tyto obřady provedeny špatně, anebo osoba narozená v určitou dobu (např. o Vánocích). Podle srbských tradic se upírem mohl stát i živý člověk s vrozenými předpoklady.

Vzhled upírů

Upír měl podobu člověka bez kostí nebo i bez nosu, mohl mít hnědé nebo červené oči a kovové zuby. Případně bylo jeho tělo pokryto srstí (jako u vlkodlaka). U východních Slovanů mohl mít zmijí jazyk, mohl být slepý nebo hluchý. U Bulharů nabíral někdy i zvířecí podobu: rysa, vlka, myši, zmije, kozy nebo bílého koně. Pokud byla upírem (potažmo upírkou) žena, vynikala nad jiné svou neobyčejnou krásou a výjimečností. Její tvář byla mrtvolně bledá, vlasy byly černé jako havraní křídla, rty rudé jako čerstvá krev a při pohledu do jejích tmavých (či rudých) očí jsme mohli vidět celou panenku. Pro okolní lid byl neodhalený upír postavou záhadnou, ale díky svému „charismatu“ a atraktivitě velmi vyhledávanou. Pověstné jsou upírovy silné sexuální tužby, které uspokojoval/a se smrtelnými lidmi (viz Inkubus a Sukuba). Upíři podle filmů, legend, knih a povídání upíři vypadají, jako starší lidé s obrovskými špičáky a když jsou naštvaní, kouří se z nich. Jsou pro lidi hodně nebezpeční, kousnou je do krku, nasají krev a tím se drží při životě, ale člověk zemře, nebo se stane také upírem.

Vlastnosti

Upíři se ve svých možnostech silně lišili. Jejich působnost mohla být omezena jen na dobu noční, kdy strašili své blízké, škodili domácím zvířatům (pili krev). Ráno znovu odcházeli do hrobů, protože kdyby je zasáhl sluneční paprsek, rozprskli by se a zůstala by po nich jen krvavá skvrna. Jako první příchod upíra do vesnice ucítili psi (začali štěkat) a dobytek, který se začal plašit. Na druhou stranu ve slovanské mytologii mohl upír uzavřít sňatek s člověkem a dokonce mít i děti. Upír neumírá stářím a je velmi obtížné jej zahubit. Mohl shořet, ale jakmile se napil krve, tak mu bylo lépe. Živí se lidskou krví, krev zvířat sice rovněž poslouží, ale oslabuje ho. V některých oblastech se upíři neomezovali ve své působnosti jen na noční dobu. Věřilo se, že žijí mezi normálními lidmi (nejčastěji jako obchodníci nebo řezníci) a do hrobu se musí uložit jen v určitý den v roce. Někde se věřilo, že vlivem upírů přichází hlad, špatné počasí nebo mor.

Archeologické doklady víry v upíry

Víra v revenanty, tak jak je doložena z písemných pramenů a etnografických pozorování, se specifickým způsobem projevuje i v archeologických nálezech. Jako obrana proti upírům existovalo velké množství metod, některé z nich jsou archeologicky doložitelné. Většina z nich měla mrtvému fyzicky zabránit, aby opouštěl hrob:

  • mrtvý byl proboden kůlem
  • tělo mrtvého bylo dodatečně vyhrabáno a spáleno
  • mrtvola se zabalila do rybářské sítě
  • mrtvý byl obrácen na břicho nebo ležel ve skrčené poloze
  • mrtvý byl zavalen kameny
  • mrtvému byla zacpána ústa např. kameny, železem, hlínou
  • tělo mrtvého bylo násilně porušeno (useknuta hlava apod.)
  • useknutá hlava mrtvého byla uložena do zvláštního hrobu
  • do hrobu se střílelo šípy
  • na hrobech nebo přímo v nich byly zažíhány ohně
  • mrtvému byl sypán do úst mák

Některá z těchto protivampirických opatření byla doložena např. na raně středověkém pohřebišti v Lahovicích u Prahy, zkoumaném v letech 1955-1960 archeoložkou Zdeňkou Krumphanzlovou. Někdy je ovšem obtížné od sebe odlišit protivampirická opatření a např. zvlášť krutý způsob popravy nebo posmrtného trestu (o důsledcích činnosti vykradačů hrobů nemluvě). Každý takový nález je proto nutné správně posoudit s ohledem na dobové a místní zvyklosti (ať už pohřební nebo hrdelně-právní).

Upíři v historii

Jeden z nejstarších písemných popisů řádění upíra podává islandská Sága o Eriku Rudém ze 13. století, zachycující historii osídlování Grónska křesťanskými Vikingy (kolem roku 1000). Příběh epizody, která se odehrává během severské zimy, vypráví, jak po náhlé smrti jednoho neoblíbeného muže začnou podivně umírat i další členové jeho komunity (včetně Erikova syna Thorsteina, který osazenstvo odloučené usedlosti vedl). Někteří z mrtvých (i už pohřbených) se pak znovu objevují a snaží se setkat se svými blízkými, čímž jim také způsobují smrt. Potíže s (ne)mrtvými se vyřeší až exhumací těl zemřelých a jejich opětovným uložením v blízkosti kostela a za doprovodu křesťanských rituálů - s výjimkou těla prvního zemřelého, který je jakožto upír spálen. Další zmínky o upírech (respektive o pohanských zvyklostech) přináší staroruské křesťanské spisy z 11. až 13. století. Nejznámější upír Drákula souvisí se skutečnou historickou osobností krutého knížete Vlada Ţepeşe jen volně. Ze skutečných legend mají k vampirismu blíže ty o neméně známé slovenské hraběnce Alžbětě Báthoryové (1560 – 1614) alias Čachtické paní, dokonce je možné, že právě ona inspirovala Stokerova Draculu. Roku 1725 v Rakousko-Uhersku zemřel Peter Plogojowitz. Následovala série náhlých úmrtí, která vedla k podezření z vampirismu. Peter byl exhumován, prozkoumán, bylo shledáno, že má příznaky vampirismu a poté mu bylo probodeno srdce kůlem a byl spálen. Případ byl poměrně dobře dokumentován, zpráva o něm byla překládána a šířena a byla následována dalšími případy. Hysterii ukončila Marie Terezie, když nechala svého osobního lékaře případy vyšetřit a po jeho závěru, že upíři neexistují, vydala zákon zakazující otevírání hrobů a zhanobování těl.

Upír v současné kultuře

Nuvola apps important.png   Neověřená tvrzení (vlastní výzkum) poškozují tento článek !
  Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných referencí. 		Nuvola apps important.png

Mezi upíry v různých dílech existují značné rozdíly. Nejčastěji se jedná o nemrtvé, tedy nějakým způsobem oživená lidská těla. V romantické literatuře a ve filmu se upírem se stane člověk pouze tím, že ho kousne jiný upír. Přeměna pak trvá různě dlouhou dobu. Je jen málo povedených přemeň, protože mnohdy upír nedokáže přestat sát a oběť prostě zabije. Spousta upírů nechce přeměňovat lidi, pokud to není nezbytně nutné, nechtějí jim brát jejich duši. V novějších dílech se může ale jednat i o druh démonů (například u Sapkowského), popřípadě polodémonů (americký seriál Buffy). V některých novějších dílech jsou upíři vlastně jen jiným živočišným druhem, případně je jejich upírství virového původu. Příkladem může být třeba americká filmová serie Blade nebo ruská sága Noční hlídka. Nebo jsou to jen prokletí lidé. Typickým znakem upírů je pití nebo spíš sání krve pomocí prodloužených špičáků, které mohou být duté, pak jimi přímo sají krev, nebo jimi jen prokusují tepny a krev chlemtají. Nejčastěji se tím živí, a to buď ve fyzickém smyslu (tedy využívají chemické látky v krvi, takoví upíři se mohou živit i krevními konzervami), nebo ve smyslu metafyzickém (jde vlastně o vysávání životní síly). Někdy je nutné, aby se jednalo o krev lidskou nebo je lidská krev z nějakého důvodu lepší, jindy je to jedno. Někteří upíři přijímají i lidskou potravu, nebo ji dokonce přijímat musí, stejně jako lidé. Naprostá většina upírů je nesmrtelných nebo dlouhověkých. Když nestárnou vůbec, tak jejich fyzická podoba ustrnula ve věku, ve kterém byli iniciováni, nebo na prahu dospělosti. Pokud stárnou, tak několikrát pomaleji než člověk (například v knihách od Darrena Shana stárnou upíři desetkrát a poloupíři pětkrát pomaleji než lidé). Pokud se pohybují v normální lidské společonsti, skrývají se a jednou za čas se stěhují, aby svou neměnící se podobou a zvyky (spaní ve dne) nevzbudili pozornost. Pokud při krmení zabíjí, nemívají pevný domov. Často jsou takřka všichni upíři kočovní samotáři, ale existuje jedno nebo více míst, kde žijí pohromadě, případně se jednou za několik let scházejí. Další častou vlastností upírů je, že se neodráží v zrcadle. To může mít souvislost s tím, že dříve měla většina zrcadel odraznou vrstvu na bázi stříbra (tzv. Benátská zrcadla). Moderní zrcadla mají odraznou plochu z hliníku nebo niklu. Kromě běžných zrcadel nebyl upír vidět třeba v objektivu kamery ve filmu Dracula 2000 – možná že její objektiv nějaké zrcadlo obsahoval. Také se nedají vyfotit (na celuloidovém filmu je roztok halogenidů stříbra, ale skoro žádný autor to nezmiňuje). V knihách Darrena Shana je to vysvětleno prostě tak, že se atomy jejich těl pohybují jinak než těla lidského. Jiné vysvětlení říká, že upíři vlastně pocházejí z paralelního světa nacházejícího se za zrcadly, a když jsou zde, tak za zrcadly logicky chybí. Další vysvětlení je založeno na metafyzičnosti upírů. To, že vidíme upíra, je pak způsobeno ne tím, že bychom ho skutečně viděli, protože upíři nemají fyzické tělo, ale tím, že upír nám vstoupil do mysli a způsobil, že my sami si jeho obraz promítáme. Skutečné věci (světlo, stěny) jím pak procházejí, nebo on jimi. Mezi jejich další vlastnosti patří zvýšená síla a zlepšené smysly, především schopnost vidět v noci. Někdy upíři létají, a to buď levitací, nebo v podobě netopýra. Drákula chodil či lezl po zdech hlavou dolů nebo přímo po stropě. Kromě zmíněného netopýra se podle některých autorů mohou měnit v mlhu, vlka, hromadu krys nebo červů. Upíři mají často hypnotické, telepatické, telekinetické nebo prostě magické schopnosti. Mohou lidem vstupovat do snů. Také dokáží procházet stěnami, cestovat prostorem i časem. Klasičtí upíři spí přes den v rakvích (někteří dávají přednost výrazu sarkofág). Stokerův Drákula měl v bednách (nebyly to rakve) hlínu ze své země, a pokud by v nich nespal, zemřel by. Výraz "spánek" ovšem většinou není úplně na místě, protože upírům se nezdají sny, a když spí, tak jsou zcela mrtví. Probouzení pak bývá pomalé, obtížné, a někdy i bolestivé. Někteří upíři ovšem nespí nikdy. Pitím krve se upíři (především ti nemrtví) rozmnožují. Podle různých pramenů se člověk změní v upíra, když je upírem zcela vysán, když naopak není, anebo když sám pije krev upíra. V některých dílech se ale upíři rozmnožují i běžným pohlavním rozmnožováním, a to mezi sebou nebo s lidmi - obě varianty se nevylučují. Nový upír je učedník, a ten kdo ho zasvětil krví je jeho mistr. Jejich vztah je velmi oblíbené téma, zvláště pokud byl upír zasvěcen nedobrovolně. Mnoho takových upírů ze začátku odmítá pít lidskou krev a radši chtějí zemřít. Potomek člověka a upíra, nazývaný dhampír, může mít různé kombinace upírských schopností a slabostí. Často je například odolný proti slunečnímu světlu (ve světech, kde čisté upíry světlo zabíjí) - pro tuto vlastnost jsou upíry zváni „Denní tvor“ (anglicky Daywalker). Dhampíři se často stávají ideálním druhem zabijáků upírů. Mezi bytosti napůl lidské a napůl upíří patří také Blade, který své schopnosti získal, když jeho matku kousl upír krátce před porodem, čímž u něj došlo k částečné přeměně. Nejstarším upírem bývá v některých dílech Dracula, jindy existují upíři mnohem déle – za nejstaršího potom bývá označena Adamova první žena Lilith (ano, před Evou) nebo Kain. Samozřejmě ne vždy je vůbec nejstarší upír znám nebo jmenován. Zatímco některé zdroje míchají upíry a lykantropie dohromady (jako Stokerův Dracula) nebo považují lykantropy za upírům podřízené, podle jiných (např. Underworld) spolu vedou válku.

Obrana proti upírům

Upíra není možné zabít normálním způsobem, ať už díky jeho regeneračním schopnostem nebo jakési přízračnosti, někdy upíry mohou zabíjet zase jen upíři nebo vlkodlaci. Upíři dokonce nemohou ani spáchat sebevraždu. Mezi obvyklé prostředky, jak je zabít, oslabit či zastavit, patří:

  • Sluneční světlo - někdy stačí jakékoliv silné světlo, jindy je zapotřebí UV složka, někdy skutečně pouze světlo sluneční
  • Dřevěný kůl do srdce - někdy je zapotřebí určitý druh dřeva (tisové, osikové[3] či dubové[4])
  • Lípa – svázání rukou lipovým lýkem po exhumaci (Halič), posvěcený lipový lístek pod jazyk a lipová hvězda na prsa (Polsko)[5]
  • Stříbro - mohou na něj být jen alergičtí, ale většinou je to pro ně jed, zvlášť pokud je autor plete dohromady s lykantropy
  • Useknutí hlavy
  • Tekoucí voda - nemohou přejít přes vodní tok a pokud musí přes moře, tak cestují ve spánku v rakvích (a nejlépe letadlem)
  • Náboženské symboly:
    • Kříž
    • Svěcená voda
    • Hostie - nemohou kolem ní projít a pálí je
    • Svěcené zbraně - pokud jim obyčejné zbraně neublíží, svěcené je zraňují jako člověka nebo i více
  • Česnek
  • Snítka plané růže - položí-li se jim na rakev, nemohou z ní ven
  • Velké kameny položené na rakev jim znemožní dostat se z ní, stejně funguje i zalít hrob betonem (jak to je u skutečné osoby Beli Lugosiho)
  • Zrcadlo - často se uvádí, že se upír neodráží v zrcadle. Tato pověra mohla vzniknout i jako důsledek specifické psychické poruchy - negativní heautoskopie, při níž člověk nevidí svůj obraz v zrcadle. V některých případech se upír zrcadlu dokonce vyhýbá. Toto tvrzení vychází z prastaré víry, že démoni a temné mocnosti se mohou zaleknout vlastní ošklivosti a uprchnout. Malým dětem proto někdy na ochranu před upíry a nočními můrami byly do kolébek a postýlek vkládána malá zrcátka.
  • Pokud je třeba odhalit, v kterém hrobě je uložen upír, je nejlepší rozdělat na hřbitově oheň z trnitých rostlin. Jeho kouř se prý neomylně snese na hrob upíra.

Žádný z uvedených prostředků ovšem není „spolehlivý“, tedy nefunguje v každém literárním díle. V některých je dokonce řečeno, že tyto pověry rozšířili sami upíři, aby se lidé cítili v bezpečí a oni měli volnou ruku. Sám Bram Stoker pak bývá označován za upíra. Po smrti se upír rozpadne na prach. Podle některých pramenů není ani pak zcela zničen – stačí, aby se tento prach dostal do styku s krví a upír se okamžitě regeneruje. V komedii Káčula je pro regeneraci zapotřebí speciální rituál, ale kromě krve zafungoval i kečup ... Pro úplné zničení může pomoci prach rozprášit, nejlépe do tekoucí vody.

Dracula

Nejznámější upír - Dracula - prvně se objevující ve stejnojmenné knize Brama Stokera, je do určité míry založen na skutečné historické osobě – moldavském knížeti Vladu, řečeném Dráček (Dracula či Drăculea) a Naražeč na kůl resp. Napichovač (Ţepeş). Žil v letech 1431–1476 a proslul svojí krutostí v bojích s Turky. Dracula je zdrobnělinou přezdívky jeho otce - Drak (Dracul) -, jíž byl označován jako člen tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda. Jeho přezdívka Napichovač je pak založena na oblíbeném způsobu popravy, který užíval k vyvolání strachu a hrůzy u svých nepřátel. Podle pověsti poselstvo tureckého sultána při audienci u knížete Draculy odmítlo smeknout a vzdát mu čest, takže kníže jim dal jejich pokrývky hlavy k hlavám přibít železnými hřeby a pak je dal napíchnout na ostrý kůl. Podle moderních výzkumů ovšem Stoker o skutečném knížeti Vladovi mnoho nevěděl a „legendu“ sestavil z jiných legend, nemajících s Vladem nic společného. V Rumunsku spojení knížete s upírskými legendami nechápou: když už, považovali by ho naopak za bojovníka proti upírům. Samotný Stoker neupřesňuje, jak se Dracula stal upírem; v pozdějších zpracováních je důvod často náboženský: jednou když byl Dracula na bitevním poli, jeho žena, oklamána zprávou o jeho smrti, spáchala sebevraždu. Dracula poté proklel Boha, kterému do té doby věrně sloužil, a stal se upírem. V jiných zpracováních byl Dracula proklet knězem po vypálení kláštera a toto prokletí ho změnilo v upíra.

Přírodní úkazy podporující mýty o upírech

Za upíry byli zřejmě v minulosti považováni především lidé, postižení nějakou nemocí. Nejčastěji se uvádí porfyrie, která se mimo jiné vyznačuje citlivostí na světlo, obnažením dásní (zvýraznění zubů), krevními sraženinami na těle. Nicméně jde o nemoc dosti vzácnou a nezdá se pravděpodobné, že by mohla být základem mýtu. Kromě toho je celá hypotéza založena na moderních představách o upírech a neodpovídá příliš původní mytologii [2]. Vliv ovšem mohly mít ovšem i jiné nemoci jako tuberkulóza nebo mor.

Upíří netopýři

V Jižní Americe žijí netopýři živící se krví teplokrevných zvířat (většinou krav), kteří by mohli mít souvislost s legendami o upírech. Jejich české pojmenování je upíři. Nejsou ovšem žádné důvody předpokládat, že se vyskytovali v Evropě, nebo že se s nimi mohli Evropané setkat dříve než v 16. století, kdy si španělští dobyvatelé všimli podobnosti těchto zvířat s legendami o upírech a pojmenovali je podle toho.

Reference

  1. ↑ Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český, dotaz týdne 2/2009.[1]
  2. ↑ VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. S. 196-201.  
  3. ↑ SOBOTKA, Primus. Rostlinstvo v národním podání slovanském. Praha : Matice česká, 1879. S. 123.  
  4. ↑ SOBOTKA, Primus. Rostlinstvo v národním podání slovanském. Praha : Matice česká, 1879. S. 84-85.  
  5. ↑ SOBOTKA, Primus. Rostlinstvo v národním podání slovanském. Praha : Matice česká, 1879. S. 100.  

Související články

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
vampire

Literatura

  • Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, 190 s.
  • Krumphanzlová, Z. 1961: K otázce vampyrismu na slovanských pohřebištích. Památky archeologické, 544-549.
  • Navrátilová, A. 1996: „Nečistí zemřelí“ v posmrtných a pohřebních rituálech českého lidu. Český lid 83, 21-31.
  • Wollmann, F. 1920-1921: Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské. Národopisný věstník českoslovanský 14, 1-16.
  • KONSTANTINOS. Upíři žijí. Praha : Volvox Globator, 2007. ISBN 978-80-7207-638-3.  
  • STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha : Paseka, 1991. S. 54-55.  
  • VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. S. 196-201.  

Odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Up%C3%ADr_(nemrtv%C3%BD)“