Neptun (planeta)

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 22. 7. 2013, 07:04

Neptun

Neptun vyfotografovaný sondou Voyager 2 v roce 1989
Objev
Objevitel	Urbain Le Verrier John Couch Adams Johann Galle
Datum objevu	23. září 1846
Elementy dráhy (Ekvinokcium J2000,0)
Velká poloosa	4 498 252 900 km 30,068 963 48 AU
Obvod oběžné dráhy	28,263 Tm 188,925 AU
Výstřednost	0,008 585 87
Perihel	4 459 631 496 km 29,810 795 27 AU
Afel	4 536 874 325 km 30,327 131 69 AU
Perioda (oběžná doba)	60 224,9036 d (164,89 a)
Synodická perioda	367,49 d
Orbitální rychlost - maximální - průměrná - minimální	5,479 km/s 5,432 km/s 5,385 km/s
Sklon dráhy k ekliptice ke slunečnímu rovníku	1,769 17° 6.43°
Délka vzestupného uzlu	131,721 69°
Argument šířky perihelu	273,249 36°
Počet přirozených satelitů	13
Fyzikální charakteristiky
Rovníkový průměr	49 528 km (4,007 Zemí)
Polární průměr	48 681 km (3,829 Zemí)
Zploštění	0,0171
Povrch	7,619×109 km2
Objem	6,254×1013 km3
Hmotnost	1,0243×1026 kg
Průměrná hustota	1,628 kg/m3
Gravitace na rovníku (při 1 bar)	11,15 m/s2 (0,886 G)
Úniková rychlost	23,5 km/s
Perioda rotace	16,11 h (16 h 6 min 36 s)
Rychlost rotace	2,68 km/s = 9960 km/h (na rovníku)
Sklon rotační osy	28,32°
Rektascenze severního pólu	299,33° (19 h 57 min 20 s)
Deklinace	42,95°
Albedo	0,41
Povrchová teplota - min - průměr - max	50 K 53 K ? K
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlak	>>100 MPa
Vodík – H2	80 % ±3,2 %
Hélium – He	19 % ±3,2 %
Metan – CH4	1,5 % ±0,5 %
Deuterium – HD	0,0192 %
Ethan – C2H6	0,00015 %

Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy a řadí se mezi představitele plynných obrů.^[1] S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru.^[1] Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna množstvím metanu v atmosféře.^[2][3]

Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. „ledoví obři“. Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a hélia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a obohacená navíc vodním ledem.

Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles.^[1][4] Následně planeta dostala své jméno podle starořímského boha moří Neptunu.^[5]

Vznik a vývoj planety

Předpokládá se, že Neptun vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece^[6] a teorii gravitačního kolapsu.^[7]

• Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice a posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických (kamenných) planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti.^[8]
• Teorie gravitačního kolapsu naopak předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě planety Neptun trval jen několik století.^[7]

Vznik velkých Neptunových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jakým vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Neptun od Slunce velmi vzdálen, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety.

Fyzikální a chemické vlastnosti

Neptun je svým vzhledem, velikostí i hmotností velmi podobný Uranu. S hmotností 1,0243²⁶ kg^[9] je Neptun těleso nacházející se mezi hmotností Země a většími plynnými obry. V porovnání se Zemí je Neptun sedmnáctkrát hmotnější než Země, ale zároveň jeho hmotnost dosahuje pouze 1/19 hmotnosti Jupitera. Poloměr rovníku Neptunu je 24 764 km^[10] – čtyřikrát větší než Země. Jelikož je Uran a Neptun podobného složení tvořeného částečně ledem, občas se vyčleňují ze skupiny plynných obrů do skupiny tzv. ledových obrů. I přes to, že Neptun je mnohem dále od Slunce než Uran, je teplota povrchu o něco málo vyšší a dosahuje −213 °C.^[3]

Složení

1 – horní vrstva atmosféry, vrcholky mraků
2 – atmosféra složená z vodíku, hélia a metanu
3 – plášť tvořený vodou, čpavkem a ledem metanu
4 – kamenoledové jádro

Složení Neptunu je nejspíše velice podobné složení Uranu a planeta je tedy složena převážně z ledu, kamení s obsahem okolo 15 % vodíku a menšího množství hélia.^[5]

Vnitřní stavba

Předpokládá se, že oblast jádra zabírá přibližně dvě třetiny poloměru planety a že je složena z kamenného jádra^[5] ve středu, ledu a tekutého čpavku s metanem. Kamenné jádro je asi složeninou železa, niklu a silikátů. Hmotnost jádra se odhaduje na 1,2 hmotnosti Země,^[5] teploty a tlak se zde pohybují okolo 5130 K respektive 7 Mbar.^[11][12]

Nad tímto velkým jádrem se nachází třetina planety v podobě pláště tvořená nejspíše směsicí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu, který má na svědomí i charakteristickou modrou barvu pozorovatelnou při pohledu na planetu.^[1] Během odrazu světla od planety dochází k tomu, že metan nejvíce rozptyluje modré paprsky^[13] a naopak absorbuje červenou část spektra.^[2] Předpokládá se, že plášť by mohl dosahovat deseti až patnáctinásobku hmotnosti Země.^[4]

Měření za pomoci mikrovlnného záření naznačují, že teplota na Neptunu (jako u ostatních planet) roste s hloubkou. Před měřením sondy Voyager 2 se předpokládalo, že teplota Neptunu bude přibližně −228 °C, ale sonda naměřila −218 °C. Tento rozdíl v naměřených hodnotách naznačuje, že Neptun má podobně jako Jupiter a Saturn vnitřní zdroj energie.^[14] V plášti, kde se nachází přehřátý plyn, dosahuje teplota rozmezí 1730 až 4730 °C. Modely naznačují, že by se v hloubce okolo 7000 km mohly nacházet podmínky, které by umožňovaly vznik diamantů z metanu. Vzniklé diamanty by pak spadávaly k jádru planety.^[15]

Atmosféra

Atmosféra Neptunu má zelenomodrou barvu,^[3] zabírá nejspíše 5 až 10 % celkové hmotnosti planety a rozkládá se do hloubky 10 až 20 % planetárního poloměru. Je o mnoho bouřlivější, proměnlivější než atmosféra Uranu. V horních vrstvách je složena převážně z vodíku (80 %) a hélia (19 %).^[3][12] Mraky různé výšky jsou v ní unášeny rychlostí více než 1000 km/h (v okolí Velké tmavé skvrny až 2000 km/h^[1] – jde o nejvyšší zjištěnou rychlost ve sluneční soustavě^[2]). Většina větrů, které na planetě vanou, se pohybuje západním směrem soustředně s rovníkem,^[2] a tedy proti rotaci planety.^[1] Jsou soustředěny do pásů podobně jako v atmosféře Jupiteru s průměrnou dobou oběhu 19 hodin.^[3] Jelikož doba rotace planety je 16 hodin, dochází k tomu, že atmosféra planety rotuje rychleji než samotná planeta.

Velká tmavá skvrna vyfocená sondou Voyager 2

Počasí a atmosférické útvary

Zajímavým jevem byla v době průletu sondy Voyager 2 Velká tmavá skvrna na jižní polokouli,^[2] široká jako Země (či jako polovina známé Velké rudé skvrny na Jupiteru).^[1][5] Nejspíš to byl obrovský vír, otáčející se rychlostí více než 600 km/h, ale existují i hypotézy, že se jednalo o obrovskou bublinu vystupující z hlubších částí planety.^[2] Větry pohybovaly skvrnou na západ rychlostí okolo 1080 km/h.^[2] Opětovné pozorování Neptunu v roce 1994 Hubbleovým vesmírným dalekohledu ale přineslo poznatky, že Velká tmavá skvrna zmizela či byla překryta dalšími útvary v atmosféře.^[2] Vyjma Velké temné skvrny byla v atmosféře pozorována i tzv. Malá temná skvrna.^[3]

V největší výšce obrovskou rychlostí prolétají malé jasné obláčky, o kterých se soudí, že jsou tvořeny ledovými krystaly metanu. Vyjma skvrn byly během průletu sondy Voyager 2 objeveny i dlouhé světlé mraky v horní části atmosféry planety,^[1] které se pohybovaly kolem planety každých 16 hodin.^[5] Vžilo se pro ně označení „skútr“.^[5]

V atmosféře planety byly pozorovány i mraky nápadně připomínající pozemské cirry. Předpokládá se, že by tato mračna mohla být spíše tvořena krystalky zmrzlého metanu, který v atmosféře zaobírá 2,5 až 3 %, než krystalky vodního ledu.^[14]

Roční období

Změna teploty v oblasti jižního pólu jako důkaz změny ročních období (zdroj Hubbleův vesmírný dalekohled)

Pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu naznačují, že v atmosféře planety dochází ke střídání ročních období podobně jako na Zemi. Dle snímků dochází na jižní polokouli k výraznému nárůstu odraženého světla, což je vysvětlováno právě změnou roční doby.^[16]

Magnetosféra

Sonda Voyager 2 během průletu detekovala i magnetické pole, které je, podobně jako Uranovo dipólové magnetické pole,^[3] podivně orientované. Sklon osy je 47° vzhledem k rotační ose a osa je posunutá od středu o 0,55 poloměru planety^[3] (přibliřně o 13 000 km).^[4] Předpokládá se, že vznik magnetického pole je spojen s pohybem vodivého materiálu (nejspíše vody^[5]) ve středních vrstvách planety.^[2] Jelikož je magnetické pole stejně podivně orientované i u Uranu, vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o obecnou vlastnost ledových obrů.^[4] Hodnota magnetického pole na rovníku planety dosahuje 14 μT a magnetický dipólový moment 0,2×10¹⁸ Tm³.^[3] Je tedy 27krát větší než je magnetický dipólový moment u Země.^[3]

Magnetické pole způsobuje i polární zář v oblasti pólů, která byla pozorována.^[3] Předpokládá se, že magnetosféra sahá do podobné vzdálenosti jako u Uranu.^[3]

Přijímaná a vydávaná energie

Neptun je velmi daleko od Slunce, a proto na jednotku plochy dostává 900krát méně sluneční energie než Země. Zajímavostí však je, že vyzařuje 2,7krát více energie, než přijímá.^[2] V současnosti zdroj této vnitřní vyzařované energie není známý. Vyzařovaná energie však vysvětluje existenci bouřlivých procesů v atmosféře Neptunu.

Ilustrace dráhy Neptunu a Pluta

Dráha a rotace

Neptun obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 4 498 252 900 km. Planeta se přibližuje ke Slunci nejvíce na 4 459 631 496 km a vzdaluje na 4 536 874 325 km. V době, kdy bylo Pluto ještě považováno za planetu, docházelo vlivem velké excentricity jeho dráhy k tomu, že se Neptun dostával na devátou pozici v pořadí planet, když Pluto překřížilo jeho dráhu.^[2] V současnosti dochází ke křížení dráhy stále, ale Pluto již není planetou, takže se pořadí planet ve sluneční soustavě nemění.

Okolo Slunce Neptun oběhne jednou za 165 let a kolem své osy se otočí za 16 hodin a 7 minut.^[3]

Prstence a měsíce

Prstence

Podívejte se také na: Prstence Neptunu

Existence prstenců okolo planety byla známa již od 60. let 20. století, definitivně je ale potvrdila až sonda Voyager 2, která pomohla objevit 3 prstence okolo Neptunu. Jsou velmi nevýrazné a tenké a podobně jako u Jupiteru a Saturnu jsou značně tmavé. Jejich složení je neznámé.^[5] Nejvzdálenější a nejvýznamnější z nich (pojmenován Adams) je zvláštní tím, že tvoří asi tři výraznější oblouky, poblíž kterých je nejvíc hmoty. Tato zhuštění mají i vlastní pojmenování: Volnost, Rovnost a Bratrství.^[2] Po prstenci Adams následuje bezejmenný prstenec se stejnou oběžnou drahou jako má měsíc Galatea. Za ním je prstenec Leverrier s vnějším protažením v podobě Lassella a Arga a na konci se nachází tenký, ale široký prstenec Galle.^[2]

Povrch měsíce Triton

Měsíce

Podívejte se také na: Měsíce Neptunu

Neptun má v současné době 13 známých měsíců.^[17] Největší z nich je Triton, který byl objeven jen 17 dní po objevu vlastní planety.^[17] Je to nejchladnější těleso pozorované ve sluneční soustavě. Teplota jeho povrchu je −228 °C (45 K). Kromě Tritonu a dalšího původně známého měsíce Nereida, objevila dalších šest měsíců americká sonda Voyager 2 při průletu kolem Neptunu v průběhu roku 1989. Dalších 5 měsíců bylo objeveno v letech 2002 a 2003.^[3]

Pozorování

Neptun je možné na noční obloze pozorovat pouze za použití pomůcek, pouhým okem ho není možné spatřit. Pro pozorování stačí obyčejný triedr,^[5] ale pokud pozorovatel chce vidět více než malou tečku, je potřeba použít teleskop.^[2] Průměrná zdánlivá hvězdná velikost je 7,8,^m úhlový průměr je 2,2".^[3]

Objevení

Matematik Urbain Le Verrier, který výpočty předpověděl pozici Neptunu

Jako první opakovaně pozoroval Neptun svým nedlouho předtím zkonstruovaným dalekohledem italský fyzik Galileo Galilei na přelomu let 1612 a 1613.^[3] Planetu, která se tehdy při pohledu ze Země nacházela v blízkosti Jupiteru, však mylně považoval za hvězdu a náznakům jejího (ve dnech pozorování obzvlášť slabého) pohybu nevěnoval další pozornost.^[3]

Když počátkem 19. století francouzský astronom Alexis Bouvard publikoval podrobné tabulky poloh tří tehdy známých obřích planet. Ukázalo se, že v případě planety Uranu se nová pozorování s tabulkovými propočty znatelně rozcházejí.^[5] Bouvard po dalším pečlivém zkoumání těchto nepravidelností v pohybu Uranu vyslovil hypotézu, že pozorované odchylky mají svůj původ v gravitačním působení další, dosud neznámé planety. V letech 1843 až 1846 přibližnou polohu předpokládaného tělesa nezávisle na sobě vypočítali francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams.^[3] Zatímco Adamsovy výpočty byly známy jen úzkému kruhu britských astronomů, kteří potají vyvíjeli horečné úsilí o nalezení planety, Le Verrier své postupně zpřesňované výpočty zveřejňoval, ale coby astronom-matematik nenacházel nikoho z francouzských pozorovatelů, kdo by byl ochoten prověření jeho díla věnovat čas. Nakonec se Le Verrier obrátil dopisem na astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské hvězdárny.

Psaní dorazilo do Berlína 23. září 1846. Galle a jeho asistent Heinrich Louis d'Arrest nemarnili čas a ještě téhož večera se podle Le Verrierových doporučení pustili do pozorování. Ani ne po hodině se jim, necelý stupeň od předpovězené polohy, podařilo nalézt „hvězdu“, která na jejich čerstvé mapě hvězdné oblohy v těchto místech nebyla zakreslena.^[5] Když následující noci opakované pozorování podezřelého objektu potvrdilo zřetelnou změnu jeho polohy, nebylo již pochyb, že byla objevena osmá planeta sluneční soustavy. Souběžná snaha britských astronomů vyšla naprázdno, zejména kvůli velkému rozptylu Adamsových výpočtů, které je postupem času spíše sváděly ze stopy (Adamsovy výsledky v době objevu planety udávaly polohu o 12 stupňů mimo), svou roli také sehrály neuspokojivé britské hvězdné mapy.

Současné pozorování

Na konci 20. století astronomové začali získávat o Neptunu značné množství informací pomocí speciálních teleskopů umístěných na orbitální dráze kolem Země, ale také z obrovských teleskopů přímo na Zemi. Snímky z 80. let nepřinášely možnost detailnějších pozorování kvůli rušivému efektu zemské atmosféry. V 90. letech se začal využívat systém adaptivní optiky, který znamenal revoluci v pozorování vzdálených objektů a ve výsledku vedl k tomu, že dnešní snímky jsou kvalitnější než snímky zasílané prostřednictvím teleskopů na oběžné dráze a značně se přibližují kvalitě snímků pořízených sondou Voyager 2.^[18]

Hubbleův vesmírný dalekohled

Podívejte se také na: Hubbleův vesmírný dalekohled

Neptun byl detailně sledován Hubbleovým vesmírným dalekohledem v druhé polovině 90. let^[18] 20. století po dobu šesti let mimo rušivé elementy pozemské atmosféry, což umožnilo pořídit sérii snímků, které ukazují dynamické změny v atmosféře planety po dobu 16 hodin sledování. Na základě snímků mohla být vytvořena animace jevů v atmosféře^[19] pomáhající vědcům sledovat pohyby mračen v horních částech atmosféry či sledovat silný jet stream v oblasti rovníku.^[19] Současně pomohl po šestiletém sledování objevit sezónní změny v atmosféře a vznik hypotézy o střídání ročních období (planeta byla snímkována v roce 1996, 1998 a 2002).^[20]

Mimo Hubbleův dalekohled byl použit pro podpůrná měření i Spitzerův vesmírný dalekohled sledující vesmír v infačerveném spektru.^[18]

Kosmické sondy

Za celou dobu kosmických letů byl Neptun, pro svoji velkou vzdálenost od Slunce, zkoumán pouze jedinou planetární sondou, která tak přinesla většinu poznatků, které lidstvo o této planetě má.^[5] Touto sondou se stala americká planetární sonda Voyager 2, která v roce 1989 prolétla okolo planety.

Kosmická planetární sonda Voyager 2 v představách umělce

Voyager 2

Podívejte se také na: Voyager 2

Nejbližší přiblížení k Neptunu nastalo 25. srpna 1989, ale sonda pozorovala planetu od června do října.^[18] Protože to byla poslední velká planeta, kterou mohl Voyager 2 zkoumat, bylo rozhodnuto prolétnout blíže u severního pólu planety (ve vzdálenosti 5000 km nad pólem)^[18] a následně i měsíce Triton (ve vzdálenosti 40 000 km).^[18]

Během průletu kolem Neptunu sonda objevila Velkou tmavou skvrnu, která ale během pozdějších pozorování pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu nebyla pozorována, což vedlo k názoru, že skvrna již zmizela a že se podobně jako u Jupiteru jednalo o atmosférickou poruchu. Původně se předpokládalo, že se jedná o obrovské mračno a později, že se jednalo o mezeru v oblačnosti Neptunu, která umožňovala spatřit nižší vrstvy atmosféry planety. V oblasti pólu byla pozorována polární záře.^[21] Během průletu kolem planety sonda odeslala k Zemi okolo 10 000 fotografií.^[22]

Sonda pomohla změřit velikost planety, rychlost rotace atmosféry a objevila magnetické pole planety. Současně potvrdila existenci Neptunových prstenců a objevila šest nových měsíců.^[18]

Neptun v kultuře

Andrea Doria jako Neptun – alegorický obraz od Agnola Bronziniho znázorňuje vladařskou hegemonii Janova v Tyrhénském moři

Jméno planety

Název planety je odvozen od starořímského boha Neptuna, který byl synem Saturna a Opina, představujícího původně boha toků a později jako boha moří, oceánů, koní a jezdeckých závodů.^[23] Neptun byl ve starověkém Římě později ztotožněn s řeckým Poseidónem, čímž došlo i k výměně manželek z bohyně Salacie na Amfitrité.^[23] Symbolem pro planetu se stal trojzubec.

Krátce po objevení Neptunu se planeta nazývala více názvy. Nejprve se o ní referovalo jako o „planetě za Uranem“ a nebo jako o „Le Verrierovo planetě“. První pokus o definitivní pojmenování planety vzešel od Galleho, který propagoval jméno Janus. V Anglii začal Challis používat jméno Okeanos.^[24] Jelikož měl objevitel právo pojmenovat nově objevenou planetu, Le Verrier rychle rozhodl, že nově objevená planeta ponese jméno Neptun a nepravdivě informoval o tom, že název byl oficiálně schválen francouzským úřadem Bureau des Longitudes. V říjnu se objevila snaha pojmenovat planetu zpět po Le Verrierovi, což se setkalo mimo Francii se značným odporem. Brzy se objevila snaha přejmenovat Uran na planetu „Herschel“ dle jejího objevitele sira Williama Herschela a pro Neptun používat název „Leverrier“.^[25]

Německý astronom Struve 29. prosince 1846 v Petrohradě prosazoval název Neptun,^[26] který byl pak rychle přijat jako oficiální název, čímž byla zachována tradice, že planety jsou pojmenovávány po mytologických postavách z římské mytologie.

Literatura

• ČEMAN, Róbert; PITTICH, Eduard. Vesmír – 1 Sluneční soustava. Bratislava : Mapa Slovakia, 2002. ISBN ISBN 80-8067-072-2.

Reference

1. ↑ ^{1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7} Astronomia – astronomie pro každého
2. ↑ ^{2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13} Sluneční soustava – Neptun
3. ↑ ^{3,00 3,01 3,02 3,03 3,04 3,05 3,06 3,07 3,08 3,09 3,10 3,11 3,12 3,13 3,14 3,15 3,16 3,17} Neptun
4. ↑ ^{4,0 4,1 4,2 4,3} Solarviews.com – Neptune (anglicky)
5. ↑ ^{5,00 5,01 5,02 5,03 5,04 5,05 5,06 5,07 5,08 5,09 5,10 5,11 5,12} Nineplanets.org – Neptune (anglicky)
6. ↑ POKORNÝ, Zdeněk. Exoplanety. Praha : Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1510-5. S. 62. [Dále jen Pokorný]
7. ↑ ^{7,0 7,1} Jupiter sa (možno) sformoval za 300 rokov. Kozmos, 2003, roč. XXXIV, čís. 1, s. 2. ISSN 0323-049X. (slovensky)
8. ↑ Pokorný, str. 75.
9. ↑ NASA: Neptune Fact Sheet (anglicky)
10. ↑ SEIDELMANN, P. Kenneth, Archinal, B. A.; A’hearn, M. F. et al. Report of the IAU/IAGWorking Group on cartographic coordinates and rotational elements. Celestial Mechanics and Dynamical Astronomy, 2007, roč. 90, čís. 3, s. 155–180. Dostupné online [cit. 2008-03-07]. ISSN 0923-2958. DOI:10.1007/s10569-007-9072-y. (anglicky) 
11. ↑ University of Rostock – Interior Models of Jupiter, Saturn and Neptune (PDF, anglicky)
12. ↑ ^{12,0 12,1} HUBBARD, W. B.. Neptune's Deep Chemistry. Science, 1997, roč. 275, čís. 5304, s. 1279–1280. Dostupné online [cit. 2008-02-19]. DOI:10.1126/science.275.5304.1279. PMID 9064785. (anglicky) 
13. ↑ DUŠEK, Jiří; GRYGAR, Jiří; POKORNÝ, Zdeněk. Náš vesmír. Praha : Aventinum, 2001. ISBN 80-7151-179-X. S. 153.
14. ↑ ^{14,0 14,1} The Planet Neptune: A Mysterious Stormy Gas Ball [online]. Space Today Online, [cit. 2008-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
15. ↑ KERR, Richard A.. Neptune May Crush Methane Into Diamonds. Science, 1999, roč. 286, čís. 5437, s. 25. Dostupné online [cit. 2007-02-26]. DOI:10.1126/science.286.5437.25a. (anglicky) 
16. ↑ Atmosféra – Roční období na Neptunu
17. ↑ ^{17,0 17,1} Měsíce Neptunu [online]. Astronomia – astronomie pro každého, [cit. 2008-12-27]. Dostupné online.  
18. ↑ ^{18,0 18,1 18,2 18,3 18,4 18,5 18,6} Later observations of Neptune from Earth [online]. Britannica, [cit. 2009-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
19. ↑ ^{19,0 19,1} Hubble Makes Movie of Neptune's Rotation and Weather [online]. hubblesite.org, [cit. 2009-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
20. ↑ BRITT, Robert Roy. Hubble Photos Show Neptune Has Seasons [online]. Space.com, [cit. 2009-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
21. ↑ BELL, II, Dr. Edwin V.. Voyager Project Information [online]. NSSDC, [cit. 2008-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
22. ↑ NSSDC ID: 1977-076A [online]. nssdc.gsfc.nasa.gov, [cit. 2008-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
23. ↑ ^{23,0 23,1} Vysvětlení jména, jeho vzniku [online]. Astronomia – astronomie pro každého, [cit. 2008-12-27]. Dostupné online.  
24. ↑ MOORE, Patrick. The Data Book of Astronomy. [s.l.] : CRC Press, 2000. ISBN 0-7503-0620-3. S. 206.  
25. ↑ OWEN, Gingerich. The Naming of Uranus and Neptune. Astronomical Society of the Pacific Leaflets, 1958, roč. 8, s. 9–15. Dostupné online [cit. 2008-02-19]. (anglicky) 
26. ↑ HIND, J. R.. Second report of proceedings in the Cambridge Observatory relating to the new Planet (Neptune). Astronomische Nachrichten, 1847, roč. 25, s. 309. Dostupné online [cit. 2008-02-18]. DOI:10.1002/asna.18470252102. (anglicky) 

Externí odkazy

• Informace o Neptunu na stránkách Astronomia – astronomie pro každého
• Snímky Neptunu pořízené Hubbleovým dalekohledem