Lvov

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 7. 9. 2021, 10:24

Lvov (ukrajinsky: Львів / Lviv; polsky: Lwów; rusky: Львов / Ľvov; německy: Lemberg; latinsky: Leopolis, v jidiš לעמבערג / Lemberyk, Lemberek‎, arménsky Լվով) je největší město západní Ukrajiny a kulturní, vzdělávací, dopravní a hospodářské centrum celé západní části země. Město leží v kopcovitém terénu na okraji vysočiny Roztoččja na říčce Poltvě, přibližně 90 km na východ od hranic s Polskem. Lvov byl založen roku 1256 a byl centrem Haličsko-volyňského knížectví, později hlavním městem Haliče. Po staletí byl součástí Polska, resp. Rakouského císařství, což vtisklo městu originální středoevropský ráz. Centrum města je zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO.

Dnes je Lvov sídlem Lvovské oblasti. V roce 2007 zde žilo 735 000 obyvatel.

Dějiny

Lvov byl založen Danielem Haličským, králem haličsko-volyňským, okolo roku 1250. Název dostal podle Danielova syna Lva; později zde bylo hlavní město království. Roku 1349 byl Lvov dobyt polským králem Kazimírem III. Velikým a obdržel magdeburské právo (1356). V letech 1375–1772 zde bylo sídlo Ruského vojvodství Polska, resp. Polsko-litevského státu. Již od počátku zde byla židovská menšina, sídlili zde také němečtí kolonisté. Město postupně vyrostlo ve významné kulturně-hospodářské centrum, největší mezi Kyjevem, Varšavou a Krakovem.

V letech 1649 a 1655–1656 obléhala město kozácká vojska Bohdana Chmelnického, město však nebylo dobyto; roku 1656 jej obléhali též Švédové, kteří je dobyli až při dalším nájezdu roku 1704. Roku 1772 se výsledkem trojího dělení Polska stal Lvov a celá Halič součástí habsburského Rakouska. Přestože státní správa prosazovala germanizaci, byl Lvov i během 19. století jedním z hlavních center polské i ukrajinské kultury. Tehdy město velmi rychle rostlo, zvláště po příchodu železnice. Od roku 1867 zde zasedal parlament Haličského království (Sejm Krajowy).

Dominikánský kostel

V letech 1918–1919 zde sídlila efemérní Západoukrajinská lidová republika. V období mezi dvěma světovými válkami byl Lvov třetím největším městem 2. Polské republiky. V letech 1939–1941 byl obsazen Rudou armádou, 1941–1944 byl součástí hitlerovského Generálního gouvernementu. Po 2. světové válce byl Lvov oblastním městem Ukrajinské SSR Sovětského svazu, rusifikace se ho však dotkla relativně málo. Od roku 1991 je město součástí nezávislé ukrajinské republiky a vedle Kyjeva hlavním centrem ukrajinské kultury, které v září 2006 oslavilo 750 let existence. V roce 2004 byl Lvov jedním z epicenter Oranžové revoluce.

Obyvatelstvo: národnostní a náboženské složení

Struktura obyvatelstva Lvova prošla ve 20. století výraznou proměnou: zatímco v meziválečné době, kdy byl Lvov třetím největším městem Polska (po Varšavě a Lodži), byli převažující národností Poláci (63,5 % obyvatel v roce 1931 hovořilo polsky jako rodným jazykem), po II. světové válce sem přišli Ukrajinci (z ostatních částí Ukrajiny a z Polska) a Rusové; Drtivá většina Poláků byla přesídlena do západního Polska. Výrazná židovská menšina, která tvořila přibližně čtvrtinu obyvatelstva, po holocaustu čítá jen několik tisíc příslušníků.

Lvov je důležitým náboženským střediskem; své kostely tu má mnoho křesťanských církví, sídlí zde Lvovská arcidiecéze, do roku 2005 zde sídlila i Ukrajinská řeckokatolická církev, jež zde má nejvíce věřících. V roce 2001 navštívil město papež Jan Pavel II. Vývoj počtu obyvatel

Známí Lvované

Kultura a školství

Lvov je od roku 1644 sídlem Lvovské univerzity, další vysokou školou s bohatou tradicí je Lvovská polytechnika (1844), odkud vzešlo několik významných matematiků, mj. Stefan Banach. Dále jsou ve lvově desítky vysokých škol a přes 100 škol středních. Sídlí zde také 8 institutů Národní akademie věd Ukrajiny. V roce 1994 byla obnovena také Ukrajinská katolická univerzita, u jejíhož zrodu stál v meziválečném období řeckokatolický duchovní Andrej Šeptyckyj. Patrně nejznámějším kulturním stánkem je Lvovské akademické divadlo opery a baletu (Lvovská opera) sídlící v budově v eklektickém stylu z roku 1895. Dále je zde množství divadel, muzeí, knihoven a dalších zařízení.

Pamětihodnosti

Plán lvovského rynku

Historické centrum Lvova je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejzajímavějšími památkami jsou:

• Rynek – čtvercové hlavní náměstí s renesanční radnicí a památnými městskými domy, mezi nimiž vyniká Čorna kam'janycja
  • sochy Adonida, Neptuna, Diany a Amfytrie v rozích rynku
  • Italský dvůr
• Armnénská katedrála
• Katedrální „Latinský“ chrám
• Dominikánský kostel
• Řeckokatolická katedrála Sv. Jiří
• Ševčenkův památník
• Ševčenkův lesík
  • Muzeum lidové architektury a života
• Vysokyj zamok
• Lvovská opera
• secesní budova hlavního nádraží

Galerie současného Lvova

Řeckokatolický kostel svaté Olgy a Alžběty	Lvovská univerzita	Latinská katedrála Nanebevzetí Panny Marie (z radniční věže)	Řeckokatolická katedrála sv. Jiří	Arménská katedrála
Hřbitov obránců Lvova	Mickiewiczův sloup	Renesanční Královský zámek	Preobraženskyj sobor	"Černý dům" na náměstí
Socha Neptuna na náměstí	Hřbitov	Historický mětský dům	Divadlo opery a baletu	Nádraží ve Lvově (2018)

Hospodářství

Lvov byl tradičně spíše centrem obchodu a drobného průmyslu. Po 2. světové válce však přišla masivní industrializace v sovětském stylu, nicméně po rozpadu Sovětského svazu byla výroba v největších závodech (továrny na televizory, vojenskou techniku, Lvovský autobusový závod) zastavena či výrazně omezena: ve čtyřech největších podnicích, které v roce 1991 zaměstnávaly celkem 48 000 osob, zůstalo v roce 2007 jen 2500 zaměstnanců.^[1] Lvovské hospodářství se tak v době nezávislé Ukrajiny přeorientovalo ze strojírenství (59,3 % produkce v roce 1991) spíše na potravinářský průmysl (39,4 % v roce 2001, strojírenství 17,6 %). rozvinulo se pivovarnictví (značka Lvivske je rozšířena po celé zemi). Silnou pozici si však udržela výroba autobusů a vysokozdvižných vozíků. Dále je zde výrazněji zastoupen chemický průmysl.

Doprava

Lvov je největší dopravní křižovatkou západní Ukrajiny. 6 km od centra se nachází lvovské mezinárodní letiště, odkud létají linky do některých evropských, ruských či blízkovýchodních měst. Hlavní autobusové nádraží leží na jihozápadním okraji města (zajímavostí je, že letiště je centru blíže) se kterým je spojeno trolejbusovou linkou; odjíždějí odtud linky především do západoukrajinských měst, frekventované linky do Polska (Přemyšl, Krakov) a dálkové linky do střední Evropy.

Železniční doprava

Hlavní nádraží ve Lvově, vystavěné v secesním stylu roku 1903, a tramvaj české výroby

Město je významným železničním uzlem a z ukrajinských měst bylo mezi prvními, která získala napojení na železniční síť: první vlak sem dorazil 4. listopadu 1861 z Vídně. Dále byla trať prodloužena do Černovic (1866) a zřízena odbočka na tehdejší hranici s Ruskou říší v Brodech/Radyvylově. Z výstavného a vzorně udržovaného hlavního nádraží, postaveného počátkem 20. století v secesním stylu, vycházejí dvoukolejné elektrifikované tratě ve směru na Mostyska (–Přemyšl-Polsko), Krasne (–Rivne/Kyjev/Oděsa) a Stryj (-Mukačevo/Ivano-Frankivsk); jednokolejné železnice míří do měst Rava-Ruska, Sapižanka (–Luck/Kovel), Chodoriv (–Ivano-Frankivsk) a Sambir (–Užhorod). Na těchto tratích je provozována také příměstská doprava. Několik vlaků denně míří do Kyjeva, Oděsy, Užhorodu, Moskvy, Krakova a dalších měst. Kromě hlavního nádraží je ve městě několik dalších stanic; nejblíže centru leží nádraží Pidzamče. Příměstským električkám slouží od roku 1996 zvláštní příměstské nádraží v sousedství hlavního. Ve Lvově sídlí Lvovská dráha, jedna z 6 divizí státních drah Ukrzaliznycja.

Městská doprava

Ve městě chybí páteřní dopravní systém; spletitou, pomalou a nedostatečně kapacitní síť MHD tvoří autobusy, trolejbusy, tramvaje a maršrutky. Zejména tramvajová síť (o úzkém rozchodu 1000 mm, na Ukrajině ojedinělém), jejíž počátky jakožto koněspřežné tramvaje sahají již do roku 1880, je ve velmi špatném stavu. Trolejbusová síť byla otevřena roku 1952 a obsluhuje především poválečná sídliště na kraji města. Lístky jsou jako jinde na Ukrajině nepřestupní. Koncem 80. letech byl zahájen a následně zmrazen projekt „metrotramvaje“, podobné rychlodráze v Kryvém Rohu. Od 90. let se pak se hovoří o výstavbě lehkého metra. Do městské dopravy se zvolna zapojuje i železnice: koncem roku 2009 začal na trase Sychiv – Pidzamče fungovat městská železniční linka, jejíž dopravu zajišťuje motorový vůz.^[2]

Partnerská města

Související články

• Halič
• Dějiny Lvova
• Lvovská arcidiecéze
• Tramvajová doprava ve Lvově
• Trolejbusová doprava ve Lvově

Reference

1. ↑ Львів – індустріальна руїна!? zaxid.net, 14. srpna 2007.
2. ↑ Львівська залізниця відправила у перший рейс міський рейковий автобус у Львові та оновлений електропоїзд Львів – Рівне 1. 12. 2009.

Externí odkazy

• (ukrajinsky) Oficiální stránky městské rady
• (ukrajinsky) Lvivska Hazeta (zpravodajství)
• (polsky) Portál Mój Lwów
• (polsky) Polský plán Lvova z roku 1937
• (anglicky) Lviv Portal
• Lvov – fotografie a informace
• (ukrajinsky, anglicky, italsky) Lvovské Reminiscence – obsáhlá fotogalerie Oleny Krušynské