The English encyclopedia Allmultimedia.org will be launched in two phases.
The final launch of the Allmultimedia.org will take place on February 27, 2026
(shortly after the 2026 Winter Olympics).

Běla Kolářová

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 26. 11. 2013, 21:50


Běla Kolářová (* 24. března 1923 v Terezíně) je česká fotografka a výtvarná umělkyně. Jako žena Jiřího Koláře zůstala pro veřejnost v jeho stínu, tvořila mu také zázemí po celou dobu jejich společného života[1], Jiří a Běla Kolářovi ale dlouhá léta spolupracovali, vytvářeli i společná díla.[2] V roce 1941 ukončila studium na obchodní škole a nastoupila v Knihkupeckém a tiskařském družstvu Mladé proudy (pozdější Dílo). Po jeho zavření nacisty v roce 1943 odešla pracovat do Baťových závodů ve Zlíně, čímž se vyhnula totálnímu nasazení. Tam se v roce 1944 setkala s Jiřím Kolářem, který do Zlína přijel sestavovat poválečný ediční program družstva Dílo. V roce 1949 se vzali. V letech 1952–53 byl Jiří Kolář zatčen. V Roce 1956 onemocněla tuberkulózou, pobývala po sanatoriích a odešla ze zaměstnání. Začala se věnovat fotografii, na zdravotních procházkách po vršovické, žižkovské a vinohradské periferii. Začátkem 60. let přešla i na jiné formy umění – přímou práci s fotografickým papírem, lepené koláže a asambláže. Poprvé vystavovala 1962 v pražském Mánesu, pak 1964 se skupinou Křižovatka, kterou spoluzaložila (1963). První samostatnou výstavu měla v roce 1966 v Galerii na Karlově náměstí. Po normalizaci nesměli Kolářovi vystavovat, ani publikovat. V roce 1977 podepsal Jiří Kolář Chartu 77. V roce 1979 Kolářovi odjeli na roční studijní pobyt do západního Berlína, ale nebylo jim povoleno se vrátit, usadili se tedy v Paříži, Jiří Kolář byl odsouzen za nedovolené opuštění Československa. Běla Kolářová se v roce 1981 vrátila do Prahy vyřizovat záležitosti spojené s propadnutím jeho majetku, ale úřady jí až do roku 1985 nepovolily odjet za manželem. Po listopadu 1989 Kolářovi začali navštěvovat Prahu, a v roce 1999 se definitivně vrátili. Jiří a Běla Kolářovi také sbírali díla svých přátel. Ještě rok předtím než Kolář zemřel, pořádali v roce 2001 ve Veletržním paláci výstavu Kolář-Sběratel. Tuto kolekci[3], spolu s některými vlastními díly v roce 2002 věnovali pražskému Museu Kampa, které založili manželé Jan a Meda Mládkovi. Běla Kolářová také vystavovala v roce 2004 v Museu Amose Andersona v Helsinkách a o něco později v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově, jako předtím i její muž (1997 a 2000), a začátkem roku 2006 ve Veletržním paláci.[4] Její díla, fotografie a asambláže, jsou také ve sbírkách Národní galerie v Praze, Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris, Moravské galerie v Brně, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Musea umění v Olomouci, Východočeské galerie v Pardubicích a dalších.

Dílo Běly Kolářové vznikalo paralelně s tvorbou jejího muže, Jiřího Kolář. Jeho prostřednictvím se pohybovala v okruhu autorů experimentujících na přelomu 50. a 60.let 20.století s jazykem a jeho vizuální podobou. Autorka se v šedesátých letech zúčastnila několika významných výstavních kolektivních projektů (Křižovatka, 1964; Nová citlivost, 1968; Surrealismus a fotografie, 1966-67 ad.), měla i svoji samostatnou výstavu v pražské Galerii Na Karlově náměstí (1966), kde kurátorka síně Ludmila Vachtová dávala jednoznačně prostor experimentu. Spolu s Jiřím Kolářem a manžely Ságlovými se podílela na provokativní výstavě Někde něco ve Špálově galerii v roce 1969, která u nás prorážela cestu konceptuálnímu projevu. Přestože dílo Kolářové patří k jednoznačným projevům aktuální citlivosti a osobitě spojuje prvky neodadaismu a konstruktivismu, zůstalo tehdy stranou širšího zájmu publika. V letech 1985 – 1999 žila s manželem v Paříži. Svoji tvorbu začala u nás soustavněji prezentovat až od počátku devadesátých letech samostatnými výstavami většinou uspořádaných v mimopražských galeriích. První fáze tvorby Běly Kolářové je soustředěna na fotografický experiment vytvářený bez fotoaparátu přímo v černé komoře. Miniaturní umělé negativy, z nichž v roce 1961 kopírovala své první fotografie, jsou samy o sobě unikátními materiálovými studiemi bezprostředně otiskujícími realitu do měkkého parafínu. Následovaly rotační fotografické „rentgenogramy kruhu“ (1962) a fotografické „kresby světlem“, vznikající manipulací s předměty (1962-1963). V letech 1963 a 1964 vytvořila cyklus fotografických derealizací portrétů klíčových moderních básníků a spisovatelů (Baudelaire, Rimbaud, Jarry, Ionesco, Weiner, Beckett, Morgenstern, Whitman, Proust, Sandburg, Cendrars ad.) a cyklus fotografií vlasů motivovaný rovněž literární inspirací (antická poezie, Elisabeth Browningová). Fotografie banálních předmětů a jejich fragmentů, které aranžovala do geometrických rastrů (1963-1964) přímo předcházejí přechodu autorky k trojrozměrné asambláži. Neméně významná je i její tvorba v oblasti materiálové asambláže. Racionální výstavbou plochy z drobných předmětů se zároveň vřazuje k průkopníkům českého konstruktivismu a minimalismu. Do asambláží však integruje často velmi osobní významy, výrazným mottem řady prací je téma pozitivu – negativu, napětí protikladů jako dvou svébytných entit vytvářejících dohromady celek. Součástí její tvorby je přirozený smysl pro hravost, hru, deformaci původního významu a humor. První vrchol asambláž bezpochyby představuje samostatná výstava v roce 1966, kde už představila celý svůj základní arzenál materiálů (patentka, kancelářská svorka, sponka, žiletka, poutko a háček, perko, sirka, podložka, korálky), druhým vrcholem je autobiografický soubor Životopis jedné patentky (1981), v němž bilancuje svůj život v dialogu s měnícím se historickým kontextem. Od druhé poloviny sedmdesátých let se v tvorbě Kolářové setkáme také s řadou rozměrných kreseb realizovaných líčidly a tělesnými doteky.Intimitu sdělení zde znovu vyvažuje geometrickým rastrem základního uspořádání plochy. Dílo Běly Kolářové chápeme jako pozoruhodnou syntézu intimity a vůle k řádu, je raným příkladem neokázalého, ale velmi přesně promyšleného napětí ženského a mužského principu, a je také dialogem intenzivně tělesného pocitu s literárním a šířeji kulturním zázemím autorky. Profesní životopis Dívčí reálné gymnázium (1933 – 1938) Soukromá obchodní škola ( 1938 - 1941) Výtvarný autodidakt Info Fotograf, pedagog, publicista, kurátor. Od roku 1983 vyučoval fotografii na Středním odborném učilišti Fotografia Praha, od roku 1991 vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě (od roku 2002 docent). Je členem Pražského domu fotografie, intenzívně se věnuje publicistické, kurátorské a organizační činnosti v oblasti fotografie. Fotografuje od roku 1969. Téměř výhradně se věnuje volné tvorbě. Nejdříve vytvářel v první polovině 80. let tradičněji pojaté statické snímky (fotografie z Terezína, soubor Imanence), později vedle fotografování pořádá happeningy (Kampaň, Pěst na oko nebo akcí ve spolupráci se společenstvím a nakladatelstvím Divus - Bazar nábytku na Libeňském ostrově, Nádraží Praha Vysočany či Den nikdy neuskutečněných nápadů na Letenské pláni). V odkazu na českou fotografickou avantgardu experimentuje s negativy i pozitivy, vytváří fotomontáže, asambláže, fotogramy, prezentuje fotografii jako prostorový objekt, často v kombinaci s nejrůznějšími reálnými předměty. Řada prací má charakter prezentace díla ve veřejném prostoru – obřími barytovými zvětšeninami polepoval velké plochy industriální architektury, prezentace v secondhandech, podchodech, přístavech, léčebných ústavech aj. Také jeho výstavy v oficiálních galeriích mají charakter fotografické instalace reagující na zvolené téma a konkrétní prostor. Kromě toho vytvářel drobné transparentní fotografické asambláže z velkoformátových negativů (18x24cm) a drobných předmětů. V dílech z poslední doby často pracuje s digitálním obrazem - sekvencí snímků nebo s fotografickým záznamem z mobilního telefonu.

Reference

  1. ↑ Eva Bobůrková: Život ve stínu slavného muže, Český a slovenský svět, 2006
  2. ↑ Jiří Machalický: Portrét Běly Kolářové u příležitosti výstavy Fotografie a asambláže, Galerie Montanelli, říjen 2004
  3. ↑ Sbírka Jiřího a Běly Kolářových, Museum Kampa, sbírka moderního středoevropského umění
  4. ↑ Běla Kolářová, Národní galerie v Praze, Sbírka moderního a současného umění, leden – duben 2006
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/B%C4%9Bla_Kol%C3%A1%C5%99ov%C3%A1“