Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Svátost
Z Multimediaexpo.cz
Svátost je křesťanský obřad, který v křesťanském chápání prostřednictvím viditelného symbolu zprostředkuje neviditelnou Boží milost, které ustanovil Ježíš Kristus. Křesťanské církve nejsou ohledně pohledu na svátosti a jejich počet jednotné. Pojem se v češtině objevil pod vlivem latinského pojmu sacramentum (posvátná věc, posvátný úkon, též přísaha). Tento latinský termín je ekvivalentem staršího řeckého μυστήριον mystérion (tajemství). Pravoslavná církev používá termín svaté Tajiny. Svátostí, které uznávají katolické církve, pravoslaví, anglikánská církev a církev československá husitská je sedm:
Obsah |
Katolické pojetí
Katolické církve učí, že svátost je účinným znamením milosti, tedy nejen pouhým symbolem, kterou ustanovil Ježíš Kristus a svěřil ji církvi, aby věřícím mohl udělovat božský život. Svátosti jsou podle katolického pojetí součástí liturgie, kterou slaví církev jako kněžské společenství. Duch Svatý skrze církev připravuje člověka na přijetí svátosti Božím slovem a vírou, která toto slovo přijímá. Ježíšova slova a jeho skutky přinesly spásu všem lidem, v moci velikonočního tajemství Ježíšovy smrti, vzkříšení a nanebevstoupení. Tento Ježíšův dar vlastního života církvi dále rozděluje též prostřednictvím svátostí. Svátosti jsou tedy pro církev, protože ji budují, a jsou z ní, protože v ní působí díky působení Ducha Svatého. Čtyři ze svátostí (křest, biřmování, kněžství a manželství) vtiskují kromě milosti člověka znamení, skrze něž je člověk připodobněn Kristu a církvi; tato znamení jsou nezrušitelná (KKC 1121) a člověk je může přijmout pouze jednou. Svátosti podle katolíků, jsou-li důstojně slaveny ve víře, udělují milost, jíž jsou znamením (Tridentský koncil, DS 1605-6). Tento účinek pochází z toho, že v nich působí sám Kristus; on křtí, on v nich působí. Protože Bůh Otec vždy vyslyší modlitbu svého Syna, tvrdí církev, že svátostí působí ex opere operato (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, vykonaného jednou provždy (KKC 1128). Svátost se tedy podle katolického pohledu neuskutečňuje spravedlností člověka, ale Boží mocí. Plody svátosti však závisejí též na víře toho, kdo je přijímá. Katolická církev říká, že svátosti jsou pro věřící nutné ke spáse (Tridentský koncil, DS 1604). Protože svátostmi se člověku takto dostává milosti Ducha Svatého, kterou člověku daruje Ježíš Kristus, člověk je prostřednictvím svátostí též připodobněn Božímu Synu, Ježíši Kristu. Klasickou definici svátosti nabízí sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě (III,60,3):
- „Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“
Tím nezpochybňují, že existují ještě další prostředky Boží milosti. Římskokatolická církev má krom svátostí ještě tzv. svátostiny - bohoslužebné úkony, které nemají svůj původ v Novém zákoně a v ustanovení Kristem, avšak též podle ní působí milost. Patří mezi ně např. žehnání nebo pohřeb. Katolickou nauku o svátostech definoval Tridentský koncil v průběhu protestantské reformace a většina katolických stanovisek ohledně svátostí je definována právě tímto koncilem.
Církev jako svátost
Protože slovo svátost vyjadřuje viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, je sám Ježíš Kristus v katolickém pohledu sám coby tajemství spásy svátostí (teologové jej označují jako prasvátost (něm. Ursakrament). Sedmero svátostí je pak nástrojem této spásy, kterou šíří Duch Svatý. Kristus sám je hlavou svého těla, tj. církve, která tak sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením (tj. Krista). V tomto smyslu je analogicky svátostí též církev (odborně se označuje jako základní svátost (něm. Grundsakrament) – srov. 2. vatikánský koncil, konstituce Lumen gentium 1). Protože je církev prostředkem, jímž Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem, je církev podle 2. vatikánského koncilu „všeobecnou svátostí spásy“ (Lumen gentium 48).
Protestantské pojetí
Většina protestantů věří, že svátosti jsou „vnějším znamením vnitřní milosti“ anebo symbolem toho, co se událo neviditelně. Avšak za svátost považují pouze křest a Večeři Páně (odpovídá pojmu eucharistie). Zbylých pět svátostí nepovažují za ustanovené v Novém zákoně, avšak mnoho protestantských církví má svůj svatební obřad a ordinované služebníky. Některé církve anglikánského společenství - anglokatolíci - přijímají všech sedm svátostí, jak je chápou katolíci, ačkoli se sami považují za protestanty. V českém prostředí též Církev československá husitská si ponechala systém sedmi svátostí, ačkoliv se jedná o reformační církev. Svátost je v této církvi definována jako "jednání, jímž se obecenství věřících v Duchu svatém činně podílí na milosti Božího Slova přítomného skrze slyšené svědectví Písma svatého a svátostné úkony." (Základy víry Církve československé husitské, čl. 307).
Viz též
Pravoslavné pojetí
Pravoslavní sice uznávají symbolický počet sedmi svatých Tajin, ale označují tento soubor za hlavní svaté Tajiny, protože ve skutečnosti počítáme svatých Tajin více. Např. velké svěcení vody na svátek Zjevení Páně (Theofanie, Bogojavlenije) je považováno za svatou Tajinu, a stejně tak i mnišské postřižení - velká schima - při čemž jsou odpouštěny všechny dosavadní hříchy. Obřad svaté Tajiny vykonává kněz, ale duchovně je dílem Svatého Ducha. Od požehnání a posvěcení nějaké věci se svatá Tajina odlišuje tím, že je jakýmsi hlubším působením Svatého Ducha, který ve svatých Tajinách sestupuje a očišťuje lidské nitro, obnovuje člověka, proměňuje svaté Dary, ustanovuje a uschopňuje člověka k nějaké církevní službě apod. Svatými Tajinami jsme sjednocováni s Bohem. Podle pravoslavné víry nemůže být člověk spasen bez svatých Tajin. Pro pravoslavné křesťany je pojem svátost západním termínem, který se snaží definovat cosi, co definovat nelze. Namísto něj se používá pojmu tajemství (svatá Tajina), jímž se vyjadřuje, že „svátost“ je cosi, čemu nelze porozumět, co přesahuje lidské chápání. Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. vodu, víno, chléb, olej, kadidlo, svíce, oltář, ikony atd. Způsob, jak toho dosahuje, je tajemstvím. Za nejhlubší tajemství považují pravoslavní eucharistii, kdy Bůh sestupuje na předložené dary, tajemně proměňuje materii chleba a vína a při svatém přijímání pak dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem, takže se krev člověka spojuje s krví Kristovou a tělo lidské s tělem Krista. Od římskokatolického pojetí konání svátostí se pravoslavné Tajiny odlišují mj. rozdílným pojímáním úlohy kněze a působení Ducha Svatého. Zatímco v římskokatolické církvi je stavěn do popředí kněz (viz např. křestní formuli svátosti křtu, kdy římský kněz říká: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha…“), tak v pravoslaví je brán hlavní zřetel na působení Ducha Svatého a kněz je vnímán pouze jako služebník tohoto duchovního díla (při pravoslavném křtu kněz říká: „Křtí se služebník Boží ve jménu otce i Syna i Svatého Ducha…“ Stejný rozdíl je v modlitbě rozhřešení při zpovědi; podobně je i v chápání jiných svatých Tajin) Dále se pravoslavné pojetí svatých Tajin odlišuje od římskokatolického učení o svátostech v učení o jejich posvěcení (pravoslavní vyznávají učení o posvěcení nestvořenými energiemi Ducha Svatého, což římská církev odmítá) a další odlišnosti se týkají osob, které mohou svátost/Tajinu vykonávat (např. dle římskokatolického katechismu vás může v nouzi pokřtít každý člověk - i příslušník jiného náboženství nebo nevěřící; v pravoslaví je něco takového vyloučeno, pokřtít může i laik, tedy nemusí být kněz, ale vždy to musí být zbožný pravoslavný křesťan); biřmování/myropomazání: v římské církvi může konat pouze biskup, v pravoslavné církvi vykonává každý kněz ihned po křtu, používá ovšem svaté myro (křižmo) posvěcené biskupem. Rozdílnosti jsou ve vysluhování eucharistie (mj. v pravoslavné církvi se podává zásadně pod obojí způsobou, nikdy se nepodává pouze proměněný chléb, kdežto v římskokatolické církvi se věřícím podávají samotné hostie; v pravoslaví se nepodává ani samotná Kristova krev, leč krev, která už byla sjednocena s Tělem Kristovým - tak se podává svaté přijímání malým dětem; používá se jiná materie pro přijímání: v římskokatolické církvi nekvašený chléb - oplatka čili hostie a většinou bílé víno, v pravoslavné církvi jedině kvašený chléb a většinou červené víno; značná odlišnost mezi oběma církvemi je v chápání epiklese - čili vzývání Svatého Ducha - a proměnění chleba a vína na tělo a krev Kristovu). Další rozdíly v konání svátostí/Tajin jsou i ve způsobu křtu (v pravoslaví by se správně měl konat ponořením a nikoliv kropením), způsobu svěcení kněžstva, sňatku a jeho pojetí (v římskokatolické církvi si snoubenci udělují svátost navzájem, skládají manželský slib, pravoslavné učení nic takového nezná), v právních otázkách týkajících se manželství a v otázce případných dalších manželství a dal.
Související články
Externí odkazy
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |