Pád komunismu v Evropě

Z Multimediaexpo.cz

Vlevo nahoře: jednání u kulatého stolu v Polsku. Vpravo nahoře: pád Berlínské zdi. Vlevo uprostřed: revoluce v Rumunsku. Vpravo uprostřed: Sametová revoluce v Praze. Dole: Baltský řetěz v Estonsku, Litvě a Lotyšsku.

Pád komunismu v Evropě (nebo také Revoluce z roku 1989 či Revoluce ve východní Evropě) byla série revolucí, která ukončila vládu komunistických režimů v zemích evropského Východního bloku. Důležitý vliv na vývoj v ostatních evropských zemích měly události v tehdejším Sovětském svazu, kde vláda v druhé polovině 80. let vyhlásila tzv. politiku glasnosťi a začala provádět ekonomické a politické reformy, známé pod názvem perestrojka. Vláda Sovětského svazu dala také jasně v průběhu roku 1988 najevo, že se již nadále nebude vměšovat do vnitropolitických záležitostí ostatních zemí Východního bloku.

Jako první se pak začal hroutit komunismus v Polsku, kde zdejší občané již v červnu 1989 mohli svobodně rozhodnout o složení části svého parlamentu. Následovalo Maďarsko, zde 8. října ukončila činnost Maďarská socialistická dělnická strana a v listopadu téhož roku se začaly rozpadat komunistické režimy i v NDR, Bulharsku a Československu. Jedinou zemí, kde se změna režimu neobešla bez výraznějšího násilí bylo Rumunsko, tamější autoritářská vláda byla poražena až po několikadenní občanské válce v prosinci 1989. Během let 1989 – 1990 proběhly demokratické reformy v jugoslávských republikách a květnu 1990 začaly probíhat i v Albánii. Po neúspěšném pokusu o převrat, provedeném konzervativními komunisty v srpnu 1991, pokračoval demokratickou cestou i Sovětský svaz a to i za cenu svého rozpadu na konci roku téhož roku.

Sovětský svaz

Sovětský svaz se počátkem 80. let nacházel ve špatné ekonomické situaci a navíc v oblasti zahraniční politiky musel čelit nekompromisnímu postupu administrativy amerického prezidenta Ronalda Reagana.^[1] K opatrným reformám v zemi přistoupil v omezené míře již Jurij Andropov, generální tajemník ÚV KSSS v letech 1982–1984.^[2]

Rozhodující byl však až okamžik, kdy do čela státu nastoupil v březnu 1985 Michail Gorbačov. Zpočátku se snažil o mírné reformy, které by neznamenaly výraznější zásah do stávajícího systému. Neměl však v komunistické straně příliš pevnou pozici a také narazil na nedokonalé fungování zkostnatělého a lhostejného byrokratického státního aparátu spolu s rozmáhající se korupcí. Aby získal podporu širší veřejnosti přistoupil zejména po 27. sjezdu KSSS v únoru 1986 k hlubším reformám, zvaným perestrojka a k otevřenějšímu řešení společenských problémů – tzv. glasnosťi. Ještě v roce 1987 však musel Gorbačov čelit silné opozici konzervativního křídla komunistické strany, které se intenzivně reformám bránilo a dařilo se mu tak zatím spíše na poli zahraniční politiky. Zde se dohodl s USA na snížení stavu jaderných zbraní a v důsledku toho se začaly snižovat náklady státu na zbrojení. Trend útlumu sovětské vojenské angažovanosti ve světě vyvrcholil stahováním vojsk z Afghánistánu, ke kterému došlo na základě smlouvy z dubna 1988.

V lednu 1987 byla v zemi de facto zrušena cenzura, což znamenalo postupný vzestup vlivu tisku a inteligence na dění ve společnosti. To umožnilo Gorbačovovu vedení provádět již během roku 1988 radikálnější reformy, příkladem může být zákon z ledna téhož roku, který dával podnikům více pravomocí v oblasti mzdové a cenové politiky. Důležitá byla určitá demokratizace voleb státních a stranických orgánů a hlavně přesun části pravomocí komunistické strany na Sjezd lidových poslanců.

Sovětské reformní vládě ale snižoval popularitu neúspěch při zvládání stále silnější ekonomické krize, navíc ji začal ohrožovat nacionalismus jednotlivých svazových republik. To se výrazně projevilo při již částečně svobodných volbách do Sjezdu lidových poslanců z března 1989, kde uspěli zastánci nezávislosti zejména z Pobaltí. Gorbačov měl zpočátku Sjezd díky své politické obratnosti pod kontrolou, v březnu 1990 přispěl ke zrušení 6. článku ústavy SSSR, což znamenalo konec vedoucí role komunistické strany ve státě. Svou kompromisní politikou se však nezavděčil ani radikálům, kteří usilovali o rychlejší demokratizaci země, ani konzervativnímu křídlu komunistické strany, jehož cílem bylo zastavení reforem, a generální tajemník se tak začal dostávat do izolace.

Během roku 1990 vzrůstal vliv vůdce radikálních reformistů, Borise Jelcina, který v červnu tohoto roku na jejím posledním, 28. sjezdu, komunistickou stranu opustil. Jelcinovým cílem se stal rozpad Sovětského svazu a posílení jeho postavení v Rusku, kde byl zvolen v červnu 1991 do funkce prezidenta. V průběhu roku 1991 byly odstředivé tendence národů SSSR stále zřetelnější a pokračoval jeho rozpad. Dohodu o větší autonomii jednotlivých republik, iniciovanou Gorbačovem, zmařil pokus o státní převrat provedený 18. srpna konzervativními komunisty a částí bezpečnostních složek. Ten byl však špatně připraven a jen zvýšil popularitu Borise Jelcina, který se na barikádách postavil do čela lidového odporu; na jeho stranu rychle přešla i armáda. Ruský prezident hned poté nařídil komunistické straně na ruském území zastavit činnost a tento příkaz potvrdil 24. srpna i sám Gorbačov. Rusko nastoupilo cestu radikálních ekonomických reforem a 21. prosince se vytvořením Společenství nezávislých států definitivně rozpadl Sovětský svaz.

Reference

1. ↑ VYKOUKAL, Jiří; LITERA, Bohuslav; TEJCHMAN, Miroslav. Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha : Libri, 2000. 860 s. [dále jen Vykoukal, Litera, Tejchman]. ISBN 80-85983-82-6. S. 485–486, 649.  
2. ↑ Vykoukal, Litera, Tejchman, str. 523.

Literatura

• VYKOUKAL, Jiří; LITERA, Bohuslav; TEJCHMAN, Miroslav. Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. 1. vyd. Praha : Libri, 2000. 860 s. ISBN 80-85983-82-6.  
• KISSINGER, Henry. Umění diplomacie. Praha : Prostor, 1999. 952 s. ISBN 80-7260-025-7.  
• PRYCE-JONES, David. Pád komunismu. Liberec : Dialog, 1996. 414 s.  

Externí odkazy

• The History of 1989: The Fall of Communism in Eastern Europe (anglicky)