Japonsko

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 1. 10. 2016, 08:24

Japonsko
Japonsko
日本国 Nihonkoku/Nipponkoku
Japonská vlajka   Státní znak Japonska
The media player is loading... Prehravac se nahrava...
Japonská hymna – Kimi ga jo
Geografie
Hlavní město:	Tokio (東京, Tókjó)
Rozloha:	377 835 (61. na světě) z toho 0,8 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Fudžisan (3776 m n.m.)
Časové pásmo:	+9
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	127 417 244 (10. na světě)
Hustota zalidnění:	337 (32. na světě)
HDI:	0,956 (vysoký)
Jazyk:	japonština
Náboženství:	šintoismus (54%), buddhismus 40%
Státní útvar
Státní zřízení:	konstituční monarchie
Měna:	japonský jen (JPY)
HDP/obyvatel:	USD ()
Mezinárodní identifikace
MPZ:	J
Telefonní předvolba:	81
Národní TLD:	.jp

Topografická mapa

Japonsko (japonsky: 日本国, Nihonkoku/Nipponkoku) je ostrovní stát ve východní Asii. Na západě ho Korejský průliv odděluje od pobřeží Koreje, Japonské moře ho odděluje od Severní Koreje a Ruska. Japonské ostrovy Rjúkjú z  východu ohraničují Východočínské moře a na jihu sahají až k  Tchaj-wanu.

Jméno Japonska doslova znamená Země vycházejícího slunce: 日 (ni, slunce) 本 (hon, původ) 国 (koku, země). Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v  evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [džepn]).

Symbolem Japonska je sopka Fudžijama (Fudžisan).

Geografie

Japonsko leží na východním okraji asijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v  západní části Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k  jihu) Hokkaidó (北海道), Honšú (本州, největší ostrov), Šikoku (四国), a Kjúšú (九州). K  těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v  bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33  889  km.

Protože Japonsko je země z  velké části hornatá a pokrytá lesy, lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Hustota obyvatelstva je velmi vysoká; Japonsko je, co se týče hustoty zalidnění, 30. na světě.

Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlny tsunami. Poslední velká zemětřesení byla v  letech 1923 (Tokio, 8,3 stupně), 1995 (Kóbe, 7,2 stupně) a 2004 (oblast Čúecu, 6,9 stupně).

Podnebí Japonska je oceánské, vlhké a monzunové, ale díky rozloze země se klima v  různých oblastech liší. Období dešťů začíná na Okinawě počátkem května, na ostrově Honšú pak uprostřed června, kde trvá cca 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny.

Administrativní dělení

Související informace lze nalézt také v článku: Administrativní dělení Japonska.

I po vybudování několika podmořských tunelů, a rozmachu letecké dopravy mají trajekty velký podíl na přepravě mezi japonskými ostrovy

Japonsko se dělí na 47 prefektur. Hlavní město Japonska Tokio (東京) má 8,2 milionů obyvatel, včetně předměstí až cca 12 milionů. Tokio není v Japonsku oficiálně město. Jde o Jednu z několika prefektur(3-6), které tvoří souvislé osídlení v zahraničí označované jako Tokio, přesněji jako Velké Tokio. Na území prefektury Tokio se pouze nachází vládní budovy, císařský palác a centrum oblasti. Naopak 1/3 prefektury je pokryta horami a lesy.

Další významná města:

• Jokohama (横浜 3,5 mil. )
• Ósaka (大阪 2,6 mil. )
• Nagoja (名古屋 2,2 mil. )
• Sapporo (札幌 1,8 mil. )
• Kóbe (神戸 1,5 mil. )
• Kjóto (京都 1,5 mil. )
• Fukuoka (福岡 1,4 mil. )
• Hirošima (広島 1,1 mil. )

Hlavní ostrovy:

• Hokkaidó (北海道)
• Honšú (本州)
• Šikoku (四国)
• Kjúšú (九州)

Historie

Související informace lze nalézt také v článku: Dějiny Japonska.

Historická období

Historie Japonska se dělí na jednotlivá dílčí období:

• Džómon (縄文時代 10  000 – 300 př. n. l. )
• Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. – 710 n. l. )
• Nara (奈良時代 710 – 794)
• Heian (平安時代 794 – 1185)
• Kamakura (鎌倉時代 1185 – 1333)
• Muromači (室町時代 1333 – 1568)
• Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568 – 1600)
• Tokugawa (nebo také Edo) (江戸時代 1600 – 1868)
• Meidži (明治 1868 – 1912)
• Taišó (大正 1912 – 1926)
• Šówa (昭和 1926 – 1989)
• Heisei (平成 od 1989)

Prehistorie

Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v  průběhu starší doby kamenné. V  opakujících se ledových dobách, které probíhaly v  posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s  asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z  oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy.

S  koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné – kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem – objevila kultura Džómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu.

Začátek období Jajoi kolem roku 300 př. n. l. je spojený s  příchodem nových technik z  asijského kontinentu, jako je pěstování rýže, stejně jako s  masivní migrací z  nejrůznějších částí Asie – z  Korey a Číny), především pak z  oblastí Pekingu a Šanghaje, a z  jihu po moři. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k  vysvětlení razantního vzrůstu populace. Ze 3. století před naším letopočtem pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak 倭 Wa.

Tradiční Japonsko

Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v  7. století původním císařem Jimmu. Během 5. a 6. století byly zavedeny čínské písmo a buddhismus spolu s  ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v  rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců).

Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z  milosti císaře (s  jeho formálním souhlasem) vládl. V  roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z  Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli "období válčících států". V  roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v  malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako "Jeddo"), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město).

Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z  Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V  první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s  Evropany s  výjimkou významně omezených kontaktů s  protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v  roce 1854 na Konferenci v  Kanagawě. Následně došlo k  podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s  evropskými mocnostmi.

Moderní dějiny

Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po Válce Bošin v  letech 1867 – 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V  roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s  dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k  přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek Čínsko-Japonské a Rusko-Japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a Sachalin a později v  roce 1910 okupovalo Koreu.

Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k  invazi do Manžuska a druhé Čínsko-Japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s  Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonští vůdci považovali za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v  Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v  Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do 2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v  Pacifiku v  neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení Japonsko ztratilo Okinawu v  souostroví Rjúkjú a bylo zatlačeno na čtyři hlavní ostrovy. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 15. září 1945.

Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v  Tokiu v  roce 1964 je považován za jeden z  mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstal pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie a významná vojenská přítomnost USA zůstává až do těchto dnů.

Politika

Budova parlamentu v Nagatačó v Tokiu

Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je maximálně omezena. Jeho funkce je pouze reprezentativní, ústava z roku 1947 definuje jeho pozici takto: "Císař je symbol státu a jednoty národa, odvozuje svou moc a postavení od vůle národa, v němž tkví nezávislá moc". Nepřímo je tedy řečeno že Císař již není pozemský potomek bohů, ale běžný monarcha. Toto prohlášení učinil císař Hirohito. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech.^[1] Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Akihito. Jeho nástupcem na trůně je Naruhito, korunní princ Japonska.

Japonským zákonodárným orgánem je Národní shromáždění, dvoukomorový parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 480 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 242 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 20 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů.^[2] Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou krátkodobé koaliční vlády zformované opozičními stranami v roce 1993.^[3] Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009.^[4]

Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. Taro Aso v současnosti slouží jako 92. předseda japonské vlády.

Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku.^[5] Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, krerá prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů.

Ekonomika

Související informace lze nalézt také v článku: Ekonomika Japonska.

Japonská ekonomika je druhá největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc^[6]. Největší růst zaznamenala v  druhé polovině 20. století, když v  60. letech rostla průměrně o 10  % ročně, v  70. pak o 5  %. Zaměřuje se hlavně na průmysl – výrobu automobilů, dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace.

Mezinárodní vztahy

Japonsko má dodnes řadu pohraničních sporů o území s okolními státy. S Ruskem, Čínou, Jižní Koreou, Tchaj-wanem.

Demografie

• muži: 62,252 mil.
• ženy: 65,183 mil.

Ekonomicky činné obyvatelstvo: 66,990 miliónu (k  31. 12. 2001)

Absolutní roční přírůstek obyvatelstva k  1. 10. 2002: cca 145  000 obyvatel

Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v  roce 2002: 0,11 %

Demografické složení v  roce 2002:

• děti do 15 let: 14,2 % populace
• osoby nad 65 let: 18,5 % populace

Průměrná délka dožití:

• muži 77,73 let
• ženy 84,64 let

Národnostní složení:

• Japonci (99 %)
• ostatní národnosti:
  • Korejci (632 tis.)
  • Číňané (381 tis.)
  • Brazilci (265 tis.)
  • Filipínci (157 tis.)
  • Američané (46 tis.)
  • Peruánci (50 tis.)
  • Thajci (24 tis.)
  • Britové (15 tis.)
  • Vietnamci (14 tis.)

Celkem žije v  Japonsku přes 1,78 mil. nejaponského obyvatelstva

Kultura

Velmi známé je japonské umění krásného písma – kaligrafie, komiksy - manga (Čtou se, jak je pro japonsko typické, z prava do leva), origami (skládačky z papíru), ikebana (umění aranžování květin), a čajové obřady.

Význačné je i kimono (tradiční japonský oděv), mnohdy viděný na umělkyních zvaných gejša (společnice, které baví tradičními tanci, hrou na hudební něstroje, příjemnou konverzací apod.).

Tradiční japonské divadlo nó a japonské divadlo kjógen byly vyhlášeny jako světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO.

Japonská kinematografie obohatila filmy o žánry: anime - jde o kreslené filmy či seriály, džidaigeki – japonské historické filmy o samurajích, japonský horor (J-horor), filmy s obřími netvory (kaidžú), pink filmy (název z angličtiny) – japonská "softcore" pornografie, filmy o Jakuze.

Náboženství

Hlavními japonskými náboženstvími jsou šintoismus a budhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím. Běžně se uvádí údaje cca 70% šintoisté, 30% budhisté. Tyto údaje je však třeba považovat za nesprávné, jelikož u většina Japonců pouze udržuje některé národní zvyky, tradice a pověry srovnatelné s tím, když český ateista slaví Vánoce. Běžně je v šintoistické svatyni koutek pro budhisty a naopak. Ke křesťanství se hlásí 1  % obyvatel (podle jiných údajů až 6  %). V zemi také působí mnoho sekt, které tato náboženství kombinují.

Zajímavosti

Vlak Šinkansen série E5

Mezi nejznámější japonské výrazy patří například:

samuraj (bojovník), ninja (bojovník-nájemný vrah, špión), karate (bojové umění), kamikaze (sebevražední letci)(v překladu znamená božský vítr), seppuku, nesprávně harakiri (sebevražda mečem), katana (japonský samurajský meč)-japonských mečů je více-katana je z nich sice nejznámější, ale hodně často se používají i wakizashi, nodachi, tanto a podobné...většinou je však spojuje lehce zahnutá čepel charakteristická pro Japonsko,

Zahradnické: bonsaj (malý strom; jejich vzhled je však stejný jako u velkých stromů), sakura (japonská třešeň), tsubaki (kamélie),

Japonská kuchyně: Suši (doslovný překlad je kyselá rýže - název označuje tradiční japonské jídlo), nudle: udon (pšeničné), soba (pohankové) a ramen (původ Čína, pšeničné, servírované v misce spolu s vývarem).

Oblíbený je i sojový tvaroh Tofu, sojová omáčka a miso pasta (obě dvě vznikají fermentací rýže, obilí a/nebo sojových bobů - v sojové omáčce jsou boby vždy, v miso to není nutné).

Literatura

• REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 2., doplněné vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. (Dějiny států.) ISBN 80-7106-843-8.

Reference

1. ↑ House of Councillors of the National Diet of Japan – The Constitution of Japan (anglicky)
2. ↑ CIA World Factbook: Japan (anglicky)
3. ↑ Liberal Democratic Party of Japan – A History of the Liberal Democratic Party (anglicky)
4. ↑ ČT24.cz – Vítězem japonských voleb jsou definitivně opoziční demokraté
5. ↑ Encyclopædia Britannica – Japanese Civil Code (anglicky)
6. ↑ GRAY, John. Marné iluze. 1. vyd. Košice : Paradigma.sk, 2002. ISBN 80-968603-1-3. Kapitola Dokáže si Japonsko udržet svou odlišnou ekonomickou kulturu, strana 231.

Externí odkazy

• Japonsko práce a cestování
• Infoweb o Japonsku
• Úřad císařské domácnosti (anglicky, japonsky)