Kozáci

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 21. 9. 2018, 12:01

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl.

Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi.
Ilja Repin (1880-1891)

Kozáci (rusky Казаки, ukrajinsky Козаки, polsky Kozacy, anglicky Cossacks) jsou skupina lidí, která v současnosti vykazuje prvky národa či etnika. V současné době probíhají intenzivní jednání mezi představiteli kozáků a moskevskou vládou o uznání kozáků jako samostatného národa a o obnovení alespoň omezené autonomie. Představitelé vlády RF se naopak snaží z pozůstatků kozáků vytvořit policejní jednotky a podporuje možnost "vstoupit ke kozákům". V 16. století se začaly v jihoruských stepích usazovat původní kočovné kmeny, zakládaly zde osady (станицы)a přijímali pod svou ochranu i uprchlíky, kteří se chtěli vymanit z carského nevolnictví. Museli se formovat do bojových skupin, jelikož byli nuceni se bránit proti častým nájezdům asijských nomádů. Svobodný život si nakonec na carovi vymínili výměnou za ochranu hranic ruského státu. Nejstarším kozáckým vojskem je vojsko Donské. Po dohodě s cary rozšiřovali hranice Ruské říše a chránili její hranice. Tak vznikala nová vojska (donské vojsko, volžské vojsko, amurské vojsko, ussurijské vojsko, apod.). Tato vojska postupně utvořila jejich současné rozdělení. Jinou historii má jen Kubáňské vojsko, které vzniklo přesídlením Zaporožských kozáků (ukrajinců) do podhůří Kavkazu. Zaporožci bránili expanzi polských knížat a německých rytířů na území Ukrajiny. Poté, co Kateřina Veliká uzavřela s Poláky smlouvu o neútočení a spolupráci, Zaporožci ve vojenských střetech pokračovali a proto byli rozhodnutím panovnice odsunuti z Polské hranice na východ. Celou svou vojenskou historií byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako "britští" Gurkhové.

Název

Slovo kozák (rusky казак; ukrajinsky козак) s největší pravděpodobností pochází z turkického slova kazak a znamená "svobodný člověk", nebo také "dobrodruh".^[1] Jiní spojují ruský název казаки s názvem Chazarů - kazari, kočovného národa kdysi žijícího mezi Volhou a Dněprem, či Kirgizy, kteří se sami nazývají kajsaki. Další etymologické hypotézy hovoří o mongolském původu slova, kde ko- znamená ochrana a -zach hranice. První písemné zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let 1395 a 1444. V obou se zmiňují jako samostatná vojenská vrstva společnosti.

Původ

Etnický původ kozáků má dvě teorie. První hovoří o uprchlých ruských a ukrajinských nevolnících a dezertovaných Tatarech. Tuto teorii uvedli v život sovětští historici. Komunistická vláda potřebovala prokázat, že kozáci nejsou samostatným etnikem ale pouze společenskou vrstvou, která se těší neoprávněným výhodám. Postsovětští historici tuto teorii udržují při životě i nadále. Jinak by totiž likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou, (расказачивание) naplňovala všechny znaky definice genocidy. Podle druhé vznikli především z Polovců (Kumánů), Pečeněgů, Baškirů, Oghuzů a dalších kočovných kmenů. Skutečnost je taková, že kozáci vznikli usazením původních kočovníků na tzv. Divokém poli (Дикое поле), kde začali hospodařit. Postupně u nich získávali asyl uprchlí nevolníci z Ruska. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala součástí Ruské říše, se zachováním značné míry autonomie. V průběhu dalších staletí byla tato autonomie oklešťována. Např. volení atamani (выборные атаманы) byli nahrazováni atamany dosazenými z Moskvy (наказные атаманы). Kozáci byli různorodé, převážně slovanské svobodné obyvatelstvo žijící na hranicích Moskevské Rusi, Litvy, Polska a tatarských chanátů, v řídce osídlených oblastech, daleko od státních center, přibližně mezi Dněstrem a Volhou. Po rozpadu Zlaté hordy toto obyvatelstvo pravděpodobně vzájemně splývalo a mísilo se s mnoha kočovnými kmeny. Kozáci tak žili v malých samostatných komunitách, přičemž často utvářeli vlastní ozbrojené jednotky nezávislé na okolních zemích. Vojenství mělo pro ně velký význam, byli většinou ve stavu permanentní války s okolními kočovnými národy. Proto byla válečná kořist jedním z jejich hlavních zdrojů obživy. Při jejich výpravách na Krym a Kavkaz, do Turecka a Persie, podnikali riskantní výpravy nejen po souši, ale i po moři. Používali při tom pouze lehké lodě, často dokonce pouze čluny vydlabané z kmenů stromů. Svou kořist dávali do společného kotle a přenechávali na starost pokladníkovi. Až po skončení výpravy uspořádali radu duvan, na níž se kořist (takzvaný jasir) rozdělila. Podíl závisel na zásluhách jednotlivce a jeho hodnosti, podíl po těch co zahynuli dostali pozůstalí. Samostatný podíl dostala pravoslavná církev, z ukořistěných děl se odlévaly zvony.

Osídlení

Hlavní oblasti kozáckého osídlení bylo pohoří Ural, povodí Donu a Dněpru. Původní osídlení kozáků bylo však v povodí Donu, kde sídlilo Donské vojsko a také v povodí Dněpru (na území dnešní Ukrajiny) tzv. Záporožská Síč, kde sídlili Záporožští kozáci, odlišní od ostatních skupin oděvem, účesem i výzbrojí. Odtud se kozáci dále šířili směrem na východ. Kozáci připojili k Rusku Sibiř a dále pak Aljašku a vytvořili pak 17 dalších kozáckých vojsk. Nejznámější jsou Těrské, Zabajkalské, Semirečenské, Ussuriské, Astrachanské, Azovské, atd. Kubáňští kozáci pocházejí z Ukrajiny, kde se usídlili na dněperském ostrově Chortycja u Záporoží (Záporožská Síč). Odsud byli carevnou Kateřinou Velikou přesídleni na Kubáň, čímž mělo být ukončeno jejich nepřátelství s Poláky. V 17. a 18. století se kozáci značnou měrou podíleli na povstáních proti carskému režimu, zejména pod vedením atamanů Stěnky Razina a Jemeljana Pugačova. Později se kozáci stali de facto páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo takřka synonymem pro vojáka. Po bolševickém převratu došlo na Donu k několika kozáckým protikomunistickým povstáním, která později přerostla do občanské války. Proto komunistický režim podnikl vůči kozákům genocidu a převážná většina kozáků byla zastřelena, internována nebo alespoň přesídlena do vyhnanství. Zároveň již po bolševickém převratu přešla část kozáků vedená atamanem Buďonným (později maršál Sovětského svazu) k bolševikům, pod příslibem, že bolševici předají jejich kmenu půdu a statky, kdysi patřící velkostatkářům. Když Adolf Hitler zaútočil na Sovětský svaz, většina kozáků i přes antikomunismus a částečné sympatie k carskému režimu vstoupila do Rudé armády.

Hierarchie

Tradičně jsou kozáci hierarchicky podřízeni atamanovi, nižší důstojníci jsou esaulové. Odznakem atamana je bulava, zvláštní rituální žezlo nebo palcát. U ukrajinských kozáků byl místo označení ataman používán výraz hetman.

Rozdělení

Rozdělení kozáckých vojsk (v závorce rok založení).

• Donské vojsko (1570)
• Kubáňské vojsko (1696)
• Terské vojsko (1577)
• Astracháňské vojsko (1760)
• Uralské vojsko (1591)
• Orenburské vojsko (1744)
• Semirečeskoje vojsko (1867)
• Sibiřské vojsko (1760)
• Zabajkalské vojsko (1851)
• Amurské vojsko (1858)
• Ussurijské vojsko (1889)

Původní záporožské vojsko bylo po nezdařené vzpouře, vedené Jemeljanem Pugačovem v roce 1775, převedeno do nepravidelného jezdectva a později přesídleno na tureckou hranici, kde vytvořilo základ kubáňského vojska. Uralští a orenburští kozáci se rozhodující mírou podíleli na kolonizaci Sibiře, zejména pod vedením atamana Timofeje Jermaka.

Ukrajinští kozáci

Pěšák záporožského vojska, 17.-18. století.

V 15. století se velká část území, na kterém toto obyvatelstvo žilo, stala součástí litevského státu. Tamní kozáci se tak ocitli na pohraničí Litvy a Krymského chanátu, který přes jejich území často podnikal loupežné výpady. Roku 1572 polský král Zikmund II. August vydal příkaz k sepsání seznamu registrovaných kozáků. Tento první seznam obsahoval asi 300 jmen. První kozáci dostali od polského státu za svou službu peníze. Opatřil jim i oděv a výstroj. Ponechal jim samosprávu a samostatný soud. Během vlády Štěpána Báthoryho v roce 1578 se počet registrovaných kozáků rozrostl na 600. Kozákům byla přenechána zpráva nad městem Terechtemirov u Perejaslavli spolu s nedalekým klášterem. Ve městě byla umístěna kozácká zbrojnice a nemocnice. Rzeczpospolita tak získala skvělé bojovníky na ochranu svých jižních hranic před útoky Osmanské říše a jejích spojenců. V následujícím období získalo jejich vojenské umění dobrou pověst, kozácké jednotky si začaly najímat i západoevropské země. Kozáci žijící na Ukrajině v okolí řeky Dněpr se soustředili kolem města Záporoží, kde vytvořili svou největší pevnost zvanou Záporožská Sič. Kolem roku 1530 se tato sič stala jejich centrem. Zde sídlil koš , což byl jejich hlavní a nejvyšší samosprávný orgán, jehož velitel byl volen na 1 rok a nazýval se košový ataman nebo prostě košový. Volila ho rada siče skládající se ze stařešinů, což byl kozácký ekvivalent důstojníků. Taková svérázná kozácká republika existovala na siči do roku 1654. Kozáci se formálně dělili na kureny, jakési jednotky, kterých bylo dohromady nejvíce 38. Nižším stupněm ve vojenské hierarchii byl polk - pluk. Ten se dále dělil na sotni, čili setiny, nebo roty a ještě nižší stance, tedy obce. Kozáci vedli aktivní boj proti jinověrcům, kterými pro ně byli zejména krymští Tataři, Turci, polští a litevští katolíci, Židé i ostatní zejména západoevropští přistěhovalci na Ukrajině . Záporožská sič tak sehrála významnou roli při formování ukrajinského národa a v jeho boji za samostatnost v 16. až 18. století.

Postup společného kozáckého-tatarského vojska.

Rzeczpospolita zprvu využívala kozáků jako vojsko, a do jejich vnitřních záležitostí příliš nezasahovala, což kozákům velmi vyhovovalo. Litevská a Polská šlechta však od 17. století začala zabírat jejich území a nedbaje na jejich statut samostatného svobodného obyvatelstva, dělala z nich své poddané. Registrovaných kozáků se pokoušela využít k potlačení ukrajinského národního hnutí. Kozáckým velitelům byly udělovány šlechtické tituly, ani to však nepomohlo a jednotky registrovaných kozáků často přecházeli k povstalcům. Začátkem 17. století proběhlo několik krvavých kozáckých povstání. Největší z nich vedl Bohdan Chmelnický v letech 1648 až 1654. V 1649 povolil polský král Chmelnickému zvýšit počet registrovaných kozáků na 40 000, ale již roku 1651 po Berestecké bitvě se musel jejich počet snížit na 20 000. Povstání se velkou měrou podílelo na kolapsu Polsko-litevské unie. Po Perejaslavské radě v roce 1654 se levobřežní Ukrajina poprvé spojila s Ruským carstvím, tehdy byl sestaven i poslední seznam registrovaných kozáků. Nacházelo se v něm 60 000 jmen. Kozácko-ruská jednota však nevydržela dlouho, neboť i ruští caři se pokoušeli omezit kozáckou samostatnost. Záporožský ataman Kosťa Hordienko spolu s atamanem Mazepou se spojili se Švédy a bojovali proti Rusku v Severní válce. Proto byla roku 1709 na rozkaz Petra Velikého jejich sič zlikvidována - záminkou bylo povstání atamana K. A. Bulavina. Kozáci ze siče ve velkém množství uprchli na území Krymského chanátu, odkud se vrátili až v roce 1734. Brzy vytvořili novou Sič, ale i ta byla nakonec roku 1775 carskou mocí zlikvidována, čímž na Ukrajině zanikla kozácká autonomie. Mezi lety 1650 - 1765 Záporožci spoluorganizovali s ruským carstvím v řídce osídleném Ostrožském, Charkovském, Aktyrském, Sumském a Iziumském regionu svobodné kozácké osady. Jejich autonomie se udržela do 28. července 1765, kdy ji dekretem zrušila Kateřina Veliká. Kozácké jezdecké jednotky přeměnily na husary, kteří se stali součástí pravidelné carské armády. Stařešinové dostali automaticky šlechtický titul a důstojnickou hodnost. Kozáci, kteří tak neučinili, dostali možnost přestěhovat se do okolí řeky Kubáň, kterou v té době Rusko kolonizovalo. Švédský král Gustav Adolf II. na návrh plukovníka Melchiora von Vurmbrandta a barona Roberta Scotta zavedl v roce 1626 čtyřliberní (84 mm) kožená děla. Tato děla samozřejmě nebyla jen z kůže. Základ tvořila hlaveň z tenkého měděného či bronzového plechu dosahujícího tloušťky odpovídající čtvrtině kalibru děla. U konce komory byla tato hlaveň zesílená. Ústí hlavně svírala železná obruč a další obruče byly po celé délce hlavně. Vzdálenost mezi obručemi byla rovna kalibru zbraně. Další vrstvu tvořila prosmolená látka nebo provazy a koňské žíně. Celé to pak bylo obalené kůží namočenou v dehtu a sevřené ještě dvěma železnými obručemi s oky pro snazší přenášení. Dělo vážilo přibližně 48 kg a na lafetě ho snadno přemístil jeden kůň nebo dva lidé. Do koženého děla se nabíjely pouze olověné nebo kamenné projektily. V letech 1626 – 1630 se kožená děla zúčastnila několika bitev. Byla lehká a snadno se s nimi manipulovalo, ale měla několik zásadních nedostatků: 1. Kvůli nízké tepelné vodivosti kůže se dělo zahřálo sice až po osmi až deseti výstřelech, ale bronzový nebo měděný vnitřek hlavně shořel. V kůži se pak tvořily otvory, které měly za následek velké množství nehod. 2. Tato děla měla nedostatečnou mechanickou pevnost, což zásadně snižovalo jejich využití v boji. Proto již v roce 1631 byla kožená děla ze švédské armády vyřazená. Některé z těchto zbraní se ale v různých podobách vyskytovaly i v polské armádě, a pak právě i u kozáků. Kozáci si velice zakládali na vysoké mobilitě své armády. Vzhledem k nízké hmotnosti byla kožená děla značně populární.

Ruští kozáci

První ruští kozáci žili pravděpodobně na jižních hranicích ruského carství. V oblasti sahající od středního toku Volhy přes linii městských pevností jedoucí od Rjazaně k Tule. Nejznámější jsou Donští kozáci, kteří přešli řeku Don směrem do Asie. S rozšiřováním carské moci se spolu s hranicemi postupovali na jih a východ. V době svého největšího rozmachu, v době od 16. do 19. století, utvořili několik center, největší z nich byly na řekách Jaiku, Don, Kubáň a Terek. Další významná kozácká vojska byla z okolí Astracháňě a Orenburgu. Kozáci pro carské Rusko od počátku 16. století získali prakticky celou Sibiř. Z nově vzniklého Sibiřského kozáckého vojska se později oddělilo Semirečenské vojsko v Kyrgyzstánu v Turkestánu, Zabajkalské, Amurské a ussurijského vojsko. Menší oddíly byly i v Krasnojarsku, Irkutsku a na řece Jenisej. Kozáci v Rusku plnili v 16. a 17. století zejména funkci ochrany hranic a příhraničních oblastí před nájezdy Tatarů a Nogajcov. Později pomáhali při podmaňování Sibiře, Kavkazu a Dálného východu. V roce 1645 kozák Vasilij Pojarkov proplul po řece Amur do Ochotského moře, kde objevil Severní Sachalin a následně se vrátil do Jakutska. Další ruský kozák Semjon Ivanovič Dežňov přeplaval z ústí řeky Kolymy v Severním ledovém oceánu do řeky Anadyr v Tichém oceánu a objevil průliv mezi Asií a Aljaškou. Kamčatku prozkoumal v letech 1697 - 1699 kozák Vladimir Vasiljevič Atlasov. V 17. a 18. století se ruské kozáctvo podílelo velkou měrou na mnoha povstáních a útocích proti Ruskému státu. Z jeho řad vzešli mnozí organizátoři kozáckých a rolnických povstání, jako například Stěnka Razin a Jemeljan Pugačov. Kozáci mají podíl na událostech takzvané smutné doby počátkem 17. století. Podporovaly Lžidimitrije I. a tvořily podstatnou část jeho armády. Měly velký význam při zvolení Michala III. za cara. Roku 1671, po porážce povstání Stěnky Razina, se ruskému carovi Alexeji podařilo dostat kozáky pod svou kontrolu. Z dobrovolných spojenců, se tak stali carskými poddanými. Do jejich organizace stále více zasahovala carská moc, která ji do konce 17. století začala upravovat v souladu s vlastní administrativou. Od roku 1721 spadali kozáci pod Vojenské kolegium, které bylo jakýmsi předchůdcem Ruského ministerstva obrany. V tomtéž roce Petr Veliký pozastavil volbu atamanů kozáků a nařídil jejich výběr carskou mocí. Po likvidaci Pugačovova povstání v roce 1775 během panování Kateřiny II. byly zlikvidovány i poslední prvky kozácké autonomie. V 1798 byly kozácké hodnosti nahrazeny armádními, kozáčtí stařešinové probrali důstojnické hodnosti a dostali šlechtické tituly. V roce 1802 vydali první armádní směrnice pro kozácká vojska. Od roku 1827 byl za nejvyššího atamana všech kozáckých vojsk v carském Rusku volen následník trůnu. V 1838 byl vytvořen organizační řád pro kozácké oddíly, ty v 1857 přešly pod správu velení (od 1867 Hlavního velení) nepravidelných (od 1879 - kozáckých) vojsk ministerstva války, od roku 1910 podléhající Hlavnímu štábu. Z vojenského hlediska byli kozáci univerzálním druhem vojska. Vojenští odborníci je uznávali jako nejlepší lehké jezdectvo, vynikající na obchvatné manévry a útoky na týl nepřítele - tedy specifické operace, kde se plně využívala jejich rychlost ve spojení s přesným manévrováním nesemknutých formací, což bylo zvláště efektivní v boji s evropskými armádami. To potvrdili během Severní a Sedmileté války, jakož i během Italského a Švýcarského pochodu Alexandra Suvorova. Významnou měrou se podepsaly na výsledku partyzánské války proti Napoleonovi v roce 1812. Bez kozáckých šavlí by se neobešla žádná Rusko-Turecká válka v 18. a 19. století.

Kubáňští kozáci

Podle zákona z roku 1875 trvala kozácká služba 20 let. Začínala se ve věku 18 let. První 3 roky navštěvoval kozák přípravnou třídu, 4 roky sloužil v normální vojenské službě, 8 v zlehčené službě a 5 v záloze. Do služby každý přišel ve své uniformě, se střelnou i chladnou zbraní a jezdeckým koněm. Za přípravu, výcvik a vojenskou službu nesla odpovědnost kozácká Občina - stanice. Kozácká samospráva a služba byla v úzké souvislosti s přerozdělováním půdy, která zajišťovala jejich obživu a byla tak základem jejich materiálních hodnot. Hlavním vlastníkem půdy byl stát, který jménem cara dával část půdy kozáckým vojskům, která si ji vykoupili vlastní krví. Část této půdy si kozácké vojsko nechávalo v záloze a zbytek přerozdělovalo jednotlivým stanicím. Ty znovu přerozdělovaly půdu mezi kozáky. Ti byli za doživotní užívání půdy a osvobození od placení daní povinni snášet vojenskou službu. Půdu udělovaly i kozácké šlechtě, v závislosti na jejich důstojnické hodnosti i dědičně. Tato půda se nesměla prodávat osobám nevojenského původu. V 19. století bylo polnoshospodářství hlavním druhem hospodářství v kozáckých regionech, i když v různých oblastech existovaly určité odlišnosti - intenzivní rybolov uralském, donském a ussurijském vojsku, myslivost v sibiřském, vinohradnictví a ovocnářství na Kavkaze a Donu. Byl to značný rozdíl a velký příklon k zemědělství oproti předchozím dobám, kdy v se donském vojsku na začátku 18. století podobná činnost mezi kozáky nemilosrdně trestala a upřednostňovalo se pastevectví a chov koní. Koncem 19. století mezi kozáků stále převládal silný smysl pro soudržnost a nadřazenost, pramenící z jejich způsobu života, i loajalita k carské vládě. Proto byli často nasazováni na potlačení vzpour a nepokojů, zejména během rozsáhlých dělnických a rolnických nepokojů v 1905 a 1906. Carská vláda se do značné míry opírala o jejich spolehlivost i na začátku 20. století, kdy jejich společnost a polofeudální vojenská služba byly do značné míry již překonané. Kozáci již nebyli natolik oslavováni ruskou armádou, která v nich viděla málo ukázněné a nedostatečně vycvičené vojenské jednotky. Jejich bojové oddíly se začaly využívat jako průzkumníci, vojenské spojky či předváděcí průvod. Když se začala v únoru 1917 revoluce, kozáci rychle vystřízlivěli a připojili se k povstání. I když se do revoluce zprvu zapojilo jen málo kozáckých jednotek. Zběhnutí celé kozácké carské gardy (takzvaný Konvoi), bylo velkým úderem pro cara Mikuláše II..

Kozáci v první a druhé světové válce

Carská moc zpočátku využívala kozáků jako loajálního vojska při potlačování vzpour. Po vypuknutí říjnové revoluce v Rusku se kozáci přidávali na obě strany konfliktu. Mnozí zkušení velitelé, jako Krasnov nebo Škuro, se postavili na stranu bílých, drobní kozáci se naopak přidávali k Rudé armádě, mezi nimi i později známý Semjon Buďonnyj. Po vítězství komunistů v roce 1920 konečně přišla krutá rána v podobě "dekozakizace" (rusky: razkazačivanie). Komunistická vláda totiž tvrdila, že kozáci jsou nebezpečný teroristický živel a potenciální nepřítel jejich režimu. Kozácká samospráva byla zrušena a jejich oblasti byly rozděleny mezi jednotlivé svazové republiky. To bylo nejhorší pro kozáky na Tereku a Donu. Brzy na to se jich dotkla vlna združstevňovaní a mnozí z nich byli označeni jako kulaci a odesláni na nucené práce. V roce 1936 byla zrealizována myšlenka zavést kozácké jednotky do Rudé armády. Kozáci v Rudé armádě byly jezdecké jednotky, které však jen velmi okrajově navazovaly na své předchůdce. Během Velké vlastenecké války se Hitler snažil využít kozácké nespokojenosti s vládou bolševiků nejprve na Ukrajině. V roce 1942 se Němci dostali do kozáckých oblastí na jihu Ruska. Kozáci se znovu zachovali různě, mnozí se přidali k nacistům zejména na Donu, kde byly rány během združstevňovaní nejtvrdší. A Němci se zde pokusili si místní obyvatelstvo naklonit a vedli zde poměrně mírnou politiku. ^[2] V oblasti Kubáně v roce 1942 Němci vytvořili jakýsi kozácký okres. Němcům se podařilo vytvořit během války dvě kozácké divize (1. a 2. Kossaken-Kavallerie-Division), které byly Němci organizovány na Ukrajině, se později používaly v boji proti partyzánům v Jugoslávii, případně byly nasazeny i v Maďarsku. Těmto jednotkám, které převzaly organizační strukturu německého jezdectva, veleli němečtí důstojníci. Mnozí jiní jednotlivci se zúčastnili likvidace židovského obyvatelstva nebo boju s partyzány v rámci německých Hilfswilliger. Část těchto jednotek vstoupila do ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Přesto mnoho kozáků raději bojovalo v partyzánských jednotkách proti Němcům.

Kubáňští kozáci na vítězné přehlidce v Moskvě v roce 1945

Když počátkem roku 1943 začala z Kubáně a Donu německá vojska ustupovat, odešlo odtud s nimi spolu se svými rodinami několik desítek tisíc kozáků. Jejich počet v německé armádě nepřesáhl 20 000. Po válce britská a americká armáda vrátila do SSSR 150 000 mužů, žen a dětí, kteří tvrdili, že jsou kozáci. Mnoho z nich nikdy nebylo občany SSSR (mnozí byli příslušníci různých asijských národů, např. Afghánci, které byly organizovány ve zvláštních oddílech), kde je považovali za zrádce a poslali je na nucené práce do gulagů. Návrat do jejich vlasti jim umožnili až po smrti Stalina. Represálií byly však postiženy v mnohem větší míře i jiné národy severního Kavkazu jako Karačevci, Balchaři, Ingušové a Čečenci. Pravidelné kozácké jednotky Rudé armády se poprvé vyznamenaly v bitvě před Moskvou, kde operovaly v rámci sovětské 5. armády. Kozácká 20. jezdecká divize, později přejmenovaná na 2. gardový jezdecký sbor, kterému velel generálmajor L. M. Dovator, prorazila německou linii mezi Istrou, Kubinkou a Možajskem na styku německého VII. a XI. sboru ^[3] a několik týdnů vedla těžké boje v německém týlu. Jinde, kde se Němci chovali k obyvatelstvu krutě, však spontánně vznikaly kozácké partyzánské oddíly a kozácké obyvatelstvo se stavělo Němcům na odpor. Kozáci výrazně pomohli při obraně předpolí Kavkazu. V Rudé armádě od začátku války bojovalo 100 000 kozáků. Největší význam sehráli na sovětské straně kozáci z oblasti Terek a Kuba, když se podíleli na osvobozování Krasnodaru. Slavnostní přehlídky vítězství na Rudém náměstí 24. června 1945 se účastnil i čestný oddíl kubánských kozáků.

Kozáci v současnosti

Po válce byly kozácké jednotky spolu s jezdectvím ze Sovětské armády vyřazeny a kozáctvo jako ozbrojená složka prakticky zaniklo. Nezanikly však kulturní tradice kozáckého lidu. Během perestrojky v druhé polovině 80. let se poměry v SSSR uvolnily, což dovolilo znovu vzniknout základům kozácké organizace, podobně jako byla známa z minulosti před Občanskou válkou. 28. až 30. červen a 1990 byla na sjezdu kozáků v Moskvě vytvořena rada atamanů a zvolen první nový všesovětský ataman Alexandr Martynov. Zanedlouho na to začaly v bývalých kozáckých oblastech vznikat organizace, které sdružují kozácké komunity. V současnosti se taková samospráva rozvíjí ve všech oblastech, kde žijí kozáci. Na jihu Ruska kozáci fungují jako polovojenská organizace, která hlídkuje v ruských oblastech. Momentálně se v ruské Dumě projednává zákon o kozácké státní službě.

Kozáci v literatuře a ve filmu

• mnohokrát zfilmovaná povídka Taras Bulba z knihy Mirgorod ruského prozaika a dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola.

Reference

1. ↑ Cossack, etymonline.com
2. ↑ Correll Bernett:Hitlerovi generálové. Brno, Jota 1997, s. 284 - 285
3. ↑ Paul Carell:Operace Barbarossa. Plzeň, Mustang 1996, s. 262 - 265

Externí odkazy

• Historie ruského kozáctva (rusky)
• Kozácký slovník (rusky)
• Neviditelný pes: Odpověď záporožských kozáků sultánovi Mehmetovi IV.