Rys ostrovid

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 11. 4. 2023, 11:27

Rys ostrovid (samice, 2021)

Rys pózující na kameni (2022)

Rys ostrovid (Lynx lynx) je kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Je největší kočkovitou šelmou Evropy a náleží mezi druhy chráněné Bernskou konvencí.

Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit. Na mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben, někde pak došlo k úspěšné reintrodukci, což je i případ České republiky, kde nyní žije několik malých nepočetných populací náležících ke karpatské populaci, kterou někteří zoologové považují za samostatný poddruh Lynx lynx carpathica.

Vzhled

Rys ostrovid je největší evropskou kočkovitou šelmou, s délkou těla až 120 cm, délkou ocasu až 25 cm, výškou v kohoutku až 70 cm a hmotností až 35 kg (pouze samci, samice jsou menší).^[1] Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy. Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé. Karyotyp somatických buněk se sestává z 38 chromozomů se 72 rameny.

Rozšíření a početnost

Svět

Původní areál druhu zahrnoval lesy mírného pásu v celé Euroasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. V současné době relativně souvislá část areálu tohoto druhu zasahuje ze severní části Ruska až Fennoskandinávie a do Polska. Další rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a ve Španělsku). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací. V současné době dochází ke snaze o reintrodukci a obnovení populací rysa na mnoha místech Evropy, avšak jde o komplikovaný a pomalý proces, v mnoha místech brzděný až mařený nepřátelským postojem myslivců a pytláctvím. V současné době se odhaduje, že v Evropě (bez Ruska), žije asi 7  500 jedinců, z toho 2 500 ve Fennoskandinávii, 2 000 v Pobaltí a 2 200 v Karpatské oblasti.

Česká republika a Slovensko

Historie

Rys ostrovid (Lynx lynx)

V Čechách docházelo od konce středověku k postupnému hubení a vytlačování rysa. V 15. až 17. století byl vybit v oblastech hlavního osídlení (Polabí a dolní Povltaví), v 18. století zanikly lokální a roztříštěné enklávy ve většině pohoří. Poslední životaschopné populace přežívaly na Šumavě, v Českém lese a Krušných horách. Poslední potvrzené výskyty v těchto oblastech pocházejí z let (1814–1830), udávají se i další, u nichž ale existují pochybnosti. Poslední jednoznačně doložený odstřelený rys byl zanamenán na Táborsku (1835), někdy se udává i odstřel z roku 1890 v Dolním Hvozdu na Šumavě. Na Moravě a ve Slezsku přežíval rys ostrovid déle, mimo jiné i díky migraci nových jedinců ze západokarpatské oblasti. Díky této migraci též nelze určit, kdy přesně zanikla původní populace, většinou se předpokládá, že se tak stalo na přelomu 19. a 20. století a že zastřelení jedinci z let 1912 - 1914 byli zatoulanci ze Slovenska nebo jejich potomci. Na Slovensku se v karpatských pohořích zachoval a zásluhou úplné ochrany se po druhé světové válce jeho početnost tak zvýšila, že začal pronikat i více na západ, na moravské území.

Návrat rysa a stav k počátku roku 2006

Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území ČR a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. Po roce 1945 migrace ze Slovenska vedla k částečnému obnovení rysích populací v oblasti Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd. V sedmdesátých až osmdesátých letech došlo k prudké decimaci nejdříve beskydské a posléze i jesenické populace pytláky, nicméně díky jeho omezení a posílení migrace ze Slovenska přežily a částečně se vzpamatovaly. Zároveň došlo v 70. a 80. letech díky reintrodukčním programům v Bavorském lese a na Šumavě k návratu rysa do Čech. Rysi ze Slovenska se stali základem pro vytvoření těchto nových populací, stejně jako dalších populací v Evropě, kam byli reintrodukováni prostřednictvím ZOO Ostrava a Dvoře Králové n. L (SRN, Rakousko, Švýcarsko a Slovinsko, Francie a Itálie). V současné době tedy existují na území České republiky tři izolované populace:

1. severovýchodní Morava (Beskydy, Javorníky, Vsetínské vrchy a Bílé Karpaty): asi 10–15 jedinců, vzhledem k vytrvalé migraci ze Slovenska vykazuje stabilní stav
2. Jeseníky: 3–5 jedinců, kvůli pytláctví vymírá, je zde možná občasná migrace z Polska
3. jižní a západní Čechy (Český les, Šumava, Blanský les, Novohradské hory, Třeboňsko a přilehlé oblasti): 52–85 jedinců, kvůli zvýšenému odstřelu dochází v současnosti k jejímu zřetelnému poklesu. K této populaci se počítají i okrajové minipopulace vzniklé v posledních letech v Brdech (v současnosti asi 2 jedinci) a Labských pískovcích výskyt je hlášen i NP České Švýcarsko, v Lužických horách a Jihlavských vrchů. Zdá se, že v populační dynamice rysa existují v Česku určité dlouhodobější cykly.

V roce 2009 byly objeveny stopy po přítomnosti rysa i v Krkonoších.^[2]

Stanoviště

Typickým životním prostředím rysa jsou v našich přírodních podmínkách oblasti smíšených a jehličnatých lesů středních a vyšších poloh, pokud možno s bohatým podrostem a skalními útvary. Při zvyšování početnosti však rys proniká i do oblastí jak horských bezlesí, tak listnatých lesů v nižších polohách, kde se stává konkurentem kočky divoké. Ve střední Evropě se může vyskytovat i v kulturních smrčinách a zemědělsky využívané krajině (pakliže se v ní vyskytují větší lesní celky.

Etologie a rozmnožování

Rys ostrovid (2017)

Rys ostrovid na své pozorovatelně

Rys je popisován jako obezřetné a plaché zvíře, nikoliv ovšem zbabělé. Jako většina dalších kočkovitých umí dobře šplhat po stromech a často tuto svou schopnost uplatňuje, když potřebuje uniknout nebezpečí. Vodě se pokud možno vyhýbá, pokud už musí překročit vodní toky, využije k tomu klády, kameny či lidmi zbudované lávky. Plavat ovšem umí a jsou zaznamenány případy, kdy takto překonal i vodní plochy o řádových velikostech od desítek po stovky metrů. Rys je aktivní hlavně za soumraku, případně v noci, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Když se samice stará o mláďata a musí tedy častěji lovit, bývá činná mnohdy i za dne. Většinou se pohybuje pomalu, často si lehá či sedá. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 20 km, ale obvykle jde o asi 10 km. Dlouhé cesty podnikají jedinci hledající si teritorium případně ti, kteří pátrají po potravě v době jejího výrazného nedostatku.

Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km². Ve výjimečných případech se může jednat až o více než 2 000 km² (severní Švédsko). Teritorium se dělí na domovský okrsek (jádro teritoria, které si jedinec značkuje trusem a močí a urputně je brání proti vetřelcům; jeho velikost se v průběhu roku obvykle výrazně mění) a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají (nebo se překrývají jen nepatrně), naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria nejméně s jednou nebo i několika samicemi. Území samic jsou menší. Pokud se samčí teritoria překrývají, snaží se jejich vlastníci vzájemnému kontaktu pokud možno vyhnout. Své území si značí močí, trusem a drásáním kůry stromů.

Rysi vydávají asi 10 až 12 typů zvuků. Mňoukají, prskají, syčí, vrčí, vrní, kvílí, žvatlají, pobrukují a předou. Ve volné přírodě se zvukově příliš neprojevují kromě období rozmnožování.

Rozmnožování

Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje probíhá v únoru a březnu. Projevuje se zvýšenou frekvencí značkování močí a častější potulkou, a to především u samců. Samice dává svou říjnost trvající asi 4 až 10 dnů najevo válením se na zádech a hlasitým mňoukáním. Před vlastním pářením probíhá seznamovací rituál, který je tím kratší, čím více se pár zná z dřívějška. Pářící se pár spolu zůstává několik dní, během nichž opakovaně kopuluje. Samec při tom kouše samici do krku, což je u kočkovitých šelem běžné. Březost trvá 67 až 74 dnů. Na konci tohoto období vyhledá samice doupě, což může být úkryt v houští, prohlubeň v kořenovém systému stromů, mezera v kamenné suti, případně skalní rozsedlina. V květnu až červnu rodí samice 1–4 mláďata. Mladé a starší samice mívají obvykle po jednom mláděti, rysice ve středním věku rodí nejčastěji dvojčata, v oblastech s dostatkem potravy se vyskytují trojčata a výjimečně i čtyřčata. Průměrný počet je 2,46 mláděte na vrh. Mláďata váží 245 až 430 gramů. Jejich vývoj trvá podstatně pomaleji než například u kočky divoké. Rodí se slepá, vidět začnou po 8–17 dnech. Nejprve jsou pokryta měkkou šedou srstí s jen vágními náznaky skvrn, zbarvení dospělých rysů získávají asi ve 14 týdnech věku. Kojení trvá nejméně 2 až 3 měsíce, zcela odstavena jsou však rysata až po 5 až 6 měsících. Pevnou stravu začnou přijímat po 6 až 7 týdnech. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje, ovšem je znám případ, kdy s matkou cestoval ještě dvouletý potomek. Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi 21 (samice) až 33 měsíci (samci).

Potrava a její lov

Rys loví v naprosté většině případů sám, ale existují i záznamy o spolupráci více jedinců, nejspíše matky s mláďaty nebo sourozenců. Není vytrvalý běžec, na kořist číhá či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. Data ze Švédska hovoří o tom, že 70 % úspěšných lovů bývá kratších než 20 metrů. Nicméně je schopen pronásledovat soby a zajíce i na vzdálenost 200 až 300 metrů a bývá v tom poměrně úspěšný. Je to zřejmě z toho důvodu, že dokáže odhadnout kondici oběti a když ví, že má šanci, běží za ní i na delší vzdálenost. K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, využívá při tom spadlé kmeny stromů, kameny a okraje houštin. Někdy čeká na kořist u zvířecích stezek či nor, v těchto případech hlavně zaječích, a snaží se oběť chytit jediným skokem. Celkem bylo určeno mnoho desítek druhů živočichů, jimiž se rysi živí. Hlavní složkou potravy jsou kopytníci, především srnec, který představuje nejdůležitější kořist na většině míst výskytu, dále muflon, kamzík, jelen, sob a prase divoké. Za významný a místy dominantní lze považovat podíl hlodavců a zajícovců, příležitostně pak jídelníček doplňují ptáci, lišky, kočky, lasicovití, obojživelníci, hmyz a někdy i hospodářské zvířectvo. Zajíci dominují potravě v tajze, jejich zbytky zde obsahuje 60 až 80 % rysích exkrementů. Směrem na jih, ve smíšených lesích mírného pásu, roste podíl větší kořisti, například v Bělověžském pralese tvoří srnci a jeleni 90 až 94 % potravy. Doplňkovou stravu zde představují divoká prasata, zajíci, hlodavci a na jaře a v létě dokonce psi domácí.

V Dinárských horách čítají 79 % z celkové masy kořisti srnci, na druhém místě je pak plch velký. Ve švýcarských Alpách rysi spoléhají hodně na lov kamzíků. V severním Finsku, Švédsku a Norsku tvoří důležitou kořist sobi. Na území Kavkazu tvoří více než 40 % kořisti rozliční hlodavci následovaní divokými kozami (včetně kamzíků), přičemž asi 12 % kořisti zde sestává z menších šelem, jako jsou divoké kočky, kuny, lišky, psi a jezevci. V horských oblastech Pákistánu představuje klíčovou potravu koza šrouborohá, avšak v případě jejího nedostatku se rysi mohou přeorientovat na dobytek.

V Číně loví rysi srnce, zajíce, pišťuchy, nahury, gazely tibetské, čiru, lišky, psíky mývalovité, hlodavce a rozličné ptáky. Z hospodářských zvířat napadají rysi především ovce. Složení kořisti se mění sezónně, kdy na jaře a v létě je potrava pestřejší, sestávající převážně z menších živočichů, zatímco v zimě výrazně převažují kopytníci, někdy velké kusy, a to především z důvodu jejich zranitelnosti a snížené pohyblivosti ve sněhu. Svou roli může hrát i pohlaví lovce, samci rysů častěji loví větší kořist než samice.

Úspěšnost lovu závisí na tom, je-li potenciální kořist na rysa zvyklá a na dalších faktorech. Obecně se tvrdí, že úspěšnost útoků na kopytníky se pohybuje v rozpětí 20–80 %. Rys je schopen zdolat kořist až do hmotnosti asi 220 kg.

Stejně jako mnohé další kočkovité šelmy zabíjí i rys občas větší množství zvířat, než je schopen zkonzumovat. Buď se tak stává v uzavřeném prostoru, z něhož potenciální oběti nejsou schopni utéct (ovce, slepice, srnci v ohradě) anebo v oblastech, kde na něj není jeho kořist zvyklá. Například ve švýcarských Alpách zabila reintrodukovaná samice během jednoho dne čtyři kamzíky.

Zabíjení a zacházení s kořistí

Rys ostrovid

Menší kořist je zabíjena kousnutím do hlavy, kopytníci zakousnutím do hrdla nebo týla a zadušením. Větší kořist zabíjí rys ve srovnání s jinými kočkami častěji jinou technikou. Skočí oběti přímo na hřbet, kde se drží pomocí drápů a snaží se zakousnout do krku. Nejspíše takto útočí především v hlubším sněhu, kde by neměl oporu pro zadní nohy v pevné zemi. Rys zpravidla nezačne žrát hned, lov ho často vzruší a než vzrušení pomine, nějakou dobu si s mrtvou kořistí hraje, než se do ní pustí. Není velký jedlík, za den spořádá 1–2 kg masa, výjimečně až 2,5 kg, rodinná skupina pak 4 až 7 kg. Poté kořist většinou odtáhne stranou a přehrne listím a větvičkami (výjimečně ji i vytáhne na strom). Jeho ochota se k ní vrátit závisí na míře hladu, stupni vyrušování ze strany člověka a větších mrchožroutů a dostupnosti dalších úlovků: je-li v okolí dostatek neopatrné kořisti (rys se zde vyskytuje krátce, v oblasti jsou kopytníci přemnoženi a dosud si na něj nezvykli), raději jde lovit znovu. Naopak pokud je kořisti málo a lov je namáhavý, vrací se ke kořisti pravidelně a zkonzumuje jí prakticky celou. Výzkum z Bělověžského pralesa z 90. let 20. století ukázal, že 80 % srnců zde rysi sežrali prakticky celé, 19 % zhruba z poloviny a pouze 1 % bylo opuštěno po pozření jen nepatrné části a jelen evropský byl celý zkonzumován v 36 % případů, v 59 % sežrán přibližně z poloviny a 5 % bylo opuštěno po sežrání jen malé části. Zdechliny požírá rys málokdy, čerstvou kořist jiných lovců občas ano.

Dožití, úmrtnost, nepřátelé

Úmrtnost rysů je poměrně vysoká, především v období, kdy si začnou hledat své vlastní teritorium, tedy ve věku necelého jednoho roku. Podle výzkumů ve Švýcarsku se první zimy dožilo šest ze čtrnácti pozorovaných mláďat. Všech šest bylo následně vybaveno obojkem s vysílačkou. Jedno sledovací zařízení selhalo a z pěti zkoumaných čtyři mláďata zahynula do osmi měsíců po získání nezávislosti. Pouze jediná samice žila ještě rok po opuštění matky. Úmrtnost dospělých rysů bývá také poměrně vysoká, na čemž hlavní vinu nesou antropogenní faktory. Délka života rysa ostrovida je 16–18 let ve volné přírodě a až 24 let v zajetí.

Přirozené nepřátele má rys pouze v některých oblastech. Může jít o vlky, medvědy, levharty či tygry, kterým se pokud možno snaží vyhýbat. Rys je schopen se osamocenému vlkovi ubránit či ho dokonce sám zabít, ale proti smečce nemá šanci a pokouší se většinou uprchnout na strom. Setkání rysů a tygrů jsou nejspíše vzácná, ale pokud k tomu dojde, představuje pro něj tygr smrtelnou hrozbu.

Výzkum

Odborníci NP Šumava zkoumají rysy pomocí vysílaček, které jim připevňují na krk a potom díky nim sledují, jak se rysové pohybují.

Ochrana a ohrožení

Rys ostrovid ze Stanice pro handicapované živočichy ČSOP Vlašim

Ohrožení

Hlavním nepřítelem je nicméně člověk, což platí i pro Českou republiku. Zde je navzdory přísné ochraně ohrožen pytláctvím. Průzkumy mezi českými myslivci ukazují, že pytlačení rysa nejenže má v jejich řadách silnou podporu, ale že je též ve velké míře praktikováno. Jen v letech 1995–2005 bylo prokazatelně upytlačeno asi 60 rysů. Odhaduje se, že pytláctví představuje 80% podíl na mortalitě v rámci šumavské populace. Z anonymních anket mezi myslivci z daných oblastí vyplynulo, že 37 % ví o konkrétním případě upytlačení rysa a 10 % se k pytlačení na rysech přiznalo.

Ochrana

Mezinárodní svaz ochrany přírody řadí rysa ostrovida globálně mezi málo dotčené druhy, ovšem s tím že některé populace jsou bezprostředně ohroženy vyhynutím.

Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadující územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.

V Česku je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát (konkrétně krajské úřady). Současná legislativní ochrana vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a přílohy I prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č.395/1992: Rys ostrovid je zvláště chráněný, silně ohrožený druh. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy.

Praktickou ochranou rysa ostrovida se zabývají nevládní organizace Hnutí DUHA, Beskydčan a ČSOP. Zejména účinným prostředkem jsou tzv. vlčí hlídky v Beskydech a rysí hlídky na Šumavě.

Dne 11. 6. se v evropských státech připomíná Mezinárodní den rysů neboli International Lynx Day. Konají se při tom různé vzdělávací akce, které mají veřejnost seznámit s životem této šelmy.

YouTube

Reference

1. ↑ Jaroslav Červený a kol.: Ottova encyklopedie: Myslivost; Ottovo nakladatelství, Praha 2010; ISBN 978-80-7360-895-8 (str. 318)
2. ↑ čtk: Do Krkonoš se po 200 letech vrátil rys ostrovid. Aktuálně.cz, 29. října 2009.

Související články

• Pytláctví

Literatura

• Jaroslav Červený, Petr Koubek a Luděk Bufka: Velké šelmy v České republice IV. Rys ostrovid; Vesmír 2/2006, strana 87-94.

Externí odkazy

• Rys ostrovid na stránkách www.selmy.cz
• Rys ostrovid na biolibu
• Rys ostrovid na stránkách českého rozhlasu
• Rys ostrovid na stránkách NP Šumava