Dějiny Česka

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 4. 5. 2014, 09:34; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Historie lidského osídlení na území dnešního České republiky se táhne od nejstaršího paleolitu po současnost. Česko se nachází na území tří historických českých zemí – Čech, Moravy a Slezska, z nichž každá má svoji specifickou historii (viz Dějiny Čech, Dějiny Moravy a Dějiny Slezska).

Obsah

Politický a společenský vývoj 1848 – 1918

Rozložení národů v Rakousku-Uhersku z Historického atlasu Williama R. Shepherda, 1911

V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil neoabsolutismus v 50. letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje. Nový král a císař František Josef I. měl ambice vládnout absolutisticky, ale Habsburkové utrpěli několik porážek. V roce 1859 ztratili po bitvě u Solferina území v Itálii, v roce 1866 byli v prusko-rakouské válce poraženi Pruskem a vyloučeni z Německé konfederace. Aby posílil svou pozici, František Josef byl ochoten ustoupit Maďarům. V roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie - Rakousko-Uhersko. Čeští politici usilovali o stejný kompromis pro české království, jejich snahy ale selhaly.

Přes všechny krize tento systém vydržel až do roku 1918. Stanovil dominantní pozici Maďarů v Uhersku a Němců v rakouské částí monarchie. Postupné reformy ale umožnili českým zástupcům hrát důležitější roli v politickém životě Rakouska-Uherska.

V roce 1860 říjnový diplom obnovil ústavnost. V roce 1869 byla uzákoněna povinná osmiletá školní docházka. V roce 1882 byla Universita Karlova v Praze rozdělena na německou a českou. V roce 1883 se v Praze otevírá Národní divadlo. V roce 1886 se rozhořel Spor o rukopisy.

V 19. století dochází k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury, od 60. let 19. století se české země i rychle industrializují, v 80. a 90. letech 19. století vzniká česká buržoazie a v souvislosti se zakládáním továren atd. i městské dělnictvo.

V roce 1914 vypukla 1. světová válka, jejímž jedním z výsledků byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa.

Hlavní článek: České země za první světové války

Československo

Související informace můžete najít také v článku: Dějiny Československa

První republika

Hlavní článek: První republika

Vlajka Československa a posléze České republiky

V důsledku porážky v první světové válce (1914–1918) se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Na jeho troskách vznikly nové státy: Rakousko, Maďarsko, Polsko, Království SHS a také Československo, které se ustavuje 28. října 1918 jako demokratický stát v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (1850–1937). Kromě Čech a Moravy se součástí Československa stává i Slovensko a Podkarpatská Rus.

Co do národnostního složení je však čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo nestabilní stát. Kromě Slováků, kteří byli po většinu své historie součástí Uher, má víc než třímilionovou německou menšinu, téměř třičtvrtěmilionovou maďarskou menšinu na jižním Slovensku, polskou menšinu v jihovýchodní části Slezska a Rusíny na Podkarpatské Rusi. Soužití s českými Němci bylo od počátku konfliktní. Dne 4. března 1919 došlo v Kadani k tragickému incidentu mezi německými obyvateli a českým vojskem. Výsledkem bylo 25 mrtvých a několik desítek zraněných. Čeští Němci nebyli pozváni k tvorbě definitivní ústavy z roku 1920.

Československo se postupně stalo jediným ostrovem demokracie ve střední Evropě a bylo obklopeno státy s fašistickými tendencemi, mezi které patřilo i Polsko a Maďarsko. V roce 1933 se v sousedním Německu dostává k moci Adolf Hitler a z Německa se stává totalitní stát. Hitlerovské Německo v roce 1938 obsazuje Rakousko, které se tímto anšlusem stává součástí tzv. Velkoněmecké říše, a Československo se svými třemi miliony Němců, soustředěnými zejména v pohraničních oblastech státu, je další na řadě.

Druhá republika

Hlavní článek: Druhá republika

Čeští uprchlíci z pohraničí

Hitler žádá o odstoupení pohraničního území Německu. Přestože má Československo obrannou dohodu s Francií a Sovětským svazem, tehdejší představitelé těchto zemí chtějí zabránit válce stůj co stůj. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 je československá vláda přinucena kapitulovat a Sudety (pohraniční oblasti Čech a Moravy) jsou přičleněny k Německu. 30. září 1938 následuje polské ultimátum a 2. října 1938 Polsko obsazuje a anektuje východní část československé části Těšínska.

Protektorát Čechy a Morava

Hlavní článek: Protektorát Čechy a Morava

Okleštěné Česko-Slovensko je pak 15. března 1939 zabráno německým vojskem a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Den předtím Slovensko vyhlásilo nezávislost a Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a část jižního Slovenska.

Dne 1. září 1939 vypukla 2. světová válka.

Československo po 2. světové válce

Památník obětem sovětské invaze na liberecké radnici
V květnu 1945, kdy válka skončila vítězstvím spojenců, bylo Československo obnoveno, i když Podkarpatská Rus byla v rozporu s některými předchozími dohodami přičleněna k Sovětskému svazu. Dochází k hromadnému odsunu Němců z celého území, což postihlo zejména Sudety, pohraniční oblasti s dosud převažujícím německým obyvatelstvem.

V únoru 1948 převratem v Československu uchopila moc Komunistická strana Československa; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku.

Související informace můžete najít také v článku: Komunistický režim v Československu}}

K 1. lednu 1949 zároveň vstoupila v platnost správní reforma, která zrušila samosprávné země a vytvořila centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly historicky vzniklé hranice zemí. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR), současně došlo k další správní reformě, již se redukoval počet krajů.

Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Těsně po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou až do roku 1991.

Český stát v rámci federace

Související informace můžete najít také v článku: Česká socialistická republika

Zákonem o federalizaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se dosud unitární stát formálně změnil na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy následovalo období normalizace, pojištěné více než dvacetiletou přítomností sovětských vojsk až do roku 1991. Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce v listopadu a prosinci 1989.

Název Česká republika platí na základě ústavního zákona č. 53/1990 Sb. od 6. března 1990, jímž byl z názvu vypuštěn přívlastek socialistická. Ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. zavedla Česká národní rada s účinností od 13. března 1990) nové státní symboly: českou hymnu, malý a velký státní znak a státní vlajku složenou ze dvou stejně širokých pruhů, spodního červeného a vrchního bílého, která se od polské lišila jen poměrem stran 2:3.

29. března 1990 se název federace změnil na Československá federativní republika (ČSFR) a 23. dubna 1990 byl upraven do podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.

Jako státní útvar přestalo Československo existovat 31. prosince 1992, kdy se mírovou cestou federace rozpustila a dosavadní národní republiky se osamostatnily, převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky.

13. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.

Související informace můžete najít také v článku: Zánik Československa

České státní symboly

Vlajka České republiky 1990–1992

V roce 1968 byla ustanovena komise expertů v čele s J. Šebánkem, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Komise navrhla zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku Českého státu. Návrhy byly připraveny až v červenci 1969. Stranické i státní orgány tehdy návrhy odložily, takže Česká socialistická republika nikdy vlastní znak a vlajku neměla.[1]

Návrh na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky předložil až na přelomu let 1989–1990 prezident ČSSR Václav Havel. Dne 26. ledna 1990 předsednictvo České národní rady přikázalo návrh projednat ve výborech ČNR.[1]

Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku ČR. Autorem byl J. Dolejš, obě varianty se objevily v návrhu ústavního zákona ze 13. února 1990. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3. V dalších návrzích se pak objevovaly souběžně dva znaky jako tzv. malý znak a velký znak. Souběžně byla navržena i česká hymna, tvořená první částí dosavadní československé hymny. Dne 9. března 1990 grafik J. Rathouský předložil své návrhy na výtvarné řešení obou znaků. Česká národní rada schválila ústavní zákon č. 67/1990 Sb. dne 13. března 1990 a dnem vyhlášení začaly státní symboly platit. Novou podobu znaku namaloval J. Skalník.[1]

Při volbách v roce 1990 sice měla být u všech volebních místností vyvěšena jako československá, tak česká vlajka, ale česká dvojbarevná vlajka s červeným a bílým pruhem, značně podobná polské, se za dobu své platnosti příliš nevžila a mnohde nebyla používána ani v povinných případech.

Samostatná Česká republika

Související informace můžete najít také v článku: Česká republika
Státní znak České republiky.

15. prosince 1992 přijala Česká národní rada ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, který stanovoval převzetí právního řádu a kompetencí ČSFR Českou republikou. Téhož dne přijala ČNR usnesení č. 5/1993 Sb., ve kterém vyjádřila předpoklad, že žádný výklad stávajících právních norem nepřipouští zpochybnění kontinuity zákonodárné moci, jejíž nositelkou je ve smyslu ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Česká národní rada. 22. prosince 1992 přijala ČNR ještě ústavní zákon č. 29/1993 Sb., o dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, který řešil otázku soudců, vyšetřovatelů, prokurátorů a některých soudních pracovníků.

16. prosince 1992 schválila Česká národní rada novou Ústavu České republiky (předtím v rámci federace Česká republika vlastní ústavu neměla).

Funkci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky převzala dosavadní Česká národní rada.

Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem České republiky.

Česká republika stejně jako Slovensko se na mezinárodní scéně zřetelně etablovaly jako nástupnické státy Československa. Následně tyto osamostatněné státy podepisovaly desítky dodatkových dohod, které potvrzovaly platnost dřívějších dvoustranných smluv uzavřených federací s jinými státy. Roku 1996 podepsaly Česká republika a Slovenská republika protokol, který vymezoval rozdělení povinností vyplývajících z mnohostranných smluv uzavřených bývalým Československem.

Státní symboly České republiky jsou velký státní znak, malý státní znak, česká vlajka, prezidentská standarta, státní pečeť, státní barvy (trikolóra) a česká státní hymna Kde domov můj?. V období po osamostatnění České republiky probíhal spor o užití slova Česko.

12. března roku 1999 byla Česká republika přijata do NATO. Česká i Slovenská republika schválily v referendu v roce 2003 svůj vstup do Evropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004.

Strategii rozvoje v letech 2007 až 2013 popisuje Národní strategický referenční rámec. Logo České republiky používané Ministestvem zahraničí ČR je tvořeno pěti barevných bublinami různého tvaru a nápisem Czech republic.

Literatura

  • Droberjar, Eduard. Věk barbarů. České země a stěhování národů z pohledu archeologie. Praha 2005.
  • Fridrich, Jan. Středopaleolitické osídlení Čech. Praha 1982.
  • Fridrich, Jan. Staropaleolitické osídlení Čech. Památky Archeologické-Supplementum 10, Praha 1997.
  • Klápště, Jan. Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005.
  • Macek…Jagellonců.
  • Machačová, Jana–Matějček, Jiří. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781–1914. Opava 2002.
  • Měřínský, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha 2002.
  • PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. V Praze : Rozmluvy, 1990. 418 s.
  • Pleiner, Radomír a kol. Pravěké dějiny Čech. Praha 1978.
  • Podborský, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno 1997.
  • Svoboda, Jiří a kol. Paleolit Moravy a Slezska. Brno 1994.
  • Šmahel, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha
  • Třeštík, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha 1997.
  • Velké dějiny Zemí koruny české. Praha 1999 -
  • Žemlička, Josef. Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha 1997.
  • Žemlička, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Proměna státu a společnosti. Praha 2002.

Související články

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Petr Holas: Česká a československá vlajka

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Dějiny Česka
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/D%C4%9Bjiny_%C4%8Ceska“