Česká literatura

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 1. 6. 2013, 15:43; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png


Česká literatura je literatura psaná příslušníky českého etnika a jiných etnik psaná na území českého státu. Je psána nejen česky, ale též staroslověnsky, latinsky a německy, (např. Kosmova Kosmova kronika česká, Kafkův Zámek) K české literatuře se počítá také literatura psaná Čechy v zahraničí nebo česky příslušníky jiných etnik. (Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší či např. Eisnerova Chrám a tvrz) V české literární tvorbě lze vystopovat několik významných period. Počátky české literatury jsou spojené s Velkomoravskou říší a misii slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří vytvořily písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako liturgický jazyk. V 10. století začíná na české území spolu s katolickou církví pronikat latina. Kněží v této době tvoří převážně duchovní literaturu a legendy. Na počátku 13. století vznikají první česky psaná literární díla rozšiřuje se také gramotnost a kromě duchovní literatury vzniká také světská tvorba (Dalimilova kronika, Mastičkář).Českou literaturu počátků 15. století výrazně ovlivnilo husitské hnutí, spojené osobou Jana Husa. Důležitými spisy tohoto bouřlivého období jsou především teologické traktáty a písně. V 15. století začínají do české literatury pronikat humanistické ideály a knihtisk, díky kterému na literatuře mohou podílet širší vrstvy společnosti. Toto období doba veleslavínská je nazýváno zlatým věkem české literatury. Významným počinem tohoto období je bratrský překlad Bible kralické. Roku 1620 došlo k bitvě na Bílé hoře, která znamená nástup rekatolizace a s katolickou církví spojeného baroka, katolicismus se projevuje v literatuře. Vyznaná jsou také díla českých náboženských exulantů zejména Jana Ámose Komenského. Významnou etapou ve vývoji české literatury je Národní obrození, které je důležité především prosazením češtiny jako jazyka rovnocenného s němčinou ve vědě a kultuře. Významnými osobnostmi tohoto období byli Josef Dobrovský, Josef Jungmann a František Palacký. V druhé polovině 19. století se v české literatuře začínají projevovat světové proudy jako romantismus, realismus a naturalismus. Básnické skupiny májovců následovníků K. H. Máchy, lumírovců a ruchovců rozvinuly českou poezii.

Obsah

Románská literatura

Románská literatura na našem území byla literaturou Velké Moravy a přemyslovského státu. Byla psána hlavně latinsky a staroslověnštinou. Nejdůležitějším literárním útvarem jsou legendy. Dochované latinsky psané legendy jsou často pojmenovány podle svých počátečních slov.

1) Nedochovaná nejstarší legenda (Třeštíkem označovaná jako Legenda X) o sv. Václavovi byla sepsána latinsky, někdy před rokem 974 a prakticky všechny ludmilsko-václavské legendy z ní přímo, či nepřímo, čerpaly.[1]
2) Crescente fide christiana (Když se šířila křesťanská víra, podle Třeštíka datovaná do 975) je latinská svatováclavská legenda. Původní nedochované Crescente, napsané pravděpodobně jednoduchou latinou Vulgaty, vycházelo pravděpodobně z nedochované latinské legendy X a rovněž z Arbeova Vita Heimhrami (Život Jimramův). Dochované novější rukopisy jsou ale kontaminovány legendami, které čerpaly z původní Crescente (původní Fuit, Gumpold a Kristián)[2]
3) Fuit in provincia Boemorum (Byl v zemi české, po roce 975) je legenda o sv. Ludmile, líčící její život od svatby s Bořivojem až po její zavraždění roku 921 na Tetíně. Původní Fuit se nedochoval, máme pouze novější opisy. Před rokem 1096 byl Fuit přeložen do staroslověnštiny a tento nedochovaný překlad se stal na Rusi předlohou pro Prolog o Ludmile.[3]
4) Gumpoldova legenda je latinský text o sv. Václavovi, pořízený někdy kolem roku 983 na žádost císaře Oty II. Mantovský biskup Gumpold jí sepsal v Itálii v „nesnesitelně nabubřelém stylu“ na základě původního Crescente.[4] Jelikož jí napsal Ital, píšící latinsky v Itálii, nejedná se o českou literaturu, jak byla definována v úvodu. Jeden z nejstarších rukopisů legendy je dochován v tzv. Kodexu Wolfenbüttelském sepsaném před rokem 1006 na objednávku manželky knížete Boleslava II. kněžny Emmy.
5) Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius (Život a utrpení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily) též označovaný jako Kristiánova legenda. Kristián čerpal podle Třeštíka z původní Crescente, původní Fuit a Gumpolda.[5] První známý etnicky český autor je tak Kristián, který je také prvním českým historikem. Cílem bylo vytvoření domácího světce, který by podpořil Přemyslovský rod.
6) Život Konstantinův a Život Metodějův představují další skupinu legend, tzv. cyrilometodějských. Jsou sepsané v kruhu jejich žáků někdy mezi 9./10. stoletím. Jsou zde potlačeny hagiografické prvky.
7) Svatovojtěšské legendy jsou další skupinou. Jako světec je vnímán až od doby Břetislava I. Jeho myšlenky byly nadnárodní a měly protičeský charakter.
8) Posledním typem legend jsou legendy prokopské. Objevují se již od konce 12. století.Vita minor psaná veršovaně, vznikla kolem roku 1200 v Sázavském klášteře.

Chronologii přinášejí annály (letopisy): uspořádané soubory fakt o událostech v jednotlivých rocích, případně dnech. Hradišťsko - Opatovické anály, Anály při katedrálním kostele sv.Víta v Praze- ty se nedochovaly. Vyšší literární úroveň mají kroniky, nejvyšší historie. České annály zachycují roky 1038 až 1250. Jejich nejstarší rukopis se nazývá Staré annály Svatého Křiže a pochází z roku 1119. Kosmova Chronica Bohemorum (Kronika Čechů, nesprávně též Česká kronika) místy přechází v historii. Umělecky nejkvalitnějším textem této doby je Petra Žitavského Chronicon Aulae Regiae (1338), označovaný jako Zbraslavská kronika, ačkoliv se jedná o historii.

Rozvoj česky psané literatury

Podrobnější informace naleznete na stránce: Počátky české literatury#Období prosazování češtiny (2. polovina 13. stol. - 1. pol. 14. stol.)


Čeština se stala jazykem běžně používaným pro psaní textů. K nevyznávanějším památkám patří Alexandreis, Rožmberská právní kniha a Dalimilova kronika. Objevují se první české lidové písně jako Jezu Kriste, ščedrý kněže. Za vlády Karla IV. se užívání češtiny zúžilo na na díla vytvořená měšťany. Literatura tak přestává být pouze činností kněžské a mnišské elity.

Husitská literatura

Podrobnější informace naleznete na stránce: Česká literatura v období husitství


Humanismus a renesance v české literatuře

Podrobnější informace naleznete na stránce: Humanismus a renesance v české literatuře

V české literatuře se vyskytují díla psaná česky i latinsky. Významná je zejména literární činnost členů Jednoty bratrské, k jejíchž významným činům patří vydání Bible Kralické. V roce 1829 František Palacký vydal Staré letopisy české, výbor z českých kronik o letech 1378 až 1526. Mají kališnický charakter. Nejstarší text pochází ze 30. let 15. století.

Pobělohorská literatura

Podrobnější informace naleznete na stránce: Pobělohorská literatura

Česká literatura se poprvé rozdělila na oficiální (Bedřich Briedel), ineditní (Bohuslav Balbín) a exilovou (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře). Je dobou „temna“ spíše proto, že pod vlivem osvícenských předsudků se historici o toto období příliš nezajímali. Příkladem je nezájem o život a dílo vysmívaného Jan Václava Pohla. Jména jako Josef Bonaventura Pitter (1708–1764) nebo Jan Zeberer (1717–1789), autor první česky hrané hry, překladu Krügerovy německé komedie Herzog Michel – Kníže Honzýk (1771), jsou dnes zcela zapomenuta. Gelasius Dobner (1719–1790) bývá řazen do první generace českých obrozenců, ač tam věkově nepatří.

České národní obrození

Podrobnější informace naleznete na stránce: České národní obrození

1. generace je tvořena především německými osvícenci, kteří se o češtinu zajímali z vědeckého zájmu: František Martin Pelcl a Josef Dobrovský. Čeští preromantici byli v menšině: bratři Thámové a Václav Matěj Kramerius. 2. generace je tvořena romantickými nacionalisty. Jejím představitelem je Josef Jungmann, který druhou fasi národního obrození zahájil překladem Ataly (1805) a Ztraceného ráje (1811), a Václav Hanka. K dalším autorům patří Antonín Marek a Milota Zdirad Polák. 3. generace je tvořena lidmi, kteří se snažili český intelektuální život postavit na solidní základy: František Palacký, Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský a Pavel Josef Šafařík. 4. generace je vyvrcholením národního obrození: Josef Kajetán Tyl.

Česká literatura ve 2. polovině 19. století

Podrobnější informace naleznete na stránce: Česká literatura v letech 1815-1918

Moderní česká literatura začíná Májem Karla Hynka Máchy v roce 1836; moderní próza Obrazy z Rus Karla Havlíčka (1843). Tento progress byl však menšinový, většina autorů tvořila dozvuky národního obrození, např. Karel Jaromír Erben a Božena Němcová. Národní obrození bylo definitivně překonáno až realismem. Jeho první generaci tvořilo májovci (1858–1868). Po Vyrovnání (vzniku Rakousko-Uherska) začala tvořit druhá generace. Ta se rozpadla na ruchovce s národním program v listu Osvěta (Eliška Krásnohorská) a lumírovce – kosmopolity snažící se překonat fatální závislost dosavadní české literatury na německé. Proto se inspirovali především francouzskou literaturou či jinými románskými literaturami (Jaroslav Vrchlický) či anglosaskou literaturou (Josef Václav Sládek). Julius Zeyer je předchůdcem dekadence.

20. století

Česká literatura v letech 1900-1945

Podrobnější informace naleznete na stránce: Česká literatura v letech 1900-1945

Třetí a čtvrté generaci je již vlastní moderna. Patří k ní jak dekadence fin de siècle, tak avantgarda meziválečného období: Jaroslav Hašek a jeho Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1923).

Česká literatura v letech 1945-1990

Podrobnější informace naleznete na stránce: Česká literatura v letech 1945-1990

Po roce 1945 se situace v literatuře vyvíjela odlišnějším způsobem, než tomu bylo do této doby: Svět se v rámci "Studené války" rozdělil na dva tábory – pro-komunistický a pro-kapitalistický, dále i do západní literatury začaly vstupovat vlivy východních kultur (včetně náboženství, např. buddhismus). V demokratických státech politika oficiálně do literatury nezasahovala, ačkoliv mnoho autorů se politicky angažovalo (např. socialističtí, křesťanští, pacifističtí a jiní intelektuálové). V autoritativních režimech byla svoboda projevu potlačena (sovětský blok, Chile, africké státy aj.). V sovětském bloku, tedy i v Československu, by se dala literatura rozdělit na několik kategorií:

  1. Oficiální literatura, která byla vždy politická, všude byly zdůrazňovány „výhody“ socialismu. V některých dílech této oficiální literatury byl komnismus propagován přímo, v jiných docházelo k tzv. skryté propagaci (pohádky, dokumenty, beletrie, atp.). Tuto literaturu lze dále rozdělit na:
    1. Autory propagující "budovatelství"
    2. Autory snažící se psát nepoliticky – jedná se o spisovatele, kteří se politice snažili důsledně vyhýbat, přesto museli do svých děl vždy přidat nějakou pasáž oslavující úspěchy socialismu, atd.
  2. Literatura disidentů – díla těchto spisovatelů vycházela většinou v samizdatu nebo v cizině.
    1. Socialistický disent – část disentu, která uznávala socialismus jako svoje přesvědčení (ať již v sociálně demokratické, "česko-socialistické", trockistické, či jiné formě) avšak se distancovala od politiky KSČ a vystupovala proti ní. Mezi socialistické disidenty se počítal například Václav Černý, Egon Bondy, Jaroslav Seifert a další. Část levého disentu požadovala dialog s "mocí", druhá část naopak požadovala revoluci (skupina Hnutí revoluční mládeže).
    2. Nesocialistický disent – jednalo se o autory, kteří požadovali ukončení režimu na základě svého politického přesvědčení (např. křesťanští demokraté, antikomunisté aj.). Nesocialisté ovšem v rámci disentu s levicově smýšlejícími autory spolupracovali.
  3. Emigrace – tito lidé se buď přizpůsobili světu, ve kterém žili, a zapojili se do západní tvorby (potom jejich tvorbu lze počítat do tvorby státu, kde žili), anebo jejich tvorba byla politicky orientovaná a pak se zapojili do jedné ze vzniklých skupin (buď byly obdobou disidentů – Artur London, nebo protisocialistického smýšlení Pavel Tigrid). Levicoví disidenti a exil se často pokoušeli vytvořit jakousi „třetí cestu“.

V této době se česká literatura oficiálně uzavřela do sovětského bloku a tím se odřízla od světové literatury, neformálně ovšem západní proudy ovlivňovaly i československou veřejnost a literaturu.

Česká literatura po roce 1990

Podrobnější informace naleznete na stránce: Česká literatura po roce 1990


Broom icon.png Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že jí vhodně vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png

- po revoluci v listopadu 1989 byla zrušena cenzura, někteří autoři se vrátili z emigrace, zakázaní spisovatelé mohli vydávat své knížky, dochází k publikační explozi, ale je vydávana i nekvalitní literatura, obnovení novin (Lidové noviny) 1. POEZIE
Po roce 1989 dochází k útlumu básnické tvorby, působí starší generace - do lit. se vrátili katoličtí básníci (Jakub Deml, Václav René). V současné době mají v české poezii hlavní úlohu básníci generace 60. let:
Jáchym Topol (1962 - žije)
J. H. Krchovský (1960 - žije)
Petr Hruška (1964 - žije) 2. PRÓZA
dva druhy prózy:
a)Vypravěčská próza Je postavena na příběhu, má autobiograf. charakter, řeší aktuální dobové problémy, čtenářsky oblíbená - vypráví příběhy ze skutečného života, které mohou potkat každého. Iva Pekárková (1963 - žije)
- žila v emigraci v USA, pracovala jako taxikářka v Bronxu
romány: Gang zjizvených, Můj IQ, Péra a perutě Iva Hercíková (1935 - )
- psala dívčí romány Pět holek na krku
- v USA romány s tématikou sexuality, erotiky, partnerských vztahů Hester, Vášeň, Lékař duší a zvířat
Halina Pawlowská (1955- žije)
- významná novinářka, modrátorka, scenáristka
-soubor povídek: Díky za každé dobré ráno, Proč jsem se neoběsila, Zaoufalé ženy dělají zoufalé věci, Hroši nepláčou - vychází knižně televizní pořad
Banánové rybičky
Petr Šabach (1951 - žije)
- soubor povídek: Hovno hoří film Pelíšky
- soubor povídek Šakalí léta, Musíme si pomáhat, Zvlášní problém Františka S.,
povídky: Babičky, Opilé banány, Občanský průkaz
Michal Viewegh (1962 - žije)
- původně učitel češtiny, příše autobiograf. knížky - romány: Výchova dívek v Čechách, Báječná léta pod psa, Báječná léta s Klausem, Román pro ženy, Účastníci zájezdu,
novela: Názory na vraždu soubor povídek: Povídky o manželství a sexu
Bára Nesvadbová (1975 - žije)
- romány: Bestiář, Život nanečisto
Irena Obermannová (1962 - žije)
- romány: Deník šílené manželky, Divnolásky

  • V současné době se úspěšné knihy zfilmují a naopak se knižně vydávají úspěšné televizní pořady.

b) Experimentální próza Autoři prolínají děj - používají více časových rovin = prolínání několika časových linií.
Jiří Kratochvil
- romány: Medvědí román, Uprostřed nocí zpěv - ovlivněn magickým realismem, prolínání skutečnosti s nereálným světem
Michal Ajvaz
- román: Druhé město - filozofický román, objevují se zde nadpozemské postavy

Související články

Slovníky

Reference

  1. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. Kapitola 12. Nejstarší václavská legenda o zavraždění Václava, s. 225 až 248.  
  2. ↑ Třeštík 2006, stručně str. 9 a 10, podrobně pak zejména kapitola 8. Legenda Fuit a legenda Crescente, str. 155 až 175
  3. ↑ Třeštík 2006, stručně str. 10, podrobně pak zejména kapitola 7. Ludmilská legenda Fuit in provincia Boemorum, str. 138 až 154. Vztah Fuit a Crescente pak kapitola 8. Legenda Fuit a legenda Crescente, str. 155 až 175
  4. ↑ Třeštík 2006, str. 10 a filiace na str. 174
  5. ↑ Třeštík 2006, kapitola 6. Kristián, str. 177 až 137 a filiace na str. 174

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C4%8Cesk%C3%A1_literatura“