Milan Knížák

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 28. 7. 2013, 13:12; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Soubor:Milan Knizak.jpg
Milan Knížák (2007)

Prof. Milan Knížák (* 19. dubna 1940 Plzeň) je český výtvarník, hudebník a performer.

Obsah

Životopis

Narodil se 19. dubna 1940 v Plzni. Jeho otec Karel Knížák byl řídícím učitelem na měšťanské škole v Blovicích, kde vyučoval také kreslení [1]. V roce 1945 odešel s rodinou na výzvu vlády učit do pohraničí – do Mariánských Lázní, kde začal chodit Milan Knížák do školy.[2] Karel Knížák byl také malířem – krajinářem. Matka byla úřednicí. V roce 1957 maturoval na gymnáziu v Plané u Mariánských Lázní a poté nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Praze, obor výtvarná výchova – ruština. Podle jeho slov se jednalo o kompromis mezi jeho přáním malovat a přáním rodičů, později školu opustil. Poté se stal pomocným dělníkem v PKOJF. Později složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou také později opustil. Pak rok studoval matematickou analýzu na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze. Studia po prvním roce zanechal.

Umělecká činnost

Poprvé vystavoval v roce 1958 v Mariánských Lázních. Na začátku šedesátých let začal vytvářet své první aktivity – happeningy, jako např. Ceremonie z roku 1968 a Kamenný obřad v roce 1971, dále se věnoval tvorbě objektů, např. Tělo a socha z roku 1963 a různým instalacím tzv. environments na ulicích a ve dvorech Prahy [3]v roce 1962. Společně s přáteli založil skupinu Aktuální umění (Actual Art)[4], která někdy kolem roku 1966 slovo umění vypustila z názvu a užívala jen označení Aktual. Známé a již zdokumentované jsou jejich akce na Novém Světě v Praze a Demonstrace Jednoho (obě roku 1964), některé jejich písně převzala hudební skupina The Plastic People of the Universe[5]. V roce 1965 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. V témže roce Jindřich Chalupecký upozornil na Knížákovy aktivity členy hnutí Fluxus a zprostředkoval kontakt s jeho zakládajícím členem Geogrem Maciunasem, který ustanovil Milana Knížáka do pozice Director Fluxus East. George Maciunas pozval Knížáka do Spojených států amerických, ale vízum je mu uděleno až roku 1968. Důležitou událostí, a to nejenom pro “beatnickou” komunitu, byl fakt, že do Československa zavítal Allen Ginsberg v roce 1965. KSČ po dlouhé době svolila uspořádat oficiální studentský majáles. Ten se však stal nepřímou manifestací protivládních stanovisek. Vyvrcholením se stala volba Krále majálesu, jímž se stal Allen Ginsberg, viz jeho báseň Král majáles. Milan Knížák stál mimo underground i další nezávislé iniciativy, ale vliv jeho Aktualu i jeho stejnojmenné hudební skupiny na utváření životních a uměleckých postojů “vlasaté” komunity byl značný a Knížák byl nazýván “Králem mániček”.[6] Místo, kde se máničky scházívaly byl prostor na horní části Václavského náměstí, jakýsi český Hyde park. V roce 1968 odletěl Milan Knížák do New Yorku, kde se účastnil akcí skupiny Fluxus a byl ustanoven jejím pokladníkem. Ve městě New Brunswick realizoval svůj Lying Ceremony a v New Yorku The Difficult Ceremony, ale jeho akce jsou pro americké publikum příliš náročné.[7] George Maciunas připravil publikaci Knížák’s collected works v edici Fluxus.[8] V roce 1970 se Knížák se vrátil do Československa. Po návratu se v roce 1975 oženil s Marií Saudkovou, neměl možnost oficiálně pracovat, částečně ho proto živila manželka. Přivydělával si v různých profesích, prodejem obrazů (vlastních) a restaurováním loutek. V roce 1979 pobýval v Německu na stipendijním pobytu v programu DAAD. Výjezd mu byl povolen, podle jeho slov z livechatu, podobně jako jiným disidentům kupř. Pavlu Kohoutovi či Jaroslavu Kořánovi [9]. V roce 1983 přednáší na Hochschule für Bildende Kunst v Hamburku. V osmdesátých letech se věnoval hudebním a architektonickým experimentům, designu šperků a nábytku. Roku 1982 obdržel cenu za pomalování berlínské zdi. V letech 2001–2007 byl členem Rady České televize. Od června 2008 je Milan Knížák také jedním z moderátorů pořadu 18 minut na české komerční zpravodajské televizi Z1. Milan Knížák se věnuje sbírání, opravě a dokumentaci loutek. Jeho sbírka je umístěna na zámku v Děčíně.[10] V roce 2006 vydal dvoudílnou loutkářskou encyklopedii se zaměřením na scénografii a výtvarné pojetí loutkového divadla s názvem: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950, která je výsledkem, jak uvedl v předmluvě, jeho třicetileté práce.[11] Obsáhlá encyklopedie má 2.850 fotografií a 1.600 hesel. Odbornou kritikou byla pranýřována především metodologie publikace a množství věcných chyb, také jakési "renesanční" pojetí publikace, dnes na takové encyklopedii pracuje především celý tým odborníků. Nepopiratelnou hodnotu má ale její obrazová část[12].

Politika

Milan Knížák byl během totalitního režimu v Československu zhruba 300 krát zadržen policií, vězněn, třeba za napadení policisty ve Vídni, či za poškozování zájmů Československé republiky v zahraničí, nezabránění v emigraci atd. Od roku 1966 byl evidován jako nepřítel státu.[13] V roce 1972 napsal telegram generálnímu tajemníkovi KSČ Husákovi, v němž ho vyzývá, aby se mu omluvil za tvrzení, že si vydělává malováním pornografie.[14] Dále na sebe upozornil při soudním sporu se skupinou The Plastic People of the Universe za protistátní činnost,[15] kde komunistická prokuratura předložila text písně Plastic people převzatý od skupiny Aktual jako jeden z důkazů žaloby. Sám Milan Knížák o kapele Plastic people mluví jako o kavárenské skupině[16] Prokuratuře se nelíbila formulace v textu písně "Atentát na kulturu", která připomínala útok na "Spisy": "Probuďte pátera Koniáše ať vstanou z mrtvých jezuiti tisíce knih je třeba spálit."[17] Milan Knížák se k autorství textu písemně sám přihlásil.[18] Byl uvězněn a petici za jeho propuštění podepsal mimo řadu významných osobností kupř. básník Jaroslav Seifert.[19] V říjnu 2007 protestoval proti stavbě nové budovy Národní knihovny dle návrhu Jana Kaplického V roce 1998 neúspěšně kandidoval do senátu v Berounském obvodu za ODS (30.5% a 37.8% hlasů v 1. a 2. kole). V volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 oznámil záměr kandidovat za Národní koalici (koalice Národní strany a České strany národní sociální), ale nakonec z kandidátky odstoupil.[20] Organizoval na začátku devadesátých let demonstraci za záchranu kubistického domu od Josefa Chochola v Neklanově ulici č. p. 98 pod Vyšehradem. A se studenty demonstraci proti nevkusným sochám v Praze [21]. Upozornil na sebe také velmi ostrými názory na romskou otázku, v jednom z rozhovorů kupř. sdělil, že Jiří Čunek byl k Romům příliš vstřícný on by jim náhradní byty nenabídl [22].

AVU

V letech 1990–1996 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, kde je stále vedoucím pedagogem v ateliéru intermédiální školy profesora Milana Knížáka. Za jeho rektorského působení založila Akademie výtvarných umění v Praze doktorantské studium. V roce 1998 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce Akademie, kterou započal.

Národní galerie

Roku 1999 jmenoval ministr kultury Pavel Dostál Milana Knížáka generálním ředitelem Národní galerie v Praze, kde nahradil Martina Zlatohlávka. Na začátku vyřešil vysoké a dlouho odkládané restituční nároky: kupř. Waldesovy rodiny[23] na sbírku Jindřicha Waldese, změnil systém řízení a financí, zachoval pouze dva účty jeden v české a druhý v cizí měně[24] a celkově ji oddlužil.[25] To vše uveřejnila České televize (30. dubna 2008) a přednesl sám Milan Knížák při tiskové konferenci NG (6.5.2008). Jiří Fajt někdejší ředitel Starých sbírek však předchozí hospodaření generálního ředitele Martina Zlatohlávka hájí jako méně autoritativní a kritiku současného Knížákova vedení nepřijímá a označuje ji za dezinformaci a Knížákovo působení označil za "Knížákovu normalizaci".[26] Milan Knížák se dál vrhnul i do systému výstavních expozic ve Veletržním paláci. Ty upravil podle osobností, tedy podle autorů, s menším důrazem na směry, školy a proudy, předchozí expozice vytvářela autory zcela nové tím, že kombinovala díla od různých autorů a skládala je v prázdných bílých kójích či dlouhých chodbách do nových celků. Např.: Obrazy Jana Zrzavého byly k vidění na třech různých místech: První místo na protilehlé stěne v kóji Františka Kupky, Zrzavého drobné portréty se zde vynořovaly v závěru Kupkovy aleje sfing. Po této mystické konkluzi jej dále čekalo kubistické sousedství vedle Josefa Čapka a třetí sousedskou katarzí byla stěna sdílená s Josefem Váchalem. Vše v dlouhé klinické expozici, místy ozvláštněné živými květinami. Kritik Ladislav Kesner ml. tuto expozici nazval ztělesněním i parodií moderny: "Expozice ve VP se jeví být jak ztělesněním tak parodií modernistické instalace." [27] MK do expozice zapojil také produkci, která podle kritik je sice efektní ale spadá spíše do oblasti českého umělecko-průmyslového muzea: jako např: z oblasti fotografie: akty Františka Drtikola, dobový experimentální film: část scén z filmu Extase od Gustava Machatého, reklamní snímky od Alexandera Hackenschmieda, známého spíše jako Hammid a dobový design, průmyslový: Tatru Hanse Ledwinky a grafický design: Ladislav Sutnar. Lehce kontroverzní projevy socialistického umění: budovatelské plakáty a portrét Julia Fučíka od Maxe Švabinského. Expozici doplnil znovuvytvořením kinetických a světelných modelů pozapomenutého Zdeňka Pešánka a fotografii obchodního domu Baťa s Pešánkovou světelnou reklamou. Bohužel stále národ musí čekat na vzkříšení ztraceného Pešánkova barevného klavíru. Dále zařadil díla tzv. outsiderů, o tomto zařazení tvrdí: "zařazení tzv. outsiderů, tzn. lidí, jejichž práce se v instalacích a dokonce i ve sbírkách Národní galerie v Praze doposud neobjevila. Jde např. o Pavla Brázdu, Zdeňka Macka, Vladimíra Modrého a Karla Šlengra. Tito autoři se z nejrůznějších důvodů pohybovali na okrajích umělecké scény. Teoretici si jejich práce nevšímali, nebo jen velmi okrajově".[28] Z expozice Milan Knížák vyřadil obraz ukřižování Václava Chada,který po své smrti ve dvaadvaceti letech zanechal své dílo na absolutním začátku. Mimo několika Goyových parafrází či volných skic podle obrazů Gogha vlastně pouze jeden větší dokončený obraz a k němu dvě skici podle Rubensova plátna. Většinu času Václav Chad patrně trávil odbojovou prací. Toto vyřazení odborná kritika zcela pominula.

Poslání Národní Galerie

Samo o sobě je podle Milana Knížáka posláním Národní galerie být muzeem, nikoliv Kunsthalle, která Praze chybí a jejíž funkci nedostatečně plní Rudolfinum.[29] Odborná kritika instalaci ve Veletržním paláci označila za needukativní, matoucí, příliš lokální, českou.[30] Podle ní budou mít problém hlavně zahraniční návštěvníci, kteří nejsou na české umění zvyklí, nevědí kam si díla zařadit a ocitají se tak v neznámém terénu. cit: "Když do Veletržního paláce přijde někdo ze zahraničí, tak je udiven, protože českému umění z velké části vůbec nerozumí, vidí tam sice spoustu děl, ale ztrácí orientaci."[30] O poslání Národní Galerie uvažuje kurátor na volné noze Zdeněk Felix jako o místě edukace mladých lidí, studentů, sběratelů, lokálních politiků i ministrů, celou tuto elitu ale čeká jen domácí umění a z něj se odvíjející čechocentrismus.[31]

Pražské bienále

Milan Knížák založil roku 2003 po zahraničním vzoru novou tradici "Pražské biennale". Mezinárodní přehlídku současného umění v Praze. Při organizaci jeho prvního ročníku v roce 2003 však došlo k neshodám se spoluorganizátory: Giancarlem Politim z uměleckého časopisu Flash Art a Helenou Kontovou. Důsledkem tohoto schizmatu byla následující dvě Pražská biennale v roce 2005 – jedno v Národní galerii a druhé více provizorní pořádané Flash-artem v bývalé hale ČKD v Karlíně – zahájené o měsíc dříve.[32] Malíř Roman Franta ironický paradox situace ve svém díle vyjádřil trefně jako : Prague Abnormale 2005.[33] Milan Knížák poté změnil biennale na triennale – International Triennale of Contemporary Art Prague.[34]

Protesty a kritika

Protesty a kritika se proti Milanu Knížákovi v čele jedné z největších státních sbírkových institucí opakovaně ozývá z úst některých odborníků a umělců:

Katarína Rusnáková

  • 2000, odchází z NG Katarína Rusnáková Milan Knížák k jejímu odvolání ve spisu "VÝROČNÍ ZPRÁVA Národní galerie v Praze ZA ROK 2000" uvádí: "Během práce na prezentacích ve Veletržním paláci došlo k řadě nedorozumění s tehdejší ředitelkou Sbírky moderního a současného umění Katarínou Rusnákovou. Nezbývá mi než přiznat, že výběr této vedoucí pracovnice byl nešťastný. Chtěl a potřeboval jsem někoho z oblasti mimo Národní galerii a věřil jsem, že Katarína Rusnáková bude schopna náročnou úlohu ředitelky nesmírně zanedbané sbírky splnit. Bohužel, nestalo se tak. Práce se sbírkovými předměty, pečování o ně a vědecká práce směřující dovnitř galerie, jí byly cizí. Měla, jako asi všichni dosavadní ředitelé, touhu změnit Moderní sbírku v jakousi „Kunsthalle“, kde se především pořádají krátkodobé výstavy. Navíc akcentovala své osobní záliby a dokonce preferovala některé autory, což mělo za následek i určité zneužití pravomocí v ekonomické oblasti. To bylo hlavním impulsem k jejímu odchodu."[28].
Katarina Rusnaková po svém příchodu v jednom z prvních rozhovorů sama uvedla:"Každá instituce je nástrojem násilí a moci, takže si musím dát pozor, abych nebyla sebestředná."[35] Milan Knížák kritizoval také její výstavu "Lidická sbírka" ve Veletržním paláci.[36]

Kafka knihkupec

  • v lednu 2000 vyvrcholil spor mezi Národní Galerií a Společností Franze Kafky, resp. její obchodní společností "Centrum Franze Kafky" , kterou zastupovala Marta Železná. Spor vznikl kvůli platnosti smlouvy o symbolickém pronájmu [37] prostoru v paláci Kinských. Ten měla Společnost Franze Kafky v užívání za symbolický roční nájem, podle Milana Knížáka kolem 16 000 Kč ročně[38] Milan Knížák v neprůstřelné vestě spolu s kustody a za asistence policie obsadil "Knihkupectví Franze Kafky" jak zněl oficiální název obchodu, který sídlil v Kinském paláci.[39] Obchodní společnost "Centrum Franze Kafky" jej pronajímala již ne za symbolický ale za tržní nájem kolem 50 tisíc měsíčně jednomu pražskému knihkupci [38]. Milan Knížák uvedl na BBC: "... počítejte ten rozdíl. Je to nebetyčný rozdíl. Jedná se asi o milion dolarů." Ve sporu figuroval i Vladimír Železný, známí v té době svojí sbírkou výtvarného umění. Milan Knížák jeho nabídku na vyřešení sporu nechtěl komentovat.[38]."Knihkupectví Franze Kafky" bylo po třech měsících, v dubnu 2000, obnoveno pod pozměněným názvem "Kafkovo knihkupectví". Tento název si nechala Národní galerie zaregistrovat. Pamětní deska, kterou ministr Pavel Dostál slavnostně odhalil na "Kafkově knihkupectví" nese nápis:
"Zde býval obchod se střižním a galanterním zbožím Hermanna Kafky, otce Franze Kafky". Franz Kafka a ani nikdo z jeho nejbližší rodiny však nikdy knihy neprodával.[40]

Dary a Nákupy, Rodčenko a Beuys

  • 2000 a 2001, Milan Knížák během svého úřadu získal pro Národní galerii řadu různých darů: Platzerovu plastiku sv. Jana Nepomuckého a především unikátní sbírku 1250 anatolských koberců a 156 předmětů asijské provenience, vše daroval německý sběratel Rainer Kreissl. V roce 2001 Národní galerie dostala darem též od pana R. Kreissla čtyři plátna, jejímž autorem měl být ruský abstraktní malíř Alexandr Rodčenko.[41] Díla bez dokumentace vystavila Národní galerie v lednu roku 2000[42]. Po expertíze se prokázalo, že se jedná o bezcenná poválečná falza, která se ale v dílech ruské moderny vyskytují celkem často.[43]

Milan Knížák zakoupil do Národní galerie dílo kdysi kontroverzního německého umělce- revolucionáře, Josepha Beuyse, dnes již čítankového klasika, jehož jméno česká veřejnost bohužel téměř nezná. Instalace nese název "Auto" a byla za 15 milionů korun. Nákup byl často kritizován v médiích, jako předražený, kde se lišil jen v míře od předražený třikrát až po předražený desetkrát. O tomto uměleckém díle se často i v seriozním tisku či veřejnoprávní televizi mluvilo jako o "třech kovových obručích s názvem Auto" za 500 000 Euro [44], podobně absurdní by bylo kupř. tvrdit o Picassově obraze "Musketeer" že je to olejovou barvou skromně potřená nevelká lněná látka s názvem "Mušketýr" za 11,5 milionů dolarů. .[45], Po anonymním udání na předraženost díla se o nákup začala zajímat také policie. Ministerstvo kultury muselo dokonce vydat zvláštní stanovisko zpracované na základě dotazů ze sdělovacích prostředků o postupu nákupu děl Národní galerii.[46]

Cena Jindřicha Chalupeckého

  • 2000, Cena Jindřicha Chalupeckého. Po sporu mezi Milanem Knížákem a Davidem Černým o umístění Černého soch ve Veletržním paláci, došlo k vyvedení laureáta ceny Davida Černého ochrankou na ulici. Václav Havel byl nucen cenu předat na chodníku, dnes galerie mamutích soch, jelikož David Černý odmítl do galerie vstoupit dokud bude v jejím čele Milan Knížák. Václav Havel dále pronesl podobenství o Mohamedovi a hoře[47]

"Kauza" Vaněk versus Lada

  • 2002, Spor dědiců autorských práv k dílu Josefa Lady s umělcem Tomášem Vaňkem a jeho obrazy. Milan Knížák nechal Vaňkovy obrazy na stěnách zakrýt plachtou, dokud se spor nevyřeší.[48]

Kauza František Kupka, nezapůjčení obrazu

  • 2006,teoretička Noemi Smolíková razantně vystupuje proti vedení galerie v kauze nezapůjčení obrazu Františka Kupky Fuga do Francie, tvrdí že Kupkův obraz nebyl zapůjčen na výstavu o vzniku abstrakce v Centre Pompidou, kde měl být dokonce stěžejním dílem a umístěn na obálce katalogu cit.: "Připomenu jenom odmítnutí zápůjčky Kupkových obrazů pařížskému Centre Pompidou, které chtělo ve své výstavě o vzniku abstrakce Kupkovi přidělit stěžejní roli. Kupkův obraz Fuga měl dokonce být zobrazen na obalu katalogu. Nebyl, díky Knížákově zcela nepochopitelné zarputilosti" [49]
Stanislav Kolíbal o situaci s dílem Františka Kupky hovoří zcela jinak: "Nešlo o nějakou Fugu, nýbrž o Dvoubarevnou fugu čili Amorfu, jak se nejčastěji nazývá. Muzeum, které o její zapůjčení požádalo, nebylo žádné „pařížské Centre Pompidou“, nýbrž Musée d’Orsay – konkrétně jeho ředitel Serge Lemoine. Znal jsem ho dobře již v době, kdy byl ředitelem Muzea v Grenoblu... Národní galerie nabídla panu Lemoinovi náhradou jiný Kupkův velmi důležitý obraz z roku 1909 (Klávesy piana – Jezero)... [49]
  • Zapůjčování: o zapůjčování děl ze sbírek Stanislav Kolíbal dále uvedl: "Právě v těchto dnech visí jiný Kupkův obraz (Stroje – půjčený z instalace!) v Palazzo Ducale v Janově, stejně jako Celník Rousseau :Já. Portrét – krajina v pařížském Grand Palais." [49] Milan Knížák svoji politiku zapůjčování děl vysvětluje takto:"Také jsem zavedl přísný režim půjčování děl. Za komunistů, aby vůbec měla Národní galerie nějaký kontakt se světem, se z ní udělala výpůjčovna. My ale chceme, aby lidé jezdili do naší Národní galerie, a ne abychom ty nejlepší věci posílali ven." [29]

Skupina Rafani 2004

  • 2004, V roce 2004 se skupina Rafani při návštěvě Veletržního paláce společně a veřejně vykálela na zem v expozici českého a slovenského umění šedesátých let na protest proti způsobu vedení Národní galerie a svou akci označili za performance.[50] Milan Knížák o nich mluví stylem: "Rafani jsou největší konvencí pod sluncem. Ti jsou tak opatrní..." [29]

Cena 333 a Ztohoven

  • 2007, Cena 333 je udělována Národní galerií mladým výtvarníkům. Podporuje ji nadace ČEZ. Cenu získala skupina Ztohoven. Knížák ocenil jejich risk, kvůli jejímu zásahu do vysílaní České televize, někdy označované nesprávně za hacking, při kterém nelegálně vnikli do soukromého objektu českých radiokomunikací, vyšplhali na jeden z vysílačů a přes instalovanou kameru vstoupil do živého vysílání jejich atomový výbuch.

Skupina Guma Guar

  • Absurdní nesouhlas s Knížákovými názory a činy vyjádřila skupina Guma guar, která uspořádala výstavu v galerii Vernon, s názvem Milan Knížák: Podivný Kelt.[51] Milan Knížák označil celou skupinu Guma guar a jejího hlavního představitele Milana Mikuláštíka, svého bývalého žáka, za snad ještě horší případ než jsou Rafani, cit.: "Dělají všechno pro to, aby byli vidět. To nemá se mnou nic společného," říká, "tam jde o NĚ. A já jsem k tomu zviditelňování vhodný. Například teď propůjčili svůj prostor na Staroměstské radnici Komunistickému svazu mládeže, bohužel si neuvědomují, že je tím legitimizují. Pro mě je to plytká skupina, které jde jenom a výhradně o sebe, o svou slávu...." [29] Milan Knížák, ale na druhé straně finanční částkou 333 000 Kč podpořil a cenou Národní galerie 333 zaštítil akci maskovaných anonymních individuí organizovaných do skupiny Ztohoven, jež by svojí formou a dosahem mohla směle konkurovat bavorskému pivnímu puči, či přepadení bankovního vlaku desperádem Džugašvilim. Vedle této skupiny jsou mladí komunisté pouhým lehce výstředním mládežnickým klubem. Skupina Guma Guar "kopie Knížákových děl" nebo "falza Knížákových děl" či "produkci umělecké formace Milan Knížák", nabídla k prodeji a výtěžek z prodeje slíbila zaslat na účet ceny 333 stejně jako to činí skupina ČEZ. Milan Knížák podal na tuto akci trestní oznámení.[52]

Čas na změnu

  • 2008, Opět začaly sílit hlasy, které si přejí Knížákovo odvolání z funkce ředitele NG a vypsání nového mezinárodního konkurzu na tento post. Hlavní představitelem tohoto požadavku byla iniciativa s názvem Čas na změnu v čele s výtvarníkem Jiřím Davidem.[53] O Jiřím Davidovi se Milan Knížák vyjádřil velmi stručně a s jistým náznakem omluvy – ať se na mě nikdo nezlobí – jej popsal jako psychicky narušenou osobnost s velkým vnitřním mindrákem.[29] V březnu 2009 ministr kultury Jiří Jehlička oznámil, že hodlá odvolat všechny ředitele, kteří jsou v čele příspěvkových organizací ministerstva déle než šest let a vyhlásit konkurz na jejich místa. To se týká i Milana Knížáka, který je v čele Národní galerie devátým rokem: " Není v tom nic osobního." Potvrdil v rozhovoru pro tisk.[54]

Galerie

Milan Knizak sign.jpg

Milan Knížák protestoval proti stavbě knihovny na Letné

Národní galerie vchod do Veletržního paláce

Milan knizak.jpg

Milan Knížák se svými studenty na výstavě v galerii Mánes

Zabij se a let.JPG

Milan Knížák performer (2007)

Ocenění

  • Cena Jiřího Koláře v roce 1977, Praha
  • Grand Prix na V. mezinárodním Triennale kresby,1992, Wroclav, Polsko
  • Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za pedagogickou činnost, 1997, Praha
  • Historická pečeť města Plzně, 1997, Plzeň
  • Cena roku za celoživotní uměleckou činnost,“ARTeon”, 2002, Poznan, Polsko
  • Udělení ceny Nadace Universitas Masarykiana, Olomouc, 2006
  • Vynikající výrobek roku 2006 kolekce klik New Generation, Design centrum ČR

Pedagogická činnost

  • University of Kentucky, Lexington (přednášel), 1969, KY., USA
  • UCLA Los Angeles (přednášel), 1969 CA., USA
  • HfBK Hamburg (přednášel),1983, Německo
  • Profesor International Sommerakademie, 1987, 1990, 1993, 1996, 2003, 2007, Salzburg, Rakousko
  • Rektor Akademie výtvarných umění v Praze 1990–1997
  • Profesor Intermediálního ateliéru AVU v Praze 1990 až dosud
  • Profesor Sommeracademie 1991, Berlin, Německo
  • Profesor Summerakademie Gomera, Kanárské ostrovy, 1995,1996,1997
  • Profesor Ecal école cantonale d’art de Lausanne, 1998, Švýcarsko

Reference

  1. ↑ http://www.muzeum-blovice.cz/vystavy_2.html
  2. ↑ Karel Knížák a Jarovská škola na webu obce Jarov
  3. ↑ MK a performance v Prazena libri.cz
  4. ↑ Jak Milan Knížák páchal atentát na kulturu na Novinky.cz
  5. ↑ Aktual – Atentát na kulturu na stránkách SahaWeb
  6. ↑ [1] hippies dejiny
  7. ↑ Milan Knížák na webu VVP AVU
  8. ↑ Milan Knížák a Fluxus na Artlistu
  9. ↑ http://tiscali.cz/ente/livechat_st.php?id_clanku=156&asa=17&rdr=
  10. ↑ Muzeum loutek na kdykde.cz
  11. ↑ http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=12880
  12. ↑ http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=12880
  13. ↑ milan Knížák životopisna avu.cz
  14. ↑ Knížák: Rebel, který ochutnal moc, Petr Třešňák, CS Magazin
  15. ↑ Obžaloba na webu Petra Cibulky
  16. ↑ plastic people kavárenská kapelana guerilla.cz
  17. ↑ Záznam chatu s Milanem Knížákem na Tiscali.cz
  18. ↑ Underground byl až příliš anarchistický, nejasný, nevypočitatelný a nepolitickýna czechtech.bloguje
  19. ↑ http://www.bumbum.cz/underground/?page=kniha/cast_1 Jaroslav Seifert a proces s Plastiky na bumbum.cz
  20. ↑ Knížák rezignoval na evropského poslance
  21. ↑ studenti proti nevkusným sochám na radio.cz
  22. ↑ k Romům bych nebyl tak vstřícný MK o Romech na lidovky.cz
  23. ↑ USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 18. října 1999 č. 1112 Usnesení vlády CR na kormoran.vlada.cz
  24. ↑ Milan Knížák: "I've always been a leader." na prague-tribune.cz
  25. ↑ Ivana Haslingerová: Milan Knížák: "Národní galerie je museum umění národa" na fragmenty.cz
  26. ↑ Jiří Fajt: O Knížákových mystifikacích, galerii a „dluzích“na blog.aktualne.centrum.cz
  27. ↑ [Kesner, Ladislav: Muzeum umění v digitální době, NG Praha, 2000 s.74] kniha L. Kesnera o muzejnictví
  28. ↑ 28,0 28,1 VÝROČNÍ ZPRÁVA Národní galerie v Praze ZA ROK 2000 zpráva NG na webu NG
  29. ↑ 29,0 29,1 29,2 29,3 29,4 Provokatér Milan Knížák: Moc kulturním národem v současnosti nejsme na super.cz
  30. ↑ 30,0 30,1 Karolína Jirkalová, Jan Skřivánek: Se Zdenkem Felixem o kurátorech, sběratelích a vlastnostech dobrého umění na bibliofil.cz
  31. ↑ Z. Felix a čechocentrismus na stránkách Institutu umění
  32. ↑ MICHAELA FREEMAN: CZECH-MATE : DISSENT IN PRAGUE Pražské bienále 2 na discreet-uk.com
  33. ↑ Abnormále na dooka.cz
  34. ↑ International Triennale of Contemporary Art 2008, National Gallery in Prague Pražské trienále na pressweb.cz
  35. ↑ Umělec 5+6/1999 na divus.cz
  36. ↑ Lidice: Stálá sbírka výtvarného umění na památníku Lidice
  37. ↑ spor o najemní smlouvu mezi SFK a NG na blisty.cz
  38. ↑ 38,0 38,1 38,2 rozhovor s MK na BBC na BBC
  39. ↑ obsazení knihkupectví FK v Paláci Kinských na kultura idnes.cz
  40. ↑ Kafkovina spisovatele.cz
  41. ↑ [2]
  42. ↑ Ivo Prokop: Zprávy: 22.10.2000 (archiv.radio.cz)
  43. ↑ Sběratel Kreissl daroval NG plátna připisovaná Rodčenkovi na kultura.idnes.cz
  44. ↑ Beuys Auto na webu ČT
  45. ↑ http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=20601088&sid=acu_y_m2JCyc
  46. ↑ stanovisk k oostupu nákupů děl do NG na stránkách Institutu umění
  47. ↑ Vizitka výtvarníka Davida Černého David Černý na ceskenoviny.cz
  48. ↑ Jan Paul: "Kauza" Vaněk versus Lada v pohledu médií na blisty.cz
  49. ↑ 49,0 49,1 49,2 Noemi Smolíková, Stanislav Kolíbal: Prospívá Milan Knížák Národní galerii? na literarky.cz
  50. ↑ Protestní akce umělců přímo v expozici Národní galerie na proculture.cz
  51. ↑ Radek Wohlmuth: Jsem Milan Knížák a kupuji předražená díla na aktualne.centrum.cz
  52. ↑ nepravý Milan Knížák na prodejna lidovky.cz
  53. ↑ Jiří David: Pozvání
  54. ↑ Knížák skončí, Jehlička vymění "přesluhující" ředitele na ct24.cz

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Milan Knížák


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Milan_Kn%C3%AD%C5%BE%C3%A1k“