Pražská ofenzíva

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 20. 9. 2013, 08:32

Pražská ofenzíva
Konflikt: Druhá světová válka
Sovětská vojska v Praze - maršál Koněv
Trvání: 5. května - 11. května 1945 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: jihovýchodní Německo, Česká republika Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Sovětské vítězství Změny území: {{{Území}}}
Strany
Německo	Sovětský svaz Československo Rumunsko Polsko
Velitelé
Ferdinand Schörner	Ivan Koněv, Rodion Malinovskij, Andrej Jeremenko
Síla
asi 900 000 mužů	asi 2 100 000 mužů
Ztráty
není známo	11 997 mrtvých či pohřešovaných, 40 501 raněných nebo nemocných
{{{poznámky}}}

Pražská operace nebo též Pražská ofenzíva 6. května – 11. května 1945 (rusky Пражская наступательная операция, Pražskaja nastupatělnaja operacija) byla poslední větší ofenzíva na východní frontě druhé světové války.

Příprava

Pražská operace byla plánovaná postupně již od února 1945 po té, co na Jaltské konferenci byla dohodnuta demarkační linie, která oddělovala zóny postupu jednotlivých vojsk spojenců. Vzhledem k situaci, kdy se na území Čech a Moravy nacházela silná armáda o počtu zhruba 900 tisíc mužů, bylo zřejmé, že postup přes hraniční hory bude obtížný a že dojde k ještě náročným bojům. Pražská operace se měla uskutečnit útokem ze tří stran směrem na Prahu, přičemž mělo dojít k osvobození podstatné části Čech. Ze Saska měla útočit vojska 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva, z jižní Moravy měla útočit vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského a ze severní Moravy a Slezska měl postupovat 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka. Počátkem května 1945 došlo k podstatné změně situace, kdy Rudá armáda dobyla Berlín a německá vojska přestala prakticky klást odpor západním spojencům. Dne 5. května vypuklo v Pražské povstání a povstalci žádali o pomoc. Ve dnech 5. – 6. května 1945 postoupila americká vojska na dohodnutou demarkační čáru a Američané žádali další postup na Prahu a do nitra Čech. To si však sovětská strana nepřála. Československo mělo spadat do její sféry vlivu, v prostoru se nacházela početná německá armáda s vybavením, bylo zde mnoho německých továren (včetně podzemních), které měly spadnout jako kořist válečných reparací Sovětskému svazu. Proto již v neděli 6. května 1945 v časných ranních hodinách byly urychleně zahájeny přípravy na útok do centra Čech.

Poměr sil

Do boje vstupovala sovětská vojska s impozatní silou. Proti zhruba 900 tisícům německých vojáků stálo 980 tisíc příslušníků 1. ukrajinského frontu (včetně 76 tisíc vojáků 2. polské armády), 710 tisíc příslušníků 2. ukrajinského frontu (včetně 96 tisíc vojáků 1. a 4. rumunské armády) a 410 tisíc příslušníků 4. ukrajinského frontu (včetně 60 tisíc vojáků 1. čs. armádního sboru), tedy celkem 2.100.000 vojáků. Vojska Rudé armády a spojenců měla výhodu poměru sil u děl a minometů 3,1 ku 1, v bojových letounech 4 ku 1 a v tancích a samohybných dělech byl poměr zhruba vyrovnaný. Němci se však mohli spoléhat na dobře členěnou obranu i přírodní neprostupnou bariéru – pohraniční hory. K zákopovým a opevňovacím pracem bylo v závěru války i pod hrozbou trestu smrti nuceno české civilní obyvatelstvo.

Směry úderů

Hlavní útok za Prahu začal po poledni dne 6. května, kdy se vojska 1. ukrajinského frontu přešla u Riesy poblíž Drážďan dala do pohybu. Rychlé tankové úderné skupiny 3. a 4. gardové tankové armády obešly Drážďany a postupovaly směrek ke Krušným horám. Německá armáda v tomto prostoru kladla jen chabý odpor a tak jednotky postupovaly poměrně rychle, a to i vzhledem k deštivému počasí. V noci ze 7. na 8. května překročily úderné skupiny Rudé armády v prostoru hraničních přechodů Cínovec, Moldava a Mníšek předmnichovské československo-německé hranice a pokračovaly v útoku směrem na Teplice a Duchcov. Do všeobecného útoku se pustila i ostatní vojska 1. ukrajinského frontu, a to zejména z okolí Drážďan, ale i z čáry Sasko – Lužice– Slezsko, kde byla rozmístěna vojska 1. ukrajinského frontu a jednotky spojenecké polské armády. Tato vojenská síla se dala do pohybu směrem k severním československým hranicím. Dne 7. května začaly z oblasti Moravy i útoky 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského, který zakončil Bratislavsko-brněnskou operaci a 4. ukrajinského frontu generála Andreje Jeremenka, které se krátce před tím účastnily Ostravsko-opavské operace. Další sovětské jednotky útočily přes severní Rakousko směrem k Českým Budějovicím.

8. květen 1945

Dne 8. května boje stále pokračovaly, a to i přesto, že byl znám podpis kapitulačního aktu v Remeši. Němci se nechtěli vzdát Rudé armádě a začali prchat do amerického zajetí. Útok 1. ukrajinského frontu pokračoval směrem na Louny a na Terezín, u Žatce zajaly jednotky 5. gardového mechanizované sboru kolonu se štábem maršála Ferdinanda Schörnera, který prchal z lázní Velichovek do amerického zajetí. Ferdinand Schörner však uprchl k Američanům letadlem. Do půlnoci z 8. na 9. květen, kdy měl vstoupit v platnost kapitulační akt, postoupily úderné mechanizované skupiny 1. ukrajinského až do Loun, ostatní oddíly tohoto frontu postoupily do těsné blízkosti západních a severních hranic předmnichovského Československa. Na Moravě se jednotky 4. ukrajinského frontu zlikvidovaly 8. května německý obranný výběžek u Přerova a Olomouce a jeho vojskům se v součinnosti s jednotkami 1. čs. armádního sboru podařilo proniknout na čáru Jeseník – Šumperk – Prostějov.

Dokončení operace

Tank č. 23 – sovětský tank IS-2, původně památník osvobození v Praze, v roce 1991 přebarven na růžovo a po té umístěn v muzeu v Lešanech

9. května v 0:00 hodin se uskutečnil v Berlíně druhý podpis kapitulačního aktu, který se tentokrát odehrál i za přítomnosti sovětské delegace, vedené maršálem Žukovem. Platnost ukončení bojů a složení zbraní německých vojsk mělo nastat 9. května v 01:00 hodin. V té době však na celé čáře fronty docházelo k ničení nepotřebné německé techniky a materiálu a k ústupu německých sil, které se většinou bezvýsledně pokoušely dostat do amerického zajetí. Bojové akce Rudé armády a spojenců 9. května prakticky spočívaly v pronásledování německých jednotek, přičemž místně docházelo ještě k drobným vojenským střetům. 9. května v časných ranních hodinách pronikla vojska 1. ukrajinského frontu ze směru od Slaného a Veltrus do Prahy. Do Čech a do Prahy postupovala téhož dne sovětská vojska prakticky ze všech směrů. 10. května brzy ráno dorazily do Prahy i tanky 1. československé tankové brigády, které již předchozí den vyrazily od Litovle. Do 11. května docházelo k likvidaci posledních ohnisek německého odporu. I poté však ještě sovětské jednotky i spojenečtí vojáci československé, rumunské a polské armády čistili lesy od zběhlých a skrývajících se německých vojáků, a postupně odminovávali cesty, infrastrukturu a objekty. Sovětská vojska zůstala na osvobozeném území do listopadu 1945, kdy (stejně jako americké jednotky) Československo opustila.

Související články

• Pražské povstání
• Dmitrij Leljušenko
• Pavel Rybalko

Literatura

• Miroslav Broft, Pražská operace, nakladatelství Naše vojsko, 1985