Ústava České republiky

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 6. 4. 2023, 08:56

Ústava České republiky je ústavní zákon České národní rady z 16. prosince 1992 publikovaný v českém promulgačním listu pod č. 1/1993 Sb. Česká ústava byla připravována a přijímána v časové tísni, jež souvisela s blížícím se rozdělení Československa.^[1] Ústava však neměla být pouhým provizoriem, nýbrž plnohodnotným základním zákonem nového samostatného státu. Účinností Ústavy byla zrušena Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti Ústavy ztratily svou právní sílu a měly sílu (obyčejného) zákona.^[2] Ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami zahrnujícími základní ustanovení, moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, Územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Doposud byla Ústava šestkrát novelizovaná. Devět článků bylo dotčeno změnami, devět článků bylo doplněno, dva články byly vloženy a jeden článek byl v Ústavě zrušen.^[3]

Základní fakta

Příprava

Ve dnech 5. až 6. června 1992 se konaly volby do Federálního shromáždění ČSFR, České národní rady (ČNR) a Slovenské národní rady (SNR). V České republice zvítězila Občanská demokratická strana (ODS), která ve svém volebním programu hovořila buď o fungující federaci, anebo rozdělení, ovšem spíše byla dávána přednost zachování federace.^[4] Byla to ostatně právě ODS, která jako jediná z tehdy významných politických stran kandidovala v obou částech federace.^[5] Na Slovensku zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které prosazovalo především mezinárodní subjektivitu Slovenska, což se sice s existencí společného státu v zásadě vylučovalo, ovšem HZDS se podařilo přesvědčit voliče o slučitelnosti takových požadavků s existencí federace.^[6] Nedlouho po volbách byla zahájena příprava Ústavy České republiky. Vedle sebe fungovaly dvě komise: komise vlády a komise předsednictva České národní rady.^[7] Vládní komise byla zřízena usnesením vlády č. 484 z 10. července 1992. Předsedou komise byl Václav Klaus, místopředsedou Jan Kalvoda, sekretářem Cyril Svoboda, členové komise byli Filip Šedivý, Jiří Vlach, Vojtěch Cepl, Daniel Kroupa, Václav Benda, Václav Pečich, Jan Litomiský, Miloslav Výborný, Václav Novotný, Miroslav Sylla, Pavel Zářecký a Dušan Hendrych.^[8] Václav Havel si přál, aby členem komise byl i jeho poradce Vladimír Klokočka, ten se nakonec na činnosti komise přímo nepodílel, v říjnu 1992 byl pak ale jedním ze tří profesorů ústavního práva, kteří se podíleli na závěrečné oponentuře Ústavy.^[9] Členy komise předsednictva ČNR byli Marek Benda, Jiří Bílý, Pavel Hirsch, Antonín Hrazdíra, Ivana Janů, Hana Marvanová, Ivan Mašek, Jaroslav Ortman, Jiří Payne, Anna Röschová, Vítězslav Sochor, Milan Uhde a Jan Vik.^[8] Z činnosti vládní komise se zachovaly jen jednotlivé dokumenty – směrnice, zásady, ideový nástin a ideový návrh (červenec/srpen 1992), zásady ústavy (září 1992) a vládní návrh ústavy, jenž byl základem pro budoucí českou ústavu.^[10] Komise předsednictva ČNR se sešla třináctkrát.^[8] Možnosti tvorby nové ústavy shrnul již na počátku činnosti vládní komise její tajemník Cyril Svoboda: bylo možné vycházet z československé ústavy z roku 1920, přepracovat dosavadní Ústavu ČSFR, anebo vypracovat zcela nový dokument. Nejen Svoboda, ale i ostatní členové komise směřovali k možnosti využití prvorepublikové ústavy.^[11] Problematické se jevilo především postavení Listiny základních práv a svobod, která byla nesena samostatným ústavním zákonem, jenž jí zajišťoval nadústavní charakter.^[12] Zařazení Listiny do Ústavy se jevilo jako politicky neprůchodné především kvůli Václavu Klausovi, který Listinu nechtěl vůbec.^[13] Klausovi především vadila formulace čl. 17 Listiny o právu na informace, když byl spíše pro formulaci práva vyhledávat informace, a také mu vadilo právo sdružovat se v odborech a právo na odměnu.^[14] Problém se pokusil vyřešit Miroslav Výborný vytvořením koncepce tzv. ústavního pořádku, který byl teoretiky kritizován (Filip, Knapp).^[15] V týdnu od 19. do 24. října 1992 se v Karlových Varech začala připravovat čistá verze Ústavy: první články byly převzaty ze starších návrhů, články o moci zákonodárné psali Miroslav a Jindřiška Syllovi, články k prezidentovi psal Cyril Svoboda, články o vládě Dušan Hendrych, moc soudní pak František Zoulík. Hendrych také napsal pasáže týkající se České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, územní samosprávu psal Pavel Zářecký.^[16] 23. října 1992 přijeli provést závěrečnou oponenturu tři ústavní právníci: Pavel Peška, Vladimír Klokočka a Pavel Holländer.^[17] Důvodovou zprávu ke karlovarskému návrhu Ústavy sepsal Cyril Svoboda s Milenou Polákovou víkend předtím, než měla být předložena premiéru Klausovi.^[18] Karlovarskému návrhu se posléze věnovaly na zámku v Lánech poslanecké skupiny. Zde byl také zformulován článek 9 o podstatných náležitostech demokratického právního státu inspirovaný německým Základním zákonem a navržený Ivanou Janů, ale byl zde také zakotven Nejvyšší správní soud.^[19] V nočních hodinách patnáctého prosince 1992 se sešli zástupci vládních stran a uzavřeli písemnou dohodu vlastnoručně uvedenou na kusu papíru z poznámkového bloku, ve které sjednali, že nebude přijat žádný pozměňovací návrh předložený v diskusi, ledaže se na tom dohodnou všechny vládní strany. Byla to reakce na situaci, kdy k přijetí pozměňovacího návrhu stačila (a stačí) většina přítomných, zatímco k přijetí ústavního zákona je potřebná třípětinová většina. S ohledem na tuto politickou dohodu nebyly přijaty i takové pozměňovací návrhy, jež lze označit za kvalitní a dobré.^[20]

Přijetí

Vládní návrh ústavního zákona ČNR, Ústava ČR (sněmovní tisky 152 a 154) s upřesňujícím dodatkem, byl projednán Českou národní radou na její desáté schůzi ve středu 16. prosince 1992. Návrh odůvodnil nejprve předseda republikové vlády Václav Klaus, jenž úvodem svého projevu uvedl, že pro parlament i vládu je toto jednání zkouškou dospělosti.^[21] K návrhu ústavního zákona byli dva společní zpravodajové – Hana Marvanová a Miroslav Výborný.^[21] Z množství pozměňovacích návrhů byl úspěšný jen návrh poslance Pavla Hirše, který vrátil do Ústavy poměrný volební systém pro Sněmovnu a většinový pro Senát.^[22] Výsledky hlasování oznámil předseda České národní rady Milan Uhde: „…ze 198 přítomných poslankyň a poslanců, kteří se účastnili hlasování, 16 hlasovalo proti, 10 poslankyň a poslanců se zdrželo hlasování a 172 kladnými hlasy byla Ústava České republiky přijata.“^[23] Po ukončení jednání se sešlo ke krátké schůzi předsednictvo České národní rady, jež vyhlásilo Ústavu České republiky.^[23]

Charakteristiky Ústavy

S ohledem na ustanovení čl. 39 odst. 4 Ústavy, podle něhož „[k] přijetí ústavního zákona (…) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů[,]“ je možné zkonstatovat, že pro změnu Ústavy je nutný složitější postup, což z pohledu typologie ústav značí, že se jedná o ústavu rigidní.^[24] Ačkoliv je česká historická zvyklost mít ústavu rigidní, v souvislosti s přípravou Ústavy České republiky se objevovaly hlasy, aby Ústava mohla být měněna prostou – nikoliv kvalifikovanou – většinou, čímž by se jednalo o ústavu flexibilní.^[25] Z pohledu Loewensteinovy ústavní ontologie je možné českou Ústavu charakterizovat jako ústavu normativní, tedy že politický proces probíhá podle jejich pravidel.^[26] Vysoká míra souladu mezi právní a faktickou ústavou způsobuje, že česká Ústava je také ústavou reálnou, ústava se tak kryje se skutečností.^[26] Česká Ústava je psanou ústavou, když je písemně zachycena v psaném (ústavním) zákoně v promulgačním listu – Sbírce zákonů.^[27] Ústava České republiky je také ústavou původní a dohodnutou. Přestože v roce 1992 existovala snaha přijmout ústavní listinu z roku 1920, čímž bychom hovořili o přenesené ústavě, nakonec tento pokus nebyl úspěšný a česká Ústava, ač je tou prvorepublikovou silně inspirována, je ústavou původní.^[28] Neboť byla česká Ústava výsledkem politického kompromisu završeného na půdě České národní rady 16. prosince 1992, jedná se o ústavu dohodnutou.^[29]

Vývoj Ústavy

Pro Českou republiku a její ústavní právo je typická výrazná stabilita a reálná neměnnost (polylegální) ústavy. Od účinnosti Ústavy došlo jen k několika mála změnám, které však nikterak výrazně neovlivnily podobu českého ústavního systému.^[30] První zásah do textu Ústavy byl uskutečněn ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, který naplňoval čl. 100 odst. 3 Ústavy. Tímto ústavním zákonem byly vytvořeny vyšší územní samosprávné celky.^[31][32] Další změnu do textu Ústavy přinesl ústavní zákon č. 300/2000 Sb., jenž byl přijat v souvislosti se vstupem České republiky do Severoatlantické aliance a který upravoval otázky související s vysíláním ozbrojených sil, pobytem spojeneckých sil v České republice, participací republiky na obranných systémech mezinárodních organizací a také rozdělení kompetencí mezi vládu a parlament v těchto otázkách.^[33] Další změna byla provedena ústavním zákonem č. 448/2001 Sb. Vláda v únoru 2000 připravila novelu Ústavy, kterou však Poslanecká sněmovna ve druhém čtení zamítla. Tato novela zahrnovala také změnu v čl. 98 Ústavy, když tento článek měl být uveden do souladu s novým zněním zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (ČNB). Když Poslanecká sněmovna novelu zamítla, dostal se zákon o ČNB do nesouladu s textem Ústavy. Nová dikce zákona, a tím nutnost změny Ústavy, souvisela s požadavkem Smlouvy o založení Evropského společenství a Protokolu o Statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, připojeného k této smlouvě. Byl tak připraven nový návrh, který měl toliko legislativně technický význam a který v článku 98 nahradil „stabilitu měny“ „cenovou stabilitou“.^[34] Významnou změnou byla tzv. euronovela Ústavy z října 2003.^[35][36] Euronovela doplnila druhý odstavec do článku 1, který vyjádřil, že republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Článek 10, upravující do té doby aplikační přednost mezinárodních smluv o základních právech a lidských svobodách, rozšířil okruh aplikační přednosti na vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas. Za článek 10 byly euronovelou doplněny články 10a a 10b, které upravují podmínky přenesení pravomoci (čl. 10a) na mezinárodní organizaci nebo instituci, přičemž v souvislosti s otázkami, jež souvisejí se závazky vyplývajícími z členství v takovém subjektu, je založena povinnost vlády informovat Parlament a právo komor Parlamentu se k tomuto vyjádřit (čl. 10b). Upravena byla současně dikce čl. 39 odst. 4, jenž nově nehovořil o schválení mezinárodní smlouvy, ale souhlasu k ratifikaci. Zcela změněn byl článek 49 upravující ratifikaci mezinárodních smluv.^[35] Změněn byl článek 52, když bylo upřesněno, že u zákonů je publikace v promulgačním listu (Sbírce zákonů) podmínkou platnosti, zatímco u mezinárodních smluv podmínkou použitelnosti.^[37] Upravena byla formulace čl. 87 vymezující kompetence Ústavního soudu, byl změněn okruh aktů, jimiž je ústavní soudce vázán (čl. 88) a byl připojen odstavec 3 do článku 89, jenž upravuje závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Změnu doznal také článek 95 upravující vázanost soudců (obecných soudů).^[35] Odpor části politické reprezentace k zavádění institutů přímé demokracie, a s tím související obava z obecné formulace referenda, způsobila, že s ohledem na referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii byl přijat ústavní zákon č. 515/2002 Sb., který do textu Ústavy zakomponoval jednorázovou úpravu ve vztahu k tomuto referendu. Ačkoliv jsou v současnosti tato ustanovení Ústavy obsahově obsoletní, jejich konstrukce bude nejspíš využita i pro případnou budoucí úpravu referenda.^[38] V roce 2009 byla přijata další novela Ústavy – ústavní zákon č. 319/2009 Sb. – v zásadě připravená již v roce 2001 Stálou komisí Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, kterou byla zavedena možnost samorozpuštění Poslanecké sněmovny, což byla reakce na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl zrušen ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.^{[P 1]} Zároveň byla odstraněna zásadní vada v Ústavě pocházející z redakčního pochybení při její přípravě v roce 1992: Ústava totiž pominula přechod pravomoci vyhlašovat volby do Sněmovny a Senátu v případě, že prezident nemůže funkci vykonávat.^[50] Tato mezera tak mohla způsobit, že pokud by mezi rozpuštěním Poslanecké sněmovny a vyhlášením voleb do ní nastala situace, že by prezident nemohl úřad vykonávat, nemohly by být volby vůbec vyhlášeny, neboť přechod této pravomoci Ústava neřešila a případná změna Ústavy, k níž by bylo třeba ústavního zákona, by nebyla možná, neboť sám Senát takový předpis v době, kdy je Sněmovna rozpuštěna, přijmout nemohl a nemůže s ohledem na dikci čl. 33 odst. 2 Ústavy.

Struktura Ústavy

Preambule

Původní vládní návrh počítal se zcela odlišnou formulací preambule.^[51] Nakonec však byla přijata formulace, jejíž hlavním autorem byl Václav Havel a jejímž závěrečným editorem předseda České národní rady Milan Uhde.^[52] V rámci preambule je možné vysledovat dvě části: rekapitulační a programově-manifestační. Rekapitulační část odkazuje na historické tradice a státoprávní vývoj na našem území, programově-manifestační část pak zahrnuje deklaraci základních státních cílů a hodnot.^[53] Z formulace preambule je možné odvodit republikánský charakter státu a z absence odkazu na náboženství či víru je patrná také skutečnost, že Česká republika je laickým státem.^[54] Díky Václavu Havlovi se v preambuli objevuje pojem „občanská společnost“, jenž jinde v Ústavě či v Listině přítomen není.^[55]

Hlava první: Základní ustanovení

Základní princip

Ustanovení článku 1 Ústavy zakotvuje základní principy celého ústavního systému České republiky. Druhý odstavec byl ke článku připojen v rámci tzv. euronovely Ústavy.^[56] Článek jedna také jako jediný článek Ústavy vymezuje název státu. Z ustanovení také vyplývá, že stát je republikou, přičemž toto je možné vyvodit již z preambule, ale zároveň i dalších ustanovení Ústavy.^[56][57] Republika je poté vymezena jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, jenž je založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.^[58] Svrchovanost značí, že Česká republika je plně způsobilá k právům a právním úkonům, je plnoprávným subjektem mezinárodního práva a je nezávislá na jiné moci.^[59] Svrchovanost však může být dobrovolně omezena účastí na mezinárodní organizaci – v takovém případě se jedná o koncept tzv. sdílené či slité suverenity – a konkrétně v případě České republiky se jedná o její členství v Evropské unii.^[60][61] Prohlášení, že republika je „jednotný“ stát má znamenat, že se nejedná o jakoukoliv formu konfederace či federace.^[59] Definice České republiky jako demokratického právního státu zdůrazňuje spojení těchto dvou zásad – demokratického a právně-státního, přičemž změna jejich podstatných náležitostí je z dikce čl. 9 Ústavy nepřípustná.^[60] Pojem právního státu má být – také s ohledem na judikaturu Ústavního soudu – vykládán v materiálním a nikoliv jen ve formálním smyslu. Již v prosinci 1993 Ústavní soud judikoval, že: „[ú]stava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří.“^[62] Konstatování, že republika je stát „založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“ je zakotvením státního cíle, který zavazuje státní moc. Formulace pak úzce souvisí s článkem 3, jenž prohlašuje Listinu součástí ústavního pořádku a článkem 9, podle něhož je zakázána – a to i ústavodárci – změna podstatných náležitostí demokratického právního státu.^[63] Česká republika jako právní a demokratický stát je ve své podstatě také nepochybně sociálním státem, ačkoliv taková formulace není v Ústavě výslovně uvedena.^[64] Odstavec druhý pak přebírá základní zásadu mezinárodního práva o poctivém plnění mezinárodních závazků a do Ústavy byl připojen až euronovelou Ústavy. Z tohoto odstavce pak vyplývají povinnosti subjektům státní moci, především zákonodárci, aby nepřijímal zákony, jež by znemožňovaly dodržení mezinárodněprávních závazků. Součástí aplikace mezinárodněprávní normy je také zohlednění judikatury mezinárodních institucí soudního typu, jež mají za úkol tyto normy aplikovat.^[65]

Státní moc

V roce 1863 vymezil Abraham Lincoln při projevu v Gettysburgu tři znaky vymezující demokracii: vládu lidu, lidem a pro lid.^[66] Vláda lidu je upravena v čl. 2 odst. 1, vláda lidem v odst. 1 věty za středníkem ve spojení s odst. 2, a vláda pro lid v odst. 3 článku 2 Ústavy.^[67] První odstavec článku 2 zakotvuje princip svrchovanosti lidu a dělbu státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní.^[67] Princip svrchovanosti lidu je v zásadě politický – nikoliv právní – pojem, který značí, že je to právě lid, jenž disponuje právem vytvořit systém hodnot, institucí a procedur, prostřednictvím nichž se má stát řídit. Zároveň je vyloučeno, aby existoval státní orgán, jenž by přímo či nepřímo svou legitimitu neodvozoval od lidu.^[68] Odstavec druhý vytváří možnost přijmout ústavní zákon, který by zakotvil možnost zavést některý z institutů přímé demokracie – především referenda.^[69] Vládní návrh Ústavy s tímto ustanovením nepočítal, neboť ODS a Občanská demokratická aliance (ODA) byly proti referendu. Jakmile se však objevila hrozba nepřijetí Ústavy v České národní radě, přišli někteří poslanci ODS s návrhem, aby bylo k Ústavě uspořádáno ratifikační referendum.^[70] Nakonec bylo ustanovení do Ústavy zakomponováno především z popudu některých sociálnědemokratických poslanců a na naléhání Václava Havla.^[71] Ačkoliv bylo od přijetí Ústavy připraveno několik návrhů ústavních zákonů o referendu, zatím jediné celostátní referendum, jež se uskutečnilo, bylo o přistoupení České republiky k Evropské unii, kvůli němuž byla přijata i novela Ústavy.^[72] Odstavce 3 a 4 upravují zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásadu legální licence. Zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjadřuje, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.^[73] Zásada legální licence, jež je opakem zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, vyjadřuje, že každý může činit vše, co zákon nezakazuje a naopak není povinen činit nic, co mu zákon neukládá.^[74] Je zde patrná podobnost s ustanovením čl. 2 Listiny, avšak zatímco Ústava hovoří o „každém občanu“, Listina tento okruh rozšiřuje na „každého.^[75][76]

Listina základních práv a svobod

Článek 3 vymezující, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky, není obvyklým ustanovením ústav.^[77] Článek 3 byl do Ústavy zakomponován až v prosinci 1992 jako výsledek politické dohody: vládní návrh na Listinu vůbec neodkazoval, pozdější návrhy již Listinu zmiňovaly alespoň v přechodných a závěrečných ustanoveních, což však bylo považováno za způsob, který neodpovídal významu Listiny. Nakonec všechny výbory ČNR v prosinci 1992 navrhly, aby byl odkaz na Listinu uveden již přímo v první hlavě Ústavy.^[78] Zvláštností ustanovení je také podivný slovosled, který byl zvolen proto, aby slovo Listina mohlo být psáno s velkým počátečním písmenem.^[79] Listina, která byla doposud připojena k ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb., byla od něj oddělena a nově vyhlášena formou zvláštního usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. Tento postup Předsednictva ČNR v následujícím období posloužil ke zpochybnění normativní povahy Listiny jako takové.^[80] Podobný odkaz na úpravu základních práv a svobod se nacházel také v prosincové ústavě (1867) a ve druhém ústavním provizoriu (č. 37/1918 Sb. z. a n.).^[81]

Soudní ochrana

Článek 4, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, nezakládá ochranu toliko na ta práva, jež jsou upravena v Listině, ale také v jiných ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách.^[82]

Politický systém a politická rozhodnutí

Podstata politického systému České republiky je vyjádřena v článku 5 Ústavy, v němž jsou také zakotveny politické strany, jimž je přiznána nezastupitelná úloha.^[83] K politickému rozhodování se váže článek 6, který zakotvuje princip většiny a ochranu menšin.^[84]

Ochrana přírody

Článek 7 zakotvující ochranu přírody původní vládní návrh Ústavy nezahrnoval. Jeho autorem je Václav Havel, který byl přesvědčen o vhodnosti mít v Ústavě „ekologický paragraf“. Nakonec byla do Ústavy přijata redukovaná podoba Havlova návrhu.^[85]

Územní samospráva

Článek 8 je základním ustanovením zaručující princip územní samosprávy, jehož odstranění by bylo porušení nejen Evropské charty místní samosprávy, ale také ústavně nepřípustné kvůli zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu. Územní samospráva je pak dále rozvedena v čl. 99 až 105.^[86]

Změna ústavy a imperativ nezměnitelnosti

Článek 9 vymezuje tři základní pravidla, a to že změna Ústavy může být provedena toliko formou ústavního zákona (odst. 1), že ani takovou formou není možné narušit materiální ohnisko Ústavy (odst. 2) a že toto ohnisko nesmí být odstraněno nebo ohroženo ani výkladem právních předpisů (odst. 3).^[87] Odstavec druhý, tj. vymezení, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, je tzv. imperativem nezměnitelnosti materiálního ohniska Ústavy. Historicky se poprvé takový imperativ objevil v ústavě Francouzské republiky ze srpna 1884, kterým bylo stanoveno, že republikánská forma vlády nemůže být předmětem revize. Identická konstrukce se nachází i v současné Ústavě Francouzské republiky.^[88] V roce 1949 přijatý Základní zákon Spolkové republiky Německo reagoval nejen procedurální úpravou, ale také i dalšími dvěma omezeními, na vývoj z let 1919 až 1945. První omezení stanovuje, že Základní zákon může být měněn pouze zákonem, jenž výslovně mění či doplňuje text Základního zákona. Druhým opatřením bylo vyjmutí materiálního ohniska z dispozice ústavodárce, čímž se hovoří o imperativu nezměnitelnosti či o klausuli věčnosti.^[89][90] Německá klausule věčnosti (Ewigkeitsklausul) na rozdíl od české blíže specifikuje materiální ohnisko (členění spolku do zemí, spolupůsobení zemí při zákonodárství, důstojnost člověka, principy demokratického a sociálního státu, suverenity lidu, dělbu moci, vázanost státní moci zákonem a právo na odpor).^[90]

Vázanost mezinárodními smlouvami

Klíčová norma pro inkorporaci mezinárodního práva se nachází v článku 10 Ústavy. Do euronovely Ústavy poskytoval článek mezinárodním smlouvám o lidských právech a základních svobodách sílu obdobnou ústavnímu pořádku. Euronovelou byl okruh smluv rozšířen a byla zavedena aplikační přednost.^[91]

Přenesená pravomoc, povinnost informovat a právo vyjádření

Články 10a a 10b byly do Ústavy zakomponovány tzv. euronovelou Ústavy a byly reakcí na přistoupení České republiky k Evropské unii. Článek 10a upravuje podmínky přenesení pravomoci na mezinárodní organizaci nebo instituci, přičemž v souvislosti s otázkami, jež souvisejí se závazky vyplývajícími z členství v takovém subjektu, je založena povinnost vlády informovat Parlament a právo komor parlamentu se k tomuto vyjádřit (čl. 10b).^[92]

Územní celistvost

Základní ústavní východisko pro vymezení a určení státního území se nachází v článku 11, jenž zároveň určuje, že ke změnám státní hranice může dojít pouze prostřednictvím ústavního zákona.^[93]

Státní občanství

Úprava nabývání a pozbývání státního občanství se nachází v ustanovení článku 12. V roce 2007 byl připraven návrh ústavního zákona o státním občanství, který měl především zakotvit, že na udělení státního občanství není právní nárok, což byla nejspíše snaha o překonání judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž na udělení státního občanství je subjektivní právo.^[94]

Hlavní město

Ústavní zakotvení Prahy jako hlavního města se nachází v článku 13 Ústavy.^[95] Autorem ustanovení byl Pavel Zářecký, jako redundantní ho původně označil tehdejší premiér Václav Klaus.^[96]

Státní symboly

První odstavec článku 14 obsahuje taxativní výčet státních symbolů České republiky, kterými jsou malý a velký státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. Pouhý výčet státních symbolů bez jejich další ústavní konkretizace je jevem poměrně výjimečným.^[97] Státní symboly a jejich užívání upravuje na základě odkazu zákon.

Hlava druhá: Moc zákonodárná

Parlament, jeho komory a členové

Hlava druhá Ústavy (čl. 15 až 53) zakotvuje postavení Parlamentu jako nositele moci zákonodárné a ústavodárné. Článek patnáct vymezuje, že zákonodárná moc náleží Parlamentu, jenž je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.^[98] Poslanecká sněmovna má z dikce článku 16 dvě stě poslanců volených na čtyřleté období, Senát 81 senátorů volených na šestileté období, přičemž každé dva roky se volí třetina senátorů.^[99] Článek 17 upravuje lhůty voleb, článek 18 pak aktivní volební právo a způsob volby.^[100] Volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva dle zásad poměrného zastoupení, do Senátu se volí tajným hlasováním taktéž na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, ovšem podle zásad většinového volebního systému. Aktivní volební právo, tj. právo volit, má každý občan České republiky, který dosáhl věku osmnácti let.^[101] Pasivní volební právo, tj. právo být volen, je upraveno v článku 19: do Poslanecké sněmovny mohou být zvoleni občané České republiky, kteří mají aktivní volební právo a dosáhli věku 21 let. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má aktivní volební právo a který dosáhl věku 40 let. Mandát z dikce Ústavy vzniká zvolením.^[102] Za den zvolení se považuje poslední den voleb.^[103] Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanovuje na základě odkazu v článku 20 Ústavy zákon.^[104] Vzájemná neslučitelnost členství v obou komorách Parlamentu je zakotvena v článku 21.^[105] Pravá inkompatibilita, tj. neslučitelnost funkcí s ohledem na možný střet veřejného zájmu při výkonu různých funkcí v rámci trojdělby státní moci, je upravena v článku 22.^[106] S funkcí poslance či senátora je tak neslučitelný výkon funkce prezidenta republiky, soudce, na základě odkazu na zákon – jedná se o 159/2006 Sb. – také funkce vykonávané v pracovněprávní vztahu nebo služebním poměru k České republice, pokud jde o funkce jmenované, poté také funkce, v nichž se při výkonu státní správy rozhoduje na ministerstvech, jiných správní úřadech, státním zastupitelství či soudech, bezpečnostních sborech a ozbrojených silách České republiky, Nejvyšším kontrolním úřadu, Kanceláři prezidenta republiky, Kanceláři Poslanecké sněmovny a Kanceláři Senátu, Pozemkovém fondu České republiky či jiných státních fondech a v Kanceláři Veřejného ochránce práv.^[107] Článek 23 Ústavy upravuje slib poslance a senátora.^[108] Článek 24 řeší vzdání se mandátu, článek 25 pak zánik mandátu.^[109] Mandát zaniká odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, uplynutím volebního období, vzdáním se mandátu, ztrátou volitelnosti, rozpuštěním Poslanecké sněmovny – v případě poslanců – a vznikem neslučitelnosti dle článku 22 Ústavy.^[110] Ve vztahu k mandátu Ústava dále upravuje jeho výkon v článku 26.^[111] Imunita je upravena v ustanovení článku 27 Ústavy, odst. 1 vylučuje jakákoliv postih poslance či senátora pro hlasování v plénu či orgánech obou komor; odstavec druhý pak upravuje tzv. hmotněprávní neodpovědnost (indemnitu) poslanců a senátorů vztahující se na projevy učiněné v Poslanecké sněmovně, anebo v Senátu či orgánech komor Parlamentu. Z dikce třetího odstavce podléhá poslanec či senátor za spáchané přestupky jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, nestanoví-li zákon jinak. S ohledem na čtvrtý odstavec jsou poslanci a senátoři v zásadě nestíhatelní. Člena Parlamentu lze zadržet – dle odstavce 5 – toliko tehdy, pokud byl dopaden při spáchání trestného činu či bezprostředně poté.^[112][113] Právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se poslanec či senátor dozvěděl v souvislosti s výkonem mandátu, a to i po skončení mandátu, je zakotveno ve článku 28 Ústavy.^[114] Funkcionáři komor – předsedové a místopředsedové Poslanecké sněmovny a Senátu – jsou z dikce článku 29 voleni a odvolávání svou komorou Parlamentu.^[115] Poslanecká sněmovna dle článku 30 Ústavy může zřídit vyšetřovací komisi pro prošetření věci veřejného zájmu. Vyhrazení práva zřídit vyšetřovací komise Poslanecké sněmovně souvisí s odpovědností vlády Sněmovně.^[116] Vyšetřovací komise je zřizována usnesením.^[117] Podle článku 31 zřizují komory výbory a komise jako své orgány, přičemž činnost těchto orgánů komor je upravena zákonem.^[118] Mezi orgány Parlamentu je třeba neformálně počítat i delegace, které reprezentují stát kupř. v Parlamentním shromáždění NATO či Rady Evropy.^[119] Článek 32 zakotvuje omezení současného výkonu členství ve vládě a v Parlamentu, když je stanovena neslučitelnost vládní funkce s funkcí funkcionáře komory Parlamentu.^[120]

Náhradní zákonodárství

Článek 33 upravuje tzv. náhradní či nouzové zákonodárství: podle tohoto ustanovení může Senát v době, kdy je rozpuštěna Poslanecká sněmovna ve věcech, jež nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona, vydat zákonné opatření.^[121][122] Zákonná opatření jsou ústavně vyloučena ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv dle článku 10.^[122] Nepanuje teoretická shoda, zda se nemožnost příjímání zákonných opatření vztahuje jen k Ústavě či k ústavnímu pořádku.^[123] Zákonné opatření může Senátu navrhnout jedině vláda, dále je upraveno, kdo zákonná opatření podepisuje, prezident nemá právo suspenzivního veta.^[124] Zákonná opatření musejí být ratihabována Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi a pokud je tato neschválí, pozbývají platnosti.^[124]

Zasedání komor, rozpuštění sněmovny a veřejnost schůzí

Zasedání komor Parlamentu upravuje článek 34 Ústavy, podle něhož jsou zasedání komor stálá, což je zřetelný rozdíl oproti Ústavní listině z roku 1920, podle níž byla zasedání konána v určitých obdobích a byla zahajována a ukončována aktem presidenta republiky.^[125][126] Institut rozpuštění Poslanecké sněmovny je upraven v článku 35 a v roce 2009 byl rozšířen o institut samorozpuštění, když Ústavní soud zrušil svým nálezem ad hoc přijatý ústavní zákon ke zkrácení volebního období.^[127][128] Schůze komor jsou veřejné (čl. 36), avšak zákonem toto může být vyloučeno.^[129]

Společná schůze

Společná schůze obou komor Parlamentu je upravena v článku 37 a připadá v úvahu jen ve dvou případech: při volbě prezidenta republiky (čl. 54 odst. 2 Ústavy) a složení jeho slibu (čl. 59 odst. 1).^[130] V některých případech je však vhodné, aby se poslanci a senátoři sešli společně i při jiné příležitosti – kupř. u příležitosti vystoupení hlavy státu či zahraničního státníka – a proto připadají v úvahu společná jednání, jež však nemohou v žádném případě vyústit v autoritativní projev vůle.^[131] Společnou schůzi svolává předseda Poslanecké sněmovny a pro její jednání platí jednací řád Poslanecké sněmovny.^[132]

Schůze, podmínky přijímání usnesení

Právo i povinnost člena vlády účastnit se schůzí Poslanecké sněmovny, vycházející ze vztahu vlády a Sněmovny, je upraveno v článku 38 Ústavy.^[133] Způsobilost komor parlamentu k přijímání jejich usnesení je upravena v ustanovení článku 39 Ústavy. Zde je vymezeno kvórum, tj. nejmenší počet členů komory, kteří musejí být přítomni, aby byla komora usnášeníschopná.^[134] Komory se mohou usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny členů komory, avšak toliko jednat může komora i za situace, kdy počet přítomných nedosahuje jedné třetiny, přítomen však musí být alespoň jeden člen komory, jenž řídí schůzi.^[135][136] Odstavec 2 článku 39 upravuje prostou většinu nutnou pro přijetí usnesení komory, třetí odstavec pak vymezuje většinu v případech usnesení o vyhlášení válečného stavu, k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území republiky, jakož i k přijetí usnesení o účasti ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je republika členem – v těchto případech je potřebná absolutní většina, tj. nejméně 101 hlasů poslanců a 41 senátorů. Čtvrtý odstavec pak upravuje kvalifikovanou většinu nutnou k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1, zde je potřebná třípětinová většina všech poslanců (120) a třípětinová většina přítomných senátorů (49 hlasů, při minimální prezenci ovšem pouhých 17).^[137]

Zákonodárný proces

Články 40 až 52 upravují zákonodárný proces: čl. 40 podmínky přijímání určitých zákonů, kdy je vyžadováno schválení oběma komorami, čl. 41 zákonodárnou iniciativu, jež přísluší jednotlivému poslanci, skupině poslanců, Senátu jako celku, vládě a zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Článek 42 určuje, že návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda a tyto návrhy projednává a usnáší se o nich jen Sněmovna, čl. 43 upravuje otázky bezpečnosti republiky, čl. 44 zakotvuje právo vlády v zákonodárném procesu, úprava postupu schváleného návrhu zákona mezi komorami se nachází v článku 45. Projednání Senátem je řešeno v článku 46, článek 47 pak řeší opakované projednání návrhu Poslaneckou sněmovnou, když byl návrh zákona zamítnut nebo vrácen Senátem. Čl. 48 zakotvuje institut vyjádření vůle Senátu nezabývat se návrhem zákona, jenž byl schválen Sněmovnou. Ratifikace mezinárodních smluv je upravena v článku 49, právo veta prezidenta republiky v článku 50. Podepisování zákonů upravuje článek 51 a vyhlášení zákonů a mezinárodních smluv článek 52.^[138]

Právo interpelace

Právo interpelace, tj. právo poslanců klást členům vlády dotazy se žádostí o vysvětlení, je zakotveno v článku 53 Ústavy.^[139]

Hlava třetí: Moc výkonná

Ústava nedefinuje pojem výkonné moci, a tak je jeho obsah nutné odvodit z jednotlivých ustanovení hlavy třetí Ústavy, čímž je do moci výkonné zařazen prezident (čl. 54 až 66), vláda (čl. 67 až 78), ministerstva a jiné správní úřady (čl. 79) a státní zastupitelství (čl. 80).^[140]

Prezident republiky

Prezident republiky je z dikce čl. 54 odst. 1 Ústavy hlavou státu, která je volena Parlamentem na společné schůzi obou komor (odst. 2).^[141] Prezident republiky není z dikce Ústavy z výkonu své funkce odpovědný: prezident je osobně neodpovědný, výjimku tvoří možnost stíhat prezidenta pro velezradu (čl. 65 odst. 2 Ústavy). Neodpovědnost se týká pouze výkonu funkce, čímž není vyloučeno, aby byl prezident hnán k odpovědnosti v majetkových, rodinněprávních či osobnostních věcech.^[142] Problematické však v těchto případech může být odlišení výkonu a „nevýkonu“ funkce.^[143] Prezident republiky se z dikce čl. 55 Ústavy ujímá úřadu složením slibu, jehož znění se nachází v článku 59 odst. 2 a který skládá do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor (čl. 59 odst. 1). Volební období prezidenta trvá pět let a začíná dnem složení slibu.^[144] Jestliže prezident odmítne složit slib, nebo pokud složí slib s výhradou, pohlíží se na něj dle článku 60, jako by nebyl zvolen.^[145] Volba prezidenta republiky se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky, jestliže se však úřad uvolní, koná se volba do třiceti dnů (čl. 56).^[146] Prezidentem republiky může být zvolen občan, který je volitelný do Senátu. Podle článku 57 nemůže úřad nikdo vykonávat více než dvakrát za sebou.^[147] Způsob a průběh volby prezidenta je upraven v článku 58 Ústavy.^[148] Prezident republiky se může vzdát dle článku 61 svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.^[149] Pravomoci prezidenta republiky jsou upraveny zejména v ustanoveních článků 62 a 63. Pravomoci vyjmenované v článku 62 je možné označit za osobní či privilegované, když k jejich výkonu není vyžadována kontrasignace členy vlády. Nemusí se však jednat o pravomoci samostatné, neboť jejich výkon může být vázán na součinnost jiného subjektu.^[150] V případě článku 63 se jedná o pravomoci prezidenta republiky, jež jsou vázané na součinnost vlády, a nejde tak o jeho osobní pravomoci.^[151] Právo prezidenta účastnit se na schůzích vlády, obou komor parlamentu a jejich výborů a komisí je zakotveno v článku 64 Ústavy.^[152] Prezidenta republiky nelze s ohledem na článek 65 zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Může být ale stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.^[153] Zastupování prezidenta republiky (čl. 66) v době, kdy se úřadu prezidenta uvolní a nový prezident ještě není zvolen či nesložil slib, nebo v době, kdy prezident nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přecházejí vyjmenované pravomoci na předsedu vlády. V době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky, výkon dalších vyjmenovaných pravomocí vykonává předseda Poslanecké sněmovny, a pokud je v té době Sněmovna rozpuštěna, pak předseda Senátu.^[154]

Vláda

Charakteristika a složení vlády se nachází v ustanovení článku 67 Ústavy, podle něhož je vláda vrcholným orgánem výkonné moci a skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů.^[155] Vláda je sice v Ústavě zařazena až za prezidenta republiky, ale z hlediska reálné moci vláda prezidenta převyšuje, ač je závislá na jeho jmenování. Vládě je totiž svěřena obecná působnost v oblasti exekutivy, zatímco prezident má působnost jen v rozsahu, který vymezuje Ústava.^[156] Článek 68 zakotvuje vládu v systému nejvyšších orgánů státní moci, upravuje v otázce jmenování vztah k prezidentu republiky a v otázce politické odpovědnosti k Poslanecké sněmovně.^[157] První odstavec upravuje otázku odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně, nikoliv Senátu, v odstavcích dva až pět je upraven postup tvorby vlády po volbách do Poslanecké sněmovny.^[158] Ústava také v článku 71 upravuje dobrovolnou žádost vlády o vyslovení důvěry.^[159] Ústava tak upravuje tři situace spojené se žádostí o důvěru: samostatně či souběžně s předloženým návrhem zákona, dobrovolně, anebo povinně do třiceti dní od jmenování. Iniciativa však může vzejít i od Poslanecké sněmovny, která může vládě vyslovit nedůvěru (článek 72 Ústavy). Návrh na vyslovení nedůvěry musí být podán alespoň padesáti poslanci. Pokud by byla nedůvěra vládě vyslovena, ale ta by demisi nepodala, má z dikce článku 75 prezident povinnost takovou vládu odvolat.^[160] Slib člena vlády, který člen vlády skládá do rukou prezidenta republiky, je upraven v článku 69 Ústavy.^[161] Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce, v podrobnostech odkazuje článek 70 na zákon.^[162] Předseda vlády podává dle článku 73 odst. 1 Ústavy demisi do rukou prezidenta, ostatní členové vlády předávají demisi do rukou prezidenta prostřednictvím premiéra.^[163] Mezi teoretiky ústavního práva nepanuje shoda o tom, zda následkem demise předsedy vlády je i konec vlády jako takové. V roce 1997 podal Václav Klaus demisi s dovětkem, že demisi podává celá vláda, což bylo označeno za exces vyplývající z výjimečnosti situace. Vláda by totiž svou demisi měla podávat na základě kolektivního rozhodnutí – například usnesení vlády Mirka Topolánka ze dne 26. března 2009 č. 371, o podání demise vlády. Filip se domnívá, že premiér může podat demisi, vláda však demisi má podat kolektivním rozhodnutím, což ovšem nebrání premiérovi v tom, aby navrhl odvolání všech členů vlády. Pavlíček spojuje s demisí premiéra demisi celé vlády jako celku, neboť vláda nemůže podle něj být bez předsedy. Mikule řešení považuje za sporná, neboť toto Ústava výslovně neřeší a Klíma k otázce nezaujal stanovisko.^[164] Ústava neřeší situaci, jak postupovat, zemře-li premiér.^[165] Článek 72 upravuje tři situace, kdy je vláda povinna podat demisi, podle odstavce třetího – podá-li vláda (dle odstavce 2) demisi – prezident republiky demisi přijme.^[163] Prezident republiky odvolá z dikce článku 74 člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Postup podle tohoto článku nepřipadá z povahy věci v úvahu u premiéra. Ten může svou funkci ztratit svou demisí, demisí celé vlády, odvoláním celé vlády či smrtí.^[166] Vláda je kolegiálním orgánem, jenž rozhoduje ve sboru, v němž mají všichni členové rovné právo účasti a rovný hlas.^[167] K přijetí usnesení vlády je třeba dle článku 76 souhlasu nadpoloviční většiny jejích členů.^[168] V čele vlády stojí premiér – předseda vlády, jehož úkoly jsou vymezeny v článku 77 odst. 1: premiér organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou či jinými zákony.^[169] Druhý odstavec článku 77 řeší situace, kdy předseda vlády nemůže dočasně některé své povinnosti vykonávat.^[170] Článek 78 zakládá generální zmocnění vlády k vydávání podzákonných právních předpisů. Vláda na základě tohoto ustanovení Ústavy může k provedení zákona a v jeho mezích vydávat nařízení a to bez zvláštního zmocnění obsaženého v zákoně.^[171] Správní úřady a orgány územních samosprávných celků mohou vydávat podzákonné právní předpisy ve věcech státní správy na základě a v mezích zákona podle článku 79 odst. 3 jen tehdy, jestliže je k tomu zákon výslovně zmocnil – vláda právě takové zmocnění již nepotřebuje.^[172] Článek 79 v odstavci prvním určuje, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit jen zákonem.^[173] V odstavci druhém je obsažen ústavní pokyn k přijetí zvláštního zákona k úpravě právních poměrů státních zaměstnanců.^[174] Tímto zákonem je zák. č. 218/2002 Sb., který však s výjimkou jen několika ustanovení bude účinný až od 1. ledna 2012, původně k 1. 1. 2004.^[175]

Státní zastupitelství

Státní zastupitelství, nová instituce nahrazující dosavadní prokuraturu, je upraveno v článku 80 Ústavy. Vládní návrh Ústavy zahrnoval státní zastupitelství do hlavy čtvrté, moci soudní. Do hlavy třetí byl institut přesunut v rámci jednání v ČNR.^[176] Z dikce Ústavy zastupuje státní zastupitelství veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonává i další úkoly, které stanoví zákon. Vymezení postavení a působnosti státního zastupitelství z dikce odst. 2 provádí zákon.^[177] Ačkoliv státní zastupitelství není orgánem moci soudní, je přiřazováno k systému justičních orgánů.^[178]

Hlava čtvrtá: Moc soudní

Hlava čtvrtá, čl. 81 až 96, upravuje moc soudní. Soudní moc vykonávají dle článku 81 Ústavy jménem republiky nezávislé soudy.^[179] Nezávislost dle tohoto ustanovení znamená, že soudy jsou institucionálně nezávislé na moci zákonodárné a výkonné.^[180] Výkon jménem republiky se promítá i do úvodní formulace meritorních rozhodnutí všech soudů, kde se uvádí „jménem republiky“.^[181] Článek 82 Ústavy na předchozí navazuje, když zaručuje nezávislost a nestrannost soudců – v tomto případě nezávislost vlastní rozhodovací činnosti soudu.^[182]

Ústavní soud

Články 83 až 89 upravují postavení Ústavního soudu, který je ústavním orgánem, když se jeho postavení a kompetence opírají pouze o ústavní úpravu. Nepřipadá v úvahu rozšíření či zúžení kompetencí obyčejným zákonem.^[183] Východiskem pro ústavní úpravu Ústavního soudu je článek 83, z nějž vyplývá obecná charakteristika soudu, jeho kompetence a zásady fungování a právě tento článek je základem pro rozvinutí kompetence Ústavního soudu, kterou nelze dovozovat jen ze článku 87.^[184] Článek 84 upravuje, že Ústavní soud tvoří soudci, jichž je patnáct, které do funkce jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu na dobu deseti let. Článek ve svém čtvrtém odstavci upravuje předpoklady jmenování do funkce ústavního soudce.^[185] Slib soudce Ústavního soudu je upraven v článku 85 Ústavy.^[186] Soudci Ústavního soudu mají z dikce článku 86, který byl do Ústavy vložen až při schvalování 16. prosince 1992, imunitu prakticky obdobnou jako členové Parlamentu.^[187] Jednotlivé kompetence Ústavního soudu jsou uvedeny v článku 87, ovšem nejedná se o výčet veškeré působnosti Ústavního soudu.^[188] Pravidla řízení před Ústavním soudem jsou vymezena v článku 88, jenž vytváří v prvním odstavci odkaz na zákon, jenž má stanovit, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Z dikce článku 88 odst. 2 jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem dle prvního odstavce tohoto článku – jedná se především o zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.^[189][190] Sporná se jeví otázka, zda může Ústavní soud přezkoumat ústavní zákon. Zatímco Filip a Klíma stojí na stanovisku, že Ústavní soud může takový ústavní zákon přezkoumat jako každý jiný, jiní autoři – například Pavlíček – razí názor, že Ústavní soud ústavní zákon přezkoumat či ani částečně zrušit nemůže a nemůže se od něj ani odchýlit.^[191] Vykonatelnost rozhodnutí Ústavního soudu je upravena v článku 89 odst. 1 Ústavy, druhý odstavec pak upravuje závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. K závaznosti se objevují protichůdná stanoviska, a to, že jsou závazná všechna rozhodnutí Ústavního soudu včetně nosných důvodů, anebo že s výjimkou výroků nálezů, kterými se zrušují právní předpisy či jejich ustanovení, nejsou rozhodnutí Ústavního soudu obecně závazná.^[192] Zvláštní úprava pro případ preventivní kontroly mezinárodních smluv je upraven ve třetím odstavci.^[193]

Soudy

Základní funkce soudů je uvedena v článku 90 Ústavy.^[194] Soudy jsou z dikce Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.^[195] Soustava soudů tvořená Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem, vrchními, krajskými a okresními soudy je upravena v článku 91 odst. 1. Druhý odstavec uvádí, že působnost a organizaci soudů stanoví zákon.^[196] Čtyřstupňová soudní soustava s vrchními soudy je kompromisem, který řešil konkurenci dvou institucí v předvečer zániku federace – a to federálního Nejvyššího soudu a republikového Nejvyššího soudu. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního Nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového Nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze.^[17] Nejvyšší soud je na ústavní úrovni zakotven v článku 92 Ústavy.^[197] Jmenování soudců prezidentem republiky a předpoklady pro výkon funkce soudce upravuje článek 93 Ústavy.^[198] Způsob rozhodování soudců upravuje článek 94, vázanost soudců zákonem a mezinárodní smlouvou, jež je součástí právního řádu, jakož i předložit věc Ústavnímu soudu v případě, že se soud domnívá, že zákon, jehož má být použito je v rozporu s ústavním pořádkem, je zakotvena v článku 95 Ústavy.^[199] Základní pravidla soudního řízení – rovnost účastníků, ústnost a veřejnost – je upravena v článku 96.^[200]

Hlava pátá: Nejvyšší kontrolní úřad

Postavení Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), jeho základní funkci, proces konstituování NKÚ a odkaz na další úpravu postavení, působnosti, organizační struktury a dalších otázek je obsažen v článku 97 Ústavy.^[201]

Hlava šestá: Česká národní banka

Zakotvení postavení a působnosti České národní banky (ČNB) se nachází v článku 98 Ústavy. Podle ustanovení je ČNB ústřední bankou státu, jejímž hlavním cílem je péče o cenovou stabilitu a do jejíž činnosti lze zasahovat toliko na základě zákona.^[202] Zasazení ČNB do Ústavy žádal po právnících, kteří Ústavu v roce 1992 připravovali, guvernér centrální banky Josef Tošovský. Jelikož však ústavní zakotvení banky nebylo možné vhodně zasadit do trojdělené státní moci, získala ČNB vlastní hlavu.^[17]

Hlava sedmá: Územní samospráva

Územní samospráva je upravena v článcích 99 až 105. Článek 99 je základním východiskem pro vnitřní územně-samosprávné členění republiky, jež se odlišuje od územně-správního členění, jehož základem je zákon č. 36/1960 Sb., jenž republiku dělí na kraje, okresy, obce a vojenské újezdy. Z dikce článku 99 se republika územně-samosprávně dělí na obce (základní územní samosprávné celky) a kraje (vyšší územní samosprávné celky).^[203] Vyšší územní samosprávné celky začaly fungovat až od 1. ledna 2000.^[204] Územně samosprávné celky charakterizované jako územní společenství občanů (čl. 100 odst. 1)mají také znak ekonomický a znak samostatné správy svých záležitostí prostřednictvím svých orgánů.^[205] Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku, který lze vytvořit či zrušit jen ústavním zákonem.^[206] Úprava správy, činnosti a hospodaření územních samosprávných celků upravuje v ústavní rovině článek 101 Ústavy.^[207] Základní východisko pro volby do zastupitelstev, jež je jediný Ústavou výslovně předpokládaný orgán územních samosprávných celků, je obsaženo v článku 102 Ústavy.^[208] Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasování na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Funkční období zastupitelstva je v zásadě čtyřleté.^[209] Článek 103 upravující název vyšších územních samosprávných celků byl vypuštěn s účinností od 1. ledna 2000.^[210] O názvu vyššího územního samosprávného celku mělo rozhodovat jeho zastupitelstvo. Ustanovení v praxi nemohlo být nikdy aplikováno, neboť vyšší územní samosprávné celky vznikly právě až s účinností od 1. ledna 2000.^[211] Působnost zastupitelstva upravuje článek 104 Ústavy. Třetí odstavec tohoto článku zakládá právo zastupitelstvem územních samosprávných celků vydávat obecně závazné vyhlášky.^[212] Podle článku 100 odst. 1 lze zákonem stanovit, kdy jsou územní samosprávné celky též správními obvody, tj. jsou územními jednotkami určenými pro výkon státní správy (čl. 105).^[213] V České republice je smíšený model výkonu územní veřejné správy, když je výkon samosprávy i státní správy realizován stejnými orgány jednotlivých územních samosprávných celků.^[214] Rozlišována je samostatná a přenesená působnost.^[215]

Hlava osmá: Přechodná a závěrečná ustanovení

Z dikce článku 106 se dnem účinnost Ústavy stala Česká národní rada Poslaneckou sněmovnou, jejíž volební období skončilo 6. červnem 1996. Do doby zvolení Senátu měl jeho funkce vykonávat Prozatímní Senát, přičemž způsob jeho ustanovení měl řešit samostatný ústavní zákon. Do nabytí účinnosti takového ústavního zákona měla vykonávat funkce Senátu Poslanecká sněmovna, která v této době nemohla být rozpuštěna. Zároveň článek 106 v odstavci 4 stanovoval, že do přijetí zákonů o jednacím řádu komor se mělo postupovat v jednotlivých komorách podle jednacího řádu České národní rady.^[216] Ačkoliv bylo připraveno několik návrhů k otázce Prozatímního Senátu, ten nikdy nevznikl a až do ustavení „řádného“ Senátu vykonávala Ústavou vymezené funkce horní komory Poslanecká sněmovna.^[217] Existovaly však i návrhy obsadit horní komoru českého Parlamentu českými poslanci Federálního shromáždění.^[218] První volby do Senátu se konaly v listopadu 1996.^[219] Článek 107 upravuje otázku prvních voleb do Senátu, neboť s ohledem na obměnu jeho části každé dva roky bylo nutné vytvořit odkaz na zákon, jenž stanoví, jakým způsobem se určí, kteří senátoři budou po prvních volbách vykonávat mandát dvouleté, kteří čtyřleté a kteří šestileté volební období.^[220] Zasedání Senátu svolal prezident na 9. prosince 1996. Vzhledem k ústavní konstrukci Senátu jako nerozpustitelného a kontinuálního orgánu a vzhledem k tomu, že jsou zasedání obou komor stálá, jednalo se zároveň o zahájení jediné a poslední.^[221] Zachování kontinuity vlády vzešlé z voleb v roce 1992 upravuje článek 108.^[222] Z dikce článku 109 vykonávala funkci státního zastupitelství do jeho zřízení prokuratura České republiky.^[223] Prokuratura tuto funkci plnila do 31. prosince 1993.^[224] Do 31. prosince 1993 tvořily dle článku 110 Ústavy soustavu soudů také vojenské soudy, což byla s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, duplicita. V současnosti žádný právní předpis nepočítá se zřízením vojenských či polních soudů, a to ani v případě stavu ohrožení státu či nouzového stavu.^[225] Zachování kontinuity soudců i po vzniku samostatné republiky zakotvoval článek 111 Ústavy.^[226]

Ústavní pořádek

Článek 112 vymezuje množinu právních předpisů, pro něž souhrnně zavádí označení ústavní pořádek jako nový pojem ústavního práva a zároveň zrušuje část dosavadních ústavních zákonů federace.^[227] Jelikož je česká ústava polylegální je nutné odlišovat ústavu (s malým počátečním písmenem), Ústavu (s velkým počátečním písmenem), součásti ústavního pořádku, ústavní zákon a Listinu základních práv a svobod. Je-li užit termín ústava (s malým počátečním písmenem) jedná se zpravidla o ústavní pořádek^{[P 2]}, výjimečně – v případě § 366 odst. 2 trestního řádu – o Ústavu České republiky. Hovoří-li se o Ústavě (s velkým počátečním písmenem) jedná se o ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb. V případě exekučního řádu však „Ústava ČR“ má zahrnovat celý ústavní pořádek, především pak Listinu základních práv a svobod. Ústavní pořádek je nový pojem ústavního práva, jenž byl pokusem komplexně nahradit pojem „ústava“ (s malým). Spolu s ústavním pořádkem byl zaveden pojem součást ústavního pořádku vymezený v článcích 3 a 112 odst. 1 Ústavy. Za součást ústavního pořádku označil Ústavní soud také lidsko-právní mezinárodní smlouvy, což bylo předmětem kritiky některých teoretiků ústavního práva – Filipa, Kysely, Kühna.^[228] Článek 112 v odstavci druhém zrušil část ústavních zákonů federace, v odstavci třetím pak článek dekonstitucionalizuje (zbavuje síly ústavního zákona) ostatní ústavní zákony platné na území České republiky, tj. ty ústavní zákony či jejich části, které neměnily či nedoplňovaly Ústavu Československé socialistické republiky či ústavní zákon o československé federaci.^[229]

Účinnost

Ústava České republiky nabyla z dikce článku 113 účinnost dnem 1. ledna 1993.^[230]

Poznámky

1. ↑ Nejasné financování nejsilnější vládní strany – ODS – vyústilo na podzim 1997 v parlamentní krizi, kterou se v lednu 1998 rozhodli představitelé politických stran řešit předčasnými volbami.^[39] Již v prosinci 1997 upozornil profesor Jan Filip, že takové zkrácení volebního období „není tak právně čisté, jak se domnívají právní experti ve vyjádřeních v různých sdělovacích prostředcích“.^[40] Koncepce možnosti uspořádání předčasných voleb byla v Ústavě upravena, ale takový postup se jevil účastníkům lednové dohody jako zdlouhavý, a proto byla zvolena cesta přijetí ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Mezi poslanci a senátory byli i ti, kteří s návrhem nesouhlasili. Poslanec Ivan Mašek, mj. člen ústavní komise a ústavně právního výboru v době přijímání Ústavy, k návrhu řekl, že bude „rozvracet právní řád a ústavní pořádek této republiky“ a svůj projev uzavřel slovy, že „každý z poslanců, kdo bude hlasovat pro takovouto účelovou změnu ústavy, je ústavní zločinec“.^[41] Senátor Michael Žantovský pak na půdě Senátu uvedl, že „[p]olitická logika se na úmysly neohlíží a ti, kdo půjdou příště cestou, kterou tento precedens otevírá, mohou mít úmysly jiné a mnohem temnější.“^[42] Ústavní zákon byl nakonec přijat a publikován pod číslem 69/1998 Sb.^[43] V březnu 2009 se Marek Dalík pokoušel jménem premiéra Mirka Topolánka přesvědčit reportéra České televize Dalibora Bártka, aby stáhl svou reportáž o policejním vyšetřování poslance Petra Wolfa, jenž vystoupil v červnu 2008 z České strany sociálně demokratické (ČSSD) a začal podporovat Topolánkovu vládu.^[44] V následném hlasování o nedůvěře Topolánkova vláda 24. března 2009 důvěru Sněmovny nezískala.^[45] Bylo rozhodnuto o uspořádání předčasných voleb, kterých mělo být dosaženo přijetím ústavního zákona jako v roce 1998. Důvodová zpráva k této cestě k předčasným volbám uváděla, že „je naší ústavní praxi již známa“ a že návrh „neodporuje podstatným náležitostem demokratického právního státu“.^[46] V srpnu 2009 pak poslanec Miloš Melčák podal ústavní stížnost, neboť měl ústavní zákon zasáhnout do jeho práv.^[47] Ústavní soud poté rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny.^[48] Následně Ústavní soud ústavní zákon č. 195/2009 Sb. zrušil nálezem, v němž s ohledem na tři podmínky pro vydání ústavního zákona – a to podmínky zmocňovací, podmínky procedurální a podmínky souladu s nezměnitelnými principy demokratického právního státu – dospěl k závěru, že ústavní zákon o zkrácení volebního období má nepřípustnou individuální a retrospektivní povahu.^[49]
2. ↑ Socialistická ústava z července 1960 byla pokusem o zavedení monolegální ústavy, z jejíhož okruhu byly vyčleněny jen ústavní zákony upravující státní hranici. V nich objevující se pojem „ústava“ je nutné dnes vykládat jako ústavní pořádek, resp. součást ústavního pořádku.

Reference

1. ↑ HOLEČEK, Miloš. Nad desátým výročím přijetí Ústavy ČR. In KYSELA, Jan. Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-45-9. s. 18.
2. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
3. ↑ BAHÝĽOVÁ, Lenka; FILIP, Jan; MOLEK, Pavel, PODHRÁZKÝ, Milan; SUCHÁNEK, Radovan; ŠIMÍČEK, Vojtěch, VYHNÁLEK, Ladislav. Ústava České republiky. 1. vyd. Praha : Linde, 2010. 1533 s. [dále jen Šimíček (2010)]. ISBN 978-80-7201-814-7. S. 1507.  
4. ↑ RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: Česko-slovenské vztahy 1945-1992. Bratislava : Academic DTP, 1998. 554 s. [dále jen Rychlík (1998)]. ISBN 80-88880-11-4. S. 336.  
5. ↑ FILIP, Jan. Deset let Ústavy ČR: východiska, stav, perspektivy. In KYSELA, Jan. Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. [dále jen Filip (2003a)]. ISBN 80-86432-45-9. s. 27.
6. ↑ Rychlík (1998). s. 337.
7. ↑ VÝBORNÝ, Miloslav. K okolnostem přípravy Ústavy ČR z parlamentní perspektivy. In KYSELA, Jan. Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. [dále jen Výborný (2003)]. ISBN 80-86432-45-9. s. 61.
8. ↑ ^{8,0 8,1 8,2} Výborný (2003). s. 61.
9. ↑ NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha : Leges, 2010. 165 s. (Extra.) [dále jen Němeček (2010)]. ISBN 978-80-87212-58-5. S. 79.  
10. ↑ Filip (2003a). s. 28.
11. ↑ Němeček (2010). s. 77.
12. ↑ GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. Svazek IV. Praha : Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007. (649 s.) [dále jen Gronský (2007)]. ISBN 978-80-246-1389-5. S. 239.  
13. ↑ NĚMEČEK, Tomáš; MINKSOVÁ, Barbora. Ví vůbec někdo, kolik zákonů máme? S Václavem Havlem o psaní ústavy, o vzniku Ústavního soudu a o justiční mafii. Lidové noviny, 2011-01-24, s. 26. ISSN 1213-1385.  
14. ↑ Němeček (2010). s. 94.
15. ↑ Výborný (2003). s. 64.
16. ↑ Němeček (2010). s. 95.
17. ↑ ^{17,0 17,1 17,2} Němeček (2010). s. 96.
18. ↑ Němeček (2010). s. 98.
19. ↑ Němeček (2010). s. 99.
20. ↑ Výborný (2003). s. 65.
21. ↑ ^{21,0 21,1} Stenoprotokol z 10. schůze České národní rady: Středa 16. prosince 1992: část 1. Česká národní rada 1992-1992: Stenoprotokoly [online]. , 16. 12 1992 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
22. ↑ Němeček (2010). s. 100.
23. ↑ ^{23,0 23,1} Stenoprotokol z 10. schůze České národní rady: Středa 16. prosince 1992: část 11. Česká národní rada 1992-1992: Stenoprotokoly [online]. , 16. 12 1992 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
24. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
25. ↑ FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky: 1 Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno : Masarykova univerzita, Doplněk, 2003. 555 s. [dále jen Filip (2003b)]. ISBN 80-210-3254-5. S. 89-90.  
26. ↑ ^{26,0 26,1} Filip (2003b). s. 92.
27. ↑ Filip (2003b). s. 90–91.
28. ↑ Filip (2003b). s. 92–93.
29. ↑ Filip (2003b). s. 93.
30. ↑ HAMUĽÁK, Ondrej. Dělba moci v České republice a Slovenské republice. Právní fórum, 2007, čís. 10, s. 374. ISSN 1214-7966.  
31. ↑ Úst. zák. č. , o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
32. ↑ Sněmovní tisk 218: Vládní návrh ústavního zákona o vytvoř. vyšších územních c.. Sněmovní tisky: 2. volební období, od 1996 do 1998 [online]. 1997 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
33. ↑ Úst. zák. č. , kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v platném znění.
34. ↑ Sněmovní tisk 694/0: Vl. návrh novely zákona Ústava ČR. Sněmovní tisky: Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002 [online]. 2000 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
35. ↑ ^{35,0 35,1 35,2} Úst. zák. č. , kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v platném znění.
36. ↑ SYLLOVÁ, Jindřiška. „Euronovela“ Ústavy ČR. Právní rádce, 2002, čís. 5, s. 38. ISSN 1210-4817.  
37. ↑ Sněmovní tisk 884/0: Vládní návrh Ústavy České republiky - EU. Sněmovní tisky: Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002 [online]. 2000 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
38. ↑ Šimíček (2010). s. 1163.
39. ↑ Stenoprotokol z 21. schůze Poslanecké sněmovny: Čtvrtek 26. února 1998: část 14. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna 1996-1998: Stenoprotokoly [online]. , 26. 02 1998 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
40. ↑ FILIP, Jan. Zkrácení volebního období. Parlamentní zpravodaj, 1997, čís. 12, s. 133. ISSN 1211-037X.  
41. ↑ Stenoprotokol z 21. schůze Poslanecké sněmovny: Čtvrtek 26. února 1998: část 14. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna 1996-1998: Stenoprotokoly [online]. , 26. 02 1998 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
42. ↑ Stenozáznam: 4. den zasedání (19. března 1998) [online]. Senát Parlamentu České republiky, 1998-03-19, [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
43. ↑ Úst. zák. č. , o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, v platném znění.
44. ↑ KAISEROVÁ, Zuzana. Dalík naléhal na reportéra ČT: Nechte poslance Wolfa! V zájmu vlády. iDNES.cz [online]. 2009-03-16 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
45. ↑ BENEŠOVÁ, Eva; ELIÁŠOVÁ, Kateřina. Topolánkova vláda padla, potopili ji Tlustý a Schwippel. Aktuálně.cz [online]. 2009-03-24 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
46. ↑ Sněmovní tisk 796/0: N. ústav. z. o zkrácení pátého volebního období Posl. sněm.. Sněmovní tisky: Poslanecká sněmovna, 5. volební období, 2006-2010 [online]. 2009 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
47. ↑ ČTK, lidovky.cz. Melčák podal stížnost na předčasné volby, ohrozit by je to nemělo. lidovky.cz [online]. 2009-08-26 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
48. ↑ lidovky.cz, Lidové noviny, ČTK. Předčasné volby v říjnu nebudou, Klause to rozzlobilo. lidovky.cz [online]. 2009-09-01 [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
49. ↑ Šimíček (2010). s. 160.
50. ↑ Šimíček (2010). s. 821-822.
51. ↑ SLÁDEČEK, Vladimír; MIKULE, Vladimír; SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. 949 s. [dále jen Sládeček (2007)]. ISBN 978-80-7179-869-9. S. 2.  
52. ↑ Šimíček (2010). s. 22.
53. ↑ Šimíček (2010). s. 22–23.
54. ↑ Šimíček (2010). s. 23.
55. ↑ Sládeček (2007). s. 4.
56. ↑ ^{56,0 56,1} Šimíček (2010). s. 25.
57. ↑ Sládeček (2007). s. 7.
58. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
59. ↑ ^{59,0 59,1} Sládeček (2007). s. 8.
60. ↑ ^{60,0 60,1} Šimíček (2010). s. 26.
61. ↑ WAGNEROVÁ, Eliška. Suverenita z různých perspektiv. Jurisprudence, 2009, čís. 8, s. 3. ISSN 1212-9909.  
62. ↑ Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21. prosince 1993 Sp. zn. Pl. ÚS 19/93.
63. ↑ Šimíček (2010). s. 30.
64. ↑ Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2008 Sp. zn. I. ÚS 1835/07.
65. ↑ Šimíček (2010). s. 30–33.
66. ↑ Filip (2003b). s. 202.
67. ↑ ^{67,0 67,1} Šimíček (2010). s. 47.
68. ↑ Šimíček (2010). s. 48–49.
69. ↑ Šimíček (2010). s. 51.
70. ↑ Filip (2003a). s. 31.
71. ↑ Šimíček (2010). s. 52.
72. ↑ Šimíček (2010). s. 52–53.
73. ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. [dále jen Gerloch (2004)]. ISBN 80-86473-85-6. S. 35.  
74. ↑ Gerloch (2004). s. 117.
75. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
76. ↑ Ust. usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, v platném znění.
77. ↑ Šimíček (2010). s. 63.
78. ↑ Šimíček (2010). s. 66.
79. ↑ Šimíček (2010). s. 63–65.
80. ↑ Šimíček (2010). s. 65.
81. ↑ Šimíček (2010). s. 68.
82. ↑ Šimíček (2010). s. 74.
83. ↑ KLÍMA, Karel, et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. 1019 s. [dále jen Klíma (2005)]. ISBN 80-86898-44-X. S. 61.  
84. ↑ Šimíček (2010). s. 121–123.
85. ↑ Šimíček (2010). s. 131.
86. ↑ Sládeček (2007). s. 63–64.
87. ↑ Šimíček (2010). s. 150.
88. ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. 303 s. [dále jen Holländer (2006)]. ISBN 80-86898-96-2. S. 50.  
89. ↑ Holländer (2006). s. 55–56.
90. ↑ ^{90,0 90,1} Šimíček (2010). s. 154.
91. ↑ Šimíček (2010). s. 178–181.
92. ↑ Sládeček (2007). s. 85–105.
93. ↑ Šimíček (2010). s. 229, 231.
94. ↑ Šimíček (2010). s. 240.
95. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
96. ↑ Němeček (2010). s. 93.
97. ↑ Šimíček (2010). s. 269.
98. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
99. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
100. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
101. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
102. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
103. ↑ Šimíček (2010). s. 336.
104. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
105. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
106. ↑ Šimíček (2010). s. 365–366.
107. ↑ Šimíček (2010). s. 367.
108. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
109. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
110. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
111. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
112. ↑ Sládeček (2007). s. 219.
113. ↑ Šimíček (2010). s. 394, 396, 398 a 401.
114. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
115. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
116. ↑ Klíma (2005). s. 182.
117. ↑ Šimíček (2010). s. 414.
118. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
119. ↑ Šimíček (2010). s. 423.
120. ↑ Šimíček (2010). s. 427.
121. ↑ Klíma, s, 187.
122. ↑ ^{122,0 122,1} Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
123. ↑ Šimíček (2010). s. 432.
124. ↑ ^{124,0 124,1} Šimíček (2010). s. 434.
125. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
126. ↑ Šimíček (2010). s. 437.
127. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
128. ↑ Šimíček (2010). s. 449.
129. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
130. ↑ Šimíček (2010). s. 460.
131. ↑ Klíma (2005). s. 203.
132. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
133. ↑ Šimíček (2010). s. 463.
134. ↑ Šimíček (2010). s. 468.
135. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
136. ↑ Šimíček (2010). s. 469.
137. ↑ Šimíček (2010). s. 468–476.
138. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
139. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
140. ↑ Sládeček (2007). s. 406–407.
141. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
142. ↑ Šimíček (2010). s. 667.
143. ↑ Sládeček (2007). s. 414.
144. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
145. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
146. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
147. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
148. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
149. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
150. ↑ Šimíček (2010). s. 710.
151. ↑ Šimíček (2010). s. 752.
152. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
153. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
154. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
155. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
156. ↑ Šimíček (2010). s. 826.
157. ↑ Šimíček (2010). s. 834.
158. ↑ Sládeček (2007). s. 505.
159. ↑ Šimíček (2010). s. 859.
160. ↑ Šimíček (2010). s. 862–864.
161. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
162. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
163. ↑ ^{163,0 163,1} Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
164. ↑ Šimíček (2010). s. 869–870.
165. ↑ Sládeček (2007). s. 527.
166. ↑ Šimíček (2010). s. 873–874.
167. ↑ Šimíček (2010). s. 877.
168. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
169. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
170. ↑ Šimíček (2010). s. 887.
171. ↑ Klíma (2005). s. 362.
172. ↑ Sládeček (2007). s. 548.
173. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
174. ↑ Šimíček (2010). s. 913.
175. ↑ Ust. zák. č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), v platném znění.
176. ↑ Šimíček (2010). s. 939–940.
177. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
178. ↑ Klíma (2005). s. 376.
179. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
180. ↑ Šimíček (2010). s. 964.
181. ↑ Sládeček (2007). s. 625.
182. ↑ Šimíček (2010). s. 964 a 982.
183. ↑ Šimíček (2010). s. 1021.
184. ↑ Šimíček (2010). s. 1022–1023.
185. ↑ Šimíček (2010). s. 1035–1037.
186. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
187. ↑ Šimíček (2010). s. 1056.
188. ↑ Šimíček (2010). s. 1065 a 1068.
189. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
190. ↑ Sládeček (2007). s. 726.
191. ↑ Šimíček (2010). s. 1212.
192. ↑ Sládeček (2007). s. 733–735.
193. ↑ Šimíček (2010). s. 1239.
194. ↑ Šimíček (2010). s. 1242.
195. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
196. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
197. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
198. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
199. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
200. ↑ Šimíček (2010). s. 1304.
201. ↑ Šimíček (2010). s. 1323, 1325.
202. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
203. ↑ Šimíček (2010). s. 1378–1379.
204. ↑ Šimíček (2010). s. 1380.
205. ↑ Šimíček (2010). s. 1387.
206. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
207. ↑ Ú: 101.
208. ↑ Šimíček (2010). s. 1413.
209. ↑ Ú: 102.
210. ↑ Sládeček (2007). s. 868–869.
211. ↑ Šimíček (2010). s. 1427.
212. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
213. ↑ Šimíček (2010). s. 1442.
214. ↑ Šimíček (2010). s. 1443.
215. ↑ Sládeček (2007). s. 880–881.
216. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
217. ↑ Sládeček (2007). s. 887.
218. ↑ KALVODA, Jan. K okolnostem přípravy Ústavy ČR a třem příběhům jejího života. In KYSELA, Jan. Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-45-9. s. 56.
219. ↑ Šimíček (2010). s. 1458.
220. ↑ Šimíček (2010). s. 1461.
221. ↑ Šimíček (2010). s. 1462.
222. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
223. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.
224. ↑ Šimíček (2010). s. 1468.
225. ↑ Šimíček (2010). s. 1468–1469.
226. ↑ Šimíček (2010). s. 1470.
227. ↑ Šimíček (2010). s. 1472.
228. ↑ Šimíček (2010). s. 1471–1478.
229. ↑ Šimíček (2010). s. 1486.
230. ↑ Ust. ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.

Literatura

• BAHÝĽOVÁ, Lenka; FILIP, Jan; MOLEK, Pavel, PODHRÁZKÝ, Milan; SUCHÁNEK, Radovan; ŠIMÍČEK, Vojtěch, VYHNÁLEK, Ladislav. Ústava České republiky. 1. vyd. Praha : Linde, 2010. 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7. S. 1507.  
• FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky: 1 Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno : Masarykova univerzita, Doplněk, 2003. 555 s. ISBN 80-210-3254-5. S. 89-90.  
• KLÍMA, Karel, et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. 1019 s. ISBN 80-86898-44-X. S. 61.  
• SLÁDEČEK, Vladimír; MIKULE, Vladimír; SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. 949 s. ISBN 978-80-7179-869-9. S. 2.  
• Příspěvky In KYSELA, Jan. Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-45-9. s. 18.

Související články

• Listina základních práv a svobod
• Ústavní vývoj v Česku
• Ústavní pořádek České republiky

Externí odkazy

• Platné a účinné znění Ústavy
• Platné a účinné znění Ústavy
• Stejnopis Sbírky zákonů obsahující č. 1/1993 Sb. a 2/1993 Sb.