Archiv pro Článek dne 2023

Z Multimediaexpo.cz

Zde je archiv článků DNE pro rok 2023, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.


Panoramic views of Borobudur (2006)

Borobudur je chrámový komplex mahájánového buddhismu v indonéském Magelangu na Střední Jávě. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami, celá stavba je poseta 2 672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedících uvnitř menších perforovaných stúp.

Borobudur je zasvěcen především Buddhovi Gautamovi. Jedná se rovněž o buddhistické poutní místo – poutníci začínají svůj výstup na Borobudur u základny, odkud započnou v obcházení a zároveň mírném stoupání až k vrcholu. Poutníci cestou k vrcholu symbolicky projdou třemi úrovněmi světa (trilóka) vyplývajícími z buddhistické kosmologie. Cestou na vrchol poutníky provází systém schodišť a chodeb s 1 460 reliéfními panely umístěných na zdech a balustrádách.

Chrámový komplex pochází asi z 9. století, pravděpodobně od 14. století byl opuštěn patrně z důvodu úpadku buddhistických a hinduistických království na Jávě a postupné konverzi Javánců k islámu. Borobudur byl znovu objeven až v roce 1814, kdy tehdejší britský místodržící na Jávě, sir Thomas Stamford Raffles, byl na stavbu upozorněn domorodými Javánci. Borobudur od té doby prošel několika rekonstrukcemi, největší rekonstrukční práce probíhaly mezi lety 1975–1982 pod patronací indonéské vlády a UNESCO. V roce 1991 byla stavba přijata mezi památky světového dědictví UNESCO.

Jednou ročně na Borobuduru slaví Indonésané a buddhisté svátek vesak (narození Buddhy). Chrámový komplex je nejnavštěvovanější indonéskou turistickou atrakcí.

Borobudur se nachází přibližně 40 kilometrů severozápadně od Jogjakarty na vyvýšeném místě mezi dvěma dvojicemi sopek Sundoro–Sumbing a Merbabu-Merapi, a dvěma řekami Progo a Elo. Podle místní legendy je zdejší oblast, známá jako planina Kedu, posvátným místem a díky své úrodnosti je přezdívána „zahrada Jávy“. Poblíž Borobuduru jsou další buddhistické a hinduistické chrámy jako např. Prambanan. Během renovovacích prací na počátku 20. století bylo zjištěno, že celkem tři buddhistické chrámy v oblasti (Borobudur, Pawon a Mendut) jsou postaveny v přímé linii. Tato skutečnost může být náhodná, avšak takovéto zarovnání chrámů může mít spojitost s místním lidovým vyprávěním o tom, že kdysi dávno byla mezi Borobudurem a Mendutem cesta dlážděná cihlami se zdmi po obou stranách. Všechny tři chrámy (Borobudur, Pawon a Mendut) si jsou podobné architekturou i výzdobou a pocházejí ze stejné doby, což může rovněž naznačovat, že mezi chrámy existovala určitá rituální vazba, avšak nic konkrétního známo není.

Na rozdíl od ostatních chrámů, které byly postaveny na rovinatém povrchu, byl Borobudur postaven na skalnatém podloží ve výšce 265 m n. m. a 15 m nad dnem vyschlého paleolitického jezera. Existence jezera byla ve 20. století námětem intenzivních diskusí archeologů. Uvažovalo se o tom, že Borobudur byl postaven na břehu jezera nebo dokonce přímo na jezeře. V roce 1931 holandský odborník na hinduistickou a buddhistickou architekturu W. O. J. Nieuwenkamp přišel s teorií, že planina Kedu byla kdysi jezerem a Borobudur původně představoval lotosový květ plovoucí po jezeře. Lotosové květy jsou k vidění na téměř každém buddhistickém uměleckém díle, často slouží jako trůn pro buddhy či jako podstavec pro stúpy. Architektonické ztvárnění Borobuduru podle Nieuwenkampa dále připomíná vyobrazení lotosu, ve kterém postoje Buddhů symbolizují Lotosovou sútru, jeden z nejrozšířenějších textů mahájánového buddhismu (tato forma buddhismu je široce rozšířena ve východní Asii). Tři terasy kruhového tvaru na vrcholu Borobuduru by rovněž mohly představovat lotos. Tato Nieuwenkampa teorie však byla odmítnuta mnohými jinými archeology s tím, že životní prostředí kolem Borobudur je suché a neobsahuje dostatek vláhy potřebné pro růst lotosových květů.

Na druhou stranu někteří geologové podporují Nieuwenkampovy teze poukazujíce na jílové sedimenty nalezené v blízkosti Borobuduru. Studium stratigrafie, sedimentů a vzorků pylů prováděné v roce 2000 podporuje přítomnost paleolitického jezera poblíž Borobuduru, což by mohlo potvrdit výše uvedené závěry, ke kterým došel Nieuwenkamp. Jezerní oblast se přitom časem měnila a studie rovněž prokázala, že Borobudur v době kolem 13. a 14. století ležel na břehu jezera. Jezero přitom mělo zaniknout vlivem toku řek a vulkanických aktivit, které přeměnily ráz krajiny. V těsné blízkosti Borobuduru se nachází jedna z nejaktivnějších sopek.

Borobudur byl po několik staletí opuštěn a postupně byl zakryt sopečným popelem a z velké části jej pohltila džungle.
Z jakého důvodu však byl Borobudur opuštěn a na tak dlouhou dobu zapomenut, zůstává záhadou...


472. článek dne...(do 7. března 2023)


THE OSCARS: The 89th Oscars broadcasts live on Oscar SUNDAY, FEBRUARY 26, 2017.

Jessica Claire Biel (* 3. března 1982) je americká herečka a bývalá modelka.

Její pravděpodobně nejznámější rolí je Mary Camdenová z dlouhotrvajícího rodinného seriálu 7th Heaven (V sedmém nebi). Z filmů jsou to role v remaku The Texas Chainsaw Massacre (Texaský masakr motorovou pílou), The Ilusonist (Iluzionista) a Summer Catch.

Jessica se narodila v malém městě Ely, rodičům Jonathanu Edward Bielovi a Kimberly Conroe. Jessica, která má mladšího bratra Justina a staršího bratra Roberta, vyrůstala v Boulder, Colorado. Tam se její rodina přestěhovala ještě, když byla velmi malá. Zpočátku cvičila, aby se mohla stát vokalistkou a vystupovat v hudebních divadlech, což se jí téměř hned podařilo. Účinkovala v mnoha muzikálech, jako např. The Sound of Music (Zvuk hudby), Annie, Beauty and the Beast (Kráska a zvíře) a Anything Goes (Všechno jde).

Její profesionální růst se začal, když se Biel v roce 1994 zúčastnila International Modeling & Talent Association Convention v Los Angeles a začínala pracovat jako modelka. Jej velký skok přišel když v 14 letech získala roli Mary Camden v televizním seriálu z produkce WB TV Series 7th Heaven (V sedmém nebi). Rodinné drama z dílny Aarona Spellinga a Brendy Hampton se stala nejpopulárnějším (a zároveň nejdéle trvajícím) seriálem na začínající stanici. Filmová kariéra Jessicy začala, když měla 15 roků. Tehdy se objevila po boku Petera Fondy ve filmu Ulee's Gold (1997), za který získal tento herec Zlatý Glóbus a nominaci na Oscara. V roce 2002 se stala vedoucí modelkou firmy L'Oreal cosmetics.

V roce 2000, Biel pózovala "nahoře bez" pro šokující fotografie časopisu Gear. Série s názvem Padlý Anděl byla o to kontroverznější, že modelka měla v té době pouze 17 let. Herečka byla dlouho prezentována v roli poslušné Pastorova dcery a její pocit frustrace a hněvu způsobil rozhodnutí nafotit takovéto snímky. Rovněž vinila svůj "nevinný" obraz ze seriálu, z toho že brzdí její filmovou kariéru, včetně ztráty hlavní role ve filmu Americká krása. Tu získala Thora Birch. Jessica také doufala, že by mohla ze Sedmého nebe odejít a zrušit smlouvu, kterou měl uzavřenou. Splnilo se to protože vyhození kvůli fotkám na sebe nenechalo dlouho čekat. Později řekla, že pózování pro časopis už litovala vzala to jako poučnou lekci a zkušenost. Jessica se do seriálu vrátila v sezóně 2001–2002 a pak na minimum omezila své účinkování v televizi. Rozhodla se zcela soustředit na filmovou kariéru.

Po odchodu ze Sedmého nebe přijala účinkování v projektech, které byly primárně určeny teenagerům a mladým lidem včetně jejího prvního významnějšího filmu Summer Catch (Letní vzplanutí, 2001). Romantická komedie z baseballového prostředí, v níž se po boku Freddieho Prinze jr.. vláčela v bikinách se ale stal propadákem. Pak jí Roger Avary nabídl roli promiskuitní studentky vysoké školy v dramatu The Rules of Attraction (Pravidla vášně, 2002) a snímek byl i přes malé tržby přijat celkem pozitivně. Mladá rebelantka si získala pozornost režisérů. Jejím dalším filmem byl The Texas Chainsaw Massacre (Texaský masakr motorovou pilou, 2003). Tento hororový remake o skupině teenagerů, kteří se stanou obětí psychopatického vraha v kožené masce se stal pro Jessicu Biel velkým úspěchem. V USA padaly rekordy návštěvnosti a evropské uvedení popularitu ještě potvrdilo. Pro Biel to znamenalo vstup mezi hereckou elitu. Přesto recenze na tyto filmy byly převážně smíšené. Po masakru přišel další horor, opět hlavní role ve třetím pokračování Blade: Trinity (2004). Zahrála si zde po boku Wesley Snipese, změnila se na akční hrdinku, ale ani to nepomohlo.

Třetí Blade měl ze všech dílů ty nejhorší kritiky a Biel dostala příliš málo prostoru. Následovala menší role ve filmu Cellular a opět hlavní ženská role v akčním thrilleru Stealth: Přísně tajná mise (2005), kde hrála pilotku. Ambiciózní projekt, ale zcela propadl a původně plánovaný kasovní trhák zaznamenal obrovskou finanční ztrátu. Po téměř tříleté absenci, Jessica překvapila své fanoušky účinkováním ve finále Sedmého nebe v květnu 2006. Seriál byl ale pro velkou popularitu na poslední chvíli obnoven. Po několika nevýrazných interakcích její kariéra nakonec rozkvetla filmem Iluzionista (The Illusionist, 2006), kde si zahrála stoletou vévodkyni. Iluzionista získal kladné hodnocení a také relativně vysoké zisky v pokladně. Variety napsal, že "Biel je v boji se smrtí úplně skvělá" a "šikovně používá rafinovaný britský akcent."
Jejím dalším filmem byl Home of the Brave (Země zatracených, 2006) hovoří o vojácích vracejících se domů ze služby v Iráku.


473. článek dne...(do 28. března 2023)


FERGIE (November 23, 2014)

Fergie Duhamel, narozená jako Stacy Ann Ferguson (* 27. března 1975) je americká zpěvačka, která byla dlouho členkou skupiny The Black Eyed Peas.

Její rodiče, Terra a Pat, podporovali Stacy a její mladší sestru Danu Karrieren v rozhodnutí působit v showbusinessu. Stacy dostala svou první hereckou příležitost jako moderátorka v zábavném pořadu „The Charlie Brown and Snoopy show“ (1983), ale také ve dvou speciálních televizních vysílání - It´s Flashbeagle, Charlie Brown and Snoop show (1984), což byly velmi populární moderátorské pořady a talk show. Po působení v reklamě pro Rice Krispies (1984), působila Fergie v úspěšné televizní show – Kinds Incroporated.

V roce 1986 hrála Stacy v hororové komedii - Monster in the closet, ale působila dál v televizním seriálu - Kids Incorporated: Charbusters a Kids Incorporated: Rock in the New Year. V roce 1989 opustila Stacy světla reflektorů a vrátila se zpět do obyčejného života teenagerů.

Hudba ale byla pořád její největší vášní a tak založila spolu se Stefanie Ridel a s kolegyní Rance Sandstorm z televizního pořadu - Kids Incorporaded, skupinu Wild Orchid. V roce 1999 měla dokonce vlastní televizní pořad na televizním programu FOX TV. Svůj veškerý čas ale později věnovala jen skupině. Ta v roce 1997 vydala své první album Wild Orchid a hned poté, o rok později následovalo další, s názvem OXYGEN! V roce 2001 připravila skupina třetí album, ale už ho nestačila vydat. Skupina totiž přestala existovat, kvůli duševním krizím a depresím které na Fergie působily v tak silné míře, že bylo nutné podstoupit terapii.

O rok později se vrátila zpět k profesionální pěvecké kariéře. Toužila však po změně a tak odjela do Los Angeles. Za tu dobu potkala will.i.am z The Black Eyed Peas.
Potkávali se spolu v různých televizních show. Poté přijala na krátký čas nabídku a pěvecky doprovázela skupinu Trio. Nahrála s nimi 3 songy.

The Black Eyed Peas začali pod názvem Lban Klann (1989) ve složení: will.i.am, apl.de.ap a Taboo. Roku 1998 uveřejnili své první dílo s názvem Behind the Front a o dva roky později album Bridging the Gap. Jejich styl hudby byl ojedinělý a neznámý, ale přitom velmi kvalitní, už proto, že s nimi spolupracovaly hvězdy jako třeba Macy Gray nebo Wyclef Jean.

V roce 2003 vydali své třetí album Elephunk, na kterém už spolupracovala i Stacy. Ta přijala své umělecké jméno Fergie a byla oficiálně přijata jako členka skupiny The Black Eyed Peas. Poté následovalo album Monkey Business (2005). V roce 2009 vydali v pořadí již páté album s názvem The E.N.D, které je považováno za nejlepší album kapely. The Black Eyed Peas se odklonili od R&B stylu spíše k elektru. Nejznámějšími skladbami jsou Boom Boom Pow, nebo Meet Me Halfway, která válcuje všechny hudební stanice.

Dále tu máme jejich album The Beginning, které vyšlo 30.11. 2010. S prvním singlem The Time, která je remakem titulní písně k filmu Hříšný Tanec tato píseň snad projela všemi moderními rádii a stále se hraje! Toto album ale nezanechalo ve fanoušcích The Black Eyed Peas moc velké nadšení, jelikož jde spíše o will.i.amovo sólo než o skupinovou práci. Každopádně, k tomuto albu se musí nechat to, že The Black Eyed Peas chtěli pro novější generaci zrenovovat staré hity do novějšího kabátu. Jistě nepotkáte nikoho, kdo by si pouštěl klasickou titulní píseň Hříšného tance. Za toto musíme ovšem The Black Eyed Peas pochválit.

Díky velkým úspěchům skupiny se pokoušela Fergie prorazit i v sólové dráze a společně s will.i.amem nazpívala jednu z písní k filmu 50x a stále poprvé (2004)

V roce 2006 vydala i své debutové album s názvem The Dutchess, z něhož pochází i úspěšné písně London Bridge, Fergalicious, Glamorous nebo Big Girls Don't Cry. Všechny singly z její desky se navíc dostaly do TOP 5 Billboard Hot 100, což se předtím žádné zpěvačce nepodařilo. Tři singly z desky se navíc dostaly až na nejvyšší místo a za song Big Girls Don't Cry obdržela i nominaci na cenu Grammy Award.


474. článek dne...(do 11. dubna 2023)


A portrait of the mother lynx posing flatly on a stone.

Rys ostrovid (Lynx lynx) je kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Je největší kočkovitou šelmou Evropy.

Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit. Na mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben, někde pak došlo k úspěšné reintrodukci, což je i případ České republiky, kde nyní žije několik malých nepočetných populací náležících ke karpatské populaci.

Rys ostrovid je popisován jako obezřetné a plaché zvíře, nikoliv však zbabělé. Jako většina dalších kočkovitých umí dobře šplhat po stromech a často tuto svou schopnost uplatňuje, když potřebuje uniknout nebezpečí. Vodě se pokud možno vyhýbá, pokud už musí překročit vodní toky, využije k tomu klády, kameny či lidmi zbudované lávky. Plavat ovšem umí a jsou zaznamenány případy, kdy takto překonal i vodní plochy o řádových velikostech od desítek po stovky metrů. Rys je aktivní hlavně za soumraku, případně v noci, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Když se samice stará o mláďata a musí tedy častěji lovit, bývá činná mnohdy i za dne. Většinou se pohybuje pomalu, často si lehá či sedá. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 20 km, ale obvykle jde o asi 10 km. Dlouhé cesty podnikají jedinci hledající si teritorium případně ti, kteří pátrají po potravě v době jejího výrazného nedostatku.

Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km2. Ve výjimečných případech se může jednat až o více než 2 000 km2 (severní Švédsko). Teritorium se dělí na domovský okrsek (jádro teritoria, které si jedinec značkuje trusem a močí a urputně je brání proti vetřelcům; jeho velikost se v průběhu roku obvykle výrazně mění) a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají (nebo se překrývají jen nepatrně), naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria nejméně s jednou nebo i několika samicemi. Území samic jsou menší. Pokud se samčí teritoria překrývají, snaží se jejich vlastníci vzájemnému kontaktu pokud možno vyhnout. Své území si značí močí, trusem a drásáním kůry stromů.

Rysi vydávají asi 10 až 12 typů zvuků. Mňoukají, prskají, syčí, vrčí, vrní, kvílí, žvatlají, pobrukují a předou. Ve volné přírodě se zvukově příliš neprojevují kromě období rozmnožování. Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje probíhá v únoru a březnu. Projevuje se zvýšenou frekvencí značkování močí a častější potulkou, a to především u samců. Samice dává svou říjnost trvající asi 4 až 10 dnů najevo válením se na zádech a hlasitým mňoukáním. Před vlastním pářením probíhá seznamovací rituál, který je tím kratší, čím více se pár zná z dřívějška. Pářící se pár spolu zůstává několik dní, během nichž opakovaně kopuluje. Samec při tom kouše samici do krku, což je u kočkovitých šelem běžné. Březost trvá 67 až 74 dnů. Na konci tohoto období vyhledá samice doupě, což může být úkryt v houští, prohlubeň v kořenovém systému stromů, mezera v kamenné suti, případně skalní rozsedlina. V květnu až červnu rodí samice 1–4 mláďata. Mladé a starší samice mívají obvykle po jednom mláděti, rysice ve středním věku rodí nejčastěji dvojčata, v oblastech s dostatkem potravy se vyskytují trojčata a výjimečně i čtyřčata. Průměrný počet je 2,46 mláděte na vrh. Mláďata váží 245 až 430 gramů. Jejich vývoj trvá podstatně pomaleji než například u kočky divoké. Rodí se slepá, vidět začnou po 8–17 dnech. Nejprve jsou pokryta měkkou šedou srstí s jen vágními náznaky skvrn, zbarvení dospělých rysů získávají asi ve 14 týdnech věku. Kojení trvá nejméně 2 až 3 měsíce, zcela odstavena jsou však rysata až po 5 až 6 měsících. Pevnou stravu začnou přijímat po 6 až 7 týdnech. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje.
Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi 21 (samice) až 33 měsíci (samci).

Rys loví v naprosté většině případů sám, ale existují i záznamy o spolupráci více jedinců, nejspíše matky s mláďaty nebo sourozenců. Není vytrvalý běžec, na kořist číhá či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. Data ze Švédska hovoří o tom, že 70 % úspěšných lovů bývá kratších než 20 metrů. Nicméně je schopen pronásledovat soby a zajíce i na vzdálenost 200 až 300 metrů a bývá v tom poměrně úspěšný. Je to zřejmě z toho důvodu, že dokáže odhadnout kondici oběti a když ví, že má šanci, běží za ní i na delší vzdálenost. K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, využívá při tom spadlé kmeny stromů, kameny a okraje houštin. Někdy čeká na kořist u zvířecích stezek či nor, v těchto případech hlavně zaječích, a snaží se oběť chytit jediným skokem. Celkem bylo určeno mnoho desítek druhů živočichů, jimiž se rysi živí.


475. článek dne...(do 25. dubna 2023)


Al Pacino (31 October 2016)

Alfredo James Pacino (* 25. dubna 1940) je slavný americký filmový herec, který se příležitostně věnuje také režii. Al Pacino patří k nejvýznamnějším americkým hercům, ztvárňuje především typ antihrdiny.

V roce 1971 režiséra Francise F. Coppolu zaujala jeho role narkomana ve filmu Panika v Needle Parku (The Panic in Needle Park) a nabídl mu roli ve svém novém filmu Kmotr (The Godfather). Právě role Michaela Corleoneho v mafiánské sáze podle románu Maria Puza ho proslavila a otevřela mu dveře k další kariéře. Snímek i jeho pokračování je mnohými filmovými žebřičky řazen mezi nejlepší filmy všech dob. Za tuto roli byl také nominován na Oscara, Zlatý glóbus a ceny BAFTA.

V roce 1973 si zahrál po boku Gena Hackmana ve filmu Strašák (Scarecrow) a v kriminálním dramatu Serpico, za který vyhrál Zlatý glóbus a byl opět nominován na Oscara. Následující rok si zopakoval svou roli Michaela Corleoneho v pokračování Kmotr II (The Godfather II), za kterou byl oceněn cenou BAFTA a potřetí byl nominován na Oscara i Zlatý glóbus.

V 70. letech ještě stihl natočit krimi drama Psí odpoledne (Dog Day Afternoon), kde ztvárnil bankovního lupiče Sonnyho, za který byl opět nominován na Oscara i Zlatý Glóbus a získal cenu BAFTA, drama Sydneyho Pollacka Bobby Deerfield, a justiční thriller ...A spravedlivost pro všechny (...And Justice for All), kde ztělesnil postavu Arthura Kirklanda, který si musí vybrat mezi kariérou nebo vlastním svědomím. Za tento neproměnil už svou pátou nominaci na Oscara.

Na začátku 80. let Al Pacino natočil krimi thiller Na lovu (Cruising) a rodinné drama Autor!Autor! (Author!Author!). Výraznou a dodnes nezapomenutelnou roli mu přinesla spolupráce s Brianem de Palmou, s kterým natočil výborné krimi drama Zjizvená tvář (Scarface), kde Pacino ztvárnil postavu arogantního drogového krále Tonyho Montanu. Za tuto roli získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon.

Po válečném filmu Revoluce (Revolution), který nebyl přijat s nadšením, se na pár let Al Pacino stáhl do ústraní a věnoval se na plno své vášni, divadlu. Přijal role jak v inscenacích na Brodwayi, tak i na mimobroadwayských a londýnských scénách. Za své postavy v divadelních hrách sklidil obrovský úspěch.

K filmovým rolím se vrátil v roce 1989, kdy si zahrál detektiva Franka Kellera v krimi thrilleru Moře lásky (Sea of Love), za kterého získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon v dramatu.

Na počátku 90. let se Al Pacino objevil ve filmu Dick Tracy, za který získal nominaci na Oscara, a završil trilogii o mafiánské rodině ve snímku Kmotr III (The Godfather III). V roce 1991 si zahrál s Michelle Pfeiffer v romantické komedii Frankie a Johnny.

Osudovým rokem pro Al Pacina se stal rok 1992. Nejdříve se objevil po boku hereckých es jako Jack Lemmon, Ed Harris nebo Kevin Spacey v adaptaci úspěšné divadelní hry o vypsání soutěže jednou realitní kanceláří Konkurenti (Glengarry Glen Ross) a poté ve filmu Vůně ženy (Scent of a Woman), kde vytvořil postavu slepého plukovníka, který si ke konci svého života znovu začíná uvědomovat krásu života. Nominace na Oscara i Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli za film Konkurenti sice neproměnil, ale po šesti nominacích, které vyšly naprázdno, byl za tuto roli oceněn Oscarem i Zlatým glóbem za nejlepší herecký výkon v hlavní roli.

V průběhu 90. let se ale Al Pacinovi podařilo natočit více oceňovaných a kvalitních snímků. V roce 1993 to byl film Carlitova cesta (Carlito's Way), kde se opět sešel s Brianem de Palmou a exceloval v roli portorikánského zločince Carlita Briganteho. Další kritikou i diváky velmi pozitivně přijatý film bylo krimi drama z roku 1995, Nelítostný souboj (Heat), kde si opět zahrál s Robertem De Niro. Roku 1997 natočil další výtečné filmy, kde potvrdil své nesporné herecké kvality, a to thriller Ďáblův advokát (The Devil's Advocate), kde stvořil samotného Satana, a krimi drama Krycí jméno Donnie Brasco (Donnie Brasco), které vzniklo na základě skutečných událostí a výpráví příběh o newyorské mafii.


476. článek dne...(do 1. května 2023)


Lesser Town Bridge Towers (2019)

Malostranské mostecké věže jsou dvě stylově odlišné nestejně vysoké pražské věže tvořící vstup z Karlova mostu na Malou Stranu na královské cestě na počátku Mostecké ulice. Středověké mosty většinou bývaly na každém konci osazené věží. Karlův most má však na malostranském břehu dvě věže, propojené velkou gotickou bránou. Nižší věži se říká Juditina a je starší než Karlův most, vyšší věž pak byla budována až po jeho dokončení. Věže s bránou tvořily důležitou součást malostranského opevnění v dobách, kdy bylo Menší Město pražské - dnešní Malá Strana - samostatným územím. V případě vpádu cizích vojsk se do věží mohla uchýlit ozbrojená posádka, která bránila nepřátelům v přechodu přes most. Ale i v klidných dobách zde ozbrojené stráže dávaly vstupujícím najevo, že nebudou trpět žádné výtržnosti.

Nižší mostecká věž zvaná Juditina je připomínkou velmi dávných časů. Bývala součástí prvního pražského kamenného mostu, který spojoval vltavské břehy už ve 12. století. Známe jeho přibližnou podobu: měl dvacet oblouků, které se směrem do středu řeky rozšiřovaly, a jeho délka činila půl kilometru. Most byl pojmenován po Juditě Durynské, manželce českého krále Vladislava I., která financovala jeho stavbu. Byl vystavěn v letech 1158–1172 a stal se nejstarším kamenným mostem v českých zemích. V té době to bylo velkolepé dílo, vždyť ve střední Evropě se nacházely jen dva další podobné mosty v Drážďanech a Řezně. Juditin most byl v roce 1342 zničen velkou povodní. Místo něj dal Karel IV. vybudovat nový kamenný most, který dnes nese jeho jméno.

Juditina věž je původně románská. Pochází asi z počátku 2. čtvrtiny 12. století. Vznikla ještě dřív než samotný Juditin most, původně jako prvek opevnění malostranského území, které však vyhlíželo docela jinak než dnes: jádro osídlení s kamennou dlažbou se prostíralo v místech Malostranského náměstí a směrem k mostu jej chránily dva velké, mohutně opevněné areály – Biskupský dvůr a johanitská komenda. Rytířský řád sv. Jana Jeruzalémského, jehož členům se říkalo johanité a později maltézští rytíři, pozval do Prahy král Vladislav I. Zbožným rytířům věnoval mezi lety 1158 – 1169 pozemky v podhradí u vltavského břehu, aby zde mohli vystavět svou komendu, opevněný areál s kostelem Panny Marie, konventem a špitálem. Posláním johanitů bylo strážit cesty a místa, kudy putovali poutníci do Svaté země. V komendách často budovaných u mostů či brodů putující nalézali bezpečný nocleh, odpočinek i ošetření v nemoci. Příchod johanitů do Prahy s výstavbou Juditina mostu nepochybně souvisel, proto dnes Juditinu věž vnímáme jako cenný pozůstatek prastarých časů, kdy malostranské území střežili zbožní rytíři s osmicípým bílým křížem ve znaku. Ostatně české Velkopřevorství maltézských rytířů má své sídlo na Malé Straně dodnes. Péči o Juditin most však už v roce 1253 předal král Václav I. nově založenému českému rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou sídlícímu na staroměstské straně.

Juditina věž je vysoká bezmála třicet metrů. Je postavena z opukových kvádrů, které byly kladeny na maltu do řádků. Kvádříkové zdivo se používalo u všech významných románských staveb. Věž byla několikrát přestavěna, v roce 1503 těžce poškozena požárem a konečnou podobu získala renesanční úpravou na konci 16. století. Nově byla osazena střecha a proražena okna. V roce 1517 byla na Juditině věži vystavována uťatá hlava loupeživého rytíře Jindřicha z Bohnic. Stráže ho lapily v krčmě u Jičína, při převozu do Prahy však loupežník zemřel, a tak bylo rozhodnuto oddělit jeho hlavu od těla a na železném prutu ji po několik dní vystavovat z různých oken věže. Od konce 16. století až do roku 1784 sloužila Juditina věž jako sídlo mostního úřadu pro výběr poplatků z dovozu soli. Tuto funkci připomíná malý domek přistavěný k věži, kam se vstupuje přímo z mostu. V roce 1893 se věž koupí dostala do majetku města. Její tři patra propojují dřevěné schody a v každém patře se nachází velká místnost. Prostory ve věži již od roku 1927 využívá Klub za starou Prahu, který se víc než sto dvacet let věnuje ochraně pražských památek. Interiér je proto veřejnosti nepřístupný, otevírá se jen k příležitostným prohlídkám.

Pozdně románský opukový reliéf v prvním patře Juditiny věže pochází z poslední třetiny 12. století a původně snad zdobil její východní průčelí. Posléze zmizel pod nánosy různých stavebních úprav a náhodně byl objeven až koncem 19. století.


477. článek dne...(do 11. května 2023)


National Technical Museum in Prague (2022)

Národní technické muzeum v Praze (NTM) je největší českou institucí specializovanou na muzejní sbírky technického charakteru. Muzeum bylo založeno 5. července 1908 jako Technické muzeum Království českého. V současnosti představuje své sbírky ve 21 expozicích a v množství krátkodobých výstav v budově na Letné, v pobočce Centrum stavitelského dědictví v Plasích a v Železničním depozitáři v Chomutově.

Počátky sbírání technických památek na území Čech jsou spojeny s Jednotou pro povzbuzení průmyslu v Čechách, která v roce 1834 založila technický kabinet, ve kterém shromažďovala ukázky strojů a průmyslových výrobků. Zakladatelem českého moderního technického muzejnictví se stal Vojtěch Náprstek, který budoval sbírku světových průmyslových a technických novinek od roku 1862 a v roce 1887 zpřístupnil sbírky Českého průmyslového muzea v nové části domu U Halánků. Úspěchy výstavních podniků v 19. století a na počátku 20. století, úsilí o zachování dokladů o rozvoji českého průmyslu a řemesla i snahy o založení Technického muzea ve Vídni podpořily vznik Technického muzea pro Království české v Praze.

Muzeum bylo založeno 5. července 1908, v roce 1910 byl ustanoven spolek muzea a 28. září 1910 otevřelo muzeum první expozice ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí.

Mezi světovými válkami se sbírky tehdy již Technického muzea československého dále rozrůstaly, proto hlavním cílem muzea v tomto období bylo postavení vlastní budovy. V roce 1935 zvítězil ve veřejné soutěži na návrh budov pro technické a zemědělské muzeum pro parcely na Letné architekt Milan Babuška. Stavba budovy technického muzea probíhala v letech 1938 až 1941. Její osud stejně jako osud muzea však poznamenala válka, hned po dokončení stavby byla budova zabrána okupační správou pro protektorátní ministerstvo pošt.

První expozice a výstavy po skončení války byly v budově na Letné otevřeny až v roce 1948, zpřístupněna byla dopravní hala muzea, budovu však muzeum mohlo využívat jen z jedné třetiny. V roce 1951 se technické muzeum na základě vládního usnesení stalo muzeem státním a přijalo nový název Národní technické muzeum. Nová instituce jako vědecký a vzdělávací ústav získala nové finanční možnosti a byla personálně posílena. Vznikaly nové stálé výstavy, velký význam byl v rámci dobových priorit kladen na výstavbu důlních expozic v suterénu budovy v letech 1951 až 1953. V 60. letech se NTM dále rozvíjí a navazuje kontakty v zahraničí, v 70. letech proběhla výstavba depozitářů v Čelákovicích a i v nepříznivé době normalizace pokračoval bohatý výstavní program.

Důležitým úkolem NTM po roce 1989 bylo získání celé budovy na Letné pro muzejní účely. V roce 1990 vláda rozhodla o uvolnění budovy pro muzeum, ale až v roce 1999 opustil budovu poslední nájemník. Připravovanou opravu budovy zbrzdila povodeň v roce 2002, která zasáhla depozitáře muzea v Invalidovně v Karlíně. V roce 2003 byla zahájena stavební rekonstrukce budovy na základě projektu ateliéru AR 18 Němec Žilka a muzeum bylo uzavřeno pro veřejnost. Dne 15. února 2011 bylo slavnostně otevřeno prvních pět expozic, v říjnu 2013 bylo Národní technické muzeum po 75 letech dokončeno a plně zařízeno.

V současnosti Národní technické muzeum, které je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR a plní funkci národní muzejní instituce, spravuje 76 000 sbírkových předmětů, které dokumentují vývoj vědy a techniky v Českých zemích a jsou uchovávány v několika depozitářích. Sbírky jsou základem pro výstavní i vědeckou činnost muzea, v budově na Letné je otevřena specializovaná knihovna a archivní badatelna pro odborné zájemce. Hojnou prezentační činnost muzea doprovází množství doprovodných programů, edukační aktivity jsou připraveny především pro žáky základních a středních škol.

Návštěvnost muzea je vysoká, v roce 2018 činila 383 000 osob.

Za dobu delší než sto let byly vybudovány rozsáhlé sbírky dokumentující vývoj mnoha technických oborů, přírodních a exaktních věd a průmyslu na území dnešní České republiky. Pro moderní prezentaci železniční a elektrotechnické sbírky Národní technické muzeum připravuje ve svém areálu na Masarykově nádraží v Praze Muzeum železnice a elektrotechniky, které by mělo být otevřeno v roce 2028.


478. článek dne...(do 21. května 2023)


Mafia: Definitive Edition (GOG.com)

Mafia: Definitive Edition je remake videohry Mafia: The City of Lost Heaven z roku 2002, vyvinutý společností Hangar 13 a publikován společností 2K Games.

Je zasazena ve fiktivním městě Lost Heaven v USA ve 30. letech 20. století a vypráví příběh vzestupu a pádu gangstera Tommyho Angela v Salieriho zločinecké rodině. Je to čtvrtá hra v sérii Mafia.

Hra byla vydána pro Windows, PlayStation 4 a Xbox One 25. září 2020. Hra obdržela obecně kladné recenze od kritiků, s pochvalami za snahu znovu oživit příběh, výkony herců a grafiku, ale byli i kritické hlasy ke kvalitě animací.

Získala ocenění Česká hra roku 2020 za technologické řešení.

Taxikář Tommy Angelo se po náhodném střetu s dvěma gangstery, Pauliem a Samem, stává členem Salieriho zločinecké rodiny. Po letech práce pro rodinu se však proti ní obrací a rozhodne se proti rodině vypovídat. V epilogu je zastřelen hlavními postavami Mafie II: Vitem Scalletou a Joem Barbarem. Děj v každé jednotlivé kapitole hry je velmi podobný originálu z roku 2002.

Mafia: Definitive Edition je koncipovaná jako kompletní remake originálu, je postavena od základů, zachovává však původní mise, postavy a příběh, který rozšiřuje a upravuje. Všechny filmové scény byly znovu nahrány a předabovány. Stejně jako v originálu z roku 2002 hráči ovládají Tommyho Angela během kampaně pro jednoho hráče, pohybovat se lze pěšky či širokým výběrem automobilů a nově i na motocyklu. Remake využívá stejný herní engine jako Mafia III, vylepšený světelný model a systém krytí, který původní hra neměla. Oproti původní hře přibyly motocykly. Ve hře je také nastavení obtížnosti Classic Difficulty, jde o nejtěžší nastavení, které mění některé hratelnostní prvky, jako například nutnost hlídat si množství munice a reakce policie na zločiny – tato nastavení přibližují hru originálu.

Mimo hlavní příběhovou linii je ve ve hře separátní mód Volné jízdy Free ride jako poklona původní hře. Tento mód umožňuje hráči prozkoumat město bez nutnosti plnit mise. Oproti originálu, je Volná Jízda a Extrémní jízda spojena do jednoho módu s tím, že mise z extrémní jízdy jsou nyní ve volné jízdě skryté po městě a hráč je může volně objevovat.

V říjnu 2020 přibyl do hry Patch, který přidal nové aktivity do volné jízdy, hráč může nyní taxikařit nebo závodit. Závodit lze ovšem jenom na závodním okruhu z mise Fair Play. Také přibyla možnost hrát hru v černobílém zobrazení, což je ve hře označeno jako "Noir Mode" (poklona Noirovým filmům z této doby). Patch rovněž umožňuje vypnout si ve hře části HUDu.

Mafia: Definitive Edition byla oznámena 13. května 2020 jako součást Mafia: Trilogy – remake Mafia, remaster Mafia II a re-release Mafia III. Vyvinuta kompletně od základů studiem Hangar 13 a podle oficiálních prohlášení té doby bude obsahovat „rozšířený příběh, hratelnost a hudbu“ originálu. Na vývoji se podílelo přes 200 lidí v Praze a Brně a další v Brightonu a Novatu. Vydání bylo původně naplánováno na 28. srpna 2020, z důvodů globální rýmičky Covid byla však odložena na 25. září.

Vývojáři se u anglického obsazení rozhodli pro kompletní přeobsazení rolí oproti originálu z roku 2002.

Plné lokalizace se dočkaly pouze jazyky, jenž byly plně lokalizovány v původní hře a tedy angličtina, čeština, francouzština, italština, němčina, ruština a španělština.

Další zásadní proměnou prošlo samotné zasazení. Vývojáři se zaměřili na napodobení stylu Amerických měst ve 20. a 30. letech 20. století, aby obohatili atmosféru a estetiku Lost Heaven a jednotlivých čtvrtí; některé čtvrti byly také přejmenovány (Hoboken – Holbrook). Úpravy v topografii mapy vedly ke změně v rozložení ulic, jež byly provedeny pro příjemnější jízdu a podle týmu měly za následek více vyhlídek na město. Bylo využito specializovaného data-mapping systému k identifikování často využívaných cest, aby byla omezena jízda po stále stejných trasách. Což se projevilo kupříkladu přemístěním Salieriho baru a závodního okruhu.
Hudba v remaku vychází z původní hudby ve hře Mafia složené Vladimírem Šimůnkem.


479. článek dne...(do 5. června 2023)


Zámek v Břeclavi v roce 2019.

Zámek v Břeclavi je renesanční zámecká stavba vybudovaná na základech staršího hradu, jež byla přestavěna v 19. století Lichtenštejny v romantickém stylu. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Budova je v současné době (2021) z důvodu dlouhodobé neúdržby v havarijním stavu a probíhají přípravy na jeho postupnou rekonstrukci, která započala roku 2020 opravou jižní věže. Přístupná je v turistické sezóně pouze hlavní vyhlídková věž a sklepy, které jsou součástí vinárny.

Původně na místě zámku stál hraniční hrad vybudovaný knížetem Břetislavem I., od něhož panství dostalo své jméno. Hrad sloužil jako jedno ze správních středisek knížectví středověké Moravy, které se později stalo jedním z panských sídel. Později přemyslovský hrad i Novou a Starou Břeclav získali Žerotínové, kteří hrad 1. polovině 16. století přestavěli na renesanční zámek. Ladislav Velen ze Žerotína (1579–1638) za svoji účast na českém stavovském povstání po roce 1618 o břeclavské panství přišel. Roku 1638 jej získali Lichtenštejnové, vlastnící sousedních panství Valtice a Lednice. Za válek s Osmanskou říší (1526–1791) a následující třicetileté války byly Stará i Nová Břeclav téměř zničeny. V rámci pozdějších rozsáhlých stavebních a krajinářských úprav lichtenštejnského panství, které daly vzniknout tzv. Lednicko-valtickému areálu, byl břeclavský zámek (který nebyl sídelním) jako součást komplexu v polovině 19. století přestavěn v romantickém stylu na umělou zříceninu.

Po první světové válce uvalilo ministerstvo zemědělství v Praze na břeclavské a lednické panství nucenou správu a správcem jmenovalo Jarolíma Filipa, ředitele Moravské agrární banky v Brně. Během 2. světové války byl zámek poškozen během bombardováním. Na konci války byl obsazen sovětskou a poté československou armádou. V roce 1945 byl zámek zestátněn, ale od podzimu téhož roku byl zcela opuštěn. V roce 1948 bylo započato s úpravami prostor zámku pro potřeby SNB, ty však byly zastaveny již následujícího roku. V roce 1968 převzal zámek od Pohraniční stráže břeclavský národní výbor.

V majetku města Břeclav zámek zůstal i po roce 1989, kdy zámek nadále chátral a zůstával nevyužitý. V letech 2008–2009 bylo v přízemí interiérů západního a diagonálního křídla započato s odvlhčením zdiva prostřednictvím výkopů a injektáží. Celá pohledová fasáda byla následně opatřena vápenným nátěrem a zabezpečeny otvory chybějících oken. Touto akcí rekonstrukce na deset let ustala.

V roce 2014 byla pro návštěvnický provoz upravena a zpřístupněna hlavní věž za podpory Česko-Slovenského operačního programu. V roce 2017 se do sklepních prostor jižního křídla nastěhovala soukromá vinárna.

První etapa rekonstrukce začala opravou havarijního stavu koruny jižní věže v březnu 2020, která byla hotova na přelomu roku následujícího a stála více než 5,5 milionu korun. Na tuto etapu budou navazovat další plánované opravy jižního křídla, jejíž započetí je závislé na získání dotačních prostředků z různých zdrojů. Budova je v současnosti (2021) v havarijním stavu. Chybí většina okenních a dveřních výplní, v interiérech chybí podlahy a jsou otlučeny omítky, včetně původní hřebínkové výzdoby na klenbách. Je narušena i statika komínových těles a dalších zděných částí. Opravy spojené s celkovou rekonstrukcí jsou předběžně odhadovány na 200 milionů korun.

V souvislosti s tímto kontroverzním pokusem o rekonstrukci v roce 2009 byla při výkopu v místnosti jižního křídla nalezena několikametrová vrstva vypálené hlíny. Na podzim roku 2018 byla pak realizována archeologická sonda. Nálezová situace v hloubce cca 4 metrů byla zprvu interpretována jako spáleniště mladohradištního slovanského paláce. Následný archeologický výzkum probíhající od června 2019 do března 2020 na celém půdorysu místnosti potvrdil, že se zde nachází poměrně unikátně zachované slovanské opevnění z počátku 12. století. Hradba sestávala z několika vrstev dřevěných roštů, které byly vždy vyplněné hlínou. Zachycená šíře hradby je 7 metrů, která byla ale určitě širší a výškou dosahovala několika metrů. Po mohutném požáru došlo díky nepřítomnosti vzduchu v tělese hrady k zachování její dřevěné konstrukce ve formě zuhelnatělého dřeva. Na základě nálezů keramiky a především dendrochronologického datování bylo stáří určeno do období po roce 1108. Těsně před ukončením výzkumu, ale čekalo na archeology jedno překvapení. Při odkrývání posledních vrstev spálené hradby byly nalezeny lidské ostatky v nezvyklých jakoby svázaných polohách a byl přes ně položen zkorodovaný dlouhý předmět. Jednalo se o tři jedince, patrně muže, kteří byli záměrně uloženi do základů hradby a předmět byl určen jako meč.


480. článek dne...(do 22. června 2023)


Raising a flag over the Reichstag (1945)

Velká vlastenecká válka je všeobecný ruský termín pro střetnutí SSSR s Velkoněmeckou říší a zeměmi Osy během druhé světové války, které začalo 22. června 1941 nečekaným přepadením SSSR ze strany Německa a skončilo německou kapitulací 8. května 1945.

Dne 22. června 1941 zahájila vojska nacistického Německa a jeho satelitů útok, jehož se zúčastnilo kolem 3,6 miliónů vojáků. Útočící vojska měla k dispozici 50 tisíc děl a minometů, 3,6 tisíce tanků a samohybných děl a 2,7 tisíce bojových letounů. I když Stalin o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti nechal vydat několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útočící německé letectvo mohlo ničit beztrestně sovětskou techniku, vojenské objekty. Útokem vojsk byla Rudá armáda zaskočena, přičemž se projevila její nepřipravenost a neschopnost organizovat obranné boje, takže sovětská obrana se začala rychle rozpadat. Stalin byl útokem tak šokován, že se ukryl (pravděpodobně i ze strachu z puče generálů) a teprve 30. června vznikl pod jeho velením Státní výbor obrany. Nejvyšší sovětský představitel veřejně vystoupil až 3. července 1941, kdy vyzval občany SSSR k obraně proti Německu a k sebeobětování.
Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk byla přijata tato rozhodnutí:

  • evakuace obyvatel a zařízení průmyslových závodů do východních oblastí země
  • přechod průmyslové výroby na válečnou výrobu
  • organizování partyzánského boje

Rychlý postup německých jednotek trval zhruba do poloviny července roku 1941. Poté se začala sovětská obrana částečně stabilizovat, ovšem chyby v organizaci i množící se absence základní zbraně vojáků - pušek, neumožňovaly Rudé armádě vymanit se z ústupových bojů. Útok německé armády byl zpomalen před Leningradem, u Smolenska i u Kyjeva. Na konci srpna došlo k částečnému odklonu směru hlavního útoku jižním směrem, a zároveň byl podniknut útok na Leningrad, který byl v září obklíčen a započala tak jeho blokáda, trvající 900 dní.

Dne 30. září začala operace Tajfun bitva o Moskvu, kdy na přístupech k sovětskému hlavnímu městu bylo svedeno značné množství vyčerpávajících bojů s velkými ztrátami na obou stranách. Stalin povolal k vedení Západního frontu generála Žukova a rozhodl o přemístění vojsk ze Sibiře k Moskvě. 6. prosince přešla Rudá armáda u Moskvy do mohutného protiútoku, při kterém postoupila do ledna 1942 o 150 až 260 km na západ. Počátkem ledna 1942 byl zahájen všeobecný útok Rudé armády ve čtyřech směrech – Leningrad, Moskva, Ukrajina a Krym, ovšem s minimálními úspěchy.

Obrovské úsilí občanů Sovětského svazu vedlo k toužebně očekávaným výsledkům. Postupně byl obnovován chod evakuovaných továren, život každého byl podřízen totální válce. USA a Velká Británie dodávaly do SSSR zbraně, stroje i technologie. Ačkoliv se v celkovém objemu produkce nejednalo o vysokou procentuální částku, po stránce zabezpečení funkčnosti sovětského hospodářství i struktury dodávek se jednalo o nenahraditelnou pomoc. Sovětský lid hnala do boje i do práce kromě reality samotné agrese Německa i skutečnost, že došlo k rozpoutání obrovského teroru. Jestliže při vpádu do SSSR byli v některých oblastech němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé před Stalinem, v průběhu války, kdy byli svědky velkému množství válečných zločinů, začali spolupracovat s protiněmeckým odbojem. Protislovanská a protižidovská genocida nabyla takových rozměrů, že se to v závěru války negativně projevilo na chování části vojáků Rudé armády vůči německým civilistům.

V Sovětském svazu se rozhořela partyzánská válka nebývalých rozměrů. Vzhledem k hustotě a stavu dopravní infrastruktury i vzhledem k obrovské rozloze Sovětského svazu Němci kontrolovali v zázemí za frontou pouze významná města a dopravní uzly. To umožnilo vznik několika set partyzánských skupin, přičemž počet partyzánů v době největšího rozmachu partyzánského hnutí v roce 1943 činil zhruba 250 000 osob. Jejich činnost způsobovala nejen velké ztráty při zásobování německé armády a vázala až 500 tisíc německých vojáků a příslušníků bezpečnostních komand, ale např. v průběhu válečných operací Rudé armády docházelo k likvidaci dopravní infrastruktury, což znemožňovalo přesuny německých vojsk.

481. článek dne...(do 7. července 2023)


Sowjetunion, Kursk – Unternehmen Zitadelle (1943)

Bitva v Kurském oblouku, známá i jako Operace Citadela představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Zahájila ji německá vojska 4. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti. Bitva skončila 22. července 1943 na ostrý příkaz Adolfa Hitlera.

Ačkoliv ztráty Rudé armády byly mnohem větší než na německé straně, jednalo se z pohledu Německa o velký neúspěch, který definitivně odsoudil Třetí říši k porážce, neboť ta nebyla schopna nahradit utrpěné ztráty a definitivně ztratila strategickou iniciativu na celé východní frontě. Historici ji považují spolu s bitvou o Stalingrad za rozhodující bitvu Velké vlastenecké války.

Zároveň přestavuje jednu ze dvou největších tankových bitev historie – druhou byla Bitva u Brodů.

Skupina armád Střed (velitel útoku Walther Model) a skupina armád Jih (Erich von Manstein) zaútočí na „krk“ Kurského oblouku ve směru kousek na východ od města Kursk, odříznou město i celý oblouk a sovětské jednotky zde se nacházející. Hitler si sliboval hodně jak od zničení jednotek nacházejících se v oblouku, tak od obranných bojů, které začnou, až se Rudá armáda pokusí své obklíčené jednotky osvobodit. Plán evidentně musel vyústit v gigantickou bitvu, proto se k jeho provedení shromáždila většina tankových sil obou skupin armád i další strategické zálohy. Přesto panovaly oprávněné pochybnosti, zda mají obě útočná uskupení dostatek prostředků k provedení akce.

Stavka si byla vědoma německých plánů týkajících se Kurského oblouku do takových detailů, že znala i průběžné změny a přesuny termínů. Byla informována i o posledním a definitivním termínu s takovým předstihem, že byl zcela vyloučen jakýkoliv moment překvapení hrající ve prospěch Německa.

Sovětský plán vypracovaný Žukovem – Operace Kutuzov – spočíval v odražení nepřátelského útoku zhruba 1/2 až 2/3 shromážděných sil a následným protiútokem zbytku, který by německé síly rozdrtil. Zároveň s druhou fází operace se předpokládaly akce v oblasti Doňce a Orelského oblouku a snad i akce angloamerických sil ve Středomoří. Cílem tedy dle Žukova bylo: „unavit nepřítele na našich obranných postaveních, vyřadit z boje jeho tanky, pak přivést čerstvé posily a zlikvidovat hlavní seskupení generální ofenzívou“. Za tímto účelem byly shromážděny celé 3 fronty. Dva měly za úkol přímou obranu Kurského oblouku (Centrální front Konstantina Rokossovského na severu a Voroněžský front N.F. Vatutina na jihu), jeden (Stepní front I.S. Koněva) měl tvořit zálohy pro protiútoky v první a druhé fázi bitvy. Pak zde byly ovšem ještě tři fronty na frontě severně a jižně od Kurského oblouku (Západní front a Brjanský front na severu a Jihozápadní front), které vyčlenily ze svých řad početné zálohy, které měly být v případě potřeby poskytnuty frontům v Kurském oblouku. Zároveň se předpokládalo, že ve druhé fázi operace zahájí Západní front útok na skupinu armád Střed v severní části Orelského oblouku.

Během příprav byla na kritických místech vybudována 2 úplná hluboká pásma těžkého polního opevnění optimalizovaného k protitankovému boji. Třetí se právě dokončovalo a čtvrté vznikalo. Sovětská strana asi opravdu nemohla být připravena lépe.

Předběžné německé akce byly zahájeny 4. července 1943 odpoledne 4. tankovou armádou. Akce byla úspěšná, ale téměř čtvrtina brigády Pantherů musela být vyřazena pro technické obtíže. Vlastní útok začal 5. července ve 4:30 ráno. Sovětské zdroje udávají, že těsně před zahájením německého útoku provedlo dělostřelectvo Rudé armády na základě informací od několika přeběhlíků o plánovaném začátku ofenzívy zdařilý mohutný dělostřelecký přepad, který způsobil německým úderným jednotkám těžké ztráty. Bojová hlášení německých jednotek mluví pouze o krátké rušivé palbě.

Brzy bylo zřejmé, že plán akce nebude možno splnit tak rychle, jak bylo očekáváno. V prvních dnech bylo sice dosaženo výrazných výsledků, leč stále bylo zřejmější, že se německý postup stále více zadrhává a ztráty neúměrně rostou. Jako rozhodující faktor lze zřejmě brát i situaci ve vzduchu – Luftwaffe v prvních dnech získala zřetelnou převahu a byla bez problémů schopna jak zajišťovat vzdušné údery proti nepřátelským jednotkám, tak poskytovat vzdušné krytí jednotkám vlastním. Postupem času však Stavka začala k bojišti přesunovat tisíce nových strojů a zároveň se projevil nedostatek pohonných hmot u německého letectva...


482. článek dne...(do 12. července 2023)


Jane Russell (1945)

Jane Russell (* 21. června 1921, † 28. února 2011) byla americká filmová herečka a sexuální symbol.

Její rodiče pocházeli ze Severní Dakoty. Tři z jejich prarodičů se narodili v Kanadě, zatímco babička z otcovy strany pocházela z Německa. Její rodiče se vzali v roce 1917. Její otec byl bývalý nadporučík americké armády pověřený velením a její matka byla bývalá kočovná herečka. V prvních letech manželství žili rodiče v Edmontonu v provincii Alberta v Kanadě. Před narozením Jane se její matka dočasně přestěhovala do Spojených států, aby zajistila, že Jane bude americkou občankou. Později se rodina přemístila do San Fernando Valley v jižní Kalifornii. V roce 1930 žili v Burbanku a její otec pracoval jako vedoucí kanceláře v pobočce továrny na mýdla. Matka zajistila Russellové lekce na klavír. Navíc se kromě hudby zajímala o drama a účinkovala v představeních střední školy Van Nuys. Nejdříve chtěla být designérkou, po smrti svého otce se rozhodla pracovat jako recepční. Také působila jako fotomodelka a na přání své matky studovala drama, hrála s divadlem Maxe Reinhardta a se slavnou ruskou herečkou Mariou Ouspenskou.

V roce 1940 podepsala Russellová sedmiletou smlouvu s filmovým magnátem Howardem Hughesem a debutovala ve filmu Zločinec (1943), příběhu o Billy Kidovi, který ukázal její smyslnou postavu. Ačkoliv byl film dokončen v roce 1941, objevil se na plátnech až o dva roky později. Nastaly problémy s cenzurou kvůli způsobu, jakým je ve filmu ukázán její bohatý výstřih. Když film konečně prošel cenzurou, byl uveden v roce 1946. Během tohoto období byla Russellová zaneprázdněna publicitou a stávala se slavnou osobou. Spolu s Lanou Turnerovou a Ritou Hayworthovou zosobňovala Russellová vzhled smyslné sladké dívky, ačkoliv její míry a výška byly jiné než u jejich současnic. Vedle tisíců útržků od komiků z rádia, včetně Boba Hopeho, který ji představil jako "dvě a jedinou Jane Russellovou", její fotografie na stohu sena mračící se se vzpurnou krásou a mladou smyslností, když se její ňadra napínaly pevně proti jejím šatům, byla oblíbeným obrázkem mužů sloužících ve druhé světové válce. Ačkoliv její rané filmy ukazovalo pouze málo z jejího hereckého umění, pomohly jí v kariéře ukazující veselé, často cynické, tvrdé ženy, často s vtipkující náladou.

V roce 1947 se Russellová pokusila vydat se na hudební dráhu. S orchestrem Kaye Kysera natočila singl "As Long As I Live". Pokračovala však v hraní s cílem dokonalosti v mnoha rolích, včetně Kalamity Jane s Bobem Hopem ve filmu Bledá tvář (1948) na půjčku pro Paramount Pictures a s Mikem Delroyem a Hopem ve filmu Syn bledé tváře (1952), opět v Paramountu.

Russelová byla na vrcholu svého komediálního talentu svým výkonem jako Dorothy Shawová ve filmu Páni mají radši blondýnky (1953), kde hrála spolu s Marilyn Monroe pro 20th Century Fox, která je jednou z jejich nejpamátnějších rolí. Film byl dobře přijat a ukázal, že je talentovanou herečkou. Objevila se ve dvou filmech spolu s Robertem Mitchumem, Jeho druh ženy (1951) a Makao (1952). Její další spoluherci zahrnují Franka Sinatru a Groucho Marxe v komedii Dvojitý dynamit (1951); Victora Matureho, Vincenta Pricea a Hoagyho Carmichaela v Příběhu z Las Vegas (1952); Jeffa Chandlera ve Foxfire (1955); a Clarka Gablea a Roberta Ryana ve Vysokém muži (1955). V produkci společnosti RKO Howarda Hughese ve filmu Francouzská spojka (1954) ukázal předposlední moment ve filmu Russellovou v přiléhavých jednodílných plavkách s výkrojky, kde hrála provokativní muzikálové číslo s názvem "Hledání problémů". Ve své autobiografii řekla Russellová, že odhalující plavky byly alternativou k Hughesovu původnímu návrhu bikin, což by byl pro film v roce 1954 velmi pikantní kostým. Russelová řekla, že původně nosila bikiny před "šokovaným" filmovým štábem, ale že "se cítila velmi nahá".

Russellová a její první manžel, bývalý zadák týmu Los Angeles Rams, Bob Waterfield, založili v roce 1955 firmu Russ-Field Production. Její výkon ve filmu Muži se žení s brunetkami, kde hrála po boku Jeanne Crainové, a v dramatu Vzpoura Mamie Stoverové (1956) ukázal její herecké schopnosti. Ale po filmu The Fuzzy Pink Nightgown (1957), který propadl i v prodeji, se na stříbrném plátně neobjevila po dalších sedm let.

V říjnu 1957 debutovala v úspěšném solo vystoupení z nočního klubu v Sands Hotelu v Las Vegas. Také splnila další závazky v USA, Kanadě, Mexiku a Evropě.


483. článek dne...(do 19. července 2023)


Marketa Vondrousova Tennis match in Chicago (2021)

Markéta Vondroušová (* 28. června 1999) je česká levoruká tenistka. Z finále grandslamové dvouhry French Open 2019 odešla poražena od Ashleigh Bartyové. Na odložených Letních olympijských hrách 2020 v Tokiu se stala stříbrnou medailistkou ve dvouhře. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála jeden singlový turnaj, když triumfovala na Ladies Open Biel Bienne 2017. V rámci okruhu ITF získala sedm titulů ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře. Od roku 2011 hraje za tenisový oddíl I. ČLTK Praha. V roce 2018 se stala také členkou armádního klubu ASC Dukla Praha.

Na žebříčku WTA byla ve dvouhře nejvýše klasifikována v červenci 2023 na 10. místě a ve čtyřhře v červnu téhož roku na 48. místě. Podruhé ji trénuje Jan Hernych, který ji vedl již do konce sezóny 2020. Dlouhodobě v týmu působí jako kouč a mentor Jiří Hřebec. Na juniorském kombinovaném žebříčku ITF se 25. května 2015 stala světovou jedničkou.

Mezi juniorkami ovládla s krajankou Miriam Kolodziejovou čtyřhru na Australian Open 2015 a French Open 2015. V květnu téhož roku se na juniorském kombinovaném žebříčku ITF stala světovou jedničkou, jíž byla do US Open 2015.

V českém fedcupovém týmu debutovala v roce 2017 semifinálem světové skupiny proti Spojeným státům, v němž podlehla Coco Vandewegheové a porazila Lauren Davisovou. Američanky zvítězily 3:2 na zápasy. Do června 2021 v soutěži nastoupila ke dvěma mezistátním utkáním s bilancí 3–1 ve dvouhře a 0–0 ve čtyřhře.

Tenis začala hrát ve čtyřech letech v Sokolově. Na Orange Bowlu 2014 vyhrála s CiCi Bellisovou čtyřhru v kategorii 18letých, když ve finále přehrály československý pár Kolodziejová a Mihalíková.

Na juniorce Grand Slamu si zahrála dvě deblová finále. Na prvním z nich, French Open 2014, odešly s CiCi Bellisovou poraženy od rumunského páru Ioana Ducuová a Ioana Loredana Roșcová až v rozhodujícím supertiebreaku. Naopak finálový duel Australian Open 2015 s krajankou Miriam Kolodziejovou zvládly, když přehrály dvojici Katharina Hobgarská a Greet Minnenová. Úspěch z melbournského grandslamu dokázaly zopakovat i na následujícím French Open 2015, kde ve finálovém utkání deklasovaly šestý nasazený americký pár Caroline Dolehideová a Katerina Stewartová. V turnaji navíc neztratily v pěti zápasech ani set.

V juniorské dvouhře French Open 2014, Wimbledonu 2014 i French Open 2015 se probojovala do semifinále. V prvním případě byla nad její síly Ruska Darja Kasatkinová, ve druhém Lotyška Jeļena Ostapenková a ve třetím Španělka Paula Badosová. Všechny tyto její protivnice se vždy staly pozdějšími vítězkami turnaje.

Startovala také na Letních olympijských hrách mládeže 2014, v singlu i ve čtyřhře se Simonou Heinovou.
Bodový zisk z květnového turnaje 56° Trofeo Bonfiglio 2015 v Miláně, kde ve finále zdolala Kanaďanku Charlotte Robillardovou-Milletteovou, ji 25. května 2015 katapultoval na 1. místo světového kombinovaného žebříčku ITF juniorek.

První ženský turnaj na okruhu ITF odehrála v kvalifikaci květnového Sparta Prague Open 2014 s rozpočtem 100 tisíc dolarů, kde ve druhém kole vypadla s Američankou Madison Brengleovou. Do hlavní soutěže se poprvé probojovala na listopadovém turnaji v Antalyi 2014 s dotací 10 tisíc dolarů, na němž skončila ve druhém kole na raketě Rusky Kušchovové. Singlovou soutěž ovládla v květnu 2015 na antuce v Zielonej Górze, když ve finále zvítězila nad 331. ruskou hráčkou žebříčku a 22letou Natelou Dzalamidzeovou. Na stejném turnaji dokázala ovládnout i čtyřhru, když společně s krajankou Miriam Kolodziejovou porazila ve finále ruský pár Natela Dzalamidzeová a Margarita Lazarevová.

Premiérovou událostí na okruhu WTA Tour se stal dubnový J&T Banka Prague Open 2015, na který obdržela divokou kartu do kvalifikace. V ní zdolala Andreu Hlaváčkovou, Ons Jabeurovou, aby v jejím závěrečném kole podlehla Černohorce Dance Kovinićové.

V červnu 2015 si pak připsala druhý double během šesti týdnů, když dokázala na domácím turnaji Zubr Cup v Přerově s dotací 15 tisíc dolarů ovládnout jak dvouhru, tak i čtyřhru. V singlové soutěži pak ve finále zdolala 334. hráčkou žebříčku a 20letou Jekatěrinu Alexandrovovou z Ruska.


484. článek dne...(do 3. srpna 2023)


Filmový plakát – Pátý element

Pátý element (The Fifth Element) je koprodukční film Velké Británie a Francie, který v roce 1997 natočil francouzský režisér Luc Besson.

V hlavních rolích si zahráli Bruce Willis (Korben Dallas), Milla Jovovich (Leeloot), Gary Oldman (Jean-Baptiste Emmanuel Zorg), Ian Holm (Vito Cornelius) a Chris Tucker (Ruby Rhod).

Kostýmy byly navrženy francouzským módním návrhářem Jeanem-Paulem Gaultierem, který jich pro film musel vyrobit 954.

Přestože byl scénář napsán a odehrán v angličtině a děj se odehrává v New Yorku budoucnosti, je film koprodukčním dílem Francie a Velké Británie. Nejvíce záběrů bylo pořízeno v Pinewood Studios v Anglii, další byly natočeny v Mauretánii. Koncertní scény byly nafilmovány v královské opeře. Filmový formát je Super 35 mm a ve filmu bylo použito mnoho vizuálních efektů. Celkové tržby přesáhly 260 milionů amerických dolarů.

Podle filmu byla v roce 1998 vytvořena ne příliš úspěšná videohra pro konzole PlayStation a pro PC.

V roce 1914 v předvečer první světové války přilétají mimozemšťané známí jako Mondošavané k starobylému egyptskému chrámu, aby odsud odvezli kameny 4 živlů (oheň, voda, vítr, země) do bezpečí. Tyto kameny jsou součástí zbraně, která jako jediná dokáže porazit pradávné Zlo objevující se každých 5 000 let. Berou také sarkofág, jenž obsahuje nezbytný „pátý element“ v lidské podobě. Mondošavané slíbí jejich lidské spojce (knězi), že se s nimi v potřebný čas vrátí. Klíč od chrámu se díky nehodě dostane do ruky knězi, který je instruován, aby jej uchoval (společně se znalostmi) pro další generace, dokud se Mondošavané nevrátí.

Zlo se objeví ve 23. století ve formě obrovské ohnivé koule ve vesmíru, na kterou neúčinkuje žádná pozemská zbraň. Současný držitel klíče od chrámu Vito Cornelius informuje prezidenta o povaze zla. Když se Mondošavané vrací na Zemi, jsou napadeni Mangalořany, mimozemskou bojovnou rasou. Ty si najal magnát Jean-Baptiste Emanuel Zorg, aby získali kameny, které by on předal Zlu. Loď Mondošavanů je zničena, Pozemšťané však dokáží z pozůstatku končetiny pátého elementu naklonovat humanoidní ženu Leeloo. Ta je po svém vzkříšení v šoku a uprchne. Z mrakodrapu vyskočí před dotírající ochrankou do taxíku Korbena Dallase, bývalého člena speciálních jednotek. Korben ji navzdory svým potížím pomůže a unikne s ní policejním vozům (vznášedlům).

Leeloo zatím nemluví anglicky, ale vysloví jméno otce Cornelia. Dallas ji k němu přivede. U něho se Leeloo (s pomocí počítače a díky svým výjimečným schopnostem) začne velice rychle učit, vstřebává informace ze všech oblastí celého lidstva. Otec Cornelius se svým pomocníkem Davidem mezitím seznají, že 4 kameny živlů má v držení operní zpěvačka Diva Plavalaguna, která má vystoupení na planetě Fhloston na obrovském vzdušném parníku Fhloston Paradise. Ačkoliv Zorg nechal zlikvidovat několik Mangalořanů, jejich vůdce rozhodne, že se kamenů zmocní pro sebe. Mimo nich se na Fhloston Paradise chystá i Zorgův člověk. Dallas je najat svým bývalým velitelem, generálem Mundem, aby kameny dopravil na Zemi. Zajistí mu falešnou identitu jako vítěze soutěže v rádiu. Dallas letí s Leeloo, na palubu kosmické lodi se dostane s menšími problémy i otec Cornelius.

Diva je zabita při útoku Mangalořanů na parník. Ještě než zemře, prozradí Korbenovi, že kameny ukrývá ve svém těle. Dallas je vytáhne a nyní musí čelit střelbě Mangalořanů. Leeloo je rovněž napadena Mangalořany. Ubrání se sice, ale je zraněná a vysílená, zůstává bezvládně ležet v mezipalubí parníku. Zorg mezitím osobně přiletěl na Fhloston Paradise, kde sebere kufřík a nechá zde časovanou nálož. Kufřík ale kameny neobsahuje, proto se musí vrátit zpět na parník. Dallas zatím zlikvidoval Mangalořany a našel Leeloo. Společně s otcem Corneliem, Leeloo a Ruby Rhodem (moderátorem populární stanice) odlétá při evakuaci Fhloston Paradise, zatímco Zorg je zabit při explozi. Během cesty zpět na Zemi Leeloo pokračuje ve svém studiu a zjistí, že prakticky celá historie lidstva byla plná válek a násilí.


485. článek dne...(do 7. září 2023)


Steve Irwin – Crocodile Hunter (2005)

Stephen Robert Irwin (* 22. února 1962, † 4. září 2006) byl australský autor dokumentárních filmů. Stal se známým zejména televizním seriálem Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter).

Narodil se rodičům Lyn a Bobovi Irwinovým ve Viktorii. Bob Irwin byl velký obdivovatel plazů, a tak se s rodinou přestěhoval do Queenslandu. V roce 1970 založil malý park s plazy v Beerwah na slunečním pobřeží, z něhož se stala Australia Zoo, jejich rodinný podnik, který neustále rozšiřovali až do roku 1991, kdy Bob a Lyn odešli a svěřili vedení Australia Zoo svému synovi, Stevovi.

Protože bydleli v ZOO, vyrůstal Steve se zvířaty všeho druhu. Denně zvířata krmil a staral se o údržbu jejich vozu. K šestým narozeninám dostal jako dárek to, po čem vždy toužil – svou vlastní zakrslou krajtu. Ta byla 3,6 metru dlouhá a zatímco většina jeho vrstevníků krmila svoje kočky nebo psy, Steve chytal ryby a hlodavce a krmil svoje krokodýly a hady. Bob učil mladého Steva všechno o plazech – dokonce už v devíti letech Steva naučil, jak chytat krokodýly v noci. Bob byl pyšný na sebe i syna a rád se chlubil tím, že všechny krokodýly v zoo buď chytili holýma rukama, nebo se u nich krokodýli už narodili.

Jak stárl, Steve přebíral více a více otcových povinností a nabídl se dobrovolně pro práci na severu Queenslandu na vládním programu East Coast, kontrola stavu krokodýlů, a strávil několik let chytáním obrovských krokodýlů v místech, kde působili problémy. Krokodýly, které chytil, směl přemístit do rodinného parku.

Od roku 1991, kdy australskou ZOO převzal, začal podnik pod jeho vedením vzkvétat. Když se náhodou potkal s televizním výrobcem Johnem Staintonem, okamžitě se stali přáteli a ten mu dal příležitost ukázat své různorodé zvířecí talenty světu. Vzali pramici a natočili první dokumentární film s názvem Lovec krokodýlů. Dokument měl velký úspěch, a tak se rozhodl natočit další díly. V následujících třech letech natočil 10 hodinových epizod, které viděli televizní diváci po celém světě. Po neobyčejném úspěchu Steve natočil dalších 70 epizod Lovec Krokodýlů.

Měl velký respekt ke všem zvířatům a byl pyšný, že jeho nadšení s ním sdílela nejen jeho rodina, ale také návštěvníci ZOO a miliony televizních diváků po celém světě.

Na počátku září 2006 natáčel Steve Irwin v oblasti Velkého bariérového útesu dokumentární pořad Ocean's Deadliest. 4. září 2006 však nebylo kvůli špatnému počasí možné natáčet, a proto se rozhodl využít volného času k natočení pár záběrů pro dokumentární pořad své dcery Bindi (Bindi the Jungle Girl). Během setkání s velkou trnuchou, která ho bodla přímo do srdce, na místě zemřel.

Zemřel krátce před jmenováním "pomocným profesorem" na University of Queensland pro obor integrativní biologie.
14. listopadu 2007 mu byl tento titul udělen in memoriam.

V roce 2007 vláda Rwandy oznámila, že pojmenuje zrovna narozené mládě gorily horské po Irwinovi, jako poctu za jeho práci v oblasti ochrany volně žijících zvířat.

Společnost Sea Shepherd Conservation Society bojující proti nelegálnímu lovu velryb se rozhodla v roce 2007 přejmenovat loď MV Robert Hunter na MY Steve Irwin.

V roce 2010 byl popsán nový druh hlemýždě s latinským název Crikey steveirwini, jenž žije na severu Austrálie. Rodové jméno je odvozeno od Irwinova častého výroku "Crikey!" (česky zhruba "Jemine!") při nalezení hledaného živočicha při  natáčení nebo celkově při radosti z nějaké události, případně při nějakém překvapení či zdůraznění tématu.

15. listopadu se také slaví Den Steva Irwina. Smyslem připomínkového dnu je vzpomenout si na Stevův život a odkaz o ochraně přírody, který zanechal, a ve kterém Australia Zoo pokračuje.


486. článek dne...(do 26. září 2023)


Stepanakert – Nagorno-Karabakh (2021)

Stěpanakert (arménsky Ստեփանակերտ – Stepanakert), oficiálně Chankendi, je hlavní město Náhorního Karabachu a neuznané Republiky Arcach, oficiálně uvnitř Ázerbájdžánu. Podle ekonomického rozdělení Ázerbájdžánu je město od roku 1991 součástí hospodářské oblasti Náhorní Karabach, která byla dne 7. července 2021 přejmenována na ekonomickou oblast Karabach.

Na základě Gulistánské dohody z roku 1813 přešlo město jako součást Karabašského chanátu pod Rusko. Roku 1813 nežil v Chankendi ani jeden Rus a ani jeden Armén. V roce 1847 žilo v osadě již 80 arménských a 52 ruských rodin. I po roce 1847 pokračovalo přestěhovávání křesťanských Arménů z Persie do rychle se rozvíjející osady. Ruská vláda Arménům důvěřovala více než muslimským Ázerbájdžáncům a umisťovala je do vedení úřadů a civilní správy. V polovině 19. století bylo Chankendi spíše kozáckou vesnicí než běžnou ázerbájdžánskou osadou. Ve vesnici sídlil ruský Sunženský pluk. Byla tam kasárna, nemocnice, plukovní kostel a žily tam rodiny důstojníků a některých vojáků.

V roce 1900 mělo Chankendi již 3 000 obyvatel, existovala zde dvoustupňová základní škola. Ve městě sídlilo kozácké vojsko. V Chankendi Arméni tou dobou dosáhli nadpolovičního počtu obyvatel, ale stále tam žila ázerbájdžánská šlechtická elita, intelektuálové, hudebníci a umělci.

Říjnová revoluce se Chankendi vyhnula. Město bylo uchráněno revolučních zmatků. V roce 1918 byl vyhlášen nezávislý Ázerbájdžán a město k němu bylo i přes odpor většinových arménských obyvatel připojeno. Oblast měla pod kontrolou arménská rada a milice, i přes několikeré vojenské intervence ázerbájdžánské armády a aktivitu britské mise do roku 1919 se Ázerbájdžánu nepodařilo získat trvalou správní kontrolu. Roku 1920 konflikt přerostl do otevřené války, kterou přerušila až invaze Rudé armády. Nezávislá Arménie i nezávislý Ázerbájdžán si nárokovali Karabach, Zangezur a Nachičevansko. Ve všech třech provinciích převládalo arménské obyvatelstvo a oba státy je považovaly za své historické území. Po připojení obou zemí k SSSR bylo potvrzeno, že Náhorní Karabach (včetně Chankendi) a Nachičevansko zůstane ázerbájdžánské a Zangezur bude připojen k Arménské sovětské socialistické republice. Neřešení národnostních otázek při vzniku SSSR vedlo k etnickým válkám na konci období SSSR.

V roce 1923 bylo město přejmenováno na Stěpanakert na počest Stěpana Šaumjana, člena 26 komisařů v Baku. Jelikož pogrom v Šuše, původně hlavním městě regionu, v roce 1920 znamenal jeho částečnou destrukci, jakožto i vysídlení či pobití větší části jeho obyvatel (zejména Arménů), byl určen jako hlavní město Náhorněkarabašské oblasti Stěpanakert. Za čas Stěpanakert vyrostl v nejvýznamnější město regionu.
Roku 1926 městská správa odsouhlasila nový vzhled města navržený Alexandrem Tamanjanem. Dva další návrhy na rozšíření byly schváleny v 30. a 40. letech, obě zachovávající původní část návrhu. Bylo založeno několik škol a dvě polikliniky, stejně tak v roce 1932 arménské divadlo pojmenované po Maximu Gorkém. Stěpanakert již tou dobou sloužil jako hlavní ekonomické centrum oblasti.

V sovětském období docházelo k prudkému nárůstu populace, v roce 1939 mělo město 10 000 obyvatel, v roce 1959 20 000 obyvatel, v roce 1970 30 000 obyvatel a v roce 1988 jich bylo 60 000. Zdvojnásobení populace každých dvacet let bylo skvělým ukazatelem rozvoje provinčního sovětského města. Pro rostoucí populaci se stavěly nejen panelákové byty, ale také příslušná sociální a komunální infrastruktura, budovaly se moderní socialistické podniky, aby byl dostatek pracovních míst. Podniky postavené ve Stěpanakertu vyráběly více než polovinu průmyslové produkce Náhorního Karabachu.
Nové hlavní město Náhorního Karabachu mělo po celou dobu SSSR ve vedení jen arménské komunisty, někteří z nich byli do Stěpanakertu překládání z arménského Jerevanu. Původní Ázerbájdžánci se v sovětském období postupně vystěhovávali a město se stávalo více arménské.

Roku 1978 byl Stěpanakert povýšen na město a okres byl přejmenován na Askeran.

V roce 1988 měl Stěpanakert továrny na hedvábí, boty, koberce, na šití oblečení, mlékárny a vinařství známé po celém jižním Kavkaze. Ve městě byl také důležitý elektrotechnický závod, továrna nábytku a závod na výrobu stavebních materiálů.


487. článek dne...(do 5. října 2023)


Taken by the Voyager 2 spacecraft on July 8, 1979.

Callisto je významný měsíc Jupiteru. Náleží k tzv. Galileovým měsícům, objevil ho Galileo Galilei v roce 1610. Callisto je druhým největším z Jupiterových měsíců a třetím největším měsícem ve sluneční soustavě po Jupiterově Ganymedu a Saturnově Titanu. Callisto má průměr 4 820 km, takže dosahuje přibližně 99 % velikosti planety Merkur, ale pouze asi třetiny jeho hmotnosti. Obíhá jako čtvrtý nejvzdálenější měsíc z Galileových měsíců se střední vzdáleností asi 1 880 000 km. Oproti Io, Europě a Ganymedu se nepodílí na orbitální rezonanci zmiňovaných měsíců a slapové působení Jupitera je už tak slabé, že nezpůsobuje významný ohřev měsíce. Měsíc má s Jupiterem vázanou rotaci, takže neustále směřuje k planetě stejnou stranou. Jelikož obíhá daleko od Jupiteru, je jeho povrch méně ovlivňován působením jeho magnetosféry než v případě vnitřních měsíců.

Těleso je tvořeno horninami a ledem v přibližně stejném množství. Průměrná hustota měsíce dosahuje 1,83 g/cm3. Spektroskopická měření naznačují, že se na povrchu nachází vodní led, oxid uhličitý, křemičitany a organické látky. Jeho kůra je silná až 150 km. Pod ledovou kůrou měsíce se nachází v hloubce okolo 100 km zřejmě relativně mělký oceán slané vody a pod ním již jen nediferencované jádro.

Povrch Callisto je silně rozryt impaktními krátery a je tudíž velice starý. Nevykazuje žádné stopy podpovrchových procesů jako je desková tektonika či vulkanismus a tak se předpokládá, že jeho povrch byl zcela zformován pouze dopady jiných těles. Výrazné povrchové útvary tvoří četné prstencové struktury, impaktní krátery různých tvarů a pásy sekundárních kráterů a jizev, hřebenů a uloženin. Při pohledu na měsíc z menší vzdálenosti je rozeznatelný členitý povrch tvořený malými světlými zmrzlými depozity nacházejícími se na vrcholcích vyvýšenin. Tyto vyvýšeniny jsou obklopeny hladkou vrstvou tmavého materiálu. Předpokládá se, že je to výsledek degradace malých útvarů vlivem sublimace, což podporuje absence malých impaktních kráterů a přítomnost množství malých pahorků, které pravděpodobně představují jejich zbytky. Absolutní stáří povrchu není známo.

Kolem Callisto se nachází velice slabá atmosféra tvořená oxidem uhličitým a pravděpodobně také molekulárním kyslíkem a nad ní pak poměrně intenzivní ionosféra. Předpokládá se, že měsíc vznikl pomalou akrecí z disku prachu a plynu, který obklopoval Jupiter po jeho vzniku. Protože akrece probíhala pomalu a rovněž slapové ohřívání bylo velmi malé, neměl Callisto dostatek tepla, aby mohla proběhnout jeho vnitřní diferenciace. Pomalá konvekce uvnitř Callisto, která započala krátce po vzniku měsíce, vedla k částečné diferenciaci a pravděpodobně i ke zformování podpovrchového oceánu v hloubce okolo 100–150 km a malého kamenitého jádra.

Pravděpodobná přítomnost podpovrchového oceánu nechává otevřenou možnost, že by Callisto mohl hostit potenciální mimozemský život. Nicméně podmínky pro jeho vznik jsou méně přívětivé než v případě sousední Europy. Měsíc zkoumaly sondy Pioneer 10, Pioneer 11, Galileo a Cassini. Kvůli nízké míře radiace na povrchu měsíce se dlouho uvažovalo o Callisto jako o nejvhodnějším místě pro případnou lidskou základnu pro výzkum Jupiterovy soustavy. Teplota na jeho povrchu se pohybuje od -190 °C do -130 °C.

Callisto je nejvzdálenější měsíc ze čtyř Galileových měsíců obíhajících kolem Jupiteru. Jupiter obíhá přibližně ve vzdálenosti 1 880 000 km (odpovídá 26,3 poloměrům Jupiteru), což je značně více než u třetího Galileova měsíce Ganymedu, který obíhá ve vzdálenosti 1 070 000 km. Důsledkem této vzdálenosti je to, že se Callisto nepodílí na orbitální rezonanci se třemi dalšími Galileovými měsíci a pravděpodobně se na ní nepodílel ani dříve.

Jako u většiny dalších pravidelných planetárních měsíců je i rotace Callisto vázaná. Délka dne je tak na povrchu Callisto stejně dlouhá jako doba oběhu, tedy přibližně 16,7 pozemského dne. Jeho oběžná dráha je mírně excentrická a ukloněná k Jupiterovu rovníku s orbitální excentricitou a inklinací měnící se kvazi-periodicky vlivem slunečních a planetárních gravitačních perturbací v řádu století. Rozsah změn je mezi 0,0072–0,0076 respektive 0,20–0,60°. Tyto orbitální variace způsobuji sklony v rotační ose (úhel mezi rotační a oběžnou osou) mezi 0,4 až 1,6°.


488. článek dne...(do 19. října 2023)


Fallout: New Vegas Ultimate Edition (GOG.com)

Fallout: New Vegas je postapokalyptická akční RPG hra vyvinutá společností Obsidian Entertainment a vydaná společností Bethesda Softworks.

Hra byla oznámena v dubnu 2009 a vydána 19. října 2010 pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360. Hra je spin-offem série Fallout a odehrává se v postapokalyptickém prostředí otevřeného světa, který zahrnuje region sestávající z Arizony, Kalifornie a Nevady. Odehrává se ve světě, který se díky technologii atomového věku odchýlil na alternativní časovou linii, což nakonec vedlo ke globální jaderné apokalypse v roce 2077 v události označované jako "Velká válka", způsobené velkým konfliktem mezi USA a Čínou.

Hlavní příběh hry New Vegas se odehrává v roce 2281, čtyři roky po událostech hry Fallout 3 a 204 let po pádu bomb. Nejedná se o přímé pokračování, ale znamená návrat několika prvků, které se nacházely ve hře Fallout 2.

Hráči se ujímají ovládání postavy známé jako Kurýr. Při převozu balíčku přes Mohavskou poušť do města New Vegas, což bývalo Las Vegas, je Kurýr přepaden, okraden o balíček, zastřelen a ponechán napospas smrti. Poté, co Kurýr přežije, se vydává na cestu za nalezením svého budoucího vraha a získáním balíčku zpět, získává přátele i nepřátele mezi různými válčícími frakcemi a nakonec se zaplete do konfliktu, který rozhodne o tom, kdo ovládne New Vegas a Pustinu Mojave.

Hra New Vegas získala pozitivní recenze, kritici chválili její psaní, úkoly a vylepšenou hratelnost, ačkoli byla při uvedení na trh kritizována za chyby a záseky. Hra byla komerčně úspěšná, prodalo se jí více než 5 milionů kopií a odhaduje se, že celosvětově se jí prodalo přibližně 12 milionů kopií. Hra získala v roce 2011 cenu Golden Joystick Award za "RPG roku" a byla nominována na dvě ceny BAFTA (nejlepší strategická hra a nejlepší příběh).

Od té doby si hra získala kultovní postavení a kritici i hráči ji často označují za jednu z nejlepších her série Fallout a také za jedno z nejlepších RPG všech dob.

Možnost provést na své postavě jakékoliv změny na poslední chvíli se objeví, když hráč vykročí za hranice výchozí lokace, městečka Goodsprings. Do hry bylo přidáno více perků, které poskytují větší možnosti vylepšení hráčových postav při zvyšování úrovně. Změnil se i samotný systém perků, který umožňuje získat perk na každé druhé úrovni namísto každé úrovně jako v dřívějších Falloutech. To zabraňuje tomu, aby měl hráč na začátku hry příliš silnou postavu. Do hry bylo přidáno více zbraní, včetně pistole ráže 9 mm, jednoranné brokovnice, prachových náloží, dynamitu a granátometu. Každá zbraň má ve hře plnit specifickou a taktickou roli. Byla zavedena dovednost "Přežití". Tato dovednost ovlivňuje, kolik zdraví se obnovuje pomocí jídla a pití.

Dovednosti mají větší vliv na volbu konverzace; to, zda bude dialogová možnost úspěšná, nebo neúspěšná, je zobrazeno předem a zcela závisí na úrovni dovednosti, nikoliv na dovednosti i náhodě, jak tomu bylo ve Falloutu 3. Hráči mohou získat dočasné posílení dovednosti přečtením jí odpovídajícího časopisu, který lze nalézt v okolí Mojavské pustiny nebo zakoupit u prodejců, jehož účinky lze dále posílit určitými perky. Hráči mohou hrát hazardní hry. Mohou tak činit návštěvou kasin, nákupem žetonů za tři hlavní herní měny a hraním blackjacku, automatů nebo rulety v nich. Hráči mohou také hrát karetní hru s názvem Caravan, která byla navržena speciálně pro tuto hru a má svá vlastní pravidla a lze ji hrát s vybranými lidmi i mimo kasina.

Přestože hráči mohli ve Falloutu 3 vyrábět předměty, byly tyto předměty omezeny na několik unikátních zbraní. V New Vegas byl crafting výrazně rozšířen o možnost vytvářet jídlo, pití a drogy, a munice spolu s unikátními zbraněmi. Crafting lze provádět u pracovních stolů, dobíjecích lavic, ploten a táborových ohňů a vyžaduje specifické komponenty i dostatečnou úroveň dovedností. Například vaření jídla u táborových ohňů vyžaduje, aby k tomu hráč měl dostatečnou úroveň dovednosti Přežití. Některé speciální předměty nelze vyrobit, dokud nejsou nalezeny jejich recepty/schémata.

Hráči mohou sbírat rostliny, které se používají v receptech. Kromě craftingu mohou hráči upravovat zbraně pomocí speciálních modifikací střelných zbraní. Takové úpravy mohou zlepšit rychlost střelby nebo velikost zásobníku, případně přidat namontovaný teleskopický zaměřovač umožňující větší dostřel. Úpravy střelných zbraní často vyžadují buď jejich shánění v Mojave, nebo nákup u prodejců.


489. článek dne...(do 6. listopadu 2023)


Original photo of Burt Lancaster for the film Desert Fury (1947)

Burton Stephen Lancaster (* 2. listopadu 1913, † 20. října 1994) byl americký artista, herec, moderátor, režisér, producent a politický aktivista.

Pocházel z chudé newyorské rodiny pošťáka. Od mládí rád sportoval, byl dobrý atletem a bavila jej košíková. Dva roky studoval na univerzitě, svá studia však nedokončil. Začínal jakožto artista u cirkusu, kde sedm let vystupoval jako akrobat. Poranil si však ruku a musel tohoto povolání zanechat. Před vstupem USA do druhé světové války se po několik let živil jako obchodní cestující.

Ve válečné době působil jakožto moderátor ve válečném frontovém divadle na italské frontě. Po válce získal své první divadelní angažmá na newyorské Broadwayi.

Brzy se stal i filmovým hercem. Díky své sportovní a artistické průpravě se u filmu zpočátku uplatňoval v rolích drsných a tvrdých chlapů. Hrál v různých westernech, filmech z gangsterského a kriminálního prostředí, později i ve válečných filmech. Postupem doby se však vypracoval na velmi výrazného realistického herce a velmi dobře se uplatnil i v charakterních rolích. Ke své původní profesi artisty se vrátil ve filmu Visutá hrazda z roku 1956.

Později hrál Burt Lancaster i v několika italských filmech, z nichž nejvýznamnější je historický velkofilm režiséra Luchina Viscontiho Gepard (1963), jehož stejnojmennou románovou předlohu napsal Giuseppe Tomasi di Lampedusa a v němž Lancaster vytvořil hlavní roli knížete Saliny.

V roce 1970 zaznamenal Lancaster jeden z největších úspěchů své kariéry ve filmu Letiště, kde hrál po boku Deana Martina, George Kennedyho, Vana Heflina, Helen Hayesové, Maureen Stapletonové, Barbary Haleové, Jean Sebergové a Jacqueline Bissetové. Film s Rossem Hunterem získal 9 nominací na Oscara, včetně jedné za nejlepší film. Stal se jedním z největších kasovních trháků roku 1970 a ve své době údajně nejvýdělečnějším filmem v historii společnosti Universal Pictures.

Poté se pustil do série westernů: V roce 1971 natočil film Lawman v režii Michaela Winnera a také Valdez přichází. V roce 1972 Ulzanův nájezd v režii Aldricha, který produkoval společně s Hechtem. Žádný z nich nebyl výrazně populární, ale Ulzanův nájezd se stal kultovním filmem.
Lancaster natočil dva thrillery, oba v roce 1973 – Škorpion a Výkonná akce.

K režii se Lancaster vrátil v roce 1974 filmem Půlnoční muž, který také napsal a produkoval. Ve stejném roce natočil druhý film s Viscontim Rodinný portrét a zahrál si hlavní roli v televizním filmu Mojžíš zákonodárcem.

Lancaster byl jedním z mnoha špičkových jmen ve filmu XX. století (1900) režiséra Bernarda Bertolucciho z roku 1975 a v roce 1976 si zahrál epizodní roli ve filmu Buffalo Bill a indiáni aneb Lekce dějepisu Sedícího býka.

Newyorská Filmová společnost Lincolnova centra v roce 2013 při příležitosti 100. výročí Lancasterova narození uspořádala promítání dvanácti nejlepších filmů, v nichž herec účinkoval. Lancaster vyrůstal a byl vychováván v protestantském prostředí, ale v dospělosti se hlásil k ateismu.

S přibývajícím věkem sužovaly Lancastera stále častější zdravotní problémy, jako arteroskleróza, či onemocnění žlučníku, kvůli němuž musel v lednu 1980 podstoupit náročnou operaci. Prodělal dva mírnější infarkty a v roce 1983 mu byl voperován čtyřnásobný srdeční bypass. I poté, výrazně fyzicky oslaben, se stále věnoval herectví. Našel dost sil i na to, aby si se svými dlouholetými hereckými kolegy Jamesem Stewartem a Ginger Rogersovou našel cestu na zasedání amerického kongresu projednávající záměr mediálního magnáta Teda Turnera kolorovat černobílé filmy ze 30. a 40. let, což jmenované herecké legendy odmítaly.

Definitivní konec herecké dráhy Lancasterovi přinesla mrtvice prodělaná v listopadu 1990, v jejímž důsledku částečně ochrnul a téměř přestal mluvit. Podlehl svému třetímu infarktu, který jej zastihl 20. října 1994 v jeho kalifornském apartmánu 13 dní před jeho 81. narozeninami.


490. článek dne...(do 14. listopadu 2023)


Actress Anne Hathaway at the Berlin Film Festival 2023

Anne Jacqueline Hathaway (* 12. listopadu 1982) je americká filmová herečka a zpěvačka.

Je držitelkou mnoha ocenění, včetně Oscara, Zlatého glóbu, ceny BAFTA a ceny Emmy.

Svou průlomovou roli zaznamenala titulní rolí v komediálním filmu Deník princezny (2001). Poté, co účinkovala v řadě rodinných filmů, včetně filmu Zakletá Ella (2004), přešla do dospělých rolí v dramatu Zkrocená hora (2005). Největším komerčním úspěchem do té doby se pro ni stala role asistentky redaktora módního časopisu v komediální dramatu Ďábel nosí Pradu (2006). Ztvárnila roli drogově závislé ženy Rachel se vdává (2008), za nějž obdržela svou první nominaci na Oscara za nejlepší herečku.

Za dabing animovaného seriálu seriálu Simpsonovi obdržela v roce 2010 cenu Emmy. Je členkou správní rady Lollipop Theatre Network, organizace, která přináší filmy dětem v nemocnicích, a obhajuje rovnoprávnost jako velvyslankyně dobré vůle OSN.

Když v osmi letech sledovala svou matku vystupovat na prvním národním turné muzikálu Bídníci jako Fantine, okamžitě ji zaujalo jeviště, ale rodiče jí nechtěli umožnit, aby se věnovala se herecké kariéře. Poté Kate opustila herectví, aby vychovala Hathawayovou a její bratry. Hathaway byla vychována jako římská katolička a v dětství si přála být jeptiškou, ale herectví pro ni bylo vždy prioritou. Její vztah ke katolické církvi se změnil v patnácti letech poté, co se dozvěděla, že její starší bratr je gay. Její rodina opustila římskokatolickou církev a připojila se k Episkopální církvi, protože přijala homosexualitu, ale nakonec ji také opustili. V roce 2009 popsala své náboženské přesvědčení jako „nedokončenou práci“.

Navštěvovala Brooklyn Heights Montessori School a Wyoming Elementary School v Millburnu. Vystudovala Millburn High School, kde hrála fotbal a účinkovala v mnoha divadelních hrách, včetně Once Upon a Mattress, kde ztvárnila Winnifred. Později se objevila ve hrách Jana Eyrová a Gigi v Paper Mill Playhouse v New Jersey. V roce 1993 studovala na American Academy of Dramatic Arts a stala se první teenagerkou přijatou do hereckého programu Barrow Group Theatre Company. Strávila několik semestrů studiem angličtiny a politologie na Vassar College v Poughkeepsie v New Yorku, než přešla na Newyorskou univerzitu.

Mezi lety 1998 a 1999 zpívala soprán s All-Eastern U.S. High School Honors Chorus v Carnegie Hall a ve hrách v Seton Hall Preparatory School ve West Orange v New Jersey. Na začátku její filmové kariéry byl její herecký styl a vzhled byly přirovnáván k Judy Garlandové, kterou uvádí jako jednu ze svých oblíbených hereček, a Audrey Hepburnové. Tři dny po svém vystoupení v Carnegie Hall byla obsazena do seriálu Get Real stanice Fox. Hrála dospívající dívku Meghan Green, po boku Jona Tenneyho, Debrah Farentino a Jesseho Eisenberga. Navzdory svému ranému úspěchu trpěla v průběhu dospívaní depresemi a úzkostmi. V roce 2008 však řekla, že z toho od té doby vyrostla. Anne Hathaway prý nikdy nelitovala, že nedokončila svůj titul, protože se jí líbilo být s ostatními, kteří „se snažili dospět“.

V roce 1999 poprvé úspěšně účinkovala v jinak dost neúspěšném televizním seriálu Get Real, za který byla poprvé nominována na cenu Teen Choice Awards. Hned svým filmovým hollywoodským debutem zaznamenala velký úspěch v rodinném pohádkovém snímku Deník princezny z roku 2001 režiséra Garryho Marshalla, kde si zahrála ústřední postavu princezny Mii Thermopolisové. Za tuto roli byla podruhé nominována na cenu Teen Choice Awards. Její vůbec první nízkorozpočtový snímek Odvrácená strana nebe se natáčel dříve než Deník princezny, ale do kin byl uveden úmyslně z komerčních důvodů až později.

Později si zahrála v dalších známých filmech. Moderní Popelku ztvárnila v koprodukční filmové pohádce Zakletá Ella, známou se stala i díky postavě z Oscarem ověnčeného snímku Zkrocená hora. S Meryl Streepovou si zahrála hlavní roli ve filmu Ďábel nosí Pradu. Britskou spisovatelku Jane Austenovou ztvárnila ve filmu Vášeň a cit. V roce 2010 pak vytvořila, postavu zimní královny ve snímku Alenka v říši divů.


491. článek dne...(do 20. listopadu 2023)


T-80BV: Soviet 3rd Generation Main Battle Tank

T-80 je sovětský tank, který byl do výzbroje sovětské armády zařazen v roce 1976, ale veřejnosti byl představen až v roce 1987. Představuje vývojové pokračování tanku T-64. Stejně jako on má automatické nabíjecí zařízení tankového kanonu, což umožnilo snížit počet členů posádky na tři muže. Je poháněný plynovou turbínou, díky čemuž dosahuje vyšší rychlosti než jiné současné tanky. Hlavní výzbroj tvoří 125mm tankový kanon, který byl použit i v T-72, je však schopný použít mnohem větší sortiment munice, včetně střel na bázi ochuzeného uranu se zvýšenou průbojností a je schopný odpalovat i protitankové raketové střely. Sekundární výzbroj tvoří spřažený 7,62mm kulomet a protiletadlový 12,7mm kulomet. Tank má vlastní zadýmovací zařízení, laserový dálkoměr a na věži tanku jsou čtyři vrhače klamných cílů k odklonění protitankových střel. Na rozdíl od tanku T-72 se T-80 nikdy ve velkém nevyvážel.

V roce 1963 byla zahájena výroba hlavního bitevního tanku T-64A, který byl vyvinut v Charkově. Pro technickou náročnost nového motoru však bylo přistoupeno k vývoji variant tanku T-64 s jinými motory, z nichž vnikl tank T-72. V tomto období se proto obrátily odpovědné orgány na Kirovský závod se zadáním k výrobě prototypu tanku T-64 s plynovou turbínou GTD-1000T. Do vývoje nového motoru byl angažován konstruktér plynových turbín pro vrtulníky Sergej P. Izotov. V roce 1969 byl vyroben první prototyp s označením Objekt 219.

Terénní testy však ukázaly, že podvozek původního T-64 výkonnému motoru nestačí a je poruchový. Byly proto potřebné změny v šířce a gumové úpravě pojezdových pásů a kol. Oproti tanku T-64 se lišilo i odpružení. Tyto úpravy pomohly snížit vibrace podvozku, poruchovost a výrazně snížily hlučnost. Ukázalo se také, že při jízdě v prašném prostředí se v motoru zachycuje velké množství prachu. Bylo proto instalováno zařízení, které čistilo motor proudem vzduchu.

Začátku výroby nepřál sovětský ministr obrany Andrej Grečko, který kritizoval jeho velkou spotřebu a malý rozdíl oproti tanku T-64. Definitivní rozhodnutí však učinil ministr zbrojního průmyslu D. F. Ustinov, který prosazoval zavedení tanku s turbínovým motorem, po Grečkově smrti v roce 1976. Po dlouhých zkouškách nakonec stroj sovětské ozbrojené síly přijaly v roce 1976 do výzbroje. Jednalo se o první sériově vyráběný tank s plynovou turbínou. Stroj vážil 42 tun a poháněl ho motor o výkonu 1 000 koní. Na rozdíl od motorů tanků T-64 a T-72 měl turbínový motor T-80 výrazně vyšší spotřebu, což mělo za následek, že dojezd byl jen 285 km i s přídavnými nádržemi. Výhodou však byl fakt, že může používat různá paliva (naftu, benzín i letecký benzín). Plynová turbína také není citlivá na nízké teploty a dobře startuje i při vysokých mrazech. Výzbroj tvořil 125 mm kanón s hladkým vývrtem a automatickým nabíječem a dva kulomety. Jeden ráže 7,62 spřažený s kanónem a druhý – 12,7 mm kulomet upevněný na věži ovládaný z velitelovy věžičky. Tank první verze měl kompozitní pancíř, laserový zaměřovač a nebyl schopen používat reaktivní střely vystřelované skrz hlaveň kanónu. Novější verze měly od roku 1985 až 50 % povrchu tanku pokrytého reaktivním pancířem a vylepšené kompozitní pancéřování (T-80BV). Reaktivní pancéřování zvyšuje odolnost pancíře na ekvivalent 400 mm, což zajišťuje odolnost před protipancéřovými střelami HEAT. Stroje mohou vystřelovat vývrtem kanónu reaktivní řízené střely 9K112 Kobra později 9K119 Refleks. Vylepšení se dočkal i motor, jehož výkon stoupl na 1 100 koní (verze T-80U). V Charkovském traktorovém závodě byla vyvinuta verze T-80UD poháněná dvoutaktním dieselovým motorem s protiběžnými písty 6TD-6, zejména s ohledem ke snížení nákladů na výrobu a provoz.

Náklady na výrobu T-80 převyšovaly jakýkoliv jiný sovětský tank své doby. T-80 však představoval v sovětské koncepci tankového boje hlavní bitevní tank, jehož stěžejním úkolem bylo vést boj proti západním tankovým jednotkám. V roce 1993 na vojenské výstavě v Abú Dhabí získal T-80U velkou pozornost svými manévrovacími schopnostmi.

Rusko mělo původně k dispozici kolem 5 000 kusů těchto tanků. Od roku 1998 se jejich počet snížil na 3 500. Kromě Ruska používá tyto tanky i Ukrajina, kde po rozpadu Sovětského svazu pokračovala výroba varianty T-80UD.


492. článek dne...(do 7. prosince 2023)


As it arrived at Jupiter on December 7, 1995, NASA's Galileo orbiter received a stream of data transmissions.

Sonda Galileo byla americká planetární sonda, určená k průzkumu planety Jupiter, jejího okolí a systému jejích měsíců, především čtyř velkých tzv. Galileových. Stala se také první a dosud jedinou umělou družicí této planety. Sonda byla pojmenována na počest renezančního italského vědce a technika Galilea Galileiho, který objevil čtyři největší měsíce Jupiteru. Start sondy byl naplánován na 18. října 1989, tehdy sonda vzlétla společně s misí STS-34. K Jupiteru pak úspěšně dorazila 7. prosince 1995. Po následující léta zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Ukončena byla až 21. září 2003, kdy vstoupila do atmosféry Jupiteru a shořela.

Sondu postavila firma Hughes Aircraft Corp., Los Angeles, CA (USA) a přístrojové vybavení koordinovala NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL). Během vzletu sestávala z družicové části, která později byla navedena na oběžnou dráhu kolem Jupiteru, a malé atmosférické sondy Galileo Atmosphery Probe (označení COSPAR 1989-084E), určené pro přímý průzkum vrchní atmosféry této planety.

Družicovou část tvořila rotací 3,25 až 10,5 obr/min nebo tříose stabilizovaná sonda typu HS-373 o maximální průměru 4,6 m a výšce 9 m. Sestávala ze dvou úseků spojených otočným propojovacím uzlem se servosystémem SBA (Spin-Bearing Assembly). Na spodní straně stabilizovaného úseku byla usazena kuželovitá atmosférická sonda. Na bocích přístrojového úseku byla zavěšena tři výklopná ramena. Nejdelší o délce 10,9 m neslo čidla magnetometrů umístěná na jejím konci a v jejím středu a antény detektoru plazmových vln, dvě kratší o délce 5 m pak nesla dva radioizotopové termoelektrické generátory RTG (Radioisotope Thermoelectric Generator) s celkem 25 kg oxidu plutoničitého 238PuO2 pro dodávku elektrické energie (příkon na počátku letu 570 W).

Kompletní sonda vzlétla z kosmodromu Kennedy Space Center na Floridě 18. října 1989 v 16:53:40 světového času (UT) na palubě raketoplánu Atlantis při letu STS-34. Ve 23:15:03 UT téhož dne byla společně s dvoustupňovou urychlovací raketou IUS vypuštěna z nákladového prostoru raketoplánu Atlantis na samostatnou dráhu. V 00:24 UT dne 19. října 1989 byla po devítiminutové práci IUS navedena na meziplanetární dráhu směrem k  Venuši.

Vzhledem k nepostačujícímu výkonu IUS bylo totiž nutno použít k přeletu k Jupiteru velmi komplikované dráhy, označované VEEGA (Venus-Earth-Earth Gravity Assist) s postupnými gravitačními manévry u Venuše a dvou u Země. Dne 10. února 1990 v 05:58:48 UT, pouhých 18 sekund před plánovaným okamžikem, prolétla sonda ve vzdálenosti 21 493 km od středu planety Venuše (přibližně 16 000 km nad jejím povrchem). Chyba zacílení nepřevyšovala 5 km. Gravitačním manévrem se zvýšila rychlost sondy o 3,59 km/s (plán 2,2 km/s). Během průletu bylo pořízeno 81 snímků oblačnosti, které byly zaznamenány do palubní paměti. Tři z nich byly ve velmi zpomaleném módu odvysílány přes všesměrovou anténu ihned. Byly pořízeny též infračervené snímky Venuše přístrojem NIMS. Přístroj PWS detekoval elektromagnetické pulsy pocházející od Venuše.

Dne 8. prosince 1990 ve 20:34:34 UT sonda prolétla v minimální vzdálenosti 938 km (plán 949 km) kolem Země. Chyba v čase průletu byla přibližně 0,5 s. Gravitačním manévrem byla zvýšena o 5,2 km/s heliocentrická rychlost sondy. Přístroje PWS detekovaly radiační pásy Země, NIMS pozoroval oblaka v atmosféře a UVS stav ozónové vrstvy v oblasti jižního pólu. Dne 11. dubna 1991 byl na sondu vyslán povel k rozevření velké parabolické antény. Telemetrická data však ukázala, že tři až pět z 18 žeber z grafitového laminátu zůstalo přichyceno k centrální tyči. To znamenalo omezení přenosové kapacity sondy a redukci především obrazových dat.

Dne 29. října 1991 ve 22:36:40 UT sonda proletěla ve vzdálenosti 1 600 km od planetky (951) Gaspra, přičemž dosažená přesnost navigace byla lepší než 5 km a 1,5 s. Podařilo se pořídit celkem 150 fotografií, které byly uloženy do palubní paměti a byly později vyslány při přiblížení k Zemi v prosinci 1992. Ze snímků vyplynulo, že planetka má nepravidelný tvar o rozměrech 18×10×9 km a dobu rotace 7 h. Detektor mikrometeoroidů DDS nezaregistroval v okolí planetky zvýšení počtu prachových částic očekávané podle některých teorií. Tepelná setrvačnost povrchu stanovená z měření spektrometrem NIMS [=Near-Infrared Mapping Spectrometer] potvrdila přítomnost slabé, asi 1 m silné vrstvy regolitu. Největší z asi 600 pozorovaných kráterů má průměr 1,5 km. Magnetometr během průletu kolem planetky zaregistroval malé změny meziplanetárního magnetického pole.


493. článek dne...(do 24. prosince 2023)


Miluška Voborníková (1970)

Miluše Voborníková nebo také Miluška Voborníková (* 25. prosince 1949) je česká zpěvačka, manželka zpěváka Petra Spáleného. Bývalá zpěvačka Divadla Semafor.

Do Divadla Semafor se dostala prostřednictvím konkursu v roce 1968 jako osmnáctiletá. Původně studovala Střední zdravotnickou školu. Stala se velmi půvabným a (zejména pánským publikem) obdivovaným benjamínkem celého tehdejšího semaforského souboru, kde posléze vystupovala s oběma semaforskými skupinami (Suchý–Šlitr a Miloslav Šimek–Jiří Grossmann). Od roku 1972 začala spolupracovat se skupinou Apollobeat Petra Spáleného, za něhož se posléze i provdala. Na počátku sedmdesátých let byla na vrcholku své pěvecké kariéry, umísťovala se na předních příčkách v anketě Zlatý slavík. V roce 1971 získala i cenu publika na festivalu Děčínská kotva a v roce 1972 i cenu novinářů na polském festivalu v Sopotech. Na svém kontě má dvě sólová alba a následně několik kompilací a výběrů. V nedávné době vydal Supraphon digitálně její singly a raritní nahrávky. Stejný počin připravil také Český rozhlas v rámci Radiotéky.

Její poslední nahrávkou je zatím píseň "Když budeme si přát" z roku 2017 (společně s Liborem Petrů).

Za svůj život natočila i řadu duetů, např. s Waldemarem Matuškou, Petrem Spáleným, Jiřím Kornem, Janou Mařasovou, Naďou Urbánkovou, Pavlem Bobkem, Jitkou Molavcovou nebo Petrou Černockou.

Mezi její „největší hity“ patří písničky: "Gimi det ding", "Pupákova píseň lásky", "Dej mi lásku", "Mně se zdá", "Dobře, že tě mámo mám", "Svatba" (historicky úplně poslední píseň napsaná Jiřím Šlitrem), "Nával", "Divadýlko moudrých klaunů", "Úsměv je lék", "Poslední bál", "Země Vánoční" nebo "Waikiki znám".

Zajímavostí je, že populární dětskou píseň "Tancovala žížala" napsal dědeček Milušky Voborníkové. Sama zpěvačka tuto píseň také natočila a užívala v programu pro děti "Abeceda Milušky Voborníkové", se kterým jezdila v druhé polovině devadesátých let.

Po roce 2000 účinkovala v muzikálu Richarda Pachmana "Babička". Připravila také dvě nové písničky "Jestli nemáš mě rád" a "Týdny jdou dál", které zařadila na výběrové album Popgalerie (2005). Vystupuje se svým manželem Petrem Spáleným a také v programech "Návštěvní den u Miloslava Šimka" či "Zajíc v pytli" (Divadlo Semafor).

S Petrem Spáleným má dceru Barboru. Poslední léta žije v Říčanech u Prahy.


494. článek dne...(do 8. ledna 2024)

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Archiv_pro_%C4%8Cl%C3%A1nek_dne_2023“