Dornier Do 17
Z Multimediaexpo.cz
| Dornier Do 17 | ||
| ||
| Dornier Do 17Z jednotky KG 76, červen 1940 | ||
| Základní charakteristika | ||
|---|---|---|
| Určení | lehký až střední bombardér | |
| Výrobce | Dornier Flugzeugwerke | |
| Konstruktér | ||
| První let | 23. listopadu 1934 | |
| Zařazen | 1937 | |
| Vyřazen | 13. září 1947 (Finsko) | |
| Výroba | ||
| Vyrobeno | 1 994 kusů | |
| Varianty | ||
| Uživatel | Luftwaffe | |
| Finsko, Jugoslávie Španělsko, Bulharsko | ||
Dornier Do 17 (přezdívaný pro svůj protažený a tenký trup tužka nebo létající tužka) byl německý bombardovací a průzkumný letoun, který během bleskové války tvořil základ bombardovacího letectva Luftwaffe.
Obsah |
Vývoj
Původně byl navržen jako dopravní a poštovní letoun, ale Lufthansa ho odmítla s tím, že má příliš štíhlý trup, který se nehodí pro přepravu cestujících. O letoun však projevilo zájem vojenské letectvo a tak vznikl upravený prototyp Do 17 V-4. Šlo o dvoumotorový hornoplošník. Od roku 1936 se začaly sériově vyrábět typy Do 17 E-1 (bombardovací verze) a Do 17 F-1 (průzkumná verze). Prototypy byly sice poháněny výbornými řadovými motory DB 600, ale těch byl nedostatek, a tak je v sériové výrobě nahradily řadové motory BMW VI. Tyto letouny byly později nasazeny ve Španělsku.
Řadové motory se však začaly montovat do stíhaček (Bf 109), čímž po těchto motorech stoupla poptávka a tak verze Do 17 M-1 a P-1 dostaly motory hvězdicové. Verzi M-1 poháněl motor Bramo 323A-1 o výkonu 662 kW. Do průzkumné verze P-1 byly montovány sice slabší, ale ekonomičtější motory BMW 132N o výkonu 636 kW, se kterými měl letoun větší dolet.
Verze Do 17 K, dodávaná do Jugoslávie, měla čtrnáctiválcové motory Gnome-Rhône 14 N.
Začátkem roku 1939 se k Luftawaffe dostala verze Do 17 Z. Šlo o těžší letouny s prosklenou přídí a větší kabinou, do které se vešla čtyřčlená posádka. Stroje původně dostaly slabší motory Bramo, ale od varianty Z-2 měly výkonější motory Bramo 323P. Celkem bylo vyrobeno přes 500 kusů verze Z. Výkony letounů nebyly nijak zvláštní, ale i tak se letoun stal velmi účinný a spolehlivý. Robustní konstrukce letounu vydržela i těžká poškození a namáhání (letoun dokázal ve střemhlavém letu uniknout i Hurricanu), avšak nad Anglií se začaly rychle opotřebovávat a tak byly přesunuty do SSSR, kde sloužily do roku 1942.
Během roku 1940 vznikl prototyp pro noční boj Do 17 Z-6 s neprosklenou přídí, ve které byla výzbroj. Nakonec bylo devět kusů průzkumných Z-3 přestavěno na verzi Z-10 (Kauz II) se čtyřmi kulomety ráže 7,92 mm a dvěma kanóny MG FF ráže 20 mm. Během roku 1942 začaly být nahrazovány jinými stroji.
Do 215
Verze Do 215 byla exportní varianta verze Do 17 Z. Namísto hvězdicových motorů měly tyto stroje řadové motory DB 601 o výkonu až 809 kW. Letoun tak dosáhl rychlosti 470 km/h a dostupu 9 400 m.
18 strojů Do 215 A-1 mělo být v roce 1939 dodáno do Švédska, ale Luftwaffe letouny zabavila a zařadila do výzbroje jako Do 215 B-1 a B-2. Dva stroje B-3 byly dodány do SSSR. Verze B-4 byla průzkumná a podobná verzi Z-3. Do 215 B-5 byl noční stíhač. Celkem bylo vyrobeno 101 ks verze Do 215.
Operační nasazení
Německo
Legie Condor
Německá Legie Condor, bojující na straně frankistů ve španělské občanské válce, používala od března 1937 čtyři kusy Do 17 E (doplňovalo je také po čtyřech kusech typů Heinkel He 111B a Junkers Ju 86D) v rámci zkušební bombardovací letky VB/88. Poté, co byla v červenci 1937 dodána posila dalších Do 17 E a Do 17 F, byly všechny stroje zařazeny do průzkumné letky A/88. Další letouny, tentokrát průzkumné Do 17 P-1, byly dodány až na podzim roku 1938.
Bombardovací Do 17 E se v bojích příliš neosvědčily. Byl kritizován malý náklad pum a slabá obranná výzbroj letounů. Nejprvě měly rychlé Do 17 nízké ztráty, ale příchod moderních sovětských stíhacích letounů situaci změnil. Po skončení bojů dostalo zbývajících 13 kusů Do 17 španělské letectvo.
Druhá světová válka
Na počátku druhé světové války tvořily letouny Do 17, společně s typem Heinkel He 111, páteř německého bombardovacího letectva. Útoku na Polsko se Do 17 účastní už od prvního dne, přičemž dva letouny jednotky KG 77, sestřelené při útoku na základnu Kraków-Rakowice, jsou první ztrátou Luftwaffe v celé válce (sestřelil je stíhací letoun PZL P.11). Do 17 především podporovaly postup německé armády, přičemž se i podílely na zničení Varšavy.
Po krátké etapě podivné války byly Do 17 intenzivně nasazeny při útoku na Norsko, invazi do Francie a jejich nasazení vyvrcholilo v bitvě o Anglii. Zde byly používány (nejprve za dne, později v noci) až do konce roku 1940, kdy byla většina bombardovacích jednotek (kromě KG2 a KG 3), létajících s Do 17, postupně přezbrojena na typ Junkers Ju 88.
KG 2 a KG 3 byly poté nasazeny na Balkáně, zúčastnily se zde porážky Jugoslávie a Řecka (včetně britského expedičního sboru, přičemž do porážky Řecka bylo v bojích ztraceno 29 kusů Do 17) a také invaze na Krétu. Během Krétské operace měly německé Do 17 výrazný podíl na ztrátách způsobených Royal Navy.
Labutí písní typu jako bombardéru byla operace Barbarossa. Po několika měsících totiž byly zbývající Do 17 vyřazovány z posledních bombardovacích jendotek (noční stíhači je používali i nadále) a jedinou bombardovací jednotkou zůstala chorvatská 15. staffel skupiny KG 53.
Zahraniční uživatelé
Bulharsko
Bulharské letectvo nejprve používalo bombardovací letouny Avia B-71 (36 kusů) a Aero MB-200 (12 kusů), které byly získány z Československa. V roce 1940 bylo v Německu v rámci modernizace letectva zakoupeno 12 kusů Do 17M s motory Bramo 323 Farnir. Tyto stroje, nasazené Luftwaffe se francouzské kampani a poté podrobené revizi, přistály v Plovdivu dne 6. září 1940. V Bulharsku dostaly přezdívku Ouragan (Vichřice). Při napadení a porážce Jugoslávie se bulharské armádě podařilo u Skopje ukořistit několik jugoslávských Do 17K, z nichž šest bylo opraveno a zařazeno do bulharského letectva. Posledních 12 kusů Do 17 bylo v Německu zakoupeno v roce 1942.
První tucet bulharsku dodaných Do 17 sloužil především k průzkumu. Šest operovalo u egejského pobřeží a druhých šest na Peloponéském poloostrově. Letouny také doprovázely německé a italské lodě či snímkovaly minová pole. Tři stroje z druhé skupiny sloužily k dopravě pošty. Poté, co se bulharsko ve válce přidalo na stranu spojenců, začaly jeho Do 17 operovat proti Německu. Jako průzkumné a bombardovací se nejprve podílely na útocích na německé jednotky na území Jugoslávie, později slouží už jen jedna průzkumná letka. Po válce byly Do 17K vráceny Jugoslávii a ostatní bulharské letouny vyřazeny.
Jugoslávie
Jugoslávie zakoupila licenční práva na výrobu upravených Do 17, označených zde Do 17K. Letouny měly prodlouženou příď, jugoslávské a československé přístroje a především motory Gnome-Rhône 14 N, vyráběné v Rakovici u Bělehradu. Výzbroj se skládala ze tří belgických kulometů FN ráže 7,7 mm. Z německa bylo dodáno 36 kusů, první z nich v říjnu roku 1937. Nejprve bylo dodáno 20 kusů bombardovacích Do 17Ka-1, poté 14 kusů Do 17Ka-2, které mohly sloužit i pro průzkum a nakonec dva kusy verze Do 17Kb-1, jenž už vycházela z modernější varianty Do-17M a byla vzorem pro domácí licenční výrobu, která dala dalších 30 kusů Do 17K.
V první den německého útoku bylo ztraceno plných 41 strojů. Ostatní se zapojily do obranných bojů. V den vyhlášení Nezávislého státu Chorvatsko zbývalo posledních 10–11 bojeschopných Do 17K. O několik dní později posledních osm kusů Do 17K pomáhalo dopravit důležité osoby, dokumenty a zlato do Řecka. V den podepsání příměří 17. 4. 1941 byly čtyři z nich zničeny německými stíhači na řeckém letišti Paramythia. Dvěma strojům se podařilo uniknout přes Řecko do Egypta. Několik strojů ukořistilo letectvo Nezávislého státu Chorvatsko a několik Bulharsko.
Finsko
Dne 11. listopadu 1941 dostalo Finsko jako dar od říšského maršála Göringa 15 letounů Do 17Z variant Z-1, Z-2 a Z-3 z přebytků Luftwaffe a 300 000 kg pum. Jednotka Lentolaivue 46 (LeLv 46), která stroje převzala, se stala operační v březnu 1942. Letouny jsou využívány pro bombardování, průzkum či vysazování žáškodníků v sovětském týlu. Finské ztráty nebylo možné nahrazovat novou dodávkou Do 17 a proto byla LeLv 6 koncem roku 1943 doplněna 6 kusy ukořistěných sovětských DB-3. Finské Dorniery se zapojily do obrany na karelské frontě během sovětské ofenzivy v červnu 1944. Poslední akcí proti SSSR byl 20. 8. 1944 shoz letáků u Vuosalmi. Poté se letouny účastnily i bojů proti německé armádě. Jejich posledním válečným nasazením byl 4. dubna 1945 průzkumný let. Po válce bylo pět kusů Do 17Z používáno pro fotoprůzkum. Poslední let letounu ve finských službách proběhl 13. září 1948.
Specifikace (Do 17Z-2)
Technické údaje
- Osádka: 4
- Rozpětí: 18 m
- Délka: 15,80 m
- Výška: 4,55 m
- Nosná plocha: 55 m²
- Hmotnost prázdného stroje: 5 209 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 8 850 kg
- Pohonné jednotky: 2× 9 válcový hvězdicový motor BMW Bramo 323P Fafnir, každý o výkonu 750 kW
Výkony
- Maximální rychlost: 425 km/h
- Dostup: 8 200 m
- Bojový dolet: 1 160 km
Výzbroj
- do šesti kulometů MG 15 ráže 7,92 mm (přední kulomet někdy nahrazen kanónem MG FF ráže 20 mm)
- do 1000 kg pum
Prameny
- JANOVSKÝ, Václav. Dornier Do 17 Létající tužka. HPM, 1993, roč. 3, čís. 2, s. 2–9. ISSN 1210-1427.
- JANOVSKÝ, Václav. Dornier Do 17 Létající tužka (dokončení). HPM, 1993, roč. 3, čís. 3, s. 2–10. ISSN 1210-1427.
- SKOTNICKY, Mariusz; NOWAKOWSKI, Tomasz; ZALEWSKI, Krzystof. Legion Condor. 1. vyd. Hostomice : Intermodel, 1996. ISBN 80-901976-1-3. S. 229.
Externí odkazy
- Dornier Do 17/Do 215 na WW2 portálu Palba.cz
|
| Letouny německé Legie Condor za španělské občanské války |
|---|
|
Ar 68 E • Ar 95 W • Do 17 • Fi-156 • He 45 • He 46 • He 50 • He 51 • He 59 • He 60 • He 70 • He 111 • He 112 • Hs 123 • Hs 126 • Ju 52 • Ju 86 • Ju 87 • W 34 • Kl 32 • Bf 108 • Bf 109 |
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |