Archiv pro Článek dne 2020

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Verze z 4. 1. 2021, 16:43

Zde je archiv článků DNE pro rok 2020, které již byly zveřejněné na naší hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.

Další staré články pro rok 2019 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2019
Další staré články pro rok 2018 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2018
Další staré články pro rok 2017 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2017
Další staré články pro rok 2016 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2016
Další staré články pro rok 2015 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2015
Další staré články pro rok 2014 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2014
Další staré články pro rok 2013 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2013
Další staré články pro rok 2012 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2012
Další staré články pro rok 2011 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2011
Další staré články pro rok 2010 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2010
Další staré články pro rok 2009 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2009
Další staré články pro rok 2008 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2008

Město Hartmanice se nachází na Šumavě, v okrese Klatovy, asi 11 km jihozápadně od Sušice a 32 km jihovýchodně od okresního města. Katastr města se rozkládá na rozhraní Šumavského podhůří a vlastní Šumavy. Vlastní Hartmanice leží v nadmořské výšce 712 m pod vrcholem Hamižná (853 m). Nejvýše položená osada – Keply je v nadmořské výšce 930 m, nejvyšší bod katastru – hora Křemelná má kótu 1 125 m. Nejníže položený bod katastru leží v 550 m při řece Otavě, a tak celkový výškový rozdíl v katastru města činí 575 m. Katastr města má rozlohu 6 224 ha. Skládá se z 22 katastrálních území a 23 místních částí. Většina z těchto osad byla přičleněna v roce 1960 v souvislosti s reformou veřejné správy a územního členění státu. Další významná územní změna proběhla na poč. roku 1992, kdy byla k Hartmanicům přičleněna osada Dobrá Voda v souvislosti se zánikem stejnojmenného vojenského prostoru. Kromě této osady byla z tohoto prostoru připojena i některá neobydlená katastrální území sousedící s katastrem obce Hartmanice. Tentýž rok získala obec opětovně status města, který poprvé dostala již v roce 1320.

V letech 1603–1848 náležely Hartmanice i s okolím městu Sušici. Během třicetileté války bylo městečko vypáleno a několik let bylo zcela pusté. Až po roce 1650 byly Hartmanice opět obydleny, české obyvatelstvo zde však nahradili švábští Němci, kteří zde tvořili naprostou početní většinu až do roku 1918. V polovině 19. století dochází ke zrušení nevolnictví, s čímž souvisí i vznik nových správních jednotek – okresů. Hartmanice připadly logicky pod okres Sušice, v roce 1875 vznikl menší soudní okres se sídlem v Hartmanicích, který zahrnoval okolní „německé“ obce sušického okresu. V roce 1869 byla v Hartmanicích založena pošta, roku 1873 pak hasičský sbor. Na sklonku 19. století bylo v Hartmanicích zajímavé národnostní složení – kromě převažujících Němců zde po roce 1847 vznikla relativně početná židovská komunita čítající téměř 120 osob v roce 1890 (13% obyvatel městečka). Ve stejném roce zde žilo pouze 7 česky hovořících osob.
Ke zvratu došlo po první světové válce a po vyhlášení samostatnosti ČSR roku 1918. Zatímco v roce 1910 žilo v Hartmanicích pouze 8 Čechů a Němci tvořili 90 % populace, při sčítání v roce 1921 bylo v Hartmanicích přihlášeno již 73 osob československé národnosti a podíl Němců poklesl na 81 %. Na nárůst počtu Čechů v Hartmanicích mělo určitě kladný vliv založení české školy v roce 1920. Po Mnichově v roce 1938 byl celý soudní okres Hartmanice odstoupen Německu.

Bezprostředně po osvobození v květnu 1945 se celé městečko navrací pod českou správu – zdejším Němcům je konfiskován majetek a dochází k jejich odsunu. Na jejich místo přicházejí dosídlenci z Čech a Slovenska, vč. volyňských Čechů a slovenských Rumunů. Po roce 1948 dochází k zestátnění veškerých provozů, vzniká státní statek. V roce 1952 byl na území rozprostírajícím se mezi Hartmanicemi a „problematickou“ hranicí s NSR vyhlášen vojenský výcvikový prostor se sídlem na Dobré Vodě. V centru VVP se nachází vesnice Prášily, téměř veškerá další sídla v jeho obvodu zanikají. Hartmanice se tak nacházejí na výspě „přístupné“ části Šumavy, ačkoliv jsou od hranice vzdáleny ještě dost daleko (13 km vzdušnou čarou).

V roce 1960 byl zrušen okres Sušice, a Hartmanice, společně s jeho dalšími obcemi vč. vlastní Sušice, přecházejí pod rozlehlý okres Klatovy, který se stal součástí nově vzniklého Západočeského kraje se sídlem v Plzni. V období socialistické výstavby se Hartmanice staly střediskovou obcí, což jim přineslo alespoň částečný rozvoj na úkor jejich osad. V průběhu 70. a 80. let se buduje nová budova pošty a zdravotního střediska, samoobsluha Jednoty a nový hotel Vintíř. Na jihovýchodním okraji městečka vzniká rozsáhlá nová výstavba tvořená panelovými bytovkami a řadovými domky.
Období po roce 1989 přináší Hartmanicům slibné možnosti rozvoje. Velmi významným rokem pro historii obce byl rok 1991. Tehdy byl totiž vyhlášen NP Šumava a zároveň byl koncem roku zrušen VVP Dobrá Voda, který představoval značnou brzdu rozvoje zejmená turistického ruchu v celé oblasti. Roku 1992 byl Hartmanicům navrácen status města. Postupně vznikají nové drobné živnosti, dochází k částečné privatizaci zemědělské výroby, vznikají nové drobné řemeslné provozy věnující se železářství, sklenářství a drobné umělecké výrobě.

389. článek dne...(do 10. ledna 2020)

Ropa nebo také černé zlato je hnědá až nazelenalá hořlavá kapalina tvořená směsí uhlovodíků, především alkanů. Pravděpodobně vznikla rozkladem zbytků pravěkých rostlin a živočichů. Nachází se ve svrchních vrstvách zemské kůry – nejčastěji v oblasti kontinentálních šelfů. Je základní surovinou petrochemického průmyslu. Naleziště ropy jsou pod nepropustnými vrstvami, v hloubkách až 8 km pod zemským povrchem. Ropa při těžbě buď vyvěrá pod tlakem, nebo je čerpána. Vyskytuje se společně se zemním plynem.

Kdysi existovaly lokality, kde ropa přirozeně vyvěrala na zemský povrch. Nyní se ropa získává pomocí vrtů. Většinou je v nalezišti společně s ropou přítomen zemní plyn, který zajišťuje potřebný tlak, a tak může ropa samovolně vytékat. To se nazývá primární způsob těžby. Obvykle lze takto získat kolem 20 % ropy obsažené v nalezišti.

S postupem času tlak klesá až k bodu, kdy musí nastoupit sekundární metody, jako je čerpání ropy pomocí pump, nebo udržování podzemního tlaku vodní injektáží, zpětným pumpováním zemního plynu, vzduchu, příp. CO₂. Dohromady, primárními a sekundárními metodami se podaří vytěžit 25–35 % celkového množství ropy.

Terciární metody nastupují v okamžiku, když už ani sekundární metody nestačí na udržení produkce a těžba je ještě stále ekonomická, což závisí na aktuální ceně ropy a výši těžebních nákladů. Jejich principem je snížení viskozity zbývající ropy, většinou injektáží horké vodní páry získávané často kogenerací, přičemž se spalováním zemního plynu vyrábí elektřina a odpadní teplo je využito k tvorbě vodní páry. Někdy se také ropa rozehřívá zapálením části ropného ložiska. Příležitostně se také používá injektáž detergentů. Terciární metody dovolují vytěžit dalších 5–15 % ropy v nalezišti.

Uvedená čísla jsou pouze průměrná, ve skutečnosti se celková vytěžitelnost naleziště pohybuje od 80 % pro lehkou ropu do 5 % v případě těžké ropy.

Ropa i ropné výrobky jsou základním palivem pro dopravu a surovinou pro výrobu plastů. Vyrábějí se z ní i některé léky, hnojiva a pesticidy. Především chudší země používají ropné produkty také k výrobě elektřiny (asi 7 % celkové světové produkce).

Základem zpracování ropy je proces kontinuální rektifikace (často uváděná "frakční destilace" není pro zpracování ropy dostatečně efektivní), při níž jsou v kolonách odděleny při atmosférickém tlaku jednotlivé skupiny uhlovodíků podle jejich bodů varu. Nejlehčí plynné uhlovodíky jsou methan, ethan, propan, butan. Poslední dva jsou hlavní součásti automobilového paliva LPG. Petroléter tvoří uhlovodíky s délkou řetězce C_5–7 (t_v asi 30–70 °C). Používají se jako rozpouštědla, např. při chemickém čištění oděvů. Další frakce jsou benzín (C_6–12, 40–200 °C), petrolej (C_10–15, 150–300 °C), ze kterého se vyrábí letecké palivo pro trysková letadla, a plynový olej (C_10–20, 200–300 °C), ze kterého se získává nafta a lehký topný olej. Zbytek (mazut) se podrobuje vakuové destilaci za sníženého tlaku, čímž se oddělují těžké topné oleje od asfaltu. Uhlovodíky s dlouhými řetězci (C₃₅ a víc) mohou být hydrokrakováním rozštěpeny, čímž vzniknou mazací oleje. Všechny získané produkty jsou nejprve podrobeny hydrorafinaci. Tímto procesem je z nich selektivně odstraněna organicky vázaná síra, dusík nebo kyslík. Získané produkty se potom podrobují mnoha dalším procesům.

Vstup ropy je prakticky neodmyslitelný u každé masové výroby, přepravy a pěstování zemědělské produkce. Bez herbicidů, pesticidů a hnojiv vyráběných z ropy si dnes není možno představit moderní zemědělství a produkci potravin, jak ji dnes známe. Ropa coby zdroj velmi levné energie měla zejména od prvních desetiletí 20. století vliv na architekturu měst a dopravní infrastrukturu zemí.

390. článek dne...(do 13. ledna 2020)

Mníšek pod Brdy je město v okresu Praha-západ. Nachází se 27 km jihozápadně od Prahy na úpatí Brdského hřebene. Na kopci nad městem se nachází barokní areál známého poutního místa Skalka. Pro své lesnaté okolí a dobrou dostupnost Prahy je Mníšek pod Brdy oblíbenou sídelní adresou.

Historie a osud Mníšku byl odjakživa spjat se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Ta přinášela Mníšku čilý obchodní ruch, clo, ale i různé povinnosti, třeba zajištění bezpečnosti na „Zlaté stezce“. Proto bylo za manství odvážného a schopného vladyky Jana z Lestkova uděleno Mníšku hrdelní právo.

Od počátku 15. století již můžeme hovořit o městě s vlastním erbem, hrdelním právem a ambicí stát se městem královským. Bohužel husitské války se podepsaly na Mníšku tak jako na celém království. Jan z Lestkova patřil mezi přívržence katolické strany a snad i proto byla za husitských válek mníšecká tvrz pobořena. Po skončení husitských válek přicházejí v roce 1487 do Mníšku Vratislavové z Mitrovic. V roce 1503 král Vladislav Jagellonský vyvazuje panství z manského úvazku a Mitrovici se na více než 150 let stávají suverénními mníšeckými pány. Za jejich panování jsou zmiňovány tři podzámecké rybníky a pivovar s výrobou speciálního černého piva. Během třicetileté války městem několikrát projde švédské vojsko. Nejhorší je rok 1639, kdy je vypálena mníšecká tvrz, kostel i fara, zničen vodovod a protrženy hráze rybníků. Mníšek i okolní vsi a osady jsou v troskách a na čas téměř vylidněny.

Roku 1655 kupuje zpustlé panství bohatý pán Engel z Engelsflussu a je to veliké štěstí pro Mníšek, protože Engel a jeho potomci pozvednou celý kraj. Za poddané po určitý čas platí daně, obnoví vodovod, postaví zámek, klášter s kostelíkem Skalka na brdském hřebeni a na místě válkou vypálené a pobořené vsi vzniká živé městečko.

Po pánech z Engelsflussu přichází do Mníšku zbožný rod Unvertů. Ti nechali postavit nedaleko starého chátrajícího kostela nový barokní kostel a dokončili také stavbu skaleckého areálu. Za jejich přispění je na Skalku uveden řád františkánů a je zde postavena křížová cesta a panská hospoda. Po Unvertech přejímají panství Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu. Těm je panství i zámek po roce 1945 zkonfiskován.

Na místě dnešního zámku, stávala již ve středověku tvrz. Sloužila k ochraně a bezpečnosti kupeckých karavan na důležité obchodní trase, Zlaté stezce vedoucí z Bavor do Prahy. Za vlády posledních Přemyslovců byla tvrz přestavěna na lovecký hrádek. Mníšek byl až do doby Václava IV. královským majetkem, později byl svěřován za úplatu a zásluhy panským manům. V roce 1487 dostávají Mníšek do vlastnictví Vratislavové z Mitrovic, kteří na místě původního hrádku budují zámeček. Po třicetileté válce prodávají zpustošený Mníšek Engelům z Engelsflussu. Nový majitel, původem koželuh z Belgie, během války získal značné jmění jako císařský dodavatel pro armádu Albrechta z Valdštejna, a tak se dal do stavby rozsáhlého zámku na místě ruiny zámečku Mitroviců. Navíc byl Engel za hrdinnou obranu Karlova mostu před Švédy povýšen do šlechtického stavu. Nový zámek, tak jak ho vidíte dnes, postavil ve stylu pozdní severské renesance pražský stavitel Martin Reiner v letech 1656–1672 podle plánů slavného barokního architekta Carla Luraga. Na řemeslných pracích se podíleli tehdejší přední řemeslníci a umělci. Štuky jsou od Antonia Travelliho, ostění a krby dodal Giovanni Battista Pozzo, hlavní kamenný portál se dvěma Herkuly a válečnými emblémy je dílem Sebastiana Bossarta.

Třípatrová zámecká budova je 42 metrů dlouhá a 40 metrů široká, se 65 pokoji. Zámek má tři nárožní polygonální věže různých rozměrů. Ve střední jsou umístěny věžní hodiny zajímavé tím, že hodinář vyvedl jednu hřídel i do stropu místnosti pod strojem, kde je menší ciferník ukazující stejný čas jako hodiny na věži. V severovýchodní nejmenší věži bývala kaple sv. Servácia se Škrétovým obrazem světce. Obraz malovaný na měděné desce je nyní umístěn v kostele sv. Václava.

391. článek dne...(do 21. května 2020)

Cher (* 20. května 1946) je americká zpěvačka, skladatelka, tanečnice, herečka, producentka a módní symbol arménského původu. Někdy také označována jako bohyně popu, byla popsána jako ztělesnění ženské nezávislosti v oboru, ovládaném muži. Je známa svým výrazným kontrastním hlasem a činností v mnoha oblastech zábavního průmyslu, různorodostí stylů i vystoupení během své více než padesátileté kariéry.

Cher získala popularitu v roce 1965 ve folk-rockovém manželském duu Sonny & Cher poté, co se jejich píseň „I Got You Babe“ dostala na první místo v žebříčcích populární hudby na obou stranách Atlantiku. Do konce roku 1967 se prodalo 40 miliónů alb na celém světě. Zároveň Cher zahájila sólovou dráhu a v roce 1966 vydala píseň „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“, která jako první z jejích písniček dosáhla milionu prodaných desek. V sedmdesátých letech se z ní stala televizní star se show Sonny & Cher Comedy Hour, kterou sledovalo více než 30 milionů diváků týdně v průběhu tří let, a Cher. V té době se stala také módní ikonou díky nápaditému oblečení, v němž vystupovala v televizních pořadech. Během práce v televizi se stala sólovou umělkyní se singly „Gypsys, Tramps & Thieves“, „Half-Breed“ a „Dark Lady“. V roce 1975 se se Sonnym Bonem rozvedla. O čtyři roky později se vrátila s disko albem Take Me Home a v letech 1980–1982 vydělávala 300 000 dolarů týdně s vlastní sérii koncertů v Las Vegas.

V roce 1982 debutovala na Broadwayi ve hře Come Back to the Five a Dime, Jimmy Dean, Jimmy Dean a hrála ve filmové adaptaci stejného titulu. Později získala zásadní uznání za své výkony ve filmech jako Silkwood (1983), Mask (1985) a Moonstruck (1987), v posledně jmenovaném filmu získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon. Následně oživila svou hudební kariéru vydáním rockových alb Cher (1987), Heart Of Stone (1989) a Love Hurts (1991), ze kterých vzešla řada úspěšných hitů. V roce 1998 dosáhla absolutního vrcholu s albem Believe, jehož titulní skladba se stala ve Velké Británii nejprodávanějším singlem všech dob od umělce ženského pohlaví. Zde také průkopnicky použila Auto-Tune, známý také jako „Cher efekt“. Její turné, probíhající v letech 2002−2005, Living Proof: The Farewell Tour se stalo jedním z nejvýnosnějších koncertních turné všech dob s 250 miliony dolarů. V roce 2008 podepsala smlouvu na tři roky za 180 miliónů dolarů za pozici hlavní hvězdy v Colosseu paláce Caesars v Las Vegas. Po osmileté přestávce od posledního filmu Burlesgue se v roce 2018 znovu vrátila na plátna kin v romantickém muzikálu Mamma mia! Here we go again. Album Dancing Queen, inspirované filmem, zahájilo třetí pozicí v žebříčku Billboard 200 a navázalo na úspěch jejího alba Closer to the Truth z roku 2013 s nejlepším umístěním na amerických žebříčcích populární hudby.

Cher získala ceny Grammy, Emmy, Oscara, třikrát Zlatý glóbus, cenu na filmovém festivalu v Cannes, zvláštní ocenění CFDA Fashion Award a další ocenění. Během své kariéry prodala 100 miliónů alb a stala se jedním z nejprodávanějších umělců hudebního průmyslu v historii. Je jediným umělcem, jehož píseň obsadila první příčku v žebříčku Billboard v každém desetiletí od 60. let do roku 2010. V listopadu 2013 se objevila jako hostující umělec a porotce v sedmnácté sezóně Dancing With The Stars programu televize ABC, a to během osmého týdne, který jí byl věnován. V březnu 2014 se vydala na turné Dressed To Kill Tour, a to téměř deset let poté, co oznámila své rozlučkové turné The Farewell Tour.

Rok 2017 byl ve znamení Classic Cher. Jednalo se o sérii koncertů ve spoupráci s AEG Live v nově postaveném Park Theatre v Monte Carlo Resort and Casino a v divadle resortu MGM National Harbor. Dne 21. května 2017 Cher získala cenu Billboard Icon Award za „jednu z nejvíce dominantních osobností v oblasti hudby a zábavy po více než šest desetiletí“.

392. článek dne...(do 26. května 2020)

Tropico 4 je úspěšná budovatelská strategie pracující v reálném čase. Hra byla vyrobena v ateliéru Haemimont Games a vydána 23. srpna 2011 společností Kalypso Media.

Představuje evoluční pokračování hry Tropico 3.

Tropico 4, stejně jako předchozí hry v řadě – Tropico a Tropico 3, umožňuje hráči hrát roli vůdce malé ostrovní banánové republiky (Tropico), zvané ve hře El Presidente. Cílem hráče je poskytnout obyvatelům prosperitu, vytvořit rozvinutou ekonomiku při zachování moci a naplnění soukromého účtu u švýcarské banky. Hráč dostává kampaň 20 misí, režim volného hraní a řadu výzev.

Hra je evolučním vývojem předchozího Tropica 3, a proto obsahuje prakticky všechny její prvky. Mezi hlavní změny patří: nová, více fiktivní kampaň, řada nových budov (třeba nákupní centrum, aquapark nebo ministerstvo), přírodní katastrofy (např. tsunami, tornáda či zemětřesení) a možnost zahraničního obchodu.

Hra začíná vytvořením avatara představujícího postavu El Presidente. Hráč určuje vzhled postavy a jejích funkcí, které mají určitý vliv na pozdější průběh hry. Po vytvoření postavy začíná skutečné budování tropického ráje.

Když hráč převezme moc na ostrově, obvykle se jedná pouze o prezidentský palác, několik farem, nekvalitní obytné budovy a klíčové budovy pro fungování země – přístav, přes který se provádí vývoz zboží vyrobeného do Tropica a dopravní a stavební úřady. Obyvatelé ostrova mají specifické potřeby, jako je víra, zábava, uspokojení práce nebo pocit bezpečí, které stát není schopen poskytnout v počáteční fázi.

Základním nástrojem, který má hráč k dispozici, je možnost výstavby nových budov, jako jsou kostely, kina nebo nemocnice. Každá z nich má definovanou kvalitu poskytovaných služeb, což se odráží ve spokojenosti obyvatel užívajících budovu. Například luxusní nemovitosti mají lepší ubytování než bytové domy a zoo je atraktivnější než hospoda. Hráč může spravovat stávající zařízení stanovením mezd, nájemného nebo vstupného.

Rozvoj ostrovů však není možný bez silné ekonomiky. Může to být založeno na zemědělství, těžbě nebo rybolovu, jakož i na vyspělejších a výnosnějších odvětvích – průmyslu a cestovním ruchu. Ziskovost tradičnějších odvětví do značné míry závisí na přírodních faktorech, jako je úrodnost půdy nebo přítomnost přírodních zdrojů. Průmysl je založen hlavně na zpracování zboží vyrobeného těmito sektory hospodářství, i když hráč může také dovážet suroviny ze zahraničí. Na druhé straně je příjem z cestovního ruchu ovlivňován atraktivitou ostrova, a to jak z hlediska krásy, tak kvality hotelů a dostupných atrakcí.

Pro hladké fungování země je rovněž zapotřebí rozvinutá infrastruktura a vládní sféra. Ve hře je možnost výstavby silnic a garáží, které umožňují efektivní pohyb osob a zboží po celém ostrově. Provoz vyspělejších budov závisí na dodávce elektřiny a na přístupu ke kvalifikované pracovní síle poskytované vzdělávacím systémem. Pro udržení plné kontroly nad ostrovem je také nutné udržovat armádu a některé instituce, jako je imigrační úřad, umožňující kontrolu nad migranty, ministerstvo, umožňující vydávání dekretů a burzu, která umožňuje vstup soukromého sektoru do Tropica.

Důležitým prvkem hry je boj o udržení moci. Obyvatelé ostrova patří do osmi politických frakcí a každá má na vůdce zvláštní požadavky. Pokud tyto požadavky nebudou splněny, budou obyvatelé dané frakce častěji volit ve volbách proti vládnoucímu El Presidente. V extrémních případech se nespokojenost může proměnit v krizi jako studentské protesty Obzvláště nespokojení obyvatelé se mohou připojit k rebelům působícím na ostrově, aby v budoucnu zaútočili na různé ostrovní cíle...

393. článek dne...(do 2. června 2020)

Marilyn Monroe (* 1. června 1926, † 4. srpna 1962) byla slavná americká filmová herečka a sexuální symbol druhé poloviny 20. století.

Marilyn se narodila jako Norma Jean Baker Mortensen v General Hospital v Los Angeles. Její matka Gladys nechala do matriky zapsat příjmení Mortensen po svém příteli, který ji ale ještě před narozením dcery opustil. Ta se o dítě nemohla starat, dědičné zatížení psychických poruch jako paranoia a schizofrenie způsobovaly časté výpadky "mimo svět" mladé Gladys, a tak Norma putovala do pěstounské rodiny, pak zpět k příbuzným a pak zase do sirotčince, kde strávila 2 roky. Sama toto období líčila v nejtemnějších barvách, to se ale později ukázalo jako zkreslující.

Necelé dva týdny po svých 16. narozeninách se raději provdala za "chlapce od vedle" Jima Doughertyho, aby až do svých 18. narozenin nemusela pobývat v sirotčinci. Manželství Normy a Jima bylo zpočátku dalo by se říct pohodové. Ameriky se ale dotkla válka a Jim narukoval k námořnictvu a Normu stereotyp v továrně na padáky, kde natírala i trupy letadel, začal upřímně nudit. Z toho ji ale vytrhl armádní fotograf David Connover, považovaný za objevitele Marilyn. Nafotil ji v pracovní kombinéze a nabídl další spolupráci. Když se Jim vrátil z války, rozvedli se.

Sotva 20ti letá Norma tak začala pózovat známým i méně známějším fotografům, ještě jako brunetka se objevila na titulních stránkách magazínů. Její ambice ovšem sahaly dál – toužila hrát. Obcházela castingy, pod různými jmény zkoušela prorazit u Columbie a 20th Century Fox. Avšak bez úspěchu. Mihla se v pár filmech kategorie B, rozeznat ji lze v komedii bratří Marxů Šťastná láska. Pomohlo jí až setkání s 50ti letým filmovým agentem Johny Hydem, jenž byl snad jedním z mála, který mladé – už – Marilyn věřil a snažil se upřímně pomoct. Jistě, byla za tím láska, ale jak sama Marilyn později připustila, pouze z jeho strany. Nabízel jí manželství, které by jí jistě katapultovalo mezi elitu Hollywoodu, ona ale odmítla, Johnyho prostě nemilovala. Využila ale jeho kontaktů a získala roli ve filmu Asfaltová džungle renomovaného Johna Hustona.

Rok 1950 pro ni znamenal vstup do Hollywoodu a smlouvu s filmovým studiem na 75 dolarů týdně. Šéf 20th Century Fox Darryl Zanuck sice Marilyn nemohl vystát, ale musel uznat, že diváci si jí začínají všímat a její jméno se začalo objevovat na reklamních plakátech. V letech 1951–1952 vytvořila role ve filmech Vše o Evě, Tak mladý jak se cítíš, Omlazovací prostředek nebo Ve spárech noci, kde na reklamních poutačích svým jménem už zastínila tehdy velice populární Barbaru Stanwyck.

Kde nastal zlom v jejím úspěchu ? Jistě ve fotografiích, dalo by se říci více než lechtivých, na kterých byla Marilyn zahalená jen do vůně svého parfému Chanel Nr. 5. Bylo jí 22, když jak prohlásila později měla hlad a potřebovala peníze na auto, kterým jezdila na castingy, tak kývla na nabídku Toma Kellyho pózovat pro umělecké akty. Darryl Zanuck zuřil, ženské spolky byly pobouřené nahotou Marilyn. Její chytrý komentář k celé záležitosti ale způsobil, že ji ženy litovaly a muži ještě více zbožňovali. Při natáčení filmu Omlazovací prostředek se seznámila s hvězdou baseballu týmu New York Yankees Joe Di Maggiem.

Mezitím natáčela a vytvořila dvě zajímavé role. Tou první byla psychopatická vychovatelka dětí Nell ve filmu Neobtěžuj se klepáním. Marilyninu krásu nepotlačily ani upjaté šaty, a vyšinutost Marilyn v tomto ponurém filmu náramně slušela. Henry Hathaway pak měl pro Marilyn scénář s druhou zajímavou rolí ve filmu Niagara. Tento film již Marilyn ukázal jako hvězdu velkého formátu a v titulcích bylo její jméno na prvním místě. Opět zajímavá role cynické a záletné mladé ženy Rose, která podvádí svého impotentního muže a provokuje ho s každým mužem, kterého potká.

394. článek dne...(do 6. června 2020)

Bitva u Midway byla rozhodující námořní bitva druhé světové války.

Proběhla od 3. června do 7. června 1942. Japonským cílem bylo obsadit atol Midway a vylákat americké námořnictvo k „rozhodující bitvě“. Paralelně s obsazením Midwaye měla na severu proběhnou Operace AL. Díky zpravodajské službě se Američané dozvěděli o místě příštího japonského útoku a do oblasti vyslali jediné tři operační letadlové lodě, které v té době v Tichomoří měli. Ráno 4. června vyslaly japonské letadlové lodě první vlnu letadel k útoku na Midway. Japonský svaz byl zpozorován a po sedmé hodině ranní poprvé napaden torpédovými bombardéry z Midwaye. Útoky pozemních a později i palubních letounů na japonský svaz probíhaly neustále (ale neúspěšně) až do 10:25, kdy zaútočily střemhlavé bombardéry z letadlových lodí USS Yorktown a USS Enterprise. Tři japonské letadlové lodě byly vyřazeny a později potopeny doprovodnými plavidly. Poslední letadlová loď Hirjú poté vyslala celkem dvě útočné vlny, které těžce poškodily Yorktown. Hirjú byla těžce poškozena večer téhož dne dalším americkým náletem a následujícího dne doražena vlastním torpédoborcem. Japonci se rozhodli ustoupit. Dne 6. června přišli ještě Japonci o těžký křižník Mikuma a jeho sesterská loď Mogami byla těžce poškozena. Téhož dne ještě ponorka I-168 torpédovala poškozený Yorktown a asistující torpédoborec USS Hammann. Torpédoborec se potopil okamžitě a Yorktown šel ke dnu v ranních hodinách 7. června. Spojené státy dosáhly rozhodujícího vítězství. Po následujících asi 60 let byla bitva u Midway líčením západních historiků a Fučidy, kteří bitvu popisovali převážně z amerického úhlu pohledu a převážně bez znalosti japonských postupů a pramenů, zahalena do legend, polopravd a lží.

Japonsko dosáhlo v začátku války svých válečných cílů, obsazení Filipín, obsazení Malajsie a Singapuru a zabezpečení zásob a surovin na Jávě a Borneu a ostatních ostrovech Holandské východní Indie (Indonesie). Jamamotovým primárním cílem bylo zničení zbývajících amerických letadlových lodí. Tento plán byl částečně podpořen Doolittlovým náletem na Japonsko. Potopení amerických letadlových lodí a obsazení Midway se zdálo být jedinou cestou k odstranění této hrozby. Midway v rukou Japonců by poskytla dostatečně předsunutý kontrolní bod, který by propříště před takovým útokem varoval a navíc by z ní bylo možno ohrožovat Havajské ostrovy s námořní základnou v Pearl Harboru. Američané pokládali Midway za hlavní bod obrany proti japonskému loďstvu.

Plán bitvy vymyslel admirál Isoroku Jamamoto. Jamamoto chtěl vnutit rozhodující bitvu americkému loďstvu a zničit ho, zejména zničit americké letadlové lodě, čímž by následně Japonsko ovládlo Tichý oceán a přinutilo by Spojené státy k míru. Japonský plán však selhal. Američané rozluštili japonské kódy a znali japonský plán do značných podrobností.

Američané se většinou vyhýbali přímému střetnutí se silnějším japonským loďstvem, ovšem Jamamoto správně předpokládal, že Midwaye se nevzdají bez boje. Napadením Midway chtěl vlákat americké síly do střetnutí, ve kterém by jej zničil.

Aby Američany zmátl ohledně cíle útoku, naplánoval také obsazení Aleutských ostrovů 24 hodin před prvním leteckým úderem na Midway. Pro absolutní jistotu také navrhl den před útokem na Aleuty letecký průzkum nad Pearl Harborem pro zjištění, jestli v přístavu kotví americká flotila. Jamamoto hodlal k realizaci plánu využít těch největších japonských letadlových lodí a těch nejlepších admirálů japonského císařského loďstva. Letadlové lodě byly nakonec nasazeny proti Midway čtyři: Akagi, Kaga, Hirjú a Sorjú. Jako jejich nejvyššího velitele zvolil admirála Čúiči Naguma.

395. článek dne...(do 10. června 2020)

Doom Eternal je FPS videohra vyvinutá společností id Software a vydaná Bethesda Softworks.

Osm měsíců po událostech na Marsu, Země byla zavalena invazí démonů, 60 % obyvatelstva planety bylo vyhlazeno a Země byla pod kontrolou zkažené organizace Union Aerospace Corporation (zkráceně UAC). Přeživší opustili Zemi nebo se spojili s ARC (Armored Response Coalition), hnutím odporu, které se zformovalo se záměrem zastavit invazi, ale které bylo kvůli těžkým ztrátám donuceno stáhnout se. Doom Slayer, který byl zrazen a teleportován pryč doktorem Samuelem Haydenem, se ve své obrovské létající pevnosti kontrolované umělou inteligencí zvanou VEGA vrací, aby zabil Hell Priests Deagy Niloxe, Ranaka a Grava. Kněží slouží andělské entitě známé jako Khan Maykr, která chce obětovat i zbytek lidstva pro záchranu vlastní rasy Maykrů.

Slayer se teleportuje do zničeného pozemského města a zabije Deag Niloxe, načež Khan Maykr sebe a zbylé dva kněží přemístí na neznámá místa, aby je nepotkal stejný osud. Po získání nebeského lokátoru ze světa obývaného Sentinely z Exultie, Slayer putuje do pekla, aby získal zdroj energie a magickou zbraň od padlého Sentinela známého jako Betrayer (Zrádce), který před lety zradil řád pro záchranu svého syna. Ten při předání upozorní Slayera, že čas lidstva už dávno nadešel.

VEGA nasměruje Slayera do citadely na Arktidě, kde by se měl nacházet Deag Ranak. Ten sestavil ďábelského Doom Huntera (Lovec Dooma), démona, který byl stvořen za jediným účelem – zničit Doom Slayera. To se mu ale nepovede, Slayerovi se ho podaří zničit a zabije i Ranaka. Khan Maykr teleportuje posledního žijícího kněze, Deag Grava, na neznámé místo a ještě navýší invazi démonů na Zemi.

Slayer je přinucen změnit taktiku, musí zničit obrovské démoní hnízdo (Super Gore Nest) ve střední Evropě, kde celá invaze začala. Po zničení hnízda VEGA navrhne, že nejlepší by bylo najít doktora Haydena, který by mohl vědět Gravovu lokaci. Slayer vtrhne do základny ARC, sebere zbytky šasí Haydenova androidího těla a odtáhne ho k sobě na loď. Tam jeho mysl připojí do systému lodě a odhalí, že Deag Grav se ukrývá v Sentinel Prime (další svět obývaný Sentinely, kde mají svou posvátnou arénu), do které se může dostat pouze ze starodávného města Hebeth ukrytém v jádře Marsu, kam však nevede žádná cesta.

Slayer ale cestu přece jen najde, odcestuje na měsíc Phobos, kde pomocí obří zbraně BFG 10000 vystřelí do Marsu díru, která sahá až k jádru a Hebethu. Odcestuje do Hebethu, kde najde portál do Sentinel Prime. Zde hráč zjišťuje, že Doom Eternal navazuje na původní díly a Doom 64, přičemž sám Doom Slayer je nám známý bezejmenný mariňák (Doomguy), jehož Sentinelové nalezli ve vražedném běsnění v pekle a přijali jej mezi sebe. Zde Doom Slayer zabije i posledního kněžího, kvůli čemuž je navždy vyhoštěn Sentinely.

Po návratu na svoji domovskou loď jí Khan Maykr uzavře a zaplní ji démony, aby zastavila Slayera. Jeho plánem je oživení světpožírajícího démoního titána zvaného Icon of Sin, aby pozřel celé lidstvo. Slayer se přepadení ubrání a následně odcestuje do světa Argent d'Nur (domovský svět Sentinelů), kde získá svou vlastní The Crucible, zbraň nezměrné síly schopné zabít titány.

Díky flashbackům je odhaleno, že během dávné bitvy o Argent d'Nur jeden z Maykrů, pravděpodobně zběhlý Seraphim, daroval Doomguyovi nadlidské schopnosti a stvořil tak polobožského Doom Slayera. Po získání Crucible je dále odhaleno, že se Khan Maykr spojila s peklem pro produkci Argent energie, která je vytvářena obětováním duše smrtelníka. Za to, že peklu umožňuje dobývat světy (včetně Země), Maykrové získávají část vyprodukované Argent energie nutné pro jejich přežití.

396. článek dne...(do 20. června 2020)

Paula Abdul (* 19. června 1962) je americká zpěvačka, tanečnice, choreografka a porotkyně.

S tancem začala Abdul když ji bylo osm a vědělo se o ní, že má talent od přírody. Navštěvovala střední školu Van Nuys, kde působila jako roztleskávačka a hrála i ve skupině na flétnu. Patřila mezi nejlepší studenty.

V patnácti získala stipendium na pobyt v tanečním letním táboře, kde je učitelé naučili větší pružnosti a zdravé stravě. Později se dostala Abdul na státni univerzitu v Nothridge, kde začala studovat televizní hlasatelství. Jako studentka prvního ročníku byla přijata k roztleskávačkám Los Angeles Lakers, kde byla vybrána z více jak 700 adeptek. Po třech týdnech se stala hlavní choreografkou a po půl roce opustila díky roztleskávačkám studia.

V roce 1980 její taneční talent objevil choreograf a obsadil ji do pár videoklipů. Později začala sama působit jako zpěvačka a koncem 80. a začátkem 90. let dosáhla velkých úspěchů. Potom její sláva ustoupila, protože řešila hlavně svůj osobní život. V roce 2002 se její zašlá sláva opět obnovila a to díky soutěží American Idol (u nás Česko hledá Superstar), kde začala působit jako jedna z hlavních porotců.

Velká energie Pauly Abdul jí vynesly dobré renomé mezi hvězdami, které si jí najímaly pro tvorbu choreografie do jejich videoklipů a na turné. Po roce 1980 začala působit jako hlavní choreografka Janet Jackson, pracovala také pro Prince nebo skupinu Duran Duran. Pracovala také pro film Americká krása nebo Jerry Maguire a pro pár televizních reklam.

V roce 1989 získala dvě prestižní ocenění za choreografii pro Tracey Ullman.

V roce 1987 poslala pár svých demo nahrávak do vydavatelských společností, a ačkoli byl její hlas reletivně netrénovaný její výborný tanec přesvědčil vydavatele nasadit její písně do hitparád. V roce 1988 vydala své debutové album nazvané Forever Young Girl, které se dostalo do vedení albového žebříčku po 62 týdnech od vydání, čímž se stalo albem, které dosáhlo na první místo po nejdelší době od vydání. Žebříček vedlo deset týdnů.

Album se posléze stalo platinovým a zaznamenalo celkem pět hitů, které se umístily na čísle jedna v prestižní hitparádě Billboard Hot 100. Druhé album vydala Abdul v roce 1991, jmenovalo se Spellbound a opět se stalo velmi úspěšným. Celkem se jej prodalo více než 8 milionů kopií. Na albu byl i song The Track U, který nazpívala společně s Princem.

Po vydání Spellbound, začaly spekulace ohledně její vychrtlosti, které vyvrcholily po vystoupení na MTV Music Awards. Abdul zprávy o své anorexii dementovala s tím, že pouze přes televizní obrazovky se může zdát moc hubená, čímž se stala na pár měsíců terčem posměšků a komixů.

Veřejně o svém problému příjímání potravy promluvila až v roce 1995, kdy přiznala, že trpěla těmito problémy, které jsou už snad pryč. V témže roce vydala i své třetí album nazvané Head Over Heels.

V roce 2000 vydala své vzpomínkové album s největšími hity. Album nemělo mnoho komerčních úspěchů. Na tomto albu se měl objevit i song Spinning Around, který nakonec nepoužila, a tak jej natočila pro své album Kylie Minogue.

397. článek dne...(do 23. června 2020)

StarCraft II: Wings of Liberty (WoL) je real-timová strategická sci-fi počítačová hra vyvinutá společností Blizzard Entertainment, je určena pro platformy Microsoft Windows a Mac OS X. Hra navazuje na původní StarCraft, úspěšnou hru z roku 1998 a její datadisk. StarCraft II: Wings of Liberty vyšel 27. července 2010.

Hra je rozdělena celkem na tři části: základní hru s podtitulem Wings of Liberty a další dva datadisky, Heart of the Swarm a Legacy of the Void.

Příběh se odehrává na začátku 26. století ve vzdálené části Mléčné dráhy, v sektoru Koprulu, kam před třemi staletími dorazili kolonisté ze Země, zvaní Terrani. V kampani Wings of Liberty (Perutě svobody) je celkem 29 hratelných misí, v nichž hráč sleduje další osudy tří velkých vesmírných národů: Terranů, Zergů a Protossů. Tato kampaň je vyprávěna z pohledu Jima Raynora, vůdce rebelů proti Dominiu zvaných Raynorovi jezdci.

Kampaň a příběh Wings of Liberty je hrán pouze z perspektivy Terranů (s krátkou protosskou vložkou), zatímco datadisky Heart of the Swarm a Legacy of the Void se zaměřuje na příběh z pohledu Zergů a Protossů. V říjnu 2504, tedy po čtyřech letech od ukončení války Brood War, bylo terranské Dominium pod vládou císaře Arcturuse Mengska dominantní silou v Koprulu sektoru, ovšem navzdory slibům byla jeho vláda zrovna tak utlačovatelská a zkorumpovaná jako někdejší Konfederace. Zneužíval média k propagandě, agenty Ghost ke špinavé práci i násilné verbování a "převýchovu" trestanců službou v armádě.

Jedním takovým trestancem byl Tychus Findlay, jehož po devíti letech rozmrazili z kryogenního vězení, protože uzavřel dohodu s Mengskem výměnou za svobodu. Dostal však mariňácké brnění, namontované přímo na jeho tělo, aby si své vězení vezl s sebou.

Mezitím se známý rebel proti Mengskově vládě Jim Raynor, trochu sešlý a zahořklý, potloukal po Mar Saře, jež byla před dvěma lety znovu kolonizovaná. Armáda Dominia zde rozpoutala teror, protože obyvatelé nesouhlasili s její přítomností.

Poté, co obyvatelům Raynor pomohl, ho v Joeyrayho baru našel jeho starý přítel Tychus Findlay. Pověděl mu, proč vlastně vojska Dominia obsadily Mar Saru: hledají pradávné artefakty, z nichž jeden byl objeven zde na Mar Saře. Nabídl mu obchod: pokud tyto artefakty "osvobodí" z rukou Dominia a prodá je vlivné nezávislé nadaci Moebius, získá hodně peněz na svou vzpouru proti Mengskovi. Tychusovi dle jeho slov tato nadace pomohla z vězení, kam byl poslán na doživotí za loupežná přepadení a vraždu; její vedení se bojí režimu a možnému zákazu činnosti. Zavzpomínali na staré časy, kdy za mlada prováděli přepadávání vlaků, a šli artefakt z Mar Sary ukradnout Dominiu.

Po návratu k Joeyrayho baru se však náhle objevili Zergové, kteří po milionech napadli Mar Saru. Vojska Dominia se ihned stáhla bránit svoje centrální světy, zatímco obyvatele kolonie nechali napospas Zergům. Raynorovi jezdci proto zorganizovali evakuaci jako před čtyřmi lety, než přiletěly nákladní lodě a křižník Hyperion. Na můstku Raynora čekal Matt Horner, mladý kapitán Hyperionu v nažehlené uniformě, jenž s obří vesmírnou lodí krátkým hyperprostorovým skokem unikl z Mar Sary. Ostatním pustil zprávy, že se toto děje i v dalších koloniích a Zergy osobně vede Královna čepelí Sarah Kerriganová, o které nikdo od konce Brood War neslyšel. Nyní se vrátila a zanechávala za sebou jen spoušť…
Druhý artefakt, podobný tomu na Mar Saře, nalezli na světě Monlyth, kde narazili na neznámý fanatický kmen Protossů zvaný Taldarim. Ačkoliv se Raynor s Protossy dobře znal, tito zaútočili na Jezdce jako na poskvrňovače jejich svaté země. Taldarimští ve skutečnosti bojovali na dvou frontách, protože sem dorazili i Zergové. Naštěstí se Raynorovi povedlo artefakt získat dříve, než na místo dorazila Kerriganová. Findlay se po bitvě seznámil v archivu Hyperionu s případem Kerriganové.

398. článek dne...(do 30. června 2020)

Opava (německy: Troppau, polsky: Opawa) je bývalé královské a zemské město. Od roku 1866 má, s malou pauzou, postavení statutárního města.

Město Opava náleží ke starým sídelním územím. První svědkové osídlení pocházejí v archeologických nálezech již ze starší doby kamenné. Takřka každé období pravěku zanechalo zde své stopy. Poslední z nich bylo slovanské hradiště v Kylešovicích, jehož obyvatelé náleželi s největší pravděpodobností ke kmeni Holasiců, připomínaném v názvu nedaleké obce Holasovice. Středověké osídlení Opavy se konstituovalo patrně ve 12. století v podobě kupecké osady, situované poblíž brodu přes řeku Opavu na obchodní cestě z Moravy do Polska. Z roku 1195 pochází také první písemná zpráva o existencí Opavy. Význam a postavení kupecké osady stvrdil městský statut, který získala někdy kolem roku 1215. V roce 1224, byla vyhotovena listina, která poprvé hovoří o Opavě již jako o městě.

Jádro osídlení se koncentrovalo na křižovatce obchodních cest v areálu Horního náměstí a rozšiřovalo se podél nich do ulice Mezi trhy a západní části Dolního náměstí. Původní opevnění města bylo tvořeno patrně pouze příkopem a zemními valy opatřenými dřevěnou palisádou, později byly vystavěny kamenné hradby přerušené na třech místech městskými branami – Jaktařskou, Ratibořskou a Hradeckou. Kromě již zmíněných dvou náměstí existoval v té době ještě tržní prostor – Dobytčí trh – v místech dnešní Masarykovy ulice. V prostoru Horního náměstí, v místech pozdější Hlásky, vznikl v roce 1327 kupecký dům, nejstarší obchodní centrum města. Ve městě byla od konce 13. století mincovna, na jejímž místě byl v 80. letech 20. století vybudován moderní hotel Koruna. Opavské Přemyslovce na opavském vévodském trůně vystřídal syn krále Jiřího z Poděbrad, Viktorin, který byl posléze donucen ustoupit nárokům syna uherského krále Matyáše Korvína – Jana Korvína. Po smrti Matyášově se však neudržel ani on a Opavské vévodství bylo podřízeno přímo českým králům.

V 16. století byla Opava silně zasažena reformací a většina obyvatel náležela v předbělohorském období k protestantům. Opavští se dostávali do ostrých konfliktů zejména s olomouckými biskupy. Na odpor ze strany protestantů narazilo i udělení opavského vévodství Karlovi z Lichtenštejna císařem Matyášem v roce 1613. Za třicetileté války byla Opava v roce 1626 bez boje vydána žoldnéřům dánského krále, několikrát byla obsazena i Švédy. Velkou pohromu znamenal pro Opavu požár v roce 1689. V roce 1625 byl do Opavy povolán jezuitský řád a o pět let později zde bylo založeno jezuitské gymnázium. Jezuitská kolej ve Sněmovní ulici byla v letech 1711–1723 přestavěna do barokní podoby, po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadla stavům. Při gymnáziu bylo v roce 1814 založeno muzeum, dnes Slezské zemské muzeum, nejstarší na území českého státu. Od roku 1853 budova sloužila zemskému sněmu. V současnosti je sídlem Zemského archívu.

Opava zůstala i po ukončení třicetileté války centrem vévodství, samotný význam vévodských pravomocí a tím i význam ústředního města však s postupujícími centralizačními tendencemi habsburské monarchie klesal. Národnostní složení města se postupně měnilo ve prospěch německého obyvatelstva a ve 20. letech 18. století představovali Češi jen asi sedminu obyvatel Opavy.

Porážka Marie Terezie a rozdělení Slezska mezi Prusko a Rakousko vyneslo Opavu do pozice centra rakouského Slezska. Svá sídla si zde vedle úřadů zbudovala řada příslušníků slezské šlechty. Význam Opavy v 19. století podtrhlo konání Opavského kongresu neboli také kongresu tzv. Svaté aliance v roce 1820, na němž se sešli evropští panovníci a diplomaté.

399. článek dne...(do 7. července 2020)

Jeseník (německy: Freiwaldau), je slezské lázeňské město na severu Olomouckého kraje, středisko stejnojmenného okresu.

Město Jeseník sousedí na severu s obcemi Mikulovice a Česká Ves, na západě s obcí Lipová-lázně, na jihu s obcí Bělá pod Pradědem a na východě s městem Zlaté Hory. Od krajského města Olomouc je vzdáleno 69,5 km. Geomorfologicky patří Jeseník k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), oblasti jesenické (východosudetské), na rozhraní geomorfologického celku Rychlebské hory (podcelek Sokolský hřbet), geomorfologického celku Hrubý Jeseník (podcelek Medvědská hornatina) a geomorfologického celku Zlatohorská vrchovina. Nejvyšší hory jsou v jihovýchodním cípu katastru – Velké Bradlo (1050 m n. m.) a Srnčí vrch (1027 m n. m.). Území Jeseníku patří do povodí Odry.

Jeseníkem protéká severním směrem Bělá, do které ve městě ústí zleva potok Staříč. V Bukovicích přijímá Bělá zprava Vrchovištní potok, který odvodňuje rejvízská rašeliniště. V okolí Lázní Jeseník se nachází řada pramenů jesenické soustavy, zejména Rumunský, Bezručův, Žofiin, Slovanský, Rudolfův, Pražský, Polský, Mariin. Další se nacházejí na východ od města: např. prameny Anglický, Řecký, Turistický, Eduardův, Svornosti a Diana.

První zmínka o Jeseníku pochází z roku 1267. Mezi lety 1284 a 1295 se stal městem. Jedním z důvodů byla strategická poloha na soutoku říček Staříče a Bělé, kde se rovněž cesta vedoucí ze Slezska na Moravu větvila k Ramzovskému a Červenohorskému sedlům. Toto místo již nejpozději roku 1284 střežil zdejší hrad, patřící vratislavskému biskupovi. Dalším důvodem byla naleziště železné rudy v okolí: z roku 1326 pochází první zmínka o zpracovávání železné rudy hned v třinácti hamrech poblíž Jeseníku. Jeseník spolu s vesnicemi v širším okolí tedy vznikl plánovitou kolonizací vratislavských biskupů, kteří zdejší území získali roku 1199. Součástí města byl od založení nepochybně i kostel s farou, ačkoli první zmínka o něm pochází z roku 1318. Stejně tak frývaldovský hrad musel jistě existovat již v roce 1284, výslovně se však zmiňuje až roku 1374. Jednalo se vlastně jen o vodní tvrz vybavenou, ještě koncem 17. století, padacím mostem. Ta existuje po několika přestavbách dosud a jako správní sídlo frývaldovského panství, později komplexu velkostatků, sloužila až do roku 1945.

V roce 1295 se poprvé připomíná městské fojtství, k němuž patřil i dvůr a postupně i vesnice Ves Frývaldov, Česká Ves, Široký Brod a Bukovice. Od roku 1378 je drželi Mušínové. Počátkem 15. století to byl Hynek Mušín z Hohenštejnu, který se však stal příznivcem husitství, a biskup mu proto rychtu roku 1422 odňal a udělil je Hanuškovi Mušínovi, Hynkovu bratranci. Vdova po něm Anna prodala roku 1463 fojtský statek Hynčíkovi ze Šilperka, po jehož smrti (1468) je od vdovy Barbory odkoupil biskup. Fojtský statek byl pak i s městěm Frývaldovem zastavován a samostatně se naposledy uvádí roku 1547. Město se brzy po založení hospodářsky rozvinulo. Již roku 1295 jsou připomínány první řemeslnické cechy, řeznický a pekařský. Z roku 1328 je první zmínka o těžbě a zpracování železa - tehdy povolil biskup Tomáš I. Kozlowaroga jakémusi Ludherovi postavit u města železný hamr. Ačkoli byla v 14. století železná ruda z Jeseníku prodávána až v Anglii, její těžba již koncem uvedeného století upadla a vylidnily se i hornické osady v okolí. Nový rozmach těžby železa, ale i stříbra a zlata, nastal v druhé polovině 15. století. V té době byl Jeseník s okolím udělován vratislavskými biskupy v léno.
Významné bylo udělení Jeseniku i s okolním panstvím roku 1506 Fuggerům, celoevropsky působícímu podnikatelskému rodu z Augšpurku, kteří zde rozvinuli důlní činnost. Téhož roku získalo město horní privilegia a obdrželo erb.

400. článek dne...(do 30. července 2020)

Jičín (německy: Jitschin) je okresní město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Město leží v Jičínské pahorkatině na řece Cidlině. Město má rozlohu 2493 ha.

S Jičínem je spojen především Albrecht z Valdštejna, velitel císařských vojsk za třicetileté války, který v Jičíně jako frýdlantský vévoda provedl rozsáhlou přestavbu, a loupežník Rumcajs, který v pohádkách Václava Čtvrtka a Radka Pilaře sídlil v blízkém lese Řáholci. Pro množství historických památek, od gotických až po prvorepublikové, stejně tak pro polohu v Českém ráji, bývá Jičín turisticky velmi vyhledávaným místem a bývá považován za jedno z nejkrásnějších měst České republiky.

Město bylo založeno jako královské před rokem 1300 v místech dnešního Starého Místa, ale brzy přeneseno asi o 2 km severněji na ploché návrší, chráněné řekou Cidlinou. První písemná zmínka o obci se nachází v zakládací listině strahovského kláštera ze 12. století, Jičín jako statek je pak zmíněn v listině z roku 1293 Guty Habsburské čili Jitky, manželky Václava II.

V této době se ve městě rozvinuly obchod a řemesla, byly postaveny první gotické stavby, jako kostel sv. Ignáce. Roku 1337 prodal český král Jan Lucemburský město šlechtickému rodu Vartenberků, kteří zakládali v okolí města nové vsi a zasloužili se o jeho další rozvoj. V době renesance vládli městu Trčkové z Lípy – za jejich vlády byla vystavěna Valdická brána a kamenná vodárenská věž. Dále pak město vlastnili Smiřičtí ze Smiřic, ti se zase zasloužili o výstavbu jičínského zámku. Po bitvě na Bílé hoře si Jičín za svoje sídlo vybral Albrecht z Valdštejna, které se tak de facto stalo hlavním městem autonomního Frýdlantského vévodství. Nový panovník přivedl do města italské architekty, kteří je dále zvelebili. Z této doby je například barokní kostel svatého Jakuba nebo kamenná vodárenská věž. Po vévodově smrti byl Jičín vypleněn švédskými i císařskými vojsky. Stejně jako zbytek českých zemí byl násilně rekatolizován. Tovaryšstvo Ježíšovo zde založilo gymnázium a jezuitskou kolej, kde působil například Bohuslav Balbín a jako žák budoucí pražský arcibiskup Daniel Josef Mayer z Mayernu.

Jičín se v 19. století stal jedním z center českého národního obrození, na zdejším gymnáziu učil František Ladislav Rieger. Na konci 19. století zde vznikl závod na výrobu zemědělských strojů Agrostroj (Knotek), který byl velmi úspěšný za první republiky i za socialismu a v omezené míře funguje dodnes. V roce 1866 se městem přehnala Prusko-rakouská válka a odehrála se tu bitva u Jičína. Na počátku 20. století zde profesor Tomáš Garrigue Masaryk uskutečnil několik cyklů přednášek v tzv. univerzitních kursech jičínských, z nichž některé vyšly i knižně. Během první československé republiky zažilo město další rozkvět.

Působil zde spisovatel Václav Čtvrtek a architekt Čeněk Musil. 22. října 1921 Jičín navštívil prezident Masaryk s ministerským předsedou E. Benešem a Fr. Udržalem ministrem obrany, aby se účastnil slavnosti 22. pěšího pluku. Zajel hned na cvičiště, kde promluvil k vojsku. Poté navštívil jičínský Sokol, závody Knotkovy, podniky rolnického družstva a radnici města.

Roku 1939 bylo město stejně jako zbytek okleštěných českých zemí obsazeno německými vojsky a stal se hlavním městem okresu „Jitschin“. Po roce 1946 došlo ke znárodňování velkých závodů. V roce 1968 obsadili město vojska zemí Varšavské smlouvy a polští vojáci zastřelili na křižovatce Na Letné muže a ženu, dnes tuto událost na místě připomíná pomník. Velkou základnu měla sovětská vojska až do roku 1991 v jezuitské koleji, čímž přispěla k její devastaci. Po roce 1989 došlo k privatizaci státních společností. Ve městě také vznikla nová průmyslová zóna. Začíná rozsáhlá rekonstrukce města včetně památek.

Město se v současnosti skládá z 11 místních částí na 4 katastrálních územích. Bydlení v Jičíně patří k velmi žádaným, nicméně jsou zde poměrně vysoké ceny nájemného.

401. článek dne...(do 13. srpna 2020)

Machu Picchu jsou ruiny předkolumbovského inckého kultovního města v peruánských Andách. Nacházejí se na horském sedle 400 metrů nad řekou Urubamba. Předpokládá se, že Machu Picchu nechal postavit Pachacútec Yupanqui (1438 až 1472), Inkové začali město stavět okolo roku 1430. Město bylo později opuštěno a zcela zchátralo, i když bylo místním známo, pro zbytek světa upadlo v zapomnění. Od svého objevení se město stalo významnou turistickou atrakcí Peru i celé Jižní Ameriky. V roce 1983 bylo zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. Jelikož město nebylo nikdy objeveno španělskými conquistadory, nebylo vykradeno a zničeno. Přesně 7. července 2007 bylo Machu Picchu zařazeno mezi nových sedm divů světa.

Machu Picchu bylo postaveno v klasickém inckém stylu za použití kvádrového zdiva tvořeného z opracovaných na sebe položených kamenů bez použití malty či jiného pojiva. Hlavními stavbami ve městě jsou Intihuatana, Chrám slunce a Místnost tří oken. Město nemělo administrativní, vojenskou ani obchodní důležitost. Proč Inkové město postavili, nikdo přesvědčivě neprokázal.

Machu Picchu leží na jižní polokouli okolo 13 stupně jižně od rovníku. Ruiny leží přibližně 80 km severozápadně od města Cuzco na vrcholku hory Machu Picchu v nadmořské výšce 2 450 m. Cuzco leží naproti tomu ještě o 1 000 metrů výše. Vlivem nižší nadmořské výšky se v oblasti vyskytuje mírnější klima než v hlavním městě Inků v Cuzco. Jedná se o jednu z nejdůležitějších archeologických lokalit v jižní Americe a nejvíce navštěvovanou památku ze všech míst v jižní Americe a v Peru.

Ruiny města Machu Picchu se rozkládají na přibližně 5 km² a dají rozdělit na dvě základní skupiny a to na městskou a zemědělskou část ležící v jihovýchodní části Machu Picchu, které jsou od sebe odděleny zdí. Zemědělská část je dále rozdělena na spodní a horní část cestou, kdežto městská část je rozdělena na západní a východní část rozhlehlým náměstím. Vzhledem k panujícím přírodním podmínkám se předpokládá, že se zde pěstovala kukuřice, brambory a možná koka. Kromě množství teras se zde nachází i několik menších staveb, které pravděpodobně sloužili jako skladiště. Navíc se zde nachází i strážní budova a pohřební kámen, kolem kterého se pohřbívalo.

Budovy Machu Picchu byly postaveny v klasickém inckém stylu z kvádrového zdiva, které bylo založeno na skládání opracovaných kamenů na sebe bez použití pojiva, většinou se jedná o žulu. Inkové byli v této technice stavení velice zkušení a u některých jejich zdí není možné mezi dva na sebe položené kvádry vsunout ani ostří nože. Některé další budovy ve městě byly postaveny za použití malty, ale takto postavené budovy byly druhořadé vystavěné ve spěchu. Všechny důležité budovy byly ale postaveny pokládáním opracovaných kamenů na sebe. Důvodem je skutečnost, že oblast Peru je seismicky aktivní a zdi postavené za použití malty jsou více náchylné ke zřícení. Zdi postavené bez použití malty se v případě otřesů mohou částečně rozestoupit a následně opět sesednout a nezřítit se. Otázkou zůstává, jak Inkové transportovali těžké žulové bloky, protože neznali kolo.

„Popular district“ byl tvořena skladišti a obytnými domy, kde žila nižší třída. Oproti tomu vyšší třída žila v řadách domů pod svahy v „District of the Priests and Nobility“. V této části města se nacházelo i vězení. Město bylo tvořena pravděpodobně 200 objekty obsahující chrámy, svatyně, parky a obytné domy se slaměnými střechami. V celé oblasti se taktéž nachází v kamenech vytesané koryta a četné vodní fontány tvořící rozsáhlý vodovodní systém. Pozorování naznačují, že každá budova ve městě byla napájena tímto systémem vodou z posvátných pramenů. V městské části „Sacred“ se nacházejí nejdůležitější a nejznámější památky Machu Picchu. Jsou jimi Intihuatana, Chrám Slunce a Místnost tří oken.

402. článek dne...(do 17. září 2020)

Dominic Thiem (* 3. září 1993) je rakouský tenista, který mezi profesionály vstoupil v roce 2011. Titulem na US Open 2020 se stal po Thomasi Musterovi druhým Rakušanem, který vyhrál mužskou grandslamovou dvouhru a prvním singlovým šampionem.

Ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP Tour sedmnáct singlových turnajů, první z nich na antukovém Open de Nice Côte d’Azur 2015. V roce 2019 poprvé triumfoval v sérii Masters na BNP Paribas Open. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal sedm titulů ve dvouhře a dva ve čtyřhře.

Na žebříčku ATP byl nejvýše ve dvouhře klasifikován v březnu 2020 na 3. místě a ve čtyřhře pak v říjnu 2019 na 67. místě. Od února 2019 jej trénuje chilský olympijský vítěz Nicolás Massú. V letech 2002–2019 tuto roli plnil krajan Günther Bresnik. Na juniorském kombinovaném žebříčku ITF byl nejvýše hodnocen v lednu 2011 na 2. příčce.

Na nejvyšší grandslamové úrovni před ziskem trofeje na US Open 2020 skončil třikrát jako poražený finalista. V letech 2018 a 2019 postoupil do boje o titul na pařížském French Open, kde nestačil na Španěla Rafaela Nadala. Na melbournském Australian Open 2020 nevyužil vedení 2–1 na sety proti Srbu Novaku Djokovićovi, který zápas otočil. První titul pak získal na US Open 2020 po pětisetovém vítězství nad Němcem Alexandrem Zverevem, když zvládl závěrčný tiebreak. Finále Turnaje mistrů 2019 prohrál s Řekem Stefanosem Tsitsipasem.

V juniorské kategorii si v roce 2011 zahrál finále dvouhry na French Open, v němž podlehl Američanu Bjornu Fratangelovi poměrem gamů 6–8 až v rozhodující sadě.
V rakouském daviscupovém týmu debutoval jako 20letý v roce 2014 utkáním zóny Evropy a Afriky proti Slovensku, když nastoupil do prvního zápasu proti Norbertu Gombosovi, se kterým prohrál ve čtyřech setech. Rakousko v sérii prohrálo 1:4 na zápasy. Do listopadu 2019 v soutěži nastoupil k šesti mezistátním utkáním s bilancí 8–3 ve dvouhře a 1–2 ve čtyřhře.
Praktikuje agresivní celodvorcový tenis od základní čáry s tvrdým jednoručným bekhendem. Média ho označila za možného Nadalova nástupce a oficiální web Roland-Garros mu přiřkl nálepku „dědic trůnu“.

V sezóně 2017 se stal jediným hráčem, který na antuce porazil Španěla Rafaela Nadala, když jej vyřadil ve čtvrtfinále květnového Rome Masters 2017. Oplatil mu tak prohru z finále předcházejícího Mutua Madrid Open 2017. Španěl jej pak přehrál v semifinále French Open 2017 a deklasoval během Monte-Carlo Rolex Masters 2018. Nadalovu antukovou neporazitelnost čítající 21 zápasů a 50 setů, trvající od Rome Masters 2017, ukončil Thiem ve čtvrtfinále Mutua Madrid Open 2018, čímž jej připravil o post světové jedničky. Snížil tak pasivní vzájemnou bilanci utkání na 3–6 a po Djokovićovi a Gaudiovi se stal třetím tenistou na okruhu ATP Tour, který mallorského rodáka na antuce porazil alespoň třikrát. Po semifinálové výhře nad jihoafrickou světovou osmičkou Kevinem Andersonem prošel druhý rok za sebou do finále madridského Mastersu.

Do prvního grandslamového finále prošel na French Open 2018 po výhrách nad světovou trojkou Alexandrem Zverevem a italským překvapením turnaje Marcem Cecchinatem. V boji o titul nestačil na desetinásobného vítěze a světovou jedničku Nadala ve třech setech. Stal se tak prvním rakouským tenistou v singlovém finále grandslam od roku 1995, kdy si o titul na French Open zahrál Thomas Muster. Pařížská prohra znamenala zvýraznění pasivního poměru vzájemných zápasů proti Španělovi na 3–7. Z osmého místa žebříčku postoupil o jednu příčku výše.

403. článek dne...(do 22. září 2020)

USS Enterprise (CV-6) byla druhou letadlovou lodí třídy Yorktown. Byla sedmou lodí toho jména ve službě US Navy a byla též známá pod přezdívkou Big E. Do služby byla zařazena v roce 1938 a spolu s USS Saratoga a USS Ranger přežila druhou světovou válku. Zbývajících pět letadlových lodí postavených před válkou bylo během války ztraceno. Zúčastnila se mnoha významných operací a střetnutí během bojů v Pacifiku – mimo jiné například Doolittlova náletu, bitvy u Midway, zasáhla do četných střetnutí v souvislosti s boji o Guadalcanal včetně bitev u východních Šalamounů a u Santa Cruz. V pozdější fázi války pak například bitev ve Filipínském moři a u Leyte. Byla několikrát poškozena a i když jí Japonci třikrát prohlásili za potopenou, vždy se jí podařilo zachránit a po opravách opět nasadit do bojů.

Dne 28. listopadu 1941 vyplula Enterprise a její doprovod z Pearl Harboru, aby dopravila na atol Wake 12 stíhaček Grumman F4F-3 Wildcat od VMF-211. Celé uskupení tvořilo Task Force 2, které velel viceadmirál William F. Halsey z můstku Enterprise. Na moři jí zastihlo vyhlášení válečného stavu bojovým rozkazem č. 1, které bylo později upřesněno bojovým rozkazem č. 2.

Stíhačky VMF-211 odstartovaly k přeletu na Wake 2. prosince a Enterprise obrátila k návratu do Pearl Harboru, kam měla dorazit 6. prosince. Naštěstí pro Američany byla ale zdržena bouří (tou samou, která zasáhla japonský svaz) a nedělní ráno 7. prosince jí zastihlo asi 150 mil (240 km) západně od Oahu. Průzkumná eskadra VS-6 a střemhlavá bombardovací VB-6 byly ráno odeslány na havajská letiště. Celkem 18 jejich střemhlavých bombardérů SBD-2 Dauntless ale přilétlo nad Pearl Harbor právě v době probíhajícího útoku a tak VS-6 přišla o šest strojů a VB-6 o jeden (6-B-3). Minimálně jeden z nich byl sestřelen vlastní protiletadlovou palbou a další byly poškozeny. Poručík (LT) Dickinson (6-S-4, BuNo 4570) a jeho střelec Miller si nárokovali sestřelení jednoho A6M2 Zero. Ze šesti stíhacích F4F-3 Wildcatů od VF-6 odeslaných večer po útoku na ostrov byly tři sestřeleny vlastními protiletadlovými dělostřelci při pokusu o přistání na Fordově ostrově v Pearl Harboru – každé letadlo bylo považováno za nepřítele. O život přitom přišli poručíci (LT) Hebel (6-F-1, BuNo 3906) a Allen (6-F-12, BuNo 3938) a podporučík (ENS) Menges (6-F-15, BuNo 3935). Podporučík (ENS) Flynn (6-F-4, BuNo 3909) musel svůj stroj opustit na padáku poté, co mu došlo palivo. Podporučík (ENS) Hermann (3-F-15, BuNo 3982) přistál na golfovém hřišti na Fordově ostrově a tak pouze podporučík (ENS) Daniels (6-F-5, BuNo 3916) dokázal přistát na letišti na Fordově ostrově.

Enterprise pátrala po japonském svazu. Pátrání ale díky špatnému odhadu předpokládané polohy Japonců probíhalo v prostoru jihozápadně od Oahu. Japonský svaz se pohyboval severně od Oahu a tak naštěstí pro Enterprise ke kontaktu nedošlo. V opačném případě by musela sama čelit přesile 6 letadlových lodí a jejich doprovodu. Po odvolání pátrání vplula Enterprise navečer 8. prosince do Pearl Harboru, kde doplnila palivo a zásoby a v 6:00 ráno následujícího dne opět vyplula na moře. Dne 10. prosince potopil SBD-2 Dauntless z VS-6 pilotovaný poručíkem (LTJG) Dickinsonem japonskou ponorku I-70 severně od Havajských ostrovů.

7. ledna 1942 se Enterprise vrátila do Pearl Harboru a po krátké zastávce vyplula 11. ledna, aby spolu s Yorktownem poskytla letecké krytí konvoji s posilami pro Samou. Na cestě jí doprovázely těžké křižníky USS Chester, USS Northampton, USS Salt Lake City, tanker USS Platte a torpédoborce USS Dunlap, USS Balch, USS Maury, USS Ralph Talbot, USS Blue a USS McCall. Cesta byla plná více či méně tragických událostí...

404. článek dne...(do 29. září 2020)

Avril Ramona Lavigne Whibley (* 27. září 1984) je kanadská rocková zpěvačka a držitelka ceny Grammy. Její rodiče jsou francouzského původu, ale ona sama dlouho francouzsky neuměla. V roce 2006 byla zařazena časopisem „Canadian Business Magazine“ na sedmou příčku do žebříčku nejvlivnějších Kanaďanů v Hollywoodu. Po celém světě prodala 26 milionů alb.

V roce 1998 vyhrála soutěž a možnost zazpívat si s Shaniou Twain na jejím prvním velkém turné. Vystoupila na jejím koncertě v Ottawě. Brzy si ji všimnul manažer Cliff Fabri, když zpívala coververze country písní v knihkupectví v Kingstonu v Ontariu. Při vystoupení v Lennox Community Theatre si Avril všiml místní folkový zpěvák Steve Medd, který ji pozval, aby si s ním zazpívala v jeho písni "Touch the Sky" z alba Quinte Spirit, které vyšlo v roce 1999. Také si zazpívala v jeho písních "Temple of Life" a "Two Rivers" na jeho dalším albu z roku 2000, My Window to You.
V 16 letech podepsala smlouvu s Kenem Krongardem z Arista Records, který pozval šéfa firmy, aby si ji poslechl v New Yorku ve studiu producenta Petera Zizza. Zalíbila se mu a začala pracovat na svém prvním albu.

Album Let Go vyšlo 4. července 2002 a umístilo se na druhém místě ve Spojených Státech a na prvním místě v Austrálii, Kanadě a Velké Británii. To z ní učinilo nejmladší sólovou umělkyni, která toto ve Velké Británii dokázala. V roce 2003 její rekord překonala Joss Stone.

Po měsíci od vydání bylo toto album multiplatinové a o dva týdny později dokonce trojnásobně platinové. Po šesti měsících už bylo čtyřnásobně platinové. Celkově se ho prodalo 13 197 000 kusů a stalo se nejprodávanějším ženským albem toho roku a nejprodávanějším debutem.

Z alba byly vydány čtyři singly. „Complicated“ se dostalo v Austrálii na první místo a v americké hitparádě U.S. Hot 100 na druhé místo a také to byl jeden z nejlépe prodávaných kanadských singlů roku 2002. Avril Lavigne překonala rekord Natalie Imbruglie, když se jí podařilo udržet singl "Complicated" na prvním místě v hitparádě Contemporary Hit Radio jedenáct týdnů v kuse. Píseň "Sk8er Boi" se dostala v USA a Austrálii, "I'm With You" se dostala do top 10 v USA a Velké Británii a "Losing Grip" se dostala do top 10 v Tchaj-wanu a do top 20 v Chile.

Avril byla jmenována nejlepším nováčkem na cenách MTV Video Music Awards 2002, vyhrála čtyři ceny „Juno Awards 2003“ (měla 6 nominací) a cenu World Music Award za světově nejlépe prodávaného kanadského umělce a byla nominována na 8 cen Grammy.

Druhé album Avril Lavigne Under My Skin vyšlo 25. května 2004 v USA. Tam se okamžitě umístilo na prvním místě, stejně jako ve Velké Británii, Německu, Japonsku, Austrálii, Kanadě, Mexiku, Argentině, Španělsku, Irsku, Thajsku, Koreji a Hong Kongu. V USA se ho prodalo v prvním týdnu prodeje přes 380 000 kusů. Avril napsala většinu svého alba s kanadskou autorkou písní Chantal Kreviazuk, i když na některých písních se podíleli i Ben Moody (bývalý člen Evanescence), Butch Walker a její bývalý kytarista Evan Taubenfeld. Manžel Chantal Kreviazuk, Butch Walker a Don Gilmore byli producenty alba.

Úvodní singl "Don't Tell Me" se dostal na první místo v Argentině a Mexiku, ve Velké Británii do top 5 a do top 10 v Austrálii a Brazílii. Singl "My Happy Ending" se dostal do americké top10 a byl tam jejím třetím největším hitem. Třetí singl "Nobody's Home" se nedostal ani do top 40. Čtvrtý singl "He Wasn't" se ve Velké Británii dostal na 23. místo a na 25. v Austrálii a v USA nebyl jako singl vydán. Poslední singl "Fall to Pieces" si tak dobře jako předchozí singly nevedl.
Avril Lavigne získala dvě ceny „World Music Awards 2004“ za nejlepšího poprockového umělce a za nejlépe prodávaného kanadského umělce roku. Získala pět nominací na ceny Juno Award 2005 z nichž vyhrála tři. Také vyhrála cenu Nickelodeon Kids‘ Choice za „oblíbenou zpěvačku“. Avril napsala společně s Matthewem Gerardem píseň "Breakaway" pro Kelly Clarkson a ta se pak objevila na soundtracku k filmu Deník princezny 2 a na albu Kelly, které dostalo také název Breakaway.

405. článek dne...(do 5. října 2020)

Steven Paul Jobs (* 24. února 1955, † 5. října 2011) byl zakladatelem a výkonným ředitelem (CEO) firmy Apple, jedna z nejvýraznějších osob počítačového průmyslu posledních dvaceti let.

Narodil se americké vysokoškolačce a syrskému studentovi politologie, krátce po porodu byl ale adoptován Paulem a Clarou Jobsovými. Studia na vysoké škole zanechal po prvním semestru; přednášky, které už si ale vybíral čistě podle vlastní volby, navštěvoval další rok a půl. Spával na zemi po pokojích svých kamarádů a na jídlo si vydělával vracením lahví od coly.

Na začátku 80. let byla několik let jeho přítelkyní písničkářka Joan Baez. Oženil se s Laurene Powellovou (tři děti), dále měl dceru z předchozího vztahu. Jeho typickým oblečením byl černý rolák St. Croix s dlouhým rukávem, modré džíny Levi’s 501 a tenisky.

Stal se jedním z prvních lidí, kteří rozpoznali potenciál myší ovládaného grafického uživatelského rozhraní vyvíjeného v laboratořích Palo Alto Research Center firmy Xerox. V rámci divize Macintosh v roce 1984 uvedl na trh počítač ovládaný pomoci myši a menu. V roce 1985 byl vyhozen ze společnosti Apple a založil technologicky vyspělou, ale komerčně nepříliš úspěšnou společnost NeXT Computer. V roce 1997 se firma NeXT Comuter sloučila s firmou Apple Computer a on sám se vrátil do jejího vedení. Operační systém NeXTSTEP firmy NeXT Computer se stal základem nového operačního systému Mac OS X.

Byl také většinovým majitelem animačního studia Pixar, které v roce 1986 koupil od George Lucase za necelých 10 milionů dolarů a které bylo po dlouhá léta dvorním dodavatelem animovaných filmů pro společnost Disney. V lednu 2006 Disney odkoupil Pixar za 7,4 miliardy dolarů. Steve Jobs tím získal 7 % akcií Disney a místo v představenstvu společnosti.

Byl známý svým manažerským stylem – často se o něm říkalo, že terorizuje své zaměstnance, vyhazuje z firmy za drobnosti a přenáší příliš pozornosti na sebe. Na druhou stranu byl také znám pro své řečnické schopnosti a pro to, že dokázal mít vizi a přesvědčit o ní mnoho lidí. Úspěch obchodní strategie Steva Jobse stál na tom, že dokázal vycítit aktuální potřeby trhu, klást důraz na jednoduchost použití a nepodceňovat design, za který si zájemci rádi byli ochotni připlatit, neboť jim dával pocit výjimečnosti. Za jeho vedení získala struktura Applu podobu kola, kdy Jobs byl jeho centrem a jednotlivá oddělení a manažeři paprsky tohoto kola. Steve Jobs se chtěl podílet na všem, mít kontrolu nad každým procesem, díky čemuž měl roli nesrovnatelnou s jinými CEO, a analytici proto poukazovali na provázanost jeho osobnosti s Applem samotným.

Jeho plat v určité době činil pouhý jeden dolar za rok, ale díky akciím společností Apple a Disney, které vlastnil, patřil mezi nejbohatší Američany. Díky úspěchu modelů počítače iMac, přehrávače iPod, mobilního telefonu iPhone a tabletu iPad se firma Apple stala největší světovou firmou.

Steve Jobs a Steve Wozniak se poprvé setkali v roce 1971, kdy je představil jejich společný přítel, Bill Fernandez. Wozniakovi bylo tehdy 21 let, zatímco Jobsovi bylo pouhých 16. V roce 1976 Wozniak vymyslel počítač Apple I. Jobs, Wozniak a Ronald Wayne založili v garáži Jobsových rodičů společnost Apple Computer, aby svůj počítač mohli prodávat. Financoval je tehdy napůl vysloužilý manažer produktového marketingu a inženýr Intelu v jedné osobě, Mike Markkula.

V roce 1978 Apple rekrutoval Michaela Scotta z National Semiconductor na post generálního ředitele, což přineslo několik divokých let. V roce 1983 se Jobs snažil získat Johna Sculleyho z firmy Pepsi-Cola, aby u Applu pracoval jako CEO. Během tohoto lanaření se ho Jobs mimo jiné zeptal známou otázkou:
Chcete prodávat do konce svého života sladkou vodu ? Nebo chcete pracovat se mnou a změnit svět ?

406. článek dne...(do 8. října 2020)

NeXTSTEP je legendární operační systém, který byl plně kompatibilní se systémem UNIX. Poprvé byl představen v říjnu 1988. NeXTSTEP verze 1.0 se dostal na trh 18. září 1989. Vyvinula jej firma NeXT Computer Inc., založená Stevem Jobsem. Původně byl určen pouze pro počítače NeXT s procesorem Motorola 68040, od roku 1993 je vyvíjen pro PC s procesory Intel.

I když to zpočátku nebylo příliš patrné v roce 1989 nastal zlom. Rychlost nového procesoru Intel 486 se totiž silně přiblížila výkonu běžných pracovních stanic. Proto se začaly objevovat ve světě stolních PC počítačů nové operační systémy založené na grafickém uživatelském prostředí. Mezi tyto operační systémy patří Windows NT, OS/2, Solaris a NeXTSTEP, který jako první na světě nabízel plně objektově orientované prostředí.

Snadno dokázal pracovat v lokálních heterogenních sítích, kde mohl bez problémů komunikovat s počítači Macintosh (rozhraní AppleShare), PC (rozhraní TCP/IP), Novell (rozhraní IPX) i Unix (rozhraní TCP/IP). 10. února 1993 se firma NeXT Computer Inc. rozhodla ukončit výrobu „černého železa“ pracovních stanic NeXT a orientovat se pouze na software. Zároveň s tím převést NeXTSTEP z prostředí procesoru Motorola 68040 na procesor Intel 486. Převedení na platformu Intel bylo dokončeno 25. května 1993. Už 17. června 1993 proběhlo v Praze první představení tohoto fascinujícího systému v Čechách. První oficiální představení NeXTSTEPu proběhlo 1. července 1993 a z prezentace bylo jasně patrné, že NeXTSTEP nabízí mnohem více funkcí než Windows NT 3.1.

Jedním z významných uživatelských nástrojů je sázecí program TeX. Nelze ho ovládat myší, a proto jeho ovladatelnost trochu vybočuje z jednotného uživatelského prostředí. V žádném případě by však neměl uniknout vaší pozornosti. Možnosti TeXu přesahují schopnosti řady komerčních DTP programů.

Digital Webster představuje digitální implementaci Websterova výkladového slovníku. Websterův slovník a tezaurus vám mohou pomoci, když narazíte na nějakou nesrozumitelnost ve velmi rozsáhlém HELP systému každého uživatelského nástroje. Je rovněž výhodný při časté práci s rozsáhlými anglickými texty. Zajímavým pro podnikatele určitě bude FaxReader, což je program automaticky přijímající došlé FAX dokumenty. Fax můžete snadno odesílat z libovolné aplikace nebo rozesílat elektronickou poštou. Pokud si potřebujete prohlédnout nebo vytisknout libovolné Postscriptové soubory použijte program Preview. To samé umí s obrázky formátu TIFF.

Hlavním nástrojem uživatele NeXTSTEPu je Workspace Manager sloužící jako grafický správce při interaktivní práci v systémovém prostředí. Workspace Manager přinášel novou techniku využívání aplikací. Často používané aplikace může uživatel přemístit na application dock, kde mu jsou k dispozici po celou dobu práce se systémem. Každý systémový objekt můžeme zobrazit v okně Inspectoru. Atributy jednotlivých objektů můžeme zobrazit v Inspektoru atributů.

Pokud máme na disketě např. grafický soubor v méně obvyklém formátu, můžeme (podle přípony souboru) tento soubor přiřadit k určité aplikaci pomocí Tools Inspectoru. Jednou z nejdůležitějších funkcí Workspace Manageru je okno procesů s bežícími programy. Okno procesů nám zobrazí všechny aktuálně spuštěné aplikace. Pokud by se nějaká aplikace začala chovat vůči systému agresivně, můžeme ji zde předčasně ukončit příkazem KILL. Při práci s objekty a aplikacemi můžeme v plné míře využít techniku Drag and drop.

U NeXTSTEPu existuje také odpadkový koš známý z počítačů Macintosh. Jmenuje se – recyklovač. V protikladu k odpadkovému koši počítače Macintosh nezapomíná při vypnutí recyklovač vyhozená data. On-line nápověda, která obsahuje podrobný popis celého operačního systému, ovládá šest vesměs světových jazyků: anglicky, německy, španělsky, italsky, francouzsky a švédsky.

407. článek dne...(do 14. října 2020)

Popularized cropped version of Guerrillero Heroico: Che Guevara

Ernesto Rafael Guevara de la Serna (* 14. června 1928, † 9. října 1967), běžně přezdívaný Che Guevara nebo el Che, byl slavný argentinský lékař a marxistický revolucionář.

Ze zdravotního důvodu, kterým bylo těžké astma, nechodil do běžné školy. Učila ho jeho matka a pěstovala v něm lásku ke knihám. Byla to ona, která v něm probudila náklonnost ke komunismu a levici prostřednictvím knih Marxe a Engelse. Dětství bez školního kolektivu se odrazilo v jeho uzavřenosti a introvertnosti. Rodinné zázemí jeho ranného dětství nemělo daleko k ideálnímu: rodinu neprovázely žádné konflikty či rozepře. Na střední školu nastoupil v roce 1941, o studium projevoval malý zájem, více ho zajímal tělocvik. Hrál ragby, kde se projevily jeho vůdcovské sklony a taky odhodlání a cílevědomost. Ve studiu samotném byl však nadprůměrným. Lékařskou fakultu studoval na Univerzitě v Buenos Aires a v červenci 1953 ji dokončil bez větších problémů. Do Castrových jednotek narukoval právě jako lékař, brzy se však vypracoval až na Castrovu pravou ruku. Castro, který původně neměl ke komunismu vztah, se pod působením svého přítele Guevary postupně stal radikálním marxistou.

Ernesto byl velkým čtenářem a diskutérem, a přesto, že měl jisté politické povědomí, stranil se zapojení do politiky až do věku hodně nad 20 let. V roce 1944 se Guevarova rodina přestěhovala do Buenos Aires. Měli vážné finanční problémy. V roce 1946 ukončil svá středoškolská studia a začal pracovat. Současně se přihlásil na lékařskou fakultu. V prvních letech studia procestoval severní a západní Argentinu, kde v tamních vesnicích studoval lepru a tropické nemoci. V posledním roce studia se Che vydal napříč Latinskou Amerikou na starém motocyklu. Na cestě ho doprovázel Alberto Granado. Jeho deníky a dopisy postupně odhalují, jak si stále více uvědomoval nespravedlnost, chudobu a útlak, které měl šanci na cestách poznat.

Che z těchto toulek napsal knihu Motocyklové deníky. V úvodu vzpomíná na svého syna Ernestův otec Ernesto Guevara Lynch. A kromě jiného také říká, proč se jeho syn osmělil jako mladík na tak dobrodružné putování: Potřeboval do hloubky poznat potřeby chudých národů a věděl, že aby je poznal, musí k nim najít cestu ne jako obyčejný turista, nýbrž tak jak to udělal on. Na své pouti se často zastavoval ne proto, aby si vyfotil krajinu nebo prošel zajímavosti, ale aby nechal do sebe proniknout lidskou bídu přítomnou v každém záhybu cesty, kterou se rozhodl jít, a aby vypátral příčinu této bídy. Cestoval jako badatel společnosti, který jde a pátrá a také co možná ulevuje lidské bolesti.

V tomto období hodně četl, zejména Lenina, Marxe, Engelse či Stalina. Guevara na medicíně promoval v březnu 1953 a rozhodl se pro práci v kolonii nemocných leprou ve Venezuele. Na cestě do Venezuely se v hlavním městě Peru potkal s Ricardem Rojem, právníkem, který vnesl do jeho života nový náhled. Che změnil svůj plán jet do Venezuely a místo toho odjel s Ricardem do Guatemaly. Zde se včlenil do levicového hnutí a aktivně podporoval vládu demokraticky zvoleného prezidenta Árbenze. Zde se také seznámil se svojí první manželkou, peruánskou ekonomkou Hildou Gadeou. Poté, co prezident Árbenz nakoupil zbraně od komunistického Československa (mj. značky Škoda), došlo v Guatemale k invazi jednotek podporovaných USA a sesazení Árbenze. Che Guevara, již tehdy aktivní v komunistické mládeži, byl nucen se uchýlit do ochrany argentinské ambasády a později uprchnout do Mexika.

V Mexiku se seznámil s Fidelem Castrem, který zde cvičil malou skupinu bojovníků pro vpád na Kubu a připojil se k jeho hnutí 26. července. V prosinci 1956 byl mezi revolucionáři, kteří se pod Castrovým velením vylodili na Kubě na lodi Granma s úmyslem svrhnout diktátora Fulgencia Batistu. Z Guevary se brzy stal prominent, hrající klíčovou roli v dva roky trvající guerilové válce, která nakonec vedla k Batistově pádu.

408. článek dne...(do 24. října 2020)

Viggo Mortensen (* 20. října 1958, New York, USA) je americký herec, hudebník a fotograf.

Herectví bylo dlouho na vedlejší koleji. Viggo se sice občas dostal k nějakému štěku, přičemž z několika filmů jeho mikroroličku vystřihli, ale on se tím nijak netrápil. Sám řekl: „Věděl jsem, že se hereckou práci teprve učím. Bral jsem ji jako příjemné zpestření a nic jsem od ní nečekal“. V roce 1993 vydal první knihu Ten Last Night, která dobře reprezentovala jeho všestranný talent. Jednalo se o sbírku poezie doplněnou vlastními ilustracemi a fotografiemi. Dosud vyšly čtyři další, stejně namíchané svazky a také tři cédéčka s jazzovou hudbou, což jednoznačně ukazuje, jak intenzivně se Viggo umělecké tvorbě věnuje. Rok co rok přidává po knize či CD. Na otázku, kde na to všechno nachází čas, lakonicky odpověděl: „Nemám televizi“.

„Viggo není herec, který maluje a píše, Viggo je umělec, který hraje“, řekl režisér Philip Ridley a dlouho to vypadalo, že to tak zůstane. Herectví jako koníček pro zpestření. Přestože jeho první filmová role byla malá, podařilo se mu ji získat ve velmi úspěšném kriminálním dramatu s Harrisonem Fordem, Svědek (původním názvem Witness, z roku 1985). Dalšími vedlejšími rolemi se prodíral po několik následujících let. Viggo pokračoval dál v hereckém řemesle, chvilku hostoval i v televizi, například v televizním seriálu Miami Vice. V roce 1987 se setkal s Christine „Exene“ Cervenkou, hlavní zpěvačkou punkové skupiny X. Brzy po svatbě se jim narodil syn, Henry Blake Mortensen (* 28. ledna 1988). Pár se přesunul na několik let do Idaha. V roce 1997 se ale rozvedli a přestěhovali se zpět do Los Angeles, kde se společně starali o Henryho.

Významnou roli získal v dramatu a režijním debutu Seana Penna Indiánský posel (původním názvem The Indian Runner, z roku 1991), kde si zahrál vietnamského veterána po boku Davida Morseho. O dva roky později si zahrál s hereckou legendou Al Pacinem v kriminálním dramatu Carlitova cesta (Carlito's Way). S dalšími hereckými osobnostmi Genem Hackmanem a Denzelem Washingtonem hrál v thrilleru Krvavý příliv (Crimson Tide, z roku 1995). Stejný rok si ještě zahrál Lucifera ve filmu Boží armáda (The Prophecy).

Výraznější průlom ve Viggově herecké kariéře znamenalo drama Portrét dámy (původním názvemThe Portrait of a Lady, z roku 1996) s Nicole Kidman a Johnem Malkovichem, kde se Viggo objevil ve vedlejší roli nápadníka Nicole Kidman. S další hollywoodskou celebritou Demi Moore si zahrál v roce 1997 v akčním vojenském filmu G. I. Jane. Jen o rok později získal významnou roli v thrilleru Dokonalá vražda (A Perfect Murder) spolu s Michaelem Douglasem a Gwyneth Paltrow. Ve filmu ztvárnil milence Gwyneth, který je vydíraný jejím manželem Douglasem, aby ji zabil. V roce 1999 si zahrál hlavní mužskou roli v romantickém filmu Procházka po měsíci (A Walk on the Moon). O rok později se objevil se Sandrou Bullock ve filmu 28 dní (28 Days). Název filmu je podle osmadvacetidenní odvykací kúry v léčebně pro pacienty závislé na alkoholu a drogách, kde se Gwen (Sandra Bullock) snaží odvyknout pití alkoholu.

Největší průlom v jeho kariéře nastal, když získal roli Aragorna místo herce Stuarta Townsenda (jenž byl z natáčení odvolán) v trilogii J.R.R. Tolkiena Pán prstenů. Celá trilogie se natáčela na Novém Zélandu 18 měsíců. První díl Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring) byl uveden do kin v roce 2001. Film se ihned stal absolutní jedničkou, která trhala rekordy nejen v návštěvnosti, ale i tržbách. Spolu s Elijahem Woodem (Frodo), Ianem McKellenem (čaroděj Gandalf), Liv Tyler (elfka Arwen) a Orlando Bloomem (Legolas Greenleaf) se stali středem zájmu všech světových médií. Druhý díl Pán prstenů: Dvě věže (The Lord of the Rings: The Two Towers) byl uveden do kina o rok později a kopíroval úspěchy prvního dílu. Třetí pokračování Pán prstenů: Návrat krále (The Lord of the Rings: The Return of the King) o rok později zabodovalo taktéž a opět vydobylo první místa v žebříčcích návštěvnosti i tržeb. Film získal 11 Oscarů a miliony fanoušků po celém světě. Na podzim 2005 byl uveden do amerických kin film Historie násilí (History of Violence), kde Viggo ztvárnil hlavní roli a získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes.

Díky své mezinárodní výchově a cestování mluví plynule anglicky, španělsky a dánsky, má znalosti francouzštiny, italštiny, švédštiny a norštiny. Pracoval také jako překladatel pro švédský hokejový tým během zimní olympiády v roce 1980.

409. obrázek dne...(do 2. listopadu 2020)

Žižkovský vysílač je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší stavbou (216 m) ve městě, obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Leží na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Byla postavena v letech 1985 až 1992 Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického.

Samotné technické řešení přineslo několik novinek a dokonce i patentů. Základová železobetonová deska, o průměru 30 m a tloušťce 4 m, se nalézá v hloubce 15 m pod původním povrchem. Svislá konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů, z nichž dva vedlejší (jeden s nouzovým schodištěm, druhý se služebním výtahem) mají průměr 4,8 m a dosahují společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus má průměr 6,4 m a přechází do anténního nástavce sahajícího do výšky 216 metrů. Tubusy jsou tvořeny soustřednými ocelovými rourami, jejichž meziprostor tloušťky cca 30 cm je vylit betonem.

Na tyto svislé tubusy jsou pak zavěšeny tři kabiny s trojramenným půdorysem: ve výšce 66 metrů se nachází panoramatická restaurace „Oblaca“ (s barem a bistrem), ve výšce 93 metrů vyhlídková kabina s dohledností až 100 km a nejvýše je umístěna kabina s vysílací technikou (veřejnosti nepřístupná). Při rekonstrukci v letech 2011–2012 vzniklo přímo nad restaurací luxusní hotelové apartmá.

Z anténního nástavce vysílají v digitálních multiplexech televizní a rozhlasové stanice. Analogové televizní vysílání bylo definitivně ukončeno 30. dubna 2009, analogově v pásmu VKV odtud vysílá šest rozhlasových stanic. Dále jsou zde vysílače mobilních operátorů a také se zde měří kvalita ovzduší v Praze.

Od roku 1974 se datovala potřeba výkonného vysílače rozhlasového a televizního signálu pro obyvatele Prahy. Osazení vysílače do Petřínské rozhledny bylo nutno chápat jako provizorium a tak tehdejší Ministerstvo spojů už od roku 1975 prosazovalo stavbu 160 m vysokého stožáru – také na Petříně, aby podnik Kovoslužba nebyl nucen přesměrovávat antény desetitisícům domácností. Tomuto nápadu se však silně a účinně bránili památkáři, kteří roku 1984 definitivně uspěli a po delších debatách byla pro vysílač vybrána lokalita (tehdy zpustlých) Mahlerových sadů.

Tehdy bylo vypočteno, že pro dokonalé pokrytí Prahy signálem ze Žižkova musí být anténa nejméně ve výšce 200 m nad terénem. Architekt Václav Aulický vypracoval zhruba dvacet různých návrhů, např. štíhlý hyperboloid nebo „jehlu s jablkem“. Přes tlak radiokomunikací, které by se spokojily s obyčejným železobetonovým stožárem a kabinou, nakonec roku 1984 zvítězila světově unikátní futuristická varianta subtilní a přitom stabilní třísloupové konstrukce, která připomíná startující raketu. Autor tehdy úspěšně argumentoval tím, že jednostožárový železobetonový vysílač by byl příliš masivní a v pražském ovzduší by materiál velmi rychle degradoval. Třísloupová ocelobetonová konstrukce tak znamená mnohem menší zásah do pražského panoramatu, má vyšší aerodynamickou stabilitu a její technické provedení, s ochrannými laminátovými vrstvami, přinese i vyšší užitnou hodnotu a trvanlivost.

Základní kámen vysílače byl položen v říjnu 1985. Výstavba neprobíhala nijak rychle, navíc ji doprovázely mnohé spory a negativní hodnocení. Projednávala se také hrozba elektromagnetického zatížení okolí, kterou však zvláštní komise vyvrátila, protože výkon vysílače byl hluboko pod přísnými hygienickými limity. Zněly i nekompromisní hlasy požadující zbourání vysílače, ty se však neprosadily a tak mohla být postupně osazována vysílací technika. V březnu 1991 započal zkušební vysílací provoz, od 3. května 1991 (38 let a 2 dny po oficiálním zahájení TV vysílání v Československu) přešel do standardního režimu a 17. února 1992 byl vysílač, resp. jeho restaurační a vyhlídková část, oficiálně otevřen pro veřejnost.

V letech 2011 až 2012 prošla Žižkovská věž velkou rekonstrukcí. V roce 2010 si objekt pronajala společnost Oreathea, která se rozhodla přestavět interiéry. Na jaře 2011 začala rekonstrukce, byly odstraněny zbytečné místnosti. Došlo k modernizaci všech vnitřních prostor, především restaurace a vyhlídky. Uvnitř věže vznikl malý luxusní hotel. Po rekonstrukci věže došlo také k revitalizaci jejího okolí, například přilehlého parku.

410. článek dne...(do 10. listopadu 2020)

Černá díra je objekt natolik hmotný, že jeho gravitační pole je v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že žádný objekt včetně světla nemůže tuto oblast opustit. Černá díra byla teoreticky předpovězena v obecné teorii relativity publikované v roce 1915 Albertem Einsteinem. Protože ji není možno pozorovat přímo, nemůžeme stanovit korektně nic jako její datum objevu. Avšak můžeme s určitostí říci, že prvním vážným a dnes již prokázaným kandidátem se stala v roce 1971 hvězda v binárním systému v souhvězdí Labutě kryjící se s rentgenovým zdrojem Cygnus X-1. Bylo zjištěno, že jde o těleso, které má příliš velkou hmotu na to být neutronovou hvězdou. Další efekty spojené s pozorováním, především rentgenové záření, byly v perfektní shodě s teoretickou predikcí černé díry. Dnes považujeme za obecně prokázané, že černé díry se nacházejí v centrech galaxií, aktivních galaktických jádrech, kvasarech i v centrech některých kulových hvězdokup.

Podle obecné relativity nemůže žádná hmota ani informace proudit z nitra černé díry k vnějšímu pozorovateli. Například není možné získat žádnou její část ani odražené světlo vyslané z vnějšího zdroje či jakoukoli informaci o hmotě, která vstoupila do černé díry. Existují však kvantově-mechanické procesy, které způsobují vyzařování černých děr. Předpokládá se, že vyzařování nezávisí na tom, co do černé díry spadlo v minulosti.

Představu tělesa tak hmotného, že z něho nedokáže uniknout dokonce ani světlo, navrhl anglický geolog John Michell v roce 1783 v práci zaslané Královské společnosti. V té době již byla Newtonovská teorie gravitace a pojem únikové rychlosti dostatečně známá. Michell vypočítal, že těleso s poloměrem 500 krát větším, než je poloměr Slunce, a se stejnou hustotou, by mělo na povrchu únikovou rychlost rovnou rychlosti světla, a proto by bylo neviditelné.

I když to nepovažoval za pravděpodobné, Michell uvažoval o možnosti, že mnoho takových objektů, které není možné vidět, může ve vesmíru existovat.

V roce 1796 podpořil francouzský matematik Pierre Simon de Laplace stejnou myšlenku v prvním a druhém vydání své knihy Exposition du Systeme du Monde. Tato podpora však zmizela v dalších vydáních. Podobným teoriím se v 19. století věnovalo minimum pozornosti, protože se předpokládalo, že světlo je vlnění bez hmotnosti neovlivnitelné gravitací.

V roce 1915 vyvinul Albert Einstein teorii gravitace nazývanou obecná teorie relativity. Předtím dokázal, že gravitace ovlivňuje světlo. O několik měsíců později Karl Schwarzschild nabídl řešení pro gravitační pole bodové hmoty a dokázal, že něco, co dnes nazýváme černou dírou, může opravdu teoreticky existovat. Schwarzschildův poloměr je dnes známý jako poloměr nerotující černé díry, ale ve své době nebyl dobře pochopený. Sám Schwarzschild ho nepovažoval za fyzikální.

Ve 20. letech 20. století dokázal Subrahmanyan Chandrasekhar, že obecná relativita ukázala, že nevyzařující těleso nad jistou hmotnost, dnes známou jako Chandrasekharova mez, by se zhroutilo do sebe, protože by neexistovalo nic, co by mu v tom mohlo zabránit. Proti jeho argumentům se postavil Arthur Eddington, který se domníval, že by něco kolapsu nevyhnutelně zabránilo. Oba měli pravdu, protože bílý trpaslík s hmotností nad tuto mez se zhroutí do neutronové hvězdy. Nicméně i neutronová hvězda se při hmotnosti nad tzv. Tolmanovu-Oppenheimerovu-Volkoffovu mez zhroutí. V roce 1939 Robert Oppenheimer a H. Snyder předpověděli, že velmi hmotné hvězdy by se mohly stát oběťmi dramatického gravitačního zhroucení. Černé díry by tak mohly přirozeně vznikat.

Zájem o černé díry znovu vzplanul v roce 1967 s pokrokem v oblasti teorie a pokusů. Stephen Hawking dokázal, že černé díry jsou všeobecnou vlastností Einsteinovy teorie gravitace a není možné se jim vyhnout při kolabování některých objektů. Zájem o ně rozproudil v astronomické komunitě také objev pulsaru. Krátce na to zavedl teoretický fyzik John Wheeler výraz „černá díra“. Do té doby byl příležitostně používaný termín černá hvězda nebo opisný tvar gravitačně zcela zhroucené těleso.

V roce 1971 Tom Bolton identifikoval Cygnus X-1 jako černou díru a to s použitím dalekohledů a přístrojů na observatoři náležící Torontské univerzitě.
Hlavním aspektem existence černých děr je skutečnost, že je časoprostor zakřivován přítomností hmoty, což se shoduje se základními principy obecné relativity. Nejpozoruhodnější vlastností černých děr je ta, že jsou důsledkem zakřivení časoprostoru v jejich okolí.

411. článek dne...(do 18. listopadu 2020)

Suchoj T-4 „Sotka“ byl prototyp velmi rychlého sovětského letounu určeného speciálně k boji proti letadlovým lodím.

Vývoj probíhal na přelomu 60. a 70. let 20. století. Stroj měl dosahovat rychlostí řádu Mach=3, předpokládala se výzbroj tvořená dvojicí protilodních střel dalekého dosahu s konvenční nebo jadernou hlavicí. Letoun zůstal pouze ve stadiu prototypu.

Letadlové lodě v současnosti představují jednu z nejúčinnějších zbraní vůbec. Vyznačují se vysokou mobilitou, která jim umožňuje zasahovat globálně na všech mořích a oceánech. Jejich letecká skupina může provádět koncentrované útoky na velkou vzdálenost, stejně jako napadat jednotlivé cíle, od sebe i velmi vzdálené. Dokáže bojovat proti pozemním i námořním objektům, letadlům, ponorkám nebo řízeným střelám s plochou dráhou letu. Konstrukce letadlové lodě je ale složitá a její stavba nesmírně nákladná...

Na počátku 60. let 20. století byl hlavní sovětskou zbraní proti letadlovým lodím osvědčený proudový bombardér Tupolev Tu-16 ( kódové jméno NATO „Badger“ ) verze KS, nesoucí střely KS-1 s doletem 90 km. Právě v této době přišly do výzbroje US Navy velmi dobré stíhací letouny McDonnell F-4 Phantom II, vyznačující se mimo jiné i neobvykle velkým doletem, který umožnil rozšířit pásmo činnosti protivzdušné stíhací ochrany svazů letadlových lodí na vzdálenost 320 km.

McDonnell F-4 Phantom II byl pro bombardér Tu-16 nebezpečným protivníkem. Možnost úspěšného napadení lodí střelou KS-1 se stala čistě hypotetickou. Náhrada v podobě letounů Tupolev Tu-22 byla kvůli hromadícím se konstrukčním potížím v nedohlednu. Navíc, Tu-22 byl sice schopen dosáhnout rychlosti M=1.5 (1 640 km/h) v „čisté“ konfiguraci a jeho střely Ch-22 měly mít dolet až 550 km, ale i tento letoun byl oprávněně považován za příliš zranitelný.
Řešením se měl stát nový stroj, schopný zaútočit natolik vysokou rychlostí, aby protivník už neměl čas na hrozbu zareagovat. Podmínkou byla i schopnost úderu na takovou vzdálenost, kdy ke zničení nepřátelských letadlových lodí dojde ještě před vzletem jejich útočné skupiny.

Šéfkonstruktérem nového typu byl na podzim 1962 jmenován N.S.Čerňakov, který měl zkušenosti s používáním titanu na třímachových řízených střelách. Mnoho problémů zvláště v oblasti metalurgie a obrábění bylo již vyřešeno v souvislosti s vývojem letounu MiG-25, proto byla zvolena obdobná skořepinová konstrukce svařovaná z niklové oceli a titanových slitin. Ne vše vyvinuté pro dvacetitunový letoun schopný pouze krátkých výletů za hranici M=3 šlo beze zbytku aplikovat na takřka čtyřikrát těžší stroj, který se měl pohybovat rychlostí 3 000 km/h celé hodiny. Nenašel se například vhodný materiál pro zasklení kabiny, který by odolal aerodynamickému ohřevu. Proto měl T-4 sklopnou příď, podobně jako dopravní Concorde nebo Tu-144. Za letu byla příď ve zdvižené poloze. Do rychlosti 600 km/h mohl pilot využívat alespoň omezený výhled periskopem instalovaným ve stropě kabiny, pak se zasouval i ten a let probíhal výhradně podle přístrojů. Při vzletu a přistání se příď i s vestavěným radiolokátorem sklopila dolů a odkryla výhled rozměrným čelním oknem. Pro Suchoj T-4 bylo vyvinuto analogové elektrohydraulické řízení, předchůdce současného digitálního systému „řízení po drátě“ – Fly-by-wire (FBW), bez mechanické vazby mezi řídící pákou a kormidly. Nicméně, mechanický systém byl ponechán jako záložní a konstruktéři pro jistotu navrhli letoun s malou zásobou vrozené stability. Ovládání pomocí záložního systému sice vyžadovalo více síly a stroj byl současně velice citlivý na hrubé zásahy, nicméně i po vysazení FBW pilot mohl dovést svůj letoun zpět na základnu. Potíže trvale působil i vývoj astronavigačního systému a také zaměřovačů využívajících radiolokátor dalekého dosahu, který měl být schopen odlišit letadlovou loď od ostatních plavidel svazu.

Stavba prototypu byla zahájena v prosinci 1965, pojížděcí zkoušky začaly 20. dubna 1972. První vzlet prototypu se uskutečnil 22. srpna 1972.
Trup letounu má v přední části prostor určený k instalaci radiolokátoru dalekého dosahu. Celá příď se během vzletu a přistání sklápí pomocí hydromotorů, za letu se napřímí. Další let probíhá výhradně podle přístrojů. Následuje přetlaková kabina osádky, která je kvůli možnosti přežití v případě dehermetizace letounu oblečena do výškových skafandrů. Díky vysokému stupni automatizace systémů a velmi specifickému způsobu předpokládaného nasazení stačí k ovládání tak velkého stroje pouze dva letci, pilot a navigátor / operátor zbraňových systémů. Vstup do kabiny je zleva, dozadu odklápěnými kryty. Za kabinou je úsek palubní elektroniky, vybavený klimatizací. Zbytek trupu vyplňují palivové nádrže.

412. článek dne...(do 26. listopadu 2020)

Miley Ray Cyrus (* 23. listopadu 1992) je americká herečka, zpěvačka a textařka.

Je známá hlavně díky účinkování v Disney Channel sériích Hannah Montana. Po úspěchu seriálu byl v říjnu 2006 vydán soundtrack, v němž nazpívala 8 písní. Její sólová hudební kariéra započala vydáním jejího debutového alba Meet Miley Cyrus 23. června 2007, které obsahovalo její první top ten singl See You Again. Její druhé album, Breakout, bylo vydáno 22. července 2008. Obě alba debutovala na prvním místě na Billboard 200.

Její počáteční kariéra probíhala ve znamení malých rolí. V devíti letech se rozhodla pro kariéru v herectví. Během čtyřletého života rodiny v Torontu brala lekce herectví v Armstrong Acting Studiu. Její první herecká role byla malá hostující hvězda v TV sériích svého otce, Doc, kde hrála dívku jménem Kylie. V roce 2003 hrála "malou Ruthie" ve filmu Tima Burtona, Big Fish a v titulcích byla zapsána svým rodným jménem. Začala konkurzem na roli "nejlepší kamarádky" v Disney seriálu o „tajné popové hvězdě“, když jí bylo dvanáct. Ale vedení Disney Channel ji považovalo za příliš mladou. Nicméně, Miley byla vytrvalá ve snaze stát se součástí série, a tak ji Disney opět pozval ke konkurzu. Nakonec se ucházela o protagonistku Chloe Stewart, která byla následně změněná na její jméno. Podle prezidenta Disney Channel Garyho Marshe byla vybrána pro její energický a živý výkon, a protože byla vnímána jako člověk, který „miluje každou minutu života“ s každodenní podobností s Hilary Duffovou a na jevišti působící jako Shania Twain. Strávila několik let ve snaze přijít na to, jak se zbavit svého jižanského přízvuku, ale později to Disney začlenil do příběhu. Přivedla na konkurz svého otce, Billyho Raye Cyruse, na roli otce hlavní hrdinky. Show se zaměřuje na dospívání a současně se také věnuje i tajné identitě popové hvězdy.

Hannah Montana ve Spojených státech, poprvé vysílaná 24. března 2006, byla vysoce hodnoceným hitem, se sledovaností o průměru 4 miliónů diváků na epizodu. Účast v seriálu jí umožnila stát se velmi populární mezi dětmi a dospívajícím publikem a započít svou úspěšnou kariéru v hudbě. 4. dubna 2006 debutovala jako zpěvačka, když bylo vydána čtvrtá edice DisneyMania. Zpívala předělávku "Zip-a-Dee-Doo-Dah" od Jamese Basketta, který byl použit v animovaném filmu z roku 1946, Song of the South. Později Walt Disney vydal první Hannah Montana soundtrack, 24. října 2006. Soundtrack obsahoval osm písní, které nazpívala jako Hannah Montana a jeden, který nazpívala jako Miley Cyrusová, společně s otcem, Billy Rayem Cyrusem. Album debutovalo na 1. místě na US Billboard 200 prodejem 281 000 kopií v prvním týdnu, předčilo například takové umělce jako je rocková skupina My Chemical Romance, a zůstalo tam po několik týdnů. Bylo to osmé nejprodávanější album v USA v roce 2008, prodaly se téměř 2 milióny kopií. Album bylo následně opětovně vydáno ve dvou "speciálních" edicích - Holiday Edition obsahující předělávku písně "Rockin Around Christmas Tree" a Special Edition obsahující píseň "Nobody Perfect", která se poprvé objevila na albu Disney Channel Holiday v roce 2007. Miley také vystupovala jako předskokan na turné The Cheetah Girls, vystupujících v 39 městech. Rovněž nazpívala remake klasické Disney písně "Part of Your World" pro pátou edici DisneyMania.

Dne 26. června 2007 vydala dvojalbum Hannah Montana: Meet Miley Cyrus. První disk sloužil jako druhý soundtrack Hannah Montana, zatímco druhý disk bylo její první debutové album, vydané pod jejím jménem. Album debutovalo na 1. místě Billboard 200 a prodalo se 326 000 kopií a v prvním týdnu se prodávalo rychleji než předchozí soundtrack. Díky prodejní síle svátků se album v prosinci vrátilo a zůstalo v top 10 v Billboard 200. V tomto období se prodalo více než 700 000 kopií. Alba se v USA prodalo více než 3 milióny kopií a získalo tak tři platinové certifikáty RIAA. Pět písní z alba se objevilo na Billboard Hot 100, píseň "See You Again", umístěná na 10. místě, se stala její první písní, která se dostala do první desítky tohoto žebříčku.

V červenci 2008 vydala své druhé studiové album Breakout. Řekla, že Breakout bylo inspirováno tím, co se v jejím životě událo za poslední rok. Spolupracovala na všech písních z alba, s výjimkou dvou skladeb. Album debutovalo na 1. místě US Billboard 200 chart v prvním týdnu, když za tu dobu bylo prodáno 371 000 kopií. "7 Things" byl první samostatně vydaný singl z Breakout. Debutoval na 84. místě Billboard Hot 100. Dva týdny po vydání se vyšplhal ze 70. místa na 9. místo.

413. článek dne...(do 2. prosince 2020)

Mohelnice je město v Olomouckém kraji. Nachází se v úrodné kotlině (Mohelnická brázda) obklopené ze tří světových stran horami (Hrubý Jeseník, Zábřežská vrchovina), kterou protéká řeka Morava.

Dnes je město významné kromě svého průmyslu především jako důležitý dopravní uzel, kde se napojuje silniční trasa z Hradce Králové na již zprovozněný úsek rychlostní silnice R35 směrem na Olomouc a na silnici I/44 směrem na Jeseník a dále do Polska. Koná se zde každoročně také řada kulturních, společenských a sportovních akcí, které příznivě podporují také turistický ruch. Součástí obce je sedm místních částí a Mohelnice je také centrem Svazku obcí mikroregionu Mohelnicka.

První osídlení území dnešní Mohelnice proběhlo již v pravěku před zhruba 8 000 lety, kdy se zde nacházela jedna z osad zemědělců a pastevců dobytka, kteří přišli na území Česka z Blízkého Východu. Pozůstatky těchto osídlení byly objeveny v lokalitě bývalého místního cukrovaru v místech štěrkopískoven. Toto osídlení ale ve 3.–4. století př. n. l. ustoupilo Keltům, kteří zde založili několik osad. Z této doby byly nalezeny železné nástroje, zbraně i šperky, stejně tak jako keramika či vlastní mince. Keltové byli nicméně na přelomu letopočtu vytlačeni z tohoto území vpády Germánů. Ti sami byli přibližně v 9. století nahrazeni Slovany, kteří zde založili dvě větší zemědělská osídlení – kromě Mohelnice i v Moravičanech. K rozvoji osad došlo zejména po roce 1000, kdy se v Olomouci usazují přemyslovská knížata. První písemná zmínka o obci (Mogilnici) pochází z roku 1131. Ve 13. století se jádro osídlení přestěhovalo kvůli pravidelným záplavám a případné lepší obraně na malou vyvýšeninu, tvořící dodnes centrum města. V roce 1275 zde vznikla zřejmě první škola na území severní Moravy, přiřazená k místní faře. Na začátku 14. století postihly Mohelnici dvě morové epidemie, v roce 1322 pak byly u města vybudovány hradby a vodní příkop. Ani ty ale nedokázaly zadržet husitská vojska, která 28. října 1424 město dobyla a vypálila, hradby pobořila a na 700 obyvatel zabila. Hradby i zbytek města byly obnoveny až během 16. století, z této doby je i zachovaná severní brána.

Dva mohelničtí rodáci se v 16. století stali pražskými arcibiskupy – nejprve to byl Antonín Brus a po něm Martin Medek, oba městu finančně přispívali na úhradu dluhů či rozvoj města. Během Třicetileté války bylo město nejprve roku 1623 dobyto protihabsburskými vojsky vedenými Gabrielem Betlenem (město bylo dobyto ještě několikrát a 17. června 1642 také vypáleno) a poté zde vypukla další epidemie moru. V Mohelnici byl také v roce 1680 zadržen a o pět let později v čarodějnickém procesu i upálen Kryštof Alois Lautner, katolický duchovní a ústřední postava románu a filmu Kladivo na čarodějnice. V roce 1713 s příchodem Františka Ulricha z Mimoně začala ve městě výroba sukna, která se brzy stala důležitou součástí místního průmyslu a živila velkou část obyvatelstva.

V polovině 18. století bylo město během válek o rakouské dědictví opět několikrát napadeno a vypleněno. Po konci období bojů došlo k rozvoji města – roku 1775 zde byl otevřen poštovní úřad, v roce 1787 pak byla městská rada nahrazena voleným magistrátem v čele s purkmistrem, roku 1833 spojila město s Olomoucí a Prahou pravidelná dostavníková linka, v letech 1845–1846 ji nahradila železnice a v roce 1848 zde vznikla telegrafní stanice. V 60. letech 19. století byla ve městě vybudována kanalizace a v roce 1874 byla otevřena v Mohelnici první měšťanská škola.

Dne 16. října 1910 se v Mohelnici poprvé rozsvítilo elektrické světlo, elektřinou dodávanou místní elektrárnou. Jako součást tzv. Sudet bylo město s velkou většinou německého obyvatelstva ještě před vypuknutím druhé světové války dne 10. října 1938 obsazeno říšskoněmeckým vojskem. Osvobozeno od německých ozbrojených sil bylo až 9. května 1945 postupující Rudou armádou. Německé obyvatelstvo bylo poté většinou odsunuto, čímž se město částečně vylidnilo a volné domy a byty byly nabídnuty Čechům.

Ve městě je krytý bazén a také otevřené koupaliště v areálu místního autokempu. Kromě toho ve městě funguje několik sportovních oddílů. Kombinace mírně zvlněného terénu i vyšších kopců v okolí je vhodná v zimních měsících k běhu na lyžích a od jara do podzimu k cykloturistice. Mohelnicí také prochází regionální poznávací Čarodějnická cyklotrasa. Na jaře je pak v blízkém lomu u Křemačova pořádána truck-trialová show Extrem Truck Trial, která je největším podobným závodem v České republice a patří také mezi nejtěžší závody tohoto druhu v Evropě.

414. článek dne...(do 6. ledna 2021)

@@ Řádka 17: / Řádka 17: @@
 ----
+{{Článek dne/2019/34}}
+. článek dne...(do 10. ledna 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/01}}
+. článek dne...(do 13. ledna 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/02}}
+. článek dne...(do 21. května 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/03}}
+. článek dne...(do 26. května 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/04}}
+. článek dne...(do 2. června 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/05}}
+. článek dne...(do 6. června 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/06}}
+. článek dne...(do 10. června 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/07}}
+. článek dne...(do 20. června 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/08}}
+. článek dne...(do 23. června 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/09}}
+. článek dne...(do 30. června 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/10}}
+. článek dne...(do 7. července 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/11}}
+. článek dne...(do 30. července 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/12}}
+. článek dne...(do 13. srpna 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/13}}
+. článek dne...(do 17. září 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/14}}
+. článek dne...(do 22. září 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/15}}
+. článek dne...(do 29. září 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/16}}
+. článek dne...(do 5. října 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/17}}
+. článek dne...(do 8. října 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/18}}
+. článek dne...(do 14. října 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/19}}
+. článek dne...(do 24. října 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/20}}
+. obrázek dne...(do 2. listopadu 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/21}}
+. článek dne...(do 10. listopadu 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/22}}
+. článek dne...(do 18. listopadu 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/23}}
+. článek dne...(do 26. listopadu 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/24}}
+. článek dne...(do 2. prosince 2020)
+----
+{{Článek dne/2020/25}}
+. článek dne...(do 6. ledna 2021)
 [[Kategorie:Archiv Multimediaexpo.cz|20]]